Sásánovci

Sásánovci
Země	Novoperská říše
Tituly	šáhanšáh (velkokrál, král králů)
Zakladatel	Ardašír I.
Mytický zakladatel	Sásán
Konec vlády	651 n. l.
Vymření po meči	Jazdkart III.
Poslední vládce	Jazdkart III.
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Sásánovci byla královská dynastie, vládnoucí ve starověké Persii^[1] v letech 224 až 651. Dobu jejího panování vymezuje pád parthské arsakovské dynastie na počátku 3. století a arabská expanze ve století 7. Těžiště sásánovské říše se nacházelo na území současných států Írán a Irák, králové však dočasně ovládali i oblast dnešního Jemenu, Sýrie, Turecka, Egypta, Afghánistánu, Pákistánu, Turkmenistánu, Arménie a Ázerbájdžánu.

Počátky

Sásánovci, poslední předislámská dynastie v Persii, odvozují svůj původ od duchovního jménem Sásán, který byl kolem roku 200 n. l. veleknězem chrámu bohyně Anáhity ve městě Stachru v Persidě, dnešním Fársu. Je o něm relativně málo známo, stejně jako o jeho synovi Pápakovi, jenž se již domohl jistého politického vlivu v centrálním Íránu. Pápakův syn Ardašír zahájil někdy v druhém desetiletí 3. století vzpouru proti parthskému velkokrálovi Artabanu IV., porazil ho po několikaletých bojích roku 224 na planině Óhrmazdakán a vyvrátil parthskou říši, existující více než tři sta let. Svými výboji založil nový státní útvar, říši novoperskou či sásánovskou, která zanikla až v 7. století pod náporem muslimských arabských vojsk; v roce 226 se nechal slavnostně korunovat v Ktésifóntu na velkokrále.

Vnitropoliticky prosazoval první Sásánovec politiku dorozumění s parthskou nobilitou, jež disponovala značnou mocí, zahraničněpoliticky započal takřka ihned s expanzí vůči římské říši, ovládající od dob Septimia Severa oblast severní Mezopotámie. Ačkoli válka mezi oběma mocnostmi skončila roku 233 v podstatě nerozhodně, v následujících letech se Peršanům podařilo dobýt několik římských opěrných bodů na horním Eufratu, což připravilo půdu pro další ofenzívní akce v budoucnu. Celkově měla perská říše za Ardašíra zhruba stejnou rozlohu jako říše parthská, rozdíl byl jen v tom, že sásánovský stát byl mnohem centralizovanějším a méně heterogenním útvarem než jeho parthský předchůdce.

Šápúr I. a jeho nástupci

Ardašírův syn Šápúr I., který jako první sásánovský panovník užíval titulu král králů Éránu a Anéránu (tj. Neíránu), je právem považován za jednoho z nejvýznamnějších válečníků v celých dlouhých dějinách Persie. Známé jsou zejména jeho tři výpravy proti římské říši, jež skončily těžkými porážkami císařských legií na hranicích obou zemí (při třetí výpravě v roce 260 zajal Šápúr dokonce římského císaře Valeriana a s mnoha význačnými Římany ho odvedl do své vlasti).^[2] Šápúr rovněž ovládl pro svůj rod Arménii, římský vazalský stát spravovaný vedlejší linií Arsakovců, a po celé říši zakládal četná nová města (Gundéšápúr, Bíšápúr a další). Nábožensky byl tolerantní (mj. i vůči křesťanům a manichejcům), přesto však nastal za jeho vlády zřetelný rozmach zarathuštrismu, spojený s posílením vlivu jeho kněží – mágů.

Po Šápúrově smrti roku 271/272 se na trůně vystřídali dva jeho synové, ale jejich vláda trvala příliš krátce na to, aby v dějinách zanechali větší stopu. Teprve další král, Šápúrův vnuk Bahrám II. (276–293), se udržel u moci déle a má proto jako panovník svůj význam. Ačkoli nebyl zdaleka tak energický jako jeho děd, podařilo se mu odrazit nebezpečný vpád Římanů, stále toužících odčinit porážky z předchozích let. Ve vnitropolitické oblasti měl na Bahráma značný vliv zarathuštrovský duchovní Kartír, který ostře vystupoval proti jinověrcům – křesťanům, manichejcům, židům a buddhistům.

Za krále Narséa (293–302) propukl opět konflikt s římskou říší, tentokrát kvůli Arménii, která se s pomocí císaře vymanila z perského vlivu (asi už na sklonku Bahrámovy vlády). Zpočátku probíhaly boje poměrně úspěšně pro sásánovskou stranu, avšak karta se rychle obrátila a po vážných porážkách musel velkokrál uzavřít roku 297/298 nevýhodnou mírovou smlouvu z Nisibis, jež přiznávala Římanům svrchovanost nad Arménii i nad Gruzií. Až do vlády Šápúra II. se již na perském trůně neobjevil panovník, který by měl ve vnitřních i zahraničněpolitických ohledech větší význam.

Vláda Šápúra II.

Narséův vnuk Šápúr II. má mezi sásánovskými králi jeden primát – stál v čele perského státu plných sedmdesát let (309–379). Byl to panovník schopný a energický, v mnohém podobný svému pradědu Šápúru I. z předchozího století. Jeho vláda se vyznačovala vleklým válečným konfliktem s římskou říší, který sice nepřinesl výraznější územní zisky, zato však zjednal Peršanům respekt u sousedů na západě a celkově posílil královskou moc. Obléhání a dobytí města Amidy na římsko-perském pomezí či pokus římského císaře Iuliana obsadit perské hlavní město Ktésifón se zapsaly trvale do válečných análů římských a perských dějin.

Zahraničněpolitické záležitosti za Šápúra silně ovlivňovaly domácí politiku. Koncem třicátých let, kdy začal konflikt s Římem, začala i dlouholetá perzekuce perských křesťanů, které král a zarathuštrovské kněžstvo považovali za exponenty římské politiky (do doby Šápúrova panování spadá vnějšková christianizace římské říše za Konstantina Velikého). Jednou z prvních obětí perzekuce, jež vyvolala v říši značné společenské napětí, byl i nejvyšší představitel perské církve, ktésifóntský biskup Šimon bar Sabba‘é. Pronásledování sporadicky pokračovalo ještě za Šápúrova nástupce Ardašíra II.

Navzdory těmto problémům byl Šápúr II. bezpochyby jedním z největších panovníků, kteří kdy seděli na perském trůně. Byl nadaný stejnou měrou vojensky i diplomaticky a přivedl sásánovskou říši na vrchol moci. To si uvědomovali již současníci, např. římský kronikář Ammianus Marcellinus, který se v jedné fázi osobně zúčastnil bojů s králem. V íránské tradici je Šápúrova doba označována za "zlatý věk".

Za vlády tohoto panovníky se předpokládá sepsání Sasánského archetypu avesty.^[3]

Krize v 5. století

Žádný z králů vládnoucích v příštích sto letech nedosáhl Šápúrova formátu a ani ti nejschopnější nedokázali zabránit postupnému úpadku říše. Příčin bylo více, od posílení moci šlechty na úkor panovníka až po vyčerpávající boje s Hefthality na východě, které perskou říši dokonce přivedly do politické závislosti na protivníku. Také mimořádné sucho a s tím spojená neúroda v šedesátých letech 5. století otřásly postavením velkokrále, třebaže se podařilo zamezit rozsáhlejším projevům hladomoru. Podobně jako na západě, kde právě zanikal antický svět, i na východě procházel dosavadní řád závažnou krizí – a neméně dramaticky.

Z událostí 5. století mají největší význam porážka krále Péróze I. v boji s Hefthality (484) a takzvané mazdakovské bouře v devadesátých letech, které jistou dobu ohrožovaly stabilitu celého společenského uspořádání v říši. Tyto nepokoje, spjaté s osobou náboženského reformátora Mazdaka, měly při zpětném pohledu za následek nikoli spravedlivější rozdělení majetku (jak Mazdak požadoval), nýbrž zlomení moci vysoké šlechty a opětovné posílení královské autority. V tomto smyslu přispěly k novému rozmachu sásánovské říše v 6. století.

Na postavení křesťanů ve státě mělo značný vliv prosazení nestoriánství jako závazné formy věrouky v roce 484 (koncil v Gundéšápúru). Protože nestoriáni se nacházeli ve schismatu s ortodoxními křesťany na západě, přestali sásánovští králové pohlížet na své křesťanské poddané jako na římskou pátou kolonu a nechali je svobodně vyznávat jejich víru.

Rozmach za Husrava I.

Husrav I., zvaný v západních pramenech Chosróés (531–579), byl po dlouhé době dalším skutečně významným panovníkem na sásánovském trůně, schopným organizátorem i vojevůdcem, jehož vládu lze srovnávat s panováním Šápúra II. před dvěma stoletími. Z perské říše se jeho přičiněním stala opět velmoc v mezinárodním měřítku – jeden z projevů reforem, jež státu zajistily stabilitu ve společenské a hospodářské oblasti. Podobně jako Šápúr i Husrav vedl vleklé války s východořímskou říší na západě, aniž by docílil větších územních zisků, na rozdíl od svého předchůdce však rozšířil hranice říše podstatnou měrou na jihu a severovýchodě (Jemen, Střední Asie).

Z Husravových reforem je nejvýznamnější daňová reforma, která koruně zajistila mnohem více financí, než měla dosud k dispozici, a reforma armády, díky níž získala říše lepší prostředky k vedení války. Klidu a stabilitě prospělo i konstituování loajální dvorské šlechty, třebaže z dlouhodobé perspektivy to neodstranilo antagonismus mezi panovníkem a magnáty.

V kulturní sféře je Husravova doba neméně důležitá. Král sám byl vzdělaný, literárně činný muž, který se zajímal o filozofické a náboženské otázky, přičemž nedělal rozdílu mezi věděním západu (Řecko) a východu (Indie). Známý je případ několika novoplatónských filozofů, kteří našli útočiště na jeho dvoře, poté co byla zavřena pohanská athénská akademie. V architektuře se za jeho vlády projevuje silné ovlivnění západními vzory, což zčásti souviselo s přílivem římských zajatců během válek s Konstantinopolí.

Otřes a poslední vzepětí

Po Husravově smrti převzal vládu jeho syn Hormizd IV., muž, který se svými schopnostmi ani zdaleka nevyrovnal otci a navíc si svou despotickou povahou znepřátelil šlechtu i vojsko. V letech 589–590 proti němu vypukla vzpoura v armádě, jež k moci vynesla prvního nesásánovského krále Bahráma VI. z rodu Mihránů, zatímco právoplatný dědic trůnu, princ Husrav, uprchl do východořímské říše. V roce 591 Východní Římané poprvé v historii intervenovali a po porážce Bahráma VI. vybojovali korunu pro prince Husrava.

Husrav II. upevnil během deseti let svou zprvu vratkou moc natolik, že mohl roku 603 zahájit novou válku s Konstantinopolí, která mu dopomohla k trůnu. Jako záminku si vzal zavraždění svého někdejšího ochránce Maurikia uzurpátorem Fokou – mohl se tak stylizovat do role Maurikiova mstitele. Již kolem roku 605 dobyla perská vojska pohraniční pevnosti Edessu, Amidu, Mardin a Aleppo (Berroiu) a konflikt pokračoval i po Fokově pádu v roce 610, třebaže nový císař Herakleios usiloval o mír.

V letech 611–619 se zdálo, že se Husrav II. zapíše do perských dějin jako jeden z největších dobyvatelů – Sýrie, velká část Malé Asie, Palestina a Egypt, to vše padlo do jeho rukou a bylo obsazeno sásánovskými jednotkami. Císaři Herakleiovi se jeho říše zmenšila zhruba o třetinu, přestože se ze všech sil snažil situaci stabilizovat. Nakonec se však karta přece jen obrátila a od roku 622 dopadala na Peršany rána za ranou (vrcholem byla porážka u Ninive roku 627). Husravova politika tak skončila naprostou katastrofou.

Pád dynastie

Porážka ve válce s císařem Herakleiem způsobila svržení Husrava II. palácovým převratem, což uvrhlo perský stát do těžké vnitropolitické krize – během pěti let (628–633) se na trůně vystřídalo celkem deset panovníků, někteří jen lokálního významu. Byl mezi nimi jeden nesásánovský král Kavád II., vojevůdce Šahrvaráz, a dokonce i dvě královny, Bórán a Ázarméducht. Teprve roku 633 se situace jakž takž stabilizovala a moci se chopil vnuk Husrava II. Jazdkart III., jemuž bylo souzeno stát se posledním vládcem dynastie.

Perská říše potřebovala po dlouholetých válkách na západě a následných vnitřních rozbrojích především klid, ale v této kritické chvíli jí zcela nečekaně vyvstal nový soupeř – arabské kmeny, politicky sjednocené vystoupením Mohamedovým. Již v roce 634 dorazilo k perskému dvoru arabské poselstvo, jehož členové vyzvali krále Jazdkarta, aby buď přestoupil k islámu, nebo platil medínskému chalífu Umarovi tribut. Když to Jazdkart odmítl, vpadla muslimská vojska do Mezopotámie, porazila sásánovská vojska v bitvě u Kádisíje a v roce 637 vstoupila bez boje do Ktésifóntu. Velkokrál s dvorem uprchli na východ.

Následoval řetěz vojenských porážek, vrcholící roku 642 bitvou u Nehávandu v Médii, která prakticky rozhodla o arabském vítězství. Odpor zbytků Jazdkartových jednotek sice trval až do roku 651, kdy byl velkokrál zavražděn a do muslimských rukou padl Chorásán na východě Íránu, fakticky ale říše zanikla již ve čtyřicátých letech. Nastala éra muslimského Íránu, vláda Sásánovců i vláda zarathuštrismu jako dominující víry v oblasti byla minulostí.

Odkazy

Poznámky

↑ Název perské říše zněl ve střední perštině Éránšahr ().
↑ Viz článek Římsko-perské války ve 3. století Archivováno 4. 1. 2012 na Wayback Machine. na serveru Antika.
↑ Richard N. Frye, Corpus Inscriptionum Iranicarum, vol. III, Dura-Europos, Londýn, 1968

Bibliografie

Klíma, O.: Sláva a pád starého Íránu, Praha 1977.
Winter, E., Dignas, B.: Rom und das Perserreich. Zwei Weltmächte zwischen Konfrontation und Koexistenz, Berlin 2001.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Sásánovci na Wikimedia Commons
(anglicky) Sásánovci v Encyclopaedia Iranica Archivováno 30. 11. 2010 na Wayback Machine.
(anglicky) Sásánovské skalní reliéfy Archivováno 10. 11. 2016 na Wayback Machine..
(anglicky) Typy sásánovských královských korun Archivováno 8. 11. 2006 na Wayback Machine.
(anglicky) Sásánovské mince Archivováno 7. 11. 2006 na Wayback Machine.

[1] Název perské říše zněl ve střední perštině Éránšahr ().

[2] Viz článek Římsko-perské války ve 3. století Archivováno 4. 1. 2012 na Wayback Machine. na serveru Antika.

[3] Richard N. Frye, Corpus Inscriptionum Iranicarum, vol. III, Dura-Europos, Londýn, 1968

[1]

[2]

[3]