Wikipedie:Článek týdne/2010

Zde je součást archivu Článků týdne obsahující Články týdne zveřejněné na Hlavní straně v roce 2010.

U každého článku je datum jeho založení, kým byl založen a další hlavní přispěvatelé sestavení na základě historií daných článků. Pokud si myslíte, že byl někdo opomenut nebo naopak uveden neoprávněně, přidejte či uberte patřičné jméno. Domníváte-li se, že někdo měl na článku nadpoloviční, resp. rozhodující podíl, označte ho tučně.

52

Založení článku: 13. 11. 2009, Packa
Významní přispěvatelé: —

Myšice malooká

Myšice malooká (Apodemus uralensis, synonymum Apodemus microps) je malý hlodavec z čeledi myšovitých. Velikostí a zbarvením připomíná myš domácí. Srst má obvykle šedohnědou, zespodu je bělavá. Velmi se podobá myšici křovinné, s níž bývala dříve zaměňována.

Žije převážně v bezlesé krajině v nížinách a středních polohách východní Evropy a Asie. V Česku se vyskytuje v téměř všech nížinných oblastech jižní Moravy a na Opavsku. V Čechách žije jen v izolované enklávě na Žatecku.

Myšice malooká vyhledává především zaplevelené meze a stráně, kde si buduje podzemní hnízdo. V létě a na podzim se stěhuje na pole, kde se živí také plevelem, ale i pěstovanými kulturními rostlinami. Zvláště vyhledává pole řepky olejky. Na jaře tvoří významnější část jejího jídelníčku hmyz. Oproti ostatním myšicím, které často šplhají, se pohybuje prakticky jen na zemi a pod ní. Žije v rodinách nebo v malých skupinách. Je převážně noční zvíře. V zimě se stejně jako ostatní myšovití neukládá k zimnímu spánku. Rozmnožuje se několikrát ročně od března do října. Ve vrhu bývá obvykle 5–7 mláďat.

51

Založení článku: 19. 4. 2009, Chmee2
Významní přispěvatelé: —

SFOR (zkratka z anglického názvu Stabilisation Force) byla mezinárodní mírová mise pod patronací vojenské organizace NATO mezi lety 1996 a 2004 na území Bosny a Hercegoviny, která měla stabilizovat bezpečnost v oblasti a přispět k ustálení poměrů a rozvoji regionu. Skládala se ze dvou částí (Operation Joint Guard a Operation Joint Forge), které na sebe navazovaly a pokračovaly v práci mise IFOR.

Mise SFOR započala 21. prosince 1996 v rámci mise nazvané Operation Joint Guard, která skončila 19. června 1998. Na ní navázala dne 20. června 1998 mise Operation Joint Forge (občas značená jako SFOR II) ukončená 2. prosince 2004 dle rozhodnutí summitu NATO konaného v Istanbulu v roce 2004. Zúčastnilo se jí 27 členských a 12 nečlenských států NATO.

Během působení jednotek SFOR byla oblast rozdělená do tří částí, a to do oblasti Mostaru, spravované Italy, Francouzi a Španěly, dále oblasti Banja Luka, spravované Brity, Kanaďany, Čechy a Holanďany, a sektoru Tuzla pod správou Američanů, Poláků, Rusů a Švédů. Mise skončila oficiálně 2. prosince 2005, a dle představitelů NATO úspěšně. Dohled nad oblastí následně převzala mise EUFOR spadající pod struktury Evropské unie, ale struktury NATO stále udržují velitelství v Sarajevu pro lepší koordinaci ostatních projektů.

50

Založení článku: 10. 3. 2010, Podzemnik a další
Významní přispěvatelé: Ria

Šeřík obecný (Syringa vulgaris L.) je rostlina z čeledi olivovníkovitých (Oleaceae). Vzrůstem dosahuje velikosti keře až nízkého stromku. Šeříky se často využívají k okrasným účelům, proto byly v historii hojně šlechtěny. Původem pochází z jihovýchodní Evropy a poloostrovu Malá Asie. Šeřík tedy není v Česku původním druhem, často však bývá volně vysazován a v teplejších oblastech zplaněl i mimo areál původního výskytu. Kromě šeříku obecného jsou na českém území v menší míře pěstovány také šeřík karpatský (Syringa josikaea) a šeřík čínský (Syringa × chinensis).

Plod, kůra, listy a kořeny šeříku obsahují látku syringin, která při styku s lidskou pokožkou může působit dráždivě a vyvolat alergickou reakci. Syringin dráždí také sliznici a lze jej nalézt rovněž v mnoha dalších rostlinách, které mohou být člověku jedovaté. Dříve však byl v lidovém léčitelství užíván proti horečce. Další dráždivou látkou, která může vyvolávat alergické reakce, je méně významný rekombinantní alergen označovaný jako t215, který způsobuje pylové alergie v době kvetení šeříku.

Šeřík obecný se rozmnožuje pomocí semen uzavřených v plodech, nebo kořenovými výmladky. Zvláště ve stáří je šeřík typický častým odnožováním. Charakteristický je svou výraznou vůní.

49

Založení článku: 30. 11. 2005, Dodo
Významní přispěvatelé: Cinik

Svatý Mikuláš (cca 280/286 Patara – 6. prosince 345/352 Myra) byl biskup v Myře v Lykii. Už za svého života byl velmi oblíbený mezi lidem, proslul štědrostí k potřebným, jako obránce víry před pohanstvím a zachránce nespravedlivě obviněných. Jde o jednoho z nejuctívanějších svatých v celém křesťanství, ve východních církvích je druhým nejuctívanějím svatým vůbec (po Panně Marii).

V západní liturgické tradici připadá jeho svátek na 6. prosinec a oslava tohoto svátku je spojena s rozdáváním dárků dětem. Byl inspirací pro vytvoření mytické postavy Santa Clause, která de facto vznikla zkomolením jeho jména a dodáním dalších atributů.

Svatý Mikuláš je uctíván jako patron námořníků, obchodníků, lukostřelců, dětí, lékárníků, právníků, studentů a vězňů. Je též patronem států (Rusko, Lotrinsko) a měst (Amsterdam, Bari, Barranquilla a dalších).

Obvykle je zobrazován jako starší biskup s vousem; na Východě je zobrazován holohlavý. Jako nejčastější atribut mívá Mikuláš u sebe tři zlaté koule na knize. Tento atribut je spojen s legendou o šlechtici a jeho třech dcerách.

48

Založení článku: 4. 3. 2010, Podzemnik
Významní přispěvatelé: —

Kostel svatého Mikuláše v Brně několik let před zánikem

Kostel svatého Mikuláše je zaniklý kostel zasvěcený svatému Mikuláši, který se nacházel na náměstí Svobody v Brně. Jeho počátky sahají do 1. poloviny 13. století, kdy jej nechali vystavět románsky hovořící obyvatelé Brna. Kostel byl již od svých počátků filiální k nedalekému kostelu svatého Jakuba. V letech 1645–1648 sloužil kapucínům jako hospic, v roce 1760 došlo k barokizaci kostela pod vedením Františka A. Grimma. Roku 1786 byl kostel zrušen a v následujících letech byl využíván jako skladiště. V letech 1869–1870 byl z náměstí odstraněn. Na místě kostela se v letech 1964–1965 a 2000 konaly archeologické průzkumy, v současné době je připomínkou kostela půdorys vytvarovaný v dlažbě náměstí.

Loď kostela měla čtvercový půdorys, na východní straně umístěný presbytář byl protáhlý a zakončen pěti stěnami pomyslného osmibokého hranolu se základnou pravidelného osmiúhelníku. Kostel zdobila původně gotická protáhlá okna, z nichž byla později některá upravena do úspornější podoby. V bezprostřední blízkosti kostela se nacházely městské váhy, budova strážnice a několik krámků. Ke kostelu se vztahuje pověst o pokladu ukrytém v podzemních prostorách stavby.

47

Založení článku: 24. 11. 2008, Ozzy
Významní přispěvatelé: —

Niizuki (japonsky 新月 ~ „Měsíc v novu“) byl pátým torpédoborcem třídy Akizuki japonského císařského námořnictva za druhé světové války. Během své velmi krátké kariéry se zúčastnil v červenci 1943 tří misí proti postupujícím Američanům v Šalamounově souostroví. Představoval významnou posilu pro japonské námořní síly v oblasti, neboť byl jako jediný vybaven radarem.

Jeho první misí v Šalamounech byl protiútok proti americkému předmostí na Rendově v noci z 2. na 3. července 1943, během níž se utkal s americkými torpédovými čluny PT-156, PT-157 a PT-161. Druhou misí byla účast na tokijském expresu v noci z 4. na 5. července, během níž radar na Niizuki včas odhalil přítomnost amerických sil v Kulském zálivu a radarem zaměřená torpéda potopila torpédoborec USS Strong. V noci z 5. na 6. července 1943 byl při krytí druhého tokijského expresu s posilami pro Kolombangaru potopen americkými lehkými křižníky USS Honolulu, USS Helena a USS St. Louis v bitvě v zálivu Kula. Spolu s ním šla ke dnu většina posádky a kontradmirál Teruo Akijama.

46

Založení článku: 2. 9. 2006, Bilboq
Významní přispěvatelé: Pernak1

Suchdol nad Odrou (německy Zauchenthal, latinsky Ceuchenthal) je městys v jižní části okresu Nový Jičín v Moravskoslezském kraji. S 2585 obyvateli je největší sídelní jednotkou svazku obcí Region Poodří. Nachází se mezi Beskydami a Oderskými vrchy na rovině v údolí Moravské brány v nadmořské výšce pohybující se mezi 270 a 280 m n. m. Na západě nad obcí jsou nejvyššími vrcholy blízkého okolí kopce Pohoř a Olšová s nadmořskou výškou 475 m n. m. Po celé délce městyse protéká Kletenský potok pramenící v Pohořských vrších, který se vlévá do řeky Odry. Část suchdolského katastru leží na území Chráněné krajinné oblasti Poodří, vyhlášené v roce 1991 na ploše 82 km². Od konce 18. století je k městysi připojena osada Kletné.

Suchdolu nad Odrou vévodí dva kostely. Pozdně renesanční katolický farní kostel Nejsvětější Trojice z roku 1605 a v pozdně barokním slohu postavený evangelický kostel z roku 1858. Suchdol je významným železničním uzlem na trati Přerov–Bohumín, dříve nazývané Severní dráha císaře Ferdinanda. Mezi památky se též řadí výpravní budova železničního nádraží, dvě muzea, socha císaře Josefa II. a barokní katolická fara z roku 1730. Místní tradicí je od roku 1985 každoroční jízda československého a dnes i evropského Pony Expressu.

45

Založení článku: 13. 3. 2006, 88.100.163.146
Významní přispěvatelé: JanBlanicky, Faigl.ladislav, Podzemnik

Má vlast je cyklus šesti symfonických básní s mimohudební tematikou českého hudebního skladatele Bedřicha Smetany. Je inspirovaný českou historií, legendami a krajinou. Jednotlivé části Mé vlasti jsou Vyšehrad, Vltava, Šárka, Z českých luhů a hájů, Tábor a Blaník. Jedná se o Smetanovo vrcholné dílo, které vzniklo v letech 1874 až 1879.

Smetana začal komponovat první skladbu cyklu – Vyšehrad – koncem září 1874, kdy ještě sice nebyl zbaven sluchu úplně, avšak během října ztratil i jeho poslední zbytky. Skladbu dokončil 1. listopadu již úplně neslyšící. Do konce roku 1874 ještě zkomponoval Vltavu, další dvě básně napsal následující rok. Smetana se k tvorbě symfonických básní s českou národnostní tematikou vrátil až v letech 1878–1879, kdy vznikly poslední dvě skladby Tábor a Blaník. Dílo vzniklo v době dozvuků českého národního obrození, a byť jej zpočátku část české veřejnosti nepřijala zcela za své, postupně se z něj stalo jedno z vrcholných děl české klasické hudby. Má vlast byla vůbec první nahrávka, kterou zaznamenala Česká filharmonie na gramofonovou desku. Každoročně se hraje 12. května, v den výročí Smetanova úmrtí, jako zahajovací dílo na festivalu klasické hudby Pražské jaro.

44

Založení článku: 8. 10. 2007, Acoma
Významní přispěvatelé: Atilla

Sébastien Le Prestre markýz de Vauban (15. května 1633 – 30. března 1707) byl celého půldruhého století jedním z nejuznávanějších pevnostních stavitelů a představitelů tzv. francouzské inženýrské školy. Svůj život zasvětil službě králi Slunce – Ludvíku XIV., který jej za jeho zásluhy jmenoval francouzským maršálem. Vaubanův význam v dějinách pevnostního stavitelství i vojenství je nesmírný a jeho osoba se řadí mezi nejvýznamnější postavy světové vojenské historie. Obecně se uvádí, že během své kariéry vystavěl podél francouzských hranic třicet tři nových pevností a na tři stovky jich zmodernizoval. Při této činnosti využil veškeré dosavadní znalosti v oboru budování fortifikací, které se díky jeho iniciativě blížily k systematicky promyšlené vědě o vojenském stavitelství.

Stejně jako pevnostní výstavbu zdokonalil i dříve těžkopádné obléhací techniky, které zjednodušil natolik, že otázka pádu fortifikačního systému se začala počítat ne v řádu týdnů a měsíců, ale dní. Od vstupu do armády až do výslužby se zúčastnil celkem 48 obléhání, 140 bitev a šarvátek a byl osmkrát raněn. Avšak navzdory tomu, že významnou část života věrně sloužil francouzskému panovníkovi a požíval královy přízně, byl kritikem poměrů za jeho vlády a sepsáním literárního díla O králově desátku upadl na sklonku života v nemilost jak královského dvora, tak i francouzské šlechty a duchovenstva.

43

Založení článku: 18. 8. 2010, Podzemnik
Významní přispěvatelé: —

Šaktismus (v sanskrtu शाक्तं, śāktaṃ) je tradice hinduismu zaměřená na uctívání Šakti či Déví coby absolutní síly. Spolu se šivaismem a višnuismem patří ke třem hlavním proudům moderního hinduismu. Stoupenci šaktismu, označovaní jako šáktové či šaktisté, považují Déví za nejvyšší brahma, věčné absolutno udržující celý vesmír. Všechny další projevy božství, ať už mužské či ženské, jsou jen dalšími projevy jediné Déví.

Kořeny šaktismu sahají k nejstarším známým výskytům bohyně v období indického paleolitu před více než 22 000 lety. Během harappského období došlo k propracování kultu, v době véd šaktismus částečně ustoupil do pozadí, avšak v klasickém období sanskrtské tradice zažil znovuoživení a masivní rozšíření. Šaktismus v průběhu svých dějin inspiroval mnoho významných prací sanskrtské literatury i hinduistické filozofie. Je rozšířen prakticky po celém Indickém subkontinentu, v tantrické i netantrické podobě. I přes různorodost šaktismu v jednotlivých oblastech se dají rozpoznat dva hlavní proudy šaktické tradice, a to šríkula (rodina Šrí), která je rozšířena zejména v jižní Indii, a kálíkula (rodina Kálí), jejíž rozšíření připadá zejména na sever a východ Indie.

42

Založení článku: 17. 1. 2006, Postrach
Významní přispěvatelé: Pastorius, Juan de Vojníkov, Tex, W.Rebel, Sokoljan, Karel K.

Staroměstský orloj nebo také Pražský orloj jsou středověké astronomické hodiny, umístěné na jižní straně věže Staroměstské radnice v Praze. Orloj je poprvé doložen v listině z 9. října 1410 a je patrně nejlépe zachovaným středověkým orlojem vůbec.

Orloji uprostřed dominuje astronomický ciferník a pod ním kalendářní deska. Na astronomickém ciferníku, odvozeném od astrolábu, lze odečíst různé časy, astronomické cykly, polohu Slunce a kterým souhvězdím zvířetníku právě prochází, polohu Měsíce nad nebo pod horizontem, jeho fázi a postavení vzhledem ke Slunci. Z kalendářní desky lze odečíst aktuální měsíc, den a nepohyblivé svátky křesťanského kalendáře. Nad astronomickým ciferníkem jsou dvě okna, v nichž se pohybují apoštolové. Orloj je dále doplněn sochami po okrajích, bustou anděla mezi okny apoštolů a ozvučeným kohoutem v horní části nad okny.

Pohon orloje, hodin, astrolábu, kalendářní desky, apoštolů a doprovodných pohybů soch je zajištěn mechanickým hodinovým strojem, který v průběhu času prošel několika úpravami a zlepšeními.

Staroměstský orloj je jedním z nejznámějších turistických objektů Prahy a je součástí historického centra, které je zapsáno na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO v ČR.

41

Založení článku: 8. 2. 2005, Dodo
Významní přispěvatelé: Ansgar, Daniel Baránek

Svitky od Mrtvého moře jsou starověké židovské náboženské texty, nalezené poblíž Mrtvého moře, zejména v Kumránu. Předpokládá se, že původními vlastníky knihovny a autory části textů byli esejci, členové asketického, apokalyptického a mesianistického hnutí v rámci judaismu, které pravděpodobně vzniklo v polovině 2. stol. př. n. l. a zaniklo následkem první židovské války koncem 60. let prvního století našeho letopočtu.

Okolnosti nálezu nejsou příliš jasné. Není jisté, zda byly svitky objeveny roku 1947, nebo již roku 1946. Objevili je tři beduíni – pašeráci, kteří chtěli svůj nález dobře zpeněžit. Svitky byly zveřejněny v roce 1948. Metropolita Samuel, který část svitků odkoupil (druhou část koupil krátce nato Eleazar Sukenik), je v roce 1949 nechal prozkoumat a odvezl je do Spojených států amerických. Roku 1954 se zásluhou jeruzalémského docenta Jigaela Jadina navrátily do Izraele a byly umístěny do Svatyně knihy. Druhá důležitá sbírka spisů existuje v Rockefellerově muzeu – archeologickém muzeu v Jeruzalémě. Muzeum bylo v roce 1966 zestátněno Jordánskem a po Šestidenní válce je získal Izrael.

40

Založení článku: 18. 8. 2005, 160.62.4.10 (původně v PTP)
Významní přispěvatelé: Wiki-vr, Ne0k, Nadkachna

Pomocné technické prapory (zkráceně PTP, též zvány Vojenské tábory nucených prací, zkráceně VTNP) byly útvary Československé lidové armády, které v letech 1950–1954 fungovaly jako tábory nucených prací určené pro internaci a převýchovu tzv. politicky nespolehlivých osob podléhajících tehdejšímu brannému zákonu (armáda pro ně vytvořila tzv. politickou klasifikaci „E“). Důležitým důvodem jejich vzniku bylo i zajištění levné pracovní síly pro vybraná hospodářská odvětví. PTP byly také nástrojem perzekuce a pracovní exploatace nepohodlných osob. Fungování PTP nemělo oporu v československých zákonech a mezinárodním právu.

Pomocnými technickými prapory prošlo, podle různých odhadů, 40–60 tisíc československých občanů. Pracovali v dolech (na Ostravsku, Kladensku i na Slovensku), ve stavebnictví, na vojenských stavbách (výstavba letišť, kasáren, obytných domů i dalších objektů – např. Ústřední vojenské nemocnice v Praze, nebo tehdy vojenského hotelu Internacionál v Praze-Dejvicích), ve vojenských lesích, kamenolomech i v zemědělství. Například v roce 1953 pracovaly vojenské pracovní jednotky na 370 různých pracovištích.

Vojáci z Pomocných technických praporů byli nazýváni výrazy „pétépáci“ a „černí baroni“ (vojáci byli označeni černými výložkami); tyto pojmy byly po roce 1953 běžně používány i pro vojáky technických praporů (TP) a vojenských pracovních jednotek (VPJ), později dokonce i pro ženisty.

S pomocnými technickými prapory bývají spojovány knihy spisovatele a humoristy Miloslava Švandrlíka, zejména kniha Černí baroni. Švandrlík však sloužil pouze v Technických praporech, jejichž podstata byla dosti odlišná.

39

Založení článku: 26. 2. 2007, Jedudedek
Významní přispěvatelé: Krvesaj, Feťour, Chmee2

Machu Picchu (přibližná výslovnost [maču pikču]; kečuánsky Machu Pikchu – Starý vrch) jsou ruiny předkolumbovského inckého kultovního města v peruánských Andách. Nacházejí se na horském sedle 400 metrů nad řekou Urubamba v nadmořské výšce 2430 m n. m., asi 80 km severozápadně od Cuzca. Předpokládá se, že Machu Picchu nechal postavit Pachacútec Yupanqui, který vládl v letech 1438–1472. Inkové začali město stavět okolo roku 1430. Město bylo později opuštěno a zcela zchátralo, a i když bylo místním známo, pro zbytek světa upadlo v zapomnění. Ruiny objevil 24. července 1911 americký archeolog z Yaleovy univerzity Hiram Bingham. Jelikož město nebylo nikdy objeveno španělskými conquistadory, nebylo vykradeno a poničeno. Od svého objevení se stalo významnou turistickou atrakcí. V roce 1983 bylo zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO, 7. července 2007 pak zařazeno mezi nových sedm divů světa.

Machu Picchu bylo postaveno v klasickém inckém stylu za použití kvádrového zdiva tvořeného z opracovaných na sebe položených kamenů bez použití malty či jiného pojiva. Hlavními stavbami ve městě jsou Intihuatana, Chrám slunce a Místnost tří oken. Město nemělo administrativní, vojenskou ani obchodní důležitost. Nikdo doposud přesvědčivě neprokázal, proč Inkové město postavili.

Název města se do současnosti nezachoval, a tudíž byl převzat od blízké hory Machu Picchu, která se nad ruinami tyčí; ta se však při typickém pohledu na město nachází za zády fotografa a hora na snímku nad městem je Huayna Picchu. Název hory pochází od místních obyvatel, kteří pod horou žili.

38

Založení článku: 28. 11. 2005, Zp
Významní přispěvatelé: Chmee2

Přástevník medvědí Arctia caja (Linné, 1758) je noční motýl z čeledi přástevníkovitých, který je hojně rozšířen na území celé Evropy, Asie a Severní Ameriky a který se řadí mezi nejznámějšího zástupce této čeledi. Na území Česka není přástevník ohrožen a nepatří tak mezi chráněné druhy.

Přástevník obývá většinou okraje lesů, lze ho nalézt také na zahradách od nížin po vrcholky hor, nejhojnější je ale v podhůří do nadmořské výšky 600 metrů. Vytváří pouze jednu generaci, která létá od června do září s tím, že do následujícího roku přezimovávají housenky. Housenky nejsou v potravě nikterak vybíravé a holdují mnoha druhům rostlin, občas se vyskytují na zahrádkách a polích – z toho důvodu byly zařazeny mezi škůdce.

Rozpětí křídel přástevníka dosahuje přibližně 5–7 cm. Výrazné zbarvení dospělců pomáhá varovat případné predátory – dává najevo, že motýl není k jídlu vhodný, neboť jeho tělní tekutiny obsahují jedovaté látky. V případě napadení motýl překvapivě roztáhne zadní křídla, což útočníka zažene či případně dá přástevníkovi čas ulétnout. Housenky se brání pomocí chlupů vyrůstající po celém těle a při napadení pak stočením do klubíčka a pádem z listu na zem.

37

Založení článku: 22. 10. 2008, Ozzy
Významní přispěvatelé: —

Letadlová loď Rjúdžó 6. září 1934 po přestavbě, během níž byly odstraněny zadní 127mm palposty

Rjúdžó (japonsky 龍驤 – „Vzpínající se drak“) byla druhou letadlovou lodí japonského císařského námořnictva, která byla od počátku stavěná jako letadlová. Vzhledem k omezením dohodnutým na washingtonské námořní konferenci, jež Japonsku neumožňovala postavit loď větších rozměrů (aniž by tím vyčerpalo svůj limit pro tuto třídu plavidel), šlo o lehkou letadlovou loď.

Od srpna 1937 se Rjúdžó účastnila druhé čínsko–japonské války. Její letouny se věnovaly útokům na pozemní cíle v Šanghaji a Kuang-tungu i vybojování vzdušné nadvlády nad čínským letectvem v těchto oblastech. Již 22. srpna 1937 si stíhači z Rjúdžó nárokovali prvních šest vzdušných vítězství.

Na začátku druhé světové války v Pacifiku se loď zúčastnila invaze na Filipíny. Vedle počátečního útoku na Davao podporovala pozdější japonská vylodění u Legazpi, v Davao a na ostrově Jolo. Počátkem roku 1942 podporovala invazi do Nizozemské východní Indie a Britské Malajsie. Během krytí invaze na Sumatru se 15. února letouny z Rjúdžó podílely na odražení Doormanova pokusu o napadení invazního konvoje. Podílela se na vyčištění Jávského moře od spojeneckých plavidel a zasáhla též do závěrečné fáze bitvy u Baweanu. V rámci Ozawova svazu působila v dubnu 1942 proti spojenecké přepravě v Bengálském zálivu a cílům na východním pobřeží Britské Indie. Počátkem června 1942 se zúčastnila japonského úderu proti Aleutským ostrovům. Během útoku na Dutch Harbor byla sestřelena jedna stíhačka A6M2 Reisen/„Zero“ z Rjúdžó, kterou později Američané opět zprovoznili a otestovali. Během bitvy u východních Šalamounů 24. srpna 1942 byla Rjúdžó potopena palubními bombardéry z USS Saratoga.

36

Založení článku: 29. 4. 2006, Cinik
Významní přispěvatelé: Wikipedista:Mirek256

Severní Karolína (anglicky North Carolina [ˌnɔrθ kærəˈlaɪnə]IPA) je stát USA ležící na jihovýchodě Spojených států na pobřeží Atlantského oceánu. Hlavním městem je Raleigh, největším městem pak Charlotte. Na jihu Severní Karolína hraničí s Jižní Karolínou a Georgií, na západě s Tennessee a na severu s Virginií. Vzhledem ke své poloze leží Severní Karolína ve třech klimatických pásmech. V mírném regionu východního pobřeží, další chladnější klimatické pásmo tvoří plošina Piedmont a třetím jsou horské oblasti Appalačského pohoří. Flóra a fauna je rozmanitá a sahá od bažinatého pobřeží s výskytem aligátorů severoamerických až po borové lesy na západě, v nichž se vyskytují medvědi a jelenci běloocasí.

Původ státu sahá do dob anglické korunní kolonie, která byla založena v roce 1663 a pojmenována na počest anglického krále Karla I. V roce 1776 byla Severní Karolína jednou ze Třinácti kolonií, které vyhlásily americkou deklaraci nezávislosti na britské koruně, a stala se jedním ze zakládajících států Spojených států amerických. K Unii se připojila jako dvanáctá 21. listopadu 1789. Od roku 1792 je hlavním městem státu Raleigh, které obdrželo své jméno na počest objevitele pobřeží Severní Karolíny, sira Waltera Raleigha. Během americké občanské války v letech 1861–1865 byla Severní Karolína členem Konfederace. Za poválečné obnovy vstoupila roku 1868 znovu do Unie a změnila se z převážně zemědělské země, kterou byla až do první poloviny 20. století, v průmyslový stát. Po New Dealu v třicátých letech 20. století se Severní Karolína stala centrem amerického finančnictví. Mají zde sídlo společnosti zabývající se špičkovým vývojem a výzkumem v různých oborech průmyslu.

35

Založení článku: 15. 12. 2004, Borg
Významní přispěvatelé: Li-sung, Avitek, Packa, Jan.Kamenicek

Kuiperův pás, zřídka nazývaný také Edgeworthův-Kuiperův pás, je oblast sluneční soustavy rozprostírající se od oběžné dráhy Neptunu (asi 30 astronomických jednotek) až do vzdálenosti přibližně 55 astronomických jednotek od Slunce. Jde o podobné seskupení těles, jako je hlavní pás planetek, ovšem asi 20× širší a 20–200× hmotnější. Podobně jako hlavní pás sestává zejména z malých těles, která zde zůstala z počátku vývoje sluneční soustavy. Zatímco hlavní pás se skládá převážně z kamenných a kovových těles, objekty Kuiperova pásu jsou tvořeny především zmrzlými prchavými látkami jako methan, amoniak či voda. Součástí pásu jsou mimo jiné také tři trpasličí planety – Pluto, Haumea a Makemake.

Od objevu Kuiperova pásu roku 1992 vzrostl počet jeho známých těles na více než tisíc, přičemž astronomové odhadují, že počet těles o průměru větším než 100 km může být vyšší než 70 000. Kuiperův pás byl původně považován za hlavní zásobárnu periodických komet s oběžnými dobami kratšími než 200 let. Studie provedené v polovině 90. let však ukázaly, že Kuiperův pás je stabilní a že komety ve skutečnosti přicházejí ze vzdálenějšího rozptýleného disku. Největším známým tělesem Kuiperova pásu je Pluto. Původně bylo považováno za planetu, ovšem roku 2006 bylo na astronomickém kongresu v Praze přeřazeno mezi nově ustanovený typ těles – trpasličí planety. Svým složením se podobá mnoha dalším tělesům Kuiperova pásu a jeho oběžná doba je identická s tělesy označovanými jako plutina. Podle této bývalé planety se také pro čtyři trpasličí planety nacházející se za oběžnou drahou Neptunu vžilo označení plutoidy.

Kuiperův pás by neměl být zaměňován s hypotetickým Oortovým mračnem, které by se mělo nacházet ještě tisíckrát dále. Tělesa Kuiperova pásu, rozptýleného disku, Hillsova oblaku a Oortova mračna se souhrnně nazývají transneptunická tělesa.

34

Založení článku: 25. 1. 2008, Jan.Kamenicek
Významní přispěvatelé: —

Saavedrova pozice je jedna z nejznámějších šachových koncovek. Pojmenována byla po Fernandu Saavedrovi (1849–1922), španělském knězi žijícím v Glasgow, který si jako první všiml, že nemusí vést k remíze, jak se do té doby soudilo, ale lze ji dovést do vítězného konce.

Základní ideou řešení je proměna pěšce ve věž místo obvyklé dámy. Proměna v dámu by totiž umožnila slabší straně partii pomocí oběti věže dovést hru k patu, a tedy remíze. V případě proměny pěšce ve věž je sice materiál vyrovnaný, každý hráč má krále a věž, ale nevýhodné postavení krále slabší strany, vystaveného hrozbě matu, dostačuje k vítězství.

Jde o jeden z nejslavnějších případů tzv. minoritní proměny, tj. proměny pěšce v jinou figuru než dámu, a jeden ze vzácných případů, kdy se hráč proslavil díky jedinému tahu. Saavedrova myšlenka inspirovala tvorbu mnoha skladatelů šachových úloh, známá je například Liburkinova studie z roku 1931, která ve svých řešeních kromě proměny pěšce ve věž obsahuje i proměnu ve střelce.

33

Založení článku: 20. 5. 2005, 茶
Významní přispěvatelé: Zeman, Sveter

Indonésie je stát v jihovýchodní Asii a Oceánii tvořený 17 508 ostrovy. S více než 230 miliony obyvatel jde o čtvrtý nejlidnatější stát světa a rovněž o stát s největším počtem obyvatel hlásících se k islámu. Státním zřízením země je republika s voleným prezidentem a parlamentem. Hlavním městem Indonésie je Jakarta. Na pevnině hraničí Indonésie s Papuou Novou Guineou, Východním Timorem a Malajsií.

Indonéské souostroví bylo významným obchodním centrem nejméně od 7. století, kdy království Šrívidžaja obchodovalo s Čínou a Indií. Místní vládci postupně začali přebírat indickou kulturu, náboženské a politické modely a hinduistická a buddhistická království vzkvétala. Indonéská historie byla ovlivněna snahami cizích mocností ovládnout její přírodní bohatství. Muslimští obchodníci přinesli islám a evropští kolonialisté spolu v době zámořských objevů bojovali o ovládnutí obchodu s kořením na Molukách. Po třech a půl stoletích holandské nadvlády získala Indonésie po druhé světové válce nezávislost.

Obyvatelstvo souostroví patří k mnoha etnickým, jazykovým a náboženským skupinám. V Indonésii došlo k vývoji sdílené identity definované společným jazykem, etnickou a náboženskou pluralitou uvnitř většinově muslimské společnosti, umožněnou historickou zkušeností s kolonialismem a bojem proti němu. Navzdory obrovské populaci a hustému zalidnění se v zemi nacházejí obrovské oblasti divočiny s druhou největší biodiverzitou na světě. Navzdory problémům s chudobou je Indonésie 19. největší ekonomikou světa, a je proto jednou ze zemí skupiny G20. Je také členem Sdružení národů jihovýchodní Asie a Asijsko-pacifického hospodářského společenství.

32

Založení článku: 25. 4. 2010, Jan.Kamenicek
Významní přispěvatelé: —

Mlhovinová hypotéza je v současnosti nejrozšířenější hypotézou vysvětlující vznik hvězd a kolem nich obíhajících planetárních soustav. Poprvé byla navržena již roku 1734 švédským vědcem Emanuelem Swedenborgem, který se tak pokoušel vysvětlit vznik sluneční soustavy, ovšem lze ji aplikovat na tvorbu hvězd a kolem nich rotujících soustav v celém vesmíru.

Jejím základem je předpoklad, že hvězdy a planetární soustavy vznikají kolapsem obrovských molekulárních mračen, která jsou gravitačně velmi nestabilní. Hmota v nich obsažená se spojuje do hustších chomáčů, které dále pokračují v gravitačním kolapsu, až se nakonec vytvářejí hvězdy a kolem nich protoplanetární disk. V něm mohou později vznikat i malá prachová zrna tvořená kamennými materiály a ledem. Ta se mohou dále spojovat až do 1 kilometr velkých planetesimál. Pokud je disk dostatečně hmotný, akrece pokračuje poměrně překotným způsobem a během ní se vytvářejí protoplanety velikosti Měsíce až Marsu. V blízkosti hvězdy tato planetární embrya procházejí fází vzájemných srážek, jejichž výsledkem je několik terestrických planet.

Obří planety vznikají za tzv. sněžnou čárou, kde se protoplanety vytvářejí především z různých zmrzlých materiálů a mohou dosáhnout hmotnosti 5–10 Zemí, což je hraniční hodnota umožňující zachycování okolního plynu. Akumulace plynu je zpočátku pomalý proces, jakmile však protoplaneta dosáhne hmotnosti asi 30 Zemí, nabere akumulace na rychlosti a překotnosti. Akrece končí teprve tehdy, až je veškerý plyn vyčerpán. Vytvořené planety potom mohou migrovat na velké vzdálenosti. Ledoví obři, jako jsou Uran a Neptun, jsou pravděpodobně nedostatečně vyvinuté plynné planety, které se začaly tvořit příliš pozdě, když už v disku nebyl dostatek plynu.

31

Založení článku: 31. 5. 2009, Netuka
Významní přispěvatelé: Mattanja12

Kreditní karta je platební karta spojená s revolvingovým úvěrem, tedy úvěrem, který držitel karty může postupně splácet a zároveň dále čerpat. Existuje více univerzálních systémů zajišťujících širokou použitelnost kreditních karet, z nichž nejvýznamnější jsou Visa, MasterCard, American Express a Diners Club. Tyto společnosti zajišťují fungování karet po celém světě, takže kartu vydanou libovolnou bankou a nesoucí označení jedné z uvedených organizací lze použít na kterékoliv platebním místě na zeměkouli označeném stejným logem jako platební karta.

Z pohledu držitele kreditní karta usnadňuje placení, umožňuje se obejít bez hotovosti a eliminuje směnu valut, což je mimořádně výhodné při platbách v zahraničí, mohou s ní být ale spojeny i další služby a výhody. Za možnost jejího využití držitel obvykle platí poplatky, a pokud nesplatí úvěr v bezúročném období, tak také úrok.

Kreditní karty vznikly ve Spojených státech amerických a jejich nejvzdálenějšími předchůdci byly úvěrové známky, které usnadňovaly identifikaci klientů u obchodníků již v 70. letech 19. století. Roku 1950 vznikla první univerzální platební karta, Diners Club, a v následujících letech se rozšířila po USA a poté i v zahraničí. První univerzální kreditní kartu v dnešním pojetí spustila 18. září 1958 banka Bank of America pod značkou BankAmericard v kalifornském Fresnu. V Československu sice první platba kartou proběhla již v roce 1968, kreditní karty se však v českých peněženkách masověji objevily až počátkem 21. století. Jejich průkopníky byly společnosti Home Credit a Česká spořitelna.

30

Založení článku: 18. 5. 2007, Flukeman
Významní přispěvatelé: —

Fascioloides magna (český název není ustálen, používá se motolice velká či motolice obrovská) je 4–8 cm dlouhý a 2,5–3,5 cm široký helmint (červ) patřící do třídy motolic s dorso-ventrálně zploštělým tělem a dvěma přísavkami, který parazituje v játrech volně žijících, ale i domácích přežvýkavců. Motolice se živí krví definitivního hostitele a její složitý vývojový cyklus probíhá přes mezihostitele – vodního plže.

Motolice se původně vyskytovala v Severní Americe, kde k hlavním hostitelům patří jelenec běloocasý, wapiti a karibu. V druhé polovině 19. století byl však parazit zavlečen na území Evropy společně s importem zvěře. Motolice se v evropských podmínkách dobře adaptovala a našla si zde nové definitivní hostitele i mezihostitele. Onemocnění, které tento parazit způsobuje, se nazývá fascioloidóza. K terapii volně žijících přežvýkavců se používá triklabendazol nebo rafoxanid.

29

Založení článku: 20. 10. 2004, Pavel.brych
Významní přispěvatelé: Don Pedro

Jednoděložné rostliny (Liliopsida, Monocotyledonae) jsou třídou krytosemenných rostlin. Podle nejmodernějších taxonomických systémů (APG II, APG III) sem patří asi 11 řádů, 80–94 čeledí a asi 60 100 druhů, celkově asi jedna čtvrtina všech krytosemenných. Nejpočetnějšími čeleděmi jsou vstavačovité (Orchidaceae) s asi 880 rody a 21 950 druhy a lipnicovité (Poaceae) s asi 668 rody a 10 025 druhy (druhá a čtvrtá nejpočetnější čeleď celých krytosemenných), dohromady tedy zabírají asi polovinu všech jednoděložných.

Jednoděložné rostliny jsou převážně vytrvalé byliny, řidčeji jednoleté, popř. dvouleté. Jejich stonky druhotně netloustnou. Cévní svazky stonku jsou roztroušené (ataktostélé) s větší koncentrací u okraje než při středu. Přesto se v rámci jednoděložných vyvinuly i dřeviny, keře až stromy, i když jsou hodně odlišné od stromů vyšších dvouděložných. Příkladem jsou např. palmy (Arecaceae), u nich a dalších podobných rostlin se vyskytuje tzv. atypické tloustnutí. Dalším příkladem je rostlina žlutokap (Xanthorrhoea), pandánovité (Pandanaceae), některé Dasypogonaceae nebo juka krátkolistá (Yucca brevifolia). Netypickou dřevinou zcela odlišného charakteru je vlastně i bambus (Bambussa). Jednoděložné jsou převážně pozemní vzpřímené rostliny, ale někdy to mohou být i plazivé rostliny, občas i liány, příkladem je např. přestup (Smilax) nebo četné smldincovité (Dioscoreaceae). Mezi epifyty patří četní zástupci čeledi bromeliovité (Bromeliaceae).

28

Založení článku: 16. 8. 2005, Tlusťa
Významní přispěvatelé: Chmee2

Etna je nejvyšší činná a druhá nejmohutnější (rozkládá se na 1190 km² s obvodem báze okolo 140 km.) sopka v Evropě. Nachází se v Itálii – na východním pobřeží ostrova Sicílie, nedaleko měst Messina a Catania. Její výška k roku 2009 dosahovala 3329 metrů nad mořem, ale ještě do erupce v roce 1981 měřila o 21 metrů více; je tak rovněž nejvyšší italská hora jižně od Alp.

Etna je jedna z nejvíce aktivních sopek na světě, je aktivní v podstatě neustále a má nejdelší doložený záznam erupcí, jichž projevuje celou škálu typů od strombolského po pliniovský – jedná se o stratovulkán. Úrodná sopečná půda podporuje extenzivní zemědělství na jejích svazích, pěstování vinné révy a provozování ovocných sadů, které jsou rozmístěny v nižších oblastech svahů sopky. Etna se nachází v hustě obydlené oblasti, což zvyšuje její potenciální nebezpečí, jelikož by v případě silné erupce mohla způsobit značné materiální škody a oběti na životech. Z toho důvodu byla Organizací spojených národů prohlášená společně s dalšími 15 sopkami za sopku desetiletí, což přináší větší pozornost vědecké obce a umožní podrobný průzkum její sopečné historie.

27

Založení článku: 28. 7. 2005, Mirek256
Významní přispěvatelé: —

Dolní Podluží (původní a německý název Niedergrund) je obec na severní straně Lužických hor, v okrese Děčín, v Ústeckém kraji. Obec se nachází jihozápadně od města Varnsdorf, v širokém údolí odvodňovaném potokem Lužničkou, střed obce leží v nadmořské výšce 370 metrů. Jižní část obce se nachází v Chráněné krajinné oblasti Lužické hory. Na území obce se nachází Hornická naučná stezka Údolí Milířky. PSČ Dolního Podluží je 407 55. Na západě navazuje na Horní Podluží, s níž tvoří asi 6 km dlouhé souvislé údolní osídlení.

K obci patří též části Kateřina a Světliny 2. díl. V obci se nachází hraniční přechod do Německa pro pěší a cyklisty Dolní Podluží – Herrenwalde. Vznik obce souvisí pravděpodobně s činností středověkých skláren ve 13. a 14. století, nebo s vyhledáváním drahých kamenů či těžbou rud. V 18. století se do obce rozšířila výroba sametu a manšestru a byla zde i přírodní bělidla. Nejvýznamnější stavební památkou na území obce je kostel svaté Kateřiny. Dne 22. září 1938 henleinovci v obci zavraždili příslušníky finanční stráže Jana Teichmanna a Václava Kozla. Událost připomíná štíhlý sloup se znakem lva a pamětní deskou, který byl odhalen v září 1945. Po odsunu Němců po 2. světové válce v obci výrazně poklesl počet obyvatel – dle sčítání lidu v roce 2001 měla obec 1201 obyvatel, zatímco v roce 1935 měla 3504 obyvatel.

26

Založení článku: 22. 11. 2009, Kolomaznik
Významní přispěvatelé: Zákupák

Zulové či Zuluové (zulsky amaZulu) jsou početný africký národ, žijící především na jihu Afriky, který má v současnosti něco kolem 10 milionů příslušníků. Jejich jazykem je zuluština z rodiny bantuských jazyků. Zuluové žijí většinou v Jihoafrické republice, kde tvoří 22 % obyvatelstva, menší skupiny i v sousedních státech (Zimbabwe, Malawi, Tanzanie). Nejvíce příslušníků národa žije ve třech jihoafrických provinciích: KwaZulu-Natal (7,6 mil.), Gauteng (1,9 mil.) a Mpumalanga (0,8 mil.). Mají své království Zululand, které bývalo britským protektorátem a dnes je součástí provincie Jihoafrické republiky KwaZulu-Natal.

Zuluové většinou vyznávají křesťanství nebo původní, stále se vyvíjející africké domorodé náboženství. O starší historii národa nejsou žádné písemné doklady, informace se předávaly ústním vyprávěním a první písemné záznamy jsou až od evropských misionářů 19. století.

Vojensky byli Zulové sjednoceni počátkem 19. století králem Čakou, v Evropě přezdívaným Černý Napoleon. Měli své velké vojsko, s nímž se střetávali s Búry a Brity. Roku 1879 však přes neúspěch v bitvě u Isandlwany Britové moc Zulů zlomili a zahnali je do 13 rezervací, jejichž správu převzali dosazení náčelníci kontrolovaní Brity. Z národa Zulů pochází současný prezident Jihoafrické republiky Jacob Zuma.

25

Založení článku: 22. 6. 2007, 195.22.60.113
Významní přispěvatelé: Faigl.ladislav

Plukovník Ilan Ramon (hebrejsky אילן רמון‎‎; rodným jménem Ilan Wolferman; 20. června 1954, Ramat Gan, Izrael – 1. února 2003, nad Texasem, Spojené státy) byl bojový pilot Izraelského vojenského letectva, první izraelský kosmonaut a izraelský národní hrdina. Ramon byl specialistou pro užitečné zatížení a členem posádky raketoplánu Columbia při vědecké misi STS-107. Ve vesmíru strávil 15 dní, 22 hodin a 20 minut, během nichž uskutečnil řadu vědeckých experimentů. Při návratu raketoplánu na Zemi došlo při sestupu atmosférou vinou poškozeného tepelného štítu, k průniku plazmatu do raketoplánu, odtržení křídla a následné destrukci raketoplánu, kterou nikdo z posádky nepřežil.

Před svou vesmírnou misí byl bojovým pilotem izraelského letectva, kde dosáhl hodnosti plukovníka. Během své více než dvacetileté kariéry pilota bojoval během jomkipurské i první libanonské války. V roce 1981 byl jedním z pilotů, kteří se zúčastnili operace Opera, při níž byl zničen irácký jaderný reaktor Osirak poblíž Bagdádu. U letectva létal na řadě různých strojů a nalétal přes 4000 leteckých hodin. Od roku 1990 zastával velitelské funkce; zprvu velitele eskadry, později velitele Operačního oddělení pro vývoj a nákup zbraní.

Během své kariéry a i posmrtně získal několik vyznamenání. Jako jediný neamerický občan se stal in memoriam nositelem civilního ocenění Congressional Space Medal of Honor udíleného americkým Kongresem. Izraelský list The Jerusalem Post o něm napsal: „Syn ženy, jež přežila holokaust, a otce, který bojoval za nezávislost ukazoval, že navzdory tragédiím si Židé našli místo ve světě a mohou být úspěšní.“

24

Založení článku: 21. 1. 2010, Atilla
Významní přispěvatelé: Honzi84

Římsko-perské války je souhrnné označení série vojenských konfliktů mezi římskou resp. východořímskou říší a novoperskou sásánovskou říší v období vymezeném počátkem 3. století a první polovinou 7. století. Řím a Persie byly tehdy dominantními mocnostmi Středomoří a Středního východu a vztahy mezi nimi byly většinou nepřátelské, ačkoli se vyskytly i delší fáze mírové koexistence, obzvláště v 5. století.

Války započaly krátce po zániku parthské říše v dnešním Íránu a Iráku a jejím nahrazení sásánovskou říší ve 3. století a s určitými přestávkami pokračovaly až do vítězství východořímského císaře Herakleia. Mimořádně intenzivní válečná střetnutí probíhala především za panování perských velkokrálů Šápúra I., Šápúra II., Husrava I. a Husrava II., přičemž ofenzivy byly vedeny jak z římské, tak z perské strany. Nedlouho po skončení poslední římsko-perské války, vybojované v letech 603–628, padly obě tyto velmoci za oběť nastupující expanzi islámu. V důsledku arabských výbojů se sásánovská říše zcela zhroutila, zatímco Římané pozbyli východní provincie. Někteří moderní historikové proto považují tuto historickou událost za konec antiky.

23

Založení článku: 18. 8. 2005, Grw
Významní přispěvatelé: —

Alexandr Fjodorovič Kerenskij, rusky Алексaндр Фёдорович Керенский (22. dubna 1881, Simbirsk, dnešní Uljanovsk – 11. června 1970, New York) byl ruský politik, právník, druhý předseda ruské prozatímní vlády v roce 1917.

Kerenskij se narodil do rodiny ředitele místní školy. V letech 1899 až 1904 studoval právo na univerzitě v Petrohradě. Roku 1905 vstoupil do Strany socialistů revolucionářů.

V roce 1912, poté, co přestoupil do Skupiny práce, se stal poslancem za trudoviky za město Volsk a brzy patřil k jejich nejvýznamnějším poslancům. V Dumě se soustředil na resort spravedlnosti a patřil k předním socialistickým odpůrcům carského režimu.

Když vypukla únorová revoluce roku 1917, patřil Kerenskij k jejím vůdcům. Poté, co 25. února car Mikuláš II. abdikoval, byl sestaven dvanáctičlenný prozatímní výbor Státní dumy, jehož se stal Kerenskij členem. V té době byl i místopředsedou Petrohradského sovětu. Později se stal i ministrem spravedlnosti v prozatímní vládě Georgije Lvova. V dubnu 1917 se stal ministrem války a válečného námořnictva.

7. července 1917 odstoupila vláda Georgije Lvova, nová byla složena Kerenským. V té době již došlo k obecnému rozkladu, na vládu útočili nejen bolševici, ale i pravicové síly.

Jelikož žádná z prozatímních vlád nebyla schopná ukončit válku, získávali bolševici čím dál větší podporu především mezi dělníky. Proto došlo 25. října 1917 k říjnové revoluci. Kerenskij odešel do Anglie a odtud do Francie.

Žil v Paříži do roku 1940. Po německém útoku na Francii odešel do USA, kde žil v New Yorku až do své smrti.

22

Založení článku: 9. 4. 2010, Jan.Kamenicek
Významní přispěvatelé: —

Vznik a vývoj sluneční soustavy začal někdy před 4,55 až 4,56 miliardy let gravitačním smršťováním malé části obrovského molekulárního mračna. Většina kolabující hmoty se soustředila v jeho centru, kde vytvořila Slunce, zatímco zbytek kolem něj vytvořil plochý protoplanetární disk, z něhož pak vznikly planety, jejich měsíce, planetky a další tělesa.

Tento model, známý jako mlhovinová hypotéza, byl poprvé popsán v 18. století Emanuelem Swedenborgem, Immanuelem Kantem a Pierrem Laplacem. Studiem následujícího vývoje sluneční soustavy se zabývali vědci nejrůznějších disciplín, zejména astronomie, fyziky, geologie a planetologie. Vytvořené modely musely být s přibývajícími poznatky několikrát upraveny, a to zejména s příchodem kosmického věku v 50. letech a s objevem extrasolárních planet v 90. letech 20. století.

Sluneční soustava se od svého vzniku neustále vyvíjí. Z prachoplynových disků kolem planet vzniklo mnoho měsíců, jiné se pravděpodobně vytvořily nezávisle a planety je později zachytily svou gravitací. Další mohou být výsledkem obrovských kolizí. Oběžné dráhy planet se také často měnily a planety si vyměňovaly i svá místa v soustavě. Na vývoji sluneční soustavy v jejích počátcích se zřejmě do velké míry podílela právě tato planetární migrace.

V průběhu příštích 5 miliard let se Slunce ochladí, mnohokrát zvětší svůj objem a stane se rudým obrem, který následně odvrhne své vnější vrstvy, a vytvoří tak planetární mlhovinu. Zbytek Slunce se promění v bílého trpaslíka. Ve velmi vzdálené budoucnosti ho pak gravitace míjejících hvězd připraví o jeho planety. Některé budou zničeny, jiné vymrštěny do mezihvězdného prostoru, a Slunce tak během několika bilionů let zůstane bez jakýchkoliv oběžnic.

21

Založení článku: 11. 3. 2006, 195.47.82.129
Významní přispěvatelé: Faigl.ladislav

Koncentrační tábor Mauthausen-Gusen (německy Konzentrationslager Mauthausen, před rokem 1940 známý jako Mauthausen-Gusen) byla velká skupina nacistických koncentračních táborů, které byly vybudované v okolí vesnic Mauthausen a Gusen v Horních Rakousích, asi 20 kilometrů východně od Lince.

Přestože se komplex nejdříve sestával z jediného tábora u Mauthausenu, časem se rozšiřoval a stal se jením z největších komplexů pracovních táborů v Němci ovládané Evropě. Kromě čtyř hlavních táborů existovalo u Mauthausenu a v blízkosti Gusenu v Rakousku a jižním Německu dalších více než 50 pobočných táborů, kde byli vězni využíváni k nuceným pracem. K pobočným táborům Mauthausenského komplexu patřily i kamenolomy, muniční továrny, doly, zbrojovky a továrny na výrobu stíhacích letounů Messerschmitt Me 262.

V lednu 1945 pracovalo v táborech řízených z centrály v Mauthausenu asi 85 000 vězňů. I když přesné ztráty na životech v celém komplexu zůstávají neznámé, většina zdrojů je uvádí v rozmezí od 122 766 do 320 000 osob. Tábory vytvořily jeden z prvních velkých komplexů koncentračních táborů v nacistickém Německu a byly jedněmi z posledních, které osvobodila spojenecká vojska. Oba hlavní tábory, Mauthausen a Gusen I, byly jediné tábory v Evropě, které byly zařazené do III. kategorie, což znamenalo, že měly být nejpřísnějšími tábory pro „nenapravitelné politické protivníky Říše.“ Na rozdíl od jiných koncentračních táborů určených pro všechny kategorie vězňů, Mauthausen byl ve většině případů využívaný na vyhlazení inteligence prací.

20

Založení článku: 4. 8. 2005, Zp
Významní přispěvatelé: Trachemys

Strakapoud velký (Dendrocopos major) je široce rozšířený šplhavec z čeledi datlovitých (Picidae). Je průměrně 22,5 cm dlouhý, černobíle zbarvený s červenými spodními krovkami ocasními. U pohlaví je vyvinut nápadný pohlavní dimorfismus, samci mají totiž na rozdíl od samic i červený týl.

Vyskytuje se na všech kontinentech východní polokoule s výjimkou Austrálie, na svém rozsáhlém areálu rozšíření přitom tvoří 14 poddruhů. Jeho přirozeným biotopem jsou lesy všech typů, běžně se však vyskytuje i v parcích a zahradách. V České republice je pak zdaleka nejběžnějším zástupcem řádu šplhavců.

Z jara je nápadný svým charakteristickým „bubnováním“ do kůry stromů nebo na plechové části staveb. Přes léto v jeho potravě převažují malí bezobratlí živočichové, občas plení i hnízda jiných ptáků; přes zimu, kdy je živočišné stravy nedostatek, požírá zejména různé plody. Hnízdí v dutinách stromů, které si sám hloubí většinou vysoko ve ztrouchnivělých stromech. V jedné snůšce pak bývá 4–7 smetanově bílých vajec.

19

Založení článku: 18. 12. 2009, Acoma
Významní přispěvatelé: —

Farní kostel sv. Jakuba Většího na Zbraslavi

Zbraslavský klášter (latinsky Aula Regia) býval cisterciácký klášter na území dnešní pražské čtvrti Zbraslavi, založený králem Václavem II. nedaleko soutoku řek Vltavy a Mže (dnes již tuto část toku označujeme názvem Berounka). Během své existence gotický konvent prošel mnoha proměnami. Z velkolepého cisterciáckého opatství, jehož opati měli významný vliv na politiku českého království, se postupem času stal klášter druhořadého významu. Velké škody utrpěl za husitských válek a během útoku Švédů za třicetileté války.

Barokní přestavbu zastavil roku 1785 císař Josef II. dekretem o rušení klášterů, jež se nezabývaly vyučováním, pěstováním věd či péčí o nemocné. Zbraslavský klášter byl společně s dalšími osmi českými a moravskými cisterciáckými kláštery zrušen a všechny nemovitosti přešly do majetku náboženského fondu, který je poté rozprodal. Klášterní budovy byly využívány jako cukrovar, skladiště obilí, výrobna chemikálií a pivovar. Ve 20. století byl klášter díky Cyrilovi Bartoňovi z Dobenína přestavěn a rekonstruován, a poté do roku 2009 fungoval jako výstavní prostor Národní galerie.

18

Založení článku: 4. 2. 2005, Antonín Slejška
Významní přispěvatelé: Don Pedro

Lipnicovité (Poaceae), je čeleď jednoděložných rostlin z řádu lipnicotvarých (Poales). V češtině jsou obecně označovány jako trávy. Všechny pravé trávy patří do této čeledi, travám podobné rostliny z jiných čeledí, jako např. ostřice, lze označovat jako graminoidy, ale nejsou to pravé trávy.

Nejčastěji jde o jednoleté, dvouleté či vytrvalé byliny, ale někdy to mohou být i netypické dřeviny, např. bambus, zřídka liány. Mohou být vysoké od několika málo centimetrů až po více než 30 m (u některých druhů bambusů). Mezi trávami je mnoho druhů výrazně xerofytických (suchomilných) rozšířených ve stepních až pouštních oblastech, je zde ale i mnoho druhů mezofilních, druhů lesů mírného pásma i tropů, ale i hodně bahenních rostlin a rostlin vodních kořenících ve dně. Stébla jsou často dutá, v nodech bývají výrazná kolénka. Vytrvalé druhy mívají často oddenky, vzácně hlízy. Některé druhy jsou výrazně trsnaté, jiné rozvolněné s dlouhými výběžky.

Listy dosti často tvoří přízemní růžice. Čepele jsou celokrajné, nejčastěji čárkovité, někdy štětinovité či jehlovité, řidčeji až kopinaté nebo až obvejčité, žilnatina je převážně souběžná, zřídka dlanitá či zpeřená. Čepele mohou být normálně ploché, někdy jsou žlábkovitého tvaru či svinuté, zřídka oblé. Na rozhraní pochvy a čepele je skoro vždy přítomen jazýček různého tvaru či délky.

17

Založení článku: 3. 12. 2008, Mozzan
Významní přispěvatelé: —

První bulharská říše byl středověký bulharský stát existující v letech 681 až 1018, který na přechodnou dobu dosáhl v rámci Balkánu postavení regionální velmoci. Jeho zakladatelem se stal chán Asparuch. Po několik prvních staletí bulharská říše získávala stále silnější mezinárodní postavení, avšak to nebylo dostatečně pevné, dokud chán Boris nepřijal roku 864 křesťanství východního ritu.

Aby Boris omezil vliv řeckého kléru na svém území, poskytl v Bulharsku azyl Metodějovým žákům poté, co byli vyhnáni z Velké Moravy. Největšího rozsahu dosáhla bulharská říše za knížete a posléze cara Symeona. Za vlády jeho syna Petra však již následoval úpadek. Načas dokázal obnovit postavení Bulharska car Samuel, po jeho smrti ale již Bulhaři ztráceli další a další území, až byly zbytky první bulharské říše připojeny k Byzanci. Na konci 12. století se bulharský stát opět obnovil jakožto druhá bulharská říše.

V průběhu svojí existence se říše přetvořila z obranného svazu proti vnějším nepřátelům mezi Slovany a původními turkickými Bulhary ve středověký stát s jednotnou slovanskou kulturou. Během prvních staletí se společnost v bulharské říši vývojově posunula od kmenové struktury k feudálnímu řádu, přičemž země byla rozdělena na takzvané župy neboli komitéty s vládním úředníkem (kométem, županem) v čele. Spolu se zavedením staroslověnštiny jako literárního a liturgického jazyka a s tím i hlaholice, respektive cyrilice, došlo během vlády Symeona I. k rozkvětu bulharské vzdělanosti a písemnictví.

16

Založení článku: 19. 11. 2005, -xfi-
Významní přispěvatelé: Mirek256

Tyrhénské moře (italsky Mar Tirreno, francouzsky Mer Tyrrhénienne) je část Středozemního moře ležící západně od italské pevniny mezi ostrovy Sardinie, Korsika a Sicílie. Severně od něho se nachází Ligurské moře, na jihu otevřené Středozemní moře a na východě spojuje Tyrhénské moře s Jónským mořem Messinská úžina. Název moře vznikl z řeckého pojmenování etruských námořníků – Tyrrhenoi.

Moře se nachází na složitém systému zemských tektonických desek a je geologicky mladé. Současnou podobu ostrovů a pobřeží ovlivnil vulkanismus. Části příkopů a podmořských hor jsou tvořené oceánskou kůrou. Některé zdroje uvádějí maximální hloubku až 3840 metrů. Pobřeží Tyrhénského moře je od dob starověku osídleno vyspělými civilizacemi, vedly přes něj obchodní cesty a bylo dějištěm mnohých námořních bitev. Námořníky plavícími se dříve přes oblast moře byli Etruskové, Řekové, Římané, Vandalové, Normané, Janované, Španělé a Francouzi. Řím má díky Tyrhénskému moři spojení se zbytkem Středozemního moře, také námořní cesty z Marseille a z Janova na východ a k Suezskému průplavu vedou přes Tyrhénské moře. Nejdůležitějším přístavem v oblasti je Gioia Tauro v Kalábrii.

V porovnáním se zbytkem Středozemního moře má Tyrhénské moře nízkou bioproduktivitu. Biologicky významné jsou skalnaté úseky pobřeží, kde se vyskytují červení koráli a langusty. Pobřeží Neapolského zálivu, Amalfinské pobřeží, pobřeží Sicílie a menší ostrovy Capri nebo Ischia patří od počátků moderní turistiky k nejoblíbenějším turistickým oblastem světa.

15

Založení článku: 19. 7. 2006, Kf
Významní přispěvatelé: Martin Happy Zub

Škoda Felicia je osobní automobil, který v letech 1994 – 2001 vyráběla automobilka Škoda Auto. Automobil se vyráběl jako pětidveřový hatchback, užitkový Pickup, větší užitkový Vanplus a vůz Felicia Fun (vyráběný spolu s pick-upem ve Vrchlabí), který byl určen pro volný čas. Jméno Felicia továrna převzala od předchozího sportovního modelu Felicia vyráběného v 60. letech 20. století ve verzích s pevnou nebo skládací střechou.

Jednalo se o model, na němž se velmi projevilo začlenění automobilky do koncernu Volkswagen, např. zavedením výrobních specifikací, definovaných bázovým modelem a systémem indexů mimořádných výbav. Koncepčně vůz vycházel z předchozího modelu Škoda Favorit, jeho design byl však pokročilejší, vůz byl osazován různými typy motorů a byl výrazně spolehlivější. Oproti modelu Favorit byly zavedeny do vybraných verzí některé nové prvky jako ABS, posilovač řízení aj.

Představení hatchbacku veřejnosti proběhlo v říjnu 1994 v Praze, v červnu 1995 na autosalonu v Brně se představil vůz s karoserií kombi. Od roku 1995 se vyráběla varianta Pickup. V roce 1998 proběhl facelift, změnil se např. tvar masky chladiče, barva a tvar nárazníků (z černé na barvu konkrétního auta, později se takto změnila barva klik a zrcátek), nápis Felicia a tvar předních světel a mlhovek. Výroba byla ukončena 20. června 2001 vozem s číslem karosérie 7 367 379, následníkem modelu se stala Škoda Fabia. Celkem bylo vyrobeno 1 420 441 Felicií. V Kvasinách, kde se model vyráběl po skončení montáže v Mladé Boleslavi, byla linka následně přestavěna pro výrobu modelu Superb.

14

Založení článku: 3. 8. 2005, Mirek256
Významní přispěvatelé: —

Proxima Centauri (Alfa Centauri C) je sluneční soustavě nejbližší hvězda. Nachází se v souhvězdí Kentaura ve vzdálenosti 4,22 světelných let od Země (přibližně 43×10¹² kilometrů). Jedná se o červeného trpaslíka spektrální třídy M; z astrofyzikálního hlediska jde o nepravidelnou eruptivní proměnnou hvězdu typu UV Ceti. Vzhledem ke své poloze na jižní obloze není Proxima Centauri v Evropě pozorovatelná. Hvězdu objevil v roce 1915 skotsko-jihoafrický astronom Robert Innes (1861–1933).

Hvězda má i přes svou blízkost ke sluneční soustavě hvězdnou velikost jen 11^m – je tedy 100× slabší než nejslabší hvězdy viditelné pouhým okem. V roce 2002 byl Evropskou jižní observatoří v Chile přímo změřen její zdánlivý průměr 1,02×10⁻³ vteřiny, což odpovídá přibližně jedenapůlnásobku průměru planety Jupiter.

Proxima Centauri byla kvůli své malé vzdálenosti od Země často navrhována jako první cíl pionýrského mezihvězdného letu. Protože se však jedná o eruptivní proměnnou hvězdu, nemůže v její blízkosti pravděpodobně existovat život pozemského typu.

13

Založení článku: 20. 7. 2006, Petr Kovář
Významní přispěvatelé: Daniel Baránek

Titulní strana druhého vydání Masarykovy *České otázky*

Spor o smysl českých dějin je označení polemiky ohledně pojetí českých dějin, jež se odehrávala přibližně v letech 1895–1938 a jíž se účastnily zejména přední osobnosti české filosofie (Tomáš Garrigue Masaryk, Emanuel Rádl) a české historiografie (Josef Pekař, Kamil Krofta, Zdeněk Nejedlý, Jan Slavík).

Podnětem rozepře se stalo Masarykovo pojednání Česká otázka, vycházející z představy, že české hnutí se zakládá na myšlence humanity, jež od husitství pokračuje přes reformaci a národní obrození až do současnosti. Polemika se nicméně rozhořela až v 2. desetiletí 20. století, když Jindřich Vančura znevážil práci předního historika Jaroslava Golla. Toho se zastal především jeho žák Josef Pekař, který navíc poukázal na vědeckou nepodloženost Masarykových tezí.

Po vzniku Československa začala polemika nabývat odlišného charakteru. Spory o Masarykovu teorii se sice vedly dále, do popředí se však stále více dostávala diskuse o metodologii historické vědy. Velmi důležitou roli zde sehrály příspěvky Jana Slavíka, jenž zpochybňoval přístup pozitivistické historiografie k dějinám. Spory nakonec utichly po smrti Pekaře a Masaryka roku 1937 a zejména kvůli nacistické okupaci Československa roku 1939.

12

Založení článku: 30. 6. 2006, Chmee2
Významní přispěvatelé: —

Gejzír je pramen charakteristický nepravidelným únikem vody vyvrhované turbulentně do okolí a doprovázené vodní parou. Dříve se termín používal v geologii dle definice schválené United States Geological Survey jen pro vyvrhování vařícího proudu vody a páry na zemský povrch v určitých časově omezených periodách (či v podstatě i nepřetržitě) ve vulkanicky aktivních oblastech. Po objevení gejzírů na měsících ve Sluneční soustavě – jako například na Saturnově měsíci Enceladu – došlo k rozšíření definice. Název pochází z nejznámějšího islandského gejzíru Geysir v oblasti Haukadalur. Jeho jméno je odvozeno z islandského slovesa geysa znamenajícího „proudit“. Na světě je známo okolo tisíce gejzírů (jiný zdroj uvádí počet 700), z toho přibližná polovina se nachází v Yellowstonském národním parku ve Spojených státech amerických, kde je možno navštívit i pravděpodobně nejznámější gejzír Old Faithful. Další oblasti výskytu jsou Údolí gejzírů v Rusku, El Tatio v Chile, Taupo Volcanic Zone na Novém Zélandu a Island.

Gejzíry jsou spojené s vulkanicky aktivními oblastmi, jelikož žhavé magma pod povrchem dodává vodě teplo potřebné k přehřátí a vzniku gejzíru. Povrchová či podzemní voda se vsakuje systémem trhlin do podzemí do různé hloubky, kde se dostává do kontaktu s horkými horninami, což vede k zahřátí, přehřátí a explozivnímu vytlačení vody a páry na povrch a vzniku gejzíru. Vodní erupce dosahují různé výšky v závislosti na tlaku dosaženém v podzemí a mohou dosahovat až několika desítek metrů. Nejvyšší aktivní gejzír k roku 2010 je Steamboat Geyser v Yellowstonském národním parku, který dosahuje výšky okolo 90 metrů.

11

Založení článku: 1. 1. 2010, Chmee2
Významní přispěvatelé: Don Pedro

Jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata) je trsnatá vytrvalá rostlina z čeledi jitrocelovitých (Plantaginaceae). V současnosti je hojně rozšířena ve velké části světa a i na území Česka, kde se vyskytuje na polích, u cest či na loukách. Jedná se o léčivou bylinu – působí proti kašli a má protizánětlivé a antibiotické účinky, které jsou způsobeny přítomností glykosidu aukubin, čehož se využívá k léčbě vředových chorob žaludku, dvanáctníku i tlustého střeva.

Jitrocel kopinatý je přibližně 7–30 cm vysoká bylina s krátkým a zpravidla větveným oddenkem. Listy jsou uspořádány většinou do několika přízemních růžic, jsou vystoupavé až vzpřímené, asi 10–25 dlouhé a asi 0,5–3 cm široké. Listem prochází 3–5 souběžně uspořádaných žil. Z růžice vyrůstají i podélně pětihranné stvoly, které jsou většinou přímé až obloukovitě prohnuté. Zakončené jsou kulovitými až válcovitými klasy o délce 1–3 cm. Klasy obsahují tmavé drobné květy s bělavými až hnědými suchomázdřitými listeny. Čtyřčetné květy jsou oboupohlavní. Jitrocel je opylován větrem, ale k rostlině zalétává i hmyz kvůli pylu. Po odkvětu vznikají plody v podobě vejčitých tobolek, které obsahují dvě velká leskle hnědá semena.

10

Založení článku: 27. 3. 2009, Podzemnik
Významní přispěvatelé: —

Vlajka Tibetu

Dějiny Tibetu se vyznačují jednak úzkým sepětím s dějinami buddhismu v Tibetu, jednak častými kontakty se sousedním Mongolskem a Čínou. Starobylé tibetské dějiny nejsou přesně známy, za prvního významného historického krále bývá považován Songcän Gampo žijící v 7. století, za jehož vlády se v Tibetu rozšířil buddhismus. Ve druhé polovině sedmého a po celé 8. století přitom Tibet dosáhl největšího územního i politického rozmachu. Od poloviny devátého do poloviny 13. století byla ústřední moc v Tibetu decentralizována, ve 13. století bylo tibetské území do značné míry pod vlivem Mongolské říše. Od 16. století se představitelé buddhistické školy gelug – dalajlámové – stávají světskými vládci Tibetu.

V 18. století Tibet obsadili Mandžuové, kteří mu sice ponechali vnitřní nezávislost, ve Lhase však umístili své úředníky (ambany), kteří zde setrvali až do pádu Mandžuské dynastie na počátku druhého desetiletí 20. století. Pád Mandžuské dynastie pro Tibet de facto znamenal osamostatnění; to bylo však ukončeno v roce 1950 příchodem vojsk Čínské lidové osvobozenecké armády a začlenění tibetského území do Čínské lidové republiky. V ČLR v současné době existuje Tibetská autonomní oblast, která však zabírá jen zhruba polovinu původní rozlohy Tibetu. Proti čínské okupaci se Tibeťané několikrát vzbouřili, vrcholem jejich snahy o setřesení čínské nadvlády bylo Tibetské národní povstání, které započalo 10. března 1959 a jeho odezvy pokračovaly až do následujícího roku. Bylo však krvavě potlačeno, zabito bylo okolo 87 000 Tibeťanů. Krátce poté byla založena tibetská exilová vláda s názvem Ústřední tibetská správa, která sídlí v indické Dharamsale, a jejím hlavním představitelem je čtrnáctý dalajláma Tändzin Gjamccho.

09

Založení článku: 20. 12. 2006, Pospa01
Významní přispěvatelé: Milda, Harold

Martina Sáblíková (* 27. května 1987 Nové Město na Moravě) je česká rychlobruslařka specializující se na dlouhé tratě, dvojnásobná olympijská vítězka a několikanásobná mistryně České republiky, mistryně Evropy i světa, držitelka několika světových juniorských i seniorských rekordů.

V dětství hrávala basketbal, k rychlobruslení ji v 11 letech přivedl trenér Petr Novák, jehož svěřenkyní je doposud. Na mezinárodní scéně Sáblíková působí od jara 2002, kdy se poprvé zúčastnila mistrovství světa juniorů, v němž skončila na 36. místě. Na podzim téhož roku zajela první závody Světového poháru; do elitní skupiny poháru se začala prosazovat v roce 2004. Přelomem v její kariéře se stala sezóna 2005/2006, kdy se zúčastnila zimních olympijských her v Turíně (zde na trati 5000 m skončila čtvrtá) a na mistrovství světa juniorů získala stříbrnou medaili. Od roku 2007 její sbírka medailí výrazně narostla – z mistrovství Evropy si postupně přivezla dvě zlaté a dvě bronzové, na mistrovstvích světa na jednotlivých tratích vybojovala čtyři zlaté a jednu stříbrnou, na mistrovství světa ve víceboji jednu zlatou. Na zimních olympijských hrách ve Vancouveru zvítězila na tratích 3 a 5 km, v závodě na 1500 m byla třetí. Od sezóny 2006/2007 Martina Sáblíková rovněž vládne Světovému poháru v rychlobruslení na dlouhých tratích, jehož celkové pořadí již třikrát vyhrála.

Sáblíková také dosáhla úspěchů ve svém doplňkovém sportu – silniční cyklistice. Má několik medailí z mistrovství České republiky v časovce, v roce 2007 získala bronzovou medaili v časovce na mistrovství Evropy do 23 let.

V letech 2007 a 2009 byla vyhlášena českou sportovkyní roku.

08

Založení článku: 27. 1. 2006, Nyvltak
Významní přispěvatelé: Sandik

Betlémská kaple je kaple na pražském Starém Městě. Původní kaple zde byla postavena roku 1391 a byla určena pro česká kázání. Od roku 1402 do 1413 zde kázal Mistr Jan Hus a i další husitští kněží. V pozdním středověku a po celou renesanci sloužila kaple v podstatě jako regulérní farní kostel. Po zrušení jezuitského řádu roku 1773 fungovala Betlémská kaple jako filiální kostel k nedalekému kostelu svatého Jiljí, ale roku 1786 byla pro svůj špatný stav zbořena.

V roce 1919 byl uskutečněn hloubkový průzkum, který prokázal značnou zachovalost původního zdiva, proto bylo po únoru 1948 z podnětu Zdeňka Nejedlého rozhodnuto o obnově kaple a obytný dům byl znárodněn a zbořen. Rekonstrukci kaple v 50. letech 20. století na místě vyvlastněného domu projektoval architekt Jaroslav Fragner na objednávku představitelů komunistického režimu jako památník husitského hnutí, který část svojí legitimity zakládal na svébytné interpretaci husitského dědictví. Obnovená kaple slouží jako kaple a slavnostní aula Českého vysokého učení technického v Praze.

07

Založení článku: 22. 8. 2004, Jiří Žemlička
Významní přispěvatelé: Drumm.xxt, Frettie, 85.71.171.150, Zoner57, Koller17

Zimní olympijské hry (též Zimní olympiáda, zkráceně ZOH) jsou jedna z nejdůležitějších zimních sportovních událostí, která se koná každé čtyři roky.

Vše začalo v roce 1924 ve francouzském Chamonix, kam byli sezváni sportovci na „Týden zimních sportů“. Toto klání bylo o rok později označeno za 1. zimní olympijské hry. Zimní olympijské hry 1940 se měly konat v japonském Sapporu a zimní olympijské hry 1944 v italské Cortině d'Ampezzo, ovšem obě tyto akce byly zrušeny kvůli probíhající 2. světové válce a – na rozdíl od letních her zrušených ze stejných důvodů – nemají svá pořadová čísla. Obě města hry ale později nakonec pořádala. 11. zimní hry v roce 1976 měl původně pořádat americký Denver, jenže ten to odmítl prostřednictvím státního referenda. Pořadatelstvím her byl tedy pověřen rakouský Innsbruck, který stále ještě udržoval infrastrukturu od 9. her konaných v roce 1964.

Do roku 1992, kdy proběhla 16. zimní olympiáda, se zimní hry konaly vždy v týž rok jako letní. Poté bylo rozhodnuto periodu zimních her posunout o polovinu vůči hrám letním, a tak se 17. ZOH konaly už v roce 1994. Další hry se opět konají ve čtyřletém cyklu. Zimní olympiádu zatím hostilo pouhých 10 států: čtyřikrát Spojené státy americké, třikrát Francie, dvakrát Itálie, Japonsko, Kanada, Norsko, Rakousko a Švýcarsko a jednou Jugoslávie a Německo.

Zatím poslední, 21. zimní olympijské hry se konají 12. – 28. února v kanadském Vancouveru.

06

Založení článku: 28. 1. 2008, Kixx
Významní přispěvatelé: Faigl.ladislav

Ehud Barak (hebrejsky אֵהוּד בָּרָק‎, rodným jménem Ehud Brog, narozen 12. února 1942 v kibucu Mišmar ha-Šaron, Britský mandát Palestina) je izraelský politik, bývalý ministerský předseda, současný ministr obrany a předseda Strany práce. V minulosti zastával řadu ministerských postů v izraelské vládě (namátkou ministra zahraničních věcí, vnitra, školství atd). Pro své přesvědčení, že mír nenastane, pokud nebude Izrael silný, je označován jako „jestřábí holubice“.

Před kariérou politika byl příslušníkem Izraelských obranných sil (IOS), kde dosáhl hodnosti generálmajora. Byl členem elitních průzkumných jednotek Sajeret Matkal a později jejich velitelem. Jako takový vedl řadu protiteroristických operací včetně operace Izotop či operace Jaro mládí. Byl rovněž jedním z klíčových architektů protiteroristické operace Entebbe. Od 80. let zastával vrcholné armádní funkce, jako jsou velitel vojenské rozvědky Aman, velitel Centrální velitelství či náčelník Generálního štábu IOS. Během své vojenské kariéry obdržel pět vyznamenání za statečnost a stal se nejdekorovanějším vojákem izraelské historie.

Úřad ministerského předsedy zastával v letech 1999 až 2001. V tomto období se pokusil navázat na svého mentora Jicchaka Rabina a uzavřít konečné mírové smlouvy s Palestinci a Sýrií. Ukončil také osmnáctiletou přítomnost izraelské armády v jižním Libanonu. V rámci mírových jednání byl nejnadějnější summit v Camp Davidu v roce 2000, který však zkrachoval. Jeho funkční období významně poznamenalo vypuknutí druhé intifády, během níž nechal Barak nařídit tzv. mimosoudní likvidace palestinských teroristických vůdců. Předčasné volby v roce 2001, které sám vyvolal, prohrál před Arielem Šaronem. Po odchodu z politiky podnikal a věnoval se poradenství a přednáškám. Do vrcholné politiky se vrátil v roce 2007, když byl opětovně zvolen předsedou Strany práce. Ve vládě Ehuda Olmerta se stal ministrem obrany a tuto funkci si udržel i po únorových volbách v roce 2009.

05

Založení článku: 17. 8. 2009, Svajcr
Významní přispěvatelé: —

Holubi vybavení fotoaparáty; vpravo kamera s jedním objektivem, uprostřed se dvěma objektivy a vlevo kamera panoramatická

Holubí fotografie ze vzduchu je metoda pořizování fotografických snímků aparáty, které jsou připevněny na spodní části těla holuba tak, aby mu nebránily v letu. Podobně jako jiné specializace vyžaduje holubí fotografie znalosti zvláštních fotografických technik a poštovních holubů. Holub je vybaven speciálním fotoaparátem s automatickým mechanismem časování a snímání s různými objektivy a filmovými zásobníky.

S holuby v leteckém snímkování experimentoval v první polovině 20. století německý lékárník Julius Neubronner. Holubi byli vybaveni lehkou miniaturní kamerou pro fotografování ze vzduchu, kterou měli připevněnou na prsou. Neubronner navrhl a zkonstruoval několik typů fotoaparátů, se širokoúhlým panoramatickým objektivem, se dvěma objektivy nebo dvojitou sportovní panoramatickou kameru. Neubronner ptáky na jejich zatížení postupně trénoval. Odvážel je do míst i sto kilometrů vzdálených od jejich domova, nasadil jim kameru a vypustil je. Holubi obvykle létali ve výšce 50 až 100 metrů rychlostí asi 15 kilometrů v hodině. Mechanismus v kameře ovládal prodlevy mezi jednotlivými fotografiemi.

Během první světové války se ukázala výhoda holubí fotografie v pořizování záběrů z menší výšky, než bylo možné například z balonu, letadla nebo draku. V dílně švýcarského hodináře Christiana Adriana Michela ve třicátých letech 20. století vznikl dokonalejší upravený Neubronnerův model dvojité sportovní kamery pro 16mm film. V sedmdesátých letech holubí fotografii využívala také americká CIA.

04

Založení článku: 25. 5. 2005, Cinik
Významní přispěvatelé: Acoma, Blackknight (přeneseno z Životopis Přemysla Otakara I.), Jinny, Saltzmann

Přemysl Otakar I. (německy Ottokar I. Přemysl; asi 1155/1167 – 15. prosince 1230) byl český kníže (1192–1193 a 1197–1198) a třetí český král (1198–1230) z rodu Přemyslovců, první český král, kterému se podařilo dědičně zajistit královský titul i pro své potomky.

Narodil se jako nejstarší syn krále Vladislava II. a jeho druhé manželky Judity Durynské. V letech 1173–1179 pobýval ve vyhnanství, kde se oženil s Adlétou Míšeňskou. Po návratu z vyhnanství v roce 1179 zastupoval svého vládnoucího staršího bratra Bedřicha na Olomoucku ve funkci markraběte.

V letech 1192–1193 se poprvé stal českým knížetem, ale poté, co se dostal do sporu s pražským biskupem (a svým strýcem) Jindřichem Břetislavem i císařem Jindřichem VI., trávil léta 1193–1197 opět ve vyhnanství. Novým českým knížetem se stal pražský biskup Jindřich Břetislav. Po jeho smrti a po dohodě se svým mladším bratrem Vladislavem Jindřichem nastoupil Přemysl v roce 1197 podruhé na český trůn. Aktivně se zapojil do bojů o císařskou korunu mezi Štaufy a Welfy. Proslulou sérií změn svého stranictví během těchto bojů získal postupně Přemysl potvrzení dědičného královského titulu nejen od obou válčících stran (1198 Filip Švábský a 1203 Ota IV. Brunšvický), ale v roce 1204 i od papeže Inocence III. Za vrchol Přemyslova snažení bývá tradičně vykládán zisk Zlaté buly sicilské, privilegia upravujícího poměr českých zemí k Říši a zaručujícího dědičnost českého královského titulu.

V dalších letech své vlády se Přemysl Otakar I. soustředil především na konsolidaci domácích poměrů a také na zajištění bezproblémového nástupnictví pro nejstaršího syna z druhého manželství, Václava I. Při dosahování svých cílů postupoval často nekompromisně a neváhal (často velmi tvrdě) odstraňovat překážky, které bránily jejich dosažení.

03

Založení článku: 31. 1. 2009, Emír Balduin Hallef Omar Ali al-Adid bin Abú Sharee al-Kerak
Významní přispěvatelé: —

Dějiny Limy, hlavního města Peru, započaly 18. ledna 1535 založením města španělským conquistadorem Franciscem Pizarrem v údolí řeky Rímac v oblasti osídlené Ychsmy, kteří tvořili součást říše Inků. Roku 1543 se Lima stala hlavním městem místokrálovství Peru a sídlem soudu Real Audiencia. V 17. století město navzdory zemětřesením i ohrožení piráty prosperovalo jako centrum rozsáhlé obchodní sítě. V 18. století však začalo upadat kvůli poklesu ekonomiky a bourbonským reformám.

Obyvatelstvo Limy hrálo v letech 1821–1824 důležitou roli v peruánské válce za nezávislost; město trpělo jak ze strany royalistických, tak povstaleckých armád. Po získání nezávislosti se Lima stala hlavním městem nové Peruánské republiky. V polovině 19. století zažívala krátké období prosperity až do období druhé tichomořské války mezi Peru s Bolívií na jedné straně a Chile na straně druhé v letech 1879–1883, kdy bylo město okupováno a vypleněno chilskými jednotkami. Po skončení války Lima procházela obdobím demografické expanze i urbanistického rozvoje. Značný populační nárůst nastal ve 40. letech 20. století díky přistěhovalcům z andských oblastí Peru. To přispělo k velkému rozšíření chudinských měst na předměstích Limy, protože úřady nedokázaly rozšiřování města udržet pod kontrolou.

02

Založení článku: 12. 8. 2005, Cinik
Významní přispěvatelé: Chalupa

Emanuel Lasker (24. prosince 1868, Berlinchen, Prusko (dnes Barlinek v Polsku) – 11. ledna 1941, New York, USA) byl německý šachový velmistr, mistr světa v šachu v letech 1894 až 1921, první, kdo důsledně používal psychologii v šachu. Titul mistra světa získal vítězstvím nad Wilhelmem Steinitzem 10:4 (=5) a obhájil jej nejprve v odvetném zápase se Steinitzem 10:2 (=5), a pak v zápasech s Frankem Marshallem 8:0 (=7), Siegbertem Tarraschem 8:3 (=5), Karlem Schlechterem 1:1 (=8) a Davidem Janowskim 8:0 (=3). Jeho nástupcem se stal roku 1921 José Raúl Capablanca.

Po ztrátě titulu Lasker ještě dlouho na turnajích dokazoval, že zdaleka nepatří do starého železa. Vyhrál turnaj v Ostravě roku 1923 (před Richardem Rétim) a především turnaj v New Yorku roku 1924, kde byl první před Capablancou a Alexandrem Alexandrovičem Aljechinem. Rovněž roku 1925 v Moskvě předstihl Capablancu, když skončil druhý za Jefimem Bogoljubovem. V roce 1927 se Lasker vrátil do Berlína a stal se mezinárodním hráčem bridge (dokonce v této hře reprezentoval Německo). Roku 1933 však musel svou vlast opustit a jeho majetek byl konfiskován, protože Lasker byl židovského původu. Odešel do Anglie, pak odjel do Sovětského svazu a nakonec se natrvalo usídlil v New Yorku, kde v roce 1941 zemřel.

01

Založení článku: 24. 5. 2005, Pastorius
Významní přispěvatelé: Chmee2

Europa je v pořadí šestý měsíc planety Jupiter, který náleží k tzv. Galileovým měsícům, neboť jej už v 17. století objevil Galileo Galilei (a nezávisle na něm i jeho současník Simon Marius). Ze skupiny Galileových měsíců je nejmenší. Byl pojmenován podle jedné z milenek boha Dia, dcery vládce Týru, právě na základě Mariova návrhu. Europa má 3100 km v průměru, takže je jen o něco málo menší než pozemský Měsíc, a současně je šestým největším měsícem ve sluneční soustavě. Povrch Europy je poset impaktními krátery jen řídce, což naznačuje, že je velice mladý. Tvoří ho pravděpodobně vodní led, který je místy porušen a protkán systémy prasklin a trhlin. Malé množství kráterů, hladký povrch a praskliny vedly vědce k hypotéze, že se pod ledovým povrchem nachází oceán kapalné vody, který by teoreticky mohl poskytovat útočiště jednoduchému mimozemskému životu.

Okolo Europy proletělo několik kosmických sond, které podrobněji zkoumaly vlastnosti měsíce. Nejčerstvější data pocházejí od americké sondy Galileo, již vyslala NASA. Dříve měsíc zkoumala i dvojice sond Voyager 1 a Voyager 2. Na rok 2020 se plánuje vyslat k Europě další sondu Europa Jupiter System Mission (EJSM), která by se měla pokusit poodhalit existenci oceánu pod ledovým příkrovem.