Přeskočit na obsah

Sakjapa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Na tento článek je přesměrováno heslo Sakja. Tento článek je o škole tibetského buddhismu. O klášteru pojednává článek klášter Sakja.
Sakja Pandita, thangka z 18. století

Sakjapa (tibetsky ས་སྐྱ་, ve Wylieho transkipci Sa skya), čili Škola šedé země, je jednou z velkých škol tibetského buddhismu

Vznik

[editovat | editovat zdroj]
Současná ústřední postava školy Sakjapa, 41. patriarcha Sakja Trizin Ngawang Künga

Název Sakjapa je odvozen od tibetského kláštera Sakja založeného v roce 1073. Svou podobu jako samostatná škola získali sakjapovci především díky pěti lamům pocházejících až do dnešních dnů z rodu Khön. Každý z nichž byl identifikován jako inkarnace bódhisattvy Maňdžušrího.[1]

V současnosti je v čele hnutí 41. patriracha Thidzin Ngawang Künga.

Učení

[editovat | editovat zdroj]

Učení Sakjapy se zakládá na duchovní nauce lämbda. Velmi zjednodušeně lze říci, že sakjapovci nevidí rozdíl mezi samsárou a nirvánou. Obě mají stejnou podstatu a pramení z mysli člověka, která je v podstatě spojením jasnosti a prázdnoty.[2] Cíl cesty je obsažen v cestě samé.

Důležitou úlohu v hnutí zastává bódhisattva Maňdžušrí.

Vliv

[editovat | editovat zdroj]

Asi nejvlivnější z lamů, Sakja-pandita Künga Gjalcchän, překládal do sanskrtu četná díla, která se stala známá i mimo Indii. Tak se stalo, že ho Čingischánův vnuk Godan pozval do Mongolska. Jeho učení zaznamenalo i tam velký úspěch a díky tomu byla škole v roce 1249 svěřena světská vláda nad Tibetem.

Škola výrazně ovlivnila mimo jiné Congkhapu, zakladatele školy Gelugpa.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-168-0. S. 373. 
  2. ↑ HRABAL, F. R. Lexikon náboženských hnutí, sekt a duchovních společností. Bratislava: CAD PRESS, 1998. S. 337. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • FILIPSKÝ, Jan; LIŠČÁK, Vladimír; HEROLDOVÁ, Helena a kol. Lexikon východní moudrosti. 1. vyd. Olomouc: Votobia, 1996. ISBN 80-7198-168-0. 
  • WERNER, Karel. Náboženské tradice Asie: od Indie po Japonsko. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-2978-1. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sakjapa&oldid=24143690“