Portugalská architektura

Manuelský ambit Kláštera jeronymitů v Lisabonu (1520)

Portugalská architektura odráží bohatou historii země a různorodé kulturní vlivy, které se na území dnešního Portugalska po staletí střetávaly. Od neolitických megalitů přes římské stavby, vizigótské kostely a maurské pevnosti až po moderní realizace vznikl jedinečný architektonický odkaz, který se šířil i do zemí někdejší portugalské koloniální říše.

První významnou etapu představuje románská architektura 12. století, která se rozvíjela spolu s reconquistou postupující ze severu na jih. Následovala gotika, která vyvrcholila specifickým manuelským slohem na přelomu 15. a 16. století. Tento bohatě zdobný styl, spojený s obdobím zámořských objevů, se stal charakteristickým národním projevem.

Po ničivém lisabonském zemětřesení v roce 1755 vznikl tzv. pombalovský sloh, kombinující pozdní baroko s klasicismem a důrazem na protipožární a protiseismická opatření. V 19. století se prosadily historizující slohy včetně neomanuelského a neomudéjarského, doplněné o litinovou architekturu technických staveb.

Počátek 20. století přinesl krátkou epizodu secese a nástup moderny. V období diktatury Estado Novo (1933-1974) se střetával tradicionalistický proud s modernismem. Po roce 1974 se prosadila postmoderna a především tzv. Škola Porto s významnými architekty jako Álvaro Siza Vieira a Eduardo Souto de Moura, kteří získali Pritzkerovu cenu. Díky nim se současná portugalská architektura těší mezinárodnímu uznání.

Portugalský architektonický vliv se výrazně projevil i v bývalých koloniích v Americe, Africe a Asii, kde vzniklo množství staveb v charakteristických portugalských stylech adaptovaných na místní podmínky.

Pravěká a starověká architektura

Megalitická kultura

Neolitický dolmen v obci Cabeção

První architektonické památky v Portugalsku pocházejí z neolitu a jsou spojeny s megalitickou kulturou. Na území Portugalska se nachází velké množství dolmenů (místně nazývaných anta nebo dólmen), mohyl (mamoas) a menhirů. Zvláště bohatý na megalitické památky je region Alentejo, kde se nachází pozoruhodný dolmen Anta Grande do Zambujeiro poblíž města Évora. V oblasti se také vyskytují samostatné vztyčené kameny nebo kamenné kruhy. Nejvýznamnější z nich je kromlech Almendres nedaleko Évory, který je největším na Iberském poloostrově - tvoří jej asi 100 menhirů uspořádaných do dvou eliptických útvarů orientovaných východo-západním směrem.

Předřímská sídliště

Castro Citânia de Briteiros

Podél řeky Tejo se nacházejí prehistorická opevněná sídliště z doby měděné, jako například Vila Nova de São Pedro u města Cartaxo nebo Castro do Zambujal poblíž Torres Vedras. Tato sídliště byla obývána přibližně v letech 2500-1700 př. n. l. a byla obehnána kamennými hradbami s věžemi.

Od 6. století př. n. l. se v severozápadním Portugalsku a sousední Galicii rozvinula tzv. kultura castro. Pro ni jsou typická opevněná výšinná sídliště (citânia nebo cividade), která většinou přetrvala i během římské nadvlády, kdy byla oblast součástí provincie Gallaecia. Významnými archeologickými nalezišti jsou Citânia de Sanfins u Paços de Ferreira, Citânia de Briteiros poblíž Guimarães a Cividade de Terroso u Póvoa de Varzim. Z obranných důvodů byla tato hradiště stavěna na vyvýšených místech a obklopena několika prstenci kamenných zdí (Terroso mělo tři prstence). Domy byly kruhového půdorysu, stavěné z kamene bez použití malty a kryté doškovými střechami. V některých sídlištích, jako například v Briteiros a Sanfins, byly vybudovány také lázně.

Římské období

Římský chrám v Évoře, 1. století

Architektura se v Portugalsku významně rozvinula s příchodem Římanů ve 2. století př. n. l. Římané stavěli fóra, divadla, chrámy, lázně a další veřejné stavby. Vybudovali také síť silnic a mostů spojující města a osady.

Mezi významnými římskými městy vyniká Braga (Bracara Augusta), hlavní město provincie Gallaecia, s pozůstatky lázní, veřejné fontány a divadla. V Évoře se dochoval dobře zachovaný římský chrám, pravděpodobně zasvěcený kultu císaře Augusta. Přes řeku Tâmega vede v Chaves římský most.

Nejlépe zachované pozůstatky římské osady jsou v Conímbrice nedaleko Coimbry. Archeologické vykopávky odhalily městské hradby, lázně, fórum, akvadukt, amfiteátr a obytné domy pro střední třídu (insulae) i luxusní sídla (domus) s centrálními dvory zdobenými mozaikami.

Středověk

Předrománské období

Kaple svatého Fructuosa v Braze ze 7. století

Po pádu římské říše následovaly invaze germánských kmenů, zejména Svébů a Vizigótů. Z období vizigótské nadvlády (580-770) se dochovalo jen málo staveb. Jednou z nich je kaple São Frutuoso (svatého Fructuosa) v centru Bragy ze 7. století, která byla součástí vizigótského kláštera. Stavba má půdorys řeckého kříže s pravoúhlými rameny a centrální kupolí. V architektuře se projevují vlivy byzantské architektury.

Po muslimské invazi v roce 711 se křesťanské Asturské království na severu poloostrova stalo centrem odporu. Mozarabové, křesťané žijící na muslimském území, směli stavět kostely. Nejvýznamnější z tohoto období je kostel São Pedro de Lourosa nedaleko Oliveira do Hospital z roku 912. Jedná se o baziliku se třemi loděmi oddělenými podkovovitými oblouky.

Maurské období

Pohled na Mértolu s hlavním kostelem, bývalou mešitou, v popředí

V roce 711 ovládli Maurové Iberský poloostrov a ukončili vizigótskou nadvládu. Maurská přítomnost významně ovlivnila architekturu zejména v jižním Portugalsku, kde reconquista skončila až v roce 1249. Stavby byly často budovány z dusané hlíny (taipa) a vepřovic, s charakteristickým bílým vápenným nátěrem. Na rozdíl od sousedního Španělska se v Portugalsku dochovalo jen málo islámských staveb v původní podobě.

Nejlépe zachovaným maurským hradem je hrad Silves v Algarve, postavený mezi 8. a 13. stoletím. Zachovaly se jeho hradby a čtverhranné věže z maurského období, stejně jako vodní cisterny z 11. století. Dalším významným hradem je Paderne, jehož ruiny dokládají stavební techniku taipa. Pozůstatky maurských městských hradeb se dochovaly v Lisabonu (tzv. Cerca Velha) a Évoře.

Většina mešit byla po reconquistě přestavěna na kostely. Jedinečnou výjimkou je hlavní kostel v Mértole, původně mešita z 12. století. I přes pozdější úpravy si zachoval charakteristický labyrintický interiér s "lesem" sloupů, tři podkovovité oblouky s alfizem a mihráb ukazující směr k Mekce.

Románské období

Průčelí staré katedrály v Coimbře (Sé Velha), započato 1162

Románský sloh přišel do Portugalska na přelomu 11. a 12. století. Mezi první významné románské stavby patří katedrála v Braze a klášter v Rates. Velký rozmach stavební činnosti nastal po roce 1095, kdy se vlády v Portugalském hrabství ujal Jindřich Burgundský, který s sebou přivedl šlechtice a benediktinské mnichy z Cluny.

V průběhu reconquisty se románský sloh šířil ze severu na jih. Nejvýznamnějšími památkami jsou katedrály v Braze, Portu, Coimbře, Lisabonu a dalších městech. Většina z nich byla později přestavěna, s výjimkou staré katedrály v Coimbře (započata 1162). Ta má půdorys latinského kříže s trojlodím, transeptem a třemi východními kaplemi. Střední loď je zakryta kamennou valenou klenbou.

Pozoruhodnou románskou stavbou je rotunda v hradě Tomar, kterou ve druhé polovině 12. století postavili templáři. Kruhová stavba s osmiúhelným jádrem byla pravděpodobně inspirována Skalním dómem v Jeruzalémě.

Gotika

Klášter Batalha, postavený Janem I. na památku konce portugalského interregna 1383-1385

Gotickou architekturu do Portugalska přinesl cisterciácký řád. První plně gotickou stavbou je kostel kláštera Alcobaça, postavený mezi lety 1178 a 1252. Inspirován klášterem Clairvaux vyniká vysokými štíhlými loděmi a žebrovou klenbou. Pak se gotika šířila především prostřednictvím žebravých řádů (františkáni, augustiniáni, dominikáni). Jejich kostely měly typicky trojlodí kryté dřevěným stropem a apsidu s třemi kaplemi s žebrovou klenbou.

Vrcholem portugalské gotiky je klášter Batalha, budovaný od počátku 15. století. Po roce 1402 zde Huguet zavedl plaménkovou gotiku s bohatou dekorací, velkými okny s kružbami a zdobným cimbuřím.

Manuelský styl

Loď Kláštera jeronymitů (1502-1520), architekti Diogo Boitaca a João de Castilho, Lisabon

Tzv. manuelská gotika či manuelský styl, pojmenovaný podle krále Manuela I., je přechodným slohem mezi gotikou a renesancí. Tento bohatě zdobný styl byl financován ze zisků z obchodu s kořením a kombinuje pozdně gotické prvky s vlivy španělské plateresky, italské a vlámské renesance i islámského umění. Charakteristická je námořní tematika (lana, mořské motivy) a bohatá přírodní ornamentika.

První manuelskou stavbou je klášter Ježíše v Setúbalu (1490-1510) od architekta Diogo Boitaca. Kostel má tři stejně vysoké lodě nesené točitými sloupy, což je typický prvek manuelského slohu. Vrcholem stylu je Klášter jeronymitů v Lisabonu, dokončený ve 20. letech 16. století Joãem de Castilho.

Raný novověk

Renesance a manýrismus

Ambit Jana III. v Klášteře Řádu Kristova v Tomaru (1557), Diogo de Torralva a Filippo Terzi

Strohý renesanční sloh se v Portugalsku příliš neujal. Od 30. let 16. století jej praktikovali hlavně zahraniční architekti, což vedlo k označení estrangeirada (cizí vliv). Teorii nového stylu šířil malíř a architekt Francisco de Holanda ve svém spisu Dialogy o antickém malířství.

Mezi první čistě renesanční stavby patří kaple Nossa Senhora da Conceição v Tomaru od kastilského architekta Diogo de Torralva (1532-1540). Nejvýznamnějším příkladem stylu je ambit Jana III. v Klášteře Řádu Kristova v Tomaru, započatý Torralvou v roce 1557 a dokončený italským architektem Filippo Terzim v roce 1591. Jeho patrové chodby jsou považovány za jeden z nejvýznamnějších příkladů manýrismu v Portugalsku.

Významným portugalským architektem této doby byl Afonso Álvares, který postavil katedrály v Leirii (1551-1574), Portalegre (od 1556) a kostel São Roque v Lisabonu. Mezi jeho následovníky patřili Miguel de Arruda (kostel Nossa Senhora da Graça v Évoře), Baltasar Álvares (Nová katedrála v Coimbře a kostel sv. Vavřince v Portu) a Manuel Pires (kostel sv. Antonína v Évoře).

Strohý sloh

V období portugalsko-španělské unie se rozvinul tzv. strohý sloh (arquitectura chã), který definoval historik George Kubler. Styl se vyznačoval jasnou strukturou, robustním vzhledem a umírněnou dekorací. Byl reakcí na zdobný manuelský styl i na španělské baroko a stal se výrazem portugalské identity.

Významnými představiteli byli

• Baltasar Álvares - Nová katedrála v Coimbře (1598-1640), kostel São Lourenço v Portu (od 1614)
• João Turriano - přestavba kláštera Tibães a klášter São Bento
• Francisco de Mora - klášter Nossa Senhora dos Remédios v Évoře (1601-1614)
• Pedro Nunes Tinoco - kostel sv. Marty v Lisabonu (1616)

V této době se také rozšířilo použití ozdobných kachlů (azulejů) a zlaceného dřeva (talha dourada) v kostelní výzdobě.

Baroko

Palác Queluz, navržený Mateusem Vicente de Oliveirou

Rozmach baroka nastal po objevu zlata a drahokamů v brazilském Minas Gerais v roce 1697. Díky příjmům z těžby se Portugalsko stalo v 18. století nejbohatší zemí Evropy. Král Jan V. Portugalský se snažil vyrovnat francouzskému králi Slunce Ludvíku XIV. a zahájil řadu velkolepých stavebních projektů.

Nejvýznamnější z nich je Národní palác Mafra, monumentální komplex zahrnující palác, klášter a baziliku. Navrhl jej německý architekt Johann Friedrich Ludwig (v Portugalsku známý jako João Frederico Ludovice) jako syntézu římských staveb baziliky sv. Petra, jezuitského kostela sv. Ignáce a Palazzo Montecitorio.

Další významné stavby byly například akvadukt Águas Livres v Lisabonu (1729-1748) od Manuela da Maia, Antonia Canevariho a Custódia Vieiry, Palác Necessidades (dokončen 1750) od skupiny architektů včetně Eugénia dos Santose a Palác Queluz (1755-1758) od Mateuse Vicente de Oliveiry, již s prvky nastupujícího rokoka.

Rokoko

Odlišný a bohatší barokní styl s rokokovými prvky se rozvinul v severním Portugalsku. Italský architekt Nicolau Nasoni navrhl kostel a věž Clérigos v Portu. Významnou památkou je také poutní místo Bom Jesus do Monte u Bragy s monumentálním schodištěm vedoucím do výšky 116 metrů.

Palácio do Raio v Braze od André Soarese představuje vrchol městského rokokového paláce s bohatě zdobenou fasádou. V této době vznikla také řada venkovských sídel a panských domů v pozdně barokním stylu, například domy rodiny Lobo-Machado v Guimarães, Malheiro ve Viana do Castelo a Mateus ve Vila Real.

Pombalovský sloh

Náměstí Praça do Comércio

Po ničivém zemětřesení v Lisabonu v roce 1755 nařídil král Josef I. Portugalský a jeho první ministr markýz de Pombal rozsáhlou přestavbu města. Vznikl tak nový architektonický styl, později nazvaný pombalovský. Tento sloh se vyznačuje pravidelností, racionalitou a pragmatismem. Architekti Eugénio dos Santos a Carlos Mardel navrhli přestavbu čtvrti Baixa s pravoúhlou sítí ulic. Novinkou byla konstrukce budov odolná proti zemětřesení, založená na dřevěné kostře zapuštěné do zdí, která byla testována simulovanými otřesy pomocí pochodujících vojáků.

Typická pombalínská budova má až čtyři podlaží, v přízemí arkády s obchody, v prvním patře balkony a podkrovní střechu. Fasády jsou strohé, dekorativní prvky se objevují jen u významnějších staveb. Paláce musely dodržovat předepsanou střídmost, kostely byly budovány v redukovaném počtu s jednolodní dispozicí a rokokovou výzdobou.

Nejvýznamnějším prostorem je Praça do Comércio (Obchodní náměstí) v Lisabonu navržené Eugéniem dos Santosem v roce 1755 a otevřené k řece Tajo, lemované ministerskými budovami a dominantou jezdecké sochy krále Josefa I. Pombalovský styl se uplatnil i mimo Lisabon, například při výstavbě města Vila Real de Santo António v Algarve.

19. století

Klasicismus a další styly konce 18. a 19. století

Nemocnice sv. Antonína v Portu

Klasicistní architektura se v Portugalsku začala prosazovat v 70. letech 18. století stavbou Královské jízdárny v Belému a nemocnice svatého Antonína v Portu (arch. John Carr). Vyvinuly se dvě školy: severní (Porto, Braga) ovlivněná britským palladianismem a jižní (Lisabon) inspirovaná italskými a francouzskými vzory.

Typická klasicistní stavba je funkční, symetrická, s trojdílným členěním fasády, arkádami v přízemí a střídmou dekorací. K nejvýznamnějším realizacím severní (portské) školy kromě zmíněných staveb Johna Carra patří Burzovní palác (burza postavená Joaquimem da Costa Lima Júniorem), Factory House (sídlo britských obchodníků od Johna Whiteheada), Palác Carrancas od Joaquima da Costa Lima Sampaio a Cadeia da Relação (věznice navržená Eugéniem dos Santosem). Jižní (lisabonská) škola vytvořila například královský palác Ajuda a Národní divadlo São Carlos, obojí od Josého da Costa e Silva, dále Národní divadlo Marie II. od Fortunata Lodiho a Královskou jízdárnu v Belému od Giacoma Azzoliniho.

Historizující slohy 19. století

V 19. století se v Evropě rozšířil historismus, napodobující slohové prvky minulosti. V Portugalsku byly dvě z jeho podob specifické pro tuto zemi, a sice neomanuelský sloh navazující na manualskou gotiku a neomudéjárský sloh s motivy maurského stylu.

Quinta da Regaleira v Sintře, Luigi Manini, 1889

Neomanuelský sloh znamenal romantické oživení manuelské gotiky z přelomu 15. a 16. století. První realizací byl Palác Pena v Sintře (1839-1849). Styl využívá národní symboly jako armilární sféru, kříž Kristova řádu a motivy z věku portugalských objevů (lana, exotické ovoce, mořská monstra). K dalším významným stavbám patří Nádraží Rossio v Lisabonu (José Luís Monteiro, 1886) a Quinta da Regaleira v Sintře (Luigi Manini, 1889).

Býčí aréna Campo Pequeno, 1892

Neomudéjarský sloh usiloval o oživení maurské architektury. Uplatnil se zejména v Lisabonu a na Portugalské riviéře. Příklady jsou opět Palác Pena v Sintře (v kombinaci s neomanuelským slohem), Palác Monserrate v Sintře od Jamese Thomase Knowlese, Campo Pequeno (býčí aréna v Lisabonu) od Antónia Josého Diase da Silva, 1892, a Arabský sál v Burzovním paláci v Portu.

Litinová architektura

Most Ludvíka I. v Portu

V poslední čtvrtině 19. století se rozvinula litinová architektura využívaná zejména pro infrastrukturní stavby. K významným realizacím v Portugalsku patří mosty Ludvíka I. a Marie Pii v Portu, Výtah Santa Justa v Lisabonu, portská tržnice Mercado Ferreira Borges a Křišťálový palác v Portu (zbořen).

20. století

Secese a průmyslová architektura

Knihkupectví Lello v Portu

Secese (Arte Nova) se v Portugalsku objevila později než v ostatních evropských zemích a trvala krátce, především mezi lety 1905-1920. Nejvýznamnějšími příklady jsou knihkupectví Livraria Lello v Portu (Xavier Esteves, 1906), Café Majestic v Portu (João Queiroz, 1921) a Casa-Museu Dr. Anastácio Gonçalves v Lisabonu (Manuel Joaquim Norte Júnior, 1904-1905). Centrum secesní architektury vzniklo ve městě Aveiro, kde se vyvinul specifický styl s důrazem na zdobné fasády a lokálně vyráběné obkladové dlaždice.

První moderna

Z nové meziválečné generace architektů vynikl zejména Pardal Monteiro, autor Vysoké školy technické a Stanice Cais do Sodré v Lisabonu. Cassiano Branco navrhl Kino Eden a Hotel Vitória. V roce 1938 získal Pardal Monteiro Valmórovu cenu za modernistický Kostel Nossa Senhora de Fátima, jehož vitráže vytvořil Almada Negreiros.

Architektura za Estado Novo

Po nástupu diktatury v roce 1926 se hledal architektonický výraz nového režimu. Klíčovou osobností byl ministr veřejných prací Duarte Pacheco. Vznikly různé architektonické proudy - od tradicionalistického português suave Raula Lina po modernismus Pardala Monteira. V 50. letech vznikly významné obytné soubory jako Bairro das Estacas nebo zástavba tříd Infante Santo a Estados Unidos da América.

SAAL a postmoderna

Po Karafiátové revoluci vznikl program SAAL pro výstavbu sociálního bydlení, na němž se podíleli architekti tzv. Školy Porto jako Álvaro Siza Vieira, Fernando Távora a další. V 80. letech se prosadila postmoderna, jejímž hlavním představitelem se stal Tomás Taveira, autor kontroverzního obchodního centra Amoreiras v Lisabonu. Odlišný přístup představuje Álvaro Siza svou citlivou rekonstrukcí čtvrti Chiado.

Reference

Portály: Architektura a stavebnictví | Portugalsko