Přeskočit na obsah

Václav II.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Václav 2)
Tento článek je o králi českém a polském. Další významy jsou uvedeny na stránce Václav II. (rozcestník).
Václav II.
Král český a polský
Portrét
Václavova miniatura ve Zbraslavské kronice
český král
Období1278/831305
Korunovace2. června 1297
PředchůdcePřemysl Otakar II.
NástupceVáclav III.
polský král
jako Václav I.
Období1291/13001305
Korunovace1300
PředchůdcePřemysl II. Velkopolský
NástupceVáclav III.
Moravský markrabě
Období12831305
PředchůdcePřemysl Otakar II.
NástupceVáclav III.

Narození27. září 1271
Praha
Úmrtí21. června 1305 (ve věku 33 let)
Praha (Staré Město)
PohřbenZbraslavský klášter
ManželkyI. Guta Habsburská
II. Eliška Rejčka
PotomciVáclav III.
Anna Přemyslovna
Eliška Přemyslovna
Anežka Přemyslovna
Markéta Přemyslovna
Anežka Přemyslovna
(celý seznam)
DynastiePřemyslovci
OtecPřemysl Otakar II.
MatkaKunhuta Uherská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Václav II. (27. září 1271 Praha21. června 1305 Staré Město pražské) byl šestý český a první polský král z rodu Přemyslovců. Byl synem českého krále Přemysla Otakara II. a jeho druhé manželky Kunhuty.

Po Přemyslově smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 se poručníkem sedmiletého Václava stal Ota V. Braniborský a ten se pro uchování kontroly nad situací v zemi rozhodl odvézt chlapce do Braniborska. Po několika letech zmatků, hladomoru a nejisté politické situace souhlasil Ota s Václavovým návratem zpět do Čech. Teprve dvanáctiletý Václav se konečně ujal vlády, hlavní roli však hrál nový partner Václavovy matky Záviš z Falkenštejna.

Závišův vliv byl pouze dočasný, dospívající Václav jej uvěznil a po jeho popravě zahájil expanzi do Polska, kde se mu podařilo podmanit Malopolsko a také získat moc nad většinou Horního Slezska. Po smrti svého tchána Rudolfa Habsburského nepodpořil kandidaturu svého švagra Albrechta na římský trůn, ale prosadil volbu hraběte Adolfa Nasavského. Adolf však nesplnil své předvolební sliby a Václav se podílel na jeho pádu a nové volbě Albrechta Habsburského. V následujících letech pokračoval Václav v politice územní expanze, když v roce 1300 získal polskou korunu a o rok později pro svého syna Václava III. i korunu uherskou. Růst přemyslovské moci vedl k zformování protičeské koalice, v níž kromě římského krále Albrechta stanul i pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou a soupeř přemyslovské moci v Polsku Vladislav I. Lokýtek. Na podzim 1304 vtrhla nepřátelská vojska do Čech a oblehla Kutnou Horu. Albrechtovi se nepodařilo Václava strhnout k rozhodující bitvě a po neúspěšném dobývání se dalo jeho vojsko s blížící se zimou na ústup. Toto vítězství nedokázal Václav zužitkovat, protože zhoršující se tuberkulóza, která mu již po nějakou dobu činila značné zdravotní potíže, způsobila jeho předčasnou smrt.

Během své vlády se Václav spoléhal spíše na umění diplomatické než válečné, využíval rozsáhlého nerostného bohatství, zejména stříbra, jež se v té době v Čechách nacházelo. Zavedením pražského groše se mu podařilo stimulovat hospodářský rozvoj a zahraniční obchod, vytvořením nového horního zákoníku Ius regale montanorum se definovala role státu ve vztahu k hornické činnosti. Václav byl literárně činný a byl i velkým mecenášem minesengrů.

Přemysl Otakar II. po bitvě na Moravském poli

Václav II. se narodil jako mnoho let očekávaný syn a dědic[1] českého krále Přemysla Otakara II. Václavova matka byla Kunhuta Uherská, dcera Rostislava Haličského z dynastie Rurikovců a vnučka uherského krále Bély.

Protože se pak tento mladší syn narodil v předvečer svátku svatého Václava mučedníka, dostal při svatém křtu, jehož pramenem byl znovuzrozen, vlastní jméno Václav; neboť staří Čechové měli z pocitu zbožné úcty ve zvyku, že dávali svým dětem jména svatých, o jejichž narozeninách se na tento svět narodily.
— Zbraslavská kronika[2]

V době jeho narození byl Přemysl na vrcholu své moci. Kromě zděděných českých zemí získal postupně Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Furlansko. Situace se změnila, když byl 1. října 1273 zvolen římskoněmeckým králem Rudolf Habsburský[3] a zahájil velký revindikační program ve snaze vybudovat si novou rodovou základnu. Proto ihned po volbě nařídil Přemyslovi, aby mu odevzdal Rakousy, Štýrsko, Korutany, Kraňsko a Chebsko. Když se Přemysl nepodřídil, vyhlásil nad ním Rudolf říšskou klatbu. Spor poprvé vyvrcholil v roce 1276, kdy se oslabený Přemysl Otakar II.[pozn. 1] poddal Rudolfovi a souhlasil s rozhodčím řízením. Výsledná smlouva znamenala ztrátu alpských zemí a Chebska s výjimkou části Rakouska na levobřežní straně Dunaje. Součástí dohody bylo i to, že dědic českého království Václav měl být zasnouben s některou z dcer Rudolfa Habsburského.[4] Uklidnění bylo jen zdánlivé. Brzy následovalo nové kolo sporu mezi znepřátelenými panovníky, které vyvrcholilo rozhodující bitvou na Moravském poli, ve které Přemysl Otakar II. padl.

Regentství Oty Braniborského

[editovat | editovat zdroj]

V prvních dobách po manželově skonu viděla královna Kunhuta hlavní nebezpečí v osobě Rudolfa Habsburského a hledala oporu u Oty Braniborského. Kromě příbuzenských vztahů[pozn. 2] zde sehrály roli i dřívější osobní dohody mezi Přemyslem Otakarem II. a Otou V. Navíc bylo i v zájmu braniborských markrabat zamezit další expanzi římského krále.[5] Rudolf mezitím rozpustil většinu svého vojska a začal přebírat moc na Moravě. Habsburskou vládu uznala mnohá moravská města (Znojmo, Olomouc, Brno, Hlubčice, Jihlava) a podařilo se pro spolupráci získat i olomouckého biskupa Bruna. Dočasný zábor Moravy byl zdůvodněn náhradou dluhů ve výši 40 000 marek stříbra, které musel Rudolf obětovat na zajištění obrany před vpádem českých vojsk.[6] Jeho politika vůči českým zemím se držela osvědčeného schématu konsensuální politiky vůči biskupům, šlechtě a městům.[7] Ota po svém příchodu do Čech nepůsobil jako spojenec královny, ale za pomoci silného vojenského kontingentu obsadil Pražský hrad a navázal styky s měšťanstvem i šlechtou, ve snaze vybudovat si v království vlastní silné pozice. Jeho chování královnu zaskočilo a o pomoc požádala dalšího Přemyslova příbuzného, vratislavského vévodu Jindřicha Probuse, který byl v dětství vychováván na pražském dvoře. Ten se i s vojskem objevil na Čáslavsku a podařilo se mu zřejmě získat podporu i části východočeské šlechty.[8]

Pečeť Rudolfa Habsburského

Vývoj v Čechách zneklidnil Rudolfa natolik, že se rozhodl k vojenskému tažení. Požádal o pomoc své říšské spojence a po překročení česko-moravského pomezí se i s vojskem utábořil na Čáslavsku. Zde s ním navázala spojení královna Kunhuta a spolu se svými dětmi slíbila přijmout ochranu římského krále.[9] Požadovala však, aby byl vratislavský vévoda uznán poručníkem malého dědice trůnu.[10] Ota Braniborský se Rudolfa nezalekl a spolu se svými českými spojenci přitáhl ke Kolínu a zahradil mu cestu ku Praze. Hrozící srážku odvrátila dohoda, která určila další vývoj. Poručnictví nad Václavem (a vládu v Čechách) získal na pět let braniborský markrabě, Moravu na stejnou dobu Rudolf Habsburský a Jindřich Probus získal na blíže neurčenou dobu Kladsko. Kunhutě pak byly určeny příjmy na Opavsku.[11] Toto rozhodnutí bylo zaměřeno proti nemanželskému synu zemřelého krále Mikuláši, který měl už dříve na Opavsku zaručené příjmy, a který předpokládal, že těchto peněz bude moci využít ke svému vykoupení z uherského zajetí.[12] Uzavřenou dohodu měly také garantovat plánované manželské aliance mezi Habsburky, Přemyslovci a Askánci. Po pěti letech se mělo české království obnovit v čele s Václavem II.[13] Jindřich Probus poté v rozporu s úmluvami zabral i Broumovsko.[14]

V zimě 1278 došlo v Jihlavě či v Čáslavi k dvojitým dětským zásnubám či sňatku mezi Václavem a Gutou Habsburskou a mezi Anežkou a Rudolfem Habsburským.[15] [pozn. 3]

I smluvili se tehdy dál, že Václav, mladý český král, jenž o otce byl oloupen, z žalu má být vykoupen a oddán s římského krále dcerou…
— Štýrská rýmovaná kronika[17]

Když byl Václav po návratu do Prahy spolu se svou matkou a zřejmě i sestrou Anežkou[18] začátkem února 1279 převezen na hrad Bezděz, využila po nějaké době královna svolení k návštěvě hrobu zemřelého Přemysla Otakara II. ve Znojmě[19] a syna zanechala v péči Oty Braniborského.[pozn. 4]

A vydavši se na cestu, když měla jeti na Moravu, zaměřila své kroky do Opavy a tak chytře a moudře vyvázla z úzkostí a obtíží, jež trpěla od Němců…
— Pokračovatelé Kosmovi[21]
Adolf Liebscher, Královna Kunhuta a Záviš z Falkenštejna

Zde se kolem královny konstituoval malý dvůr, v němž byla zastoupena většina představitelů lokálních elit v čele s Milotou z Dědic, Vokem z Kravař a Herbordem z Fulštejna.[22] V průběhu roku 1280 se královna vdova sblížila se Závišem z Falkenštejna a nejpozději na začátku následujícího roku jej jmenovala purkrabím na Hradci u Opavy.[23] Po návratu Mikuláše Opavského z uherského zajetí a poté, co se na Opavsku ujal svých práv, musel Záviš s Kunhutou Opavsko opustit.[pozn. 5] Pravděpodobně v roce 1282 se dvojici na neznámém místě na Moravě narodil syn Jan.

Aby nemohlo dojít k osvobození Václava z braniborského zajetí, byl z Bezdězu na konci roku 1279 převezen nejdříve do Žitavy a později do Berlína a Špandavy.[29] Mnoha autory tak oblíbené Václavovo strádání v zajetí je nutno poněkud zpochybnit.[30] Zbraslavská kronika vznikla zřejmě za účelem Václavova svatořečení a pozdější královy vztahy s Otou Braniborským nevypovídají o týrání hladem a zimou.[31] V tu dobu také ještě žila Václavova teta a Otova matka Božena.[32] Po stížnostech královny Kunhuty u římského krále se v roce 1280 uskutečnila nová výprava Rudolfa Habsburského do Čech. Jejím cílem bylo vytlačení braniborských vojsk a obnova legitimní vlády. Protože však stále nezanedbatelná část šlechtických elit byla zájmově spojená s Otou Braniborským, byl jediným výsledkem tažení Otův příslib, že Václava přiveze zpět na Pražský hrad.[33] Svůj slib však nedodržel.

Válečné události a s nimi spojená nejistota způsobily už od roku 1280 nedostatečné obhospodařování polí a snižování zásob obilí.[34] Situace vyvrcholila na jaře 1282, kdy došlo v Čechách i na Moravě k hladomoru.

Léta 1282 když se byl hlad zmáhal a loupeže přibývaly, zemřelo takové množství ubohých lidí na Moravě, že ani všichni nemohli býti pochováni, nýbrž že těla mrtvých na polích a ve vsích nalezená do velikých jam se házela a když tyto naplněny byly konečně zemí pokrývala.
— Jindřich Heimburský[35]

Žalostný stav rozvráceného království aktivizoval část šlechty, která si vynutila Václavovo vydání zpět do Čech. Ota smlouval dlouho a stále zvyšoval nároky, jež měly být na základě jednání uspokojeny částí severních Čech. Rudolf Habsburský, v budoucnu Václavův rádce a ne vždy nezištný příznivec, ovšem Otovy nároky neuznal, a tak ho o ně připravil.

Návrat krále Václava II. v květnu 1283 se jevil jako příslib lepších časů.

Když ten 24. května přijel, vyšli mu páni a též rytíři vstříct na mnoho mil. Duchovní pak z celého města s lidem mu vyšedše vstříct, uvítali ho slavně v procesí před branou hradu zpívajíce „Advenisti desiderabilis“ i jiné hymny a písně, a lid zpíval „Hospodin pomiluj ny“.
— Pokračovatelé Kosmovi[36]

Boj šlechtických stran

[editovat | editovat zdroj]
Guta Habsburská (iluminace ze Zbraslavské kroniky)

Po návratu krále Václava II. převzala vládu šlechtická skupina, která se podílela na jeho vykoupení z internace. Patřili mezi ně pražský biskup Tobiáš z Bechyně a jeho příbuzní Čeněk z Kamenice a Dobeš z Bechyně. Dále pak Purkart z Janovic, Zbyslav z Třebouně, Zdeslav z Lemberka, Beneš z Vartenberka a jiní.[37][38] V této době také Rudolf Habsburský rozhodl, že Václav II. není vázán vynuceným slibem a není povinen zaplatit Otovi Braniborskému žádné odstupné za správu Čech. Poté, co se k svému synovi vrátila královna Kunhuta, vymohla si královu přízeň i pro svého milence Záviše a jejich syna Ješka.[39] V souvislosti s královniným návratem došlo na dvoře i k pokojnému převratu, kdy významné úřady obsadili Závišovi příbuzní a přátelé Vítek z Krumlova, Ojíř z Lomnice, Hroznata z Úžic, ale i Hynek z Dubé, Lichtenburkové, Šternberkové a další. Opoziční šlechtická skupina se sice na jaře pokusila dobýt zpět ztracené pozice, ale bez úspěchu. Po zprostředkování Rudolfa Habsburského došlo ke smíru a slibu zachování dané situace na čtyři roky.[40] Soupeřící šlechtické skupiny, snad mimo Vítkovců, měly spíše podobu momentálních nahodile utvářených účelových koalic než pevných šlechtických aliancí.[41] Pravděpodobně někdy v této době se Záviš z Falkenštejna oženil s královnou vdovou.[pozn. 6]

V lednu 1285 se v Chebu konalo slavné završení Václavova sňatku s Gutou a následně došlo také k dalšímu sblížení mezi Habsburky a Mikulášem Opavským, kterého Rudolf zjevně chápal jako protiváhu Záviše z Falkenštejna. Ještě v únoru toto sblížení stvrdil i sňatek Mikuláše s Rudolfovou vzdálenou příbuznou Adelheidou.[45] Poté, co Václav složil Rudolfovi lenní hold, odvedl si Rudolf svou dceru zpět.

Dívenka z královské krve, všem milá, se českému králi nesmírně zalíbila, když vstoupila do jeho lože.
— Zbraslavská kronika[46]

Václav se začal titulovat králem Čech a markrabětem moravským.[47] Přestože v září 1285 zemřela královna Kunhuta,[pozn. 7] jejím skonem nedošlo ve vztahu mezi Václavem a Závišem k žádné změně, otčímovo privilegované postavení nebylo nijak narušeno. Naopak v říjnu 1285 obdaroval král Záviše a jeho syna Ješka rozsáhlým územím ve východních Čechách.[pozn. 8] Brzy poté společně zahájili tažení na Moravu, kde se snažili obnovit královskou autoritu. Při této příležitosti bylo pobito několik stovek lapků sužujících různé části Moravy.

Konec Záviše z Falkenštejna a odboj Vítkovců

[editovat | editovat zdroj]

Změna situace nastala v roce 1287, kdy na přelomu června a července konečně dorazila do Čech Václavova manželka Guta[49] a zároveň si dle štýrského kronikáře pro svou choť Anežku přijel mladý vévoda Rudolf.[50] S příchodem královny začal Záviš z Falkenštejna pomalu ztrácet svůj vliv u dvora. Aby situaci změnil, rozhodl se posílit se souhlasem krále svou pozici novým sňatkem se sestrou uherského krále Alžbětou. Na klesající Závišův vliv ukazuje přepadení jeho svatební výpravy do Uher Jindřichem z Lichtenburka koncem roku 1287. Záviš se musel zachránit útěkem do Opatovického kláštera.[pozn. 9] S královou pomocí připravil novou výpravu a strávil v Uhrách čtyři měsíce, během kterých se nejen oženil s Alžbětou, ale navázal i blízký vztah s uherským králem Ladislavem. Šlechtická opozice soustředěná kolem královny Guty[52] využila Závišovy několikaměsíční nepřítomnosti ke své aktivizaci. Královna se již od svého příchodu do Prahy úspěšně snažila vzbudit nedůvěru mezi králem a Závišem. Zdá se, že někdy na přelomu let 1288 a 1289 byl Záviš zatčen.[pozn. 10]

…král Václav se rozhodl, aby se postaral o mír sobě i celému království, uvrhnout Záviše do pout zajetí a předstíraje, že se nemůže bez jeho průvodu odebrati k chystané křestní hostině, poslal pro něho posly, aby přišel do Prahy doprovoditi ho…
— Zbraslavská kronika[58]


O Velikonocích roku 1290 Václav spolu se svou manželkou navštívil v Erfurtu římského krále Rudolfa, který mu potvrdil právo volby římského krále a také úřad říšského číšníka.[59] Zároveň také vyhověl Václavově prosbě o pomoc a poslal s ním zpátky do Čech nejen svého syna Rudolfa a bamberského biskupa Arnolda, ale i početné vojsko, které mělo pomoci při pacifikaci povstalých Vítkovců.[60] Brzy po příchodu do Prahy sice Rudolf nečekaně zemřel, ale jeho bojovníci v Čechách zůstali. Potlačení povstání napomohly i okolnosti – v krátkém sledu zahynuli jak vratislavský vévoda Jindřich Probus, tak i uherský král Ladislav. Vítkovská vzpoura tak ztratila oporu v zahraničí.[61]

Záviš zůstal v zajetí do léta 1290, kdy byl postaven před soud a odsouzen.[pozn. 11] Na radu římského krále jej Václav využil k získání jihočeských hradů pod kontrolou Vítkovců. Mikuláš Opavský, který vojsko vyslané proti vzbouřeným Vítkovcům vedl, vždy pod pohrůžkou Závišovy popravy donutil hejtmany jednotlivých tvrzí, aby mu každou z nich vydali.[62][63] Situace se vyhrotila ve chvíli, kdy Mikulášovo vojsko stanulo před hradem Hluboká hájeným Závišovým bratrem Vítkem. Vítek nehodlal ustoupit, mimo jiné i díky tomu, že držel jako rukojmí Čeňka z Kamenice, bratra biskupa Tobiáše. Královská strana ovšem taktéž nebyla ochotná k vyjednávání – pravděpodobně 4. července byl Záviš na louce poblíž Hluboké popraven stětím.[pozn. 12] Záhy nato jej následoval i Čeněk z Kamenice, jehož život ukončil Vítek v odvetě za smrt svého bratra. Závišovo tělo poté převzala jeho rodina, aby jej uložila ve vítkovském rodovém klášteře ve Vyšším Brodě.

…podivným rozhodnutím Boží pomsty v době jednoho měsíce padl král uherský zabit mečem, vévoda vratislavský zahynul byv otráven a Záviš, který dal příležitost k tém špatnosti, byv sťat skončil bídnou smrtí své dny.
— Zbraslavská kronika[64]

První léta samostatné vlády a Václavův dvůr

[editovat | editovat zdroj]
Náhrobek Petra z Aspeltu (Katedrála sv. Martina a sv. Štěpána v Mohuči)

Václav se ujal samostatné vlády již po zajetí Záviše z Falkenštejna. Prvním zásahem do správy státu byla výměna Závišových straníků, dosud působících v nejvyšších úřadech země, za loajálnější velmože. Na počátku ledna 1289 opustili posty ve státní správě Vítek z Krumlova a Závišův švagr Hroznata. Jejich místa a místa dalších Závišových lidí nyní zaujali šlechtici prohabsburské orientace jako Albrecht ze Žeberka nebo přeběhlíci z řad Závišových příznivců, například Hynek z Dubé,[65] který prostřídal funkce nejvyššího komorníka a purkrabího Pražského hradu.[66] Další část dvora nyní tvořili nemanželští potomci Přemysla Otakara II. a jejich příbuzní, mezi něž patřili Mikuláš Opavský nebo Jan, zastávající úřady probošta vyšehradského a kancléře království.[65] V následujících letech se ke dvoru připojili i významní lidé pocházející zejména z duchovenstva. Jistě ne náhodou se na králově dvoře objevil po náhlém skonu Jindřicha Proba míšeňský probošt Bernard z Kamence, který pomohl Václavovi při expanzi do Polska a při ovlivnění volby římského krále roku 1292.[67] Jeho předchůdcem byl Arnold Bamberský, který se spolupodílel na uklidňování českých pánů po zatčení Falkenštejna. A zřejmě od roku 1296 oba tyto zkušené diplomaty vystřídal Petr z Aspeltu a cisterciáčtí opaté KonrádHeidenreichem.[68] Zásadní vliv mezi královskými rádci měl pražský biskup Tobiáš, který byl již vůdčí osobností protizávišovské opozice. Po jeho smrti, jakkoliv Václav udržoval s biskupským stolcem přátelské vztahy, již nikdy biskupové takového vlivu na Václavova rozhodnutí nedosáhli.

Jedním z prvních cílů, jenž před Václavem vyvstal, bylo zklidnění poměrů v království. Začalo opětovné nastolování pořádku a trestání těch, kteří porušovali zemský mír. Zároveň začal královský dvůr vymáhat zpět majetek nelegálně získaný za Závišovy vlády a předávat jej Václavovým příznivcům a loajálním šlechticům. V některých případech byl Václav dokonce nucen takto znovu nabyté bohatství rozdat, aby si do budoucna zajistil podporu významnějších velmožů. Například centrální část bývalého Závišova panství odstoupil Dobeši z Bechyně, značné odměny získal i biskup Tobiáš.[69] Většinu Vítkovců nezasáhly významnější represe, čehož dosáhl obratným vyjednáváním jeden z tehdejších nejvýznamnějších členů rodu Jindřich z Rožmberka, jenž se poté zařadil i k Václavově dvoru. Vyjma Závišových bratrů, jimž bylo umožněno výměnou za jejich majetek uprchnout,[pozn. 13] došli ostatní Vítkovci s královskou mocí k dohodě.[71] Dosud napjatá situace se tak v Čechách i na Moravě od roku 1290 postupně uklidnila.[72][73]

Následovalo nyní několik let ouplného pokoje uvnitř země české a spolu nerušených politických poměrů k cizině — úkaz to neobyčejný v dějinách středověkých.
— František Palacký[74]
Zbraslavský klášter (kopie barokního nákresu)

Roku 1292 ohlásil Václav svůj plán vystavět na Zbraslavi cisterciácký klášter k poctě Panny Marie.[75] K formálnímu založení kláštera došlo o rok později. Zde se panovník oddával zbožnému rozjímání, uzavíral smlouvy, případně se uvnitř klášterních zdí projednávaly i významné státní záležitosti. Další důležitou rolí, již klášter hrál ve Václavově životě, byla funkce kláštera jako místa věčného odpočinku pro českého krále i jeho příbuzné – Zbraslav se měla stát novým přemyslovským pohřebištěm.[76][pozn. 14]

Expanze do Polska

[editovat | editovat zdroj]
Polská knížectví roku 1291:                      Území pod kontrolou Václava II.
     Území v přímem držení Václava II.
     Spojenci Václava II.
     Vazalové Václava II.
     Boleslav a Konrád Mazovští
     menší nezávislá území

Ukazatelem změny v dosavadní české zahraniční politice byla lenní přísaha Kazimíra Bytomského, jednoho z knížat v Horním Slezsku, v lednu 1289. Česká expanze od nynějška neměla směřovat na jih do rakouských zemí, ale spíše do Polska, rozděleného na řadu menších knížectví. Drobnější kroky k propojení polských a českých zemí byly podniknuty již za Přemysla Otakara II. a sám Václav na ně navazoval, ovšem v daleko větším měřítku.[70] Do čela přemyslovské východní politiky se postavil Bernard z Kamence, zkušený diplomat, jenž za svého předchozího působení ve Vratislavi a dalších zemích dobře znal polské poměry, a byl tedy Václavovi II. v zahraniční politice velkou oporou.[78] Právě za jeho příchodu na pražský dvůr se českému králi otevřela možnost důrazněji se v Polsku prosadit.[79]

O dědictví Jindřicha Proba, jež zahrnovalo zejména Vratislavsko a Krakovsko, vypukl boj, jehož se hodlal zúčastnit i Václav. Zatímco Vratislavsko připadlo lehnickému vévodovi Jindřichovi Tlustému,[pozn. 15] Krakovsko původně získal vévoda Přemysl II. Velkopolský, ovšem jeho vláda v těchto zemích trvala jen krátce. Český král, jenž na základě závěti dostal nazpět Kladsko, uzavřel dohodu s purkrabím hradu Skála na Krakovsku Jindřichem ze Wstowa[pozn. 16] a získal jako spojence i vévody Boleslava Opolského a Měška Těšínského, čímž pod svůj vliv dostal většinu Horního Slezska.[81][82] Přemysl Velkopolský měl zájmy i na dalších polských územích. Předně se střetával s vlivem braniborských Askáncůgdaňském Pomoří.[83] Na podzim 1290 toto území získal, a sice na základě lenního slibu pomořanského knížete Mstivoje II. a místní šlechty. Za této situace došlo mezi Václavem a Přemyslem k dohodě. Výměnou za nároky na Malopolsko dostal Přemysl finanční odškodnění. Český dvůr se patrně angažoval i při uzavření sňatku mezi ním a dcerou braniborského markraběte Markétou, čímž si územní zisky v oblasti Pomoří zajistil, přestože se braniborští Askánci nároků na tuto oblast plně nevzdali.[83] Roku 1291 vtáhlo do Krakovska české vojsko a získalo je pod Václavovu vládu. Zdejší polská nobilita zpočátku neprojevovala příliš velkou podporu novému vládci a naopak upínala své naděje k sandoměřskému knížeti Vladislavu Lokýtkovi, který Sandoměřsko získal po smrti svého bratra Leška Černého. I sám Lokýtek se pokoušel o získání Krakovska, a pořádal proto na toto území loupeživé nájezdy. Tím si ovšem krakovské velmože znepřátelil a naopak je nechtěně dovedl do tábora českého krále.[84] Nicméně Václav v této chvíli ještě proti Lokýtkovi podporovanému také uherskými vojsky[82] zasáhnout nemohl, protože pozornost české diplomacie se upírala do svaté říše římské, kde mělo po smrti římského krále Rudolfa Habsburského dojít k volbě nového panovníka.

Po svém prvním polském tažení tedy Václav II. získal Krakovsko, jež dal do správy Boleslavu Opolskému. Spolu s tím i specifikoval v několika listinách principy přemyslovské vlády na nově získaných územích. Nejvýznamnější z nich je takzvaná první polská magna charta zaručující bezpečnost obyvatelstva, zejména církevních institucí. Dokument dále stanovoval radu složenou z krakovského biskupa, vyšších úředníků a předních velmožů, jež se měla podílet na správě země.[85] Zároveň král přislíbil, že nevypíše žádné další daně.[86] Své postavení v Polsku si dále pojistil sňatkem své sestry Kunhuty s plockým knížetem Boleslavem, protivníkem Vladislava Lokýtka.[pozn. 17]

Volba římského krále

[editovat | editovat zdroj]
Náhrobek Rudolfa Habsburského (Špýrský dóm)

Římský král Rudolf Habsburský zemřel 15. července 1291 ve Špýru, kde byl také pohřben.[89] Po jeho smrti převzal správu říše dočasně rýnský falckrabě Ludvík. Václav nastalé situace využil a při jednání s říšským správcem se mu podařilo získat Chebsko, jež mělo pro české země důležitou strategickou a ekonomickou polohu.[90] Na podzim 1291 Václav získal podporu saského vévody Albrechta II. a braniborského markraběte Oty Dlouhého.[pozn. 18] Oba kurfiřti proklamovali své rozhodnutí následovat ve věci volby nového krále rozhodnutí českého panovníka.[93] Padly i pochybnosti ohledně volby Albrechta, syna Rudolfa Habsburského, který se pro pošlapávání svobod šlechty ve svých zemích netěšil v říši velké popularitě.[90] Jeho pozice také podkopávala povstání proti habsburské vládě v Rakousích a Štýrsku, i když ta dokázal s úspěchem potlačit. Taktéž útok uherského krále Ondřeje III. skončil nezdarem. Větších úspěchů dosáhly až tři alpské oblasti Uri, Schwyz a Unterwalden, jež se spojenými silami dokázaly Habsburkům ubránit. Tyto země posléze stály u zrodu dnešního Švýcarska.[94] Václav po dlouhou dobu taktizoval a pravděpodobně i určitou dobu předpokládal případnou volbu švagra Albrechta Habsburského. Zpočátku i celková politická situace v říši nasvědčovala tomu, že Albrecht skutečně římským králem zvolen bude.[95]

…vyslal sám pan Václav jako jeden z mnoha říšských volitelů, protože se nemohl osobně zúčastnit volby krále, k té volbě místo sebe s neuvěřitelnou nádherou pana Bernarda, opata míšeňského, s ostatními šlechtici království, aby ho při té volbě zastupovali a usilovně zabránili jeho švagrovi, totiž rakouskému vévodovi, dosáhnout říšské koruny…
— Zbraslavská kronika[96]

Samotná volba proběhla ve Frankfurtu nad Mohanem v dubnu 1292. Václava II. zde zastupoval Bernard z Kamence doprovázený předními velmoži království – Hynkem z Dubé, Dobešem z Bechyně a Albrechtem ze Žeberka.[97] Jednání ovšem neprobíhala tak přímočaře, jak prohabsburská strana očekávala, protože část kurfiřtů ovlivněná českými vyslanci se vyslovila proti Albrechtově zvolení.[pozn. 19]

Adolf Nasavský (nákres vitráže z kostela sv. Mauricia ve Wiesbadenu)

Spory mezi kurfiřty měly být vyřešeny předáním všech hlasů do rukou mohučského arcibiskupa. Ten pak k překvapení prohabsburského falckraběte Ludvíka, jenž očekával podporu habsburské strany, zvolil novým králem hraběte Adolfa Nasavského. Zde zapůsobily předchozí dohody mohučského duchovního s kolínským arcibiskupem a kurfiřtem Siegfriedem, jenž Adolfa s pomocí dalšího kurfiřta, trevírského arcibiskupa Bohemunda, na místo nového krále prosadil. Adolf Nasavský pocházel z nevýznamného šlechtického rodu, navíc se nemohl opřít o větší pozemkové domény jako Habsburkové, a byl tedy pro kurfiřty přijatelným kandidátem. Průchodnost volby tohoto nového kandidáta měl zajistit i ozbrojený doprovod, který překvapil další říšská prohabsburská knížata, jež se sjela na místo volby ve slavnostních oděvech.[99]

České diplomatické misi se v této chvíli výměnou za podporu arcibiskupova kandidáta, jež byla v daném okamžiku rozhodující, podařilo docílit významných zisků a privilegií.[100][101] Především došlo k ujednání sňatku mezi Adolfovým synem a Václavovou dcerou Anežkou. Václav II. si později na králi vymohl, že nebude obsazen prázdný markraběcí trůn v Míšeňsku, zemi ležící po proudu Labe a tedy obchodně významné pro České království, dokud by na něj Václav případně neprokázal své dědické nároky.[102][103]

Nové územní zisky

[editovat | editovat zdroj]
Stav v Polsku roku 1294:                      Území pod kontrolou Václava II.
     Území v přímem držení Václava II.
     Vazalové Václava II.
     menší nezávislá území

Václav se v nové politické situaci pokusil vytěžit z výsledku volby co nejvíce. K původním požadavkům byly nyní připojeny i případné Václavovy nároky na Rakousy, Štýrsko a Korutany.[104] V tomto směru se měl nový římský král zasadit o narovnání poměrů mezi Václavem, Albrechtem a Menhardem II. Tyrolsko-Gorickým nejpozději do svátku Tří králů, skutečnost však nakonec byla zcela jiná. Hrozící konflikt mezi Adolfem Nasavským a původním pretendentem trůnu Albrechtem Habsburským byl vyřešen dohodou, na základě níž se rakouský vévoda novému králi poddal a na oplátku získal v léno všechny své země. Tím se posílilo jak Adolfovo postavení v říši, tak pozice Habsburků v jejich vlastních zemích. Jak tento vývoj Václav přijal, není známo.[105] V té době byl plně zaměstnán tažením do Malopolska, kde stále v oblasti Sandoměře konkuroval přemyslovské moci Vladislav Lokýtek.

Přemyslovské vojsko se sešlo v srpnu 1292 ve vojenském táboře poblíž Opolí, kde Václav od braniborského vládce Oty Dlouhého společně s dalšími šlechtici obdržel rytířský pás[106] a přijal lenní hold opolských knížat.[84][pozn. 20]

…přišli také ke králi vévoda opolský, ratibořský, bytomský a těšínský, čtyři rodní bratři a přijavše od něho svá vévodství v léno, přislíbili v budoucnosti poslouchat jeho rozkazů…
— Zbraslavská kronika[109]

Samotné tažení netrvalo dlouho. Sandoměř záhy padla a Lokýtek byl donucen uprchnout do Sieradzu, kde byl po dobytí města 28. září zajat.[106] Po dalších jednáních se Lokýtek zřekl svých nároků na Krakovsko a Sandoměřsko a složil Václavovi slib věrnosti.[110][111] Při správě nově získaných území zavedla česká administrativa řadu reforem dotýkajících se soudnictví, mincovnictví a správy. Královým zástupcem se v těchto zemích od nynějška stal takzvaný capitaneus (starosta či též hejtman) vybíraný z předních velmožů Václavova okolí.[106][pozn. 21] Přes vytvoření tohoto nového systému nedošlo ke zrušení stávajících zemských úřadů, ty byly naopak udělovány příslušníkům loajální polské šlechty.[114] Instituce starosty přežila i pozdější zhroucení přemyslovské moci a v různých obdobách se v Polsku zachovala i nadále.[111]

Pohled na Pirnu, odstoupenou Václavovi II. Bernardem z Kamence

Samostatnou kapitolou byl vztah Václava II. s nejvyššími zástupci malopolské církve. V tomto ohledu bylo důležité zejména krakovské biskupství s nemalým vlivem. Po smrti biskupa Pavla nastoupil do úřadu Prokop, jenž se snažil domoci náhrad za vojenské ztráty a potvrzení práva na příjmy z obchodu se solí.[115] Pražský dvůr na požadavky přistoupil, nicméně Václav nechal prosadit za Prokopova nástupce na biskupském stolci vratislavského rodáka Jana Muskatu, jehož pročeská orientace umožnila dále upevňovat českou vládu na polském území.[111]

Dalších úspěchů se Václav dočkal v Míšeňsku, kde se stal biskupem významný člen jeho dvora Bernard z Kamence. Ten sice musel po nástupu do úřadu kontakty s českým králem omezit, nicméně jeho zájmy nadále podporoval a v létě 1294 mu prodal hrad a město Pirnu, střežící cestu k Drážďanům.[116] Drážďanský pán Fridrich, dosud bezdětný, navázal s Václavem klientské vazby. Spolu s tím slíbila tamější šlechta v případě Fridrichovy smrti předání zemí pod českou vládu.[117]

Vztahy s Adolfem Nasavským a nastolení Albrechta Habsburského

[editovat | editovat zdroj]
Socha Albrechta Habsburského

Místem, jež mělo v budoucnu změnit politickou orientaci českého krále v rámci Svaté říše římské, se stalo Míšeňsko. Adolf Nasavský neměl větší majetek, díky němuž by mohl vést politiku nezávislou na říšských kurfiřtech a další šlechtě. Proto se rozhodl po vzoru Rudolfa Habsburského získat pro sebe a svůj rod vlastní doménu.[118] Tou se měly stát dvě země dosud v držení rodu WettinůDurynsko a Míšeňsko.[119][120] Při zisku druhé ze zmiňovaných oblastí ovšem do budoucna musel počítat s nároky českého krále, jemuž již dříve míšeňské území přislíbil, dodá-li Václav právní podklady ke svým nárokům. K tomu již došlo za změněné situace, neboť spory mezi Václavem a Albrechtem Habsburským, dřívějším Adolfovým protivníkem, se v letech po Adolfově volbě začaly urovnávat. Ale i přesto, že Adolfovy plány ohrožovaly případný Václavův zisk Míšeňska, panovaly po jistou dobu mezi českým a říšským králem korektní vztahy.

Václav se začal usmiřovat se svým příbuzným Albrechtem pravděpodobně prostřednictvím své ženy Guty.[121][122] V povstání rakouské šlechty proti Albrechtovi tak zachoval neutralitu. Rakouskému vévodovi se pak skutečně podařilo, po překonání nemoci vypuknuvší na podzim 1295, následující rok odpor šlechty zdolat a mohl začít plánovat sesazení dosavadního římského krále.[123] Náznaky nového kursu české diplomacie se projevily během sňatku Albrechtovy dcery Anny se synem Oty Dlouhého Heřmanem,[124] jehož dojednání byl Václav nápomocen. K definitivnímu urovnání sporu došlo někdy mezi lety 1293 až 1296 při rituálu smíření napodobujícím prvky lenní přísahy, kdy Albrecht poklekl před Václavem k zemi. Tím získal svého švagra jako potenciálního spojence v boji proti římskému králi Adolfovi.[125] Navíc za Bernarda z Kamence nyní nastoupil schopný diplomat Petr z Aspeltu, jenž měl s domem Habsburků dlouholeté vztahy, které navázal jako osobní lékař a rádce Rudolfa Habsburského.[126][pozn. 22]

Mezitím Adolf Nasavský posiloval své postavení. Od durynského lantkraběte Albrechta Nezdárného odkoupil nároky na Durynsko i Míšeň a proti jeho synům, kteří se proti rozhodnutí svého otce rozhodli bránit se se zbraní v ruce, zorganizoval válečnou výpravu.[128] Původní dohody mezi českým i římským králem nicméně nadále platily. Při další vojenské výpravě roku 1296, během níž se Adolfovi podařilo získat podstatnou část území Albrechtových synů, se Adolf s Václavem sešel v Grünhainu.[129] Znovu přislíbil přezkoumání Václavových nároků na Míšeňsko a zároveň vyslal svého syna Ruprechta Nasavského s českým králem do Prahy, kde byl uzavřen sňatek[130] mezi ním a Václavovou dcerou Anežkou. Ruprecht měl být zároveň jakožto rukojmí zárukou, že k předání Míšně skutečně dojde.[131] Tento plán však ztroskotal, když o několik měsíců později Anežka zemřela.[132] Václava tím nepoutaly k nasavskému rodu žádné svazky a Ruprecht byl odeslán zpět.[131]

Sesazení Adolfa a zvolení Albrechta Habsburského novým římským králem

Adolf si v říši získával svou politikou v Míšni i v zahraničí stále více odpůrců. Jeho nevybíravé metody při prosazování územních požadavků i ochota bojovat za anglickou úplatu proti francouzskému králi Filipu Sličnému se stala terčem ostré kritiky.[133] Příležitost k dokončení plánů na svržení dosavadního římského krále se naskytla během Václavovy korunovace konané 2. června 1297 v Praze.[pozn. 23] Mezi významnými hosty, kteří se na slavnosti objevili, nechybělo vedle Albrechta Habsburského množství významných říšských šlechticů. Na jejich jednáních se s největší pravděpodobností naplánovaly další kroky pro nastolení Albrechta novým římským králem.[138] Úspěch jednání a zejména samotné korunovace však zkalila smrt Václavovy manželky Guty Habsburské.[139][140]

Paní Jitka pak, nejzbožnější královna, zemřela léta Páně 1297 dne 18. června a byla pochována na hradě Pražském u hrobu krále Otakara, i „učinili všichni lidé nářek veliký nad ní“…
— Zbraslavská kronika[141]

Poslední dohody Václav s Albrechtem uzavřeli ve Vídni v únoru 1298 při příležitosti zásnub českého kralevice Václava a uherské princezny Alžběty.[pozn. 24] V nich Albrecht slíbil odevzdat českému králi do zástavy Plíseňsko[pozn. 25], Chebsko a skupinu hradů ležících na bavorsko-českém pomezí.[143] Ve smlouvě nadále stálo, že český král nemusel plnit vůči říši žádné povinnosti, ale zároveň měl právo účastnit se významných porad týkajících se říše samotné. Mimo to byla potvrzena českým zemím další privilegia udělená předchozími římskými králi.[144] Na základě podpory českého krále, vyjádřené zejména zasláním finančních prostředků na získání vojska,[145] i podpory dalších kurfiřtů se Albrecht odhodlal k otevřené konfrontaci s Adolfem Nasavským. Dne 23. června 1298 se v Mohuči sešli kurfiřti a prohlásili Adolfa za sesazeného.[pozn. 26] Namísto něj zvolili následující den jako nového vládce Svaté říše římské Albrechta Habsburského.[147] Na počátku července téhož roku v bitvě u Göllheimu nasavská vojska prohrála a Adolf zahynul. Albrecht se pak římské koruny dočasně vzdal, dokud neproběhla nová řádná volba. Po jejím úspěšném zakončení jednomyslným zvolením rakouského vévody byl Albrecht 24. srpna 1298 v Cáchách korunován římským králem.[146] Epizoda vlády nasavského rodu v říši tak skončila.

Mincovní reforma a zavedení pražského groše

[editovat | editovat zdroj]
Pražský groš – avers

V první polovině 13. století došlo v Čechách k rozkvětu hornické činnosti a byla objevena rozsáhlá ložiska stříbrné rudy. České stříbro, ať již užívané pro dary a úplatky, na platbu námezdným vojskům, vedení úřednického aparátu či na udržování nákladného dvora, hrálo za posledních Přemyslovců důležitou úlohu v domácí i zahraniční politice. Za Václava II. vzniklo v Kutné Hoře hornické centrum patřící mezi největší v Evropě.[148][149] Oblast zachvátila stříbrná horečka a začali se sem sjíždět horníci z míst v Německu, kde již byly zásoby stříbrných rud vyčerpané.[150]

Neboť co to je, že Kutná Hora, podnět lakoty a propast špatnosti, strhuje na sebe pozornost různých… národů a láká cizí krále a knížata.
— Zbraslavská kronika[150]
Nádvoří Vlašského dvora v Kutné Hoře
Pražský groš – revers

Český král využil skutečnosti, že většina zdejší půdy patřila sedleckému klášteru, jehož patronem byl on sám, a rozhodl se přímými zásahy vést vývoj nově vznikajícího hornického centra a prosadit mincovní reformu. V počátcích Václavovy vlády se nadále používala, tak jako za Přemysla Otakara II., brakteátová mince. Nevýhodou byla její nízká kvalita i značné množství míst, kde se razila. To ztěžovalo zahraniční obchod a vedlo k tomu, že za hranice se vyvážely kusy neraženého stříbra. Změnu přineslo zavedení pražského groše, měny, jež se stala vzorem pro další země v českém sousedství a dalších zemích střední a částečně i východní Evropy.[151] Spolu s tím došlo k centralizaci výroby mincí – místo několika mincoven nyní existovalo jediné centrum ražby, a to přímo v Kutné hoře. Zde nechal Václav postavit Vlašský dvůr, do něhož byla všechna výroba soustředěna a jenž představoval jedno z největších průmyslových center tehdejší Evropy.[152]

Samotnou realizaci reformy přenechal český král bankéřům původem z Florencie.[153][pozn. 27] Ti se též starali o ekonomiku království, získávání peněz, podporu výroby a účastnili se také dalších hospodářských podniků. Nová měna vycházela z messinského zlatého raženého v té době v Sicílii. Jeden groš vážil zhruba 3,9 gramu a odpovídal 12 drobnějším stříbrným mincím,[155] taktéž nově raženým, zvaným parvus.[156] Pražský groš přispěl k oživení ekonomické situace v zemi a záhy se stal oblíbeným platidlem jak doma, tak v zahraničí, kde mu byla dávána přednost před jinými méně kvalitními měnami.[157]

Srdce rozveselila všem ta veliká mince; groš, ten veliký peníz, již mnozí za svatý mají.
— Zbraslavská kronika[157]

Horní zákoník

[editovat | editovat zdroj]
Václav II. uděluje kutnohorským dolům horní řád

Na samotné hornické činnosti se Václav II. nepodílel, ta byla přenechána odborníkům a podnikavým jedincům, kteří z vlastní iniciativy prováděli horní podnikání a činnosti s nimi spojené. Podíl na zisku z dolování vzácných kovů vycházel z takzvaných horních regálů, tedy práva vymáhat část výtěžku z těžby pro potřeby panovníka, který se snažil zachovat podnikatelskou svobodu.[158] Královská moc byla chápána jako autorita zaštiťující právní předpoklady pro další rozvoj. Podnikání bylo zakotveno v rozsáhlém díle Ius regale montanorum, doslova Královské právo horníků, jež svou definicí vztahů mezi podnikatelem a státem nemělo v tehdejší Evropě obdobu. Bylo v něm mimo jiné patrné zaměření na zajištění norem v oblasti organizace práce, jejího odměňování a etice úřednictva.[158] Autor, původem Ital,[pozn. 28] při tvorbě práva vycházel v některých případech i z práva římského.[160][159]

Sbírka byla dělená do čtyř částí týkajících se osob, věcí, propůjček a soudního procesu. Svým charakterem se nejednalo o městské právo jako v případě jihlavského, ale o sbírku s celostátním působením zaštítěnou samotnou osobou vladaře.[160] V ustanoveních se dbalo na postavení jednotlivých profesí, jejich práv a nároků. Zároveň byla respektována svoboda kverků, tedy horních podnikatelů vytvářejících větší celky zvané těžařstva.[161] V případě potřeby bylo možné právo těžby pronajímat dále havířům nebo druhotným horním podnikatelům.[162] Z dalších nařízení se samotných horníků dotklo zejména ustanovení o šestihodinové pracovní směně se zákazem pracovat dvě směny po sobě. Směny cyklicky bez ustání obíhaly, pracovalo se nepřetržitě kromě dnů odpočinku nařízených církví, tedy svátků a nedělí. Byla zaručena i bezpečnost – za tu podle nového horního práva měli zodpovídat tesaři. Majitel pozemku musel dolování umožnit, na druhou stranu měl nárok na část zisku. Příjmy krále představovala takzvaná urbura, tedy poplatek za těžbu, jež byl u různých profesí pevně stanoven.[160]

Na svou dobu byl tento zákoník inovativní a jako základ pro hornické právo byl převzat do mnoha dalších států. V samotných Čechách se používal několik set let, v dílčích částech až do 19. století, dokud nebyla jeho platnost roku 1854 definitivně zrušena.[163]

Završení polské expanze

[editovat | editovat zdroj]
Polsko roku 1301 po korunovaci Václava II. polským králem:                      Území pod kontrolou Václava II.
     Území v přímem držení Václava II.
     Vazalové Václava II.
     menší nezávislá území

Přes neustále se vyvíjející situaci v říši byla pozornost krále Václava nadále upřena i do Polska. Zde se kromě něj snažili prosadit vratislavský kníže Jindřich Hlohovský, dále Přemysl Velkopolský a Vladislav Lokýtek, který držel Kujavsko. Z těchto tří byl dosud nejúspěšnější Přemysl, protože v jeho rukou se nacházelo významné město polských králů Hnězdno. Od roku 1291 Přemysl vyjednával s římskou kurií o možnosti své korunovace polským králem. Tu mu potvrdil až papež Bonifác VIII. roku 1295 – Přemysl byl téhož roku v Hnězdně slavnostně korunován. O postoji Václava k této korunovaci není známa žádná hodnověrná informace.[164][pozn. 29] Situace se ovšem záhy změnila, protože Přemysl byl následujícího roku zavražděn.[pozn. 30] Václav byl v tu dobu vázán politikou v říši a šance se mezitím chopili Jindřich Hlohovský a Vladislav Lokýtek.[132] Z této dvojice získal podstatnou část Velkopolska a Pomoří Lokýtek, s nároky svého rivala Jindřicha, podporovaného českým králem,[pozn. 31] se nicméně musel vypořádat. Přes smlouvu rozdělující získané území mezi obě knížata došlo již roku 1297 k dalším bojům. Lokýtek, který se předtím neúspěšně pokoušel podkopat českou vládu v jižním Polsku získáním přízně Jana Muskaty, se kvůli nedostatku financí[pozn. 32] obrátil na Václava II. a výměnou za své nároky na Malopolsko získal jako náhradu pět tisíc hřiven stříbra.[169][170] To na druhou stranu vedlo Jindřicha Hlohovského k nezávislejší politice a opuštění paktu s českým králem. Sám Jindřich ovšem neměl dostatečnou moc, aby mohl v nastalé situaci konkurovat Václavovi.[170]

Po zkáze Adolfa Nasavského u Göllheimu a volbě Albrechta Habsburského novým panovníkem Svaté říše římské se otevřely možnosti další české expanze na sever. Jedním z úspěšných předpokladů rozšíření přemyslovské moci v Polsku byla smlouva s Lokýtkem ze srpna 1299, ve které se za další značný obnos velkopolský kníže uvolil dostavit o Vánocích téhož roku do Prahy a převzít své země od Václava v léno.[171] Pokud by tak neučinil, měla všechna jeho území připadnout českému králi.[169][167][170] Lokýtek slovo nedodržel, čímž zajistil českému králi právní podklady k dalšímu rozšíření území.[172] Následujícího roku dorazili za Václavem představitelé velkopolské šlechty i duchovenstva, jež si velkopolský pán svou dosavadní politikou znepřátelil, a vyzvali ho, aby přijal vládu namísto Vladislava Lokýtka. Václav mohl navíc své nároky umocnit zásnubami s dcerou zesnulého Přemysla Velkopolského Eliškou Rejčkou, ke kterým došlo ještě před jeho výpravou do Polska roku 1300.[173][174][pozn. 33]

Nemá v obyčeji naše královská důstojnost zavírati náručí lásky své těm, kteří se pokusili k němu s důvěrou uchýliti v naději na získání milosti. Vaší žádosti tedy, kterou nás zvete na království Polské, s ochotným duchem rádi nyní vyhovujeme…
— Václav II.[176]

Samotná Václavova výprava proběhla úspěšně. Za pomoci většiny velkopolské nobility a Řádu německých rytířů se podařilo získat podstatnou část Lokýtkových území.[pozn. 34] Sám velkopolský kníže se s Václavovým vojskem nestřetl a namísto toho utekl ze země. Na podzim[pozn. 35] roku 1300 došlo v Hnězdně k nové královské korunovaci – Václav II. tak nyní pro svůj rod získal dvě královské koruny, českou a polskou. Část polské šlechty následovala svého původního pána do exilu a po celý zbytek roku pokračovaly drobné vojenské srážky se zbývajícími Lokýtkovými stoupenci. Na nově získaném území byl tak jako v Malopolsku zaveden úřad starosty neboli zemského hejtmana.[180]

Zisk uherské koruny

[editovat | editovat zdroj]
Území pod kontrolou přemyslovské dynastie kolem roku 1301:
     České království
     Polské království
     Pravděpodobný rozsah moci Václava III. v Uhrách
     Země v lenní závislosti

Nečekaného úspěchu se přemyslovská dynastie dočkala následujícího roku. V lednu 1301 totiž bez mužského dědice zemřel uherský král Ondřej III. Během své vlády byl nucen řešit vztahy s odbojnou šlechtou a nároky dalších evropských vládců na uherský trůn.[pozn. 36] Zatímco s prvním ze soupeřů, Albrechtem Habsburským, se podařilo vyjednat dohodu, druhý pretendent uherského trůnu Karel Robert z Anjou nadále pokračoval v boji. Roku 1300 se dokonce vylodil v Dalmácii a nechal se korunovat chorvatským králem.[pozn. 37] Uherští magnáti nechtěli přijmout kandidaturu Karla Roberta a hledali jinou možnost. Jako další uchazeč o uherskou korunu připadal v úvahu také Ota III. Dolnobavorský, Arpádovec po matce, a Václav III., vnuk Kunhuty Haličské a snoubenec osiřelé desetileté Alžběty. Rozhodování uherské šlechtě usnadnilo bohatství českého krále. Václav II. po počátečním váhání i přes nesouhlas královské rady začal pro syna usilovat o získání uherského trůnu a uherští páni byli uplaceni kutnohorským stříbrem.[182][183]

V květnu 1301 byl Václav III. uherským sněmem prohlášen za čekatele svatoštěpánské koruny. Po několika dalších schůzkách a dalším mohutném uplácení váhajících odjel dvanáctiletý kralevic do Uher se spolehlivým doprovodem a s kanceláří vedenou krakovským biskupem Janem Muskatou.[184] O měsíc později se setkal v Hodoníně s uherskou šlechtou a 27. srpna 1301 byl ve Stoličném Bělehradě korunován pod jménem Ladislav V. uherským králem.[185][pozn. 38]

…Zmiňovaný král, kterého Uhři pojmenovali Ladislav, sídlil v Budíně, ale baroni mu nedali ani jeden hrad, žádnou moc a vládu, žádné královské právo podobně jako chlapci Karlovi. Jedna část země vyhlásila králem Karla, druhá Ladislava, ale pouze podle jména, ne ve skutečnosti, ve smyslu královské svrchovanosti a pravomoci.
— Vídeňská obrázková kronika[187]

Přemyslovská vláda v Uhrách však nebyla definitivně potvrzena, protože část šlechty nadále stála za Karlem Robertem.

Soupeření s protičeskou koalicí

[editovat | editovat zdroj]
Václav II. (kresba z počátku 18. století)

Náhlý růst přemyslovské moci a území pod jejich kontrolou vedl k vytvoření široké koalice, jež měla zvrátit dosavadní Václavovy úspěchy. Mezi přední osobnosti této koalice se vedle Karla Roberta, jenž pokračoval ve svém boji za uherskou korunu, objevil Albrecht Habsburský. Ten navázal na politiku svého předchůdce Adolfa Nasavského a snažil se opět na úkor Wettinů získat oblasti v Durynsku a Míšeňsku, kde se střetával i se zájmy českého krále.[188] S římským králem se spojil papež Bonifác VIII., který stál v bojích o vládu v Uhrách na straně Anjouovců a zároveň využíval Albrechta v zápase s francouzským králem Filipem Sličným. Vzhledem k situaci se i Václav pokusil využít možnosti spolupráce s Francií. Jednání odehrávajících se v létě 1303 se zhostil Petr z Aspeltu. Na základě dohody měl Václav postavit vojsko za 100 000 hřiven stříbra v severním Německu.[189] Rozsáhlejší česko-francouzská spolupráce se nicméně nerealizovala.

Zatímco došlo k boji Filipa IV. s papežem, Albrecht se zaměřil na pokoření Přemyslovců. Habsburskou ofenzívu se pokusil zastavit jednáním ve Vídni opět zkušený diplomat Petr z Aspeltu, nicméně v tomto případě již úspěchu nedosáhl. Albrecht vyslovil, v rozporu s původními privilegii zaručenými českému králi roku 1298, požadavek placení říšského desátku případně odevzdání Kutné Hory na šest let a vzdání se vlády v Plíseňsku, Chebsku, Míšni, Uhrách i Polsku. Václav takové požadavky striktně odmítl, načež Albrecht v květnu 1304 uvalil na svého bývalého švagra říšskou klatbu. Mnozí významní šlechtici, předpokládající Albrechtův úspěch, přislíbili účast na plánovaném vojenském tažení, jež jim mělo poskytnout značnou kořist. V srpnu 1304 se v Bratislavě, v té době ovládané Albrechtem, sešel římský král, Anjouovec Karel Robert a pravděpodobně i Václavův polský rival Vladislav Lokýtek, aby proti svému nepříteli dojednali společné kroky. Podporu měl přislíbit i Jindřich Hlohovský.[190]

Václav III. se navrací do Čech (Chronicum Pictum)

Český král nezůstal v boji proti Albrechtovi osamocen. Spojenectví mu přislíbili jak Askánci, tak Řád německých rytířů, s kterým udržoval český vládce tradičně dobré vztahy. Ještě na jaře 1304 vyrazil Václav, v této chvíli již zasažen tuberkulózou, v čele vojska do Uher na pomoc svému synovi, jehož tísnila vojska Karla Roberta.

Potom protože tento otec Václav planul touhou viděti syna, obávaje se také, aby se mu nepřihodilo nějaké nebezpečenství, shromáždil silné vojsko a vytáhl roku 1304 v měsíci červnu do království Uherského…
— Zbraslavská kronika[191]

Čechy svěřil na dobu vojenského tažení do správy synovce Heřmana Braniborského.[192][193] Přes některé vojenské úspěchy se museli čeští vojáci v létě z Uherska stáhnout,[pozn. 39] protože na Moravu v této chvíli již začaly útočit první jednotky Albrechta Habsburského. V kritické situaci, kdy římská vojska pochodovala do Čech, ovšem zachovali členové české šlechty věrnost. Vítkovci, střežící pohraniční hvozdy, Albrechtovi neustoupili a nepřeběhli (na rozdíl od podobné situace za vlády Přemysla Otakara II.) na stranu římského krále.[198][199] Až počátkem října říšská vojska doplněná uherskými spojenci, kteří prošli za soustavného plenění Moravou,[199] vyrazila ke kutnohorským stříbrným dolům. Po celou dobu se římský král pokoušel dosáhnout velké rozhodující bitvy, ovšem Václav rozdělil svá vojska do menších mobilnějších celků majících za úkol oslabování nepřítele, jenž v nepřátelském a málo osídleném prostředí trpěl stálým nedostatkem proviantu.[200][198] U Nymburka vyčkávali na Václavův rozkaz i Askánci – Heřman Braniborský i se šedesátiletým strýcem Otou Se šípem.[201] Velením části německých vojáků v žoldu Václava II. byl pověřen i jeho bývalý zeť Ruprecht Nasavský.[202]Za této situace stanul Albrecht v čele svých vojsk před Kutnou Horou a pokusil se ji oblehnout. Jeho úsilí bylo zmařeno náhle vypuknuvší epidemií úplavice, kterou středověcí kronikáři přičítali odpadům a jedům vylitým do přilehlého Vrchlického potoka kutnohorskými horníky.[203]

Neboť četní horníci přimísili mour a pěnovou strusku ze stříbra a jiné bahnité nečistoty z jam a hutí do onoho potoka, tekoucího k nepřátelskému vojsku… takže zahynulo bez počtu lidí a dobytka, otráveno oním jedem…
— Zbraslavská kronika[204]

Ve chvíli, kdy ke Kutné Hoře přitáhl český král, Albrecht přesunul své vojsko dál od města a vyčkával na počátek vytoužené rozhodující bitvy. Ale ani v této chvíli se nedočkal. Nevida jiného východiska se římský král rozhodl se svým vojskem ustoupit. Toho jeho nepřítel využil a na rozptýlenou armádu říšských knížat poslal své oddíly.[205] Spořádaný ústup se nakonec změnil v útěk přes Vysočinu, která již v té době byla zasypána sněhem. Domů se vrátily jenom zbytky původního Albrechtova vojska.[206][207]

Poslední měsíce vlády a smrt

[editovat | editovat zdroj]
Pohřeb Václava II. (Hájkova kronika)

Albrecht Habsburský se po neúspěchu své výpravy ocitl v nezáviděníhodné situaci. V domnění, že kořist z výpravy do Čech mu vynese dostatečné bohatství, se značně zadlužil a dal do zástavy i četný říšský majetek. Navíc od něj začali odpadávat dosavadní spojenci jako bavorští vévodové či Wettinové. Česká diplomacie se však v dané chvíli musela soustředit na zastavení poklesu moci a kombinací pružných protiopatření se snažila ze zahraničních území udržet zejména Velkopolsko a Malopolsko.[208] Václava opouštěly síly. Ještě před svou smrtí svolil k mírovému jednání a ústupkům vůči Albrechtovi, aby svému synovi usnadnil převzetí trůnu.[209] Zároveň syna zapřisáhl, aby dodržel finanční závazky a splatil jeho dluhy. Stižen tuberkulózou, Václav, král český a polský, vydechl naposledy v Praze 21. června 1305 v měšťanském domě zlatníka Konráda.[210][211]

Pro dlouhý pláč, kterým všichni plakali, již úplně vyschly proudy slz v očích, a proto už bez pláče a prolévání slz spolu vznášeli smutný nářek k nebesům…
— Zbraslavská kronika[212]

Právě Václav II. se tak stal prvním z rodiny, kdo byl pohřben v plánovaném přemyslovském pohřebišti na Zbraslavi. 23. června 1305 bylo jeho dlouhou nemocí zubožené tělo v královském šatu[213] uloženo v sotva dostavěném chrámu. Nebylo tak vyslyšeno jeho údajné přání být pohřben v prostém šatu cisterciáckého konvrše.[214][pozn. 40] 10. srpna 1420 vnikly do klášterního ticha houfy husitů a Síň královská podlehla plamenům. V 17. století se objevila první písemná zmínka o souboru vyneseného kosterního materiálu, z nějž byly ve 20. století antropologem Emanuelem Vlčkem identifikovány i Václavovy ostatky.[216]

Hodnocení Václavovy osobnosti a vlády

[editovat | editovat zdroj]
Václav II. jako král český a polský a Václav III. jako král český, polský a uherský (iluminace ze Zbraslavské kroniky)

Především starší historiografie Václava často posuzovala negativně, zejména ve srovnání s jeho otcem. V porovnání s ním se jevil jako člověk nepříliš energický, málokdy objíždějící svou zemi a neúčastnící se bitev, se slabou tělesnou konstitucí a sklony k psychické labilitě, projevované mimo jiné strachem z bouřky či silným až panickým odporem vůči kočkám.[pozn. 41] Rádci, kterými se Václav obklopoval, měli být těmi, kteří ve skutečnosti v pozadí drželi hlavní rozhodovací pravomoc.[218] Novější pohled na Václavovu osobnost, jenž pak zůstal platným takřka dodnes, se prosadil v první polovině 20. století, kdy větší pozornost věnoval Václavově osobnosti zejména Josef Šusta. V jeho případě nepůsobí již role Václava II. tak negativně, stále je zde nicméně popisován jako člověk s rozporuplnou osobností – přehnaná zbožnost, bohatý milostný život, záliba v bohatství a nádheře, zároveň značná štědrost a obliba umění.[219] Část současných historiků zaujímá vůči Václavovi odlišný přístup,[pozn. 42] vycházející z nové interpretace pramenů, zejména Zbraslavské kroniky, jejíž autoři se pokouší králi přiřadit atributy dokonalého panovníka a ve značné míře používají literární prostředky příznačné pro hagiografie světce, jež měly pravděpodobně přispět k jeho svatořečení. Obraz vysoce citlivého, často nemocného krále trpícího psychickou poruchou tak nemusí stát na příliš pevných základech.[220]

Přes problematiku spojenou s Václavovou osobností lze říci, že po usednutí nového krále na trůn nastalo v českých zemích období relativního míru a obnovení hospodářské prosperity,[72] jíž vladař sám dopomohl mimo jiné i mincovní reformou. Jedním ze základů moci a úspěchů českého panovníka v zahraniční politice bylo české stříbro, jež mu umožňovalo naklonit si cizí velmože, vést válečné výpravy a reprezentovat se doma i v cizině. Český král byl významným činitelem Svaté říše římské, jehož podpora byla klíčová pro dosazení dvou římských králů, Adolfa Nasavského[100] a Albrechta Habsburského.[125] Roku 1301 díky jeho zásluhám stanula přemyslovská dynastie na vrcholu své moci, když její členové vládli v českých zemích, Polsku a značné části Uher. Zároveň bylo v rámci lenní závislosti získáno pod český vliv Míšeňsko.

Koruny dvě, k tomu širé kraje jemu se daly, aby v ruce maje své je, vlád jim Václav král…
— Křížová výprava lantkraběte Ludvíka Zbožného Durynského[221]

Přes tyto úspěchy se nepodařilo dokončit dva Václavovy projekty – zavedení psaného zákoníku a založení univerzity. V obou případech se čeští páni proti jeho plánům postavili, obávajíce se poklesu svého vlivu a moci ve státě. Ukotvením práva by totiž ztratili možnost nadále rozhodovat o zákonech země a existence univerzity v Čechách by naopak mohla posílit vliv duchovenstva. Václav, vědom si postavení nobility ve státě, v obou případech ustoupil.[222] Kladný vztah se šlechtou se Václavovi vyplatil – při vpádu římského krále Albrechta roku 1304, na rozdíl od podobné situace za vlády Přemysla Otakara II., zůstali čeští šlechtici na králově straně.

Ani původní teritoriální zisky nezůstaly dlouho v přemyslovských rukou. Již po otcově smrti se Václav III. vzdal uherské koruny. V důsledku vymření přemyslovského rodu po meči jeho zavražděním v Olomouci 4. srpna 1306 se od českého státu odpoutalo také Polsko. Nicméně zde nepřišlo úsilí českého krále úplně nazmar. Nově nastoupivší Lucemburkové dokázali na základě nároků zděděných po Přemyslovcích získat na polských piastovských vládcích Slezsko, jehož podstatná část zůstala součástí zemí Koruny české až do doby Marie Terezie. Na úspěchy Václava II., českého a polského krále, tak navázala dynastie lucemburská, zejména její nejvýznamnější představitel Karel IV.[223]

Podpora umění a vlastní tvorba

[editovat | editovat zdroj]
Václav II. jako autor milostných veršů (Codex Manesse)

Václav byl mecenášem, nadšeným posluchačem a také autorem básní. Dá se předpokládat, že kladný vztah k rytířské dvorské kultuře získal během internace u svých braniborských příbuzných, kteří měli stejnou zálibu.[224] Neuměl sice číst, ale odposlechem se naučil latinsky a pravděpodobně znal i češtinu, která se používala na pražském dvoře společně s němčinou.[224] Německy panovník skládal dodnes dochované milostné básně, z nichž tři jsou zaznamenány v Codexu Manesse i s celostránkovou iluminací zpodobňující samotného autora.[225]

Z bolesti radost vzešla mi – já smál se mezi slzami!
— Píseň Václava II. (v překladu Petra Kopty)[226]

Na pražském královském dvoře se pohybovalo mnoho minesengrů, těšících se panovníkově podpoře. Oldřich z Etzenbachu zde složil román Wilhelm von Wenden, v němž se kromě postavy královny Guty objevil i Václav II. Jindřich Clausner na královu zakázku sepsal Legendu o Panně Marii a zřejmě i Frauenlob pro uměnímilovného panovníka sepsal Lejch o Panně Marii.[225] Václav oplýval i dalšími zájmy – na hradě měl po otci zděděný hvězdný globus a během jeho éry začal vznikat Hvězdný atlas. Také s oblibou shromažďoval svaté ostatky,[227] v čemž ho následovala dcera Eliška.

Odraz v literatuře a umění

[editovat | editovat zdroj]

Osobnost krále je vykreslena v dobové Zbraslavské kronice, jež krále idealizuje, a naopak Štýrská veršovaná kronika z pera Otakara Štýrského jej ukazuje jako poživačného uzurpátora.[228] Kronikář Dalimil sice vyčítal králi přílišnou lásku k církevním hodnostářům, ale dobu jeho vlády hodnotil kladně.[229] Dante Alighieri Václava II. nazval floutkem Václavem a darmošlapem[pozn. 43] a umístil jej ve své Božské komedii do očistce.[230] Zmiňuje se také o změkčilosti a chtíči českého vladaře,[231] není však zcela jisté, zda nezaměnil otce se synem Václavem III.[232]

Z doby současné je Václav II. hrdinou románů spisovatelky Ludmily Vaňkové Zlá léta, Dědici zlatého krále a Žebrák se stříbrnou holí. Oldřich Daněk jej ztvárnil v Králi bez přilby a Jiří HanibalÚdělu královském. Fiktivní Václavův deník Deník Václava II.: když mu deset let bylo a tíha království na něm spočinula, tento jen do smrti Závišovy vedený napsal Jan Lipšanský.

1. manželství ∞ 1278 Guta Habsburská (1271–1297)

2. manželství ∞ 1300 Eliška Rejčka (1286–1335):

Václav II. měl několik levobočků. Jediným z nich, který je legitimně doložen, byl Jan Volek († 27. září 1351).[233]

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
 
 
 
 
 
Vladislav II.
 
 
Přemysl Otakar I.
 
 
 
 
 
 
Judita Durynská
 
 
Václav I.
 
 
 
 
 
 
Béla III. Uherský
 
 
Konstancie Uherská
 
 
 
 
 
 
Anežka z Antiochie
 
 
Přemysl Otakar II.
 
 
 
 
 
 
Fridrich I. Barbarossa
 
 
Filip Švábský
 
 
 
 
 
 
Beatrix Burgundská
 
 
Kunhuta Štaufská
 
 
 
 
 
 
Izák II. Angelos
 
 
Irena Angelovna
 
 
 
 
 
 
Herina
 
Václav II.
 
 
 
 
 
Vševolod IV. Kyjevský
 
 
Michal Černigovský
 
 
 
 
 
 
Marie Polská
 
 
Rostislav Haličský
 
 
 
 
 
 
Roman Haličský
 
 
Marie Haličská
 
 
 
 
 
 
Predslava
 
 
Kunhuta Uherská
 
 
 
 
 
 
Ondřej II. Uherský
 
 
Béla IV. Uherský
 
 
 
 
 
 
Gertruda Meranská
 
 
Anna Uherská
 
 
 
 
 
 
Theodoros I. Laskaris
 
 
Marie Laskarina
 
 
 
 
 
 
Anna Komnena Angelina
 
  1. Odpadl od něho nejvýznamnější spojenec Jindřich XIII. Dolnobavorský a zároveň propuklo povstání části české šlechty.
  2. Ota byl bratrancem Václava II.
  3. Co se týče událostí – dobové prameny jsou v tomto nejednotné. Pro sňatek byl tehdy stanoven nejnižší věk sedm let, s tím, že k naplnění svazku mohlo dojít u dívky ve dvanácti a hocha ve čtrnácti letech. Dle Charvátové by mohlo jít o dětský sňatek, k čemuž se kloní i Dana Dvořáčková-Malá,[16] protože ke skutečné svatební noci zřejmě došlo dle popisu Zbraslavské kroniky roku 1285 při tzv. chebské svatbě.
  4. O Anežčině dalším pobytu nejsou věrohodné informace.[20]
  5. Josef Šusta,[24] následně např. i Gabriela V. Šarochová[25] a opatrně i Vratislav Vaníček[26] předpokládali, že Kunhuta se Závišem zůstali na Hradci až do návratu Václava II. v roce 1283. Libor Jan[27] a Martin Wihoda[28] poukázali na absurdnost předpokladu, že by se Mikuláš Opavský po svém návratu ze zajetí dobrovolně vzdal nejvýznamnějšího hradu v provincii.
  6. Kronika Beneše Minority uvádí rok 1284,[42] Ota Zbraslavský mluví o svatbě uzavřené před tzv. chebskou svatbou[43] a vídeňský letopisec hovoří o svatbě uzavřené po svátku sv. Trojice roku 1285, tedy po 20. květnu.[44]
  7. Zemřela 9. či 14. září 1285.[44]
  8. Podle Štýrské rýmované kroniky zajistila majetky v hodnotě 50 000 hřiven stříbra ještě před smrtí královna Kunhuta svému synovi Ješkovi. Mělo se jednat o jitřní dar, který dostala od svého prvního manžela krále Přemysla Otakara II.[48]
  9. Důvody přepadení nejsou známy. Mohly souviset s otázkou věna Závišovy dcery, která se pravděpodobně někdy v letech 1284–1286 provdala za Jindřichova syna Hynka Krušinu z Lichtenburka. Zároveň v této době už stáli Lichtenburkové na straně Závišových nepřátel.[51]
  10. Závišovo zatčení bývá obvykle kladeno buď do podzimu roku 1288 (Vystyd,[53] Jan[54]) nebo do počátku roku 1289 (Šusta,[55] Žemlička,[56] Vaníček[57]).
  11. Přesné Závišovo obvinění se nedochovalo.[62]
  12. Datum 4. července uvádí Beneš Minorita, zatímco 24. srpen je zmíněn v krumlovském nekrologiu, jež je ale až z pozdější doby.[63]
  13. Nejdříve utekli do Vídně, odkud byli na Václavovu žádost vyhnáni, aby se poté určitou dobu zdržovali v Uhrách, kde zemřel Vítek z Krumlova. Ostatní zakončili svou cestu v Polsku. Zde je nakonec Václav po deseti letech při dobývání hradu objevil a nechal popravit.[70][71]
  14. Václav zde zamýšlel uložit i tělo svého otce, Přemysla Otakara II. Prozatím byl Přemysl převezen ze Znojma do Prahy, kde mu byl uspořádán roku 1296 velkolepý pohřeb ve svatovítské bazilice. Dokončit tento plán již Václav nestihl.[77]
  15. A po jeho smrti bratru Boleslavu Surovému, který už roku 1295 zabránil českému vojsku v pochodu na Vratislav
  16. K jejímu uzavření došlo 7. února 1291 v Brně za zprostředkování Bernarda z Kamence, Jindřich si za podporu českého krále a uznání jeho nároků na Krakovsko podržel hrady Slavkov a Skálu a získal též roční důchod 300 hřiven stříbra.[80]
  17. Kunhuta byla ovšem od roku 1277 jeptiškou v klášteře Na Františku, z nějž odešla proti vůli biskupa Tobiáše a svým nočním útěkem způsobila notný skandál.[87][88]
  18. V případě Oty V. se vyskytly určité problémy. Na právo volby římského krále si totiž nedělal nároky jen on, ale i další člen askánské dynastie Ota Se šípem.[91] Přesto mohl Ota V. volbu Askánců alespoň do určité míry ovlivňovat.[92]
  19. Otakar Štýrský ve své kronice zmínil i snahu zvolit novým králem přímo Václava II.[98]
  20. Šlo o Kazimíra Bytomského, Bolka Opolského, Přemka Ratibořského a Měška Těšínského.[107] Spojenectví s Václavem navíc oznámili i Boleslav Plocký a Přemysl Velkopolský.[106][108]
  21. Capitaneus vyřizoval majetkoprávní záležitosti, měl na starosti udělování práv a výsad či také konání zemských soudů a shromáždění, na nichž se podobné záležitosti projednávaly.[112] Mezi jeho povinnosti patřilo také udržování míru v jim svěřené oblasti. K tomu měl k dispozici vojenské posádky rozmístěné na mnoha opevněných bodech na většině polského území.[113]
  22. Poprvé je doložen ve službách českého krále v březnu roku 1297, když na papežském dvoře vyjednával Václavovu korunovaci.[127]
  23. Samotná korunovace, dojednaná s mohučským arcibiskupem Gerhardem[134] a potvrzená papežem na základě jednání s českou diplomatickou misí vedenou Heřmanem z Hohenlohe a Petrem z Aspeltu,[135] představovala vysoce prestižní událost, kterou Václav náležitě využil k vyjádření své moci a majestátu.[136] Velké množství peněz vynaložil jak na zařízení, tak na dary pro vznešené hosty, kteří byli do Prahy na korunovaci pozváni. V rámci korunovace došlo i k položení základního kamene Zbraslavského kláštera, což vykonal osobně magdeburský arcibiskup.[137]
  24. Zdá se, že o sňatkové sblížení s uherským králem Ondřejem se Václav snažil již roku 1295, kdy povolal zpět ze Švábska ovdovělou sestru Anežku a zamýšlel ji dle kronikáře Matěje z Neuenburgu za Ondřeje provdat.[142]
  25. Oblast v povodí řeky Pleiße v okolí Cvikova a Saské Kamenice, německy Pleißenland.
  26. Na místo jednání se Václav opět nedostavil osobně, ale předal svůj hlas mohučskému arcibiskupovi.[146]
  27. Těmi byli Rinieri, Apardo Donati a Cyno Lombard.[154]
  28. Pravděpodobně mohl být autorem italský profesor práva Gozzo z Orvieta povolaný z Říma do Prahy v roce 1294, jeho účast na tvorbě zákoníku však není doložena.[159]
  29. Zbraslavská kronika, která zprávy o tehdejší situaci podává, je v tomto případě značně tendenční a nevěrohodná.[164]
  30. Za jeho smrt byli pravděpodobně zodpovědní braniborští Askánci, s nimiž vedl Přemysl dlouholeté územní spory.[165] Mezi další možné viníky ale patřil i český král.[119][166]
  31. Jindřich se tak mimo jiné zúčastnil slavnostní korunovace Václava českým králem.[167]
  32. Jednou z příčin pozdějšího Lokýtkova pádu byl i nevybíravý způsob získávání peněžitých obnosů z církevních majetků, čímž si znepřátelil části vyššího kléru. Například poznaňský biskup Ondřej jej exkomunikoval a nabídl podporu Jindřichu Hlohovskému,[168] který na oplátku přislíbil velkopolské církvi řadu privilegií.[167]
  33. To samo mu ovšem zisk polské koruny ani území přinést nemohlo, protože Polsko v této době ženské dědické právo neznalo.[175]
  34. Tedy Gdaňské Pomoří, Velkopolsko, Sieradzsko, Kujavy Břeštské a Lenčice.[177][178]
  35. Datum korunovace se klade někdy mezi 19. říjen a 26. listopad.[179]
  36. Ondřej sám totiž pocházel z boční linie Arpádovců, jejíž legitimita nebyla věrohodně prokázána.[181]
  37. Uhry a Chorvatsko byly v té době v personální unii, takže získání Chorvatska znamenalo přímý útok proti tehdy ještě žijícímu Ondřejovi.[181]
  38. Jméno Ladislav bylo zvoleno záměrně k návaznosti na posledního krále Ladislava IV. z legitimní arpádovské linie.[186]
  39. Český král odvezl do Čech kvůli bezpečnosti jak svého syna Václava, tak i uherské korunovační klenoty. Spolu s nimi putovalo v roli rukojmích s Václavem i několik šlechticů a budínských měšťanů.[194] To v Uhrách vzbudilo silnou nevoli, která se podepsala na definitivním pádu české moci v této zemi.[195][196] U Senice se odcházející utkali s Matúšem Čákem Trenčanským a jeho přívrženci, kteří se snažili jim zahradit cestu.[197]
  40. Hrob umístěný uprostřed křížení transeptu a chóru byl osazen kamennou sochou ležícího panovníka a po letech ji vystřídala kovová verze od Jana z Brabant. Původní socha zůstala na chrámovém sloupu.[215]
  41. Ota Durynský o tom ve Zbraslavské kronice napsal toto:
    Dále obávaje se vždy a všude výroku božské pomsty, dal si zhotoviti jakýs oltář uvnitř dutý, v jehož dutině, když se nebe zatáhlo mračny, se rychlým během schovával ze strachu před hřměním nastávající bouře. A když se tam chvějící ukrýval, dával k sobě povolati některého muže vzdělaného, který by mu, sedě u vchodu do oltáře, vykládal něco ze slov Písma a také ho řečmi svatého povzbuzování vyzýval k milosti zbožnosti. Mimo to také často kladl na ten oltář při vstupu do něho posvátné ostatky rozličných svatých, aby chráněn záštitou těch svatých bezpečně unikl úderu bleskové střely, a když se nebe vyjasňovalo, aby se oddal chvále Boží tím vroucněji čím hojněji.
    Mimoto jeden z kaplanů, jménem Vojtěch, muž věru zbožný v Pánu a největší důvěrník králův, když na něm pozoroval některé lehkomyslnosti mladistvých let, jednou ho slušnou domluvou pokáral a on brzy se napraviv slovy karatelovými potom se ostražitěji chránil před takovými lehkomyslnostmi, ale i po střízlivé rozumové úvaze shledal, že maličko vybočil, a po dobu dvou let trestal své tělo žíněnou košilí, aby mocně ukrotil nedovolené pudy svého těla a dobrovolně zmírnil nářkem pokání tvrdost přísného soudce spravedlivého ve svém hněvu. Potom, když mu to četní přátelé vyvrátili, odložil žíněné roucho a až do své smrti mořil své tělo posty a modlitbami, a tak od sebe mužně odrážel úklady skrytého nepřítele.
    Po chlapeckém způsobu s požitkem pojídal první plody a z jakéhosi zvyku se hrozil pohledu na kočky a zvuku jejich mňoukání." – Zbraslavská kronika[217]
  42. Například Robert Antonín, Dana Dvořáčková-Malá či Libor Jan.
  43. Jedná se o překlad Vladimíra Mikeše. Např. Jaroslav Vrchlický použil slova „Slul Otakar a lepší byl jak dítě, než Václav,jeho syn jest s dlouhou bradou, jenž lenosti a zvůli padá v sítě.“
  1. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 18. 
  2. Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. S. 36. Dále jen Zbraslavská kronika. 
  3. VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. S. 150. Dále jen Velké dějiny. 
  4. Velké dějiny, s. 168–170
  5. Velké dějiny, s. 364
  6. WIHODA, Martin. Mikuláš I. Opavský mezi Přemyslovci a Habsburky. Český časopis historický. 2001, roč. 99, s. 212. Dále jen Mikuláš I. Opavský. ISSN 0862-6111. 
  7. Velké dějiny, s. 360–362
  8. Velké dějiny, s. 364–365
  9. ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. Praha: Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1. S. 155. Dále jen Století posledních Přemyslovců. 
  10. Velké dějiny, s. 366
  11. Velké dějiny, s. 366–367
  12. Mikuláš I. Opavský, s. 214–215
  13. Velké dějiny, s. 367
  14. Mikuláš I. Opavský, s. 214
  15. Václav II., s. 50
  16. DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana. Anežka, vévodkyně rakouská, dcera českého krále (1269–1296). Mediaevalia Historica Bohemica. 2010, roč. 13, čís. 1, s. 52. Dále jen Anežka, vévodkyně rakouská. ISSN 0862-979X. 
  17. MAREK, František. Jihlava ve verších staletí. Havlíčkův Brod: Krajské nakladatelství, 1960. 124 s. 
  18. Anežka, vévodkyně rakouská, str. 60
  19. Velké dějiny, s. 369–372
  20. Anežka, vévodkyně rakouská, str. 61
  21. Pokračovatelé Kosmovi. Příprava vydání Marie Bláhová, Zdeněk Fiala; překlad Karel Hrdina, Václav Vladivoj Tomek, Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1974. S. 166. Dále jen Pokračovatelé Kosmovi. 
  22. Mikuláš I. Opavský, s. 215–216
  23. JAN, Libor. In ordine Cruciferorum Christo militavit. K osudům Ješka, syna Záviše z Falkenštejna a královny Kunhuty. Český časopis historický. 2000, roč. 98, s. 458. Dále jen In ordine Cruciferorum. ISSN 0862-6111. 
  24. České dějiny, s. 318–319, 332, 340
  25. ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. Radostný úděl vdovský. Královny-vdovy přemyslovských Čech. Praha: Dokořán, 2004. 174 s. ISBN 80-86569-24-1. S. 100. 
  26. Velké dějiny, s. 381
  27. JAN, Libor. Vznik zemského soudu a správa středověké Moravy. Brno: Masarykova univerzita ; Matice moravská, 2000. 299 s. ISBN 80-902304-9-0. S. 260. 
  28. WIHODA, Martin. Facta est autem distractio regni Bohemiae. Opavsko v čase interregna 1278–1283. In: Acta historica et museologica Universitatis Silesianae Opaviensis. Řada C. Opava: Slezská univerzita, Filozoficko-přírodovědecká fakulta, Ústav historie a muzeologie, 2000. ISBN 80-7248-110-X. S. 170–180.
  29. ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. S. 309–310. 
  30. DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana. Braniboři v Čechách a zajetí Václava II. (česko-braniborské vztahy ve 13. století). In: BOBKOVÁ, Lenka; KONVIČNÁ, Jana. Korunní země v dějinách českého státu. II., Společné a rozdílné – Česká koruna v životě a vědomí jejích obyvatel ve 14.–16. století : sborník příspěvků přednesených na kolokviu pořádaném ve dnech 12. a 13. května 2004 v Clam-Gallasově paláci v Praze. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2005. Dále jen [Braniboři v Čechách]. ISBN 80-86971-07-4. S. 137.
  31. Václav II., s. 56–58
  32. Beatrix von Böhmen, Markgräfin von Brandenburg [online]. genealogie-mittelalter [cit. 2010-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-12-12. (německy) 
  33. Velké dějiny, s. 375
  34. Velké dějiny, s. 382
  35. Fontes Rerum Bohemicarum. Příprava vydání Josef Emler. Svazek III. Praha: Nadání Františka Palackého, 1882. Kapitola Letopisové Jindřicha Heimburského, s. 319. (latinsky) 
  36. Pokračovatelé Kosmovi, s. 184
  37. Velké dějiny, s. 387
  38. České dějiny, s. 340–342
  39. Velké dějiny, s. 388
  40. Století posledních Přemyslovců, s. 162
  41. Velké dějiny, s. 386
  42. In ordine Cruciferorum, str. 459
  43. Zbraslavská kronika, str. 53
  44. a b In ordine Cruciferorum, str. 459
  45. Mikuláš I. Opavský, s. 223
  46. Zbraslavská kronika, s. 55
  47. Václav II., s. 82–85
  48. In ordine Cruciferorum, s. 454
  49. Velké dějiny, s. 399
  50. Anežka, vévodkyně rakouská, str. 56–57
  51. URBAN, Jan. Lichtenburkové : vzestupy a pády jednoho panského rodu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003. 585 s. ISBN 80-7106-579-X. S. 129–130, 203–204. 
  52. Václav II., s. 100
  53. VYSTYD, Miloš. Zbislav Zajíc z Třebouně a konec Záviše z Falkenštejna. Český časopis historický. 1914, roč. 20, s. 179. ISSN 0862-6111. 
  54. JAN, Libor. Proces se Závišem a proměna královské vlády v letech 1289–1290. Český časopis historický. 2005, roč. 103, s. 10. ISSN 0862-6111. 
  55. České dějiny, s. 397
  56. Století posledních Přemyslovců, s. 168
  57. Velké dějiny, s. 403–404
  58. Zbraslavská kronika, s. 65
  59. ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-759-8. S. 293. Dále jen Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali.. 
  60. Století posledních Přemyslovců, s. 169
  61. Století posledních Přemyslovců, s. 169–170
  62. a b Václav II., s. 110
  63. a b Velké dějiny, s. 413
  64. Zbraslavská kronika, s. 66
  65. a b Václav II., s. 104
  66. DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana. Panovnický dvůr ve středověku. Struktura, prostor a reprezentace. In: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana; ZELENKA, Jan. Dvory a rezidence ve středověku II. Skladba a kultura dvorské společnosti. Praha: Historický ústav AV ČR, 2008. ISBN 978-80-7286-134-7. S. 11–37.
  67. DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana. Biskup Bernard z Kamence, zakladatel, kancléř, rádce a diplomat. In: DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana. Dvory a rezidence ve středověku. Praha: Historický ústav AV ČR, 2006. Dále jen Biskup Bernard z Kamence. ISBN 80-7286-095-X. S. 107–121.
  68. Biskup Bernard z Kamence, s. 21
  69. Velké dějiny, s. 413–414
  70. a b Velké dějiny, s. 414
  71. a b Václav II., s. 113
  72. a b Václav II., s. 116
  73. Století posledních Přemyslovců, s. 230
  74. PALACKÝ, František. Dějiny národu českého. Svazek 2. Praha: Odeon, 1968. S. 147. 
  75. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, s. 192
  76. Václav II., str. 136
  77. Václav II., s. 150
  78. Václav II., s. 126–127
  79. ANTONÍN, Robert. Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300. Praha: Matice moravská, 2009. ISBN 978-80-86488-63-9. S. 125. Dále jen Zahraniční politika krále Václava II.. 
  80. Velké dějiny, s. 420
  81. Zahraniční politika krále Václava II., str. 131
  82. a b Století posledních Přemyslovců, s. 235
  83. a b Velké dějiny, s. 421
  84. a b Zahraniční politika krále Václava II., s. 133
  85. Václav II., s. 129–130
  86. Velké dějiny, s. 422
  87. Velké dějiny, s. 423
  88. Václav II., s. 130
  89. Václav II., s. 131
  90. a b Velké dějiny, s. 424
  91. Zahraniční politika krále Václava II., s. 166
  92. Václav II., s. 138–139
  93. Zahraniční politika krále Václava II., s. 165, 166
  94. KRIEGER, Karl-Friedrich. Habsburkové ve středověku. Od Rudolfa I. (1218–1291) do Fridricha III. (1415–1493). Praha: Argo, 2003. 254 s. ISBN 80-7203-453-7. S. 110. Dále jen Habsburkové ve středověku. 
  95. Zahraniční politika Václava II., s. 175
  96. Zbraslavská kronika, str. 91
  97. Velké dějiny, s. 426
  98. Zahraniční politika krále Václava II., s. 177
  99. Zahraniční politika krále Václava II., s. 178
  100. a b Velké dějiny, s. 427
  101. Století posledních Přemyslovců, s. 237
  102. Václav II., s. 140
  103. Velké dějiny, s. 427–428
  104. Zahraniční politika krále Václava II., s. 180
  105. Václav II., s. 141
  106. a b c d Velké dějiny, s. 429
  107. Václav II., s. 142
  108. Století posledních Přemyslovců, s. 238
  109. Zbraslavská kronika, str. 89
  110. Zahraniční politika krále Václava II., s. 134
  111. a b c Václav II., s. 143
  112. Zahraniční politika krále Václava II., s. 247, 248
  113. Zahraniční politika krále Václava II., s. 250
  114. Zahraniční politika krále Václava II., s. 248
  115. Velké dějiny, s. 431
  116. Zahraniční politika krále Václava II., s. 193
  117. Velké dějiny, s. 433–434
  118. Zahraničí politika krále Václava II., s. 188
  119. a b Václav II., s. 146
  120. Století posledních Přemyslovců, s. 239
  121. Zahraniční politika krále Václava II., s. 184
  122. Velké dějiny, s. 433
  123. Zahraniční politika krále Václava II., s. 187
  124. Václav II., s. 147
  125. a b Zahraniční politika krále Václava II., s. 185
  126. Václav II., s. 152
  127. DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana. Petr z Aspeltu mezi Přemyslovci a Lucemburky. In: Ve znamení zemí koruny české. Sborník k šedesátým narozeninám profesorky Lenky Bobkové.. Praha: Casablanca – Václav Žák, 2006. ISBN 80-903756-1-8. S. 27.
  128. Václav II., s. 146, 147
  129. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Dějiny cisterckého řádu v Čechách 1142–1420. Kláštery na hranicích a za hranicemi Čech. Praha: Karolinum, 2009. ISBN 978-80-246-1668-1. S. 218. 
  130. Zbraslavská kronika, str. 93
  131. a b Zahraniční politika krále Václava II., s. 195
  132. a b Velké dějiny, s. 440
  133. Zahraniční politika krále Václava II., s. 189, 190
  134. Zahraniční politika krále Václava II., s. 196
  135. Václav II., s. 153
  136. Václav II., s. 156
  137. Václav II., s. 159
  138. Zahraniční politika krále Václava II., s. 198
  139. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, s. 200
  140. Století posledních Přemyslovců, s. 246
  141. Zbraslavská kronika, str. 117
  142. Anežka, vévodkyně rakouská, str. 71
  143. Zahraniční politika krále Václava II., s. 200
  144. Velké dějiny, s. 443
  145. Století posledních Přemyslovců, s. 244
  146. a b Velké dějiny, s. 445
  147. Zahraniční politika krále Václava II., s. 202, 203
  148. Václav II., s. 181
  149. Století posledních Přemyslovců, s. 294
  150. a b Velké dějiny, s. 538
  151. Velké dějiny, s. 544
  152. Velké dějiny, s. 541
  153. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, s. 100
  154. Václav II., s. 182
  155. Století posledních Přemyslovců, s. 297
  156. Velké dějiny, s. 545
  157. a b Václav II., s. 183
  158. a b Velké dějiny, s. 537
  159. a b Václav II., s. 185
  160. a b c Velké dějiny, s. 542
  161. Století posledních Přemyslovců, s. 293
  162. Velké dějiny, s. 540
  163. Václav II., s. 186
  164. a b Zahraniční politika krále Václava II., s. 140
  165. Zahraniční politika krále Václava II., s. 141
  166. Velké dějiny, s. 439
  167. a b c Velké dějiny, s. 448
  168. Zahraniční politika krále Václava II., s. 142
  169. a b Václav II., s. 169
  170. a b c Zahraniční politika krále Václava II., s. 143
  171. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, s. 308
  172. Zahraniční politika krále Václava II., s. 146
  173. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, s. 315
  174. Václav II., s. 170, 171
  175. Zahraniční politika krále Václava II., s. 211
  176. Václav II., s. 170
  177. Zahraniční politika krále Václava II., s. 219
  178. Zahraniční politika krále Václava II., s. 236, 237
  179. Zahraniční politika krále Václava II., s. 224
  180. Zahraniční politika krále Václava II., s. 247
  181. a b Václav II., s. 188
  182. MARÁZ, Karel. Václav III. (1289–1306) : poslední Přemyslovec na českém trůně. České Budějovice: Veduta, 2007. 160 s. ISBN 978-80-86829-25-8. S. 34. Dále jen Václav III.. 
  183. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, s. 352
  184. Václav III., s. 34–35
  185. Velké dějiny, s. 461
  186. Václav II., s. 191
  187. Kroniky stredovekého Slovenska : stredoveké Slovensko očami kráľovských a mestských kronikárov. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice: Vydavateľstvo Rak, 1995. 384 s. ISBN 80-85501-06-6. S. 64. Dále jen Kroniky stredovekého Slovenska. 
  188. Velké dějiny, s. 456
  189. Velké dějiny, s. 467
  190. Velké dějiny, s. 470
  191. Zbraslavská kronika, s. 122
  192. Braniboři v Čechách, str. 155
  193. Století posledních Přemyslovců, s. 352
  194. Kroniky stredovekého Slovenska, str. 64
  195. Václav II., s. 207
  196. Století posledních Přemyslovců, s. 353
  197. Kroniky stredovekého Slovenska, str. 299
  198. a b Václav II., s. 208
  199. a b Století posledních Přemyslovců, s. 354
  200. Velké dějiny, s. 472, 473
  201. Braniboři v Čechách, str. 155
  202. Velké dějiny, s. 473
  203. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, s. 425
  204. Zbraslavská kronika, s. 126
  205. Století posledních Přemyslovců, s. 357
  206. Václav II., s. 210
  207. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, s. 273
  208. Velké dějiny, s. 474
  209. Václav II., s. 211
  210. Václav II., s. 217
  211. Století posledních Přemyslovců, s. 360
  212. Václav II., s. 222
  213. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali, s. 337
  214. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, s. 445
  215. Václav II., s. 218
  216. Václav II., s. 220, 221
  217. Zbraslavská kronika, s. 50–51.
  218. ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin : kus středověké historie našeho kraje. Kniha první, Poslední Přemyslovci a jejich dědictví. 3. vyd. Praha: Argo, 2001. 538 s. ISBN 80-7203-376-X. S. 109–110. Dále jen Poslední Přemyslovci a jejich dědictví. 
  219. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví, s. 109–115
  220. Zahraniční politika krále Václava II., s. 30
  221. Václav II., s. 168
  222. Václav II., s. 186, 187
  223. Zahraniční politika krále Václava II., s. 275, 276
  224. a b Václav II., s. 58
  225. a b Václav II., s. 234
  226. Moravo, Čechy, radujte se!. Praha: Nakladatelství Aula, 1998. ISBN 80-901626-9-X. S. 193. 
  227. Václav II., str. 237
  228. Václav II., str. 16
  229. ANTONÍN, Robert. Epilog slavného věku. Svědectví Zbraslavské kroniky o přemyslovské dynastii. Dějiny a současnost. 2006, roč. 28, čís. 2, s. 40–43. Dostupné online. ISSN 0418-5129. 
  230. DANTE, Alighieri. Božská komedie. Praha: Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1762-8. Kapitola Očistec, s. 212. 
  231. Božská komedie, str. 441
  232. Božská komedie, str. 576
  233. Václav II., s. 270

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Pokračovatelé Kosmovi. Příprava vydání Marie Bláhová, Zdeněk Fiala; překlad Karel Hrdina, Václav Vladivoj Tomek, Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1974. 251 s. 
  • Příběhy krále Přemysla Otakara II. ; Zlá léta po smrti krále Přemysla Otakara II. : Dva současné letopisy. Příprava vydání Rudolf Holinka; překlad Karel Hrdina. Praha: Vyšehrad, 1947. 95 s. 
  • Zbraslavská kronika. Příprava vydání Zdeněk Fiala; překlad František Heřmanský, Rudolf Mertlík. Praha: Svoboda, 1976. 597 s. 
  • Vilém ze země Slovanů: epos z konce přemyslovského věku. ze střední horní němčiny Ulrich von Etzenbach, Wilhelm von Wenden přeložila Dana Dvořáčková-Malá. Praha : Argo, 2015. 338 s. : ilustrace ISBN 978-80-257-1671-7
  • ANTONÍN, Robert. Hnězdenská korunovace krále Václava II. Časopis Matice moravské. 2004, roč. 123, s. 337–365. ISSN 0323-052X. 
  • ANTONÍN, Robert. Ke kořenům zahraniční politiky Václava II. v letech 1283–1289. Časopis Matice moravské. 2007, roč. 126, s. 27–62. ISSN 0323-052X. 
  • ANTONÍN, Robert. Malopolsko jako objekt zahraniční politiky Václava II. v letech 1289–1300. Mediaevalia Historica Bohemica. 2007, roč. 11, s. 95–116. ISSN 0862-979X. 
  • ANTONÍN, Robert. Lenní institut a jeho funkce při smíření v diplomacii Václava II. In: NODL, Martin; WIHODA, Martin. Rituál smíření : konflikt a jeho řešení ve středověku : sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně. Brno: Matice moravská, 2008. ISBN 978-80-86488-48-6. S. 109–120.
  • ANTONÍN, Robert. Moc posledních Přemyslovců v piastovském Polsku na přelomu 13. a 14. století. In: DOLEŽALOVÁ, Eva; ŠIMŮNEK, Robert. Od knížat ke králům. Sborník u příležitosti 60. narozenin Josefa Žemličky. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2007. ISBN 978-80-7106-896-9. S. 177–191.
  • ANTONÍN, Robert. Zahraniční politika krále Václava II. v letech 1283–1300. Praha: Matice moravská, 2009. 306 s. ISBN 978-80-86488-63-9. 
  • BAR, Přemysl. Nieudana próba opanowania księstwa wrocławskiego przez Wacława II w latach 1289/1290. In: Józef Dobosz, Jakub Kujawiński, Marzena Matla-Kozłowska. Pierwsze polsko-czeskie forum młodych mediewistów. Materiały z konferencji naukowej Gniezno 27–29 września 2005 roku. Poznań: Instytut Historii UAM, 2007. ISBN 978-83-89407-22-1. S. 201–210. (polsky)
  • BAR, Přemysl. Vratislavský vévoda Jindřich IV. Probus a poslední Přemyslovci. Český časopis historický. 2008, roč. 106, s. 753–787. ISSN 0862-6111. 
  • DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana. Braniboři v Čechách a zajetí Václava II. (česko-braniborské vztahy ve 13. století). In: BOBKOVÁ, Lenka; KONVIČNÁ, Jana. Korunní země v dějinách českého státu. II. Společné a rozdílné – Česká koruna v životě a vědomí jejích obyvatel ve 14.–16. století. Sborník příspěvků přednesených na kolokviu pořádaném ve dnech 12. a 13. května 2004 v Clam-Gallasově paláci v Praze. Praha: Ústav českých dějin FF UK Praha, 2005. ISBN 80-86971-07-4. S. 129–158.
  • DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana. Anežka, vévodkyně rakouská, dcera českého krále (1269–1296). Mediaevalia Historica Bohemica. Praha: Historický ústav, 2010, roč. 13, čís. 1, s. 47–76. ISSN 0862-979X. 
  • DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana. Královský dvůr Václava II. České Budějovice: Veduta, 2011. 348 s. ISBN 978-80-86829-73-9. 
  • DVOŘÁČKOVÁ-MALÁ, Dana; ZELENKA, Jan, a kol. Přemyslovský dvůr. Život knížat, králů a rytířů ve středověku. Praha: NLN, 2014. 626 s. ISBN 978-80-7422-276-4. 
  • CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 117–129.
  • CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha: Vyšehrad, 2007. 343 s. ISBN 978-80-7021-841-9. 
  • JAN, Libor. Proces se Závišem a proměna královské vlády v letech 1289–1290. Český časopis historický. 2005, roč. 103, s. 1–40. ISSN 0862-6111. 
  • JAN, Libor. Václav II. a struktury panovnické moci. Brno: Matice moravská, 2006. 300 s. ISBN 80-86488-27-6. 
  • JAN, Libor. Václav II. jako moravský markrabě. In: MITÁČEK, Jiří. Vládcové Moravy : kniha statí ze stejnojmenného cyklu přednášek. Brno: Moravské zemské muzeum, 2007. ISBN 978-80-7028-304-2. S. 32–41.
  • JAN, Libor. Václav II. Král na stříbrném trůnu. Praha: Argo, 2015. 739 s. ISBN 978-80-257-1544-4. 
  • MALÁ, Dana. Skladba pražského dvora za vlády Václava II. Mediaevalia Historica Bohemica. 2003, roč. 9, s. 97–163. ISSN 0862-979X. 
  • POJSL, Miloslav; ŘEHOLKA, Ivan; SULITKOVÁ, Ludmila. Panovnická kancelář posledních Přemyslovců Václava II. a Václava III. Sborník archivních prací. 1974, roč. 24, čís. 2, s. 261–365. ISSN 0036-5246. 
  • PROKOPOVÁ, Irena. Václav II. a založení Zbraslavského kláštera. Historický obzor. 2001, roč. 12, čís. 7/8, s. 146–158. ISSN 1210-6097. 
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II./I. Soumrak Přemyslovců a jejich dědictví. Praha: Jan Laichter, 1935. 803 s. 
  • ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha první. Poslední Přemyslovci a jejich dědictví. Praha: Argo, 2001. 538 s. ISBN 80-7203-376-X. 
  • ŠUSTA, Josef. Skládal Václav II. básně milostné?. Český časopis historický. 1915, roč. 21, s. 217–244. ISSN 0862-6111. 
  • ŠUSTA, Josef. Václav II. a koruna polská. Český časopis historický. 1915, roč. 21, s. 313–346. Dostupné online. ISSN 0862-6111. 
  • SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef, a kol. Přemyslovci. Budování českého státu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 779 s. ISBN 978-80-7106-352-0. 
  • VALECKÝ, Štěpán. Erb Václava II. In: Heraldická ročenka. Praha: Heraldická společnost, 2015. ISBN 978-80-904942-4-4. S. 173–187.
  • VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250–1310. Praha: Paseka, 2002. 760 s. ISBN 80-7185-433-6. 
  • WIHODA, Martin. Mikuláš I. Opavský mezi Přemyslovci a Habsburky. Český časopis historický. 2001, roč. 99, s. 209–230. ISSN 0862-6111. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Do tří korun: Poslední rozmach Přemyslovců (1278—1301). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 592 s. ISBN 978-80-7422-566-6. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci. Jak žili, vládli, umírali. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 497 s. ISBN 80-7106-759-8. 
  • ŽEMLIČKA, Josef. Století posledních Přemyslovců. 2. vyd. Praha: Melantrich, 1998. 412 s. ISBN 80-7023-281-1. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Přemysl Otakar II.
Znak z doby nástupu Český král
Václav II.
1278/12831305
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Václav III.
Předchůdce:
Přemysl II. Velkopolský
Znak z doby nástupu Polský král
Václav I.
1291/13001305
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Václav II.