Přeskočit na obsah

České výtvarné umění 19. století

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

České výtvarné umění 19. století hledá inspiraci především v historii, romantických krajinných scenériích a všímá si života obyvatel měst. Svého vrcholu dosáhlo v monumentálním ztvárnění významných událostí národních dějin, portrétní tvorbě, krajinomalbě a některých oborech užitého umění (porcelán, sklo, šperk s českými granáty).

Historické souvislosti

[editovat | editovat zdroj]

Dočasné zrušení Jezuitského řádu papežem Klementem XIV. (1773–1814), provázené v českých zemích přechodným snížením úrovně vyššího školství, ale také otevřením první veřejné c. k. Universitní knihovny v Praze roku 1777, a dále josefínské reformy z roku 1781, osvícenství a sekularizace státního uspořádání spojené s podřízením církve státu a zrušením řady řeholních řádů a klášterů ovlivnily přímo i výtvarné umění na počátku 19. století.

Dramaticky poklesl počet církevních zakázek, ale také světských objednávek, vlivem napoleonských válek a státního bankrotu. Centralizace moci vedla ke stěhování šlechty - dalších významných objednatelů uměleckých děl - do Vídně. Zavedení němčiny jako úředního jazyka posílilo úsilí o české národní obrození i ve městech.

Roku 1769 vznikla Královská česká společnost nauk, v roce 1796 byla založena Společnost vlasteneckých přátel umění a roku 1799 Akademie jako vysoká škola pro výuku malířství. Uměleckoprůmyslová škola byla založena teprve roku 1885 a spolu s reformovanou Akademií (1896) ovlivnila zejména generaci Národního divadla.

Vývoj umění v 19. století

[editovat | editovat zdroj]
Josef Zítek, Budova Národního divadla v Praze
Antonín Mchek, Portrét sochaře Josefa Malínského
Josef Mánes, Josefína (1855)
Václav Prachner, Socha Leopolda Thun-Hohensteina na Malostranském hřbitově v Praze
Josef Václav Myslbek (1895): Ctirad a Šárka, Vyšehrad

Architektura a užité umění

[editovat | editovat zdroj]

V závěru baroka se architekti vrátili k inspiraci antikou a na přelomu 18. a 19. století navrhovali klasicistní stavby paláců, zámků a kostelů, uplatňující sloupový řád odvozený z klasické řecké architektury nebo římské předlohy podle Vitruvia (Zámek Kačina[1]). Neoklasicistní sloh byl dominantní v první polovině 19. století, pod francouzským vlivem bývá označován empír.

Výrazně se v Evropě od klasicismu začal prosazovat český porcelán ze Slavkova (od 1792), Klášterce nad Ohří (od 1794), z Lokte (1815), Karlovarska či z Prahy (1834). Jako nový materiál pro mříže, konstrukční prvky architektury, sochy i drobné předměty se, počínaje klasicismem, uplatnila železná litina z Komárova a z Blanska.[2]

Souběžně s klasicismem byl, zejména od konce 30. let zaváděn romantický historizmus, jednak vyšlý z anglické tudorovské gotiky (například zámek Hluboká, [3] , Hrádek u Nechanic nebo Josefská kasárna a jejich stáje v Praze), jindy podnícený exotikou altánů či pagod Dálného Východu, která se poprvé v repertoáru evropských designérů objevila již v rokoku.[4] Od Vídeňského kongresu (1815) do druhé čtvrtiny 19. století se v některých uměleckých disciplínách, zejména v užitém umění, prosadil měšťanský sloh, označovaný jako biedermeier.[5] Na venkově se nová zděná architektura statků a domů ještě inspirovala volutovými štíty a branami barokích statků (tzv. selské baroko, například Vlastějovice).

Ve druhé polovině 19. století převládl obnovený zájem o historické slohy, jednak o obnovu středověkých památek v duchu purismu, častěji romantické novostavby paláců a zámků a zařízení jejich interiérů ve stylu historismu, buď (novogotiky[6], nebo novobaroka, často v eklekticismu, který prvky všech slohů kombinoval. Někdy bývá rozlišeno období tzv. přísného historismu (1860–1880) a pozdního historismu (do počátku 20. století), jež existovalo souběžně s pozdním romantismem. Především se v letech 1860–1890 prosadila novorenesance (Národní divadlo, Národní muzeum

V závěru století se ve vnější dekoraci výrazně prosadily eklektické historizující slohy. Období hojně reprezentované výstavbou městských činžovních domů a posíleno secesním dekorem trvalo až do vypuknutí první světové války, která všechny aktivity ukončila. Zhruba od poloviny 19. století se do českého stavebnictví začal promítat vliv průmyslové revoluce, vznikla řada průmyslových staveb (Negrelliho viadukt, 1850). Novými konstrukčními materiály se staly ocel, železná litina, a sklo (například skleník v Lednici, 1845, Petřínská rozhledna, 1891). Na přelomu století se v architektuře i v užitém umění po vzoru francouzského stylu Art Nouveau a vídeňské secese uplatnil moderní styl s výraznou ornamentální stylizací, vznikaly první secesní budovy (například hotel Central v Praze nebo Štencův dům).

Malířství a sochařství

[editovat | editovat zdroj]

Koncem 18. století se v rokokové malbě a sochařství objevují novoklasicistní prvky a časný (historizujíci) romantismus. Na počátku 19. století převzala úlohu hlavních objednavatelů uměleckých děl nová střední třída bohatnoucích měšťanů, která dávala přednost portrétům, krajinám a žánrovým obrázkům. Pro nedostatek veřejných zakázek se někteří malíři živili jako obchodníci a sochařské dílny se věnovaly uměleckému řemeslu a náhrobní plastice.

Vývoj malířství ovlivnilo založení Akademie roku 1799 a její první ředitel Josef Bergler, čelný představitel akademického neoklasicismu, který pořídil sbírku sádrových kopií antických soch a zavedl grafickou dílnu, ze které vyšla první generace rytců a litografů 19. století. Po něm převzali vedení Akademie Václav Mánes (1835) a František Tkadlík (1836–1840) a počátkem 40. let Christian Ruben (1840–1852), který se předtím prosadil jako autor historické malby a do Prahy přinesl německý romantismus. První krajináři se vyučili soukromě u Norberta Grunda. Jejich následovníci byli většinou žáky krajinářské školy Akademie, kterou vedl nejprve Karl Postl (1806–1818), jeho žák Antonín Mánes (1836–1843) a po něm Maximilian Joseph Haushofer (1849–1866), pozvaný do Prahy svým švagrem a rektorem Akademie Rubenem. Další významnou krajinářskou školu založil Haushoferův žák Julius Mařák (1887–1899). Žáci pražské Akademie často odcházeli k absolutoriu na akademii do Vídně, nebo do Mnichova, úspěšní se hlásili o Klárovo stipendium v Římě. Krajinářský romantismus a tzv. Druhé rokoko ve figurální malbě se plně rozvinuly kolem poloviny 19. století. Malíři, kteří studovali v Paříži, se po roce 1850 přiklonili k realismu. V českých zemích ale elementy romantismu přetrvaly v malířství až do konce 19. století jako neoromantismus[7].

Generaci Národního divadla v 80. letech tvořili zejména umělci, kteří se školili nebo žili v zahraničí a byli ovlivněni renesancí a francouzským neoklasicismem.

Akademický klasicismus, převládající v monumentální sochařské tvorbě do poloviny 19. století, byl typický pro dílnu bratří Maxů, která získávala většinu zakázek a zaměstnávala další sochaře. V polovině 19. století se prvky romantismu objevují v díle Václava Levého a později u Josefa Maudera. Jistý vliv na následující generaci měla v druhé polovině století sochařská dílna a pedagogické působení Tomáše Seidana, který opustil akademický klasicismus směrem k realismu. Zakladatelem realistického sochařství a prvního sochařského ateliéru na Akademii byl až Josef Václav Myslbek.

Na samém konci století se objevil ve všech oborech umění nový umělecký styl Art Nouveau (Secese) a některé směry v malířství a sochařství, které předznamenaly moderní umění 20. století (symbolismus, impresioniosmus).

Malíři, kreslíři a grafici

[editovat | editovat zdroj]

podle data narození

Sochaři

[editovat | editovat zdroj]

podle data narození

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Macková, Libuše, Zámek Kačina. NČSVU Praha 1956
  2. ↑ Rasl Zdeněk, Česká umělecká litina. Katalog výstavy a sbírek NTM, Praha 1972; [1] Poche, Emanuelː Česká umělecká litina. Zvláštní příloha Hutnických listů, 1952
  3. ↑ Kostka Jiříː Zámek Hluboká. Praha 1969
  4. ↑ Milada Lejsková-Matyášová, Altány, gloriety, saly terreny pražských zahrad a parků, inː Staletá Praha 1969, s. 141-170
  5. ↑ Vondráček, Radim a kolektivː Biedermeier: Umění a kultura v českých zemích 1814–1848. Gallery Praha 2010
  6. ↑ Stehlík, Miloš, Lednice, Valtice. Praha 1986
  7. ↑ Blažíčková-Horová Naděžda, 19th-Century Art in Bohemia, 2009, s. 82

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Müller Rudolf, Künstler der Neuzeit Böhmens. Biographische Studien. Berglers Schüler. Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen XIV, 1876, s. 35-47
  • Matějček Antonín, Česká architektura v XIX. století. Praha, J. Štenc 1927
  • Volavka Vojtěch, Cesta k umění - Průvodce po dějinách národního obrození. České malířství devatenáctého století, Praha 1941
  • Volavka Vojtěch, České malba XIX. století, Klasicismus a první romantismus, od baroka do čtyřicátých let XIX. století. I. Praha 1942
  • Novotný Václav, České malířství 19. století, NG a SVU Mánes Praha 1946
  • Novotný V., Čeští klasikové 19. století, malíři a sochaři UB, NG a UB Praha 1948
  • Moravská galerie Brno, Čeští klasikové 19. století, Brno 1948
  • Liška Antonín, Ludvík Kohl a jeho škola, kat., Muzeum hlavního města Prahy, Praha 1950
  • Wittlichová Jana-Vondráček Radim, Litografie aneb Kamenopis, počátky české litografie 1819-1850, NG a UPM Praha 1996
  • Novotný V., České umění 19. století ze sbírek Národní galerie a Pražského hradu, NG Praha 1950
  • Národní galerie III. České malířství 19. století (Generace Národního divadla). Praha 1954
  • Hejdová Dagmar, Klášterecký porcelán 1794-–1994, katalog výstavy UPM Praha 1994 (spoluautor Jan Mergl)
  • Hejdová Dagmar, Slavkovský porcelán 1792–2002, katalog výstavy UPM, Sokolov 2002 (spoluautor Jan Mergl)
  • Brožová Jarmila, Historismus. Umělecké řemeslo 1860-1900. I.- II. UPM Praha 1976
  • Matějček Antonín, Národní divadlo a jeho výtvarníci, Praha 1954
  • Štika Karel, Česká grafika XIX. století, kat. 64 s., NG Praha, Orbis Praha 1955
  • Neumann Jaromír, Die tschechische klassische Malerei des 19. Jahrhunderts. Praha 1955
  • Mráz Bohumír, Karel Postl a základy české krajinomalby. Praha 1957
  • Macková Olga., České malířství 19. století, NG Praha 1963
  • Macková O., České malířství 19. století ze sbírek Národní galerie v Praze, Moravská galerie Brno 1967
  • Volavka V., České malířství a sochařství 19. století, Praha 1968
  • Macková O., Procházka V., České umění XIX. století, NG Praha 1972
  • Blažíčková Naděžda, České malířství XIX. století, Litomyšl 1975
  • Vlček Tomáš, Praha 1900. Umění a kultura v Praze v letech 1890-1914. Odeon Praha 1986
  • Wittlich Petr, K modelu umění 19. století, in: Historické vědomí v českém umění 19. století. Sborník z konference v Plzni, Praha 1981, s. 142-151
  • Macková Olga, Klasikové malířství 19. století, OG Liberec 1981
  • Vlček Tomáš, Světlo v českém malířství - generace osmdesátých a devadesátých let 19. století, MM a Galerie ve Vodňanech 1982
  • Kotalík Jiří (ed.), Tschechische Kunst (1878-1914). Auf dem Weg in die Moderne, Darmstadt, 1984
  • Vlček Tomáš, Studie k dějinám kultury a umění Prahy v letech 1890-1914, Praha 1986
  • Janištinová Anna, Čechy a Evropa - umění romantismu, ZČG Plzeň 1990
  • Bouzková Barbora, Česká šlechta a její pokus o oživení českého uměleckého života na konci 18. a na počátku 19. století. Documenta Pragensia X, 1991, č. 1, s. 269-295
  • Theinhardtová Markéta, Historická malba v Praze a ve Vídni v polovině 19. století, pokus o srovnání, v: Hojda Z, Prahl R, (eds.), Český lev a rakouský orel v 19. století/Böhmischer Löwe und österreichischer Adler im 19. Jahrhundert. Sborník příspěvků ze stejnojmenného sympozia, ZČG Plzeň 1994
  • Blažíčková-Horová Naděžda, Praha v malbě 2. poloviny 19. století, MHMP Praha 1994
  • Theinhardtová Markéta., Historická malba v Praze a ve Vídni v polovině 19. století - pokus o srovnání, Český lev 1996, s. 147-150
  • Blažíčková-Horová Naděžda, Mistrovská díla českého malířství 19. století ze sbírek Pražského hradu, Praha 1996
  • Blažíčková-Horová Naděžda (ed.), Dějiny v obrazech. Historické náměty v umění 19. století v Čechách, NG Praha 1996
  • Vlnas Vít (ed.), Historická malba v Čechách. Škola Christiana Rubena, NG a Správa Pražského hradu, Praha 1996
  • Prahl Roman, Posedlost kresbou. Počátky Akademie umění v Praze 1800-1835. Divus, Ivan Mečl, Praha 1998 ISBN 80-902379-9-1
  • Blažíčková-Horová Naděžda, České malířství 19. století. Katalog stálé expozice, Klášter sv. Anežky České, Národní galerie v Praze 1998, ISBN 80-7035-138-1
  • Hojda Zdeněk, Prahl Roman, (eds.), Mezi časy. Kultura a umění v českých zemích kolem roku 1800. Sborník příspěvků z 19. ročníku sympozií k problematice 19. století, Plzeň. Praha 2000, s. 37-43
  • Legrand Gérard, Romantismus; (překlad Felipe Serrano), Praha a Litomyšl Paseka, 2001, ISBN 80-7185-314-3
  • Theinardthová Markéta, Historická malba. Čechy 1840-1860, in: Blažíčková-Horová N, Dějiny českého výtvarného umění 1780/1890, III/1, Academia Praha 2001, ISBN 80-200-0735-0
  • Toman Rolf, Baroko - Architektura, sochařství, malířství (překlad z něm.), Slovart 2007, ISBN 978-80-7209-771-5
  • Vondráček Radim (ed.), Biedermeier. Umění a kultura v českých zemích 1814-1848 (kat. výst.), Gallery Praha 2008
  • Blažíčková-Horová Naděžda, 19th-Century Art in Bohemia (1790-1910), Painting, Sculpture, decorative arts, National gallery in Prague, 2009, ISBN 978-80-7035-426-1
  • Herout Jaroslav, Slabikář návštěvníků památek, NPÚ v Praze 2011, ISBN 978-80-86516-40-0

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=České_výtvarné_umění_19._století&oldid=24594254“