Třída Scharnhorst (1936)
| Třída Scharnhorst | |
|---|---|
 Gneisenau | |
| Obecné informace | |
| Uživatel | Kriegsmarine |
| Typ | bitevní křižník |
| Lodě | 2 |
| Osud | 1 potopena 1 sešrotována |
| Předchůdce | třída Ersatz Yorck (bitevní křižník) třída Bayern (bitevní loď) |
| Nástupce | třída Bismarck |
| Technické údaje Scharnhorst[1] | |
| Výtlak | 31 053 t standard 37 224 t plný |
| Délka | 229,8 m (max.) |
| Šířka | 30 m |
| Ponor | 8,23 m 9,91 m (max.) |
| Pohon | 12 kotlů, 3 parní turbíny 3 lodní šrouby 160 100 hp |
| Rychlost | 32 uzlů |
| Dosah | 7100 nám. mil při 19 uzlech |
| Posádka | 1669 |
| Výzbroj | 9× 280mm kanón (3×3) 12× 150mm kanón (4×2, 4×1) 14× 105mm kanón (7×2) 16× 37mm kanón (8×2) 8× 20mm kanón (8×1) |
| Pancíř | až 350mm boky 80–105mm hlavní paluba až 360mm hlavní věže až 140mm sekundární věže až 350mm velitelská věž |
| Letadla | 2–4× hydroplán 2× katapult |
Třída Scharnhorst (jinak též třída Gneisenau) byla třída bitevních křižníků (zpočátku označovaných jako bitevní lodě[2]) německé Kriegsmarine. Celkem byly postaveny dvě jednotky této třídy. Do služby byly přijaty v letech 1938–1939. Vlivem vojenských a politických okolností vznikla plavidla, která byla sice rychlá a dobře pancéřovaná, avšak za svými protějšky zaostávala palebnou silou.
Oba bitevní křižníky byly nasazeny za druhé světové války. Často operovaly společně, včetně výpadů proti spojenecké lodní dopravě v Atlantiku. Roku 1940 se během invaze do Norska dostaly do střetu s britským bitevním křižníkem HMS Renown a v jiném střetnutí potopily britskou letadlovou loď HMS Glorious s doprovodnými torpédoborci HMS Ardent a HMS Acasta. V únoru 1942 Scharnhorst a Gneisenau při operaci Cerberus dokázaly uniknout Lamanšským průlivem z Francie do Německa, což ve Velké Británii vyvolalo poprask. Krátce poté však byl Gneisenau v Kielu těžce poškozen přímým zásahem letecké 454kg pumy a do konce války nebyl opraven. Roku 1945 jej Němci potopili, aby zablokovali přístup do Gdyně. Sesterský Scharnhorst se roku 1943 zapojil do operací proti spojeneckým konvojům do Sovětského svazu. V prosinci 1943 byl při operaci proti konvoji JW-55B potopen britským královským námořnictvem v bitvě u Severního mysu.
Stavba
[editovat | editovat zdroj]
Roku 1933 byla odsouhlasena stavba čtvrté a páté jednotky pancéřových lodí třídy Deutschland.[1] Německý vůdce Adolf Hitler si původně představoval plavidla se stejnou rychlostí a výzbrojí šesti 280mm kanónů ve třídělových věžích, jako měla třída Deutschland, ale se zesíleným pancéřováním a výtlakem 19 000 tun. Naopak námořnictvo tento návrh považovalo za nevyvážený a chtělo výzbroj plavidel posílit o třetí dělovou věž, čímž by výtlak narostl na 30 000 tun. Reagoval tak i na stavbu francouzských bitevních křižníků třídy Dunkerque. Hitler takové řešení nechtěl kvůli reakci Velké Británie na porušení limitů versailleské smlouvy (maximální výtlak válečné lodě 10 000 tun a ráže kanónů 280 mm), ale námořnictvo prosadilo, že nová třída vycházela z jeho požadavků.[3]
Anglo-německá námořní dohoda z roku 1935 navíc německému námořnictvu povolila expanzi na 35% tonáže britského královského námořnictva u bitevních lodí, letadlových lodí, křižníků a torpédoborců a 45% tonáže ponorek.[4] Výrazně také zvětšila limity výtlaku jednotlivých plavidel a ráži hlavní výzbroje až na 406 mm. Výzbroj třídy Scharnhorst byla přesto omezena na 280mm kanóny, neboť vývoj 380mm kanónů by znamenal výrazné zdržení jejich stavby a Hitler chtěl z politických důvodů nová plavidla získat co nejdříve.[3] Kvůli tomu byly bitevní křižníky třídy Scharnhorst rychlé a dobře pancéřované, ale zaostávaly svou palebnou silou.[1] Dvoudělové věže s 380mm kanóny proto dostala až následující třída Bismarck. Později plánované přezbrojení třídy Scharnhorst dvoudělovými věžmi s 380mm kanóny se neuskutečnilo.[3]
Postaveny byly dvě jednotky této třídy. Scharnhorst postavila v letech 1935–1939 loděnice Kriegsmarinewerft Wilhelmshaven (KMW) ve Wilhelmshavenu. Jeho sesterskou loď Gneisenau postavila v letech 1935–1938 loděnice Deutsche Werke v Kielu.[1] Křižníky dostaly stejná jména jako roku 1914 v bitvě u Falkland potopené pancéřové křižníky třídy Scharnhorst.[5]
Jednotky třídy Scharnhorst:
| Jméno | Loděnice | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Status |
|---|---|---|---|---|---|
| Scharnhorst | Kriegsmarinewerft Wilhelmshaven | 15. června 1935 | 3. října 1936 | 7. ledna 1939 | Dne 26. prosince 1943 potopen v bitvě u Severního mysu. |
| Gneisenau | Deutsche Werke, Kiel | 6. května 1935 | 8. prosince 1936 | 21. května 1938 | Roku 1942 vážně poškozen nálety, oprava nebyla dokončena a hlavní výzbroj byla přesunuta do pobřežních baterií. Dne 23. března 1945 potopen vlastní posádkou, aby zablokoval vjezd do přístavu Gdyně. Později byl sešrotován. |
Konstrukce
[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Pancéřování plavidel mělo hmotnost 14 245 t, tedy 44% jeho výtlaku.[1] Hlavní boční pancíř měl sílu až 350 mm. Využita byla legovaná chromniklová ocel Wotan firmy Krupp.[6] Hlavní výzbroj představovalo devět 280mm kanónů, umístěných ve třech dělových věžích v ose lodi. Dvě věže stály na přídi a jedna na zádi. Sekundární výzbrojí bylo dvanáct 150mm kanónů ve čtyřech dvoudělových a čtyřech jednodělových věžích. Doplňovalo je čtrnáct 105mm kanónů, šestnáct 37mm kanónů a osm 20mm kanónů. Za dvou katapultů mohly operovat až čtyři průzkumné hydroplány (Heinkel He 60, Arado Ar 196). Pohonný systém tvořilo dvanáct kotlů Wagner a tři parní turbíny (Scharnhorst turbíny Brown-Boveri a Gneisenau turbíny Germania) o výkonu 160 100 hp, pohánějící tři lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 32 uzlů. Scharnhorst měl dosah 7100 námořních mil při rychlosti 19 uzlů a jeho sesterská loď 6200 námořních mil při 19 uzlech.[1]
Modifikace
[editovat | editovat zdroj]V letech 1938–1939 obě plavidla dostala novou prodlouženou tzv. atlantickou příď, která zlepšovala jejich nautické vlastnosti v rozbouřených vodách Atlantiku. Jejich celková délka se tím zvětšila na 234,9 m. Dále dostaly zaoblené vyústění komína a odstraněn byl katapult na zadní dělové věži. Průběžně byla posilována lehká protiletadlová výzbroj. Scharnhorst byl dále vybaven dvěma trojitými 533mm torpédomety.[3]
Když byl spojeneckým letectvem roku 1942 vážně poškozen Gneisenau, v rámci oprav ve Gdyni mělo dojít k jeho přezbrojení 380mm kanóny ve dvoudělových věžích, což vyžadovalo i prodloužení přídě o deset metrů.[2] Práce byly zastaveny roku 1943. Mezitím sejmuté 280mm a 150mm kanóny byly využity v pobřežních bateriích.[3]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3.
- ↑ a b c d e GARDINER, Robert. Conway's All the World's Fighting Ships, 1922–1946. London: Conway Maritime Press, 1980. ISBN 978-0-85177-245-5. S. 225. (anglicky)
- ↑ Pejčoch, Novák a Hájek, 1993, s. 67.
- ↑ Scharnhorst [online]. Military.cz [cit. 2022-02-17]. Dostupné online.
- ↑ Pejčoch, Novák a Hájek, 1993, s. 69.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Scharnhorst na Wikimedia Commons - Military History Visualized: Scharnhorst: Best German WW2 Battleship Class na YouTube (anglicky)
