Přeskočit na obsah

Chlorid europitý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z EuCl3)
chlorid europitý
      Eu3+       Cl−
      Eu3+       Cl−
hexahydrát chloridu europitého
hexahydrát chloridu europitého
Obecné
Systematický názevChlorid europitý
Anglický názevEuropium(III) chloride
Německý názevEuropium(III)-chlorid
Sumární vzorecEuCl3
Vzhledžlutý prášek
Identifikace
Registrační číslo CAS10025-76-0
13759-92-7 (hexahydrát)
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP)233-040-4
PubChem24809
SMILESCl[Eu](Cl)Cl
InChIInChI=1S/3ClH.Eu/h3*1H;/q;;;+3/p-3
Key: NNMXSTWQJRPBJZ-UHFFFAOYSA-K
Číslo RTECSLE7525000
Vlastnosti
Molární hmotnost258,32 g/mol
Teplota tání632 °C (rozkládá se)
Hustota4,89 g/cm3
Rozpustnost ve voděrozpustný
Struktura
Krystalová strukturahexagonální
Bezpečnost
GHS05 – korozivní a žíravé látky
GHS05
GHS07 – dráždivé látky
GHS07
GHS09 – látky nebezpečné pro životní prostředí
GHS09
[1]
H-větyH315, H318, H319, H335, H411[1]
P-větyP261, P264, P264+265, P271, P273, P280, P302+352, P304+340, P305+351+338, P305+354+338, P317, P319, P321, P332+317, P337+317, P362+364, P391, P403+233, P405, P501[1]
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Chlorid europitý je anorganická sloučenina s chemickým vzorcem EuCl3.

Příprava

[editovat | editovat zdroj]

Hexahydrát chloridu europitého lze připravit reakcí oxidu europitého s kyselinou chlorovodíkovou. Při zahřátí hydrátu nevzniká bezvodá sloučenina, ale oxid-chlorid. Bezvodý chlorid europitý je většinou připravován z chloridu amonného reakcí buď s oxidem europitým[2][3] nebo hexahydrátem chloridu europitého a následným opatrným zahřátím na teplotu 230 °C[4], čímž vzniká pentachloridoeuropitan amonný ((NH4)2[EuCl5]):

10 NH4Cl + Eu2O3 → 2 (NH4)2[EuCl5] + 6 NH3 + 3 H2O
EuCl3·6H2O + 2 NH4Cl → (NH4)2[EuCl5] + 6 H2O

Komplex je následně termálně rozložen podle následující rovnice:

(NH4)2[EuCl5] → 2 NH4Cl + EuCl3

Termolýza probíhá s (NH4)[Eu2Cl7] jako meziproduktem.

Chlorid europitý lze připravit přímo z prvků:

2 Eu + 3 Cl2 → 2 EuCl3

Vlastnosti

[editovat | editovat zdroj]
Kalotový model chloridu europitého

Bezvodý chlorid europitý je žlutá hygroskopická pevná látka. Krystalizuje v hexagonální soustavě typu chloridu uranitého s prostorovou grupou P63/m (číslo 176).[5] Při teplotě blízké teplotě tání se chlorid europitý rozkládá na chlorid europnatý a chlor.[6]

Chlorid europitý tvoří při styku s vodou bezbarvý krystalický hexahydrát (EuCl3·6H2O).

Reaktivita

[editovat | editovat zdroj]

Chlorid europitý je prekurzor dalších sloučenin europia. Lze jej převést na bis(trimethylsilyl)amid pomocí metatheze s bis(trimethylsilyl)amidem lithným.[7] Reakce probíhá v THF a vyžaduje reflux:

EuCl3 + 3 LiN(SiMe3)2 → Eu(N(SiMe3)2)3 + 3 LiCl

Eu(N(SiMe3)2)3 je výchozí sloučeninou pro přípravu komplikovanějších komplexů europia.

Redukcí vodíkem vzniká chlorid europnatý. Chlorid europnatý je využíván k přípravě organokovových europnatých sloučenin, jako například bis(pentamethylcyklopentadienyl)europnatých komplexů.[8][9]

Využití

[editovat | editovat zdroj]

Chlorid europitý lze využít k přípravě dalších sloučenin europia, zejména chloridu europnatého a komplexních sloučenin europia.[10][11]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Europium(III) chloride na anglické Wikipedii a Europium(III)-chlorid na německé Wikipedii.

  1. ↑ a b c PUBCHEM. Europium chloride. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. [cit. 2024-08-30]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ MEYER, Gerd; GARCIA, Eduardo; CORBETT, John D. The Ammonium Chloride Route to Anhydrous Rare Earth Chlorides—The Example of Ycl 3. Příprava vydání Harry R. Allcock. 1. vyd. Svazek 25. [s.l.]: Wiley Dostupné online. ISBN 978-0-471-61874-4, ISBN 978-0-470-13256-2. DOI 10.1002/9780470132562.ch35. S. 146–150. (anglicky) DOI: 10.1002/9780470132562.ch35. 
  3. ↑ HERRMANN, Wolfgang A. Synthetic Methods of Organometallic and Inorganic Chemistry: Literature, laboratory techniques, and common starting materials. [s.l.]: Georg Thieme Verlag 200 s. Dostupné online. ISBN 978-0-86577-627-2. (anglicky) 
  4. ↑ TAYLOR, M.D.; CARTER, C.P. Preparation of anhydrous lanthanide halides, especially iodides. Journal of Inorganic and Nuclear Chemistry. 1962-04, roč. 24, čís. 4, s. 387–391. Dostupné online [cit. 2024-08-30]. DOI 10.1016/0022-1902(62)80034-7. (anglicky) 
  5. ↑ ANS, Jean d'; LAX, Ellen. Taschenbuch für Chemiker und Physiker. [s.l.]: Springer 1504 s. Dostupné online. ISBN 978-3-540-60035-0. S. 446. (německy) 
  6. ↑ AGENCY, Nuclear Energy; OECD. Nuclear Science Pyrochemical Separations Workshop Proceedings -- Avignon, France -- 14-16 March 2000: Workshop Proceedings -- Avignon, France -- 14-16 March 2000. [s.l.]: OECD Publishing 337 s. Dostupné online. ISBN 978-92-64-18973-7. S. 101. (anglicky) 
  7. ↑ BRADLEY, Donald C.; GHOTRA, Joginder S.; HART, F. Alan. Low co-ordination numbers in lanthanide and actinide compounds. Part I. The preparation and characterization of tris{bis(trimethylsilyl)-amido}lanthanides. Journal of the Chemical Society, Dalton Transactions. 1973, čís. 10, s. 1021. Dostupné online [cit. 2024-08-30]. ISSN 0300-9246. DOI 10.1039/dt9730001021. (anglicky) 
  8. ↑ TILLEY, T. Don; ANDERSEN, Richard A.; SPENCER, Brock. Divalent lanthanide chemistry. Bis (pentamethylcyclopentadienyl) europium(II) and -ytterbium(II) derivatives: crystal structure of bis (pentamethylcyclopentadienyl) (tetrahydrofuran ytterbium(II) -hemitoluene at 176 K. Inorganic Chemistry. 1980-10, roč. 19, čís. 10, s. 2999–3003. Dostupné online [cit. 2024-08-30]. ISSN 0020-1669. DOI 10.1021/ic50212a031. (anglicky) 
  9. ↑ EVANS, William J.; HUGHES, Laura A.; HANUSA, Timothy P. Synthesis and x-ray crystal structure of bis(pentamethylcyclopentadienyl) complexes of samarium and europium: (C5Me5)2Sm and (C5Me5)2Eu. Organometallics. 1986-07, roč. 5, čís. 7, s. 1285–1291. Dostupné online [cit. 2024-08-30]. ISSN 0276-7333. DOI 10.1021/om00138a001. (anglicky) 
  10. ↑ DICKERSON, James H.; BOCCACCINI, Aldo R. Electrophoretic Deposition of Nanomaterials. [s.l.]: Springer Science & Business Media 381 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4419-9730-2. S. 138. (anglicky) 
  11. ↑ Inorganic Syntheses, Volume 2. [s.l.]: John Wiley & Sons 308 s. Dostupné online. ISBN 978-0-470-13265-4. S. 71. (anglicky) 
Chloridy s prvkem v oxidačním čísle III.
Chlorid aktinitý (AcCl3) • Chlorid hlinitý (AlCl3) • Chlorid americitý (AmCl3) • Chlorid arsenitý (AsCl3) • Chlorid zlatitý (AuCl3) • Chlorid boritý (BCl3) • Chlorid bismutitý (BiCl3) • Chlorid berkelitý (BkCl3) • Chlorid ceritý (CeCl3) • Chlorid kalifornitý (CfCl3) • Chlorid curitý (CmCl3) • Chlorid kobaltitý (CoCl3) • Chlorid chromitý (CrCl3) • Chlorid dysprositý (DyCl3) • Chlorid erbitý (ErCl3) • Chlorid einsteinitý (EsCl3) • Chlorid europitý (EuCl3) • Chlorid železitý (FeCl3) • Chlorid gallitý (GaCl3) • Chlorid gadolinitý (GdCl3) • Chlorid holmitý (HoCl3) • Chlorid joditý (I2Cl6) • Chlorid inditý (InCl3) • Chlorid iriditý (IrCl3) • Chlorid lanthanitý (LaCl3) • Chlorid lawrencitý (LrCl3) • Chlorid lutecitý (LuCl3) • Chlorid manganitý (MnCl3) • Chlorid molybdenitý (MoCl3) • Chlorid dusitý (NCl3) • Chlorid niobitý (NbCl3) • Chlorid neodymitý (NdCl3) • Chlorid niklitý (NiCl3) • Chlorid neptunitý (NpCl3) • Chlorid osmitý (OsCl3) • Chlorid fosforitý (PCl3) • Chlorid promethitý (PmCl3) • Chlorid praseodymitý (PrCl3) • Chlorid plutonitý (PuCl3) • Chlorid rhenitý (ReCl3) • Chlorid rhoditý (RhCl3) • Chlorid ruthenitý (RuCl3) • Chlorid antimonitý (SbCl3) • Chlorid skanditý (ScCl3) • Chlorid samaritý (SmCl3) • Chlorid tantalitý (TaCl3) • Chlorid terbitý (TbCl3) • Chlorid technecitý (TcCl3) • Chlorid thoritý (ThCl3) • Chlorid titanitý (TiCl3) • Chlorid thallitý (TlCl3) • Chlorid thulitý (TmCl3) • Chlorid uranitý (UCl3) • Chlorid vanaditý (VCl3) • Chlorid wolframitý (WCl3) • Chlorid yttritý (YCl3) • Chlorid ytterbitý (YbCl3) • Chlorid zirkonitý (ZrCl3)
viz též Hexachlorethan (C2Cl6) • Hexachlordisilan (Si2Cl6)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chlorid_europitý&oldid=24269063“