Minicar (Jinonice)
| Minicar | |
|---|---|
.jpg) Vozítko Minicar | |
| Výrobce | Letecké závody, n. p. |
| Roky produkce | 1948 |
| Vyrobeno | 2 (prototypy) |
| Místa výroby | Praha (Walter, Letov) |
| Karoserie | kabriolet |
| Designér | ing. Rudolf Vykoukal |
| Třída | malý osobní |
| Technické údaje | |
| Délka | 3 000 mm |
| Šířka | 1 275 mm |
| Výška | 1 250 mm |
| Rozvor | 1 700 mm |
| Pohotovostní hmotnost | 335 kg |
| Maximální rychlost | 75 km/h |
| Motor | |
| Motor | dvoutaktní, zážehový jednoválec |
| Objem | 308 cm³ |
| Počet válců | 1 |
| Výkon | 7,5 kW (10 k) |
| Převodovky | |
| Převodovka | mechanická |
| Druh | manuální |
| Počet převodových stupňů | 3+1 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Minicar byl dvoumístný až čtyřmístný, malý lidový osobní automobil s dvoudveřovou karosérií, vzniklý v ČSR v Leteckých závodech, národní podnik v roce 1948.[1] Vozítko Minicar bylo vyrobeno v bývalé továrně Walter v pražských Jinonicích a Rudém Letovu v Letňanech podle návrhu ing. Rudolfa Vykoukala (15.1.1905-15.3.1987). Vůz "kategorie" Lidové vozítko byl představen veřejnosti na podzimní výstavě vozítek v Praze.[2]
Vznik a vývoj
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Nedostatek osobních automobilů v poválečných letech a jejich vysoké ceny vyvolaly vznik miniaturních vozítek. Na ženevském autosalonu v roce 1947 byl patrný značný zájem návštěvníků o představovaná vozítka firem Moretti (Moretti S.p.A., Torino), Boitel (Automobiles Boitel, Paris), Julien (MM5, Société des Études Automobiles M. A. Julien, Paris)[3] atd. Tento zájem byl patrný i v Československu. Kolektiv konstruktérů vedený "otcem" Minorů ing. R. Vykoukalem projekt Minicaru zrealizoval za pouhého půl roku tak, aby vůz mohl být představen veřejnosti ještě v roce 1948.[4] Vůz vyjel na první zkušební jízdu 1. září 1948.[5]
Ústřední technický výbor AKRČs uspořádal ve dnech 23. 10.-7. 11. Výstavu lidových vozítek, tj. malých vozidel, která svým pohodlím, výkonem, spotřebou a cenou vyplňují mezeru mezi motocykly a nejmenšími automobily. Na výstavě, která byla umístěna v sále fy. Ing. Dobrý na Náměstí Republiky v Praze II, bylo obecenstvu předvedeno více než 25 různých vozítek (mj. Dálník Jana Anderleho, Lidovka Zdeňka Piláta, Frada Františka Adámka z Modřan, otec automobilového závodníka Miroslava atd.).[6] K výstavě byly vydány bohatě ilustrované katalogy, v nichž byly vystavené konstrukce popsány a zobrazeny. Nejúspěšnější vozítko podle ankety bylo odměněno peněžitou cenou, hlavní peněžitou cenu udělila technická komise.[2] Ve vyhlášené anketě dostalo vozítko Minicar z 24 067 odevzdaných hlasovacích lístků plných 66% a po právu mu byla udělena 2. cena soutěže (1. cena nebyla udělena, takže byl vlastně vítězem).[7] Jeho fotografie se dostaly do mnoha zahraničních časopisů a novin. Došly dokonce objednávky z USA. Jeho první předvedení bylo bohužel i poslední. Sériová výroba v Automobilových závodech n.p. nebyla doporučena a žádný ze vznikajících družstevních podniků neměl vhodné podmínky (výrobní zařízení), kapacity a prostředky pro náročnou výrobu automobilových dílů a hlavně karoserií.[1]
.jpg)
Motor
[editovat | editovat zdroj]Hnací jednotkou byl jednoválcový dvoudobý vodou chlazený motor, uložený před přední hnací nápravou. Motor Minicaru tvořil jeden válec o zdvihovém objemu 308 cm³ při vrtání 70 mm a zdvihu 80 mm (tj. polovina motoru z Aera Minoru). Výkon motoru byl oproti Minoru zhruba poloviční (7,5 kW/10 k při 3500 ot/min). Vůz dosahoval rychlosti 75-80 km/h s průměrnou spotřebou paliva 4,1-4,5 l/100 km.[8] Spojka mezi motorem a převodovkou byla jednodisková, suchá. Převodovka byla třístupňová se zpětným chodem, kombinovaná se skříní kuželového diferenciálu.[9] Převodovka, rozvodovka a diferenciál byly v jednom bloku zavěšeny před přední nápravou.[10] Motor byl vybaven nově zkonstruovaným dynamo startérem z PAL Kbely a automatickým elektrickým dekompresorem. Byl uložen ve 3 bodech na gumových blocích. Agregát využíval několik součástí z motoru Aera Minor.[5]
Podvozek
[editovat | editovat zdroj]Lichoběžníkový rám byl tvořen dvěma podélníky z ocelových U-profilů, k němuž byly nápravy přichyceny. Minicar měl rozvor náprav 1700 mm, rozchod kol vpředu i vzadu 1000 mm.[11] Hmotnost podvozku byla pouhých 205 kg. Byl osazen pneumatikami 4,00-15. Pohon předních kol byl kuželovým soukolím o převodu 1:5,52. Přední náprava měla dvě listová pera napříč nad sebou, zadní byla tuhá, vytvořená z ocelové trubky, odpružená dvěma podélnými čtvrteliptickými listovými pery. Brzdy byly mechanické, pouze na dvě přední kola.[9]
Karoserie
[editovat | editovat zdroj]Minicar s otevřenou karoserií kabriolet byl uzpůsoben pro přepravu 2+2 osob (vpředu dospělí, vzadu děti nebo zavazadla). Díky minimalizovaným rozměrům (délka 3000 mm, šířka vozu 1275 mm, výška s nataženou plátěnou střechou 1250 mm) vůz vážil jen 335-340 kg.[8] Minicar uvezl 2 dospělé osoby a dvě děti.[9]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b TOŠNAR, Libor; SOMMER, Bohumil. Motocykly, tříkolky a automobily (1901–1951). Nový Signál, Motorlet. Roč. 1981-2.
- ↑ a b Výstava vozítek. Auto. 1948-10-15, roč. 30, čís. 9, s. 1. Dostupné online.
- ↑ Jednoválec Julien. Auto. 1947-07-12, roč. 29, čís. 7–8, s. 110. Dostupné online.
- ↑ BARTUŠ, Jiří. Výstava lidových vozítek [online]. Praha: MotoMagazín [cit. 2023-11-02]. Dostupné online.
- ↑ a b HAUSMAN, Jaroslav ing. Malá výstava velkého úsilí. Svět motorů. 1948-11-20, roč. 2, čís. 44, s. 547–549.
- ↑ KUBA, Adolf. Automobil v srdci Evropy. 1. vyd. Praha: NADAS, 1986. 312 s. S. 179.
- ↑ PETŘÍK, Václav. Walter (AutoAlbum sv. 9). 1. vyd. Brno: AMK 735. ZO Svazarmu při PeF UJEP, 1988. 63 s. S. 53.
- ↑ a b VYKOUKAL, Rudolf ing. Prototypy, které se nedočkaly sériové výroby. Automobil. 1980-02, roč. 24, čís. 2, s. 31–33. Dostupné online.
- ↑ a b c VYKOUKAL, Rudolf ing. Vozík a jeho problémy. Automobil. 1957-07, roč. 1, čís. 7, s. 210–218. Dostupné online.
- ↑ KRÁL, Zdeněk. Motorismus v srdci Evropy. 1. vyd. Čestlice: REBO International, 2015. 304 s. ISBN 978-80-255-0987-6. S. 178–179.
- ↑ ŠUMAN-HREBLAY, Marián. Encyklopedie automobilů. 1. vyd. Brno/Praha: CPress/Albatros Media, 2018. 272 s. ISBN 978-80-264-1852-8. S. 95.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- GOMOLA, Miroslav: Josef Walter - Akciová továrna na automobily a letecké motory, AGM CZ, s.r.o., Brno, 2002, 232 s., ISBN 80-85991-23-3
- PROCHÁZKA Hubert, MARTOF Jan: Automobily Aero, Jawa, Walter, Wikov, "Z" (1905-1946), Computer Press, a.s., Brno, 2009, 176 s., ISBN 978-80-251-1940-2
- VYKOUKAL, Rudolf: Dvoudobé motory vozidlové, SNTL, Praha, 1957, 343 s.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Minicar (JInonice) na Wikimedia Commons - Minicar na magazinveteran.cz
- Výstava lidových vozítek (katalog) na velorexy.cz
- Minicar 300 na minory.cz
