Přeskočit na obsah

Lichtenštejnové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Liechtensteinové)
Lichtenštejnové
(Liechtenstein)
znak rodu
ZeměČeské královstvíČeské království České království
Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
LichtenštejnskoLichtenštejnsko Lichtenštejnsko
Mateřská dynastieLichtenštejnové
Tituly
  • GUNDAKAROVA LINIE:
  • Hodnostní korunka náležící titulu kníže 1623 kníže (Říše)
  • 1703 španělský grand 1. třídy
  • 1760 predikát Jasnost (Durchlaucht)

  • POZNÁMKY:
  • 1607 velký palatinát (Karlova linie)
  • 1699 zisk bezprostředního říšského panství Schellenberg (Karlova linie)
  • 1712 zisk bezprostředního říšského panství Vaduz (Karlova linie)
  • 1633 povýšení panství Moravský Krumlov a Uherský Ostroh na knížectví Liechtenstein (Gundakarova linie)
  • 1633 velký palatinát (Gundakarova linie)
  • 1713 přijetí do kolegia říšských knížat (Gundakarova linie)
  • 1719 povýšení Vaduzu a Schellenbergu na říšské bezprostřední knížectví Lichtenštejnsko
ZakladatelHugo z Lichtenštejna
Rok založení1136
Současná hlavaHans Adam II.
Větve rodu
  • štýrská (Murau; † 1619/1623)
  • moravsko-rakouská
    • steyreggská (†)
    • rakouská
      • valtická (feldsberská)
        • Karlova linie († 1712)
        • Gundakarova linie
    • moravská (†)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
O jiné rodině podobného jména pojednává článek Lichtenstein-Castelcornové.
Hrad Liechtenstein poblíž Mödlingu v Dolním Rakousku
Vlajka Lichtenštejnska
Zámek Valtice, hlavní sídlo rodiny Lichtenštejnů do roku 1945
Lichtenštejnská knížecí rodina
Lichtenštejnská knížecí rodina
Kníže

Rozšířená knížecí rodina

  • Princ Philipp
    Princezna Isabelle
    • Princ Alexandr
      Princezna Astrid
      • Princezna Theodora
    • Princ Wenzeslaus
    • Princ Rudolf
      Princezna Tılsım
      • Princezna Laetitia
      • Princ Karl Ludwig
  • Princ Nikolaus
    Princezna Margaretha
    • Princezna Maria-Anunciata
    • Princezna Maria-Astrid
    • Princ Josef-Emanuel
      Princezna Maria-Claudia
      • Princ Leopold
  • Princezna Nora

Potomci prince Aloise

  • Princ Andreas
    Princezna Silvia
  • Princ Gregor
  • Princezna Marie Pia
  • Princezna Katharina
  • Princezna Brigitta

Princezna Marie Kristýna

  • Princezna Maria Assunta
  • Princezna Isabelle, hraběnka z Erbach-Fürstenau
  • Princ Christoph
  • Princezna Marie Helene
  • Princezna Georgina, hraběnka von Waldburg zu Zeil und Trauchburg
  • Princezna Michaela

Princezna Amalie

  • Princezna Maria Elisabeth
  • Princ Hubertus
  • Princezna Marie Terezie

Lichtenštejnové (či německy (von) Liechtenstein) je knížecí rod panující v Lichtenštejnsku a vlastnící další značný majetek zejména v Rakousku, dříve i na Moravě. Pochází původně ze štýrsko-dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve střední Evropě. Okolo roku 1136 byl poprvé zmíněn Hugo z Lichtenštejna jako nositel tohoto jména. Rodina dnes čítá přes stovku členů, z nichž jen část žije v Lichtenštejnském knížectví. Současným knížetem a hlavou rodu je Hans Adam II., podle časopisu Forbes je nejbohatším evropským panovníkem s odhadovaným majetkem 4,5 miliard dolarů.[1] Lichtenštejnové vlastní v Rakousku asi 15 000 hektarů pozemků.

Jméno se odvozuje od názvu hradu Liechtenstein v Dolních Rakousích, jižně od Vídně (nyní katastr obce Maria Enzensdorf). V okolí tohoto rodového hradu a na severovýchodní hranici Dolních Rakous měli první Lichtenštejnové pozemky.

Nepřetržitá linie předků Lichtenštejnů započala Jindřichem I. (zemřel roku 1265 nebo 1266), jenž od krále Přemysla Otakara II. za věrnost v boji získal v polovině 13. století panství okolo Mikulova na jižní Moravě jako svobodné vlastnictví. Získání tohoto panství mělo veliký politický význam, protože tím rodina získala rozsáhlý územní majetek na území Moravského markrabství, respektive (později) i dalších zemí Koruny české. Rod se trvale usadil na Moravě a ve Slezsku. Král Matyáš udělil Opavské knížectví roku 1613 lénem svému důvěrníkovi Karlovi I. z Lichtenštejna (1569–1627) a formálně je stvrdil jako součást Slezska. Tím založili Lichtenštejnové knížecí rod. (slezská orlice, erb panství Krnov a erb Opavska se stávají trvalou součástí lichtenštejnského rodového erbu). Rodový majetek na Moravě byl postupně rozšiřován a do roku 1945 zde Lichtenštejnové vlastnili rozsáhlé pozemky s centry v Lednici a Valticích. Až do roku 1620 nezastávali žádný zemský úřad.

Dějiny rodu

[editovat | editovat zdroj]

13. až 16. století

[editovat | editovat zdroj]

Význam tohoto panství se měl projevit roku 1394, když Jan I. z Lichtenštejna, hofmistr, který téměř 30 let řídil vládní záležitosti habsburského vévody Albrechta III., se stal obětí mocensko-politických záměrů Habsburků a upadl v nemilost. Byl donucen, i se svou rodinou, vzdát se části rodinného majetku, a to především panství jižně od Dunaje. V následujících desetiletích rodina usilovala o upevnění dolnorakouského panství skrze znovunabytí, a také rozšiřovala zejména panství (dnes) jihomoravských Valtic.

Ve 13. století se rodina rozdělila na tři větve, lichtenštejnskou (Murau) zvanou také štýrskou, rohravskou a petronellskou. Obě poslední linie však v příštích generacích vymřely, čímž rodina přišla o mnoho hodnotného majetku. Další rozdělení se událo na počátku 16. století, když se smlouvou z roku 1504 vytvořily linie steyreggská, valtická a mikulovská. Z nich přežila pouze valtická. Tentokrát se však členové dobře promyšlenými rodovými zákony postarali o to, aby zbytečně nepřišli o majetek vymřelých linií, ale aby tyto přešly na pokračující větve.

Významné osobnosti

[editovat | editovat zdroj]
Lichtenštejnský palác (Malostranské náměstí) na pražském Malostranském náměstí (dnes budova HAMU)
Karel I z Lichtenštejna, místodržící v Čechách
Rodová hrobka ve Vranově u Brna

Mezi významné členy rodu patřili:

Téměř polovinu svého majetku získali Lichtenštejnové během pobělohorských konfiskací v 17. století.[2]

Ve druhé polovině 17. století spadala pod Lichtenštejny celá jedna pětina poddaných Moravského markrabství. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku hospodařilo na lichtenštejnských panstvích celkem 1500 poddanských rodin. Ve smyslu počtu poddaných se hned za Lichtenštejny řadili Eggenbergové, tehdy nejbohatší magnáti v Čechách.[3]

Lichtenštejnská knížata dodnes patří k nejbohatším evropským šlechtickým rodům, především díky bankovnímu podnikání. Do roku 1945 vlastnili rozsáhlé statky i v českých zemích (Kostelec nad Černými lesy, Kounice), především na Moravě (Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Valtice, Velké Losiny, Zábřeh na Moravě), ve Slezsku např. Krnov a známé paláce v Olomouci a dva paláce v Praze. Rodinná hrobka Lichtenštejnů se nachází ve Vranově u Brna při tamním poutním kostele Narození Panny Marie. Lichtenštejnská knížata také dosud užívají titul vévodů opavských a krnovských.

Výčet lichtenštejnského územního vlastnictví k roku 1914

[editovat | editovat zdroj]

Spory Lichtenštejnů o majetek na území České republiky

[editovat | editovat zdroj]

Majetek rodu Lichtenštejnů byl zčásti zabrán v rámci pozemkové reformy v období první československé republiky, už v roce 1921 se nacházelo u Jana II., knížete z Liechtenštejna v záboru:

* Úsov: celé panství;

  • Hostim-Boskovštejn: celé panství, které po Rudolfu z Lichtenštejna v roce 1908 zdědil Ferdinand Trautmannsdorff, ale při zahájení pozemkové reformy v roce 1921 byl stále uváděn jako majitel Rudolf z Lichtenštejna.[5]
Dohoda o Liechtensteinských lesích - 50.000 ha stát, 50.000 Liechtenstein. Státní pozemkový úřad jednal již delší dobu s knížetem Liechtensteinem o dohodu v pozemkové reformě a nyní dohodu s ním uzavírá. Podle této dohody zůstalo by v majetku knížete z Liechtensteinu asi 50.000 hektarů lesní půdy. Stejnou výměru asi 50.0000 hektarů převzal by pozemkový úřad. Pokud jde o jednotlivé velkostatky Leichtensteinské, pozemkový úřad by převzal hlavně velkostatky na Moravě, a to Uherský Ostroh, Krumlov, Bučovice a Mor. Třebovou, všechny v plném rozsahu. V Čechách převzal by pozemkový úřad celý velkostatek Rataje. Ostatní Liechtensteinské lesní velkostatky v Čechách, Koloděje, Uhříněves a Černý Kostelec, zůstaly by knížeti Leichtensteinovi. O přidělení velkostatků, které převezme pozemkový úřad, bude rozhodnuto později, na velké části jich má však zájem stát.

Polední list, 22.01.1930[6]

Po roce 1945 byl zkonfiskován veškerý lichtenštejnský majetek v Čechách i na Moravě pro příslušnost k německé národnosti, ačkoli se rod podle historika Petra Maška neangažoval pronacisticky, spíše naopak.[7] Na druhé straně, panující lichtenštejnský kníže František Josef II. nabídl spolupráci Sudetoněmecké straně a profitoval ze spolupráce s německými okupačními úřady.[8][2]

Ohledně záboru byl spor mezi knížetem Janem II. a Státním pozemkovým úřadem rozhodnut Nejvyšším soudem tak, že majetek liechtensteinský není vyjmut ze záboru. Soud odmítl námitky knížete, že jeho rodový majetek představuje součást suverénního knížectví Lichtenštejnského, a dodal, že i kdyby tomu tak bylo, přesto by se na tyto majetky záborový zákon vztahoval.[9]

V roce 1946 Československo zkonfiskovalo lichtenštejnský majetek, který se nacházel na území Československa, na základě dekretu prezidenta republiky č. 12 ze dne 21. 6. 1945 o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Stalo se tak i přes to, že v době druhé světové války rodina měla lichtenštejnskou státní příslušnost a Lichtenštejnské knížectví bylo neutrálním státem. Tehdejší kněžna Elsa byla navíc židovského původu. Možná je však soud považoval za kolaboranty (viz dva odstavce výše). Každopádně byla stížnost knížete 21. listopadu 1945 správním soudem v Bratislavě zamítnuta, při čemž soud souhlasil s názorem správního orgánu, že „je všeobecně známou skutečností, že kníže je »osobou německé národnosti« ve smyslu Dekretu č. 12.“

Konfiskační rozhodnutí se kníže Hans Adam II. pokusil napadnout před soudy Spolkové republiky Německo, avšak byl neúspěšný. Postup německých soudů schválil nakonec rozsudkem ze dne 12. července 2001 i Evropský soud pro lidská práva.[10]

Spory s Českou republikou vedou Lichtenštejnové dodnes. Například v květnu 2023 zamítl Ústavní soud stížnost Lichtenštejnů týkající se pozemků na Kolínsku[11] a v dubnu 2024 stížnost týkající se pozemků nacházejících se na okraji hlavního města Prahy.[12]

Větve rodu Lichtenštejnů

[editovat | editovat zdroj]

Štýrská větev rodu (Murau)

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Murau

Hospodářské zázemí štýrských Lichtenštejnů tvořily statky Liechtenstein, Murau a Frauenburg.

Větev rodu Liechtenstein-Rohrau

[editovat | editovat zdroj]

Mikulovská větev

[editovat | editovat zdroj]
1. manželka Diemuth/Dyrnda
2. manželka Mechthilda !† po 1265, synové

Vládnoucí větev rodu

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Vaduz, Lichtenštejnsko

Jiří V. († 1483), manželka Anežka z Krcova.

Hartman I. (asi 14751542), 1. manželka hraběnka Amálie z Hohenlohe, 2. manželka Johana z Mainburku.

Jiří Hartman I. (15131562), manželka Zuzana z Lichtenštejna na Mikulově.

Hartman II. z Lichtenštejna (15441585), manželka hraběnka Anna z Ortenburku, synové:

kníže Karel I. (30. července 1569–12. února 1627), syn Hartmana II. (1544–1585) manželka Maria Anna z Boskovic.

Maxmilián (15781643), syn Hartmana II. (1544–1585), manželka Kateřina z Boskovic.
Gundakar z Lichtenštejna (15801658), syn Hartmana (1544–1585), 1. manželka hraběnka Anežka Východofríská, 2. manželka Alžběta Lukrécie, vévodkyně slezská na Těšíně; syn Hartman (1613–1686).

kníže Karel Eusebius (11. dubna 1611–3./5. února 1684), syn Karla I. (1569–1627), manželka Johana Beatrix Ditrichštejnová.

Hartman (16131686), syn Gundakera (1580–1658), manželka Alžběta Sidonie, hraběnka ze Salmu a Reifferscheidtu, synové:
Filip Erasmus (16641704), syn Hartmana (1613–1686)

kníže Antonín Florian (28. května 1656–11. října 1721), syn Hartmana (1613–1686), manželka Eleonora Barbora, hraběnka z Thunu, syn:

kníže Jan (Hans) Adam I. (30. listopadu 1657–16. června 1712), manželka Erdmunda Marie Tereza z Ditrichštejna

kníže Josef Jan Adam (27. května 1690–17. prosince 1732, syn Antonína Floriana (1656–1721), 1. manželka princezna Gabriela z Lichtenštejna, 2. manželka hraběnka Marianna z Thunu. 3. manželka hraběnka Marianna Oettingenská ze Spielberku, 4. manželka hraběnka Marianna Kottulinská

kníže Jan Nepomuk Karel (8. července 1724–22. prosince 1748), syn Josefa Jana Adama (1690–1732), manželka hraběnka Marie Josefa z Harrachu, bez potomků.

kníže Josef Václav (9. srpna 1696–10. února 1772), syn Filipa Erasma (1664–1704), manželka princezna Anna Marie z Lichtenštejna, hraběnka z Thunu, bez potomků.

Emanuel (17001771, syn Filipa Erasma (1664–1704), bratr Josefa Václava (1696–1772)

kníže František Josef I. (19. listopadu 1726–18. srpna 1781), syn Emanuela (1700–1771), manželka hraběnka Marie Leopoldina ze Šternberka

Karel Boromej Josef (17301789), syn Emanuela (1700–1771) a rakouský polní maršál, manželka princezna Marie Eleonora Oettingenská ze Spielberku (1745–1812)

kníže Alois I. Josef (4. května 1759–24. března 1805), syn Františka Josefa I. (1726–1781), manželka vévodkyně Karolína z Manderscheidtu-Blankenheimu, bez potomků.

kníže Jan Josef I. (27. června 1760–20. dubna 1836), syn Franze Josefa I. (1726–1781), manželka vévodkyně Josefa Žofie z Fürstenbergu-Weitry, synové Alois Josef II. (1796–1858), a František Jáchym Josef (1802–1887)

kníže Alois Josef II. (25. května 1796–12. listopadu 1858), syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka hraběnka Františka Kinská, hraběnka z Vchynic a Tetova, synové Jan II. (1840–1929) a František I. (1853–1938)

Karel Jan (18031871), syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka Rosalie, hraběnka z Grünu a Schönfeldu, nominován na panovníka Lichtenštejnského knížectví (18061813).
František Jáchym Josef (18021887, syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka hraběnka Julie Potocká, syn Alfred Alois z Lichtenštejna (1842–1907).
Kámen k 40 letům vlády knížete Jana II. na Černokostelecku

kníže Jan II. (5. října 1840–11. února 1929), syn Aloise Josefa II. (1796–1858), bez potomků.

kníže František I. (28. srpna 1853–25. července 1938), syn Aloise Josefa (1796–1858), manželka Elsa von Gutmann, baronka Erös z Bethenvalva, bez potomků.

Alfred Alois (18421907), syn Františka Jáchyma Josefa (1802–1887), manželka Jindřiška z Lichtenštejna, syn Alois (1869–1955).
Alois (18691955), syn Alfreda Aloise (1842–1907), manželka rakouská arcivévodkyně Alžběta Amálie, syn František Josef II. (1906–1989).

kníže František Josef (16. srpna 1906–13. listopadu 1989), syn Aloise (1869–1955), manželka Gina Wilczeková, syn Hans (Jan) Adam II. Pius narozen 1945.

Knížecí rodina 21. století (nejbližší členové)

[editovat | editovat zdroj]
  • Panjící kníže a kněžna (panovník a jeho manželka)
    • Dědičný princ a dědičná princezna (syn knížete a jeho manželka)
      • Princ Joseph Wenzel (vnuk knížete)
      • Princezna Marie-Caroline (vnučka knížete)
      • Princ Georg Antonius (vnuk knížete)
      • Princ Nikolaus Sebastian (vnuk knížete)
    • Princ Maxmilián a princezna Angela (syn knížete a jeho manželka)
      • Princ Alfons (vnuk knížete)
    • Princ Konstantin a princezna Marie (syn knížete a jeho manželka)
      • Princ Moritz (vnuk knížete)
      • Princezna Georgina (vnučka knížete)
      • Princ Benedikt (vnuk knížete)
    • Princezna Tatjana (dcera prince)
  • Princ Philipp Erasmus a princezna Isabelle (bratr knížete a jeho manželka)
    • Princ Alexander a princezna Astrid (synovec knížete a přivdaná neteř)
      • Princezna Theodora (praneteř knížete)
    • Princ Wenzeslaus (synovec knížete)
    • Princ Rudolf a princezna Tılsım (synovec knížete a přivdaná neteř)
      • Princezna Laetitia (praneteř knížete)
      • Princ Karl Ludwig (prasynovec knížete)
  • Princ Nikolaus a princezna Margaretha (bratr knížete a jeho manželka)
    • Princezna Maria-Anunciata (neteř knížete)
    • Princezna Marie-Astrid (neteř knížete)
    • Princ Josef-Emanuel (synovec knížete)
  • Markýza vdova z Marino (sestra knížete)
Hans-Adam II., kníže Lichtenštejnský (narozen 1945), současná hlava rodu a suverénní vládce knížectví
Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Lichtenštejnska.

Původně měli Lichtenštejnove zlato-červený, dělený štít, v 16. století[zdroj?] se objevuje čtvrcený erb s polepšením, od roku 1709[zdroj?] je znak totožný se znakem Lichtenštejnského knížectví: v prvním poli je znak Slezska,ve druhém erb rodové větve Kuenringů, shodný se znakem Saska, ve třetím znak Opavska a ve čtvrtém erb hraběcí rodiny Rietbergů. Mezi 3. a 4. pole je vsunuto pole se znakem Krnovska. Na srdečním štítku je erb Lichtenštejnů.[14]

  1. a b Novinové zprávy z 10. června 1921 uvádějí „Kobořice“ (Venkov) resp. „Kobeřice“ (Lidové noviny) u panství Uherský Ostroh (mezi Hlukem a Kunovicemi), avšak takové místo se v tomto panství nenacházelo. Naopak u panství Bučovice jsou uvedeny pouze Mouřínov, Nemochovice a Nemotice, zatímco Kobeřice v tomto panství ležící v seznamu chybí. Správný seznam podle dohody z 9. června 1922 mezi Státním pozemkovým úřadem a Lichtenštejny (č. j. 19.391/22-II) uvádí Ondřej Horák ve své disertační práci (Brno, 2007) na str. 136. V rámci panství Bučovice-Ždánice a nikoliv Uherský Ostroh uvádí Kobeřice i v práci citovaný Jan Voženílek: Předběžné výsledky československé pozemkové reformy, 1930.
  1. https://www.forbes.com/sites/luisakroll/2011/04/27/europes-richest-royals/#1958b64036c8
  2. a b „Bůh, kníže, Morava“, Lichtenštejnsko, knížectví moravské. Česká televize [online]. 30. dubna 2012. Dostupné online. 
  3. VOKÁČOVÁ, Petra. Příběhy o hrdé pokoře: aristokracie českých zemí v době baroka. Praha: Academia, 2014. 964 s. ISBN 978-80-200-2364-3. S. 306. 
  4. Cesty a památky. www.cestyapamatky.cz [online]. Start:2008- [cit. 2019-10-06]. Dostupné online. 
  5. a b Venkov: orgán České strany agrární. Praha: Tiskařské a vydavatelské družstvo rolnické, 10.06.1921, s. 2. ISSN 1805-0905.
  6. Kramerius, Polední list, 22.01.1930, s. 5.. www.digitalniknihovna.cz [online]. [cit. 2019-10-13]. Dostupné online. 
  7. MAŠEK, Petr. Modrá krev: minulost a přítomnost 445 šlechtických rodů v českých zemích. 3. upravené vyd. Praha: Mladá fronta, 2003, 330 p. ISBN 80-204-1049-X.
  8. Lichtenštejni znovu žádají majetek v Česku. Novinky.cz [online]. Borgis, 21. května 2014. Dostupné online. 
  9. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 1928, sp. zn. R II 28/28, publ. ve Vážného sbírce pod č. 7751/1928.
  10. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2001 ve věci níže Hans-Adam II. Lichtenštejnský proti Německu, č. 42527/98.
  11. Ústavní soud nevyhověl stížnosti Lichtenštejnů ve sporu o majetek na Kolínsku, který nyní vlastní stát. iROZHLAS [online]. 2023-05-09 [cit. 2024-04-13]. Dostupné online. 
  12. ČTK. Ústavní soud zamítl stížnost Lichtenštejnů kvůli pozemkům na okraji Prahy. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-04-13]. Dostupné online. 
  13. Wikipedie Biedermannsdorf
  14. Zpravodaj Vexilolog č. 80, červen 2021

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 1. Wien: Wilhelm Braumüller, 1868. 512 s., [3] archy. (německy) 
  • FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 2. Wien: Wilhelm Braumüller, 1877. 408 s., [3] archy. (německy) 
  • FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 3. Wien: Wilhelm Braumüller, 1882. 426 s., VI příl. (rodokmeny). (německy) 
  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Liechtensteinové, s. 88–89. 
  • HORÁK, Ondřej. Liechtensteinové mezi konfiskací a vyvlastněním. Praha: Libri, 2010. 288 s. ISBN 978-80-7277-457-9. 
  • JUŘÍK, Pavel. Dominia Smiřických a Liechtensteinů v Čechách. Praha: Libri, 2012. 215 s. ISBN 978-80-7277-490-6. 
  • JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha: Libri, 2009. 424 s. ISBN 978-80-7277-403-6. 
  • ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha: Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8. 
  • Wanger, Harald: Die regierden Fürsten von Liechtenstein. Nové aktualizované vydání (asi v roce 2004) s podporou knížecí kulturní rady. Vydavatelství Frank P. van Eck. ISBN 3-905501-22-8

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]