Wikipedista:Kyjevtroleje/Pískoviště

Bosenština (Bosanski jezik/Босански језик)
Rozšíření	Bosna a Hercegovina, Srbsko, Černá Hora, Kosovo
Počet mluvčích	2–2 500 000
Klasifikace	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Jihoslovanské jazyky; ; ;
Písmo	Latinka, Cyrilice (jen historické dokumenty)
Postavení
Regulátor	Institut za jezik Univerziteta u Sarajevu
Úřední jazyk	Bosna a Hercegovina
Kódy
ISO 639-1	bs
ISO 639-2	bos (B); bos (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	BWF
Wikipedie
	bs.wikipedia.org

Běloruština (Беларуская мова, Biełaruskaja mova)
	Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Bělorusko, Polsko, dále země bývalého SSSR
Počet mluvčích	7,5 milionů
Klasifikace	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Východoslovanské jazyky; ; ;
Písmo	cyrilice, méně používaná latinka
Postavení
Regulátor	Národní akademie věd Běloruska (Нацыянальная акадэмія навук Беларусі)
Úřední jazyk	Bělorusko, 12 okresů Podleského vojvodství v Polsku
Kódy
ISO 639-1	be
ISO 639-2	bel (B); bel (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	RUW
Wikipedie
	be.wikipedia.org; be-x-old.wikipedia.org

{{Tento řádek neměňte}}

Vaše editace obsahuje nové odkazy formou URL. Abychom wiki ochránili před automatizovaným spamováním, žádáme vás o opsání textu z následujícího obrázku (více informací): CAPTCHA Bezpečnostní kontrola g´e´ ´ {{Upravit bibliografii|}} {{Upravit část|Úvodní část je formulována nešťastně a obsahuje informace pro úvod nevhodné či neúplné. Lze se inspirovat například u anglické verze.}} {{Upravit citace}}{{Aktuální}} {{pahýl}} {{globalizovat}}{{Aktualizovat}}{{Pracuje se}}{{upravit}}{{kategorizovat}}{{upravit část}} {{Neověřeno}} {{Neověřeno část}} {{Upravit externí odkazy}} {{Upravit bibliografii}} {{Upravit reference}} {{Wikifikovat}} {{Vlastní výzkum}}{{Sloučit|Stupňování v řečtině}}{{Vyjmout|Jať}}{{NPOV}} Â (A se stříškou, minuskule â) je písmeno inarijskosámské, rumunské a vietnamské abecedy. Vyskytuje se též ve francouzské, friulské, fríské, portugalské, turecké, valonské a velšské abecedě jako varianta písmene A.

Používá se v systému latinské transliterace ruštiny a ukrajinštiny podle ISO 9: 1995 jako ekvivalent písmene Я.

V Unicode má majuskulní tvar kód U+00C2 a minuskulní U+00E2.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Â na anglické Wikipedii.

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Kategorie:Písmena latinky

Ų (minuskule ų) (litevsky u nosinė, švédsky svansförsett u), je písmeno latinky. Vyskytuje se v litevštině, elvdalštině a hocąkštině. V litevštině je velké písmeno Ų jen hypotetické, vyskytující se jen v titulcích, psaných velkými písmeny, na začátku slova se nikdy nevyskytuje. Ų je již jen jako historický grafický příznak, podobně jako v češtině ú nebo ů, v litevštině se někdy vyslovuje jako poněkud delší než "u".

Použití v Unikódu

Velké písmeno Ų
HTML	Klávesa Alt	Unicode
&#370	Alt + 0172	$0172

Malé písmeno ų
HTML	Klávesa Alt	Unicode
&#371	Alt + 0173	$0173

U

Běloruština je východoslovanský jazyk, příbuzný polštině, ukrajinštině a ruštině. Od všech se v mnoha rysech liší.

Rozšíření

Podle sčítání obyvatelstva v Bělorusku v roce 1999 prohlásilo běloruštinu za tzv. rodný (mateřský) jazyk kolem 7 miliónů osob (74 % obyvatelstva státu), ale za „jazyk, kterým obvykle hovoří doma“ jen asi 3,5 milionu (37 % obyvatelstva). Běloruštinou se dále mluví nebo píše ve východní části Polska a v diaspoře v zemích bývalého SSSR, v USA a jinde. Počet uživatelů tohoto jazyka mimo území bývalého Sovětského svazu je odhadován na 1 milión. V Bělorusku je běloruština od roku 1990 státním jazykem a od referenda v roce 1995, resp. od roku 1998, kdy byla podle výsledků referenda změněna ústava, sdílí tento status s ruštinou. Výsledkem je dominantní užívání ruštiny ve všech sférách společenského života s výjimkou národní literatury, částečně hudby a národní kultury všeobecně; v omezené míře ji užívají i státní orgány a povinně je vyučována ve školách jako předmět, v menšině škol je užívána i jako jazyk vyučovací, převažuje však ruština. Naopak velmi rozšířena je běloruština mezi běloruskou politickou opozicí a na Internetu.

Nářečí

Nářečí běloruštiny se dělí na menší podleskou skupinu (na jihozápadě v Podlesí), která má velmi blízko k ukrajinským nářečím, a hlavní běloruský masiv. Ten se dále člení na tři velké skupiny nářečí: tzv. jihozápadní skupinu, středněběloruská nářečí a severovýchodní skupinu. Všechny tři skupiny se pak dělí na menší. Nářečí přecházejí plynule do ruštiny a ukrajinštiny (tzv. dialektní kontinua). Původní dialektní kontinua směrem do polského území začíná štěpit státní hranice mezi Běloruskem a Polskem.

Historie

Počátky spisovné běloruštiny se kladou do 16. století, kdy se ve Velkoknížectví litevském používal jako úřední tzv. „ruský“ jazyk, obsahující regionalismy z Vilna (dnešního Vilniusu v Litvě) a oblasti na jihovýchod od něj (v dnešním Bělorusku). Tento „ruský“ jazyk Velkoknížectví litevského je v Bělorusku pojmenováván jako „staroběloruština“ (na Ukrajině jako „staroukrajinština“).

V 17. století začala na území dnešního Běloruska dominovat v písemné komunikaci polština, udržovala se církevní slovanština. Novodobý běloruský spisovný jazyk vznikal během 19. století, ovšem na základě nářečí a bez návaznosti na „staroběloruský“ jazyk.

První kodifikační prací v jazykovědném slova smyslu je „Běloruská gramatika pro školy“ (1918) z pera běloruského jazykovědce Branislava Taraškieviče, která fixovala („kodifikovala“) spisovnou normu a byla předlohou pro jazykové učebnice běloruštiny.

Ve 20. letech 20. století, v souvislosti se sovětskou politikou „korenizaciji“ (rozvoje národních kultur a ekonomik), nastalo příznivé období pro spisovnou běloruštinu, jak pro její status, tak pro dopracování její struktury a slovní zásoby pro potřeby dané doby. Toto tzv. obrození (adradženně) běloruštiny a běloruské kultury však bylo zastaveno na začátku 30. let po změně Stalinovy politiky nasměrované na eliminaci regionálních (národních) mocenských elit. Mnoho lidí, kteří se zasloužili o rozvoj běloruského jazyka a kultury, bylo posláno do vyhnanství nebo popraveno.

S výjimkou krátkého období nacistické okupace za druhé světové války se běloruština jen obtížně prosazuje vedle ruštiny, která má převahu zejména ve městech. Ve velkých městech se však soustřeďuje běloruskojazyčná inteligence, která vyvíjí aktivity ve prospěch spisovné běloruštiny. Ke zlepšení postavení běloruštiny došlo v souvislosti s rozpadem Sovětského svazu, jehož důsledkem byl mj. vznik nezávislého Běloruska (1991), a to tím, že nabyla statusu státního jazyka (zákonem z roku 1990). Ruština si nicméně i nadále drží v Bělorusku silnou pozici, což souvisí s politikou prezidenta Lukašenka, orientovanou na sovětské (tj. ruskojazyčné) politické, společenské a kulturní modely (Lukašenko se snaží na veřejnosti mluvit téměř výhradně rusky. V projevech však dělá chyby a plete gramatiku i slovíčka obou jazyků dohromady)^[zdroj?]. Postavení běloruštiny se opět ztížilo zvláště poté, co byl udělen status státního jazyka také ruštině (referendem z roku 1995). V průběhu druhé poloviny 20. století až dodnes (2006) se postupně jazykově rusifikuje běloruský venkov, který byl donedávna považován jazykovědci za hlavní sociální bázi mluvené běloruštiny. Osud běloruštiny coby běžného komunikačního prostředku tak pro nejbližší desetiletí stále není jistý.

Abeceda a výslovnost

Běloruština se píše cyrilicí, existuje však i běloruská verze latinky, která se vytvořila už v 19. století; některé běloruskojazyčně písemné památky jsou psány také arabským písmem (jde o muslimské texty poslovanštělých Lipeckých Tatarů z 16. století; na rozdíl od latinky se arabské písmo už dnes nepoužívá). Běloruská abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí:

velké:	А	Б	В	Г	Д	ДЖ	ДЗ	Е	Ё	Ж	З	І	Й	К	Л	М	Н	О	П	Р	С	Т	У	Ў	Ф	Х	Ц	Ч	Ш	Ы	Ь	Э	Ю	Я
malé:	а	б	в	г	д	дж	дз	е	ё	ж	з	і	й	к	л	м	н	о	п	р	с	т	у	ў	ф	х	ц	ч	ш	ы	ь	э	ю	я
přepis:	a	b	v	h	d	dž	dz	je	jo	ž	z	i	j	k	l	m	n	o	p	r	s	t	u	ŭ	f	ch	c	č	š	y	́	e	ju	ja
výslovnost:	a	b	v	h	d	dž	dz	je	jo	ž	z	i	j	k	l	m	n	o	p	r	s	t	u	w	f	ch	c	č	š	y	- (měkký znak)	e	ju	ja

Původní slovanské [g] se změnilo na hlásku [ɣ], která je podobná českému [h] (její artikulace je však oproti [h] posunuta směrem výš v dutině ústní a k artikulaci se užívá zadní části jazyka, tj. jako u novořecké gammy neboli českého „ch“, od kterého se liší jen tím, že je znělé). K označení hlásky [g] (vyskytuje se pouze v několika málo slovech cizího původu, např. ганак, гвалт) sloužilo do roku 1933 písmeno Ґ, které nyní není „oficiální“ součástí běloruské abecedy.
Mnohem častěji než v ruštině se používá písmeno Э, zejména ve slovech převzatých z jiných jazyků (srov. bělorusky тэатр, універсітэт/універсытэт – rusky театр, университет). To znamená, že v takových slovech se v běloruštině vyskytuje před hláskou [e] souhláska tvrdá, zatímco v ruštině měkká (bělorusky teatr, uňiversitet, rusky těatr, uňiversitět).
Běloruština má párovou měkkost souhlásek (tj. například tvrdé v a měkké v, tvrdé l a měkké l atd.). Nemá ovšem měkké r, což je rozdíl oproti ruštině (běl. рэктар, rus. ректор). Dále nemá měkké, ale vždy tvrdé š a č (ruské ч se oproti tomu vyslovuje vždy jen měkce, srov. běl. чысты, rus. чистый).
Podobně jako v ruštině se nepřízvučné О nevyslovuje jako [o], ale přibližuje se k [a] (tento jev se nazývá ákání, аканне). Oproti ruštině je však tento posun k [a] výraznější. Je také odražen v pravopisu, proto je písmeno A v běloruských textech velmi časté (srov. bělorusky малако, rusky молоко). Podobné je to v pozici před přízvukem s kombinací měkká souhláska + E, které se v běloruštině posouvá také k [a] (tzv. jakání, яканне), zatímco v ruštině spíše k [i]. Výjimkou jsou převzatá slova z cizích jazyků a některé další skupiny slov (např. метро se v běloruštině vyslovuje nikoli [mjatro], jako by tomu bylo u slov domácího původu, ale [mjetro], zatímco v ruštině spíše [mitro]).
Pro běloruštinu typické historické hláskové změny (resp. odlišnosti v porovnání s češtinou): [ď] → [dz'] (velmi měkké [dz]), [ť] → [c'] (velmi měkké [c]).
Podobně jako [dz'] a [c'] je i [s'] a [z'] velmi měkké – přední část jazyka je přiklopena k dásním a tvrdému patru více, než je to v ruštině u měkkého [s'] a [z'], tj. výslovnost se přibližuje k polským Ś a Ź. Tedy například mezi běloruským сена a ruským сено (seno) je rozdíl nejen ve výslovnosti poslední samohlásky (u běloruštiny výraznější [a]), ale i ve výslovnosti měkkého [s'] na začátku slova.

Gramatika

Běloruština si zachovala 5. pád a střídání souhlásek při skloňování (нага = noha, назе = noze).

Slovní zásoba

Běloruská slovní zásoba má blíže západoslovanským jazykům než ruština.

Řekli o postavení běloruštiny

ŠUSTROVÁ, Petruška. „Bělorusky se mluví skoro jen na venkově a ve městech ji zhusta pokládají za příznak křupanství, ve školách se učí skoro výhradně rusky a v běloruštině toho vychází pramálo.“^[1]
VJAČORKA, Vincuk. „Strategií běloruské vlády je prodávat nadřazenost ruštiny v Bělorusku "za různé výsady a geopolitické výhody. Úřady potřebují běloruštinu jen k tomu, aby občas mohly východního souseda postrašit, ale nikoliv k tomu, aby umožnili svobodným lidem hovořit bělorusky nahlas a s důstojností. Opoziční shromáždění je jednou z mála příležitostí, kdy je možno v Bělorusku slyšet běloruštinu. Navzdory tomu, že má země dva oficiální jazyky, běloruštinu a ruštinu, státní televize vysílá své hlavní zpravodajství rusky.“^[2]

Ukázkový text

Všeobecná deklarace lidských práv

Pro srovnání běloruštiny s ukrajinštinou a ruštinou je text uveden v těchto třech jazycích (po původní cyrilské podobě následuje i český přepis do latinky).

bělorusky	Усе людзi нараджаюцца вольнымi i роўнымi ў сваёй годнасьцi i правох. Яны надзелены розумам i сумленьнем i павiнны ставiцца адзiн да аднаго ў духу братэрства.
ukrajinsky	Всі люди народжуються вільними і рівними у своїй гідності та правах. Вони наділені розумом і совістю і повинні діяти у відношенні один до одного в дусі братерства.
rusky	Все люди рождаются свободными и равными в своём достоинстве и правах. Они наделены разумом и совестью и должны поступать в отношении друг друга в духе братства.
bělorusky (přepis)	Usie ludzi naradžajucca volnymi i roŭnymi ŭ svajoj hodnaści i pravoch. Jany nadzieleny rozumam i sumleńniem i pavinny stavicca adzin da adnaho ŭ duchu bratierstva.
ukrajinsky (přepis)	Vsi lyudy narodzhuyut'sya vilnymy i rivnymy u svoyiy hidnosti ta pravakh. Vony nadileni rozumom i sovist'yu i povynni diyaty u vidnoshenni odyn do odnoho v dusi braterstva.
rusky (přepis)	Vse lyudi rozhdayutsya svobodnymi i ravnymi v svoyom dostoinstve i pravakh. Oni nadeleny razumom i soves'yu i dolzhny postupat' v otnoshenii drug druga v dukhe bratstva.
polština	Wszyscy ludzie rodzą się wolni i równi pod względem swej godności i swych praw. Są obdarzeni rozumem i sumieniem oraz powinni postępować wobec innych ludzi w duchu braterstwa.
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Reference

↑ ŠUSTROVÁ, Petruška. Sovětská říše podle abecedy…. babylonrevue.cz. 2017-04-26. Dostupné online [cit. 2017-11-14].
↑ TARAS, Anton. Proč nemluví Bělorusové bělorusky.... Britské listy. 2011-11-07. Dostupné online [cit. 2017-11-14]. (anglicky)

Literatura o běloruštině v češtině

Brandner, A.: Běloruština – historie a perspektivy. Universitas: Revue Masarykovy univerzity v Brně, č. 3, 1998, s. 7–13.
Giger, M.: Jazyk jako symbol a rituál: otázka funkčních domén běloruštiny. In A. Ivanova a J. Tuček (red.): Cesty k národnímu obrození: běloruský a český model. Praha: UK FHS, 2006, s. 284–310.
Sloboda, M.: Běloruština – jazyk pro zvláštní příležitosti. Plav – měsíčník pro světovou literaturu, 2007, roč. III, č. 4, s. 2–5.
Smatryčenka, S.: Jak se mluví v Bělorusku (stručný rozbor jazykové situace). Čeština doma a ve světě, roč. 13, č. 1–2, 2005, s. 53–61.
Synková, H.: Ruština nebo běloruština? Běloruská nacionální opozice na pozadí jazykového konfliktu. Cargo, č. 2, 2000.

Literatura o běloruštině v jiných jazycích

Калита И. В.: Современная Беларусь: языки и национальная идентичность. Ústí nad Labem 2010, ISBN 978-80-7414-324-3, 300 s. s. 112-190. Dostupné online

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo běloruština ve Wikislovníku

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je běloruština
Transkripce a transliterace běloruské azbuky podle ČSN ISO 9 ONLINE.
Ethnologue report for Belarusian
Internetové zdroje pro běloruštinu
Sajt Pravapis věnovaný běloruštině
Společnost běloruského jazyka – TBM
Gramatika Branislava Taraškeviče (1918) online
English-Belarusian dictionaries, in Lacinka
Czech-Belarusian dictionary, in Glosbe
Metrica of GDL
Statutes of GDL
Černoruština

Kategorie:Východoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Běloruska Kategorie:Podleské vojvodství Kategorie:Živé jazyky

Bosenština je standardizovaný jazykový útvar srbochorvatštiny používaný hlavně Bosňany.^[1]^[2]^[3] Vychází z východohercegovského štokavského nářečí. Hovoří jím 2–2,5 milionů lidí v Bosně a Hercegovině (1,866 mil.)^[4], Srbsku (138 871)^[5], Černé Hoře (33 077)^[6], Kosovu (28 989), Chorvatsku (16 856)^[7], západní Evropě a Severní Americe a také nezjištěné množství emigrantů v Turecku. V podstatě jde o jiný název pro variantu^[8] srbochorvatštiny v Bosně a Hercegovině,^[9]^[10] která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992.

Někteří srbští a chorvatští lingvisté rozporují otázku pojmenování jazyka; ten by podle nich měl nést jméno národa (Bosňáků), tedy bosňáčtina, a nikoli bosenština podle názvu země. Jazykovědci přitom opomíjejí, že oba termíny byly historicky synonymické (Bosna > Bosňák (dnes označení pouze pro Muslimy), řidčeji Bosňan > bosenský, řidčeji bosňácký).

Bosenština má pět dialektů: východohercegovský (600 000 mluvčích), zetsko-sjenický (220 000 mluvčích), východobosenský (800 000 mluvčích), novoštokavský ikavský či mladší ikavský (200 000 mluvčích) a kosovsko-resavský (70 000 mluvčích, v Sandžaku).

Základní prvky bosenského jazyka

Jazykový standard je dosud nestálý, byť v posledních letech dochází k jeho postupné kodifikaci. Hlavní překážkou pro standardizaci bosenštiny a její všestranné normativní užívání je blízkost s chorvatštinou a srbštinou, resp. překrývání těchto jazykových systémů s prostorem uživatelů bosenského jazyka. Tato blízkost na jedné straně mezi mluvčími vytváří nejistotu ohledně spisovnosti jazyka a na straně druhé lingvisty nutí tyto jazyky záměrně odlišovat. Proces srbsko-chorvatského odlišování již značně pokročil, bosenština je v tomto procesu mírně pozadu. O tom svědčí i nejednotné užívání jazykového standardu sdělovacími prostředky bosňáckého národa v Bosně a Hercegovině a Sandžaku.^[11] Na bosňácké publikum se zaměřují četná bosenskohercegovská média, např. televizní stanice TV Hayat, Face TV, TV1 a Aljazeera Balkans, deníky a časopisy mediálního konglomerátu Avaz, noviny Oslobođenje a San. V Sandžaku vychází Sandžacké noviny a v Kosovu časopis Alem. Bosenský jazyk je zastoupen i ve veřejnoprávních informačních kanálech; Bosanskohercegovském rádiu a televizi a federální televizi FTV.

Bosenčice v 15. století, latinka a arabice

kulturní památky specifického bosenského jazyka jsou psány:
- hlaholicí (glagoljica), dochovalo se jen velmi málo ukázek užití tohoto písma, několik písemných dokumentů a nevelké množství stečků s vyrytými hlaholskými znaky
- bosenčicí (bosančica), zvláštní typ cyrilice, který se dále rozvinul v psací písmo (kurzívu) pojmenovanou begovsko pismo, begovské písmo, nejstarší památkou je Humačka ploča (Chlumská deska) z 10. století
  - stećci, kamenné náhrobky ze 12.–15. století
  - povelje, úřední listiny, vydávané bosenskými bány a králi ve 12.–15. století
  - knihy františkánských mnichů
- arabicí (arebica), upravené arabské písmo na slovanskou abecedu – literatura alhamijado
  - literatura na orientálních jazycích, používající arabštinu, turečtinu a perštinu (např. spisovatel a lexikograf Muhamed Hevaija Uskufija)
- latinkou (latinica), hojně užívané písmo až za doby rakousko-uherské okupace a postupně převládlo nad bosenčicí

Specifika bosenského jazyka

Během rozpadu SFRJ a během války v Bosně a Hercegovině byla dokončena první fáze standardizace bosanského jazyka, a to za přispění slovníku Aliji Isakoviće (Rječnik karakteristične leksike u bosanskome jeziku, 1992, 1993 a 1994, 497 s., poté jako Rječnik bosanskoga jezika: karakteristična leksika, 1995, 391 s.), pravopisu Senahida Haliloviće (Pravopis bosanskoga jezika, 1996, 626 s., 1999, 2004 a 2005, 216 s.) a gramatiky Dževada Jahiće, Senahida Haliloviće a Ismaila Paliće (Gramatika bosanskoga jezika, 2000 a 2004, 476 s., ve stručnější podobě bez příspěvku Dževada Jahiće Gramatika bosanskog jezika, 2007, 326 s.). Bosenština se od chorvatštiny a srbštiny odlišuje především užíváním velkého množství orientalizmů (turcizmů a arabizmů) a používáním písmena h a f ve všedních slovech hovoru Bosňáků. Velice časté jsou jazykové dublety, které jsou v srbském či chorvatském prostředí příznakové. Na rozdíl od srbštiny a chorvatštiny nemá jasně vymezený vztah vůči purismům, či internacionalismům.^[12]

V současné době je bosenským mluvčím k dispozici Slovník bosenského jazyka (Rječnik bosanskog jezika, 2007 a 2010, Ibrahim Čedić, Hadžem Hajdarević, Safet Kadić, 1313 s.), vzniklý na půdě Institutu pro jazyk (Institut za jezik), Slovník bosenského jazyka (Rječnik bosanskoga jezika, 2010, Senahid Halilović, Ismail Palić, Amela Šehović, 1566 s.), vydaný Filozofickou fakultou Univerzity v Sarajevu, a vícedílný Slovník bosenského jazyka (Rječnik bosanskog jezika, A–Ć 2010, 350 s., D–F 2010, 292 s., G–J 2011, 421 s., K–Kor 2012, 292 s., Kos–Lj 2012, 301 s., Nak–Nj 2013, 296 s.) Dževada Jahiće. Široké veřejnosti je dostupný i Slovník cizích slov bosenského jazyka (Rječnik stranih riječi bosanskog jezika, 2011, Ibrahim Čedić, Naila Valjevac a Aida Kršo, 1175 s.), který zaštítil Institut pro jazyk.

nejznatelnější rozdíly mezi srbochorvatskými jazyky
česky	bosensky	srbsky	chorvatsky
káva	kahva	kafa	kava
kněz	svećenik	sveštenik	svećenik
kuchař	kuhar	kuvar	kuhar
lehce	lahko	lako	lako
měkké	mehko	meko	meko
milion	milion	milion	milijun
šálek	fildžan	šolja	šalica
talíř	tanjir	tanjir	tanjur
vliv	utjecaj	uticaj	utjecaj

Mezi bosenská specifika patří také duální používání některé slovní zásoby, která je v srbštině či chorvatštině vnímána jako příznaková:

leden – januar nebo siječanj; chléb – hljeb nebo kruh; tisíc – hiljada nebo tisuća; tlak – pritisak nebo tlak; ostrov – ostrvo nebo otok; barva – boja nebo farba; vlak – vlak nebo voz; teta – strina nebo amiđinica; divadlo – pozorište nebo kazalište

Bosenština používá latinku i cyrilici
l. velké:	A	B	C	Č	Ć	D	DŽ	Đ	E	F	G	H	I	J	K	L	LJ	M	N	NJ	O	P	R	S	Š	T	U	V	Z	Ž
l. malé:	a	b	c	č	ć	d	dž	đ	e	f	g	h	i	j	k	l	lj	m	n	nj	o	p	r	s	š	t	u	v	z	ž
c. velké:	А	Б	Ц	Ч	Ћ	Д	Џ	Ђ	Е	Ф	Г	Х	И	Ј	К	Л	Љ	М	Н	Њ	О	П	Р	С	Ш	Т	У	В	З	Ж
c. malé:	а	б	ц	ч	ћ	д	џ	ђ	е	ф	г	х	и	ј	к	л	љ	м	н	њ	о	п	р	с	ш	т	у	в	з	ж

Bosenský jazyk je stejně jako srbština a chorvatština jedním z úředních jazyků Bosny a Hercegoviny. Ústavou Černé Hory a Kosova je garantováno jeho užití příslušníky národnostních menšin. V Srbsku a Makedonii je uznáván jako minoritní jazyk.

Odkazy

Reference

↑ David Dalby, Linguasphere (1999/2000, Linguasphere Observatory), pg. 445, 53-AAA-g, "Srpski+Hrvatski, Serbo-Croatian".
↑ Benjamin V. Fortson, IV, Indo-European Language and Culture: An Introduction, 2nd ed. (2010, Blackwell), pg. 431, "Because of their mutual intelligibility, Serbian, Croatian, and Bosnian are usually thought of as constituting one language called Serbo-Croatian."
↑ Václav Blažek, "On the Internal Classification of Indo-European Languages: Survey" retrieved 20 Oct 2010, pp. 15–16.
↑ POPIS STANOVNIŠTVA, DOMAĆINSTAVA I STANOVA U BOSNI I HERCEGOVINI, 2013. REZULTATI POPISA [online]. Sarajevo: Agencija za statistiku Bosne i Hercegovine, Juni 2016. [cit. 2017-02-03]. Dostupné online.
↑ Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u Republici Srbiji 2011. Knjiga 4: Veroispovest, maternji jezik i nacionalna pripadnost [online]. Beograd: Republički zavod za statistiku, 2013 [cit. 2017-02-03]. Dostupné online.
↑ Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u Crnoj Gori 2011. godine [online]. Podgorica: [cit. 2017-02-03]. Dostupné online.
↑ 3. STANOVNIŠTVO PREMA MATERINSKOM JEZIKU – DETALJNA KLASIFIKACIJA – POPIS 2011 [online]. Državni zavod za statistiku [cit. 2017-02-03]. Dostupné online.
↑ KORDIĆ, Snježana. I dalje jedan jezik. Sarajevske sveske. Sarajevo: 2005, čís. 10, s. 83–89. Dostupné online. ISSN 1512-8539. (srbochorvatština)
↑ KAFADAR, Enisa. Bosnisch, Kroatisch, Serbisch – Wie spricht man eigentlich in Bosnien-Herzegowina?. In: HENN-MEMMESHEIMER, Beate; FRANZ, Joachim. Die Ordnung des Standard und die Differenzierung der Diskurse; Teil 1. Frankfurt am Main: Lang, 2009. Dostupné online. S. 103. (němčina)
↑ KORDIĆ, Snježana. Jezična politika: prosvjećivati ili zamagljivati?. In: GAVRIĆ, Saša. Jezička/e politika/e u Bosni i Hercegovini i njemačkom govornom području: zbornik radova predstavljenih na istoimenoj konferenciji održanoj 22. marta 2011. godine u Sarajevu. Sarajevo: Goethe-Institut Bosnien und Herzegowina ; Ambasada Republike Austrije ; Ambasada Švicarske konfederacije, 2011. Dostupné online. ISBN 978-9958-1959-0-7. S. 60–66. (srbochorvatština)
↑ RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Jezička prilike u Bosni i Hercegovini, s. 154. (srbština)
↑ RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Između balkanizacije i evropeizacije, s. 146. (srbština)

Související články

Srbochorvatština

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo bosenština ve Wikislovníku

Wikipedie Bosenská verze Wikipedie, svobodné encyklopedie

Kategorie:Jihoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Bosny a Hercegoviny Kategorie:Jazyky Kosova Kategorie:Živé jazyky

Bulharština (български език, bălgarski ezik)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Bulharsko, Severní Makedonie, Řecko, Srbsko, Moldavsko, Rumunsko, Turecko
Počet mluvčích	asi 8-9 milionů ve světě 7 milionů v Bulharsku
Klasifikace	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Jihoslovanské jazyky
Písmo	Cyrilice
Postavení
Regulátor	Ústav pro jazyk bulharský při Bulharské akademii věd (Институт за български език)
Úřední jazyk	Bulharsko, Evropská unie
Kódy
ISO 639-1	bg
ISO 639-2	bul (B) bul (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	BUL
Wikipedie
bg.wikipedia.org

Bulharština je jihoslovanský jazyk zapisující se cyrilicí. Nejblíže má dle mnohých odhadů k makedonštině (viz Gramelová, L., Navýchod)^[zdroj?] a podle mínění některých bulharských a řeckých lingvistů je makedonština pouze nářečím bulharštiny. V tomto případě jde o velmi kontroverzní politické téma.

Etymologie

Slovem Bulhaři (българи) [bŭlgari] se původně označovalo národ ze střední Asie, jehož jazyk neměl nic společného se slovanskými jazyky. Bulhaři se v 7. století usadili na Balkáně a byli asimilováni místním slovanským obyvatelstvem; dali mu však své jméno a zanechali stopy jak ve slovní zásobě slovanské bulharštiny, tak v její gramatice.^[zdroj?]

Rozšíření

Kromě Bulharska se bulharsky mluví v sousedních a dalších zemích, kam v minulosti Bulhaři emigrovali: Kanada, Řecko, Maďarsko, Izrael, Severní Makedonie, Moldavsko, Rumunsko, Srbsko, Turecko, Ukrajina, USA. Celkový počet mluvčích se odhaduje na 9 miliónů, z toho 8 miliónů ve vlastním Bulharsku, kde tvoří 85 % populace.

Historie

Bulharština má ze všech slovanských jazyků nejdéle psanou formu. Rozlišujeme starobulharštinu (9. až 11. století), střední bulharštinu (12. až 15. století) a moderní bulharštinu (od 16. století). Dnešní pravopis se ustálil v 19. století.

Abeceda a výslovnost

První bulharské prameny jsou psány hlaholicí, ale už ve starobulharském období byla tato abeceda nahrazena cyrilicí, později modernizovanou. Od ruské cyrilice (azbuky), která je v Česku známější, se liší následujícím:

Е se čte [e], neměkčí předchozí souhlásku.
Ё ([jo]) chybí, někdy se píše ьо.
И neměkčí předchozí souhlásku – ди, ти, ни - [dy], [ty], [ny].
Э (ruské [e]) chybí.
Щ se čte [št].
Ъ označuje samohlásku [ə], do latinky se přepisuje jako ŭ. Tento znak je nazýván „er goljam“ (velký jer) a po úpravě písemné formy jazyka se objevuje na začátku slova zcela výjimečně. Často jím bývá nahrazena libovolná samohláska, která se vyslovuje nezněle. Obvyklé je použití pro přepis cizích slov/jmen např. Carol – Kъpoл. Více se dočtete ve článku Šva.
Ы (jery, [y]) chybí. Používá se jen jedno i a nerozlišuje se tvrdé a měkké.

Bulharská abeceda:

velké:	А	Б	В	Г	Д	Е	Ж	З	И	Й	К	Л	М	Н	О	П	Р	С	Т	У	Ф	Х	Ц	Ч	Ш	Щ	Ъ	Ь	Ю	Я
malé:	а	б	в	г	д	е	ж	з	и	й	к	л	м	н	о	п	р	с	т	у	ф	х	ц	ч	ш	щ	ъ	ь	ю	я
přepis:	a	b	v	g	d	e	zh	z	i	ĭ	k	l	m	n	o	p	r	s	t	u	f	kh	ts	ch	sh	sht	ŭ	'	yu	ya
výslovnost	a	b	v	g	d	e	ʒ	z	i	j	k	l	m	n	o	p	r	s	t	u	f	x	ts	tʃ	ʃ	ʃt	ə/ou	ʲ	ju, ʲu	ja, ʲa

Přepis současně udává i českou výslovnost, písmeno х se přepisuje kh (také ch v nelingvistických textech, např. chán Asparuch), čte se [ch], a výše zmíněného ъ/ŭ.

V bulharštině se často vyskytují v tištěném textu písmena v tzv. „rukopisném stylu“^[1], ve kterém jsou některá písmena naprosto odlišná i v základním (kolmém) typu písma a který je podobný kurzivě. V tomto stylu se písmeno д (kurzivou д) píše podobně jako malé „g“ v latince, písmeno т (kurzivou т) jako malé „m“ v latince, písmeno и (kurzivou и) jako malé „u“ v latince, písmeno п (kurzivou п) jako malé „n“ v latince, písmeno г (kurzivou г) jako zrcadlově otočené „s“ v latince, písmeno к (kurzivou к) jako malé „k“ v latince a písmeno л (kurzivou л) se píše podobně jako vzhůru nohama obrácené „v“ tedy podobně jako řecká Λ.^[2]^[3]

V roce 1945 byly z bulharské cyrilice odstraněny znaky, které neexistovaly v ruské azbuce, jež byla sama reformována v roce 1917. Bulharské písmo a pravopis se tak vzdálily od svých staroslověnských kořenů, aby se vše přizpůsobilo sovětské praxi. Od 27. února 1945 měly v Bulharsku právní platnost pouze dokumenty vytištěné s použitím nového písma.

Jednoduchá transkripce

Bulharský přepis cyrilice do latinky se vyvíjel a v 90. letech 20. století vyústil v Jednoduchý systém transliterace bulharštiny orientovaný na angličtinu a používající výhradně znaky základní latinky a jejich spřežky, podobně jako čínský pchin-jin. V roce 2009 byl uzákoněn.

Gramatika

Bulharština má některé rysy, které ji odlišují od většiny ostatních slovanských jazyků. Téměř chybí skloňování podstatných jmen, naopak se vyvinul člen (nikoli jako samostatné slovo jako v západoevropských jazycích, nýbrž jako přípona jmen, ke kterým člen patří). Slovesa nemají infinitiv, zato mají mnoho staro- a předslovanských tvarů, které z jiných jazyků vymizely. Existují zvláštní slovesné tvary pro děje, které mluvčí neviděl, slyšel o nich z druhé ruky či má o nich pochybnosti.

Bulharská mluvnice vychází ze stejných principů jako mluvnice ostatních slovanských jazyků, vyznačuje se však určitými zvláštnostmi:

Člen

Bulharština spolu s makedonštinou se od ostatních slovanských jazyků odlišují tím, že mají gramatický člen, a to postponovaný (postpozitivní), tedy takový, který se připojuje za příslušný výraz (podstatné jméno, přídavné jméno, zájmeno nebo číslovku). Graficky tvoří s daným slovem jednu jednotku (slovo a člen se píše dohromady). Existence členu i jeho realizace v postpozici (podobně jako např. v rumunštině) je jedním z dokladů vzájemného ovlivňování jazyků Balkánského jazykového svazu.

K označování známých osob a věcí se používá určitý člen (ve významu „ten“).

човекът – (ten) člověk, жената – (ta) žena, морето – (to) moře, мъжете – (ti) muži
старият човек – (ten) starý člověk
моята жена – (ta) moje žena

Podstatná a přídavná jména

V bulharštině došlo ke ztrátě pádových koncovek. Z původních 7 pádů zůstal pouze tvar nominativu (1. pádu) a vokativu (5. pádu – podobně jako v češtině u podstatných jmen mužského a ženského rodu v jednotném čísle). České pády se v bulharštině vyjadřují pomocí předložek.

Rod přídavného jména se shoduje s rodem podstatného jména. Rodové koncovky se rozlišují pouze v jednotném čísle (добър – dobrý, добра – dobrá, добро – dobré), v množném čísle je společný tvar pro všechny tři rody (добри – dobří, dobré i dobrá).

Přídavná jména se stupňují pomocí předpon по- a най- (добър – dobrý, по-добър – lepší, най-добър – nejlepší).

Zájmena

Osobní zájmena mají zjednodušené skloňování oproti češtině – mají méně tvarů (základní – podmětový – a předmětový). Předmětové tvary jsou i v bulharštině dlouhé (мене – mně) a krátké (ми – mi). Oba tvary se ve větě často používají současně (мене ми се присъни тази нощ – zdálo se mi dnes v noci). Krátkého tvaru osobního zájmena se často užívá místo zájmena přivlastňovacího (майка ми – moje matka).

Ostatní zájmena mají ve všech pádech stejný tvar.

Slovesa

Bulharština nemá zvláštní tvar pro infinitiv. Vyjadřuje se opisně pomocí částice да a tvaru slovesa v přítomném čase (искаш да купиш – chceš koupit). Ve slovnících se slovesa uvádějí v 1. osobě jednotného čísla přítomného času.

Bulharština si zachovala systém čtyř minulých časů, které v češtině zanikly již ve středověku.

Jednoduché minulé časy:
- Aorist – minulý čas ukončený (написах – napsal jsem)
- Imperfektum – minulý čas neukončený (пишех – psal jsem)

Složené minulé časy:
- Perfektum – neurčitý minulý čas (předpřítomný), tvoří se stejným způsobem jako minulý čas v češtině s tím rozdílem, že tvar pomocného slovesa být (съм) je zachován i ve 3. osobě (написал е – napsal, написали са – bylo napsáno).
- Plusquamperfektum – předminulý čas (написал бях – byl jsem napsal – [už předtím, dříve než])

Kromě toho existuje i tzv. forma nepřímé výpovědi, která vyjadřuje děje, které mluvčí osobně nezažil. Používá se často ve vyprávěních historických událostí a pohádek a do češtiny se může překládat použitím příslovce prý. Tento způsob vyjadřování je hojně využíván novináři. Běžně se používá ve 3. osobě minulého času (aoristu nebo imperfekta). Má podobné tvary jako perfektum, ve 3. osobě však nejsou pomocné tvary е (je) nebo са (jsou), např. той написал това – on to (prý) napsal.

Budoucí čas se vyjadřuje pomocí slovesa ще (nečasuje se), a to jak u dokonavých, tak i nedokonavých sloves:

ще чакам – budu čekat
ще почакам – počkám
ще бъде – bude

Předbudoucí čas se tvoří slovesem ще, přítomným časem slovesa být a příčestím minulým významového slovesa. Vyjadřuje (např. jako v angličtině, španělštině či němčině) děj, který se odehraje před jiným budoucím dějem.

ще съм учил – doslova: budu jsem učil (budu se učit před nějakým jiným budoucím dějem)

Futurum preteritum – budoucnost v minulosti- čas, který vyjadřuje děj budoucí v minulosti. Např. chtěl jsem něco udělat. Tvoří se slovesem щях (=imperfektum slovesa ще, ale na rozdíl od něj se časuje), částicí да a přítomným časem významového slovesa:

щях да уча – chtěl jsem se učit

Futurum exaktum preteritum – předbudoucnost v minulosti- jedná se o velmi speciální čas. Bulharština je jedna z mála (možná i jediná) řečí, která používá tento čas. Vyjadřuje děj budoucí v minulosti jako futurum preteritum (viz výše), který má ovšem vztah k jiné události v budoucnosti, nebo následuje v souslednosti po tomto ději. ('Chtěl jsem se učit a pak jsem se chtěl dívat na televizi', nebo 'Chtěl jsem jít studovat obchodní akademii, ale oni mi to chtěli rozmluvit'). K jeho složení použijeme opět щях, částici да, přítomný čas slovesa být a příčestí minulé významového slovesa.

щях да съм учил – chtěl jsem se učit (ale potom následuje ještě další děj...)

Všeobecná deklarace lidských práv

Pro srovnání bulharštiny s makedonštinou je text uveden v obou jazycích.

bulharsky	Bсички човешки същества се раждат свободни и равни по достойнство и права. Tе са надарени с разум и съвест и следва да се отнасят помежду си в дух на братство.
přepis	Vsichki choveshki sŭshtestva se razhdat svobodni i ravni po dostoĭnstvo i prava. Te sa nadareni s razum i sŭvest i sledva da se otnasjat pomezhdu si v dukh na bratstvo.
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy

Reference

↑ Richard Watkins, Christopher Deliso: Bulharsko. Praha : Svojtka & Co., 2008, 356 s.
↑ Varovný nápis „Pušeneto vredi seriozno na Vas i na drugite okolo Vas“ na cigaretách P Prestige (Bulgarian version) (Silver) KS-20-H - Bulgaria
↑ Bulgarian MPs pass bill introducing graphic tobacco packaging

Literatura

{{Upravit citace}}

Gladková, H. Učebnice bulharštiny - I. díl. 1. vyd. Praha: FF UK. 1996. 173 S.
Heřman, Sáva. Cvičebnice bulharštiny. 1. vyd. Praha: SPN. 1955. 171 S.
Kufnerová Z., Panev, P. Bulharština pro samouky. 1. vyd. Praha: SPN. 1987. 334 S.
Kufnerová, Z. Stručná mluvnice bulharštiny. 1. vyd. Praha: Academia. 1990. 309 S.
Nikolaev N., Nikolaevová R., Hora K. Bulharština pro samouky. 4. vyd. Praha: SPN. 1977. 247 S.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo bulharština ve Wikislovníku

Wikipedie Bulharská verze Wikipedie, svobodné encyklopedie

Kategorie:Jihoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Bulharska Kategorie:Jazyky Řecka Kategorie:Úřední jazyky Evropské unie Kategorie:Živé jazyky Seznam jazyků řazený podle abecedy. Viz též seznam řazený podle příslušnosti k jazykovým rodinám a podle zeměpisné blízkosti. Seznamy nejsou a ani nemohou být úplné. Na světě je kolem 7 000 jazyků a ne u všech panuje shoda, zda jde o samostatný jazyk nebo pouze o dialekt jiného jazyka.

V závorce za českým názvem jazyka je uveden kód jazyka podle ISO 639-1 (2 znaky) nebo ISO 639-2 (3 znaky), který odkazuje na Wikipedii v tomto jazyce. Pokud jazyk nemá třípísmenný kód ani podle ISO 639-2, je místo něj uveden kód, který identifikuje Wikipedii v daném jazyce.

A

B

C

cofán

Č

D

E

F

G

H

Ch

I

J

K

L

M

N

O

P

Q

R

Ř

řečtina (el)

S

Š

T

U

V

W

warao
wutun

X

xhoština (xh)
xinca

Y

Yalë
Yi (ii)

Z

Související články

Jazyků

Kildinská sámština
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	poloostrov Kola, Rusko (v mapě č. 8)
Počet mluvčích	asi 500 (2007)^[1]
Klasifikace	Uralské jazyky Ugrofinské jazyky Finsko-permské jazyky Finsko-volžské jazyky Finsko-laponské jazyky Sámské Východosámské
Písmo	Cyrilice
Postavení
Regulátor	není stanoven
Úřední jazyk	není úředním
Kódy
ISO 639-1	není
ISO 639-2	není
ISO 639-3	sjd
Ethnologue	SJD
Wikipedie
testovací verze

Kildinská sámština (Кӣллт са̄мь кӣлл, „Kīllt sām' kīll“) je východosámský jazyk z ugrofinské větve uralských jazyků. Mluví jí zhruba 500–600 lidí v severozápadním Rusku na poloostrově Kola, což z ní činí jazyk s největším počtem mluvčích mezi východosámskými jazyky.^[1]^[2] V běžné každodenní mluvě ji však používá pouze okolo 100 lidí.^[2] Má čtyři dialekty a je zapisována cyrilicí.

Abeceda a výslovnost

Kildinská sámština používá cyrilici od 80. let 19. století. Dlouhá samohláska se značí pomocí macronu (např. ū). V případě, že má písmeno i dieresi, píše se macron nad ní.

А а	Ӓ ӓ	Б б	В в	Г г	Д д	Е е	Ё ё	Ж ж	З з	Һ һ
/a/	/ʲa/	/b/	/v/	/ɡ/	/d/	/je/, /ʲe/	/jo/, /ʲo/	/ʒ/	/z/	/ʰ/
И и	Й й	Ҋ ҋ	Ј ј	К к	Л л	Ӆ ӆ	М м	Ӎ ӎ	Н н	Ӊ ӊ
/i/, /ji/, /ʲi/	/j/	/j̊/		/k/	/l/	/l̥/	/m/	/m̥/	/n/	/n̥/
Ӈ ӈ	О о	П п	Р р	Ҏ ҏ	С с	Т т	У у	Ф ф	Х х	Ц ц
/ŋ/	/о/	/p/	/r/	/r̥/	/s/	/t/	/u/	/f/	/x/	/ts/
Ч ч	Ш ш	Щ щ	Ъ ъ	Ы ы	Ь ь	Ҍ ҍ	Э э	Ӭ ӭ	Ю ю	Я я
/ʧ/	/ʃ/	/ç/		/ɨ/	/ʲ/	/ʲ/	/e/	/ʲe/	/ju/, /ʲu/	/ja/, /ʲa/

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b Ethnologue
↑ ^a ^b Omniglot

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Kategorie:Sámské jazyky Kategorie:Jazyky Ruska

ISO 9' (anglicky Transliteration of Cyrillic characters into Latin characters – Slavic and non-Slavic languages, v českém překladu Transliterace cyrilice do latinky – slovanské a neslovanské jazyky^[1]) je mezinárodní standard ISO pro transliteraci cyrilice do latinky aktuálně ve vydání z roku 1995. V poslední verzi se jedná o důsledně bijektivní (tedy pro jeden znak původní abecedy je zaveden znak v transliterační latince) systém transliterace pro cyrilici všech jazyků, což je docíleno obohacením latinky o bohatý systém diakritiky.

Převodní tabulka

ISO 9:1995
cyrilice		latinka		Unicode
А	а	A	a	`0410`	`0430`	`0041`	`0061`
Ӑ	ӑ	Ă	ă	`04D0`	`04D1`	`0102`	`0103`
Ӓ	ӓ	Ä	ä	`04D2`	`04D3`	`00C4`	`00E4`
Ә	ә	A̋	a̋	`04D8`	`04D9`	`0041+030B`	`0061+030B`
Б	б	B	b	`0411`	`0431`	`0042`	`0062`
В	в	V	v	`0412`	`0432`	`0056`	`0076`
Г	г	G	g	`0413`	`0433`	`0047`	`0067`
Ґ	ґ	G̀	g̀	`0490`	`0491`	`0047+0300`	`0067+0300`
Ҕ	ҕ	Ğ	ğ	`0494`	`0495`	`011E`	`011F`
Ғ	ғ	Ġ	ġ	`0492`	`0493`	`0120`	`0121`
Д	д	D	d	`0414`	`0434`	`0044`	`0064`
Ђ	ђ	Đ	đ	`0402`	`0452`	`0110`	`0111`
Ѓ	ѓ	Ǵ	ǵ	`0403`	`0453`	`01F4`	`01F5`
Е	е	E	e	`0415`	`0435`	`0045`	`0065`
Ё	ё	Ë	ë	`0401`	`0451`	`00CB`	`00EB`
Ӗ	ӗ	Ĕ	ĕ	`04D6`	`04D7`	`0114`	`0115`
Є	є	Ê	ê	`0404`	`0454`	`00CA`	`00EA`
Ҽ	ҽ	C̆	c̆	`04BC`	`04BD`	`0043+0306`	`0063+0306`
Ҿ	ҿ	Ç̆	ç̆	`04BE`	`04BF`	`00C7+0306`	`00E7+0306`
Ж	ж	Ž	ž	`0416`	`0436`	`017D`	`017E`
Ӂ	ӂ	Z̆	z̆	`04C1`	`04C2`	`005A+0306`	`007A+0306`
Ӝ	ӝ	Z̄	z̄	`04DC`	`04DD`	`005A+0304`	`007A+0304`
Җ	җ	Ž̧	ž̧	`0496`	`0497`	`017D+0327`	`017E+0327`
З	з	Z	z	`0417`	`0437`	`005A`	`007A`
Ӟ	ӟ	Z̈	z̈	`04DE`	`04DF`	`005A+0308`	`007A+0308`
Ѕ	ѕ	Ẑ	ẑ	`0405`	`0455`	`1E90`	`1E91`
Ӡ	ӡ	Ź	ź	`04E0`	`04E1`	`0179`	`017A`
И	и	I	i	`0418`	`0438`	`0049`	`0069`
Ӥ	ӥ	Î	î	`04E4`	`04E5`	`00CE`	`00EE`
І	і	Í	í	`0406`	`0456`	`00CC`	`00EC`
Ї	ї	Í̈	í̈	`0407`	`0457`	`00CF`	`00EF`
Й	й	J	j	`0419`	`0439`	`004A`	`006A`
Ј	ј	J̌	ǰ	`0408`	`0458`	`004A+030C`	`01F0`
К	к	K	k	`041A`	`043A`	`004B`	`006B`
Қ	қ	Ķ	ķ	`049A`	`049B`	`0136`	`0137`
Ҟ	ҟ	K̄	k̄	`049E`	`049F`	`004B+0304`	`006B+0304`
Л	л	L	l	`041B`	`043B`	`004C`	`006C`
Љ	љ	L̂	l̂	`0409`	`0459`	`004C+0302`	`006C+0302`
М	м	M	m	`041C`	`043C`	`004D`	`006D`
Н	н	N	n	`041D`	`043D`	`004E`	`006E`
Њ	њ	N̂	n̂	`040A`	`045A`	`004E+0302`	`006E+0302`
Ҥ	ҥ	Ṅ	ṅ	`04A4`	`04A5`	`1E44`	`1E45`
Ң	ң	Ṇ	ṇ	`04A2`	`04A3`	`1E46`	`1E47`
О	о	O	o	`041E`	`043E`	`004F`	`006F`
Ӧ	ӧ	Ö	ö	`04E6`	`04E7`	`00D6`	`00F6`
Ө	ө	Ô	ô	`04E8`	`04E9`	`00D4`	`00F4`
П	п	P	p	`041F`	`043F`	`0050`	`0070`
Ҧ	ҧ	Ṕ	ṕ	`04A6`	`04A7`	`1E54`	`1E55`
Р	р	R	r	`0420`	`0440`	`0052`	`0072`
С	с	S	s	`0421`	`0441`	`0053`	`0073`
Ҫ	ҫ	Ç	ç	`04AA`	`04AB`	`00C7`	`00E7`
Т	т	T	t	`0422`	`0442`	`0054`	`0074`
Ҭ	ҭ	Ţ	ţ	`04AC`	`04AD`	`0162`	`0163`
Ћ	ћ	Ć	ć	`040B`	`045B`	`0106`	`0107`
Ќ	ќ	Ḱ	ḱ	`040C`	`045C`	`1E30`	`1E31`
У	у	U	u	`0423`	`0443`	`0055`	`0075`
У́	у́	Ú	ú	`0423+0301`	`0443+0301`	`00DA`	`00FA`
Ў	ў	Ŭ	ŭ	`040E`	`045E`	`016C`	`016D`
Ӱ	ӱ	Ü	ü	`04F0`	`04F1`	`00DC`	`00FC`
Ӳ	ӳ	Ű	ű	`04F2`	`04F3`	`0170`	`0171`
Ү	ү	Ù	ù	`04AE`	`04AF`	`00D9`	`00F9`
Ф	ф	F	f	`0424`	`0444`	`0046`	`0066`
Х	х	H	h	`0425`	`0445`	`0048`	`0068`
Ҳ	ҳ	Ḩ	ḩ	`04B2`	`04B3`	`1E28`	`1E29`
Һ	һ	Ḥ	ḥ	`04BA`	`04BB`	`1E24`	`1E25`
Ц	ц	C	c	`0426`	`0446`	`0043`	`0063`
Ҵ	ҵ	C̄	c̄	`04B4`	`04B5`	`0043+0304`	`0063+0304`
Ч	ч	Č	č	`0427`	`0447`	`010C`	`010D`
Ӵ	ӵ	C̈	c̈	`04F4`	`04F5`	`0043+0308`	`0063+0308`
Ҷ	ҷ	Ç	ç	`04CB`	`04CC`	`00C7`	`00E7`
Џ	џ	D̂	d̂	`040F`	`045F`	`0044+0302`	`0064+0302`
Ш	ш	Š	š	`0428`	`0448`	`0160`	`0161`
Щ	щ	Ŝ	ŝ	`0429`	`0449`	`015C`	`015D`
Ъ	ъ	ʺ		`042A`	`044A`	`02BA`
’		‵		`2035`		`2019`
Ы	ы	Y	y	`042B`	`044B`	`0059`	`0079`
Ӹ	ӹ	Ÿ	ÿ	`04F8`	`04F9`	`0178`	`00FF`
Ь	ь	ʹ		`042C`	`044C`	`02B9`
Э	э	É	é	`042D`	`044D`	`00C8`	`00E8`
Ю	ю	Û	û	`042E`	`044E`	`00DB`	`00FB`
Я	я	Â	â	`042F`	`044F`	`00C2`	`00E2`
Ѣ	ѣ	Ě	ě	`048C`	`048D`	`011A`	`011B`
Ѫ	ѫ	Ǎ	ǎ	`046A`	`046B`	`01CD`	`01CE`
Ѳ	ѳ	F̀	f̀	`0472`	`0473`	`0046+0300`	`0066+0300`
Ѵ	ѵ	Ỳ	ỳ	`0474`	`0475`	`1EF2`	`1EF3`
Ҩ	ҩ	Ò	ò	`04A8`	`04A9`	`00D2`	`00F2`
Ӏ		‡		`04C0`		`2021`

Adaptace jako národní standardy

Důležité je přijetí standardu ISO 9 jako standard GOST 7.79 vytvářený Ruskem a přejímaný i dalšími státy, v kterých se používají jazyky zapisované cyrilicí (Společenství nezávislých států, tedy Arménie, Ázerbajdžán, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Uzbekistán).

Přijat byl i v jiných státech. V Německu je přijat systém DIN 1460:1982, což je adaptace ISO/R 9:1968 pro slovanské cyrilice a v roce 2010 byl standard doplněn a aktualizován DIN 1460-2:2010, který přejímá standard ISO 9:1995 pro neslovanské cyrilice.

V Česku byl standard přijat roku 2003 jako ČSN ISO 9 (ČSN 01 0185:2002), ovšem knihovny tento systém nepoužívají a zůstaly u staré normy ČSN 01 0185:1977.^[2]

Vydání

ISO/R 9:1954. International system for the transliteration of Cyrillic characters. In: Unesco bulletin for libraries 10 (1956), S. 135–137. – ISSN 0041-5243.
ISO/R 9:1968. International system for the transliteration of Slavic Cyrillic characters. In: Information transfer. 2nd edition. Genève: ISO, 1982 (ISO standards handbook 1), S. 13–18. – ISBN 92-67-10058-0.
ISO 9:1986. Documentation – Transliteration of Slavic Cyrillic characters into Latin characters. In: Documentation and information. 3rd edition. Genève: ISO, 1988 (ISO standards handbook 1), S. 353–360. – ISBN 92-67-10144-7.
ISO 9:1995. Information and documentation – Transliteration of Cyrillic characters into Latin characters – Slavic and non-Slavic languages. In: Bibliotheks- und Dokumentationswesen. Berlin: Beuth, 2002 (DIN-Taschenbuch 343), S. 230–245. – ISBN 3-410-15311-X.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku ISO 9 na německé Wikipedii.

↑ http://www.technicke-normy-csn.cz/010185-csn-iso-9_4_65539.'html
↑ Edita Lichtenbergová (ed). Doporučení pro přepis nelatinkových písem do latinky. Praha 2004, 2. vydání 2006.

9 Kategorie:Cyrilice Kategorie:Převody písma

Perština (فارسی)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Írán, Irák, Omán, Katar, Tádžikistán, Spojené arabské emiráty, Afghánistán, Pákistán, Indie, Uzbekistán, Izrael
Počet mluvčích	71 milionů – 110 milionů
Klasifikace	Indoevropské jazyky Indoíránské jazyky Íránské jazyky
Písmo	perská abeceda, arabské písmo, v Izraeli hebrejské písmo (alefbet) a další
Postavení
Regulátor	Akademie perského jazyka a literatury (فرهنگستان زبان و ادب فارسی, Farhangestān-e zabān-o-adab-e fārsī) Afghánská akademie věd
Úřední jazyk	Írán, Tádžikistán, Afghánistán
Kódy
ISO 639-1	fa
ISO 639-2	per (B) fas (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	různé
Wikipedie
http://fa.wikipedia.org/

Perština, (místní název: فارسی [fɒːɾˈsiː], fārsī^[1]) je indoevropský jazyk. Spolu s daríjštinou (afghánskou perštinou), tádžičtinou, pahlavštinou, hazárštinou, dehwárštinou, darwázštinou, ajmáqštinou, džidštinou, tatštinou, buchárštinou, lorštinou, kumzárštinou a lárštinou patří do jihozápadní skupiny íránských jazyků.

Je jediným úředním jazykem Íránské islámské republiky (přes 71 milionů obyvatel) a jejím východním dialektem, tj. daríjštinou, hovoří dalších cca 7 milionů obyvatel Afghánistánu (5,6 mil.) - zde je druhým úředním jazykem, Pákistánu (1 mil.) aj. Velmi podobná dnešní moderní perštině je i tádžičtina (jediný úřední jazyk pro cca 6 mil. obyvatel Tádžikistánu).

Obecně lze říci, že afghánská a tádžická nářečí jsou archaičtější a mluvnicky bohatší než současná moderní íránská perština. Z pochopitelných důvodů lze v daríjštině nalézt mnoho výpůjček z paštúnštiny a v tádžičtině zase slova přejatá z ruštiny. Íránská perština hojně přejímala slova z arabštiny a částečně i z turečtiny a francouzštiny. Jazyky fársí, darí a tádžikí se od sebe liší asi jako čeština a slovenština - jen (původních) společných výrazů je podstatně méně.

Historie jazyka

Z historického hlediska lze perský jazyk rozdělit na tři období:

Stará perština
Střední perština
- Parthské písmo
- Pahlavské písmo
Moderní perština

Stará perština

Byl jazyk používající klínového písma. V době vlády dynastie Achamejnovců se stal úředním jazykem Perské říše, která se rozprostírala od Baktrie přes Médii, Babylónii, Lýdii až do Egypta. Klínopis je obrázkové písmo, které vzniklo v Mezopotámii a bylo zavedeno Sumery v 4. tisíciletí př. n. l. Peršané začali klínové písmo používat až od 1. století př. n. l. Tento typ písma je vůbec nejstarším typem písma na světě. Píše se zleva doprava. Klínové písmo rozluštil v 19. století Georg Friedrich Grotefend na základě vícejazyčného historického nápisu perského krále Dáreia I. na skále v Bísutúnu (skála v Kermánšáhu v Íránu).

Stará perština se nám zachovala v klínových nápisech.

Klínové písmo

Ve Starém Íránu (tak Peršané svou zemi skutečně označovali) byly všechny úřední dokumenty psány klínovým písmem ve třech jazycích: starou perštinou, jazykem Elamitů a babylónštinou. Babylónština a elamština se psala na hliněné destičky převážně ve východních částech říše, zatímco na západě se psalo staropersky na papyrus. Nejznámější místa, kde se lze setkat s klínovými nápisy ve staré perštině, jsou Bísotún v Kermanšáhu, Persepolis, Súsy a skalní reliéf Ganj Náme nedaleko Hamadánu. Obsahem textů jsou hlavně oslavné ódy na boha Ahuramazdu a činy Achamejnovských králů.

ukázka klínopisu z paláce v Persepoli:

doslovný překlad do moderní perštiny:
- داریوش/ است/ شاه بزرگ شاه شاهان شاه کشورها پسر ویشتاسپ هخامنشی که این / تچر /را ساخت
český překlad:
- Dareios, velký král, král králů, král zemí, syn Víštásapa z rodu Achaimenovců, postavil tento palác.

Střední perština

Středoperské písmo označované také jako pahlavské se vyvinulo z aramejského písma asi ve 2. století př. n. l. a bylo používáno v období Parthské říše a v raném období vlády Sásánovců. Sásánovci později toto písmo upravili. Pahlavské písmo se píše zprava doleva a vodorovně. V jazyce pahlaví se zachovaly hlavně náboženské texty zoroastrismu. Do pahlavského jazyka byly přeloženy texty z Avesty. Z hlediska gramatiky nebyl tak složitý jako stará perština.

Středoperský jazyk měl dva hlavní dialekty:

dialekt Arsakovců (severozápadní)
dialekt Sasánovců (jihozápadní)

Nápis Eránšahr - Írán v pahlavském písmu

Moderní perština

Rozvoj perštiny byl v 7. století n. l. kvůli arabské invazi do Íránu a následnou islamizací přerušen. Místo perštiny zaujala arabština jako jazyk náboženský, kulturní a úřední. Na rozdíl od ostatních jazyků zemí, jichž Arabové dobyli, se perština udržela mezi prostým lidem. V 10. století za vlády Abbásovců se poprvé objevily snahy zavést perštinu jako literární jazyk. Později se v perštině psaly nejen básně, ale i vědecké spisy o lécích a jiné.

Moderní perština se píše arabským písmem obohaceným o čtyři vlastní písmena.

Perská abeceda

písmena arabská

ض ص ث ق ف غ ع ه خ ح ج ش س ی ب ل ا ت ن م ک ظ ط ز ر ذ د و

písmena perská

چ پ گ ژ

Fonologie

Moderní íránská perština má 6 samohlásek a 22 souhlásek. Protože se jedná o indoevropský jazyk příbuzný jazykům slovanským, nemá pro českého mluvčího žádné obtížně vyslovitelné zvuky.

Gramatika

Perština je jediný aglutinační jazyk z indoíránských jazyků. Pořadí větných členů je Podmět – Předmět – Sloveso. Perština nemá rody. Má čas přítomný, budoucí, minulý (perfektum, plusquamperfektum).

příklad

persky:من دانشجو هستم.
přepis: Man dánešdžú hastam
překlad: Já jsem student
První místo podmět (já), na druhém předmět (student), na třetím sloveso (jsem).

Podstatná jména

Perština nerozlišuje rody. Množné číslo (plurál) se tvoří obecně připojením koncovky -há (ها) za podstatné jméno nebo koncovku -án (ان), která se užívá jen pro podstatná jména životná. V perštině lze použít také arabské plurály.

příklad

مسجدها
- mešity
طالبان
- studenti
مسجدها / مساجد
- mešity

Ezáfetová vazba

Ezáfetová vazba označuje spojení podstatného jména s přívlastky, jež mohou být vyjádřeny přídavným, dalším podstatným jménem, osobním zájmenem nebo řadovou číslovkou. Vyslovuje se jako neznělé e, po samohlásce jako je.

příklad

شهر شیراز
- šahr-e šíráz
- město Šíráz
جمهوری اسلامی ایران
- Džamhúrí-je Islámí-je Írán
- Íránská islámská republika

Zájmena

zájmena osobní

من
- man
- já
تو
- to
- ty
او / وی/
- ú / vej/
- on
ما
- má
- my
شما
- šomá
- vy / Vy
ایشان / آنها / آنان
- íšán/ánhá/ánán
- oni

Slovesa

V perštině existují dva typy sloves:

jednoduchá (nepravidelná)
složená

Infinitiv slovesa

Infinitiv nemá stejnou funkci jako v češtině, ale má charakter podstatného jména slovesného.

příklad

persky: از دیدن شما خوشم میآید
přepis: Az dídan-e šomá chošam míjád.
česky: Jsem rád, že Vás vidím.

Slovesa jednoduchá

Slovníkový tvar je vždy v infinitivu. Odtržením koncovky –an (ن) dostaneme 3. osobu jednotného čísla v minulém čase. Mimo to je nutné naučit se ještě tvar slovesa v přítomném čase, který je nepravidelný.

Minulý čas

Příklad minulého času u slovesa dělat / kardan/ کردن

singulár

1.kardam کردم
2.kardí کردی
3.kard کرد

plurál

1. kardím کردیم
2. kardíd کردید
3. kardand کردند

Přítomný čas

V přítomném čase má sloveso dělat nepravidelný tvar kon کن, k přítomnému kmeni připojujeme předponu mí می

1. míkonam می کنم
2. míkoní می کنی
3. míkonad می کند

plurál

1. míkoním می کنیم
2. míkonídمی کنید
3. míkonand می کنند

Slovesa složená

Slovesa složená se skládají ze dvou částí: první část tvoří podstatné nebo přídavné jméno a druhou sloveso jednoduché. Při časování sloves je první část slovesa beze změny a časujeme pouze druhou část. Sloveso pracovat کار کردن (kár kardan) podstatné jméno kár (práce) کار se nemění. Časujeme pouze kardan podle vzoru.

Budoucí čas

Budoucí čas se tvoří přidáním slovesa chwástan v přítomném čase před 3. osobu minulého času slovesa. Časujeme pouze sloveso chwástan / cháh / v přítomném čase, následující sloveso se nemění.

příklad

Budu dělat / Man cháham kard /من خواهم کرد

U složených sloves vložíme sloveso chwástan mezi první a druhou část slovesa.

příklad

Budu pracovat / Man kár cháham kard /من کار خواهم کرد

V hovorovém jazyce se budoucí čas používá jen zřídka, obvykle je nahrazován časem přítomným prostým.

Odkazy

Reference

↑ arabština nemá hlásku p a nahrazuje ji příbuznými zvuky (Arabové/muslimové dobyli a ovládli Persii v polovině 7. století)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons
Česká knižní bibliografie k perské literatuře: vyšlo v měsíčníku Plav 3/2008
KHAKPOUR, Toumaj. Keine Unterschiede zwischen "Farsi" und "Dari". DerStandard.at [online]. 2011-07-08. V NJ. Dostupné online.

Kategorie:Jihozápadní íránské jazyky Kategorie:Jazyky Íránu Kategorie:Jazyky Tádžikistánu Kategorie:Jazyky Afghánistánu Kategorie:Jazyky Iráku Kategorie:Jazyky Pákistánu Kategorie:Jazyky Uzbekistánu

Ruština (русский язык)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Rusko SNS Gruzie Lotyšsko Estonsko Izrael Finsko Turkmenistán Uzbekistán Mongolsko Tádžikistán Kazachstán Bělorusko Ukrajina Arménie Abcházie
Počet mluvčích	278 milionů
Klasifikace	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Východoslovanské jazyky
Písmo	Cyrilice (tzv. Azbuka)
Postavení
Regulátor	Ruská akademie věd (Росси́йская Акаде́мия Нау́к)
Úřední jazyk	Rusko, Bělorusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Krym (Ukrajina), Abcházie a Jižní Osetie (Gruzie), Podněstří a Gagauzie (Moldávie) uznávána jako jazyk menšiny v Číně jeden ze 6 jazyků OSN
Kódy
ISO 639-1	ru
ISO 639-2	rus (B) rus (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	RUS
Wikipedie
ru.wikipedia.org

Ruština (rusky: русский язык [ˈruskʲɪj jɪˈzɨk]) je nejužívanější slovanský jazyk, jehož studiem se zaobírá filologický obor, zvaný rusistika. Ruština je největším mateřským jazykem v Evropě, jedním ze šesti úředních jazyků OSN, jedním z dvou úředních jazyků na palubě Mezinárodní vesmírné stanice a druhým nejrozšířenějším jazykem na internetu po angličtině.^[1]

Rozšíření

Jako úřední i dorozumívací jazyk carského Ruska se ruština rozšířila po obrovské rozloze východní Evropy a severní Asie. Významné rusky mluvící menšiny žijí doposud i v mnoha jinak většinově jinojazyčných zemích, které po rozpadu Sovětského svazu získaly nezávislost.

V době velmocenského postavení Sovětského svazu (SSSR) po druhé světové válce se ruština stala hlavním dorozumívacím jazykem zemí Varšavské smlouvy a RVHP.^[2] V řadě z nich se ruština povinně vyučovala na školách,^[3] např. v Československu do roku 1990.^[4] Avšak s rozpadem bývalého Sovětského svazu se postavení ruštiny v těchto bývalých republikách změnilo, a to – i jako symbol odporu, či nezávislosti – ve prospěch místních národních jazyků.^[5]

V mnoha zemích světa včetně USA a Západní Evropy si zájemci o slovanské jazyky volí nejčastěji ruštinu jako první z těchto řečí pro své sebevzdělávání.

Ruština je oficiálním jazykem v Rusku, Bělorusku, Kazachstánu a Kyrgyzstánu dále též v moldavském Podněstří a Gagauzsku v Abcházii a Jižní Osetii. Významné ruské menšiny žijí na Ukrajině, v Kazachstánu, Bělorusku, Lotyšsku, Litvě, Estonsku, Uzbekistánu a Izraeli.

Kvůli svému politickému významu se ruština stala i jedním ze šesti úředních jazyků Organizace spojených národů.^[6] Sovětský svaz byl a jeho nástupnický stát Ruská federace je totiž tzv. jedním z pěti stálých členů Rady bezpečnosti OSN s právem veta.^[7]

Historie

Od 10. století se na ruském území spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Ruština jako lidový jazyk se objevovala paralelně s ní v kronikách, právních a správních dokumentech.

Vliv církevní slovanštiny slábl od 17. století, kdy stoupal význam Moskvy a prosazoval se jazyk z jejího okolí. Na začátku 18. století došlo k reformě spisovné ruštiny, včetně úpravy cyrilice na tzv. graždanku. V 19. století došlo k největšímu rozkvětu klasické ruské literatury.

V roce 1917 došlo k pravopisné reformě, která mj. opět zjednodušila písmo.

Abeceda a výslovnost

Ruština se píše cyrilicí. Ruská abeceda se též nazývá azbuka a obsahuje písmena v následujícím pořadí:

velké:	А	Б	В	Г	Д	Е	Ё	Ж	З	И	Й	К	Л	М	Н	О	П	Р	С	Т	У	Ф	Х	Ц	Ч	Ш	Щ	Ъ	Ы	Ь	Э	Ю	Я
malé	а	б	в	г	д	е	ё	ж	з	и	й	к	л	м	н	о	п	р	с	т	у	ф	х	ц	ч	ш	щ	ъ	ы	ь	э	ю	я
přepis	a	b	v	g	d	ye	yo	zh	z	i	y	k	l	m	n	o	p	r	s	t	u	f	kh	ts	ch	sh	shch	"	y	'	e	yu	ya
výslovnost	a	b	v	g	d	je	jo	ž	z	i	j	k	l	m	n	o	p	r	s	t	u	f	ch	c	č	š	šš́	tvrdý znak	y	měkký znak	e	ju	ja

Abeceda

Rusové rozlišují výslovnost měkkého a tvrdého I/Y – zatímco И se čte podobně jako české I (o něco měkčeji), Ы je výrazně tvrdší (artikuluje se více vzadu)
Měkký znak a Е́, Ё́, И, Ю, Я změkč́ují předcházející souhlásku, např́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́́. дети se čte [ďeťi], мать se čte [mať]. V takových případech se počáteční [j] z výslovnosti trochu ztrácí, „vyčerpá“ se na změkčení.
Tvrdý znak se používá výjimečně pro vyznačení švu mezi předponou a kmenem, kde naopak ke změkčování docházet nemá: въезд čti [vjezd].
Silový přízvuk je na různých slabikách, v písmu se však nerozlišuje s výjimkou jazykových učebnic, slovníků apod., kde se vyznačuje čárkou nad samohláskou. Ruština má pohyblivý přízvuk, to znamená, že může být na jakékoliv slabice, např.: мама [máma], хочу [chačú], барабан [barabán]. Ruský přízvuk je silnější a dynamičtější než český, kromě toho má významotvornou funkci, např.
- замок [zámъk] – hrad, замо́к [zamók] – zámek,
- сто́ит [stóit] – stojí (o penězích), стоит [staít] – něco stojí někde, nachází se,
- плачу [pláču] – pláču, плачу [plačú] – platím.
Silný dynamický přízvuk má pak i důsledky kvalitativní, v přízvučných slabikách je plný vokál, v nepřízvučných dochází k redukci, např. молоко se čte jako [mъlakó]. Nepřízvučné О se čte skoro jako [a], např. свобода čti [svabóda].

Ё (čteno [JO]) je původem přízvučné Е a Rusové ho v písmu zřídka odlišují - pokud nevznikne nejednoznačnost ve významu slova napíší místo něj Е.
Na rozdíl od sousední běloruštiny a ukrajinštiny (a ovšem češtiny a slovenštiny) se v ruštině praslovanské [g] nezměnilo na [h] (stejně, jako v polštině a jihoslovanských jazycích).
Й - poměrně zvláštní písmeno. V českém jazyce je ekvivalentem J, ovšem v ruštině se čte (samotné písmeno, ne ve slově) jako "í kratkoje", doslova přeloženo krátké i. Zřejmě je zde spojitost s češtinskými nabodeníčky.

Gramatika

Nejvýraznější rozdíly oproti české gramatice:

Skloňování

Ruština má 6 pádů (oproti češtině chybí vokativ (5. pád), jehož funkci přebírá tvar nominativu).

Časování

Slovesa se časují podobně jako v češtině. Existují dva druhy časování (= základní rozdělení sloves podle časování). V prvním časování převládají koncovky s hláskou (písmenem) „е“ (делает [dělajet], играем [igrajem] ...) a v druhém časování převládají koncovky s hláskou (písmenem) „i“ (варит [varit], увидим [uvidim]). Dále kromě tohoto rozdělení existují další typy časování, které se od sebe liší způsobem časování.

Stavba věty

Ve spisovném projevu se nevypouští podmět, musí být vyjádřen alespoň osobním zájmenem.
V minulém čase se nepoužívá pomocné sloveso být: я написал = ja napisal = napsal jsem.
V přítomném čase chybí spona (významové sloveso být ), např.: он учитель = on učitel = (on) je učitel.

Slovní zásoba

Lexikum ruštiny obsahuje vedle základní slovní zásoby slovanského původu také četné výpůjčky. Ve starší vrstvě lexika se objeují výpůjčky z řečtiny (монета = moneta = mince, школа= škola = škola), ugrofinských (лягушка= ljaguška = žába) a především z turkických jazyků: лошадь = lošaď = kůň (vedle slovanského конь);Деньги = děngi = peníze; кабан = kaban = kanec, Цепь=cep = řetěz, Тюрьма= ťurma = věznice;товар= tovar = zboźí). V novější zásobě se objevují slova přejatá z nizozemštiny (зонт = zont = deštník), němčiny, francouzštiny: (Бульвар=bulvar = bulvár, ulice; Газета= gazeta = noviny) a angličtiny. Ruština má cca 500 000 slov.

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

rusky	Все люди рождаются свободными и равными в своём достоинстве и правах. Они наделены разумом и совестью и должны поступать в отношении друг друга в духе братства.
přepis	Vse ljudi roždajutsja svobodnymi i ravnymi v svojom dostoinstve i pravach. Oni naděleny razumom i sovesťju i dolžny postupať v otnošenii drug druga v duche bratstva.
přepis na IPA	fsʲe ˈlʲʉdʲɪ r̠ɐʐˈd̪ajut͡sə svɐˈbod̪nɨmʲɪ ɪ‿ˈr̠avnɨmʲɪ f‿svɐˈjom d̪ɐˈst̪oi̯nst̪vʲə ɪ‿pr̠ɐˈvax ‖ ɐˈnʲɪ nədʲəlʲɪˈnɨ ˈr̠azuməm ɪ‿ˈsovʲɪsʲtʲju ɪ‿d̪ɐɫʐˈnɨ pəst̪uˈpatʲ v‿ət̪nɐˈʂɛnʲɪɪ d̪r̠ug ˈd̪r̠ugə v‿ˈd̪uxʲə ˈbr̠at͡st̪vɐ
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy

Reference

↑ Russian is now the second most used language on the web [online]. Internet World Stats. Dostupné online.
↑ PROCHÁZKOVÁ, Petra. Ruština je jako světový jazyk na ústupu. Předbíhá ji i bengálština | Svět. Lidovky.cz [online]. 2010-06-07 [cit. 2017-12-15]. Dostupné online.
↑ MAŠÍNOVÁ, Lucie. Žáci si do ruských vět přidávali česká slova, vzpomíná Jana Jirásková. Kolínský deník. 2014-11-13. Dostupné online [cit. 2017-12-15].
↑ CHALUPA, Kristián. Od fanatické ruštinářky po solidní výuku na univerzitní půdě. Jak se daří ruštině v Česku? — HlídacíPes.org. HlídacíPes.org. 2017-07-07. Dostupné online [cit. 2017-12-15].
↑ Na troskách sovětské říše se rusky moc nemluví. iDNES.cz [online]. 2002-06-26 [cit. 2017-12-15]. Dostupné online.
↑ RADIMSKÝ, Jan. Italské a vybrané francouzské neologismy z oblasti informatiky a nových médií (1990-1996). [s.l.]: Jan Radimský 119 s. Dostupné online. ISBN 9788070406243. Google-Books-ID: dkTsdVx1qEUC.
↑ Rusko vetovalo návrh příměří a zřízení bezletové zóny v Aleppu. iDNES.cz [online]. 2016-10-08 [cit. 2017-12-15]. Dostupné online.

Literatura

KUPRINA, Tamara Vladimirovna; ŽURAVLJOVA, Julia. Rusky nebo anglicky: Neologizace v polyfunkční stylistické kultuře. Auspicia. 2007, čís. 1, s. 10-13. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-04.
UMANCEV, Aleksandr Aleksejevič. Ruská čítanka pro pokročilé. II. nezměněné. vyd. Praha: Samcovo knihkupectví, 1945. 221 s.
KOPECKIJ, Leontij Vasil'jevič. Ruština pro Čechy. 3., uprav.. vyd. Praha: Česká grafická Unie, 1945. 252 s.

Související články

Externí odkazy

Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je ruština
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo ruština ve Wikislovníku
Téma Ruština ve Wikicitátech

Wikipedie Ruská verze Wikipedie, svobodné encyklopedie

Transliterace ruské cyrilice
Nářečí ruského jazyka - příklady
Všechno o ruštině
[2]Russky.info – vícejazyčná stránka pro výuku ruštiny
Na světě ubývá lidí mluvících rusky. Moskva to chce změnit výukovými centry. In: ČT24, 2017-11-04

Kategorie:Východoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Ruska Kategorie:Jazyky Izraele Kategorie:Jazyky Tatarstánu Kategorie:Jazyky Baškortostánu Kategorie:Jazyky Čečenska Kategorie:Jazyky Altajské republiky Kategorie:Jazyky Čuvašska Kategorie:Jazyky Chakasie Kategorie:Jazyky OSN Kategorie:Jazyky Běloruska Kategorie:Jazyky Gruzie Kategorie:Jazyky Moldavska Kategorie:Jazyky Podněstří Kategorie:Jazyky Mordvinska Kategorie:Jazyky Ukrajiny Kategorie:Jazyky Asie Kategorie:Živé jazyky

Čínština (汉语, 漢語, 中文)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Brunej, Filipíny, Čína, Indonésie, Malajsie, Mongolsko, Singapur, Čínská republika, Thajsko a čínské komunity po celém světě
Počet mluvčích	873 milionů – 1,2 miliardy (1. místo na světě v počtu mluvčích)
Klasifikace	Tibeto-čínské jazyky, Sino-thajské jazyky
Písmo	Čínské znaky
Postavení
Regulátor	Čína – různé instituce Tchaj-wan – Mandarin Promotion Council (國語推行委員會) Singapur – Promote Mandarin Council/Speak Mandarin Campaign (讲华语运动)
Úřední jazyk	Čína, Čínská republika, Singapur; jeden ze 6 jazyků OSN
Kódy
ISO 639-1	zh
ISO 639-2	chi (B) zho (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	CHN
Wikipedie
http://zh.wikipedia.org

Čínština, neboli čínské jazyky (汉语 / 漢語; Chan-jü nebo 中文; Čung-wen), je skupina příbuzných, ale v mnoha případech vzájemně nesrozumitelných jazyků, které patří do sinotibetské jazykové rodiny. Přesto, že jsou svými mluvčími často označovány za pouhé dialekty, jsou tyto jazyky ve skutečnosti velice rozmanité a čínština tvoří jednu ze dvou větví sinotibetských jazyků (tou druhou jsou tibetobarmské jazyky). Všechny čínské jazyky jsou tónové a analytické. V závislosti na klasifikačním systému se v rámci čínštiny rozeznává 7-13 hlavních skupin. Zdaleka nejpočetnější skupinou jsou severočínské dialekty, které mají 960 milionů rodilých mluvčích; následuje Wu s 80 miliony mluvčími. Důležitá je kantonština, která se používá v Hongkongu.

Čínštinu používá jako mateřský jazyk kolem 1,2 miliardy lidí, což je 16 % světové populace. Čínsky mluví především Chanové, ale i jiné etnické skupiny v Čínské lidové republice a na Tchaj-wanu. Významným jazykem je také v Singapuru, Malajsii a čínských komunitách v jiných zemích.

Standardizovanou a spisovnou formou čínštiny je standardní čínština, která je založena na pekingském nářečí, které patří do širší skupiny severočínských dialektů. Zapisuje se pomocí čínských znaků, což jsou logogramy, takže jim nemají problém porozumět ani mluvčí vzájemně nesrozumitelných čínských jazyků. Standardní čínština je úředním jazykem v ČLR, na Tchaj-wanu a je jedním ze čtyř úředních jazyků Singapuru. Je také jedním z šesti jednacích jazyků OSN.

Formy

V českém jazykovém prostředí odkazuje pojem „čínština“ nejčastěji na současnou standardní čínštinu (TZ: 現代標準漢語 ZZ: 现代标准汉语 pinyin: Xiàndài biāozhǔn Hànyǔ, český přepis: Sien-taj piao-čun Chan-jü), která je z lexikálně-gramatického hlediska založena na vzorových dílech napsaných jazykem paj-chua, z hlediska fonetického založena na pekingském dialektu a jejímž základem je severní dialektická skupina (někdy nazývaná jako mandarínština). Dle názoru některých badatelů není čínština jednotným jazykem, ale sestává z několika menších jazyků. Často je uváděn počet 7 podle sedmi velkých skupin dialektů (viz dále). Vzhledem k tomu, že tyto dialekty se v mnoha zásadních charakteristikách shodují, je tento názor přes svou rozšířenost sporný, zvláště připočteme-li skutečnost, že jazyky jsou definovány i mimojazykovými skutečnostmi, např. kulturními a politickými. Úřední forma (norma) tohoto jazyka se v Čínské lidové republice nazývá pǔtōnghuà, obecně srozumitelný jazyk (TZ: 普通話 ZZ: 普通话, český přepis: pchu-tchung-chua), v Čínské republice na Taiwanu guóyǔ, národní jazyk (TZ: 國語 ZZ: 国语, český přepis: kuo-jü) a v Singapuru huáyǔ, tj. „čínský jazyk“ (TZ: 華語 ZZ: 华语, český přepis: chua-jü). Kromě výše uvedené moderní standardní čínštiny užívají rodilí mluvčí celou řadu více či méně příbuzných dialektů, které lze dle různých kritérií dělit do několika skupin, nicméně platí, že moderní standardní čínština v současné době funguje jako dorozumívací prostředek mezi mluvčími odlišných nářečních skupin bez ohledu na to, že výslovnost jednotlivých slabik je do určité míry ovlivněna rodným nářečím mluvčího a s výslovností přesně podle stanovené normy se lze setkat pouze v omezené míře, např. ve sdělovacích prostředcích nebo ve školách u pedagogů speciálně cvičených pro výuku čínského jazyka. Čínský ekvivalent pro čínštinu Hànyǔ odkazuje obecně k jazyku národa Hanů a je neutrální z hlediska psanosti či mluvenosti. Především k psané čínštině odkazuje pojem Zhōngwén, k čínštině mluvené pak Zhōngguóhuà (TZ: 中國話 ZZ: 中国话, český přepis: Čung-kuo-chua ). Srovnej významy morfémů, které jsou v pojmech obsaženy: yǔ 语 'jazyk coby systém', wén 文 'text, psaný jazyk', huà 话 'řeč').

Čínština se zapisuje čínskými znaky, které mohou být přečteny v jakékoli výslovnosti, tj. v kterémkoli dialektu. Bez ohledu na jednotlivé čínské dialekty se valná většina textů píše současným spisovným jazykem (TZ: 現代書面語 ZZ: 现代书面语 pinyin: xiàndài shūmiànyǔ, český přepis: sien-taj šu-mien-jü), vycházejícím z jazyka paj-chua, jehož základem je severní dialektická skupina. K zápisu se na pevninské Číně užívá zjednodušených čínských znaků nebo čínské hláskové abecedy nazývané pchin-jin, na Tchaj-wanu se užívá tradičních (nezjednodušených) čínských znaků. Pro severní dialektickou skupinu se někdy nesprávně užívá anglismus mandarínština. Nejedná se tak o současnou standardní čínštinu. I v anglicky mluvících zemích se pomalu upouští od zavádějícího pojmu Mandarin Chinese, který je v akademických kruzích nahrazován pojmem Modern Standard Chinese.

Typologická charakteristika

Čínština se z typologického pohledu definuje pomocí tří charakteristik:

Analytický jazyk: Čínština coby analytický jazyk využívá k vyjádření vztahů mezi slovy ve větě především dva prostředky: (1) slovosled a (2) gramatická slova. Jednotlivá slova nemění svůj tvar jako ve flektivních jazycích (např. v češtině).
Slabičný jazyk: V čínštině se kryje hranice morfému s hranicí slabiky. Pojmem morfém, čínsky 语素 (yǔsù), se zde označuje nejmenší jazyková jednotka, která spojuje rovinu významovou a rovinu výrazovou a je nedělitelná na další jednotky, které by měly význam a výslovnost. Až na pár výjimek si nelze představit hlásku, která by byla realizovatelná mimo slabiku.
Tónový jazyk: Každá slabika je realizována v určitém tónu (= hlasová melodie, doprovázející výslovnost celé slabiky). Tón nese význam a je neoddělitelnou součástí slabiky.

Genealogická charakteristika

Existuje více klasifikací čínštiny na základě jejích genealogických (příbuzenských) vztahů s jinými jazyky.

Do současnosti velmi rozšířená i mezi čínskými badateli je tzv. francouzská klasifikace, jejímž autorem je Henri Maspero. Za základ své klasifikace si Maspero vzal vnější podobu sinických jazyků, tj. jazyků, které se po vnější stránce podobají čínštině. Nejprve všechny sinické jazyky rozdělil na monotónické (sem patří jazyky austronéské a jazyky mon-khmérské) a polytónické. Polytónické jazyky dále rozdělil podle slovosledu ve větě na SVO (subject-verb-object = podmět-sloveso-předmět, do této skupiny patří sino-thajské jazyky) a SOV (subject-object-verb = podmět-předmět-sloveso, do této skupiny patří tibetobarmské jazyky). Jazyky typu SVO nakonec ještě rozdělil podle pořadí přívlastku a slova určovaného na HA (head-attribute = slovo určované-přívlastek, patří sem jazyky thaj-annamské) a AH (attribute-head = přívlastek-slovo určované, patří sem čínština). Tato klasifikace je diskutabilní. Typologická kritéria se totiž mohou v průběhu historie měnit. Z monotónických jazyků se mohou stát polytónické: Předpokládá se, že v čínštině se tóny vyvinuly až později, z původních sufixů. Stejně tak slovosled není neměnný: Zatímco klasická čínština měla slovosled SVO, moderní čínština používá i slovosled SOV.

Jiná klasifikace čínštiny pochází od Paula Benedikta ze 70. let 20. století. Vychází ze základního dělení sinických jazyků do tří skupin: (1) austroasijská rodina zahrnuje jazyky mon-khmérské, vietnamštinu, miao, yao a jazyk munda. Mezi (2) austronéské a thajské jazyky patří jazyky Polynésie, Indonésie, malajština a thajština. (3) sinotibetské jazyky se dělí na čínštinu a jazyky tibetobarmské, které zahrnují tibetštinu a jazyky lolobarmské, což jsou jazyk lolo (někdy označovaný yi) a barmština.

Této Benediktově klasifikaci odpovídají i glotochronologické výzkumy, které prováděl v Petrohradě profesor Jachontov. Ty jsou založené na předpokladu, že změny ve slovní zásobě probíhají konstantní rychlostí u všech jazyků. Zkoumá se vždy procento shody ve slovní zásobě určitých jazyků.

Jazyky

Čínské jazyky (dialekty) se v psané formě mohou lišit odlišnou preferencí některých znaků (to platí v menší míře i o podobnosti čínštiny se zcela odlišným jazykem – japonštinou), ale též je v některých dialektech užíváno mnoho znaků unikátních, které se ve standardní čínštině neobjevují. Tyto znaky však mohou mít v každém čínském dialektu odlišnou výslovnost. Mluvené formy dialektů jsou si mnohdy nesrozumitelné a to i ve stejných skupinách. Jihozápadní čínština vs. pekingská čínština, popř. šanghajština a ningpoština (oba spadají pod dialekty Wu).

Čínština se obvykle dělí na 7 jazykových skupin, což je převážně založeno na odlišném vývoji znělých iniciál ze staré čínštiny:

Severočínské dialekty – 960 miliónů mluvčích (tj. převážná většina mluvčích i území mimo jihovýchodní oblast), pro mnohé mluvčí jiných dialektů je to společný dorozumívací jazyk; na těchto nářečích je založena standardní čínština, úřední jazyk ČLR, Tchaj-wanu i Singapuru
Wu (nejznámějším dialektem wu je šanghajština – cca 10 miliónů mluvčích) – 80 miliónů mluvčích v Šanghaji a okolí
Min (též známý jako fuťienský dialekt) – 70 miliónů mluvčích zejména v jihovýchodní provincii Fu-ťien a na Tchaj-wanu
Jüe – 60 miliónů mluvčích v jihovýchodní provincii Kuang-tung. Zahrnuje kantonštinu, což je nejobvyklejší jazyk zámořských čínských komunit a úřední jazyk Hongkongu
Siang – 40 miliónů mluvčích
Hakka – 35 miliónů mluvčích roztroušených po Číně, Tchaj-wanu i celém světě
Kan – 25 miliónů mluvčích

Jazykový atlas Číny z roku 1987 rozeznává ještě tyto skupiny:^[1]

Ťin – 45 milionů mluvčích (často se spojuje se severočínskými dialekty)
Chuej – 4,6 milionu mluvčích (často se spojuje s wu)
Pching-chua – 2 miliony mluvčích (často se spojuje s jüe)

Kromě dialektů čínštiny se na území Číny používá řada dalších jazyků, o jejichž odlišnosti od čínštiny se nepochybuje. Čtyři z nich mají oficiální status menšinového jazyka: tibetština, mongolština, ujgurština a čuangština.

Historie čínštiny

Periodizace dějin čínského jazyka podle profesora Wang Liho:

stará čínština (polovina 2. tisíciletí př. n. l. – 3./4. stol. n. l.). Starou čínštinu je záhodno rozdělit na:
- čínština nápisů na věštebných kostech (1200–1000 př. n. l.),
- předklasická čínština (1000–500 př. n. l.), *
- klasickou čínštinu (500–200 př. n. l.) a
- poklasickou čínštinu (200 př. n. l. – 200 n. l.),
střední čínština (4. stol. – 12./13. stol.), kterou je možno rozčlenit na dvě přibližně stejně dlouhá období,
nová čínština (13. stol. – 19. stol.)
současná čínština (od r. 1919).

Toto dělení je však jen rámcové a existuje řada jiných periodizací, založených na jiných kritériích a vykazujících větší či menší přesnost.

Fonetika a fonologie, tóny

Základní fonologickou jednotkou je v čínštině slabika. Tři základní části čínské slabiky jsou: (1) iniciála (2) finála (3) tón. Iniciál je v současné standardní čínštině 21, s nulovou iniciálou 22 (v pinyinu: b, p, m, f, d, t, n, l, g, k, h, z, c, s, zh, ch, sh, r, j, q, x). Finál je 36 (v pinyinu: a, o, e, ai, ei, ao, ou, an, en, ang, eng, i , ia, ie, iao, iu, ian, in, iang, ing, u, ua, uo, uai, ui, uan, un, uang, ueng, ong, u, ue, uan, un, iong + i, er). (Finálu lze ještě dále dělit na mediálu a subfinálu neboli rým, který se ještě dělí na centrálu a terminálu). Tóny jsou 4 (vysoký, stoupavý, hluboký, klesavý), s nulovým 5. Z toho vyplývá, že v čínštině je poměrně omezený počet slabik.

Více o tónování

Čínština, podobně jako další jazyky východní a jihovýchodní Asie (tajština, vietnamština, tibetština, barmština atd.), patří mezi tzv. tónové jazyky. Znamená to, že každá slabika se vyslovuje s určitou intonací, která může měnit význam. Tónový systém je velmi odlišný u severních dialektu včetně oficiálního pekingského (pǔtōnghuà) a u dialektů jižní a střední části Číny.

V pekingském dialektu existují 4 intonace, označované číslem nebo diakritikou nad samohláskou:

rovná, vysoká, značí se rovnou čárou
stoupavá ze středních do vysokých poloh (podobně jako intonace otázky v češtině), značí se čárkou zprava
stoupavá z hlubokých do středních poloh se silným důrazem na hluboké (připomíná překvapivé přeptávání se v češtině typu „Cože?!!!“), značí se háčkem
klesavý z vysokých do hlubokých poloh (připomíná ostrý rozkaz v češtině).

Klasickým příkladem je slabika „ma“ –

„ma1“ znamená matka, 妈,
„ma2“ konopí, 麻,
„ma3“ – kůň, 马,
„ma4“ – nadávat, spílat, hubovat, 骂.

Věta „matka nadává koni“ by se tedy řekla „ma1 ma4 ma3“, pomocí jedné slabiky s různými intonacemi. Dalším příkladem je například slabika „yi“:

yi1 – jedna (číslovka), 一,
yi2 – obřad, 仪,
yi3 – myslet (v moderní čínštině velmi používané slovo, součást mnoha složených slov a frekventované pomocné sloveso), 以,
yi4 – sto milionů (číslovka a synonymum pro „hodně“), 亿.

Důležité je, že v pekingské čínštině není tónování založené na různých výškových úrovních, nejde o absolutní tóny, ale relativní, neboť výška hlasu je u lidí relativní a vysoký tón v podání urostlého horníka se zakouřenými plícemi bude v každém případě mnohem níž, než nízký tón v podání šestnáctileté dívky. Spíše jde o relativní vztahy – první tón je rovný a vyšší, než třetí, čtvrtý začíná vysoko a končí nízko atd. Proto je při učení se čínštině důležité nejen naučit se rozpoznat tón v izolovaném slově (například na nahrávkách se slovy ve čtyřech tónech za sebou), ale co nejdříve naučit se rozlišovat je v běžném rychlém hovoru. V mnoha čínských dialektech je tomu jinak, například v šanghajském existuje „absolutně vysoký“ x „absolutně nízký“ tón.

Tónování není neměnné, frekventovaná slova jako například číslovka „yi1“ (jeden) nebo záporka „bu4“ se mohou vyslovovat v jiném tónu podle toho, jaké slovo následuje, aby se celé spojení vyslovovalo snáze – např. před slovem ve 4. tónu se yi1 mění na yi2 (zkuste vyslovit oboje a ucítíte, že 2. a 4. tón po sobě se vyslovují mnohem lépe a snáze). Při rychlé mluvě se někdy tóny u nepřízvučných slov zcela ztrácejí, což rodilým mluvčím nevadí, jelikož jejich význam pochopí z kontextu.

Kromě slovní intonace existuje v čínštině i větná intonace, jak ji známe z evropských jazyků – celková stoupavá intonace při otázce atd. Skloubit tyto dva prvky činí cizincům, kteří se učí čínsky, velké potíže, protože se často naučí velmi obstojně rozpoznat tóny v hovoru a používat čtyři základní intonace, ale nedokáží si je natolik „zpřirozenit“, že zvládnou i větné intonace. Podle toho také Číňané dokáží podle sluchu velmi dobře poznat cizince.

I přes systém intonací existuje v čínštině velké množství slov, která se vyslovují stejně včetně intonace, ale zapisují se jiným znakem s odlišným významem, tzv. homonym. Například ji1 může být „slepice“, 鸡, ale také například „základ“, 基. V mluvě se tento problém řeší používáním většinou jednoznačných složených slov (i když i tady existují úplná homonyma). Ale studentům čínštiny to může činit problémy ve chvíli, když už mají nějaký komunikační základ, ale chybí jim dostatečně velká slovní zásoba na to, aby si z kontextu mohli vždy domyslet ten správný význam.

Co se týče učení se tónům, spíše než otázka sluchu nebo schopností je to otázka vytrvalosti a zvyku, při pravidelném tréninku to zvládá každý, kdo má o čínštinu zájem.

Zajímavé je, že díky používání významotvorných intonací mají Číňané průměrně vytříbenější hudební sluch než Evropané, a je mezi nimi i vyšší procento lidí s tzv. absolutním sluchem (schopností napevno si zapamatovat výšku určitého tónu).

Čínské znakové písmo

Nejstarší doklady čínských znaků pocházejí už z 2. tisíciletí př.n.l., přesněji od roku cca 1200 př.n.l. Od té doby samozřejmě čínské písmo doznalo řadu výrazných změn.

Čínský znak se většinou vztahuje k jedné jazykové jednotce, která je vždy sepětím zvukové formy a významu. V drtivé většině případů odpovídá jeden znak jedné slabice na úrovni fonetické, a zpravidla i morfému na úrovni jazykové. Vzhledem k tomu, že stará čínština byla jazyk, v němž většina slov čítala jeden morfém, lze říci, že jeden znak odpovídal jednomu slovu. Tato situace je dnes však diametrálně odlišná. Stává se poměrně často, že jeden znak má více čtení a naopak pro jednu slabiku s jedním významem může být více možností zápisu znakem. Výslovnost jediného znaku se může v různých dialektech lišit, avšak význam, který je konvenčně k znaku vázán, zůstává stále stejný, proto se Číňané znalí písma pocházející z různých oblastí mezi sebou písemnou formou dorozumějí, přestože v mluveném projevu mohou nastat potíže.

Znak se téměř vždy skládá z více součástek a zpravidla (v 90% případů) se znaky skládají z dvou základních součástí:

fonetikum naznačuje výslovnost a
radikál naznačuje významovou kategorii).

Nejstarší, piktografický typ znaků stylizovaně zobrazuje věc, kterou označuje (např. slunce, měsíc, strom apod.). Tento druh je však od nejstarší doby v naprosté menšině a dnes je jeho zastoupení téměř nulové. Existují dvě varianty čínských znaků:

nové (zjednodušené), zavedené reformou ve 20. století, které se používají v pevninské Číně a v Singapuru a
tradiční (složité), které se používají na Tchaj-wanu, v Hongkongu a v zahraničních čínských komunitách.

Transkripce čínštiny

Transkripce je způsob, jak jedním písmem, zpravidla abecedou, např. latinkou, zapsat znaky jiného písma, zde čínských znaků. Transkripcí čínštiny se od doby, kdy se první Evropané začali učit čínsky, vyvinulo značné množství. Pro českého čtenáře či pisatele jsou dnes aktuální zejména dvě, což má za následek různé zmatky a nepřesnosti.

V české literatuře, uměleckých textech i části médií se často setkáme se standardním českým přepisem z r. 1951, jehož autorem je Oldřich Švarný. Poměrně přesně vystihuje výslovnost čínštiny a protože je založen na české výslovnosti písmen (např. „ch“ se v něm čte jako „ch“, a ne jako anglické „č“), jeho čtení nedělá českému čtenáři problém, pro cizince včetně Číňanů však není použitelný.
Ve sféře médií, hospodářství a politice při mezinárodním styku je praktické následovat příkladu zahraničí, kde se již dlouhá léta používá oficiální čínská transkripce pchin-jin, kterou pro přepis čínštiny do latinky vyvinuli v ČLR. Některá slova psaná v pinyinu se čtou jinak, než bychom čekali na základě zvyklostí z češtiny a evropských jazyků: např. qin přečteme ne jako „kvin“, ale jako čchin, xie jako sie, jia jako ťia.
V anglických textech se ještě můžeme setkat s Wade-Gilesovou transkripcí, která se používala jako nejčastější přepis v anglofonních zemích do doby, než se jako mezinárodní standard prosadil pinyin.

Uveďme jeden příklad. Hlavní město ČLR „Peking“ se píše znaky 北 a 京, jejichž význam je „sever“ a „hlavní město“. Ve standardní čínštině zapsané

českou transkripcí dostaneme tvar „Pej-ťing“ a
v pchinjinu to samé slovo vypadá jako „Beijing“.

Stojí za zmínku, že světovými médii pomalu opouštěný „Peking“ je pozůstatkem starších transkripcí z 18. století, kdy se tento název skutečně vyslovoval zhruba jako „Pak-king“ i v severních dialektech (dnes se tak vyslovuje pouze v jižních, v severních došlo k tzv. posunu, např. ki → ťi atd.)

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

čínsky (tradičně)	人人生而自由，在尊嚴和平等權利。他們賦有理性和良心，並應在相互友愛精神。
čínsky (zjednodušeně)	人人生而自由，在尊严和平等权利。他们赋有理性和良心，并应在相互友爱精神。
pinyin	Rén rén shēng ér zìyóu， zài zūnyán hé píngděng quánlì. Tāmen fùyǒu lǐxìng hé liángxīn， bìng yīng zài xiānghù yǒu'ài jīngshén.
český přepis	Žen žen šeng er c'-jou, caj cun-jen che pching-teng čchüan-li. Tcha-men fu-jou li-sing che liang-sin, ping jing caj siang-chu jou-aj ťing-šen.
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Reference

↑ Wurm, Stephen Adolphe; Li, Rong; Baumann, Theo; Lee, Mei W. (1987), Language Atlas of China, Longman, ISBN 978-962-359-085-3.

Literatura

Jaroslav Průšek: Učebnice mluvené čínštiny. Vyšší lidová škola Tomáše Bati, Zlín 1938, 153 pp.
O. Švarný, J. Bartůšek, J. Kalousková a Ťing-jü Rotterová: Úvod do hovorové čínštiny. SPN, Praha 1967, sv. I., 458 pp., sv. II., 606 pp.
O. Švarný, O. Lomová a Tchang Jün-ling Rusková: Gramatika hovorové čínštiny v příkladech [skriptum], Vydavateľstvo Univerzity Komenského, Bratislava, díl I., 1991, 307 pp., díl II., 1993, 567 pp.
Oldřich Švarný: Učební slovník jazyka čínského I., Univerzita Palackého, Olomouc 1998, 289 pp.
Vladimír Liščák (ed.): Transkripce čínštiny (I. Sborník příspěvků; II. Tabulky a návody). Česko-čínská společnost, Praha 1999, 260 pp.
Daniel Kane: Knížka o čínštině, DesertRose s.r.o., 2009, 207 pp.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo čínština ve Wikislovníku
www.cinsky.cz – stránky se slovníkem a automatickou tabulkou pro převod mezi českou a čínskou transkripcí (pchin-jinem)
www.cinstina.cz – stránky s podrobným popisem čínštiny a čínských znaků
www.hua2.cz – stránky s informacemi o čínštině a jazykovými nástroji
Čínsko-český slovník online
Stručná čínská konverzace volně k tisku – znaky i transkripcí pchin-jin – také online
Videolekce čínštiny na rtbot.net (některé se známými osobnostmi)

Kategorie:Sinotibetské jazyky Kategorie:Jazyky Číny Kategorie:Jazyky OSN Kategorie:Tchaj-wan Kategorie:Jazyky Singapuru Kategorie:Živé jazyky

Srbština (српски jезик, srpski jezik)
Rozšíření	Albánie, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Rumunsko, Rusko, Severní Makedonie, Srbsko, Turecko
Počet mluvčích	12 miliónů^[1]
Klasifikace	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Jihoslovanské jazyky
Písmo	Cyrilice, Latinka
Postavení
Regulátor	Matice srbská
Úřední jazyk	Srbsko, Kosovo, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, uznávána jako jazyk menšiny v Severní Makedonii
Kódy
ISO 639-1	sr
ISO 639-2	scc (B) srp (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	SDD
Wikipedie
sr.wikipedia.org

Srbština je jazyk srbského obyvatelstva v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a dalších zemích v Evropě, Americe a Asii. V podstatě jde o jiný název pro v Srbsku užívanou variantu^[2] srbochorvatštiny, která byla úředním jazykem v Jugoslávii do roku 1992.

Dialekty

Spisovný srbský jazyk je založen na štokavském nářečí srbochorvatštiny, a rozlišují se východní (ekavská) a západní (ijekavská) varianta.

ekavština (jat se vyslovuje jako e/é) – používá se pouze v Srbsku, kde je z velké míry převažující výslovnost (Bělehrad, Vojvodina, Kosovo, východní, centrální a jižní Srbsko).
jekavština (jat se vyslovuje jako i/je/ě) – jediná výslovnost v Bosně a Hercegovině, Černé Hoře a Chorvatsku, v Srbsku pouze ve západní části (pořád ustupuje pod vlivem médií)

Rozšíření

Počty mluvčích podle zemí:

Srbsko: 6 770 000
- Vojvodina: 1 557 020 (2002)
- Centrální Srbsko: 5 063 679 (2002)
Kosovo: 150 000
Černá Hora: 401 382 (2003)
Bosna a Hercegovina: 1 500 000
Německo: přes 500 000 (2003)
Rakousko: přes 100 000 (2001)
Austrálie: přes 50 000 (2001)
Švýcarsko: cca 50 000 (2000)
Chorvatsko: 44 629 (2001)
Severní Makedonie: 33 315 (2001)
Slovinsko: 31 329 (2002)
Rumunsko: 20 377 (2001)

Podle Statutu Rady vlády pro národnostní menšiny je srbština jeden z 12 menšinových jazyků v ČR.

Historie

Nejstarší srbská literatura pochází ze středověku a patří do ní taková díla jako Miroslavovo evangelium (Мирослављево јеванђеље, 1192) a Dušanův zákoník (Душанов законик). Zachovalo se jen málo ze sekulární středověké literatury, ale to, co zbylo, ukazuje, že tehdejší srbské písemnictví šlo s dobou^[zdroj?]. Například Alexandreida (Роман о Александру – epos o Alexandru Velikém) nebo srbský překlad Tristana a Isoldy.

Koncem 15. století bylo Srbsko dobyto Osmanskou říší a po příštích 345 let nebylo moc příležitostí pro sekulární psanou tvorbu. Konzervoval se tak do jisté míry středověký stav. Přesto z té doby pocházejí některá nejlepší srbská díla. Nejdůležitější je srbská epická poezie. Je známo, že Goethe se učil srbsky, aby si mohl číst srbské eposy v originále.^[zdroj?] Hlavním útočištěm psaného jazyka v té době byly kláštery, ty se však držely církevní staroslověnštiny. Šířila se také lidová slovesnost a vznikaly různé ústně předávané příběhy a mýty.

Ve středověku došlo k několika změnám, na základě kterých se srbský jazyk odchýlil od ostatních slovanských. Podobně jako i v jiných jazycích se například l na konci některých slov (čital, sokol, oral, sol) změnilo postupně v současné o (čitao, soko, orao, so). První tištěná srbská kniha byla vyrobena v Cetinje v roce 1494, pouhých 40 let po Gutenbergově vynálezu knihtisku.

Během středověku se ustálil systém čtyř přízvuků v srbštině (krátký a dlouhý kombinovaný se stoupavým a klesavým), které se poprvé objevily v Hercegovině a postupně se rozšířily do celého Srbska ale i dalších oblastí.

Koncem 18. století se psaný jazyk již značně vzdaloval od hovorového. V oblastech, které byly obývané Srby, navíc dominovala němčina a tendence pro podporu srbského jazyka byly velmi malé. Politicky se začalo angažovat Rusko, odkud se pašovaly náboženské knihy. V atmosféře, kdy bylo Rusko považované za patrona všech Slovanů a rozvíjejícího se panslavismu začala ruština nabývat na významu. Jednalo se ale jen o krátkodobý jev, neboť i ruský jazyk byl obyvatelům Srbska velmi vzdálen, stejně jako němčina ale i staroslověnština. Vznikl proto jazyk slavenosrbský, který se pokoušel integrovat všechny tři části. Nebyl však důsledně zkonstruován a mnohé při psaní textu v něm záviselo na autorovi. Ve slavenosrbském jazyce tak začaly postupem času převažovat hlavně lidové prvky.

Počátkem 19. století Vuk Karadžić reformoval srbskou cyrilici na fonetickém principu piš, jak mluvíš, a čti, jak je napsáno (podle zásady známé v srbštině jako piši kao što govoriš i čitaj kako je napisano) a propagoval hovorový lidový jazyk jako novou literární normu. Svoji práci dokončil v roce 1814; o čtyři roky později do něj přeložil i Srpski rječnik.^[3] Taková radikální změna sice byla zpočátku vnímána s nelibostí. Proti novému jazyku se postavila nejen církev s metropolitou Stevanem Stratimirovićem^[4] (protože mnohé z řečtiny přijaté výrazy byly nyní odstraňovány), ale i řada literátů - z nichž byl nejznámější tehdejší jihouherský spisovatel Milovan Vidaković. V druhé polovině 19. století – roku 1864^[3] – si však reformovaná verze jazyka podle Karadžiće našla cestu a rozšířila se. Nebylo by tomu ovšem bez nastupující nové generace srbských literátů v čele s Brankem Radičevićem a dalšími.

Během 20. století byla srbština považována za východní větev srbochorvatského jazyka, který se snažil efektivním způsobem využít blízkosti Srbů a Chorvatů a jejich jazyků, které jsou oba v moderní podobě založené na štokavském nářečí. Po roce 1990 se však v souvislosti s politickými událostmi kodifikovaly oba jazyky odděleně jako srbský a chorvatský. Odpadla tak potřeba řešit mnohé věci unikátním způsobem; připouštěním značného množství synonym (pro chorvatskou i srbskou verzi). V Srbsku začala přirozeně dominovat ekavština, která však v Bosně a Hercegovině používána nikdy nebyla, avšak v souvislosti s událostmi poloviny 90. let začala mírně pronikat i tam.

Odlišnosti od ostatních jazyků

Na rozdíl například od češtiny, ale i dalších jazyků, základ psané srbštiny vychází z mluveného slova. Odstraňují se tak nadbytečné hlásky a psaná podoba doslova kopíruje výslovnost slova (francuski místo francuzski). Cizí slova se přejímají takto také, a to z důvodu, aby jejich podoba v cyrilici byla dobře vyslovitelná.

Od chorvatštiny a dalších jazyků, které tvořily spolu jednu srbochorvatštinu, se srbština liší jednak slovy, která byla převzata z východní řecké vzdělanosti a přejímáním cizích slov ve fonetickém tvaru. Mezi další velké odlišnosti pak patří také odlišné časování některých sloves. Srbská slovesa si uchovávají původní tvar, kdežto časování chorvatských je ovlivněno německým jazykem.

Rysy srbského pravopisu

Srbský pravopis je z historických důvodů založen na výrazně fonetickém principu, byť se místy objevují i prvky opačného přístupu, tedy pravopisu etymologického. Oproti češtině je proto větší tendence odstraňovat nadbytečné skupiny hlásek.^[5] Dochází k časté asimilaci (pod + pisati → potpisati), nebo odstraňování jednotlivých hlásek pro zjednodušení výslovnosti (bez + šuma → bešumni). Vypadává skupina -stn- a některé jí podobné (rastao → rasla, mesto → mesni). Kromě toho se také často využívá vkladného a^[6], které odděluje složitější shluky hlásek a umožňuje tak opět zjednodušit výslovnost. Toto vkladné a se objevuje ve skloňování v různých případech, v jiných zase mizí (nom. pas → gen. psa).

Pro tvary infinitivu se používá tzv. dakanje, tedy tvar s určitou osobou spojený se slovem „da“, například „da gledaš“ pro sloveso „gledati“ (vidět).

Abeceda a výslovnost

Hlavním písmem pro zápis srbštiny je cyrilice, používá se však i latinka (v hojné míře např. na internetu). Srbská abeceda je následující:

velké:	А	Б	В	Г	Д	Ђ	Е	Ж	З	И	Ј	К	Л	Љ	М	Н	Њ	О	П	Р	С	Т	Ћ	У	Ф	Х	Ц	Ч	Џ	Ш
malé:	а	б	в	г	д	ђ	е	ж	з	и	ј	к	л	љ	м	н	њ	о	п	р	с	т	ћ	у	ф	х	ц	ч	џ	ш
přepis:	a	b	v	g	d	đ, dj	e	ž	z	i	j	k	l	lj	m	n	nj	o	p	r	s	t	ć́	u	f	h	c	č	dž	š
výslovnost:	a	b	v	g	d	dź	e	ž	z	i	j	k	l	ľ	m	n	ň	o	p	r	s	t	č-ť	u	f	ch	c	č	dž	š

Všechny hlásky odpovídají zhruba těm českým. Výjimkou je ć a đ, které jsou pro české mluvčí (ale i pro jiné národy) obtížně vyslovitelné. Dvouhlásky v srbštině prakticky neexistují, pouze v ijekavské variantě se zachovalo -ie-, to se však vyslovuje běžně jako -je-.^[7] Dalším místem, kde se lze v srbštině s dvojhláskami setkat, jsou citoslovce, nebo slova přejatá z cizích jazyků, a to hlavně angličtiny a francouzštiny.^[7]

Slovní zásoba

Srbská slovní zásoba je původem z různých zdrojů. Původní staroslovanská slova, která má srbština společná třeba s dnešní češtinou a ruštinou, doplnila v pozdějších dobách i výraziva jiná. Srbský jazyk byl dlouho ovlivněn nadvládou Osmanské říše, během které se do jazyka rozšířily tzv. turcismy, tedy přejímky hlavně v oblasti gastronomie, armády, vlastnictví majetku či státní správy. Jakmile byl turecký prvek odstraněn, začaly pronikat vlivy jiné, například německé či ruské. V moderní době přicházejí do srbského jazyka slova mezinárodního charakteru, hlavně z angličtiny. Tato slova však nezdomácňují tak rychle, jako je tomu v jiných jazycích,^[zdroj?] byť na první pohled je možné vidět jisté zdání, které vytváří hlavně fonetický přepis. Ve skloňování slova zůstávají celá (metro, genitiv metroa), někdy se neskloňují vůbec.

Dvě srbská slova se rozšířila do mnoha dalších jazyků: vampýr (вампир) a slivovice (шљивовица).^[zdroj?]

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

srbsky	Сви људи се рађају слободни и једнаки у достојанству и правима. Они су обдарени разумом и свешћу и треба да се односе једни према другима у духу братства.
přepis	Svi ljudi se rađaju slobodni i jednaki u dostojanstvu i pravima. Oni su obdareni razumom i svešću i treba da se odnose jedna prema drugima u duhu bratstva.
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy

Reference

↑ [1]
↑ KORDIĆ, Snježana. Nationale Varietäten der serbokroatischen Sprache. In: GOLUBOVIĆ, Biljana; RAECKE, Jochen. Bosnisch - Kroatisch - Serbisch als Fremdsprachen an den Universitäten der Welt. München: Sagner, 2008. Dostupné online. ISBN 978-3-86688-032-0. S. 93–102. (němčina)
↑ ^a ^b MILOŠEVIĆ, Miloš. Gramatika srpskoga jezika. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Pisma srpskoga jezika, s. 13. (srbština)
↑ MILOŠEVIĆ, Miloš. Gramatika srpskoga jezika. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Protivnici Vukove reforme, s. 9. (srbština)
↑ SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §8, s. 18.
↑ SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §9, s. 20.
↑ ^a ^b SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §2, s. 11.

Související články

Literatura

VYMAZAL, František. Gramatické základy jazyka srbského čili charvátského. Brno: J. Barvič, 1885. Dostupné online.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons

Wikipedie Srbská verze Wikipedie, svobodné encyklopedie

Transkripce a transliterace srbské azbuky podle ČSN ISO 9 ONLINE.
Standard language as an instrument of culture and the product of national history An article by pre-eminent Serbian linguist Pavle Ivić
209,000 entry Serbian-English and English-Serbian Dictionnary
Serbian-English Dictionary
Radionica za srpski jezik i kulturu Učite srpski

Kategorie:Jihoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Srbska Kategorie:Jazyky Černé Hory Kategorie:Jazyky Bosny a Hercegoviny Kategorie:Jazyky Kosova Kategorie:Jazyky Severní Makedonie Kategorie:Jazyky Rumunska

Srbochorvatština (српскохрватски jезик, hrvatskosrpski jezik)
Rozšíření	do roku 1992 Jugoslávie, dnes status nejasný
Počet mluvčích	v době přijetí myšlenky jednotného jazyka 16,5 milionu^[1]
Klasifikace	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Jihoslovanské jazyky
Písmo	latinka, cyrilice
Postavení
Regulátor	Matice srbská, Matice chorvatská
Úřední jazyk	do roku 1992 Jugoslávie
Kódy
ISO 639-1	není
ISO 639-2	není
ISO 639-3	není
Ethnologue	HBS
Wikipedie
sh.wikipedia.org

Jako srbochorvatština nebo zastarale srbocharvátština (српскохрватски/srpskohrvatski, popř. hrvatskosrpski/хрватскосрпски, někdy také psáno se spojovníkem) byl v letech 1850–1991/1992^[zdroj?] (s přestávkami) označován jazyk, který je dnes ^[kým?] pod vlivem politického vývoje po rozpadu Jugoslávie považován za čtyři samostatné jazyky^[2]: srbštinu, chorvatštinu, bosenštinu a černohorštinu.

Na základě důkladné sociolingvistické analýzy docházejí někteří lingvisté k závěru, že Srbové, Chorvati, Bosňané a Černohorci hovoří fakticky jedním standardním jazykem a že tento jazyk má čtyři národní varianty: srbskou, chorvatskou, bosenskou a černohorskou.^[3]^[4] Charakter tohoto jazyka je v souladu se sociolingvistickou klasifikací polycentrický (či pluricentrický).^[5]^[6] Situace srbochorvatštiny se srovnává se situací angličtiny, němčiny, španělštiny, portugalštiny, francouzštiny – což jsou polycentrické standardní jazyky, kterými se hovoří ve více státech.^[7]^[8]

Podle názoru většiny Chorvatů se jedná o umělý konstrukt 19. a 20. století na úrovni československého jazyka.^[zdroj?] Podle názoru většiny Srbů je to přirozený společný jazyk Srbů, Chorvatů, Bosňáků a Černohorců psaný dvěma různými abecedami, s několika variantami a dialekty a pouze s drobnými odchylkami v lexiku a morfologii.

Rozšíření

Z nástupnických států bývalé Jugoslávie jsou varianty srbochorvatštiny (chorvatština, srbština, bosenština a černohorština) hlavním jazykem v Srbsku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině a Chorvatsku. Většina obyvatel Slovinska a Severní Makedonie, jejichž jazyky se od srbochorvatštiny liší mnohem více než jen názvem, stále ještě srbochorvatštině celkem dobře rozumí.

Dialekty

Základní dělení je podle výslovnosti zájmena co, podrobnější je podle výslovnosti praslovanského jat (v závorkách je srbochorvatské pojmenování, použité na mapě):

štokavština (štokavci) – nejrozšířenější nářečí v Srbsku, Chorvatsku, Bosně a Hercegovině i Černé Hoře:
- ekavština (ekavci) – úřední výslovnost v Srbsku. Jat se vyslovuje jako e/é;
- jekavština (jekavci) – úřední výslovnost v Chorvatsku. Je převažující výslovnost v Bosně a Hercegovině a Černé Hoře. Jat se vyslovuje jako je/ije/ijé/i;
- ikavština (ikavci) – nářeční výslovnost v Dalmácii, Istrii, západní Hercegovině a severní Bačce. Jat se vyslovuje jako i.
kajkavština (kajkavci) – nářeční výslovnost v severním Chorvatsku, v okolí Záhřebu.
čakavština (čakavci) – nářečí v Dalmácii (na ostrovech) a Istrii.

Historie a potíže s názvem

Nejstarší památky jsou ze 12. století v tzv. chorvatské redakci církevní staroslověnštiny. Literatura 15. až 17. století je psána v místních nářečích, spisovný jazyk ještě nebyl ustálen. Díla z té doby pocházejí zejména z Dalmácie.

V 19. století vznikly reformou Ljudevita Gaje a Vuka Karadžiće dvě spisovné verze jazyka, vzájemně si velmi blízké. Obě vycházejí ze štokavského nářečí a práce Vuka Karadžiće, který tímto skoncoval se slavenosrbským jazykem a pozdní formou staroslověnštiny. V roce 1850 bylo na jednání ve Vídni mezi srbskými a chorvatskými filology dohodnuto, že se jihoslovanské jazyky západní části „sblíží, upraví a sjednotí“.^[9] Dohoda vznikla v obecně nadšené atmosféře jihoslovanské jednoty; nový standard měl podpořit jednotu v literární tvorbě podle hesla „jeden lid potřebuje mít jedno písemnictví“,^[10] či „ať je písemnictví různorodé nejen podle písma, či jazyka“.^[9] Lidová mluva původem z oblasti Hercegoviny (ijekavská štokavština) tak byla přijata za standard (dílem z důvodu největšího počtu mluvčích, dílem z důvodu slavné tradice literatury Dubrovnické republiky a dílem proto, že se jednalo o dialekt přesně uprostřed srbochorvatského jazykového prostoru).

Myšlenka společného jazyka byla spjata hlavně s panslovanskými idejemi, které byly aktuální v 19. století a během budování první Jugoslávie. Jakmile došlo k druhé světové válce, byl ve fašistickém Chorvatsku, zaveden zvlášť chorvatský jazyk, který se ovšem vyznačoval extrémním purismem a brusičstvím. Byla nahrazena řada slov, a to nejen těch srbského původu, ale i internacionalismů. K obnovení původního stavu došlo po vytvoření druhé Jugoslávie a úpravou celé jazykové záležitosti v roce 1954 novou dohodou podepsanou v Novém Sadu.

Nedlouho poté tak začala práce na nových slovnících a jazykových příručkách. Uvolněné prostředí 60. a 70. let ovšem přineslo nejen změnu ve společnosti, ale také nárůst národně laděných nálad, především v Chorvatsku (tzv. Chorvatské jaro). Během té se objevil požadavek, že má-li každý člověk jako základní lidské právo právo na svůj jazyk, měli by i Chorvaté mít vlastní jazyk. Hlavní politickou silou, která budila v Bělehradu u komunistického vedení zděšení, byla Matice chorvatská. Přestože mnohé požadavky hnutí byly nevyslyšeny, došlo v roce 1974 ke změnám v označování jazyka na úrovni jednotlivých republik, takže v některých (například v Bosně a Hercegovině) se název „srbochorvatština“ vůbec neužíval, ale vyučovala se mnohem neutrálněji znějící „standardní jazykový výraz“ (standardni jezički izraz).^[11] V Chorvatsku se užívaly různé termíny; „chorvatskosrbský jazyk“, „srbský neboli chorvatský“, „srbský a chorvatský“.^[12]

Přestože se lingvisté od počátku dohadovali, zda srbochorvatština je nebo není jeden jazyk, až do 70. let 20. století byla tato myšlenka, byť na domácím poli procházející těžkými zkouškami, v zahraničí přijímána jako fakt. Po národnostních třenicích, které vyvrcholily v 90. letech krvavou občanskou válkou a rozpadem Jugoslávie, se název i odlišnosti obou spisovných norem staly politickým tématem.

Chorvati v Chorvatsku i Bosně nyní označují svůj jazyk za chorvatštinu. Srbové v Srbsku, Černé Hoře i Bosně označují svůj jazyk za srbštinu. Je tu ovšem ještě skupina bosenských muslimů (Bosňáků), pro které není přijatelný ani jeden název. Proto se jejich variantě srbochorvatštiny začalo říkat bosenština. Chorvatští a srbští lingvisté navíc tvrdí, že tento název není adekvátní, protože odkazuje na veškeré obyvatele Bosny, tedy i Chorvaty a Srby. Podle nich by se jazyk bosenských muslimů měl spíše nazývat bosňáčtina. To, že pojem bosenština či bosňáčtina (historicky to přitom byla synonyma) vznikl až když se „jinam nevešli“, je vlastně paradox. Bosna leží uprostřed mezi Chorvatskem a Srbskem nejen geograficky, ale i jazykově. Bosňané byli jazykově nejhomogennějšími uživateli srbochorvatštiny^[zdroj?], ale v kritickém 19. století si svou verzi jazyka nekodifikovali.

Koncem roku 2007 byla v nové ústavě Černé Hory jako úřední řeč deklarována černohorština (místo dřívější srbštiny), čímž se oficiálně stala ještě jedním z jazyků vzniklých na území států používajících dříve srbochorvatštinu.

Protože odlišnosti mezi jeho jednotlivými dialekty jsou menší, než například mezi českým a slovenským jazykem, lze považovat dělení jednotlivých jazyků založených na novoštokavském nářečí tak, jak je tomu dnes, za diskutabilní.^[13] Dají se popsat jako rozdíly mezi mluvou v Karlových Varech a Ostravě, anebo mezi německou a rakouskou němčinou.^[14] Za rozdělením jazyka na chorvatský a srbský je potřeba vidět spíše politický a nacionalistický motiv. Důkazem může být i fakt, že se i v Česku vydával slovník Česko-srbochorvatský, nikoliv dělený pro každý jazyk zvlášť. Skutečností je ovšem fakt, že takový stav trval pouze do doby rozdělení jugoslávského státu a nyní jsou běžně vydávány slovníky pro oba jazyky odděleně, stejně tak se v dnešní době i odděleně studují.

Abeceda a výslovnost

Chorvatština používá upravenou latinku, bosenština i srbština se píší jak latinkou, tak cyrilicí (např. v pouličních nápisech v Srbsku drtivě převažuje cyrilice, ale na internetu jsou i srbské stránky většinou psány latinkou). Písmena srbochorvatské abecedy (latinky) a azbuky (cyrilice) se na sebe dají převádět více méně 1:1, na straně latinky za pomoci několika spřežek.

Chorvatština používá písmena s háčkem, která převzala z češtiny: Č, Š, Ž
Kromě toho má i měkké Ć (měkčí než Č, převzato z polštiny) a Đ (výslovností někde mezi (českým) Ď a DŽ; někdy se opisuje též jako DJ, ale to způsobuje mnoho nejednoznačností)
LJ [ľ], NJ [ň] a DŽ jsou spřežky. Projevuje se to na jejich řazení v abecedě (např. LJ je až po LZ), nebo třeba v křížovkách, kde se píší do jednoho okénka. Výjimkou jsou slova, ve kterých se k sobě dostalo D a Ž (L a J, N a J) morfologickými procesy a vyslovuje se jako dva zvuky místo jako jeden. Třeba slovo nadživjeti (předpona nad-). V cyrilici tento problém odpadá, místo „наџивети“ se napíše „надживети“.
Chorvatské H (a srbské Х) se čte jako naše [ch].
Е se nečte [je], ale [e].
V srbské cyrilici oproti ruské chybí písmena Ё, Й, Щ, Ъ, Ы, Ь, Э, Ю, Я.
Navíc jsou písmena Ђ (Đ), Ј (J), Ћ (Ć), Љ (LJ), Њ (NJ), Џ (DŽ).
J v srbské cyrilici vypadá stejně jako v latince.
Černohorština má o 2 písmena více: С́ (Ś), З' (Ź).

Chorvatská abeceda vypadá následovně:

velké: malé:	A	B	C	Č	Ć	D	DŽ	Đ	E	F	G	H	I	J	K	L	LJ	M	N	NJ	O	P	R	S	Š	T	U	V	Z	Ž
velké: malé:	a	b	c	č	ć	d	dž	đ	e	f	g	h	i	j	k	l	lj	m	n	nj	o	p	r	s	š	t	u	v	z	ž
srbský ekvivalent	А	Б	Ц	Ч	Ћ	Д	Џ	Ђ	Е	Ф	Г	Х	И	Ј	К	Л	Љ	М	Н	Њ	О	П	Р	С	Ш	Т	У	В	З	Ж
srbský ekvivalent	а	б	ц	ч	ћ	д	џ	ђ	е	ф	г	х	и	ј	к	л	љ	м	н	њ	о	п	р	с	ш	т	у	в	з	ж

Pořadí srbské cyrilice je následující: А а Б б В в Г г Д д Ђ ђ Е е Ж ж З з И и Ј ј К к Л л Љ љ М м Н н Њ њ О о П п Р р С с Т т Ћ ћ У у Ф ф Х х Ц ц Ч ч Џ џ Ш ш

Na rozdíl od makedonštiny a bulharštiny srbochorvatština rozlišuje délku samohlásek, ne však v písmu. Má také melodický (stoupavý a klesavý) přízvuk.^[15]

Českému slabikotvornému L odpovídá v srbochorvatštině U (vuk = vlk). Na konci slabik se L mění v O (kupio = koupil).

Gramatika

Na rozdíl od češtiny se v srbochorvatštině zachovaly jednoduché minulé časy (aorist a imperfektum).

Slovní zásoba

Odchylky v slovní zásobě jsou způsobeny tím, že chorvatština, stejně jako čeština, je puristický jazyk (nahrazuje výpůjčky neologismy), zatímco srbština, stejně jako polština, není.^[16] Příkladem může být chorvatský zemljopis (zeměpis) vs. srbská geografija (geografie). Srbština nemá problém přejímat cizí slova a běžně je používat, a to nejen ze západoevropských jazyků, ale paradoxně i z chorvatštiny samé.^[16] Kromě toho se řada regionálních variant objevuje také i v Bosně a Hercegovině, či Černé Hoře.

V morfologii je několik odchylek. Studentka se srbsky řekne studentkinja, zatímco chorvatsky studentica, profesorka se srbsky řekne profesorka, zatímco chorvatsky profesorica. Chorvatština (v srbochorvatské terminologii „západní varianta“) má sklony tíhnout ke germanismům a používat některá slova latinského původu, zatímco srbština („východní varianta“) používá řadu turcismů a slov původu řeckého, hlavně díky náboženským a kulturním odlišnostem.

Příklad: Kuchyňská sůl je sloučenina sodíku a chlóru.

Kuhinjska sol je spoj natrija i klora. (chorvatsky)

Kuhinjska so je jedinjenje natrijuma i hlora. (srbsky)

Kuhinjska so je spoj natrija i hlora. (srbsky)

Srbochorvatština převzala řadu slov z turečtiny a přes ni zprostředkovaně i z arabštiny a perštiny; je to důsledek dlouhodobé turecké nadvlády nad Balkánem. V menší míře je slovní zásoba ovlivněna též němčinou, maďarštinou a řečtinou.

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

srbsky (cyrilice)	Cвa људскa бићa рaђajу сe слoбoднa и jeднaкa у дoстojaнству и прaвимa. Oнa су oбдaрeнa рaзумoм и свeшћу и трeбa jeдни прeмa другимa дa пoступajу у духу брaтствa.
srbsky (latinka)	Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i svešću i treba jedni prema drugima da postupaju u duhu bratstva.
bosensky (latinka)	Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i sviješću i treba da jedno prema drugome postupaju u duhu bratstva.
bosensky (cyrilice)	Cвa љyдскa бићa paђajy сe слoбoднa и jeднaкa y дoстojaнствy и пpaвимa. Oнa сy oбдapeнa paзyмoм и свиjeшћy и тpeбa дa jeднo пpeмa дpyгoмe пoстyпajy y дyхy бpaтствa.
chorvatsky	Sva ljudska bića rađaju se slobodna i jednaka u dostojanstvu i pravima. Ona su obdarena razumom i sviješću i trebaju jedna prema drugima postupati u duhu bratstva.
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Zajímavosti

Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda (RSE/RS) vysílá mj. v jazyce, který nazývá jihoslovanština, jižní slovanština, angl. South Slavic.^[17]^[18]^[19]
Devadesát procent v Srbsku odvysílaných kreslených filmů pro děti je namluveno chorvatsky, protože dabing do srbštiny stojí od osmi do patnácti eur za minutu. Srbské děti tudíž mluví místo srbsky chorvatsky.^[20]
Srbská vláda plánuje zavést daňové úlevy pro veřejné instituce a firmy, které používají cyrilici.^[21]
Televizní společnost Al-Džazíra Balkán (angl. Al Jazeera Balkans, AJB) sídlící v bosenském Sarajevu vysílá dle rodného jazyka redaktora v bosenštině, chorvatštině a srbštině.^[22]^[23]^[24]
Hudební kanál MTV Adria vysílá pro Bosnu a Hercegovinu, Černou Horu, Chorvatsko, Severní Makedonii, Slovinsko a Srbsko.
V chorvatské Východní Slavonii se v létě 2013 v souvislosti se vstupem Chorvatska do EU a dodržováním Evropské charty regionálních či menšinových jazyků objevily dvojjazyčné chorvatsko-srbské nápisy.^[25]^[26]

Odkazy

Reference

↑ RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Jezička situacija u SFR Jugoslaviji, s. 43. (srbština)
↑ hbs na ISO 639-3 [online]. ISO 639-3. Dostupné online.
↑ KORDIĆ, Snježana. Jezik i nacionalizam. Zagreb: Durieux, 2010. 430 s. (Rotulus Universitas). Dostupné online. ISBN 978-953-188-311-5. (srbochorvatština)
↑ GRÖSCHEL, Bernhard. Das Serbokroatische zwischen Linguistik und Politik: mit einer Bibliographie zum postjugoslavischen Sprachenstreit. München: Lincom Europa, 2009. 451 s. (Lincom Studies in Slavic Linguistics ; vol 34). ISBN 978-3-929075-79-3. (němčina)
↑ BUNČIĆ, Daniel. Die (Re-)Nationalisierung der serbokroatischen Standards. In: KEMPGEN, Sebastian. Deutsche Beiträge zum 14. Internationalen Slavistenkongress, Ohrid, 2008. München: Sagner, 2008. S. 93. (němčina)
↑ KORDIĆ, Snježana. Policentrični standardni jezik. In: BADURINA, Lada; PRANJKOVIĆ, Ivo; SILIĆ, Josip. Jezični varijeteti i nacionalni identiteti. Zagreb: Disput, 2009. Dostupné online. ISBN 978-953-260-054-4. S. 83–108. (srbochorvatština)
↑ BLUM, Daniel. Sprache und Politik : Sprachpolitik und Sprachnationalismus in der Republik Indien und dem sozialistischen Jugoslawien (1945-1991). Würzburg: Ergon, 2002. 200 s. (Beiträge zur Südasienforschung ; vol. 192). ISBN 3-89913-253-X. (němčina)
↑ THOMAS, Paul-Louis. Le serbo-croate (bosniaque, croate, monténégrin, serbe): de l’étude d’une langue à l’identité des langues. Revue des études slaves. 2003, roč. 74, čís. 2-3, s. 311–325. Dostupné online [cit. 2013-07-13]. ISSN 0080-2557. (francouzština)
↑ ^a ^b MILOŠEVIĆ, Miloš. Bečki književni dogovor. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Pisma srpskoga jezika, s. 16. (srbština)
↑ BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir; EKMEČIĆ, Milorad. Istorija Jugoslavije. Beograd: Prosveta, 1972. S. 243. (srbochorvatština)
↑ RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Srpsko-hrvatska relacija, s. 42. (srbština)
↑ RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Srpsko-hrvatska relacija, s. 40. (srbština)
↑ KORDIĆ, Snježana. Plurizentrische Sprachen, Ausbausprachen, Abstandsprachen und die Serbokroatistik. Zeitschrift für Balkanologie. 2009, roč. 45, čís. 2, s. 210–215. Dostupné online. ISSN 0044-2356. (němčina)
↑ KORDIĆ, Snježana. Nationale Varietäten der serbokroatischen Sprache. In: GOLUBOVIĆ, Biljana; RAECKE, Jochen. Bosnisch - Kroatisch - Serbisch als Fremdsprachen an den Universitäten der Welt. München: Sagner, 2008. Dostupné online. ISBN 978-3-86688-032-0. S. 93–102. (němčina)
↑ KORDIĆ, Snježana. Serbo-Croatian. München a Newcastle: Lincom Europa, 1997, 2. vydání 2006. (Languages of the World/Materials 148). ISBN 3-89586-161-8. S. 8. (angličtina) Contents.
↑ ^a ^b RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola O evropeizaciji u eksternoj ravni, s. 59. (srbština)
↑ RFE/RL's South Slavic broadcasting [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-14.
↑ RFE/RL's South Slavic and Albanian Languages Service [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-13.
↑ Slobodna Evropa [online]. Dostupné online.
↑ Srbské děti mluví chorvatsky, může za to televize
↑ Srbsko chce chránit cyrilici. Širší využití mají zajistit daňové úlevy
↑ Al Jazeera Balkans
↑ Televize Al Džazíra expanduje. Od pátku vysílá také na Balkáně
↑ Al-Džazíra vysílá už rok na Balkáně. A vydobyla si tam respekt
↑ Chorvatský Vukovar zaplavily nápisy psané srbskou cyrilicí. Unie to vyžaduje, lidé se bouří
↑ Na smíření nemyslí. Srbštinu tady nechceme, bouří se vukovarští Chorvaté

Literatura

Robert D. Greenberg, JEZIK I IDENTITET NA BALKANU: raspad srpsko-hrvatskoga
VYMAZAL, František. Gramatické základy jazyka srbského čili charvátského. Brno: J. Barvič, 1885. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy

Encyklopedické heslo Jihoslované/Jazyk srbsko-chorvatský v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Kyjevtroleje/Pískoviště
Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons

Wikipedie Srbochorvatská verze Wikipedie, svobodné encyklopedie

Chorvatsko-srbský a srbsko-chorvatský slovníček rozdílných výrazů
Proč panuje v Bosně a Hercegovině jazykový babylon?
Ethnologue report for Serbo-Croatian
Serbian and Croatian alphabets at Omniglot
Robert Greenberg: The Politics of Language Death and Language Birth
Sean McLennan: Sociolinguistic Analysis of Serbo-Croatian (in PDF format)
Juhani Nuorluoto: The Notion of Diasystem in the Central South Slavic Linguistic Area
Serbo-Croatian - English Dictionary
Burgenland Croat Center (in English, German, and Croatian)
The Croatian Language Today

Kategorie:Jihoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Bosny a Hercegoviny Kategorie:Jazyky Srbska Kategorie:Jazyky Černé Hory Kategorie:Jazyky Chorvatska

Rumunština (Română)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Rumunsko, Moldavsko, Maďarsko, Izrael, Vojvodina (Severní Srbsko)
Počet mluvčích	25 miliónů
Klasifikace	Indoevropské jazyky Románské jazyky Východorománské jazyky Balkanorománské jazyky
Písmo	Latinka, cyrilice (do r. 1860), ruská azbuka (v Moldavské republice do r. 1989, v Podněsteří i v současnosti)
Postavení
Regulátor	Academia Română
Úřední jazyk	Rumunsko, Moldavsko, Srbsko (Vojvodina), Evropská unie
Kódy
ISO 639-1	ro
ISO 639-2	rum (B) ron (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	RUM
Wikipedie
ro.wikipedia.org

Rumunština, rumunsky limba română, je románský jazyk s asi 25 miliony mluvčími, převážně v Rumunsku, v oblasti Vojvodina v Srbsku a v Moldavsku, kde se z historických a politických důvodů nazývá moldavština.

Historie

Mapa rozšíření rumunštiny a jejích dialektů po Balkánu

Předtím, než v roce 106 dobyli zemi Římané a udělali z ní svoji provincii, bylo území dnešního Rumunska obydleno indoevropskými Dáky. Po příchodu Římanů se stala úředním jazykem lidová latina. Mezi lety 271 až 275 ztratili Římané nad územím kontrolu. Co se s latinsky mluvícím obyvatelstvem dělo potom, není známo.

Kvůli své geografické izolaci je rumunština pravděpodobně první románský jazyk, který se oddělil od latiny a až do moderní doby nebyl ovlivňován jinými románskými jazyky.

Jmenná morfologie rumunštiny je oproti ostatním románským jazykům konzervativní. Zachovala si skloňování, stejně tak jako střední rod. Slovesná morfologie zaznamenala stejný posun ke složenému perfektu a futuru jako v ostatních románských jazycích.

Dialekty rumunštiny byly sjednoceny pravděpodobně mezi 7. a 10. stoletím, kdy bylo území ovlivňováno byzantskou říší a slovanskými jazyky.

Rumunština je jediný románský jazyk, který nebyl ovlivňován římskokatolickou, ale pravoslavnou církví, tureckou a slovanskou kulturou.

Romanizace jazyka

Počátky vědomé romanizace jazyka nacházíme koncem 18. století v díle sedmihradských řeckokatolických (uniátských) kněží, zvlášť Jana Samuela Kleina (též Clain, romanizováno na Ioan Micu). V Sedmihradsku byla církevní unie z 16. století, to jest podřízení pravoslavné církve pod římskou jurisdikci, poměrně úspěšná (asi pět procent rumunských věřících bylo a je „uniáty“). Propagace „latinského původu“ byla v zájmu rumunské uniátské elity, poskytovala totiž možnost zatlačovat řeckou, respektive slovanskou ortodoxii a stavět se jako „rovnocenná“ čelem ke katolickým Maďarům. I co se týče právního postavení „Valachů“ v habsburské říši, byla církevní unie i „znovunalezené románství“ výhodou. V gramatice sepsané Janem Kleinem-Micu i v jeho slovnících jsou místo slov, odvozených z jazyků slovanských, maďarštiny a turečtiny, novotvary (neologismy), tvořené na základě latiny. Latinská abeceda, která se rovněž začala používat v Sedmihradsku (Transylvánii), se po roce 1815 prosadila i v Moldavsku a Valašsku, kde do konce 19. století úplně vytlačila dosud používanou cyrilici. Od poloviny 19. století byla rumunština (valaština, moldavština) natolik očištěna podle francouzského a italského vzoru, že lze téměř hovořit o novém konstruování jazyka. To, co v dnešní rumunštině zní tak zřetelně „latinsky“, není tedy antickým dědictvím, nýbrž novou konstrukcí, vzniklou v 19. století. V Rumunsku i v Moldavsku dlouho přetrvával fenomén dvou národních jazyků, umělého spisovného a literárního jazyka a tradičního lidového jazyka. Na rozdíl od jiných zemí, kupříkladu Řecka, zde se však literární jazyk prosadil jako jazyk státní.

Příklad romanizace jazyka v názvu "rumunský jazyk"

1. Limba rumânească – původní název

2. Limba românească – nahrazení "u" za "o", název je podobnější slovu "Roma" (Řím)

3. Limba română – odstranění slovanského gramatického tvaru "-ască"; současný název

Moldavština oproti rumunštině zachovala svůj originální název: "Limba moldovenească".

Kontakty s jinými jazyky

Rumunština podle původu slov^[1]^[2]

Románský			78 %
Slovanský			14 %
Germánský (německé vlivy, anglické výpůjčky)			2,54 %
Řecký			1,7 %
Ostatní			5,49 %

Dáčtina

Dáčtina byl indoevropský jazyk, kterým mluvili staří Dákové. Byl to první jazyk, který ovlivnil latinu v Dákii.

V dnešní rumunštině je okolo 300 slov, o kterých se předpokládá, že jsou z dáčtiny (např.: balaur=drak, brânză=sýr, mal=břeh).

Balkánský jazykový svaz

Přestože je většina rumunské gramatiky a morfologie založená na latině, jsou v ní jevy, které sdílí jen s ostatními jazyky v balkánském jazykovém svazu. Mezi sdílené jevy patří určitý člen následující po řídícím slovu, splynutí genitivu a dativu, způsob tvoření futura a perfekta a absence infinitivu.

Slovanské jazyky

Zdrojem slovanského vlivu je v největší míře staroslověnština, která byla až do 18. století liturgickým jazykem v Rumunsku, a také bulharština, ukrajinština a srbština. Až 20 % slovní zásoby je slovanského původu (např.: iubi=milovat, glas=hlas, nevoie=potřeba, prieten=přítel, da=ano), nicméně mnoho slovanských slov jsou archaizmy, takže se odhaduje, že slovanská slovní zásoba představuje dnes už jen 10 % moderního jazyka. Mezi další slovanské vlivy patří např. zachování původního latinského fonému /h/, který nezůstal v žádném jiném dnešním románském jazyce.

Další vlivy

řečtina (např.: folos < ófelos = užitek, buzunar < buzunára = kapsa, proaspăt < prósfatos = čerstvý)
maďarština (např.: oraş < város = město, a cheltui < költeni = utrácet, a făgădui < fogadni = slíbit)
turečtina (např.: cafea < kahve = káva, cutie < kuta = krabice, papuc < papuç = papuče)
němčina (např.: cartof < Kartoffel = brambor, bere < Bier = pivo, șurub < Schraube = šroub)

Mezinárodní slova

Od 19. století si rumunština vypůjčuje mnoho slov z jiných románských jazyků, především francouzštiny a italštiny. Odhaduje se, že v rumunštině je kolem 38 % slov vypůjčených z italštiny a francouzštiny, takže spolu se slovy domácího původu tvoří kolem 80 % slovní zásoby slova s původem v latině.

Některá latinská slova byla do rumunštiny přijata dvakrát, poprvé jako součást původní slovní zásoby a podruhé jako přejatá slova.

Např:

bratr/bratrský: frate/fratern
prst/prstní: deget/digital
voda/vodní: apă/acvatic
oko/oční: ochi/ocular

Rozšíření

názevová variace slova 'burtă' (břicho) na území Rumunska

Rumunštinou se mluví hlavně v Rumunsku, Moldavsku, Maďarsku, Srbsku a Bulharsku.

Oficiální postavení

Rumunština je oficiální jazyk Rumunska a Moldavské republiky, kde se lze z politických důvodů setkat i s označením moldavština (např. v ústavě, naopak na školním vysvědčení je uvedena rumunština). I podle jednoho z jazykových zákonů je rumunština a moldavština stejný jazyk.

Úřady v Moldavské podněsterské republice (Podněstří) trvají na užívání ruské azbuky místo latinky. Existují však školy, které vyučují v latince. Lpění na užívání rumunštiny v azbuce je projevem rusifikace rumunskojazyčného obyvatelstva. Rodiče raději posílají své děti do ruských škol, kde se jim dostane výuky standardní ruštiny, místo do škol, kde děti naučí málo využitelný pravopis rumunštiny v azbuce.

Ve Vojvodině má oficiálně stejný status jako srbština, ale ve skutečnosti je tam méně důležitá.

V ostatních částech Srbska a na Ukrajině mají rumunské komunity malá práva, co se týče ochrany a používání jejich jazyka.

Rumunština je jedním z pěti jazyků, které se používají bohoslužbách na Hoře Athos.

Dialekty

De facto existují čtyři „rumunské“ jazyky. Jen dva (rumunština / moldavština a makedorumunština) existují v písemné podobě.

(Dako)rumunština – na sever od Dunaje (Rumunsko, Moldavsko, Ukrajina). (Dako)rumunština má pět nářečí:

moldavské (považované za jazyk, limba moldovenească) – Moldavsko, Podněstří, Bukovina a východní Sedmihradsko
valašské (dialect „popular“) – Valašsko, Dobrudža a jižní Sedmihradsko
marmarošské (dialect de Maramureş) – Marmaroš
krišanské (dialect de Crișana) – Krišana a západní Sedmihradsko
banacké (dialect de Banat) – Banát.

Makedorumunština (Arumunština) – Řecko, Severní Makedonie, Bulharsko, Srbsko, Albánie.

Meglenorumunština – severní Řecko.

Istrorumunština – Istrie, Chorvatsko.

Gramatika

Rumunská jména rozeznávají 3 rody (mužský, ženský a střední), 2 čísla (singulár a plurál) a 5 pádů (nominativ, akuzativ, dativ, genitiv a vokativ). Členy, většina adjektiv a zájmena se shodují se svým řídícím jménem.

Rumunština je jediný románský jazyk, jehož určitý člen se připojuje na konec jména a ne před slovo.

Rumunština má čtyři slovesné třídy a pět způsobů (indikativ, konjunktiv, imperativ, prezumptiv a supinum)

Fonologie

Rumunština má 7 samohlásek a 20 souhlásek.

Hláskové změny

Kvůli izolaci rumunštiny je hláskový vývoj odlišný od vývoje ostatních románských jazyků, ale některé změny sdílí s italštinou (např. [kl] > [kj] – lat. clarus > rum. chiar, it. chiaro) a dalmátštinou (např. [gn] > [mn] – lat. cognatus > rum. cumnat, dalm. comnut).

Mezi důležité hláskové změny patří:

diftongizace e, i, o – lat. cera > rum. ceară (vosk)
jotacizmus [e] > [i] – lat. herba > rum. iarbă (tráva)
veláry [k], [g] > labiály [p], [b], [m] – lat. octo > rum. opt (osm)
rotacizmus [l] > [r] – lat. caelum > rum. cer (nebe)
palatalizace dentál [d], [t] před [e] a [i] – lat. deus > rum. zeu (bůh), lat. tenem > rum. ţine (držet)

Psaná podoba

První psaný záznam románského jazyka, kterým se mluvilo ve středověku na Balkáně, byla zapsána byzantským kronikářem v 6. století o vojenské expedici proti Avarům. Je to věta mezkaře doprovázejícího byzantská vojska „Torna, torna, fratre!“ (Vrať se, vrať se, bratře!), kterou zavolal na společníka, když uviděl, že z mezka spadl náklad.

Nejstarší psaný text v rumunštině je dopis z roku 1521, v němž Neacșu z Câmpulungu píše starostovi Brašova o hrozícím útoku Turků. Byl napsán cyrilicí jako většina tehdejších textů. Nejstarší text latinkou byl v 16. století napsán v Transylvánii podle konvencí maďarštiny.

V pozdním 18. století rumunští učenci, majíce na paměti původ rumunštiny v latině, převzali italský pravopis a přizpůsobili ho rumunštině. Cyrilice se, i když stále méně, používala až do roku 1860, kdy byl pravopis poprvé normován.

V Moldavské SSR se do roku 1989 používala upravená ruská cyrilice.

Abeceda

písmeno:	a	ă	â	b	c	d	e	f	g	h	i	î	j	l	m	n	o	p	r	s	ş	t	ţ	u	v	x	z
výslovnost:	a	ə	ɨ	b	k, č	d	e	f	g, dž	h, ch	i	ɨ	ž	l	m	n	o	p	r	s	š	t	c	u, w	v	kz, gz	z

Poznámky:

ce, ci se čte [če], [či]
che, chi se čte [k´e], [k´i]
ca, co, cu se čte [ka], [ko], [ku]
ge, gi se čte [dže], [dži]
ghe, ghi se čte [g´e], [g´i]
ga, go, gu se čte [ga], [go], [gu]
nepřízvučné i na konci slova se vyslovuje tak krátce, že netvoří slabiku, ale palatalizuje případnou předchozí souhlásku
ă se vyslovuje jako neurčitá souhláska [ə] stejně jako v angličtině
na začátku a na konci slova se píše î, uprostřed â (do reformy pravopisu v r. 1993 se všude psalo î) a vyslovuje se jako u bez zaokrouhlení rtů.

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

rumunština	Toate ființele umane se nasc libere și egale în demnitate și în drepturi. Ele sunt înzestrate cu rațiune și conștiință și trebuie să se comporte unii față de altele în spiritul fraternității.
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Otčenáš

Latina	Italština	Rumunština
Pater noster, qui es in caelis:	Padre nostro, che sei nei cieli,	Tatăl nostru carele ești în ceruri,
sanctificetur Nomen Tuum;	sia santificato il tuo nome.	sfințească-se numele tău.
adveniat Regnum Tuum;	Venga il tuo regno.	Vie împărăția ta.
fiat voluntas Tua, sicut in caelo, et in terra.	Sia fatta la tua volontà, come in cielo così in terra.	Facă-se voia ta, precum în cer, așa și pe pământ.
Panem nostrum quotidianum da nobis hodie;	Dacci oggi il nostro pane quotidiano	Pâinea noastră cea de toate zilele, dă-ne-o nouă astăzi,
et dimitte nobis debita nostra,	e rimetti a noi i nostri debiti,	și ne iartă nouă păcatele noastre,
Sicut et nos dimittimus debitoribus nostris;	come noi li rimettiamo ai nostri debitori.	precum și noi iertăm greșiților noștri.
Et ne nos inducas in tentationem;	E non ci indurre in tentazione,	Și nu ne duce pe noi în ispită,
sed libera nos a Malo.	ma liberaci dal male.	ci ne izbăvește de cel rău.

Reference

↑ Marius Sala (coord), Mihaela Bîrlădeanu, Maria Iliescu, Liliana Macarie, Ioana Nichita, Mariana Ploae-Hanganu, Maria Theban, Ioana Vintilă-Rădulescu, Vocabularul reprezentativ al limbilor romanice (VRLR) (Bucharest: Editura Științifică și Enciclopedică, 1988).
↑ Vocabularul reprezentativ diferă de vocabularul fundamental (VF) și de fondul principal lexical (FP). Cf. SCL (Studii și cercetări lingvistice), an XXVII (1976), nr. 1, p. 61-66 și SCL (1974) nr. 3, p. 247. Cf. Theodor Hristea, "Structura generală a lexicului românesc", Sinteze de limba română, eds., Theodor Hristea (coord.), Mioara Avram, Grigore Brâncuș, Gheorghe Bulgăr, Georgeta Ciompec, Ion Diaconescu, Rodica Bogza-Irimie & Flora Șuteu (Bucharest: 1984), 13.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo rumunština ve Wikislovníku
Kategorie Rumunština ve Wikislovníku
Rumunsko-český slovník online

Kategorie:Balkanorománské jazyky Kategorie:Jazyky Rumunska Kategorie:Úřední jazyky Evropské unie Kategorie:Živé jazyky

Ukrajinština (українська мова, ukrayins'ka mova)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Ukrajina, Podněstří a některé příhraniční oblasti sousedních států (Rusko, Bělorusko, Polsko, Slovensko,Moldavsko, Rumunsko)
Počet mluvčích	40 milionů
Klasifikace	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Východoslovanské jazyky
Písmo	Cyrilice
Postavení
Regulátor	Národní akademie věd Ukrajiny (Національна академія наук України)
Úřední jazyk	Ukrajina, Moldavsko (Podněstří), Srbsko^[zdroj?]
Kódy
ISO 639-1	uk
ISO 639-2	ukr (B) ukr (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	UKR
Wikipedie
uk.wikipedia.org

Ukrajinský jazyk neboli ukrajinština (zastarale rusínština) je východoslovanský jazyk, náležící mezi slovanské jazyky, tj. do rodiny tzv. indoevropských jazyků, jehož hlubším studiem se zabývá filologicky zaměřený obor, zvaný ukrajinistika.

Po jazykové stránce je nejvíce příbuzný s běloruštinou, poté s polštinou a slovenštinou.^[1] Vyvinula se z východních nářečí praslovanštiny.

Rozšíření

Ukrajinština je úředním jazykem druhého největšího evropského státu Ukrajiny. Ve východní a jižní části jejího území si ovšem konkuruje s ruštinou, ukrajinsky se tam mluví hlavně na venkově; na Donbasu a na Krymu je používanější ruština (na Krymu ukrajinský jazyk považují za mateřský 3,3% obyvatel ^[2]), avšak ve střední a především v západní části země ukrajinština převažuje zcela jednoznačně. Vedle Ukrajiny má ukrajinština status oficiálního jazyka také v neuznané separatistické republice Podněstří a v několika obcích ve Vojvodině. Kromě toho používá ukrajinštinu ukrajinská menšina především na východním Slovensku, v jihovýchodním Polsku, České republice, Spojených státech a jinde.

Nářečí

Nářečí přecházejí plynule do polštiny a běloruštiny. Zvláštním jevem je tzv. suržyk, smíšený jazyk s převážně ukrajinskou gramatikou a výslovností, silně ovlivněný ruskou slovní zásobou.

Historie

Od 10. století se na ukrajinském území (Kyjevská Rus) spolu s křesťanstvím šířila církevní slovanština a stávala se úředním a spisovným jazykem. Ukrajinština pronikala do církevních textů od 16. století, o století později už lze hovořit o spisovném jazyku. V 19. století se rozvíjela ukrajinská literatura, čerpající z lidové slovesnosti.

V 19. století a na začátku 20. století byla označována ruskými^[3] i ukrajinskými autory^[4]^[5] termínem maloruština nebo maloruské nářečí. Název vycházel z koncepce např. A. I. Sobolenského, S. K. Buliče a částečně N. S. Trubeckého, podle které jsou ukrajinské jazyky jen nářečím ruského jazyka.

Filozofové a slavisté už v druhé polovině 19. století považovali ukrajinštinu za samostatný jazyk (Vladimir Ivanovič Dal, Pavlo Hnatovyč Žyteckyj, Fedir Jevhenovyč Korš, Alexej Alexandrovič Šachmatov, Pavel Jozef Šafárik, Franc Miklošič).

Po událostech, spojených s anexí Krymu Ruskou federací, byl v první polovině roku 2017 Nejvyšší radou Ukrajiny přijat zákon, výrazně omezující užívání ruštiny v ukrajinské celostátní, místy i regionální televizi ve prospěch ukrajinštiny.^[6]

Ě

Abeceda a výslovnost

Ukrajinština se píše cyrilicí. Ukrajinská abeceda obsahuje písmena v následujícím pořadí:

velké:	А	Б	В	Г	Ґ	Д	Е	Є	Ж	З	И	І	Ї	Й	К	Л	М	Н	О	П	Р	С	Т	У	Ф	Х	Ц	Ч	Ш	Щ	Ь	Ю	Я
malé:	а	б	в	г	ґ	д	е	є	ж	з	и	і	ї	й	к	л	м	н	о	п	р	с	т	у	ф	х	ц	ч	ш	щ	ь	ю	я
kurzíva:	а	б	в	г	ґ	д	е	є	ж	з	и	і	ї	й	к	л	м	н	о	п	р	с	т	у	ф	х	ц	ч	ш	щ	ь	ю	я
přepis:	a	b	v	h	g	d	e	ye	zh	z	y	i	yi	y	k	l	m	n	o	p	r	s	t	u	f	kh	ts	ch	sh	shch	'	yu	ya
výslovnost:	a	b	v	h	g	d	e	je	ž	z	y	i	ji	j	k	l	m	n	o	p	r	s	t	u	f	ch	c	č	š	šč	měkký znak	ju	ja

Narozdíl od písmene ї které se přepisuje ï a né ji ale čte se ji.

V písmu se využívá též apostrof ('), který má obdobnou funkci jako tvrdý znak v ruštině.
G se změnilo na H, stejně jako v češtině. K označení skutečného G (vyskytuje se pouze v cizích slovech) slouží písmeno Ґ - např. ґрунт = grunt. Hláska H se před G upřednostňuje až do té míry, že se na Ukrajině váží na hramy, případně cestovatel, který jede na Ukrajinu, vyplňuje imihracijnu kartku. Ve skutečnosti se nepoužívá vůbec slouží jako příloha.
Velmi často se používá I (ikavismus) tam kde jiné slovanské jazyky mají Ě^[7]^[8], O nebo E, a to i v jednoslabičných slovech (bis = běs, pid = pod, lid = led).
Na začátek slov, která by v češtině začínala samohláskou O, se předsouvá V (jako v obecné češtině): він = on.
Na rozdíl od ruštiny a běloruštiny se nepřízvučné O nemění na A.

Slovní zásoba

Ukrajinská slovní zásoba má blíže západoslovanským jazykům (zejména polštině) než ruština.

Fotogalerie

Rozložení jazyků na Ukrajině (etnolingvistika)
Postavení ukrajinštiny (2001)
Jazyková situace na Ukrajině (rodný jazyk, 2001)
Jazyková situace na Ukrajině (ukrajinské dialekty)
Tabulka ukrajinských souhlásek (konsonantů)

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

Pro srovnání ukrajinštiny s ruštinou je text uveden v obou jazycích. V písmu se od ruštiny dá snadno odlišit znakem, který se v latince používá pro i.

Všeobecná deklarace lidských práv

ukrajinsky	Всі люди народжуються вільними і рівними у своїй гідності та правах. Вони наділені розумом та сумлінням і повинні діяти у відношенні один до одного в дусі братерства.
přepis	Vsi lyudy narodzhuyutʹsya vilʹnymy i rivnymy u svoyiy hidnosti ta pravakh. Vony nadileni rozumom ta sumlinnyam i povynni diyaty u vidnoshenni odyn do odnoho v dusi braterstva.
rusky	Все люди рождаются свободными и равными в своëм достоинстве и правах. Они наделены разумом и совестью и должны поступать в отношении друг друга в духе братства.
přepis	Vse lyudi rozhdayutsya svobodnymi i ravnymi v svoëm dostoinstve i pravakh. Oni nadeleny razumom i sovest'yu i dolzhny postupat' v otnoshenii drug druga v dukhe bratstva.
číst	Vsě ljudi raždajutsa svabodnymi i ravnymi v svajom dastoinstvě i pravach. Ani nadělěny razumom i sověsťju i dalžny pastupať v atnašenii drug druga v duche bratstva.
ukrajinska evro-latinka	Vsi ľudy narodžujuť śa viľnymy i rivnymy u svojij hidnosti ta pravach. Vony nadileni rozumom i sumlinn'am i povynni dijaty u vidnošenni odyn do odnoho v dusi braterstva.
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Odkazy

Reference

↑ Мови Європи: відстані між мовами за словниковим складом Archivováno 1. 5. 2015 na Wayback Machine.. (ukrajinsky)
↑ Росстат: подавляющее большинство крымчан считают родным языком русский. РИА Новости [online]. 20150319T1234+0300Z [cit. 2019-04-05]. Dostupné online. (rusky)
↑ Florinskij T. D.: Malorusskij jazyk i "ukrajinsko-ruskij" literaturnyj separatizm. Sankt Peterburg. 1900
↑ Kostomarov M. I.: Slavianska mifologija. Kyjiv. 1847. str. 350.
↑ I. Koljarevskyj Вергилиева Энеида на малороссийский диалект (Vergíliova Eneida v maloruském nářečí)
↑ V ukrajinských televizích bude převažovat ukrajinština. Parlament přijal zákon, který omezí ruštinu. Aktuálně.cz. 2017-05-23. Dostupné online [cit. 2017-06-16].
↑ Ukrainische Sprache. www.uni-protokolle.de [online]. [cit. 2019-04-05]. Dostupné online.
↑ BECKER, LEE A. On the Phonetic Nature of the Origin of Ukrainian Ikavism. Canadian Slavonic Papers / Revue Canadienne des Slavistes. 1980, roč. 22, čís. 3, s. 400–407. Dostupné online [cit. 2019-04-05]. ISSN 0008-5006.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons

Wikipedie Ukrajinská verze Wikipedie, svobodné encyklopedie

Slovníkové heslo ukrajinština ve Wikislovníku
(anglicky) Ukrainians, Encyclopedia of Ukraine
(česky) Slovanský národopis, Pavel Jozef Šafárik, str. 8 – 29
(německy) Geschichte der slawischen Sprache und Literatur nach allen Mundarten, Pavel Jozef Šafářik, str.33, 34 a 23
(ukrajinsky) Historie ukrajinského jazyka (ukrajinská Wikipedie) (první odstavec)
(ukrajinsky) Od 1. 6. 2006 ukrajinština regionální úřední jazyk Srbska

Kategorie:Východoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Polska Kategorie:Jazyky Ukrajiny Kategorie:Jazyky Ruska Kategorie:Jazyky Podněstří Kategorie:Jazyky Moldavska

Zkratka:
WP:EK

Představte si situaci, v níž chronologicky následují tyto kroky:

Alenka na libovolné stránce klikne na „editovat“.
Bedřich na stejné stránce klikne na „editovat“.
Alenka dokončí své úpravy a klikne na „Zveřejnit změny“, čímž se článek uloží v Alenčině verzi.
Bedřich dokončí své úpravy a klikne na „Zveřejnit změny“. Bedřichovi se zobrazí stránka „Editační konflikt“.

Vzhled stránky editační konflikt

Nahoře je Alenkou uložená verze stránky.

Dole se nachází text, který se Bedřich chystal uložit.

Uprostřed je porovnání rozdílů mezi oběma verzemi.

Řešení editačního konfliktu

Pokud Bedřich prováděl pouze drobné úpravy, zatímco Alenka v textu zavedla zásadnější změny, může se Bedřich rozhodnout, že vyjde z Alenčiny verze, do které doplní své úpravy. Při ukládání by měl do shrnutí editace vložit informaci „editační konflikt“, aby Alenku upozornil, že je vhodné úpravy zkontrolovat.

Pokud Bedřich výrazně upravoval text, zatímco Alenka prováděla jenom drobné úpravy, může Bedřich začít od své verze textu. Jedna možnost je okopírovat spodní text namísto horního a uložit danou stránku s příslušným shrnutím („editační konflikt, pracuji na sloučení změn“). Poté může Bedřich využít stránku historie a v další editaci do stránky přidat Alenčiny úpravy.

Pokud dělali velké úpravy jak Alenka, tak Bedřich, situace je komplikovanější a oba musí spolupracovat na vyřešení situace. Pokud např. oba vkládali novou část na stejné téma, může být nejlepším řešením nejprve uložit Bedřichovu verzi a poté se společně rozhodnout, která z verzí je lepší a tu tam ponechat.

Bedřich nesmí prostě přemazat Alenčiny změny těmi svými. Pokud si nejste jisti, použijte funkci „rozdíl“ na stránce historie či v seznamu posledních změn.

Pokud vznikne editační konflikt v diskusi, např. Pod lípou nebo v diskusi u některého článku, často se po vyřešení konfliktu daný úryvek označí zmínkou o proběhlém editačním konfliktu. Tuto zmínku je možné vložit pomocí šablony {{ek}}.

Skryté editační konflikty

Někteří Wikipedisté upravují články tak, že si nejprve okopírují původní verzi článku do textového editoru, ve kterém pracují na množství úprav. Nakonec okopírují výslednou verzi a uloží ji do Wikipedie v jediné editaci. Pokud mezitím někdo jiný provedl nějaké změny v článku, mohou být ztraceny. Proto by měli ti, kteří pracují takovým způsobem, vždy překontrolovat provedené změny pomocí funkce „rozdíl“, případně zkontrolovat změny stránky v historii editací, aby omylem nesmazali cizí práci.

Omyly

Někdy se v průběhu slučování stanou chyby – např. mohou být některé z Alenčiných úprav přehlédnutím smazány. Nebo se Bedřich může domnívat, že Alenčiny úpravy již nejsou smysluplné. V takových situacích se očekává, že se oba dohodnou na vyřešení konfliktu.

Je zcela nepřijatelné, aby Alenka prostě článek vrátila ke své verzi a zrušila tím Bedřichovy rozsáhlé změny jenom proto, že Bedřich omylem způsobil ztrátu Alenčiných drobných úprav. To by bylo nesmírně důležité zvláště v případě, že stránku poté editoval třeba Cyril nebo Daniel.

Alenka by v takovém případě měla stránku znovu editovat, vložit do ní své úpravy a uložit ji s patřičným shrnutím editace, např. „vrácen odkaz omylem odstraněný Bedřichem“.

Prevence

Editační konflikty jsou nepříjemné, proto je dobré jim předcházet. Třeba needitováním stránky, které byly před minutou několikrát upravovány a počkat si, až se stav „uklidní“. Nebo editováním pouze jedné sekce celého článku tlačítky Editovat nebo Editovat zdroj u každé sekce. Pokud Alenka edituje jednu sekci a Bedřich jinou, nijak si nepřekáží a obě editace se v pořádku uloží. Můžete dát také předem vědět, že na stránce budete pracovat, a tím předejít skrytým editačním konfliktům, pomocí šablony Pracuje se. V budoucnu také může být do softwaru MediaWiki přidán nástroj na automatické řešení editačních konfliktů.

Kategorie:Nápověda:Editace

Makedonština (Македонски jaзик, Makedonski jazik)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Severní Makedonie, Albánie, Bulharsko, Řecko
Počet mluvčích	3,0 milionů
Klasifikace	Indoevropské jazyky Slovanské jazyky Jihoslovanské jazyky
Písmo	Cyrilice
Postavení
Regulátor	není stanoven
Úřední jazyk	Severní Makedonie, uznávána jako jazyk menšiny v Albánii, Rumunsku, Srbsku.
Kódy
ISO 639-1	mk
ISO 639-2	mac (B) mkd (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	MKJ
Wikipedie
mk.wikipedia.org

Makedonština je jihoslovanský jazyk zapisovaný upravenou cyrilicí. Nejblíže má k bulharštině (viz Gramelová, L.; Navýchod) a podle mínění některých^[zdroj?] bulharských a řeckých lingvistů je makedonština pouze nářečím bulharštiny. Otázka jazykového sebeurčení Makedonců je velmi kontroverzní politické téma. Pro rozlišení od antické (helénské) makedonštiny je zejména řeckými autory označován slavomakedonština.

Řecko^[kdo?] považuje jméno tohoto jazyka za neoprávněně užívané, protože jedinou pravou makedonštinou je podle nich řecký dialekt, kterým mluvil starověký vládce Alexandr Veliký, třebaže „řeckost“ tohoto jazyka nebyla přesvědčivě prokázána.^[zdroj?] Podle nich přišli Slované na toto území až dávno po pádu Makedonské říše, a je tudíž historicky nesprávné říkat slovanskému jazyku makedonština. Nicméně zbytek světa včetně mezinárodních tiskových agentur a lingvistů název makedonština uznává a používá. Bilaterální vztahy Řecka a Severní Makedonie jsou tímto tématem dlouhodobě velice poznamenané.

Za otce myšlenky, že Makedonci jsou samostatný národ nezávislý na Bulharech a že makedonština je svébytný jazyk, je považován spisovatel Ďordi Pulevski. Z etnografického hlediska tuto myšlenku rozvinul a prokázal Krste Misirkov. Makedonská národní identita má epicentrum v protiturecké vzpouře vedené revolucionáři Goce Delčevem, Janem Sandanskim, Dame Gruevem, Pitu Gulim či Dimitarem Vlahovem, o nichž se také zpívá v severomakedonské hymně a kteří jsou považováni za zakladatele národa, ač Bulhaři je považují za Bulhary. Někteří přední zastánci makedonské národní identity, například Krste Misirkov nebo Venko Markovski, se ovšem později sami přiklonili k bulharské identitě a byli pak makedonskými vlastenci považováni za zrádce.

V období královské Jugoslávie (1918–1941) byla makedonština považována za srbský dialekt, podobně jako nebyla uznávána celá makedonská národní identita. Ke změně došlo až po vytvoření socialistické Jugoslávie a obnově po druhé světové válce. Makedonština byla zdokumentována a kodifikována a v republice začala vznikat divadla, hrající hry v makedonském jazyce, podobně jako začaly vycházet knihy v této řeči.

Rozšíření

Kromě státu Severní Makedonie, kde je úředním jazykem, je makedonština státem uznaným menšinovým jazykem v albánském okresu Korçë. Rodilí mluvčí také žijí roztroušeně v sousedním Srbsku a Černé Hoře, Řecku a Albánii.

Abeceda a výslovnost

Makedonština se píše cyrilicí. Od známější ruské cyrilice (tj. azbuky) se liší následovně:

Navíc písmena Ѓ, Ѕ, Ј, Ќ, Љ, Њ, Џ.
Chybí písmena Ё, Й, Щ, Ъ, Ы, Ь, Э, Ю, Я.
Е se nečte [je], ale [e].

Makedonská abeceda (azbuka - азбука) tedy vypadá následovně:

velké:	А	Б	В	Г	Ѓ	Д	Е	Ж	Ѕ	З	И	Ј	К	Ќ	Л	Љ	М	Н	Њ	О	П	Р	С	Т	У	Ф	Х	Ц	Ч	Џ	Ш
malé:	а	б	в	г	ѓ	д	е	ж	ѕ	з	и	ј	к	ќ	л	љ	м	н	њ	о	п	р	с	т	у	ф	х	ц	ч	џ	ш
přepis:	a	b	v	g	ǵ	d	e	ž	dz	z	i	j	k	ḱ	l	lj	m	n	nj	o	p	r	s	t	u	f	h	c	č	dž	š

Přepis více méně přibližuje i českou výslovnost. Љ je měkké [ľ], Њ se čte jako [ň], Ѓ a Ќ jsou blízká českým [ď] resp. [ť].

Gramatika

Podobně jako bulharština, ale na rozdíl od ostatních slovanských jazyků, nemá makedonština pády u substantiv, ale má zase tři různé určité členy, které připojuje jako přípony za jména.

Vlastnictví se vyjadřuje předložkou на, např. домот на пријателот (dům přítele), což se vyvinulo pod vlivem vlaštiny z домот пријателутому (přívlastek má tvar dativu, neboť v makedonštině před zánikem nominální deklinace splynul dativ s genitivem). V některých jihozápadních dialektech se ještě dativ zachoval jako živá gramatická forma.

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

Pro srovnání bulharštiny s makedonštinou je text uveden v obou jazycích.

makedonsky	Ситe чoвeчки суштeствa сe раѓаат слoбoдни и eднaкви пo дoстoинствo и прaвa. Tиe сe oбдaрeни сo рaзум и сoвeст и трeбa дa сe oднeсувaaт eдeн кoн друг вo дуxoт нa oпштo чoвeчкaтa припaднoст.
přepis	Site čovečki suštestva se raǵaat slobodni i ednakvi po dostoinstvo i prava. Tie se obdareni so razum i sovest i treba da se odnesuvaat eden kon drug vo duhot na opšto čovečkata pripadnost.
bulharsky	Bсички човешки същества се раждат свободни и равни по достойнство и права. Tе са надарени с разум и съвест и следва да се отнасят помежду си в дух на братство.
přepis	Vsichki choveshki sŭshtestva se razhdat svobodni i ravni po dostoĭnstvo i prava. Te sa nadareni s razum i sŭvest i sledva da se otnasyat pomezhdu si v dukh na bratstvo.
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

Literatura

Kubeš, Branka. Učebnice makedonštiny. 1. díl. Praha, FF UK. 1988. 301 S.
Mareš, František Václav. Makedonská gramatika. Skopje, 1994. 86 S.
Ribarová, Zdeňka. Cvičebnice makedonštiny. 1. vyd. Brno, FF MU. 1998. 166 S.
Hora, Karel. Makedonsko-český slovník s makedonskou gramatikou (Václava Františka Mareše). 1. vyd. Praha, Euroslavica. 1999. 638 S.
Stefania, Dragi; Dorovský, Ivan. Česko-makedonský a makedonsko-český slovník. Brno, MU. 1994, 1995, 2002. 312-317 S.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo makedonština ve Wikislovníku

Wikipedie Makedonská verze Wikipedie, svobodné encyklopedie

Kategorie:Jihoslovanské jazyky Kategorie:Jazyky Albánie Kategorie:Jazyky Severní Makedonie Kategorie:Jazyky Řecka Kategorie:Makedonie (region)

Altajština (Алтай тили)
Rozšíření	Altajsko, Ruská federace, Mongolsko, Čína
Počet mluvčích	67 tisíc
Klasifikace	Altajské jazyky Turkické jazyky Západoturkické jazyky Kypčacké jazyky Kypčacko-kyrgyzské jazyky Altajština
Písmo	cyrilice
Postavení
Regulátor	není
Úřední jazyk	Altajsko
Kódy
ISO 639-1	tut
ISO 639-2	atv (B) alt (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	ATV
Wikipedie
není

Altajština je Západoturkický jazyk, který je nejvíce příbuzný s kyrgyzštinou, takže se řadí mezi kypčacké jazyky (kypčacko-kyrgyzské jazyky). Je oficiálním jazykem v Altajsku, Rusko, ale mluví se s ním i v Mongolsku a Číně.

Hlavní zájmena

Hlavní zájmena
Jednotné číslo		Množné číslo
Altajština	Čeština	Altajština	Čeština
мен	já	бис	my
сен	ty (formálně)	слер	vy (formálně)
ол (ol)	on,ona,ono	олор	oni,ony,ona

Písmo

Od roku 1938 se altajština zapisuje upravenou cyrilicí s přidanými znaky:
Јј, Ҥҥ, Ӧӧ, Ӱӱ

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Kategorie:Jazyky Altajské republiky Kategorie:Jazyky Ruska Kategorie:Jazyky Mongolska Kategorie:Jazyky Číny

Tamilština (தமிழ்)
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření	Indie, Srí Lanka, Malajsie, Singapur, Réunion, Mauricius
Počet mluvčích	74 miliónů (1996)
Klasifikace	Drávidské jazyky jižní Tamilsko-Kannadské Tamilština
Písmo	Tamilské písmo
Postavení
Regulátor	není stanoven
Úřední jazyk	Tamilnádu, Puduččéri, Srí Lanka, Singapur, Malajsie, Mauricius
Kódy
ISO 639-1	ta
ISO 639-2	není
ISO 639-3	tam
Ethnologue	tam
Wikipedie
ta.wikipedia.org

Tamilština (தமிழ் || Thamizh) je dravidský jazyk, který používají především Tamilové v Indii, na Srí Lance, v Malajsii, v Singapuru a menší společenství v řadě dalších států. Tamilština má mezi všemi drávidskými jazyky nejstarší dochovanou literaturu. V roce 1996 byla s více než 74 miliony mluvčích 8. nejrozšířenějším jazykem na světě. Je jedním z úředních jazyků v Indii, Singapuru, Malajsii a na Srí Lance.

Tamilská literární tradice trvá nepřetržitě již více než 2000 let. Existuje v ní značný rozdíl mezi mluveným a knižním jazykem, ale díky vysoké prestiži literárních památek se v mluveném jazyce dodnes uchovala řada prastarých výrazů a forem.

Historie

Přesný původ tamilštiny, jako i ostatních drávidských jazyků, neznáme, ale na rozdíl od indoevropských jazyků severní Indie (např. hindština, bengálština, pandžábština) nejsou drávidské jazyky příbuzné sanskrtu ani jazykům Evropy. Někteří autoři předpokládají, že nositelé Harappské kultury, jejichž písmo se dosud nepodařilo rozluštit, mluvili některým z drávidských nebo blízce příbuzných jazyků. Nejstarší literární díla v tamilštině, pocházející přibližně z 2. století př. n. l. v jižní Indii a na Srí Lance dochovala buď v podobě opsaných rukopisů na palmových listech, nebo ústní tradicí. Jejich přesná datace je obtížná a lze ji určit spíše z vnějších záznamů a vlastních lingvistických důkazů.

Rozšíření

Tamilština je mateřským jazykem většiny obyvatel jihoindického státu Tamil Nádu a severní, východní a severovýchodní Srí Lanky. Jazyk používají též menšiny v jiných částech Indie a Srí Lanky, především v indických státech Karnátaka, Kérala a Maháráštra.

V současné době existují početné skupiny tamilsky hovořících potomků obyvatel těchto států v Singapuru, Malajsii, Jihoafrické republice a na Mauriciu. Mnozí z obyvatel Guyany, Fidži, Surinamu a Trinidadu a Tobaga jsou tamilského původu, ale jazyk ovládá jen málo z nich.

Skupiny novodobých emigrantů i ekonomických přistěhovalců, např. techniků, informatiků, lékařů a akademiků, ze Srí Lanky a Indie existují v Kanadě (zejména v Torontu), Austrálii, USA a většině západoevropských zemí.

Právní postavení

Tamilština je úředním jazykem indického státu Tamil Nádu a unijních území Andaman a Nikobar a zároveň jedním z 23 ústavou uznaných úředních jazyků Indie. Tamilština je rovněž úředním jazykem Srí Lanky a Singapuru a ústava ji uznává v Jihoafrické republice, Malajsii a na Mauriciu.

Písmo

Tamilština je fonetický jazyk a podléhá přesným pravidlům elize (vypouštění hlásek) a eufonie (zvukomalebnosti). V současnosti používané písmo se nejspíše vyvinulo z bráhmanského písma v období krále Ašóky. Pozdější variantou písma, zvanou grantha, se psaly tamilské i sanskrtské texty. Další úpravy písmo prodělalo po vynálezu knihtisku, zejména pak ve 20. století; jejich smyslem bylo především zjednodušení písmen pro tisk.

Hláskosloví

Tamilská abeceda sestává z 12 samohlásek a 18 souhlásek. Jejich kombinací vzniká 216 složených písmen. Připočteme-li i zvláštní znak “aaytha ezutthu”, vznikne celkem 247 písmen.

Mluvnice

Většinu tamilské gramatiky podrobně pojednala již nejstarší tamilská mluvnice, zvaná Tolkáppiyam. Současné tamilské písmo většinou vychází z gramatiky 13. století.

Stejně jako ostatní drávidské jazyky je tamilština jazyk aglutinační. Tamilská slova se tudíž skládají z lexikálního kořene, k němuž se připojují jednotlivé významové přípony a v menší míře i předpony. Přípony jsou odvozovací (mění slovní druh nebo význam slova) nebo ohýbací (označují mluvnické kategorie osoby, čísla, způsobu, času atd.). Délce či rozsahu aglutinace (rozšiřování slova) se nekladou žádné meze, takže mohou vznikat i velmi dlouhá slova, jimž v češtině může odpovídat celá řada slov nebo i celá věta.

Příklad:

aasiriyar vakuppukkuL nuzhainthaar.
avar uLLE nuzhainthavudan maaNavarkaL ezhunthanar.
vaLavan mattum than arukil ninRu kondiruntha maaNavi kanimozhiyudan pEsik kondirunthaan.
naan avanai echarithEn.

Což česky znamená:

Do třídy vstoupil učitel.
Jakmile vstoupil, studenti se postavili.
Pouze Valavan se bavil s Kanimozhim, který stál vedle něho.
Řekl jsem mu, ať dává pozor.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons

Wikipedie Tamilská verze Wikipedie, svobodné encyklopedie

Slovníkové heslo tamilština ve Wikislovníku

Kategorie:Drávidské jazyky Kategorie:Živé jazyky Kategorie:Jazyky Indie Kategorie:Jazyky Srí Lanky

Toto je seznam jazyků, které jsou nebo byly zapisovány latinkou, u některých jazyků, o kterých neexistuje článek, je uvedena i jejich abeceda (a také u jazyků, u kterých není jejich abeceda zmíněna v článku o nich).

Evropské jazyky

albánština (abeceda A, B, C, Ç, D, Dh, E, Ë, F, G, Gj, H, I, J, K, L, Ll, M, N, Nj, O, P, Q, R, Rr, S, Sh, T, Th, U, V, X, Xh, Y, Z, Zh)

arvánština (abeceda A, B, C, Ç, D, Dh, E, Ë, F, G, Gj, H, Hj, I, J, K, L, Lj, Ll, M, N, Nj, O, P, Q, R, Rr, S, Sh, T, Th, U, V, X, Xh, Y, Z, Zh^[1])

baskičtina (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ñ, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z)

Baltské jazyky

Germánské jazyky

alsasština (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z, Ä, À, É, Ö, Ü, Ù^[2])

angličtina

cimbriština (abeceda A, Ä, B, C, Ć, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, Ö, P, Q, R, S, T, U, Ü, V, W, X, Y, Z^[3])

dánština (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z, Æ, Ø, Å)

skotština (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z, Ȝ^[4])

Keltské jazyky

bretonština (abeceda A, B, Ch, C'h, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, R, S, T, U, V, W, Y, Z^[5])

irština

kornština (abeceda A, B, Ch, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, R, S, T, U, V, W, Y, Z^[6])

manština

skotská gaelština

velština (abeceda A, B, C, CH, D, DD, E, F, FF, G, NG, H, I, L, LL, M, N, O, P, PH, R, RH, S, T, TH, U, W, Y)

Románské jazyky

aragonština (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ñ, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z^[7])

arománština (abeceda ã, b, c, (ch), d, (dh), (dz), e, f, g, (gh), h, i, j, k, l, (lj), m, n. (nj), o, p, r, s, (sh), t, (th), (ts), u, v, w, x, y, z)

asturština (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, L, M, N, Ñ, O, P, R, S, T, U, V, X, Y, Z)

benátština (abeceda A, B, C, Ç, D, E, F, G, H, I, J, K, L, Ł, M, N, O, P, R, S, T, U, V, X, Y, Z^[8])

francouzština

furlanština (abeceda A, B, C, Ç, D, E, F, G, H, I, J, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, Z)

galicijština (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, L, M, N, Ñ, O, P, Q, R, S, T, U, V, X, Z).

italština

katalánština (abeceda A, B, C, Ç, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z)

korsičtina (abeceda A, B, C, CHJ, D, E, F, G, GHJ, H, I, J, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, Z)

lombardština (neoficiální abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, Z^[9])

neapolština (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z^[10])

piemontština (abeceda A, B, C, D, E, Ë, F, G, H, I, J, L, M, N, Ò, O, P, Q, R, S, T, U, V, Z^[11])

sardinština (abeceda A, À, B, C, D, E, È, F, G, H, I, Ì, J, L, M, N, O, Ò, P, Q, R, S, T, U, Ù, V, Z^[12])

sicilština (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, Z^[13])

španělština

Semitské jazyky

maltština

Slovanské jazyky

čeština
dolnolužická srbština
hornolužická srbština
chorvatština
kašubština (abeceda A, Ą, Ã, B, C, D, E, É, Ë, F, G, H, I, J, K, L, Ł, M, N, Ń, O, Ò, Ó, Ô, P, R, S, T, U, Ù, W, Y, Z, Ż)
polština
slezština
slovenština
slovinština (abeceda A, B, C, Č, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, R, S, Š, T, U, V, Z, Ž)
srbština (k zápisu srbštiny se kromě latinky používá i cyrilice, která je písmem úředním. V ostatních případech jsou obě písma v Srbsku rovnocenné) (abeceda A, B, C, Č, Ć, D, Dž, Đ, E, F, G, H, I, J, K, L, Lj, M, N, Nj, O, P, R, S, Š, T, U, V, Z, Ž)

Turkické jazyky

Ugrofinské jazyky

estonština

finština (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, X, Y, Z, Å, Ä, Ö)

ižorština

karelština (abeceda A, B, Č, D, Ǯ, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, R, S, Š, Z, Ž, T, U, V, Ü, Ä, Ö^[14])

umejská sámština (neoficiální abeceda A, Á, B, D, E, F, G, H, I, Í, J, K, L, M, N, O, P, R, S, T, U, Ú, V, y, Å, Ä, Ö^[15])

Asijské jazyky

Austroasijské jazyky

vietnamština

Austronéské jazyky

bikol, bicol (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ng, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z^[16])

cebuano (abeceda A, B, K, D, E, G, H, I, L, M, N, Ng, O, P, R, S, T, U, W, Y^[17])

Dawan (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z^[18])

chamorro (abeceda ’, A, Å, B, Ch, D, E, F, G, Gu, H, I, K, L, M, N, Ñ, Ng, O, P, R, Rr, S, T, U, Y)

ilongo (abeceda A, B, K, D, E, G, H, I, L, M, N, Ng, O, P, R, S, T, U, W, Y^[19])

indonéština (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z^[20])

javánština (abeceda A, B, C, D, E, É, È, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z)

malajština (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z)

tagalog (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ñ, Ng, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z)

jazyk tetum (abeceda A, Á, B, D, E, É, F, G, H, I, Í, J, K, L, M, N, Ñ, O, Ó, P, R, S, T, U, Ú, V, X, Z)

waray-waray (abeceda A, B, K, D, G, H, I, L, M, N, Ng, P, R, S, T, U, W, Y^[21])

Čukotsko-kamčatské jazyky

čukotština (čukotština používala Latinku do roku 1937, od té doby je zapisována cyrilicí) (historická abeceda А, Ā, B, C, D, Е, Ē, Ә, Ӛ, F, G, H, I, Ī, J, K, L, M, N, Ŋ, O, Ō, P, Q, R, S, T, U, Ū, V, W, Z, Ь)

Íránské jazyky

kurdština (abeceda dialektu Kurmanji A, B, C, Ç, D, E, Ê, F, G, H, I, Î, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, Ş, T, U, Û, V, W, X, Y, Z, jednotná abeceda na kterou se v současné době (rok 2010) přechází A, B, C, D, E, É, F, G, H, I, Í, J, Jh, K, L, ll, M, N, O, P, Q, R, rr, S, Sh, T, U, Ú, Ù, V, W, X, Y, Z)

tádžičtina (latinka byla používána k zápisu tádžičtiny od roku 1926 do roku 1930, nyní se k zápisu tádžičtiny se používá cyrilice a persko-arabské písmo) (historická abeceda A, B, C, Ç, D, E, F, G, Ƣ, H, I, Ī, J/Y, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, Ş, T, U, Ū, V, X, Z, Ƶ, ')

jazyk wakhi (abeceda A, B, C, Č, Č̣, D, Ḍ, Δ, E, Ə, F, G, Ɣ, Ɣ̆, H, I, J̌, J̣̌, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, Š, Ṣ̌, T, Ṭ, Θ, U, V, W, X, X̆, Y, Z, Ž, Ẓ̆, Ʒ, Ы^[22])

jazyk zazaki (abeceda A, B, C, Ç, D, E, Ê, F, G, Ğ, H, I, İ, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, Ş, T, U, Ü, V, W, X, Y, Z)

Turkické jazyky

ázerbájdžánština
chakaština (chakaština byla zapisována latinkou mezi lety 1929 a 1939)
turečtina
turkmenština

tuvanština (tuvanština byla latinkou zapisována do roku 1943, poté začala být zapisována cyrilicí) (historická abeceda A, B, C, D, E, F, G, Ƣ, I, J, K, L, M, N, Ņ, O, Ɵ, P, R, S, Ş, T, U, V, X, Y, Z, Ƶ, Ь)

uzbečtina (abeceda A, B, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, X, Y, Z, Oʻ, Gʻ, Sh, Ch, ʼ)

Africké jazyky

afarština (abeceda A, B, T, S, E, C, K, X, I, D, Q, R, F, G, O, L, M, N, U, W, H, Y^[23])

afrikánština

bambarština (abeceda a, b, c, d, e, ɛ, f, g, h, i, j, k, l, m, n, ɲ, o, ɔ, p, r, s, t, u, w, y, z)

bariština (abeceda A, B, 'B, D, 'D, E, G, J, I, Y, 'Y, K, L, M, N, Ŋ, Ny, O, Ö, P, R, S, T, U, W)

berberské jazyky (abeceda A, Ɛ, B, C, Č, D, Ḍ, E, F, G, Ǧ, H, Ḥ, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, Ɣ, R, S, Ṣ, T, Ṭ, U, V, W, X, Y, Z, Ẓ)

jazyk dagbani (abeceda a, b, ch, d, dz, e, ɛ, f, g, gb, ɣ, h, i, j, k, kp, l, m, n, ny, ŋ, o, ɔ, p, r, s, sh, t, u, w, y, z, ʒ, ’)

jazyk dinka (abeceda A, Ä, B, C, D, Dh, E, Ë, Ɛ, Ɛ̈, G, Ɣ, I, Ï, J, K, L, M, N, Nh, Ny, Ŋ, O, Ö, Ɔ, Ɔ̈, P, R, T, Th, U, W, Y)

dholuo, luo (abeceda A, B, Ch, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, R, S, T, U, V, W, Y, Z^[24])

duálá (abeceda A, B, Ɓ, C, D, Ɗ, E, Ɛ, F, G, I, J, K, L, M, N, Ŋ, O, Ɔ, P, S, T, U, W, Y^[25])

ewe (abeceda A, B, D, Ɖ, Dz, E, Ɛ, F, Ƒ, G, Gb, Ɣ, H, I, K, Kp, L, M, N, Ny, Ŋ, O, Ɔ, P, R, S, T, Ts, U, V, Ʋ, W, X, Y, Z)

ewondo (abeceda A, B, D, E, Ɛ, Ə, F, G, H, I, K, L, M, N, Ŋ, O, Ɔ, P, R, S, T, U, V, W, Y, Z^[26])

jazyk ga (abeceda A, B, D, E, Ɛ, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ŋ, O, Ɔ, P, R, S, T, U, V, W, Y, Z)

ganda (abeceda A, B, C, D, E, F, G, I, J, K, L, M, N, Ny, Ŋ, O, P, R, S, T, U, V, W, Y, Z^[27])

gikuyu (abeceda a, b, c, d, e, g, h, i, ĩ, j, k, m, n, o, r, t, u, ũ, w, y)

hauština (abeceda A, B, Ɓ, C, D, Ɗ, E, F, G, H, I, J, K, Ƙ, L, M, N, O, R, S, Sh, T, Ts, U, W, Y, Ƴ, Z, ʼ)

herero (abeceda A, B, D, Ḓ, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ṋ, O, P, R, S, S̭, T, U, V, W, Y, Z, Z̭^[28])

chichewa (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, R, S, T, U, V, W, Ŵ, Z^[29])

igbo (abeceda A, B, Ch, D, E, F, G, Gb, Gh, Gw, H, I, Ị, J, K, Kp, Kw, L, M, N, Nw, Ny, Ñ, O, Ọ, P, R, S, Sh, T, U, Ụ, V, W, Y, Z)

jorubština (abeceda A, B, D, E, Ẹ/E̩, F, G, Gb, H, I, J, K, L, M, N, O, Ọ/O̩, P, R, S, Ṣ/S̩, T, U, W, Y)

jazyk kabiyé (abeceda A, B, C, D, Ɖ, E, Ɛ, F, G, Gb, Ɣ, H, I, Ɩ, J, K, Kp, L, M, N, Ñ, Ŋ, o, Ɔ, p, R, S, T, U, Ʋ (Ʊ), V, W, Y, Z)

kanurština (abeceda A, B, C, D, E, Ǝ, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ny, O, P, R, Ɍ, S, Sh, T, U, W, Y, Z)

konžština (abeceda a, b, d, e, f, g, h, i, k, l, m, n, ng', ny, o, p, r, s, t, u, v, w, y, z)

lingala (abeceda A, B, C, D, E, Ɛ, F, G, Gb, H, I, K, L, M, Mb, Mp, N, Nd, Ng, Nk, Ns, Nt, Ny, Nz, o, Ɔ, p, R, S, T, U, V, W, Y, Z)

jazyk mòoré (abeceda A, ʼ, B, D, E, Ɛ, F, G, H, I, Ɩ, K, L, M, N, O, P, R, S, T, U, Ʋ, V, W, Y, Z)

nama (abeceda A, B, D, E, (F), G, Gy, H, I, (J), K, Kh, (L), M, N, Ṅ, O, P, R, S, T, Ts, U, (V), W, X^[30], další písmena: ǀ, ǁ, ǂ, ǃ)

oromština (abeceda A, B, C, Ch, D, Dh, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ny, O, P, Ph, Q, R, S, Sh, T, U, V, W, X, Y, Z^[31])

OshiWambo (abeceda A, B, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, R, S, T, U, V, W, Y, Z^[32])

jazyk ronga (abeceda A, B, C, D, E, G, H, I, J, K, L, M, N, Ṅ, O, P, R, S, Ŝ, T, U, V, W, X, Y, Z, Ẑ)

rwandština

jazyk sängö (abeceda A, B, D, E, F, G, H, I, K, L, M, N, O, P, R, S, T, U, V, W, Y, Z)

jazyk serer (abeceda A, B, Ɓ, C, Ƈ, D, Ɗ, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ñ, Ŋ, O, P, Ƥ, Q, R, S, T, Ƭ, U, W, X, Y, Ƴ, ʼ)

jazyk shona (abeceda a, b, bh, ch, d, dh, dy, dzv, e, f, g, h, i, j, k, m, mh, n’, n, o, p, r, sh, sv, svw, sw, t, tsv, ty, u, v, vh, w, y, z, zh, zv, zvw, zw)
- dialekt ndau (abeceda a, b, bh, ch, d, dh, dy, dzv, e, f, g, h, i, j, k, l, m, mh, n’, n, o, p, q, r, sh, sv, svw, sw, t, tsv, ty, u, v, vh, w, x, y, z, zh, zv, zvw, zw)

svahilština (abeceda A, B, Ch, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, R, S, T, U, V, W, Y, Z^[33])

tshiluba (abeceda A, B, C, D, E, F, G, I, J, K, L, M, N, Ny, Ng, O, P, R, S, Sh, T, U, V, W, Y, Z^[34])

tswa (abeceda A, B, C, D, E, G, H, I, J, K, L, M, N, Ṅ, O, P, R, S, Ŝ, T, U, V, W, X, Y, Z, Ẑ)

twi (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Ɛ, R, S, T, U, V, W, Ɔ, Y, Z)

vendština (abeceda A, B, (C), D, Ḓ, E, F, G, H, I, (J), K, L, Ḽ, M, N, Ṋ, Ṅ, O, P, (Q), R, S, T, Ṱ, U, V, W, X, Y, Z)

wolofština (abeceda a, à, aa, b, bb, c, cc, d, dd, e, ee, é, ée, ë, ëe, f, g, gg, i, ii, j, jj, k, kk, l, ll, m, mm, mb, n, nn, nc, nd, ng, nj, nk, nq, nt, ñ, ññ, η, ηη, o, oo, ó, óo, p, pp, q, r, rr, s, t, tt, u, uu, w, ww, x, y, yy)

jazyk yao (abeceda A, B, Ch, D, E, G, I, J, K, L, Ly, M, N, Ng', Ny, O, P, S, T, U, W, Ŵ, Y)

jazyk zarma (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, Ɲ/Ny, Ŋ, O, P, R, S, (T), U, W, Y, Z)

Jihoamerické jazyky

ajmarština (abeceda A, Ä, Ch, Chh, Ch', I, Ï, J, K, Kh, K', L, Ll, M, N, Ñ, P, Ph, P', Q, Qh, Q', R, S, T, Th, T', U, Ü, W, X, Y)

guaraní (abeceda A, Ã, Ch, E, Ẽ, G, G̃, H, I, Ĩ, J, K, L, M, Mb, N, Nd, Ng, Nt, Ñ, O, Õ, P, R, Rr, S, T, U, Ű, V, Y, Ỹ, '

kawésqar (abeceda a, æ, c, c', e, f, h, i, j, k, k', l, m, n, o, p, p', q, r, rr, s, t, t', u, w, x)

kečuánština (abeceda A, Ch, H, I, K, L, Ll, M, N, Ñ, P, Q, S, T, U, W, Y)

Severoamerické jazyky

alabamština (abeceda A, B, Ch, D, E, F, H, I, K, L, M, N, O, P, S, T, W, Y^[35])

jazyk algonquin (abeceda a, à, b, ch, d, dj, e, è, f, g, h, i, ì, j, k, l, m, n, o, ò, p, q, r, s, sh, t, u, v, w/ȣ, x, y, z)

saanština (abeceda A, Á, Ⱥ, B, C, Ć, Ȼ, D, E, H, I, Í, J, K, Ꝁ/K̵/₭, Ḵ, Ḱ, L, Ƚ, M, N, Ṉ, O, P, Q, S, Ś, T, Ⱦ, Ṯ, Ŧ, U, W, W̲, X, X̲, Y, Z, s, abeceda je definována pouze jako majuskulní.)

seriština (abeceda A, C, Cö, E, F, H, I, J, Jö, L, M, N, O, P, Qu, R, S, T, X, Xö, Y, Z)

jazyk zuni (abeceda A, B, Ch, E, H, I, K, L, Ł, M, N, O, P, S, T, U, W, Y^[36])

Eskymácké jazyky

grónština

inupiaq (abeceda A, Ch, G, Ġ, H, I, K, L, Ḷ, Ł, Ł̣, M, N, Ñ, Ŋ, P, Q, R, S, Sr, T, U, V, Y)

Indiánské jazyky

arapažština

čejenština (abeceda a, e, h, k, ', m, n, o, p, s, š, t, v, x^[37])

hotcąk (abeceda A, Ą, B, C, E, G, Ğ, H, I, Į, J, K, M, N, O, P, R, S, Š, T, U, Ų, W, X, Y, Z, Ž^[38])

mohawština (abeceda A, E, H, I, K, N, O, R, S, T, W, Y^[39])

Muskogské jazyky

Chickasaw (abeceda A, B, Ch, E, F, H, I, K, L, Lh, M, N, O, P, S, Sh, T, U, W, Y, '^[40])

Choctaw (abeceda A, B, Ch, E, F, H, I, K, L, Lh, M, N, O, P, S, Sh, T, Ʊ, U, W, Y^[41])

creek (abeceda A, C, E, Ē, F, H, I, K, L, M, N, O, P, R, S, T, U, V, W, Y^[42])

jazyky Oceánie

drehu (abeceda A, B, D, E, Ë, G, H, I, J, K, L, M, N, O, Ö, P, Q, R, S, T, Th, U, V, W, X, Z^[43])

fidžijština

havajština (abeceda A, E, I, O, U, Ā, Ē, Ī, Ō, Ū, H, K, L, M, N, P, W, ʻ^[44])

maorština (abeceda A, Ā, E, Ē, H, I, Ī, K, M, N, O, Ō, P, R, T, U, Ū, W, NG, WH)

marshallština (abeceda A, Ā, B, D, E, I, J, K, L, Ļ, M, M̧, N, Ņ, N̄, O, O̧, Ō, P, R, T, U, Ū, W)

niueština (abeceda A, E, I, O, U, F, G, H, K, L, M, N, P, T, V, R, S^[45])

rotokas

samoaština (abeceda A, E, F, G, I, L, M, N, O, P, S, T, U, V^[46])

tahitština (abeceda a, e, f, h, i, m, n, o, p, r, t, u, v, ’)

tongánština (abeceda a, e, f, h, i, k, l, m, n, ng, o, p, s, t, u, v, ʻ)

Umělé jazyky

esperanto (abeceda A, B, C, Ĉ, D, E, F, G, Ĝ, H, Ĥ, I, J, Ĵ, K, L, M, N, O, P, R, S, Ŝ, T, U, Ŭ, V, Z^[47])

ido

interglosa (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z^[48])

interlingua (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z)

interlingue (abeceda A, B, C, D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, T, U, V, W, X, Y, Z)

lingua franca nova (abeceda A, B, C, D, E, F, G, I, J, L, M, N, O, P, R, S, T, U, V, X, Z^[49])

lojban

novial (abeceda A, B, C, Ch D, E, F, G, H, I, J, K, L, M, N, O, P, Q, R, S, Sh, T, U, V, W, X, Y, Z^[50])

novoslověnština (novoslověnština může být zapisována i cyrilicí nebo alfabetou)

slovianski (slovianski může být zapisován i cyrilicí)
slovio (slovio může být zapisováno i cyrilicí)

volapük (abeceda a, ä, b, c, d, e, f, g, h, i, j, k, l, m, n, o, ö, p, r, s, t, u, ü, v, x, y, z)

toki pona (abeceda A, E, I, J, K, L, M, N, O, P, S, T, U, W)

Reference

Poznámky

Související články

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

latinka Kategorie:Latinka

Vítejte ve Wikipedii,

internetové encyklopedii, kterou může každý upravovat.

Kultura
Geografie
Historie

Matematika
Lidé
Filosofie

Věda
Společnost
Technologie

Česká verze Wikipedie zahájila svoji činnost v roce 2002, nyní má již 558 990 článků.
Prohlédněte si nejlepší z nich, na pískovišti si vyzkoušejte, jak se edituje, nebo diskutujte na stránce Pod lípou.

Průvodce • Nápověda • Časté dotazy (FAQ) • Nový dotaz • A–Z • Portál Wikipedie (rychlá orientace) • Pod lípou • Kontakt

Jiné jazyky | Embassy

j j j

Článek týdne

název: Monosacharidy
obrázek: Soubor:D-glucose-2D-skeletal-hexagon.svg
orientace (obrázku; na výšku / na šířku / čtverec)
šířka (obrázku; obvykle stačí výchozí)
popisek (obrázku): Glukosa
anotace

Monosacharidy jsou základní sacharidy, které již nelze dále dělit na jednodušší. Bývají obecně ne zcela přesně nazývány cukry, mezi cukry však patří jen sacharidy sladké chuti, což je ovšem většina monosacharidů. Monosacharidy jsou chirální sloučeniny, to znamená, že jsou opticky aktivní a stáčejí rovinu rovinně polarizovaného světla. Jsou základní stavební jednotkou všech složitějších sacharidů – oligosacharidů a polysacharidů. Hrají důležitou roli v primárním i sekundárním metabolismu, vznikají v zelených rostlinách během fotosyntézy a v biosyntéze slouží jako zásobárna chirálních sloučenin.

Monosacharidy jsou typicky krystalické látky dobře rozpustné ve vodě a v polárních rozpouštědlech. Monosacharidy s aldehydovou skupinou se nazývají aldózy, s ketoskupinou ketózy. Shoda konfigurace na posledním chirálním uhlíku s konfigurací D- nebo L-glyceraldehydu určuje příslušnost monosacharidu do konfigurační řady D nebo L. V roztoku existují převážně v cyklických formách, přičemž formy s pětičlenným kruhem se označují jako furanózy a šestičlenné kruhy jako pyranózy. Při uzavření cyklické formy dochází ke vzniku dvou anomerů, které lze rozlišit pomocí anomerních konfiguračních symbolů α a β. O rozvoj chemie monosacharidů se výrazně zasloužil německý chemik Hermann Emil Fischer.

nominace (NČ / DČ / české / ostatní): DČ
rok (formát: RRRR)
týden (formát: TT)
poznámka (k návrhu)

návrh: +0 Navrhl/a: OJJ, Diskuse 22. 10. 2024, 13:33 (CEST)
recenze ({{čt/ano| --~~~~}} / {{čt/ne| --~~~~}} / {{čt/komentář| --~~~~}})

+1 --V0lkanic (diskuse) 27. 10. 2024, 21:14 (CEST)
+1 chemická témata nebývají často a toto je pěkně zpracované --PetrVod (diskuse) 30. 11. 2024, 00:28 (CET)
+1 Konečně něco z jiného oboru :) --Robins7 (diskuse) 7. 12. 2024, 21:03 (CET)

Archiv • Nejlepší články (například Ploštěnci) • Další dobré články…

Víte, že…

… k hlavním produktům francouzského regionu Morvan (na obrázku) patří vánoční stromečky?
… Giotto di Bondone v roce 1304 jako první znázornil Betlémskou hvězdu s ohonem, inspirován pozorováním Halleyovy komety?
… pásovec pláštník velký svým vzhledem i způsobem života připomíná krtka?
… název alba Black Acetate hudebníka Johna Calea odkazuje na acetátové desky?

Nejnovější články • Další zajímavosti…

Listování kategoriemi

	Logika, matematika a přírodní vědy
	Astronomie • Biologie • Fyzika • Geografie • Geologie • Chemie • Planetologie • Paradoxy • Vědy o Zemi
	Aplikované vědy a technika
	Architektura • Doprava • Elektrotechnika • Informatika • Inženýrství • Lékařství • Průmysl • Robotika • Strojírenství • Zdravotnictví • Zemědělství
	Humanitní a společenské vědy
	Antropologie • Ekonomie • Filosofie • Historie • Lingvistika • Pedagogika • Právo • Psychologie • Sociologie • Teologie
	Společnost
	Bezpečnost • Cestovní ruch • Dorozumívání • Lidé • Obchod • Politika • Práce • Služby • Sport • Turistika • Víra • Vojenství • Vzdělávání • Záliby
	Kultura a umění
	Divadlo • Film • Fotografie • Gastronomie • Hudba • Literatura • Malířství • Móda • Mýty a pověsti • Sochařství • Tanec
	Další rejstříky
	Seznamy • Kalendář • Staletí a roky • Věda • Strom kategorií • Všechny kategorie • Portály • WikiProjekty

Další informace…

Tematické portály

	Geografie
	Albánie • Austrálie • Ázerbájdžán • Balkán • Belgie • Bělehrad • Bělorusko • Bosna a Hercegovina • Bratislava • Brno • Černá Hora • Česko • Česká Kanada • Český Krumlov • Čína • Dánsko • Estonsko • Evropa • EU • Faerské ostrovy • Fidži • Finsko • Francie • Frýdlantsko • Grónsko • Gruzie • Guyana • Hradec Králové • Chorvatsko • Indie • Írán • Irsko • Island • Itálie • Izrael • Japonsko • Kadaň • Kanada • Karlovy Vary • Kazachstán • Korea • Kosovo • Kroměříž • Latinská Amerika • Liberec • Litva • Lotyšsko • Lucembursko • Maďarsko • Maroko • Mongolsko • Morava • Most • NATO • Německo • Nizozemsko • Norsko • Olomouc • Omán • Organizace spojených národů • Ostrava • Plzeň • Polsko • Portugalsko • Praha • Prostějov • Rakousko • Rusko • Řecko • Severní Makedonie • Skotsko • Slezsko • Slovensko • Slovinsko • Spojené království • Srbsko • Střední Amerika a Karibik • Šluknovský výběžek • Španělsko • Švédsko • Švýcarsko • Tádžikistán • Tibet • Třebíč • Třebíčsko • Ukrajina • USA • Vatikán • Vietnam • Vyškov • Washington
	Vědy
	Astronomie • Biologie • Ekonomie • Evoluční biologie • Filozofie • Fyzika • Chemie • Informační věda a knihovnictví • Jazyk • Matematika • Medicína • Měsíc • Meteorologie • Planetární vědy • Právo • Psychologie • Sluneční soustava • Sociologie
	Historie
	Pravěk • Starověk • Starověký Egypt • Starověký Řím • Antika • Středověk • Byzantská říše • Husitství • Křížové výpravy • Osmanská říše • Novověk • Kolonialismus • Velká francouzská revoluce • První světová válka • Československé opevnění • Druhá světová válka • Komunistický režim v Československu
	Umění a kultura
	Anime a manga • Harry Potter • Hudba • Hvězdná brána • Film • Fotografie • Komiksy • Literatura • Nábytkářství • Queen • Simpsonovi • Star Trek • Star Wars • Televize • Tolkien • Vetřelec vs. Predátor • Videohry • Úžasná Zeměplocha
	Náboženství
	Bible • Buddhismus • Hebraistika • Hinduismus • Islám • Jóga • Křesťanství • Pohanství • Vánoce
	Technologie
	Architektura a stavebnictví • Fytoenergetika a kompostárenství • Internet • Internetový marketing • Kosmonautika • Kryptoměny • Letectvo Spojených států amerických • Linux • Procesory • Samsung • Svobodný software • Těžba • Zemědělství
	Doprava
	Autobusová • Automobil • Lanové dráhy • Letectví • Loďstvo • Metro • Tramvajová • Trolejbusová • Železnice
	Sport
	Cyklistika • Formule 1 • Fotbal • Lední hokej • Orientační běh • Rallye • Šachy • Tenis
	Příroda
	Dinosauři • Entomologie • Houby • Kočky • Koně • Obojživelníci • Ohrožená a vyhynulá zvířata • Pes domácí • Primáti • Ptáci • Rostliny • Stromy • Včelařství • Živočichové • Životní prostředí
	Ostatní portály
	Aktuality • BDSM • Čaj • Český jazyk • Fenomén UFO • Gastronomie • Lidé • Monarchie • Pivo • Politika • Pražský hrad • Rodina • Sexualita • Státní znaky evropských států • Válka a vojenství • Zahrada a zahradnictví

Další informace…

Obrázek týdne

Úder tsunami v thajské provincii Krabi při jedné z nejsmrtonosnějších přírodních katastrof, způsobené zemětřesením v Indickém oceánu, s více než 220 tisíci mrtvých (26. prosince 2004)

Archiv • Další informace…

Aktuality

Válka na Ukrajině (časová osa)
Válka Izraele s Hamásem (časová osa)
Občanská válka v Sýrii a pád režimu rodiny al-Asadových

20. prosince – pátek: Pět lidí zabito a 205 zraněno při útoku na vánoční trhy v Magdeburgu.; Ministerstvo zemědělství získalo územní rozhodnutí pro stavbu přehrady na řece Opavě u Nových Heřminov.
19. prosince – čtvrtek: Dominique Pelicot, a dalších 50 mužů, bylo usvědčeno z hromadného znásilnění Gisèle Pelicotové.
16. prosince – pondělí: Německý spolkový sněm vyslovil nedůvěru vládě kancléře Olafa Scholze.
14. prosince – sobota: Cyklón Chido zasáhl francouzský zámořský departement Mayotte, kde si vyžádal nejméně 63 obětí a způsobil rozsáhlé škody. O tři dny dříve cyklón zpustošil Agalegské ostrovy patřící Mauriciu.; Národní shromáždění Jižní Koreje schválilo impeachment prezidenta Jun Sok-jola kvůli jeho pokusu vyhlásit v zemi stanné právo.; Gruzínským prezidentem byl v nepřímé volbě zvolen kandidát vládní strany Gruzínský sen Michail Kavelašvili. Opoziční strany se hlasování nezúčastnily, protože parlament blokují od letošních parlamentních voleb.
13. prosince – pátek: Prezident Francie Emmanuel Macron jmenoval Francoise Bayroua z Demokratického hnutí novým francouzským premiérem.
12. prosince – čtvrtek: Indický šachista Gukesh D se stal historicky nejmladším mistrem světa v šachu poté, co v Singapuru porazil dosavadního držitele titulu Tinga Li-žena.; Donald Trump se podruhé stal Osobností roku týdeníku Time.

Wikizprávy

25. prosinec v minulosti

1294 – Kardinál Giovann Angelo de´Medicci byl zvolen papežem a přijal jméno Pius IV.
1734 – V kostele sv. Mikuláše v Lipsku poprvé veřejně zazněla první kantáta Bachova Vánočního oratoria.
1874 – Na sjezdu mladočechů, konaném v Konviktském sále v Praze, došlo k založení Národní strany svobodomyslné.
1989 – Rumunská revoluce: Nicolae Ceaușescu a jeho manželka Elena byli v improvizovaném procesu odsouzeni k trestu smrti a ihned poté zastřeleni.
2004 – Evropská sonda Huygens se odpojila od americké sondy Cassini (na obrázku) a vydala se na cestu k Titanu.

Další výročí…

Redakce

O nás
Česká Wikipedie • diskuse o Wikipedii • spolek Wikimedia ČR • jak nás citovat
Pomozte nám vylepšit
často čtené texty nižší kvality a další nedodělané články • chybějící články
Podpora
nápověda • úvod pro nováčky • řekněte si o pomoc • zdroje informací • často kladené otázky • časté chyby

Další informace…

Ostatní projekty

Wikipedii provozuje nezisková nadace Wikimedia, která spravuje i řadu dalších otevřených mnohojazyčných wiki projektů:


Wikislovník	Wikizdroje	Wikicitáty	Wikiknihy	Wikizprávy	Wikiverzita	Wikidruhy	Commons	Wikidata	Wikicesty	Meta-Wiki
výkladový slovník	volně dostupné dokumenty	sbírka citátů	volně dostupné knihy a manuály	otevřené zpravodajství	volně dostupné vzdělání	adresář biologických druhů	sdílená sbírka médií	svobodná databáze vědomostí	otevřený cestovní průvodce	koordinace projektů Wikimedia

Ostatní jazyky

angličtina (English) • francouzština (Français) • němčina (Deutsch) • polština (Polski) • ruština (Русский) • slovenština (Slovenčina) • španělština (Español)

Vybrané další jazyky (Wikipedie s více než 250 000 články jsou uvedeny tučně):

arabština (العربيّة Al-'arabiyâ) • baskičtina (Euskara) • běloruština (Беларуская/Belaruskaja) • bulharština (Български/Bălgarski) • čínština (中文/Zhōngwén) • dánština (Dansk) • dolnolužická srbština (Dolnoserbski) • esperanto • estonština (Eesti) • finština (Suomi) • galicijština (Galego) • hebrejština (עברית 'Ivrīt) • hindština (Hindī) • hornolužická srbština (Hornjoserbsce) • chorvatština (Hrvatski) • ido • indonéština (Bahasa Indonesia) • interlingua • irština (Gaeilge) • italština (Italiano) • japonština (日本語/Nihongo) • kašubština (Kaszëbsczi) • katalánština (Català) • korejština (한국어 Hangukeo) • latina • litevština (Lietuvių) • lotyština (Latviešu) • makedonština (македонски) • maďarština (Magyar) • malajština (Bahasa Melayu) • nizozemština (Nederlands) • norština (Norsk nynorsk) • norština (Norsk bokmål) • perština (فارسی Fârsi) • portugalština (Português) • rumunština (Română) • rusínština (Русиньскый) • řečtina (Ελληνικά/Ellinika) • slezština (Ślůnski) • slovinština (Slovenščina) • srbština (српски/srpski) • švédština (Svenska) • thajština (ไทย/thai) • turečtina (Türkçe) • ukrajinština (Українська/Ukrajinska) • velština (Cymraeg) • vietnamština (Tiếng Việt) • zjednodušená angličtina (Simple English)

Seznam jazyků Wikipedie

Všechny články | Nové články | Sirotčí stránky | Kategorie | Obnovit cache

NAHORU

Japonština 日本語 (nihongo)
Rozšíření	Japonsko Tchaj-wan
Počet mluvčích	130 milionů
Klasifikace	Japonsko-rjúkjúské jazyky
Písmo	kandži, hiragana, katakana
Postavení
Regulátor	není stanoven (především japonská vláda)
Úřední jazyk	Japonsko Angaur
Kódy
ISO 639-1	ja
ISO 639-2	není
ISO 639-3	není
Ethnologue	JPN
Wikipedie
ja.wikipedia.org

	Tento článek obsahuje výslovnost zapsanou znaky mezinárodní fonetické abecedy IPA. Zobrazení některých znaků nemusí být v některých prohlížečích korektní.

Japonština (japonsky: 日本語, nihongo) je jazyk, kterým mluví přibližně 130 milionů lidí. Většina z nich žije v Japonsku, část pak v komunitách japonských emigrantů po celém světě. Japonština je aglutinační jazyk s mnoha úrovněmi zdvořilosti promluvy.

Systém japonského písma patří k nejsložitějším na světě – používá se kombinace čínských znaků (kandži) a dvě fonetické slabičné abecedy (hiragana a katakana), v některých případech i latinka (rómadži).

Do slovní zásoby byla již od 5. století přejímána slova z čínštiny (ve velkém rozsahu), v malém rozsahu z korejštiny a ainštiny. Od prvních kontaktů s Evropany (v 16. století) do japonštiny pronikají i výrazy z evropských jazyků (tzv. gairaigo), nejprve z portugalštiny a nizozemštiny a od reforem Meidži z němčiny, francouzštiny a angličtiny. V současnosti drtivě převažuje angličtina.

Genealogická klasifikace

Japonština patří do rodiny japonsko-rjúkjúských jazyků. Do této rodiny patří i jazyky souostroví Rjúkjú, ty jsou ale velmi často považovány za dialekty (ač nesrozumitelné) japonštiny, a proto se o japonštině často mluví jako o jazykovém izolátu. Nikdy totiž nebyl prokazatelně doložen prajazyk, který by mohl japonštinu genealogicky vázat k jiným jazykům. Mezi nejčastější teorie o příbuznosti patří:^[1]

Příbuznost s jazyky severní Asie
- Příbuznost s korejštinou (ta je často přiřazována k altajské větvi)
- Altajská nebo uralo-altajská větev
- Předpoklad, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata
- Rjúkjúština – dnes se považuje za jazyk, byl ale původně totožný s japonštinou (dialekt)
Příbuznost s jazyky jižní Asie
- Malajsko-polynéská hypotéza, austro-asiatická hypotéza, tibeto-burmská hypotéza
Hypotézy, které japonštinu spojují s indoevropskými jazyky
Ostatní hypotézy, které se věnovaly komparaci japonštiny s perštinou, řečtinou, baskičtinou a sumerštinou.

Poslední dvě teorie jsou převážnou většinou lingvistů odmítané. Nejdéle diskutovanou a nejsystematičtější je hypotéza, která řadí japonštinu k altajským jazykům.

Hypotéza, která japonštinu spojuje s korejštinou, nebyla nikdy definitivně prokázána. Příbuznost (zejména gramatická) moderní japonštiny a korejštiny je ale tak blízká, že často umožňuje doslovný překlad. Předmoderní jazyková stadia ovšem vykazují velké rozdíly mezi starou japonštinou a korejštinou a napovídají ke genealogické nepříbuznosti.^[2] Také moderní teorie stavící na altajských hypotézách tvrdí, že japonština je kombinací austronéského substrata a altajského superstrata.^[3] Jedním z hlavních zastánců této teorie je Susumu Óno, který předpokládá, že během období Džómon (8000 – 400 př. n. l.) se na japonských ostrovech mluvilo jazykem, který měl fonologický systém (4 vokály, otevřené slabiky) podobný polynéským jazykům. Okolo roku 300 př. n. l. se do Japonska stěhuje kultura Jajoi, která má své kořeny na kontinentální pevnině a jejich jazyk s gramatickou strukturou altajských jazyků a vokálovou harmonií začal ovlivňovat jazyk, kterým se v Japonsku mluvilo. Migrace probíhala pomalu, proto nový jazyk nevyřadil existující lexikální jednotky, i když byl schopen změnit jeho gramatickou strukturu. Geneticky tedy japonštinu řadí k altajským jazykům, i když obsahuje zbytky austronéského lexika. Tím se snaží odpovědět i na otázku, proč je počet altajských lexikálních kognátů tak malý. Polivanov uvádí několik znaků polynéských jazyků, které podporují austronéskou hypotézu:^[4]

Typická dvouslabičnost (bisylabicita) lexikálního morfému (kata, naka)
Přítomnost prefixů (což odlišuje japonštinu od plně sufixálních altajských jazyků) – japonská sufixace je tedy kontinentálního původu
Reduplikace
Jednoduchý vokalický systém, absence vokálové harmonie
Otevřené slabiky
Postupná ztráta účasti rtů. Japonština: *p: p > f (ɸ) > h; stejný proces v polynéských jazycích: * apui > api > afi > ahi

Fonologie

Samohlásky

Počet samohlásek se liší podle dialektu. Existují systémy se třemi vokály /i, u, a/ (dialekt na ostrově Jonaguni) a systémy až s osmi prvky /a, i, u, e, o, æ, centralizované ö, ü/ (dialekt města Nagoja).^[1] Standardizovaný tokijský dialekt má pětičlenný systém /a, i, u, e, o/, kde /u/ je realizováno jako nezaokrouhlený zadní vysoký vokál [ɯ]. Vokalická délka je fonologicky distinktivní: 月 cuki 'měsíc' a 通気 cúki 'proudění vzduchu'.

Desonorizace

Vysoké vokály /i, u/ podléhají v mnohých dialektech desonorizaci, tzn. stávají se neznělými. Ke ztrátě znělosti dochází pouze na jednom místě ve slově, a to buď v neznělém hláskovém kontextu nebo na konci slov, jako například ve slově [kɯ̥t͡sɯ] 靴 kucu 'boty' nebo [haɕi̥] 箸 haši 'hůlky'.^[1] Další příklady frekventovaných slov, které podléhají desonorizaci: [desɯ̥] です desu slovesná spona, [gozaimasɯ̥] ございます gozaimasu 'existovat' (zdvořile), [doːɕi̥te] どうして dóšite 'proč'.

Souhlásky

Přehled fonémů^[1]
	Bilabiální	Alveolární	Post-alveolární	Palatální	Velární	Uvulární	Glotální
Nazála	m	n				N
Ploziva	p b	t d			k g		Q
Frikativa		s z					h
Aproximanta				j	w
Švih			r

Souhlásky se vyznačují vysokou mírou alofonie:

/t, d/ jsou před /i/ realizovány jako alveo-palatální afrikáta [t͡ɕi, d͡ʑi], před /u/ jako alveolární afrikáta [t͡sɯ, d͡zɯ].^[1]
/N/ je na koncích slov realizováno jako uvulární nazála /hoN/ → [hoɴ] 本 hon 'kniha', často je také realizován jako nazalizace předchozího vokálu [hõõ]. Pokud po /N/ následuje kontinuant, přizpůsobuje se jeho artikulačním pohybům /hoN-jaku/ → [hoj̃jakɯ] 翻訳 honjaku 'překlad'. Je také realizován jako [m] před bilabiálními konsonanty /siNbuN/ → [ɕimbɯɴ] 新聞] šinbun 'noviny'. Dále jako [ŋ] před /k, g/, například /kaNkei/ → [kaŋkeː] 関係 kankei 'souvislost'. Před /d, t, n/ je realizován jako [n]: /hoNdana/ → [hondana] 本棚 hondana 'police na knihy/knihovna'.^[1]
/z/ je často individuálně relizováno jako [d͡z].^[5]
/s/ je před /i/ realizováno jako alveolopalatální frikativa [ɕi].^[1]
/r/ je apikální post-alveolární švih, který může být reprezentován i laterální variantou.
/h/ je realizováno jako [ç] před /i/ a /j/ a jako [ɸ] před /u/.^[1]

Geminace

V japonštině je i délka konsonantu distinktivní: 来た kita 'přišel' vs. 切った kitta 'uříznul'. Fonologicky je geminace reprezentována pomocí /Q/, tedy moraického orálního obstruentu s nespecifikovaným místem artikulace. Foneticky je realizován jako prodloužení konsonantické artikulace a jeho vlastní artikulaci udává následující konsonant. Jinými slovy, /Q/ prodlužuje trvání následujícího konsonantu (frikativy budou mít delší trvání, plozivy budou mít delší závěr). V písmu je zapisován pomocí malého っ. Geminují zejména konsonanty /p, t, k, s/, a to u japonských a sino-japonských slov. Znělé gemináty /b, d, z, g/ se vyskytují pouze u moderních výpůjček (např. z angličtiny).^[6]

河童 [カッパ] kappa /kaQpa/ → [kap̚.pa] 'vodník'
バッグ baggu /baQgu/ → [bag̚.gɯ] 'taška'
喫茶店 kissaten /kiQsateN/ → [kisːateɴ] 'čajovna'
察知 sačči /saQti/ → [sat̚.t͡ɕi] 'závěr, úsudek'

Přízvuk

Japonština se řadí mezi jazyky s tonálním systémem, kde navzájem kontrastují dva tóny – vysoký a nízký. Standardní tokijský dialekt je popisován jako downstep (tonální pokles)^[zdroj?]. K tonálnímu poklesu dochází po moře, která je lexikálně specifikována jako přízvučná, tudíž definována vysokým tónem. Na počátcích slov dochází ke snížení tónu, ale pouze pokud nenesou přízvuk. Ve slovech bez přízvuku nedojde k tonálnímu poklesu.

Přízvuk na první moře			Přízvuk na druhé moře			Bez přízvuku
/kaꜜkio/	牡蠣を	ústřice	/kakiꜜo/	垣を	plot	/kakio/	柿を	tomel
vysoký–nízký–nízký			nízký–vysoký–nízký			nízký–vysoký–vysoký

Abeceda a výslovnost

K zápisu japonštiny se používá směs tří znakových systémů. Jsou to kandži (漢字, doslova „čínské znaky“), hiragana (ひらがな) a katakana (カタカナ). Hiragana a katakana se též označují společným názvem kana. Kandži se používá k vyjádření kořenu slova, koncovky a partikule jsou doplněny hiraganou. Katakana se používá pro fonetický přepis cizích slov, nebo slov převzatých z jiných jazyků. Také se používá v případě, kdy je třeba nějakou část textu zvýraznit, podobně jako kurzíva, také nověji pro odborné taxonomické názvosloví.

Hiragana a katakana jsou slabičné abecedy, zatímco kandži je morfemografické písmo. Většinu znaků kandži je možné číst dvěma i více způsoby. Pokud je potřeba specifikovat výslovnost nějakého znaku, použije se hiragana. Kandži na druhou stranu umožňuje rozlišit význam u homonym, která jsou v japonštině velmi běžná.

Píše se bez mezer mezi slovy. Tradičně jsou znaky uspořádány do sloupců, ve sloupci se píše shora dolů, sloupce jsou řazeny zprava doleva. Japonské knihy tedy mají stránky řazené z českého pohledu „odzadu“. Alternativně je možné znaky psát do řádku zleva doprava, řádky jsou řazené shora dolů (jako v češtině).

Kana

hiragana:	あ	い	う	え	お	か	き	く	け	こ	さ	し	す	せ	そ	た	ち	つ	て	と	な	に	ぬ	ね	の	は	ひ	ふ	へ	ほ	ま	み	む	め	も	や	ゆ	よ	ら	り	る	れ	ろ	わ	を	ん
katakana:	ア	イ	ウ	エ	オ	カ	キ	ク	ケ	コ	サ	シ	ス	セ	ソ	タ	チ	ツ	テ	ト	ナ	ニ	ヌ	ネ	ノ	ハ	ヒ	フ	ヘ	ホ	マ	ミ	ム	メ	モ	ヤ	ユ	ヨ	ラ	リ	ル	レ	ロ	ワ	ヲ	ン
hebonshiki rōmaji:	a	i	u	e	o	ka	ki	ku	ke	ko	sa	shi	su	se	so	ta	chi	tsu	te	to	na	ni	nu	ne	no	ha	hi	fu	he	ho	ma	mi	mu	me	mo	ya	yu	yo	ra	ri	ru	re	ro	wa	wo	n
čekošiki rómadži(výslovnost):	a	i	u	e	o	ka	ki	ku	ke	ko	sa	ši	su	se	so	ta	či	cu	te	to	na	ni	nu	ne	no	ha	hi	fu	he	ho	ma	mi	mu	me	mo	ja	ju	jo	ra	ri	ru	re	ro	wa	wo	n

Diakritickým znaménkem dakuten (濁点) (dvě krátké čárky v pravém horním rohu znaku; jiný název: nigori (濁り)) se v písmu značí slabiky se znělou párovou souhláskou. Souhláska /h/ se mění na /b/; /k/ se mění na /g/; /s/ na /z/; /š/ na /dž/; /t/ na /d/; /c/ na /(d)z/; /č/ na /dž/.
Znaménkem handakuten (半濁点; kroužek v pravém horním rohu znaku; jiný název: marunigori) se značí změna výlovnosti z /h/ na /p/ (nebo z /f/ na /p/).
Ze samohlásky /u/ se znaménkem nigori zapisuje slabika vu, která se však používá pouze pro přepis cizích slov katakanou: např. ヴァーツラフ広場 vácurafu hiroba 'Václavské náměstí'.

hiragana:	が	ぎ	ぐ	げ	ご	ざ	じ	ず	ぜ	ぞ	だ	ぢ	づ	で	ど	ば	び	ぶ	べ	ぼ	ぱ	ぴ	ぷ	ぺ	ぽ	ゔ
katakana:	ガ	ギ	グ	ゲ	ゴ	ザ	ジ	ズ	ゼ	ゾ	ダ	ヂ	ヅ	デ	ド	バ	ビ	ブ	ベ	ボ	パ	ピ	プ	ペ	ポ	ヴ
hebonshiki rōmaji:	ga	gi	gu	ge	go	za	ji	zu	ze	zo	da	(ji)	(zu)	de	do	ba	bi	bu	be	bo	pa	pi	pu	pe	po	vu
čekošiki rómadži(výslovnost):	ga	gi	gu	ge	go	za	dži	zu	ze	zo	da	(dži)	(zu)	de	do	ba	bi	bu	be	bo	pa	pi	pu	pe	po	vu

Některá písmena mají zvláštní funkci, jestliže se napíší malá (asi 1/2 až 3/4 normální velikosti, v dolním indexu).
Slabika se samohláskou /i/, následovaná malým znakem pro slabiky ja, ju nebo jo, slouží k zápisu složené slabiky se změkčenou souhláskou:

hiragana:	きゃ	きゅ	きょ	ぎゃ	ぎゅ	ぎょ	しゃ	しゅ	しょ	じゃ	じゅ	じょ	ちゃ	ちゅ	ちょ	にゃ	にゅ	にょ	ひゃ	ひゅ	ひょ	びゃ	びゅ	びょ	ぴゃ	ぴゅ	ぴょ	みゃ	みゅ	みょ	りゃ	りゅ	りょ
katakana:	キャ	キュ	キョ	ギャ	ギュ	ギョ	シャ	シュ	ショ	ジャ	ジュ	ジョ	チャ	チュ	チョ	ニャ	ニュ	ニョ	ヒャ	ヒュ	ヒョ	ビャ	ビュ	ビョ	ピャ	ピュ	ピョ	ミャ	ミュ	ミョ	リャ	リュ	リョ
hebonšiki rómadži:	kya	kyu	kyo	gya	gyu	gyo	sha	shu	sho	ja	ju	jo	cha	chu	cho	nya	nyu	nyo	hya	hyu	hyo	bya	byu	byo	pya	pyu	pyo	mya	myu	myo	rya	ryu	ryo
výslovnost:	kja	kju	kjo	gja	gju	gjo	ša	šu	šo	dža	džu	džo	ča	ču	čo	nja	nju	njo	hja	hju	hjo	bja	bju	bjo	pja	pju	pjo	mja	mju	mjo	rja	rju	rjo

Rozdíl mezi složenou slabikou (malé ja / ju / jo) a dvěma slabikami (normální ja / ju / jo) je důležitý a může rozlišovat význam, srov. např. びょういん (病院) bjóin „nemocnice“ a びよういん (美容院) bijóin „kadeřnictví“.
Podobně lze pomocí malých písmen pro samohlásky zapsat slabiky, které v základní sadě nejsou k dispozici. Tato možnost se využívá při přepisu cizích slov katakanou.

hiragana:	しぇ	じぇ	ちぇ	てぃ	でぃ	ふぁ	ふぇ	ふぃ	ふぉ	ゔぁ	ゔぇ	ゔぃ	ゔぉ
katakana:	シェ	ジェ	チェ	ティ	ディ	ファ	フェ	フィ	フォ	ヴァ	ヴェ	ヴィ	ヴォ
výslovnost:	še	dže	če	ti/ty	di/dy	fa	fe	fi	fo	va	ve	vi	vo

Dlouhé samohlásky se v hiraganě zapisují zdvojením krátké samohlásky, např. ああ = á, かあ = ká. Dlouhé ó se ve slovech japonského původu zapisuje jako zdvojené oo, např. おおきな ókina (ookina) „velký“, ale častěji (ve slovech sinojaponského původu) jako ou, např. とうきょう Tókjó (Toukijou) „Tokio“. V některých případech se však u po /o/ vyslovuje, (jedná se především o tvary sloves), například 問う [tou], 追う [ou] a podobně.
V katakaně se k vyznačení délky používá znak ー, např. ビール bíru „pivo“.
Zmenšený znak slabiky cu zdvojuje následující souhlásku (tzv. 促音 - sokuon (nebo též cumaruon)), např. がっこう (学校) gakkó „škola“; パンフレット panfuretto „brožura, pamflet“.
Slabiky končící na samohlásku /u/ se využívají při přepisu cizích slov katakanou. Pokud v originále byly dvě souhlásky za sebou, v japonské transkripci se k zápisu první souhlásky použije nejčastěji právě slabika se samohláskou u: プラハ Puraha „Praha“, トースト tósuto „toast“, ゴルフ gorufu „golf“. V těchto případech dochází často k desonorizaci.
Japonci vnímají souhlásky r a l jako téměř totožné.
Slabika は ve funkci tematické částice se nečte *[ha], ale [wa].
Slabika を ve funkci akuzativní částice se nečte *[wo], ale [o].
Slabika へ ve funkci směrové částice se nečte *[he], ale [e].
Slabiky, zakončené /e/ a následované い (/i/) se nečtou *[-ei], ale [é] (například へい [hé] ve slově 平和; toto však neplatí pro oddělené významy/slabiky, jako třeba ve slově 会陰 [ein], 毛色 [keiro] a podobných vzácných případech).

Kandži

Znaky kandži, které Japonci převzali z čínštiny, nezachycují výslovnost, ale pojmy. V určité omezené míře je tedy možné, aby Číňan i Japonec přečetli tentýž text každý svým jazykem a porozuměli mu. Úplnému porozumění ovšem brání několik faktorů:

Gramatická struktura jazyka a slovosled se liší. Čínština a japonština jsou zcela odlišné jazyky z různých jazykových rodin.
Japonské texty nikdy neobsahují pouze kandži, vždy jde o směs kandži a kany (tj. slabičných abeced hiragany a katakany), kterou čínština nepoužívá.
I když drtivou většinu znaků používaných v japonštině má nebo měla ve svém repertoáru i čínština, může se lišit jejich preferované užití v obou jazycích. Např. znak pro řeku ve většině čínských názvů řek je 江 (jiāng, ťiang), popř. 河 (hé, che). V japonštině je to 川 (kawa). Tento znak existuje i v čínštině, čte se (chuan, čchuan) a znamená „vodní tok“, ale v názvech řek se příliš často neobjevuje. Nachází se například v názvu provincie S’-čchuan (四川, doslova „Čtyřříčí“).

Na rozdíl od čínštiny má v japonštině každý znak několik možných čtení, správná výslovnost se určí podle kontextu. Některá čtení jsou tzv. sinojaponská, jde o zkomolenou původní čínskou výslovnost daného znaku. Tímto způsobem čínština masivně ovlivnila slovní zásobu japonštiny, když byla v minulosti Čína kulturním vzorem a čínština jazykem vzdělanců, podobně jako v Evropě latina a v Indii sanskrt. Kromě toho mají znaky i japonské čtení, tj. jedno nebo více japonských slov, odvozených od pojmu, kterému daný znak odpovídá. Sinojaponské čtení bývá preferováno ve složených slovech, ale existují výjimky. Čínská výslovnost už v něm mnohdy není slyšet (buď kvůli příliš velkým hláskovým změnám, nebo kvůli vývoji čínské výslovnosti od doby, kdy byl znak přejat). Přestože v čínštině znak vždy označuje právě jednu slabiku, sinojaponské čtení může být dvojslabičné (např. znak 木 „strom“ se v současné čínštině čte mù, jeho sinojaponské čtení je moku, popř. boku.)

Příklad:

上	nahoře, nad
	shàng	čínsky (např. Shànghǎi (上海) znamená „nad mořem“)
	džó	sinojaponsky (např. džóhanšin (上半身) je „horní část těla“)
	ue	japonsky (např. jama no ueni (山の上に) znamená „(nahoře) na horách“)
	uwa	japonsky (např. uwagi (上着) je „kabát, svrchník“)
	kami	japonsky (např. kawa kami (川上) je „horní tok řeky“)
	a	v japonském ageru (上げる) „zvedat“ nebo agaru (上がる) „stoupat“
	nobo	v japonském noboru (上る) „vystupovat“
下	dole, pod
	xià	čínsky (např. xiàwén/sia-wen (下文) znamená „(viz) níže v textu“)
	ka	sinojaponsky (např. čikatecu (地下鉄) je „metro“)
	ge	sinojaponsky (např. gešuku (下宿) je „podnájem“)
	šita	japonsky (např. šitagi (下着) je „spodní prádlo“)
	šimo	japonsky (např. kawa šimo (川下) je „dolní tok řeky“)
	sa	v japonském sageru (下げる) „snižovat“ nebo sagaru (下がる) „klesat“
	kuda	v japonském kudaru (下る) „sestupovat“ nebo kudasai (下さい) „prosím“

Příklad japonského zápisu: 私はビールを飲みます。 Wataši wa bíru o nomimasu.

Abecední řazení slov

Japonština používá dva způsoby řazení slov. Ve slovnících je běžně používán systém vycházející ze slabičné abecedy godžúon (五十音, doslova „padesát znaků“). Pořadí znaků odpovídá tabulce uvedené výše. Sobě odpovídající znaky hiragany a katakany jsou si při řazení rovnocenné, slova psaná kandži se řadí podle své výslovnosti zapsané hiraganou. Stále je také používán starší systém řazení iroha (いろは), který je vytvořen podle mnemotechnické básně připisované mnichu Kúkaiovi. Systém iroha (katakanou; od dalšího textu oddělené mezerou) se však nejčastěji používá v číslování částí textů - v češtině tomu odpovídá: za a), za b), za c) atd.

Gramatika

Podstatná jména

Podstatná jména (substantiva) nerozlišují rod ani číslo. Funkci pádu přebírají částice (viz níže) připojené za podstatné jméno, které lze v některých případech vnímat jako pádové koncovky.

I přesto, že většina podstatných jmen nerozlišuje číslo, v některých případech používá japonština k vyjádření většího množství již neproduktivní reduplikaci, tzn. nově přejatá slova již nejsou tímto způsobem tvořena. Výsledkem této operace není plurál v pravém slova smyslu, ale spíše jde o kolektivní množství.

人 hito 'člověk'
人々 hitobito 'skupina lidí' (více než dva členové)

Na stejném principu fungují i kolektivní sufixy -tači (達) a -ra (等) — 太郎たち taró-tači neznačí 'skupinu mužů jménem Taró', ale 'skupinu, jejíž součástí je Taró'. Překlad tohoto spojení se liší podle kontextu: 'Taró a jeho přátelé', 'Taró a jeho rodina', 'Taró a jeho sourozenci' atp. Tato funkce je zřejmá i ze zájmen wataši-tači nebo boku-ra, která jsou překládána jako 'my' , doslovný překlad je ovšem: 'skupina, jejíž součástí jsem já'.

Substantiva mohou také reflektovat zdvořilost. K jejímu rozlišení se používá dvou zdvořilostních prefixů, které se zapisují hiraganovým お o- nebo ご (zastarale 御) go-.

結婚 kekkon 'svatba', ご結婚 go-kekkon 'svatba' (zdvořile; v kontextu může znamenat Vaše svatba)
金 kane 'peníze', též 'kov, zlato'; お金 o-kane 'peníze' (zdvořile)

Přídavná jména

Přídavná jména (adjektiva) se v japonštině dělí na tzv. pravá a nepravá. Pravá adjektiva se chovají podobně jako slovesa.

車が赤い。 Kuruma ga akai. Auto je červené.
車が赤くない。 Kuruma ga akakunai. Auto není červené.
車が赤かった。 Kuruma ga akakatta. Auto bylo červené.
車が赤くなかった。 Kuruma ga akakunakatta. Auto nebylo červené.

Nepravá adjektiva se připojují pomocí partikule na　(な) nebo　no (の), v případě, že jde o adjektivum tvořené ze substantiva.

会社の車 kaiša no kuruma podnikové auto

Osobní zájmena

Osobní zájmena se používají poměrně zřídka, pokud jejich význam lze vyrozumět z kontextu, vypouštějí se (vypouštějí se častěji než v češtině). Samostatná sada zájmen existuje pro důvěrný stupeň a samostatná pro zdvořilý stupeň promluvy.

Důvěrný stupeň

		„jednotné číslo“	„množné číslo“
1. osoba	všechny rody	僕 boku já	僕ら bokura my
	mužský rod	俺 ore	僕達 bokutači
2. osoba	všechny rody	君 kimi ty	君達^[zdroj⁠?!] kimitači vy
	mužský rod	お前 omae	お前達^[zdroj⁠?!] omaetači
3. osoba	mužský rod	彼 kare on	彼ら karera oni
	ženský rod	彼女 kanodžo ona	彼女達^[zdroj⁠?!] kanodžotači ony

*

Zdvořilý stupeň

Zájmena zdvořilého stupně nerozlišují rod a samostatná sada zájmen končících na -ちら -čira nerozlišuje ani číslo. Ve třetí osobě jde ve skutečnosti o spojení ukazovacího zájmena a podstatného jména 人 hito „člověk“; podle vzdálenosti může být předpona この kono nahrazena předponami その sono nebo あの ano.

	„jednotné číslo“	„množné číslo“
1. osoba	私 watakuši (wataši) já	私達、我々、我ら watakušitači (watašitači), wareware, warera my
2. osoba	貴方 anata ty	あなた達、あなた方 anatatači, anatagata vy
3. osoba	この人 konohito on, ona	この人達 konohitotači oni, ony

*

Sada zájmen bez rozlišení čísla**:

1. osoba	こちら kočira já, my
2. osoba	そちら sočira ty, vy
3. osoba	あちら ačira on, ona, ono, oni, ony

* Poznámka: ve skutečnosti ani zde japonština nerozlišuje mezi jednotným a množným číslem: například 彼 [kare] může znamenat stejně dobře on jako oni; 彼ら [karera] spíše nežli oni znamená on a ti druzí/on a spol.; podobně i v ostatních příkladech. **Poznámka: ve skutečnosti nejde o zájmena, ale o příslovečná určení místa: こちら [kočira] - zde, そちら/sočira - tam a あちら/ačira - onde

Přivlastňovací zájmena

Japonština nemá zvláštní výrazy pro přivlastňovací zájmena. Místo toho se za tvar osobního zájmena připojí genitivní částice の no.

私のお金 watakuši no okane „mé peníze“ (doslova „já od peníze“)
彼の椅子 kare no isu „jeho židle“ (doslova „on od židle“)

Totéž platí i pro zvratné zájmeno 自分 džibun:

自分の仕事 džibun no šigoto „svá práce“

Tázací, ukazovací a neurčitá zájmena a příslovce

Ukazovací zájmena mají různé tvary podle vzdálenosti od mluvčího a posluchače. Současně se rozlišují tvary jmenné (nahrazují ve větě podstatné jméno), přívlastkové (rozvíjejí ve větě podstatné jméno výběrem z množství), zpřídavnělé (rozvíjejí podstatné jméno určením vlastnosti) a lokální (příslovečné určení místa, v české mluvnici jsou považována za příslovce).

	Otázka	U mluvčího	U posluchače	Jinde	Neurčité	Libovolné
Jmenný	だれ、なに dare, nani kdo, co	これ kore toto	それ sore to	あれ are tamto	だれか、なにか dareka, nanika někdo, něco	だれでも、なんでも daredemo, nandemo kdokoliv, cokoliv
Přívlastkový	どれ、どの dore, dono který	この kono tento	その sono ten	あの ano tamten	どれか doreka některý	どれでも doredemo jakýkoliv, cokoliv
Zpřídavnělý	どんな donna jaký	こんな konna takovýto	そんな sonna takový	あんな anna takový
Místo	どこ、どちら doko, dočira kde	ここ、こちら koko, kočira zde	そこ、そちら soko, sočira tam	あそこ、あちら asoko, ačira támhle	どこか dokoka někde	どこでも、どこにも、どこにでも dokodemo, dokonimo, dokonidemo kdekoliv, (kamkoliv)
Směr	どこへ、どちらへ doko e, dočira e kam	ここへ、こちらへ koko e, kočira e sem	そこへ、そちらへ soko e, sočira e tam	あそこへ、あちらへ asoko e, ačira e támhle	どこかへ dokoka e někam	どこへも、どこへでも doko e mo, doko e demo kamkoliv
Čas	いつ icu kdy				いつか icuka někdy	いつでも icudemo kdykoliv
Způsob	どう dó jak				どうか dóka nějak	どうでも dódemo jakkoliv

Čísla a vyjádření počtu

Japonština používá dva číselné systémy: japonský pro čísla od jedné do deseti a sinojaponský.

Význam	Japonský	Sinojaponský	Kandži
0	zero (přejato z angličtiny)	rei	零, ゼロ
1	hitocu	iči	一
2	futacu	ni	二
3	micu, miccu	san	三
4	jon, jocu, joccu	ši	四
5	icucu	go	五
6	muccu	roku	六
7	nanacu, nana	šiči	七
8	jacu	hači	八
9	kokonocu	ku, kjú	九
10	tó	džú	十
100		hjaku	百
1 000		sen	千
10 000		man	万
100 000		džúman	十万
1 000 000		hjakuman	百万
10 000 000		senman	千万
100 000 000		oku	億
1 000 000 000		džúoku	十億

Takže číslo 123 456 se pomocí kandži zapíše 十二万三千四百五十六 (džú ni man san zen jon hjaku go džú roku). Kandži se ovšem v běžném styku k zápisu čísel nepoužívá, požívají se arabské číslice. Nicméně zatímco pro nás je výchozí počítání v násobcích 1 000, Japonci počítají po 10 000. Jednoho milionu je tedy doslova 100 0000 (百万 hjaku man), čili 100×10 000. Velké sumy peněz se často počítají v desetitisících (万円 man'en).

Sinojaponský systém používá tzv. numerativy (anglicky counter word/measure word/classifier), což jsou jakési „měrné jednotky“ pro počítaný předmět. Takže jeden pták je 鳥一羽 tori ičiwa, přičemž znak wa (sinojaponské čtení) má význam „pero, křídlo“. Doslovný překlad by tedy byl „pták jedno křídlo“.

Japonština nerozlišuje tvarově množné číslo. V případě, že je třeba množství zdůraznit, pomáhá si příponami -tači,-domo,-gata,-ra (např. 私たち watašitači – my, 彼ら karera – oni), zdvojením (我々　wareware – my) anebo vyjádřením počtu.

Slovesa

Japonská slovesa nevyjadřují časováním osobu ani číslo, ale čas, způsob, rod (trpný, činný) a úroveň zdvořilosti. Zvláštní tvary má minulý čas, zatímco tvary přítomného a budoucího času jsou společné a v případě potřeby se rozlišují příslovečným určením.

Podle způsobu časování se slovesa dělí na samohlásková a souhlásková. Slovníkový tvar („infinitiv“) samohláskových sloves se skládá z kmene končícího samohláskou e nebo i a z přípony -ru (-る). Infinitiv souhláskových sloves se skládá z kmene končícího souhláskou nebo samohláskou a a z přípony -u.

Z kmene lze vytvořit pět tzv. slovesných základů, které slouží k dalšímu tvoření slovesných tvarů:

	souhlásková	samohlásková	použití
1. základ	-a (-あ)	–	tvoření důvěrného záporu
2. základ	-i (-い)	–	tvoření zdvořilého budoucího a minulého času
3. základ	-u (-う)	-ru (-る)	infinitiv, citační tvar slovesa
4. základ	-e (-え)	-re (-れ)
5. základ	-o (-お)	–

3. základ (končící na -u) se považuje za základní, citační tvar slovesa. Tuto funkci má společnou s českým infinitivem. Současně je však možné ho při důvěrném projevu použít jako samostatné plnovýznamové sloveso ve větě, např.: つぎのえきでおりる。 Cugi no eki de oriru. „Vystoupím v příští stanici." (Doslova „Příště od stanice v vystoupit^[zdroj⁠?!]." První osoba vyplyne z kontextu, přímo ve větě žádnými jazykovými prostředky vyjádřena není. Pokud by to bylo nezbytné, použilo by se osobní zájmeno s částicí は nebo が.)

Další slovesné tvary (poznámka: při výslovnosti se přípona -masu zkracuje na [-mas], přípona -šita na [-šta]):

třída	důvěrně		zdvořile
			budoucí čas		minulý čas
	kladné	záporné	kladné	záporné	kladné	záporné
souhláskové	書く kaku psát	書かない kakanai nepsat	書きます kakimasu napíše	書きません kakimasen nenapíše	書きました kakimašita napsal	書きませんでした kakimasendešita nenapsal
	読む jomu číst	読まない jomanai nečíst	読みます jomimasu přečte	読みません jomimasen nepřečte	読みました jomimašita přečetl	読みませんでした jomimasendešita nepřečetl
	売る uru prodat	売らない uranai neprodat	売ります urimasu prodá	売りません urimasen neprodá	売りました urimašita prodal	売りませんでした urimasendešita neprodal
	買う kau koupit	買わない kawanai nekoupit	買います kaimasu koupí	買いません kaimasen nekoupí	買いました kaimašita koupil	買いませんでした kaimasendešita nekoupil
samohláskové	食べる taberu jíst	食べない tabenai nejíst	食べます tabemasu sní	食べません tabemasen nesní	食べました tabemašita snědl	食べませんでした tabemasendešita nesnědl
	見る miru vidět	見ない minai nevidět	見ます mimasu uvidí	見ません mimasen neuvidí	見ました mimašita viděl	見ませんでした mimasendešita neviděl

Částice

Na rozdíl od češtiny nejsou japonské částice (partikule) pouze jakýmsi zbytkovým slovním druhem bez jasně vymezené funkce. Naopak, jde o velmi důležitá gramatická slova, která určují vztahy mezi větnými členy. Kladou se za slova nebo fráze (obvykle jmenné fráze) a určují jejich funkci ve větě podobně jako předložky (resp. záložky, postpozice) a pádové koncovky v jiných jazycích. Lingvisté je převážně popisují jako samostatná slova, ale vzhledem k chybějícímu grafickému vyznačení hranic slov v japonštině by je bylo možné chápat i jako pádové koncovky. Pro jejich samostatnost nicméně mluví fakt, že se připojují jednou za celou frázi, nikoliv za každé slovo fráze zvlášť.

は

Částice は se nečte ha, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale wa. Zdůrazňuje téma promluvy a může označovat podmět nebo předmět věty. Díky ní bývá japonština uváděna jako příklad jazyka, který má aktuální členění vyjádřené morfologicky.

大阪は大きな町です。 Ósaka wa ókina mači desu. „Ósaka je velké město.“ (doslova „Ósaka téma velký město být.“)

が

Částice が ga označuje předcházející frázi jako podmět. Pokud je podmět označen částicí は jako téma, částice が už se nepřidává. Přesto se můžou obě částice objevit v jednom souvětí, potom částice は označuje podmět hlavní a částice が podmět vedlejší věty.

高い家具 takai kagu „drahý nábytek“
家具が高い。 Kagu ga takai. „Nábytek je drahý.“ (doslova „nábytek podmět drahý.“)
山の上は景色がいいです。 Jama no ue wa kešiki ga ii desu. „Na horách je krásná krajina.“ (doslova „hora genitiv nahoře téma krajina podmět krásný být.“)

を

Částice を se nečte wo, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale o. Má funkci akuzativu, čili označuje přímý předmět.

本を読む hon o jomu „číst knihu“ (doslova „kniha předmět číst“)
絵を書く e o kaku „malovat obraz“ (doslova „obraz předmět malovat“)

の

Částice の no má funkci genitivu a vytváří přivlastňovací vztahy. Lze ji vnímat jako genitivní pádovou koncovku, nebo také jako jakousi podřadící spojku, neboť se obvykle nachází mezi frází vlastníka a frází vlastněného.

雨の音 ame no oto „zvuk deště“ (doslova „déšť od zvuk“)
海の魚 umi no sakana „mořská ryba“ (doslova „moře od ryba“)
子供の夏の靴 kodomo no nacu no kucu „dětské letní boty“ (doslova „dítě od léto od bota“)

へ

Částice へ se nečte he, jak by odpovídalo jejímu zápisu, ale e. Označuje směr pohybu nebo činnosti.

海へ行く umi e iku „jet k moři“ (doslova „moře k jet“)
父への手紙 čiči e no tegami „dopis otci“ (doslova „otec k od dopis“)

に

Částice に ni může mít funkci dativu, může označovat místo stavu, účel nebo cíl děje nebo čas. Od částice へ se liší tím, že určuje cíl pohybu, zatímco へ určuje směr pohybu (což může, ale nemusí být totéž).

母にあげる。 Haha ni ageru. „Dát matce.“ (doslova „matka k dát“)
友達が広島に住む。 Tomodači ga Hirošima ni sumu. „Přítel bydlí v Hirošimě." (doslova „přítel podmět Hirošima v bydlet“)
部屋に入る。 Heja ni hairu. „Vstoupit do místnosti.“ (doslova „místnost do vstoupit“)
夏に nacu ni „v létě“ (doslova „léto v“)
学校に行く。 Gakkó ni iku. „Jdu do školy." (doslova „škola do jít“)
学校へ行く。 Gakkó e iku. „Jdu ke škole." (doslova „škola k jít“)

Tato částice má i mnoho dalších použití, např. z nepravých přídavných jmen záměnou za původní な vytvoří příslovce:

静かに šizuka ni „tiše“ (静かな šizuka na „tichý“, „klidný“)

で

Částice で de má funkci instrumentálu, označuje prostředek nebo způsob činnosti.

船で行く fune de iku „jet lodí“ (doslova „loď s jet“)
英語で話す eigo de hanasu „mluvit anglicky“ (doslova „angličtina s mluvit“)

から

Částice から kara má funkci ablativu, vyjadřuje místní nebo časové východisko nebo příčinu děje. Přibližně odpovídá českým předložkám z, od.

船は港から出る fune wa minato kara deru „lodě odjíždějí z přístavu“ (doslova „loď téma přístav z odjíždět“)
月曜日から働く gecujóbi kara hataraku „pracovat od pondělí“ (doslova „pondělí od pracovat“)
酒は米から作る sake wa kome kara cukuru „sake se vyrábí z rýže“ (doslova „sake téma rýže z vyrábět“)

まで

Částice まで made vyjadřuje místní nebo časovou krajní mez, odpovídá českému až do.

京都まで行く Kjóto made iku „jet až do Kjóta“ (doslova „Kjóto až-do jet“)
朝まで起きる asa made okiru „být vzhůru do rána“ (doslova „ráno až-do bdít“)

と, や

Částice と to nemá funkci pádové koncovky ani předložky, ale spíše souřadící spojky „a“ u úplného výčtu. Podobnou funkci má i částice や ja, avšak používá se u výčtu neúplného.

大きい木と小さい石 ókí ki to čísai iši „velký strom a malý kámen“
女の子と男の子 onnanoko to otokonoko „děvčata a chlapci“
庭に猫や犬がいる。 Niwa ni neko ja inu ga iru. „Na zahradě je kočka a pes.“ (částice や říká, že jsou tam i další zvířata)

も

Částice も mo zhruba odpovídá českým slovům i, také, v záporu ani. Pokud se vyskytne společně s částicí を, znamená „dokonce i“.

地図を買う čizu o kau „koupím si mapu“ (doslova „mapa předmět koupit“)
雑誌も買う zašši mo kau „koupím si i časopis“ (doslova „časopis i koupit“)
本をも買う hon o mo kau „koupím si dokonce i knihu“ (doslova „kniha předmět i koupit“)

か

Částice か ka se klade na konec věty a tvoří tázací větu. Na rozdíl od jiných jazyků se tázací věta v písmu nevyznačuje otazníkem, ani se v ní nemění slovosled.

枝が青い。 Eda ga aoi. „Větev je zelená.“
枝が青いか。 Eda ga aoi ka. „Je větev zelená?“

Slovosled

Struktura japonské věty je SOV (podmět-předmět-sloveso). Japonština vyjadřuje gramatickou roli a pád slova pomocí nesamostatných významových jednotek, tzv. partikulí.

Příklad:

kandži/kana	私	は	ミルク	を	飲みます
hiragana	わたし	は	みるく	を	のみます
český přepis	wataši	wa	miruku	(w)o	nomimasu
význam	já	(tematická částice)	mléko	(akuzativní částice)	pít – zdvořilý tvar

Jednotlivé prvky věty mohou být vynechány, vyplývají-li z kontextu; a v praktické mluvě tomu tak ve velké míře je – důvtipná vynechání např. některých zájmen jsou pak zdrojem (někdy záměrných) dvojsmyslů a narážek.

Úrovně zdvořilosti

Japonština rozlišuje zdvořilost promluvy na gramatické úrovni. Zdvořilost se vyjadřuje různými prostředky a jde o obecnou volbu výrazů podle toho, s kým nebo o kom mluvíme. Neomezuje se tedy pouze na případy, kdy se přímo obracíme na respektovanou osobu, jako je tomu v českém vykání. Vzdálenou analogií je v češtině, kromě vykání a tykání, také rozlišování knižního, hovorového a vulgárního stylu. Je dobré vědět, že zvládnutí jazykové zdvořilosti je pro Japonce velmi důležité a Japonec jiného člověka při prvním kontaktu posuzuje právě z hlediska jazykové zdvořilosti.

Rozeznáváme tyto úrovně zdvořilosti:^[7]

丁寧語 teineigo – zdvořilá řeč (angl. polite language) (např. masu, desu apod.)
尊敬語 sonkeigo – uctivá řeč (angl. honorific language)
謙譲語 kendžógo – skromná řeč (angl. humble language) (např. itadaku)

Kromě těchto různých úrovní zdvořilosti existuje i úroveň důvěrná neboli prostá (tj. bez použití zdvořilostních prostředků).

Důvěrná úroveň

Důvěrná, prostá nebo také „dětská“ úroveň je používána dětmi a vůči dětem, než se ve škole naučí zdvořilé úrovni, a také mezi členy rodiny nebo v rámci užší skupiny, například party kamarádů nebo úzkého pracovního kolektivu. V důvěrné úrovni jsou také psány neosobní texty, např. noviny. Cizinec se patrně nikdy nedostane do situace, kdy by mohl na této úrovni komunikovat, a Japonec za běžných okolností vůči cizinci tuto úroveň nepoužije.

Znalost důvěrného stupně je důležitá i proto, že tvoření zdvořilých tvarů přímo vychází z tvarů důvěrných.

Na důvěrnou úroveň patří mj. koncovka slovesného záporu -ない -nai, např. „nepůjdu“ důvěrně 行かない ikanai, zdvořile 行きません ikimasen.

Zdvořilá úroveň

Tato úroveň je používána nejčastěji. Je to bezpečná úroveň, slušná za všech okolností. Je používána vůči dospělým, kteří nejsou částí stejné uzavřené skupiny, vůči cizincům apod. Nevyjadřuje důvěrnost, ale ani společenskou nerovnost.

Na zdvořilou úroveň patří např. tyto slovesné koncovky:

-ます -masu (budoucí čas kladný)
-ません -masen (budoucí čas záporný)
-ました -mašita (minulý čas kladný)
-ませんでした -masendešita (minulý čas záporný)

Uctivá úroveň

Uctivá (formální, honorifická) úroveň je používána vůči lidem, kteří stojí na společenském žebříčku výrazně výše než mluvčí, ať už mluvíme o nich nebo s nimi. Honorifické tvary jsou používány, mluví-li například řadový zaměstnanec s prezidentem společnosti nebo běžný Japonec s předsedou vlády. Uctivá mluva je také používána vůči výrazně starším, významným umělcům a všeobecně úctyhodným lidem.

Do této úrovně komunikace spadá jak výše zmíněná uctivá řeč (sonkeigo), tak i skromná řeč (kendžógo). První zahrnuje prostředky, jak vyjádřit úctu ke společensky výše postavené osobě („povýšit ji“), druhá naopak snižuje význam mluvčího („ponížit se“).

Příkladem skromné řeči je pomocné sloveso いただく itadaku s původním významem „přijmout“ (jeho neutrálním protějškem je sloveso もらう morau). Příklad:

空港まで行ってもらえますか。 kúkó made itte moraemasu ka. „Zavezl byste mne až na letiště?“
- Neutrální zdvořilá úroveň. 行って itte je přechodník slovesa 行く iku „jít“. もらえます moraemasu je budoucí čas slovesa もらう morau „dostat“. Kombinace těchto slovesných tvarů znamená „dostat jízdu“, tedy „být zavezen“.
友達のお父さんに空港まで行っていただきました。 tomodači no otósan ni kúkó made itte itadakimašita. „Přítelův otec mne zavezl až na letiště.“
- Skromná úroveň. いただきました itadakimašita je minulý čas skromného slovesa いただく itadaku, „poníženě, s povděkem přijmout“ (v tomto případě odvezení). Celá věta tak dostává nádech „Přítelův otec byl tak velice laskav, že mne zavezl až na letiště."

Uctivé výrazy se často poznají podle honorifické předpony お- o-, ご- go-, které se mohou objevit jak před slovesy, tak před podstatnými a přídavnými jmény. Slovesa kromě toho opět mění i koncovku. Např. sloveso 読む jomu „číst“ má uctivý tvar お読みになる ojomi ni naru. Naopak skromné tvary jsou お読みいたす ojomi itasu nebo お読みする ojomi suru.

Uctivé tvary také pronikly do ostatních úrovní komunikace jako součásti zdvořilostních frází nebo výrazů pro věci, ke kterým mají Japonci úctu: gohan (御飯) – vařená rýže, okane (お金) – peníze, arigató gozaimasu ありがとうご座います – děkuji mnohokrát, ohajó gozaimasu お早うご座います – dobré jitro (tučně jsou vyznačeny honorifické prefixy).

Vzorový text

Všeobecná deklarace lidských práv

japonsky	すべての人間は、生まれながらにして自由であり、かつ、尊厳と権利とについて平等である。人間は、理性と良心とを授けられており、互いに同胞の精神をもって行動しなければならない。
(čekošiki) rómadži	Subete no ningen wa, umarenagara ni šite džijú de ari, kacu, songen to kenri to ni cuite bjódó de aru. Ningen wa, risei to rjóšin to (w)o sazukerarete ori, tagai ni dóhó no seišin (w)o motte kódó ši nakereba naranai.
česky	Všichni lidé se rodí svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.

^[8]

Odkazy

Reference

↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ŠIBATANI, Masajoši: The Languages of Japan. Cambridge: Cambridge University Press, 1990. ISBN 0-521-36070-6
↑ VOVIN, Alexander. Korea-Japonica: A Re-Evaluation of a Common Genetic Origin. University of Hawaii Press, 2010. ISBN 978-0-8248-3278-0.
↑ ÓNO, S. Nihongo no Kigen. Iwanami, Tokio, 1957.
↑ POLIVANOV, E. D. Toward work on musical accentuation in Japanese (in connection with Malayan languages). The Hague: Mouton, Paříž, 1924
↑ AKAMACU, Cutomu. Japanese phonology: A functional approach. München: Lincom Europa, 2000. ISBN 3-89586-544-3.
↑ LABRUNE, Laurence. The Phonology of Japanese. Oxford University Press, 2012. ISBN 9780199545834.
↑ Ivan Krouský: Učebnice japonštiny. 229 pp. Nakladatelství H & H Vyšehradská, Praha, 2001. ISBN 80-86022-98-6 Str. 189.
↑ Oficiální text na stránce Vysokého komisaře OSN pro lidská práva

Literatura

AKAMACU, Cutomu. Japanese phonology: A functional approach. Lincom Europa, Mnichov, 2000. ISBN 3-89586-544-3.
BAREŠOVÁ, Ivona; DYTRTOVÁ, Monika. Problematika české transkripce japonštiny a pravidla jejího užívání. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. 100 s. Dostupné online. ISBN 978-80-244-4017-0. Soubor doporučených pravidel pro přepis japonštiny do češtiny.
KROUSKÝ, Ivan. Učebnice japonštiny. 229 s. Nakladatelství H & H Vyšehradská, Praha, 2001. ISBN 80-86022-98-6
LABRUNE, Laurence. The Phonology of Japanese. Oxford University Press, 2012. ISBN 9780199545834.
ŠIBATANI, Masajoši: The Languages of Japan. Cambridge University Press, Cambridge, 1990. ISBN 0-521-36070-6

Související články

Japonské numerativy

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons
Slovníkové heslo japonština ve Wikislovníku

Online japonsko-anglický slovník
Kim Allen:Politeness Levels – O zdvořilostních úrovních
Logical Japanese Grammar – Ohýbání sloves
Japanese for western brain - Zaměřeno na anglicky mluvící, nicméně mnoho užitečných informací i pro ostatní
AKSER Brasil - Japanese Video Course
Základy japonštiny pro zájemce o anime a další lidi
Česko-japonský online slovník
Analýza nejnovějších tendencí ve vývoji zdvořilostní japonštiny
Japonština

Kategorie:Japonsko-rjúkjúské jazyky Kategorie:Živé jazyky Kategorie:Jazyky Japonska Y̰ (minuskule y̰) je speciální znak latinky, který se nazývá Y s vlnovkou dole (nebo Y s vlnovkou pod). Vyskytuje se v sarských jazycích (jazyková rodina, kterou se mluví v Čadu a ve Středoafrické republice).

V Unicode má Y̰ a y̰ tyto kódy:

Y̰ U+0059 a U+0330

y̰ U+0079 a U+0330

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Y̰ na francouzské Wikipedii.

Kategorie:Písmena latinky

Kazaština (qazaq tili, қазақ тілі, قازاق تىلى)
Rozšíření	Kazachstán, Čína, Mongolsko, Tádžikistán, Afghánistán, Uzbekistán, Turkmenistán, Kyrgyzstán, Rusko, Írán
Počet mluvčích	12,5 miliónů
Klasifikace	Altajské jazyky Turkické jazyky Kypčacké jazyky Kypčacko-nogajské jazyky Kazaština
Písmo	cyrilice a latinka (od roku 2025 pouze latinka) (s přidanými znaky)
Postavení
Regulátor	Není
Úřední jazyk	Kazachstán
Kódy
ISO 639-1	kk
ISO 639-2	kaz (B) kaz (T)
ISO 639-3	není
Ethnologue	KK
Wikipedie
kk.wikipedia.org

Kazaština (kazašsky qazaq tili, қазақ тілі /qɑzɑq tˈlə/) je turkický jazyk, kterým se mluví hlavně v Kazachstánu, ale také v Číně a v Mongolsku. Zapisuje se cyrilicí a od roku 2018 také latinkou. Úplný přechod na latinku by měl proběhnout v roce 2025

Zápis

Nejstarší turkické písemné památky jsou zaznamenány orchonským písmem, které bylo v oblasti Střední Asie užíváno od 8. století našeho letopočtu. V 10. stoletím jej vytlačilo písmo arabské, které se pro zápis kazaštiny používalo až do 20. století. Na konci 19. století se objevily první pokusy zápisu turkických jazyků cyrilicí a vznikla tzv. misionářská cyrilice, která byla užívána souběžně s arabským písmem do 20. let 20. století. Během 20. let byla vyvíjena jednotná turkická abeceda na základě latinky, tzv. janalif, kterou by mohly užívat všechny turkické národy v Sovětském svazu. Tato abeceda byla oficiálně zavedena roku 1928. V letech 1938 až 1940 sovětské vedení rozhodlo o převedení latinských abeced neslovanských jazyků v SSSR na cyrilici, které se kromě turkických jazyků týkalo například i moldavštiny. Cyrilská abeceda je pro kazaštinu oficiálně užívána dosud, ale od roku 2018 se také používá latinka. V prosinci 2012 rozhodl prezident Republiky Kazachstán Nursultan Nazarbajev, že Kazachstán do roku 2025 přestane používat azbuku a bude užívat výhradně latinku.^[1] Dne 12. dubna 2017 prezident Nazarbajev nařídil úřadům přepsat kazašskou abecedu do latinky do konce roku (2017), což signalizuje konec azbuky jako oficiálního písma pro kazaštinu.^[2] Od roku 2018 se začaly používat učebnice v latince a je povinně vyučována na všech školách. Do roku 2025 lze používat obě abecedy, poté pouze latinka. První verze obsahovala apostrofy, které se lidem nelíbily a připadaly jim humorné. Proto se Kazašská vláda rozhodla vytvořit verzi latinky na základě dalších států, které přešly na latinku. Díky této události se museli opět přepsat učebnice. ^[3] ^[4]

Odlišná je situace jazyka kazašské menšiny v Číně. Během kulturní revoluce v 60. letech byla prosazována snaha zavést pro jazyky menšin čínské znakové písmo. Kvůli celkovému neúspěchu bylo od tohoto záměru upuštěno a pro nečínské jazyky se zavedl zápis pomocí pinyinu.

Azbuka

A	Ә	Б	B	Г	Ғ	Д	E	Ё	Ж	З	И	Й	К	Қ	Л	М	H	Ң	O	Ө	П	P	C	T	У	Ұ	Ү	Ф	Х	Һ	Ц	Ч	Ш	Щ	Ъ	Ы	І	Ь	Э	Ю	Я

Výslovnost specifických znaků

әӘ /ə/
іІ /ɪ/
ңҢ /ŋ/
ғҒ /ʁ/
үҮ /u/
ұҰ /ʉ/
қҚ /q/
өӨ /ɵ/
һҺ /ɦ/

Latinka

Stará verze (2017):

A	Aʼ	B	D	E	F	G	Gʼ	H	I	Iʼ	J	K	L	M	N	Nʼ	O	Oʼ	P	Q	R	S	Sʼ	Cʼ	T	U	Uʼ	V	Y	Yʼ	Z

Nová verze (2018):

A	Á	B	D	E	F	G	Ǵ	H	I	I	J	K	L	M	N	Ń	O	Ó	P	Q	R	S	T	U	Ú	V	Y	Ý	Z	Sh	Ch

Výslovnost specifických znaků

Áá /ə/
Ǵǵ /ʁ/
Iı /əj/
Ńń /ŋ/
Óó /œ/
Úú /ʉ/
Ýý /w, ʊw, ʉw/
Chch /t͡ɕ/
Shsh /ʃ/

Tabulka odpovídajících si znaků

Cyrilice	Latinka (2018)	Latinka (2017)	Latinka (QazAqparat)	Braillovo písmo	Arabské písmo	Název arabského písmene	IPA výslovnost
А а	A a	A a	A a	⠁	ا‬	Alif	/ɑ/
Ә ә	Á á	Aʼ aʼ	Ä ä	⠜	ٵ‬	Hamza + Alif	/æ/
Б б	B b	B b	B b	⠃	ب‬	Ba	/b/
В в	V v	V v	V v	⠺	ۆ‬	Waw with V	/v/
Г г	G g	G g	G g	⠛	گ	Gaf	/ɡ/
Ғ ғ	Ǵ ǵ	Gʼ gʼ	Ğ ğ	⠻	ع‬	Ghain	/ʁ/
Д д	D d	D d	D d	⠙	د‬	Dal	/d/
Е е	E e	E e	E e	⠑	ە‬	Ha	/e/, /ʲe/
Ё ё	Io ıo		Yo yo	⠡	يو‬	Yo	/jo/
Ж ж	J j	J j	J j	⠚	ج‬	Jeem	/ʒ/, /ʐ/
З з	Z z	Z z	Z z	⠵	ز‬	Za	/z/
И и	I i	Iʼ i	Ï ï	⠊	ٸ‬	Ya	/əj/, /ɘj/
Й й	I ı	Iʼ iʼ	Y y	⠯	ي‬	Ya	/j/
К к	K k	K k	K k	⠅	ك‬	Kaf	/k/
Қ қ	Q q	Q q	Q q	⠹	ق‬	Qaf	/q/
Л л	L l	L l	L l	⠇	ل‬	Lam	/ɫ/, /l/
М м	M m	M m	M m	⠍	م‬	Meem	/m/
Н н	N n	N n	N n	⠝	ن‬	Noon	/n/
Ң ң	Ń ń	Nʼ nʼ	Ñ ñ	⠩	ڭ‬	Kaf with 3 dots	/ŋ/
О о	O o	O o	O o	⠩	و‬	Waw	/o/, /ʷo/
Ө ө	Ó ó	Oʼ oʼ	Ö ö	⠣	ٶ‬	Hamza + Waw	/œ/, /ʷœ/
П п	P p	P p	P p	⠏	پ‬	Pa	/p/
Р р	R r	R r	R r	⠗	ر‬	Ra	/ɾ/
С с	S s	S s	S s	⠎	س‬	Seen	/s/
Т т	T t	T t	T t	⠞	ت‬	Ta	/t/
У у	Ý ý	Yʼ yʼ	W w	⠥	ۋ‬	Waw with 3 dots	/w/, /ʊw/, /ʉw/
Ұ ұ	U u	U u	U u	⠌	ۇ‬	Waw with damma	/ʊ/
Ү ү	Ú ú	Uʼ uʼ	Ü ü	⠬	ٷ‬	Hamza + Waw with damma	/ʉ/
Ф ф	F f	F f	F f	⠋	ف‬	Fa	/f/
Х х	H h	X x	X x	⠓	ح	Kha without dots	/χ/
Һ һ	H h	H h	H h	⠧	ھ	Initial Ha	/h/
Ц ц	Ts ts		C c	⠉	تس‬	Ta + Seen	/ts/
Ч ч	Ch ch	Cʼ cʼ	Ç ç	⠟	چ‬	Cheem	/t͡ɕ/
Ш ш	Sh sh	Sʼ sʼ	Ş ş	⠱	ش‬	Sheen	/ʃ/, /ʂ/
Щ щ			Şş şş	⠭	شش	Sheen + Sheen	/ɕː/
Ъ ъ			(ʺ)	⠷	--	--	--
Ы ы	Y y	Y y	I ı	⠮	ى‬	Ya without dots	/ə/
І і	I i	I i	İ i	⠽	ٸ‬	Hamza + Ya without dots	/ɘ/
Ь ь			(ʹ)	⠾	--	--	--
Э э			É é	⠪	ە‬	Ha	/e/
Ю ю	Iý ıý		Yw yw	⠳	يۋ‬	Ya + Waw with 3 dots	/jʉw/, /jʊw/
Я я	Ia ıa		Ya ya	⠫	يا	Ya + Alif	/jɑ/

Vzorový text

Deklarace lidských práv:

Kazaština v oficiální latince z roku 2018	Kazaština v cyrilici	Čeština
Barlyq adamdar týmysynan azat jáne qadir-qasıeti men quqyqtary teń bolyp dúnıege keledi. Adamdarǵa aqyl-parasat, ar-ojdan berilgen, sondyqtan olar bir-birimen týystyq, baýyrmaldyq qarym-qatynas jasaýlary tıis.	Барлық адамдар тумысынан азат және қадір-қасиеті мен құқықтары тең болып дүниеге келеді. Адамдарға ақыл-парасат, ар-ождан берілген, сондықтан олар бір-бірімен туыстық, бауырмалдық қарым-қатынас жасаулары тиіс.	Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednat v duchu bratrství.
Kazaština v arabském písmu	Kazaština v latince Janalif z roku 1938	Kazaština v latince Janalif z roku 1929
بارلىق ادامدار تۋمىسىنان ازات جانە قادىر-قاسيەتى مەن كۇقىقتارى تەڭ بولىپ دۇنيەگە كەلەدى. ادامدارعا اقىل-پاراسات، ار-وجدان بەرىلگەن، سوندىقتان ولار ٴبىر-بىرىمەن تۋىستىق، باۋىرمالدىق قارىم-قاتىناس جاساۋلارى ٴتيىس.	Barlьq adamdar tumьsьnan azat çəne qadjr-qasietj men qūqьqtarь teꞑ bolьp dyniege keledj. Adamdarƣa aqьl-parasat, ar-oçdan berjlgen, sondьqtan olar bjr-bjrjmen tuьstьq, bauьrmaldьq qarьm-qatьnas çasaularь tijs.	Barlьq adamdar tumьsьnan azat çəne qadjr-qasietj men qūqьqtarь teꞑ bolьp dyniege keledj. Adamdarƣa aqьl-parasat, ar-oçdan berjlgen, sondьqtan olar bjr-bjrjmen tuьstьq, bauьrmaldьq qarьm-qatьnas çasaularь tijs.
Kazaština v Pchin-jinu
Barleⱪ adamdar tewmesenan azat jənê ⱪadir-ⱪasiyêti mên ⱪuⱪeⱪtare têng bolep düniyêgê kêlêdi. Adamdarƣa aⱪel-parasat, ar-ojdan bêrilgên, sondeⱪtan olar bir-birimên tewesteⱪ, bawermaldeⱪ ⱪarem-ⱪatenas jasawlare tiyis.

Reference

↑ Kazachstán chce opustit azbuku a přejít k latince
↑ Kazakh President Orders Shift Away From Cyrillic Alphabet [online]. [cit. 2017-04-12]. Dostupné online.
↑ Archivovaná kopie. m.rozhlas.cz [online]. [cit. 2017-04-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-04-13.
↑ https://zpravy.idnes.cz/kazachstan-pismo-zmena-zmatek-azbuka-latinka-fn7-/zahranicni.aspx?c=A180223_164445_zahranicni_ane

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Kyjevtroleje/Pískoviště na Wikimedia Commons
Kniha Kazaština ve Wikiknihách
Transkripce kazašské azbuky ONLINE.

Pahýl

Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.

Kategorie:Živé jazyky Kategorie:Kypčacké jazyky Kategorie:Jazyky Kazachstánu Kategorie:Jazyky Karakalpakstánu Kategorie:Jazyky Číny Kategorie:Jazyky Mongolska

[1] ŠUSTROVÁ, Petruška. Sovětská říše podle abecedy…. babylonrevue.cz. 2017-04-26. Dostupné online [cit. 2017-11-14].

[2] TARAS, Anton. Proč nemluví Bělorusové bělorusky.... Britské listy. 2011-11-07. Dostupné online [cit. 2017-11-14]. (anglicky)

[3] David Dalby, Linguasphere (1999/2000, Linguasphere Observatory), pg. 445, 53-AAA-g, "Srpski+Hrvatski, Serbo-Croatian".

[4] Benjamin V. Fortson, IV, Indo-European Language and Culture: An Introduction, 2nd ed. (2010, Blackwell), pg. 431, "Because of their mutual intelligibility, Serbian, Croatian, and Bosnian are usually thought of as constituting one language called Serbo-Croatian."

[5] Václav Blažek, "On the Internal Classification of Indo-European Languages: Survey" retrieved 20 Oct 2010, pp. 15–16.

[6] POPIS STANOVNIŠTVA, DOMAĆINSTAVA I STANOVA U BOSNI I HERCEGOVINI, 2013. REZULTATI POPISA [online]. Sarajevo: Agencija za statistiku Bosne i Hercegovine, Juni 2016. [cit. 2017-02-03]. Dostupné online.

[7] Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u Republici Srbiji 2011. Knjiga 4: Veroispovest, maternji jezik i nacionalna pripadnost [online]. Beograd: Republički zavod za statistiku, 2013 [cit. 2017-02-03]. Dostupné online.

[8] Popis stanovništva, domaćinstava i stanova u Crnoj Gori 2011. godine [online]. Podgorica: [cit. 2017-02-03]. Dostupné online.

[9] 3. STANOVNIŠTVO PREMA MATERINSKOM JEZIKU – DETALJNA KLASIFIKACIJA – POPIS 2011 [online]. Državni zavod za statistiku [cit. 2017-02-03]. Dostupné online.

[10] KORDIĆ, Snježana. I dalje jedan jezik. Sarajevske sveske. Sarajevo: 2005, čís. 10, s. 83–89. Dostupné online. ISSN 1512-8539. (srbochorvatština)

[11] KAFADAR, Enisa. Bosnisch, Kroatisch, Serbisch – Wie spricht man eigentlich in Bosnien-Herzegowina?. In: HENN-MEMMESHEIMER, Beate; FRANZ, Joachim. Die Ordnung des Standard und die Differenzierung der Diskurse; Teil 1. Frankfurt am Main: Lang, 2009. Dostupné online. S. 103. (němčina)

[12] KORDIĆ, Snježana. Jezična politika: prosvjećivati ili zamagljivati?. In: GAVRIĆ, Saša. Jezička/e politika/e u Bosni i Hercegovini i njemačkom govornom području: zbornik radova predstavljenih na istoimenoj konferenciji održanoj 22. marta 2011. godine u Sarajevu. Sarajevo: Goethe-Institut Bosnien und Herzegowina ; Ambasada Republike Austrije ; Ambasada Švicarske konfederacije, 2011. Dostupné online. ISBN 978-9958-1959-0-7. S. 60–66. (srbochorvatština)

[PJ154-13] RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Jezička prilike u Bosni i Hercegovini, s. 154. (srbština)

[PJ146-14] RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Između balkanizacije i evropeizacije, s. 146. (srbština)

[15] Richard Watkins, Christopher Deliso: Bulharsko. Praha : Svojtka & Co., 2008, 356 s.

[16] Varovný nápis „Pušeneto vredi seriozno na Vas i na drugite okolo Vas“ na cigaretách P Prestige (Bulgarian version) (Silver) KS-20-H - Bulgaria

[17] Bulgarian MPs pass bill introducing graphic tobacco packaging

[eth-18] Ethnologue

[omn-19] Omniglot

[20] ttp://www.technicke-normy-csn.cz/010185-csn-iso-9_4_65539.'html

[21] Edita Lichtenbergová (ed). Doporučení pro přepis nelatinkových písem do latinky. Praha 2004, 2. vydání 2006.

[22] rabština nemá hlásku p a nahrazuje ji příbuznými zvuky (Arabové/muslimové dobyli a ovládli Persii v polovině 7. století)

[23] Russian is now the second most used language on the web [online]. Internet World Stats. Dostupné online.

[24] PROCHÁZKOVÁ, Petra. Ruština je jako světový jazyk na ústupu. Předbíhá ji i bengálština | Svět. Lidovky.cz [online]. 2010-06-07 [cit. 2017-12-15]. Dostupné online.

[25] MAŠÍNOVÁ, Lucie. Žáci si do ruských vět přidávali česká slova, vzpomíná Jana Jirásková. Kolínský deník. 2014-11-13. Dostupné online [cit. 2017-12-15].

[26] CHALUPA, Kristián. Od fanatické ruštinářky po solidní výuku na univerzitní půdě. Jak se daří ruštině v Česku? — HlídacíPes.org. HlídacíPes.org. 2017-07-07. Dostupné online [cit. 2017-12-15].

[27] Na troskách sovětské říše se rusky moc nemluví. iDNES.cz [online]. 2002-06-26 [cit. 2017-12-15]. Dostupné online.

[28] RADIMSKÝ, Jan. Italské a vybrané francouzské neologismy z oblasti informatiky a nových médií (1990-1996). [s.l.]: Jan Radimský 119 s. Dostupné online. ISBN 9788070406243. Google-Books-ID: dkTsdVx1qEUC.

[29] Rusko vetovalo návrh příměří a zřízení bezletové zóny v Aleppu. iDNES.cz [online]. 2016-10-08 [cit. 2017-12-15]. Dostupné online.

[30] Wurm, Stephen Adolphe; Li, Rong; Baumann, Theo; Lee, Mei W. (1987), Language Atlas of China, Longman, ISBN 978-962-359-085-3.

[31] [1]

[32] KORDIĆ, Snježana. Nationale Varietäten der serbokroatischen Sprache. In: GOLUBOVIĆ, Biljana; RAECKE, Jochen. Bosnisch - Kroatisch - Serbisch als Fremdsprachen an den Universitäten der Welt. München: Sagner, 2008. Dostupné online. ISBN 978-3-86688-032-0. S. 93–102. (němčina)

[Milošević13-33] MILOŠEVIĆ, Miloš. Gramatika srpskoga jezika. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Pisma srpskoga jezika, s. 13. (srbština)

[Milošević9-34] MILOŠEVIĆ, Miloš. Gramatika srpskoga jezika. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Protivnici Vukove reforme, s. 9. (srbština)

[35] SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §8, s. 18.

[36] SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §9, s. 20.

[rfr1-37] SEDLÁČEK, Jan. Stručná mluvnice srbocharvátštiny. Praha: Academia, 1989. Kapitola §2, s. 11.

[PJ43-38] RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Jezička situacija u SFR Jugoslaviji, s. 43. (srbština)

[39] hbs na ISO 639-3 [online]. ISO 639-3. Dostupné online.

[40] KORDIĆ, Snježana. Jezik i nacionalizam. Zagreb: Durieux, 2010. 430 s. (Rotulus Universitas). Dostupné online. ISBN 978-953-188-311-5. (srbochorvatština)

[41] GRÖSCHEL, Bernhard. Das Serbokroatische zwischen Linguistik und Politik: mit einer Bibliographie zum postjugoslavischen Sprachenstreit. München: Lincom Europa, 2009. 451 s. (Lincom Studies in Slavic Linguistics ; vol 34). ISBN 978-3-929075-79-3. (němčina)

[42] BUNČIĆ, Daniel. Die (Re-)Nationalisierung der serbokroatischen Standards. In: KEMPGEN, Sebastian. Deutsche Beiträge zum 14. Internationalen Slavistenkongress, Ohrid, 2008. München: Sagner, 2008. S. 93. (němčina)

[43] KORDIĆ, Snježana. Policentrični standardni jezik. In: BADURINA, Lada; PRANJKOVIĆ, Ivo; SILIĆ, Josip. Jezični varijeteti i nacionalni identiteti. Zagreb: Disput, 2009. Dostupné online. ISBN 978-953-260-054-4. S. 83–108. (srbochorvatština)

[44] BLUM, Daniel. Sprache und Politik : Sprachpolitik und Sprachnationalismus in der Republik Indien und dem sozialistischen Jugoslawien (1945-1991). Würzburg: Ergon, 2002. 200 s. (Beiträge zur Südasienforschung ; vol. 192). ISBN 3-89913-253-X. (němčina)

[45] THOMAS, Paul-Louis. Le serbo-croate (bosniaque, croate, monténégrin, serbe): de l’étude d’une langue à l’identité des langues. Revue des études slaves. 2003, roč. 74, čís. 2-3, s. 311–325. Dostupné online [cit. 2013-07-13]. ISSN 0080-2557. (francouzština)

[Milošević16-46] MILOŠEVIĆ, Miloš. Bečki književni dogovor. Bělehrad: Draganić, 2003. Kapitola Pisma srpskoga jezika, s. 16. (srbština)

[IJ-243-47] BOŽIĆ, Ivan; ĆIRKOVIĆ, Sima; DEDIJER, Vladimir; EKMEČIĆ, Milorad. Istorija Jugoslavije. Beograd: Prosveta, 1972. S. 243. (srbochorvatština)

[PJ42-48] RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Srpsko-hrvatska relacija, s. 42. (srbština)

[PJ40-49] RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola Srpsko-hrvatska relacija, s. 40. (srbština)

[50] KORDIĆ, Snježana. Plurizentrische Sprachen, Ausbausprachen, Abstandsprachen und die Serbokroatistik. Zeitschrift für Balkanologie. 2009, roč. 45, čís. 2, s. 210–215. Dostupné online. ISSN 0044-2356. (němčina)

[51] KORDIĆ, Snježana. Nationale Varietäten der serbokroatischen Sprache. In: GOLUBOVIĆ, Biljana; RAECKE, Jochen. Bosnisch - Kroatisch - Serbisch als Fremdsprachen an den Universitäten der Welt. München: Sagner, 2008. Dostupné online. ISBN 978-3-86688-032-0. S. 93–102. (němčina)

[52] KORDIĆ, Snježana. Serbo-Croatian. München a Newcastle: Lincom Europa, 1997, 2. vydání 2006. (Languages of the World/Materials 148). ISBN 3-89586-161-8. S. 8. (angličtina) Contents.

[PJ59-53] RADOVANOVIĆ, Milorad. Planiranje jezika. Novi Sad: Izdavačka knjižarica Zorvana Stojanovića Sremski Karlovci, 2004. ISBN 86-7543-088-4. Kapitola O evropeizaciji u eksternoj ravni, s. 59. (srbština)

[54] RFE/RL's South Slavic broadcasting [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-14.

[55] RFE/RL's South Slavic and Albanian Languages Service [online]. [cit. 2009-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-13.

[56] Slobodna Evropa [online]. Dostupné online.

[57] Srbské děti mluví chorvatsky, může za to televize

[58] Srbsko chce chránit cyrilici. Širší využití mají zajistit daňové úlevy

[59] Al Jazeera Balkans

[60] Televize Al Džazíra expanduje. Od pátku vysílá také na Balkáně

[61] Al-Džazíra vysílá už rok na Balkáně. A vydobyla si tam respekt

[62] Chorvatský Vukovar zaplavily nápisy psané srbskou cyrilicí. Unie to vyžaduje, lidé se bouří

[63] Na smíření nemyslí. Srbštinu tady nechceme, bouří se vukovarští Chorvaté

[1]

[2]

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[1]

[2]

[3]

[1]

[2]

[1]

[2]

[1]

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[1]

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

[26]

[1]

[2]

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[1]

[2]

[1]

[2]

[3]

[4]

[5]

[6]

[7]

[8]

[9]

[10]

[11]

[12]

[13]

[14]

[15]

[16]

[17]

[18]

[19]

[20]

[21]

[22]

[23]

[24]

[25]

Latinka

Základní písmena dle ISO*	Aa Bb Cc Dd Ee Ff Gg Hh Ii Jj Kk Ll Mm Nn Oo Pp Qq Rr Ss Tt Uu Vv Ww Xx Yy Zz

Další písmena	Əə Ǝǝ Ɛɛ Ɣɣ Ɩɩ Ɐɐ Ꝺꝺ Þþ Ꞇꞇ Ʇʇ Ŋŋ Ɔɔ ſ Ꞵꞵ Ƨƨ Ʋʋ Ʊʊ Ꝩꝩ Ꝡꝡ ẜẝ Ꞅꞅ Ꝭꝭ Ʒʒ Ƹƹ Ȣȣ Ʌʌ Ꞁꞁ Ỽỽ ʚꞝ Ƣƣ Kʼĸ Ƿƿ Ⅎⅎ Ꝼꝼ Ꝛꝛ Ʀʀ Ᵹᵹ Ꝿꝿ Ьь Ʞʞ Ȝȝ Ꝫꝫ Ꜭꜭ Ɥɥ Ꝝꝝ Ƽƽ Ꝯꝯ Ɂɂ Ƕƕ Ꜧꜧ

Spřežky a ligatury	Ææ Œœ ẞß Ỻỻ Ǆǅǆ Ǳǲǳ Ǉǈǉ Ǌǋǌ ȸ ȹ Ĳĳ ch cz gb gh gy ll ly nh ny rr sh sz th

Varianty písmena A	Áá Ââ Àà Ăă Ȃȃ Ảả A̋a̋ Ȁȁ Ǎǎ Āā A̍a̍ Ȧȧ Åå A̐a̐ Ãã Ää A̓a̓ Ⱥⱥ A̭a̭ A̧a̧ A̱a̱ Ąą Ạạ Ḁḁ A̰a̰ A̲a̲ A̤a̤ Ấấ Ầầ Ẩẩ Ẫẫ Ắắ Ằằ Ẳẳ Ẵẵ Ā́ā́ Ā̀ā̀ Ā̂ā̂ Ā̌ā̌ Ā̊ā̊ Ǡǡ Ǻǻ Ã́ã́ Ã̀ã̀ Ã̂ã̂ Ã̌ã̌ Ã̍ã̍ Ä́ä́ Ä̀ä̀ Ä̂ä̂ Ä̌ä̌ Ǟǟ Ä̃ä̃ Á̧á̧ À̧à̧ Â̧â̧ Ǎ̧ǎ̧ Á̱á̱ À̱à̱ Â̱â̱ Ā̱ā̱ Ā̱́ā̱́ Ā̱̀ā̱̀ Ā̱̂ā̱̂ Å̱å̱ Ä̱ä̱ Ạ́ạ́ Ạ̀ạ̀ Ậậ Ặặ Ạ̄ạ̄ Ạ̃ạ̃ Ạ̈ạ̈ Ą́ą́ Ą̀ą̀ Ą̂ą̂ Ą̌ą̌ Ą̄ą̄ Ą̄́ą̄́ Ą̄̀ą̄̀ Ą̄̂ą̄̂ Ą̄̌ą̄̌ Ą̊ą̊ Ą̃ą̃ Ą̈ą̈ Ą̈̀ą̈̀ Ą̈̂ą̈̂ Ą̈̌ą̈̌ Á̤á̤ À̤à̤ Â̤â̤ Ă̤ă̤ Ā̤ā̤ A̤̍a̤̍

* tučně jsou písmena původní latinské abecedy Seznam jazyků používajících latinku

Latinka

Základní písmena dle ISO*	Aa Bb Cc Dd Ee Ff Gg Hh Ii Jj Kk Ll Mm Nn Oo Pp Qq Rr Ss Tt Uu Vv Ww Xx Yy Zz

Další písmena	Əə Ǝǝ Ɛɛ Ɣɣ Ɩɩ Ɐɐ Ꝺꝺ Þþ Ꞇꞇ Ʇʇ Ŋŋ Ɔɔ ſ Ꞵꞵ Ƨƨ Ʋʋ Ʊʊ Ꝩꝩ Ꝡꝡ ẜẝ Ꞅꞅ Ꝭꝭ Ʒʒ Ƹƹ Ȣȣ Ʌʌ Ꞁꞁ Ỽỽ ʚꞝ Ƣƣ Kʼĸ Ƿƿ Ⅎⅎ Ꝼꝼ Ꝛꝛ Ʀʀ Ᵹᵹ Ꝿꝿ Ьь Ʞʞ Ȝȝ Ꝫꝫ Ꜭꜭ Ɥɥ Ꝝꝝ Ƽƽ Ꝯꝯ Ɂɂ Ƕƕ Ꜧꜧ

Spřežky a ligatury	Ææ Œœ ẞß Ỻỻ Ǆǅǆ Ǳǲǳ Ǉǈǉ Ǌǋǌ ȸ ȹ Ĳĳ ch cz gb gh gy ll ly nh ny rr sh sz th

Varianty písmena U	Úú Ůů Ùù Üü Űű Ūū Ųų Ûû Ũũ Ǔǔ Ŭŭ Ṳṳ Ṵṵ Ṷṷ Ụụ Ủủ Ưư Ṹṹ Ṻṻ Ứứ Ừừ Ửử Ữữ Ựự Ǘǘ Ū́ū́ Ǚǚ U̇u̇ U̇̄u̇̄ Ȕȕ Ū̀ū̀ Ǜǜ Ų́ų́ Ų̃ų̃ Ǖǖ Ȗȗ Ū̂ū̂ Ū̃ū̃ U̱u̱ Ů́ů́ Ů̃ů̃ Ũ̊ũ̊ Ū̊ū̊ Ʉʉ

Písmena s ocáskem	Ąą Ęę Įį M̨m̨ Ǫǫ Ųų Y̨y̨ Æ̨æ̨

* tučně jsou písmena původní latinské abecedy Seznam jazyků používajících latinku

Jazyky Ruské federace

Úřední jazyk federace	ruština

Úřední jazyky federálních subjektů	abazinština • adygejština • agulština • altajština • avarština • ázerbájdžánština • baškirština • burjatština • cachurština • čečenština • čuvaština • darginština • chakaština • inguština • jakutština • kabardo-čerkeština • kalmyčtina • karačajsko-balkarština • komijština • krymská tatarština • kumykština • lakština • lezginština • marijština (lužní marijština, horská marijština) • mordvinské jazyky (mokša, erzja) • nogajština • osetština • rutulština • tabasaranština • tatarština • tuvinština • ukrajinština • udmurtština

Neúřední jazyky menšin s oficiálním statutem	čukotština • dolganština • evenština • evenkijština • finština • chantyjština • jukagirské jazyky (severní jukagirština, jižní jukagirština) • karelština • kazaština • komi-permjačtina • mansijština • něnečtina • selkupština • vepština

Sinotibetská jazyková rodina

Čínština	severočínské dialekty (standardní čínština • ťin) • wu (šanghajština • chuej) • jüe (kantonština • pching-chua) • min • siang • hakka • kan

Tibetobarmské	kamarupanské • himálajské • qiangské • jingpho-nungsko-luské • lolo-barmsko-naxské • karenské • baiština

Jazyky Ruské federace

Úřední jazyk federace	ruština

Úřední jazyky federálních subjektů	abazinština • adygejština • agulština • altajština • avarština • ázerbájdžánština • baškirština • burjatština • cachurština • čečenština • čuvaština • darginština • chakaština • inguština • jakutština • kabardo-čerkeština • kalmyčtina • karačajsko-balkarština • komijština • krymská tatarština • kumykština • lakština • lezginština • marijština (lužní marijština, horská marijština) • mordvinské jazyky (mokša, erzja) • nogajština • osetština • rutulština • tabasaranština • tatarština • tuvinština • ukrajinština • udmurtština

Neúřední jazyky menšin s oficiálním statutem	čukotština • dolganština • evenština • evenkijština • finština • chantyjština • jukagirské jazyky (severní jukagirština, jižní jukagirština) • karelština • kazaština • komi-permjačtina • mansijština • něnečtina • selkupština • vepština