Tibetský buddhismus
Tibetský buddhismus, zastarale nazýván také jako „lámaismus“ (od slova láma, tj. duchovní učitel), je specifická forma buddhismu mající svůj původ v Tibetu. Dnes je rozšířený zejména v Tibetu, Bhútánu, Mongolsku, Nepálu, zemích Střední Asie a dalších oblastech podél Himalájí, v některých státech Indie (Ladákh, Sikkim, Arunáčalpradéš) a také v několika regionech Ruska (Kalmycko, Burjatsko a Tuva) a Číny (Vnitřní Mongolsko a Sin-ťiang). Tibetský buddhismus vzešel z tradice mahájánového buddhismu ovlivněného tradicí tantry. Byl ovlivněn také starší tradicí tibetského šamanismu bön, původního animistického náboženství Tibetu před příchodem buddhismu.
Buddhismus se do Tibetu poprvé dostal v 7. století, avšak plně se rozvinul až v 8. století zásluhou indických učenců, buddhistického pandity Šantarakšity a velkého duchovního mistra Padmasambhavy. Pod vlivem těchto a mnohých dalších indických učenců, praktikujících v Indii buddhismus ovlivněný tradicí tantry, se v Tibetu rozšířil především směr vadžrajánového buddhismu, tzv. „cesta tajemné mantry“. V tomto období, které se nazývá „první šíření“ buddhismu, byl postaven první klášter Samjä a přeloženy mnohé buddhistické texty do tibetštiny. Byla napsána kniha Bardo thödol, která je na západě více známá jako Tibetská kniha mrtvých a je dnes nejznámějším dílem tibetského buddhismu. Doba rozkvětu byla však za krále Langdarmy vystřídána pronásledováním a úpadkem. Tradice raného období dnes uchovává pouze nejstarší škola tibetského buddhismu zvané Ňingmapa. Centrálním učením Ňingmapy jsou také nauky dzogčhenu, které praktikují i stoupenci jiných škol tibetského buddhismu. Někteří učitelé tyto dzogčhenové nauky předávají v nepřerušené linii až do dnešní doby.
V 11. století následovala vlna „druhého šíření“. Obnovily se vztahy s indickými učenci a začaly vznikat nové školy a tradice. Učenec Atíša dal základ hnutí Kadampa, které se později stalo hlavním zdrojem pro školu Gelugpa. Marpa přinesl do Tibetu učení školy Kagjüpa a přibližně ve stejnou dobu byla založena škola Sakjapa.
Školy tibetského buddhismu
[editovat | editovat zdroj]
Buddhismus v Tibetu se tradičně rozděluje do čtyř hlavních proudů: Ňingmapa, Kagjüpa, Sakjapa a Gelugpa. Ty se dělí na množství řádů a podškol. Každá má svého duchovního vůdce a vlastní styl výuky a praxe, který odpovídá potřebám různých lidí.
Ňingmapa
[editovat | editovat zdroj]Ňingmapa, (doslova „stará“) se také nazývá „řád červených čepic“. Vznikla v první vlně šíření buddhismu. Nejvýznačnější postavou tohoto řádu je Padmasambhava, který v předtuše budoucího stíhání buddhistů za krále Langdarmy ukryl množství vadžrajánových textů. Terma - jak se ukrytému textu říká, bude podle tradice objevena tehdy, až dozraje čas k jejímu pochopení. Hlavní učení Ňingmapy je dzogčhen (tib., skt. mahá ati, Velká dokonalost).
Kagjüpa
[editovat | editovat zdroj]
Kagjüpa se v Tibetu rozšířila díky Marpovi, který přinesl z Indie více odkazů od různých učitelů. Mezi hlavními těmito učiteli byl Náropa a Maitripa. Marpa nauky přeložil do tibetštiny a sloučil je do uceleného systému. Marpovým hlavním žákem byl Ngagpa a básník Milaräpa, který díky tomu, že praktikoval v jeskyních v obzvlášť tvrdých podmínkách je typickým představitelem Ngagpa. Mezi Milaräpovy hlavní žáky patřil buddhistický mnich Gampopa. Gampopovým žákem byl Düsum Khjenpa, kterého Gampopa rozpoznal jako prvního karmapu. Karmapa se stal prvním, který se vědomě znovuzrozuje a v dnešní době je hlavou linie Karma Kagjü jeho 17. inkarnace. Hlavním učením školy Kagjü je Velká pečeť (skt. mahamudra, tib. čhagčhen).
Sakjapa
[editovat | editovat zdroj]
Sakjapa nese své jméno podle kláštera Sakja („Šedá země“), který leží jihozápadně od Žikace. Tato škola získala na krátkou dobu i světskou moc nad Tibetem. Hlavním učením je lamdre – cesta a výsledek. Hlavou linie je Sakja Tričhen rinpočhe.
Gelugpa
[editovat | editovat zdroj]Gelugpa, v překladu „Škola ctnostných tradic“, byla založena ve 14. století Congkhapou, který navázal na učení školy Kadampy. Gelugpě se podle pokrývek hlavy říká „řád žlutých čepic“. Mezi známé postavy této školy patří pančhenlama a dalajláma, který je zároveň světským vládcem Tibetu. Titul dalajláma (doslova „oceán moudrosti“) poprvé udělil 3. dalajlámovi mongolský chán. Dnešní, v pořadí již 14. dalajláma Tändzin Gjamccho, se od roku 1959 zdržuje v indickém exilu.
Hnutí rime
[editovat | editovat zdroj]
Od 19. století se objevují výraznější snahy překonat rozdíly a spory mezi jednotlivými školami a soustředit se na to, co mají společné. Jedním z velmi známých představitelů tohoto tzv. hnutí rime byl například Dilgo Khjence rinpočhe.
Svátky
[editovat | editovat zdroj]Někdy se připomínají i dalajlámovy narozeniny, zejména v současné situaci trvající čínské okupace Tibetu. V tyto dny se vždy objevují mírová témata v této souvislosti.[4]
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
-
Buddha Šákjamuni, tibetská soška -
-
modlitební vlajky, tib. lungta – větrný kůň -
mniši v klášteře Däpung -
-
klášter Lamajuru -
-
poutnice v klášteře Gandän, Tibet
.jpg)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Tibetští buddhisté dnes slaví Čötrul Düčhen : Náboženský infoservis
- ↑ Tibetští buddhisté slaví Lhabab Düčhen : Náboženský infoservis
- ↑ Tibetští buddhisté oslavili Losar : Náboženský infoservis
- ↑ Dalajlamovy 86. narozeniny podněcují přemýšlení o budoucnosti : Náboženský infoservis - Dingir
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Alexandra David - Neelová: Mystikové a mágové Tibetu, překlad J. Vičař, ELFA 1998, ISBN 80-900197-5-7
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu tibetský buddhismus na Wikimedia Commons - Tibetský buddhismus
- LamRim.com — Tibetan Buddhist Internet Radio
- Článek o tibetském buddhismu na Buddhaweb.cz
