Změněný stav vědomí

Změněný stav vědomí

Změněné stavy vědomí (ZSV) jsou kvalitativní změny ve vlastních prožitcích nebo psychologickém fungování oproti určitým generalizovaným normám pro daného jedince. Jsou reflektovány samotným člověkem nebo jsou zaznamenány pozorovateli. Podle A. Revonsua je hlavním charakteristickým znakem změněných stavů vědomí systémová změna (v porovnání s normálním stavem vědomí) vztahu obsahu prožitků k reálnému světu. To znamená, že ve změněném stavu vědomí (ZSV) dochází ke zkresleným představám o vnější realitě nebo chápání sebe sama v podobě halucinací či iluzí, přičemž tato zkreslení vedou k celkovým změnám interpretace reality.

Krátkodobé prožitky ZSV jsou charakteristickou vlastností vědomí a psychiky zdravých lidí. Změněné stavy mohou být vyvolány zcela různými spouštěči a mohou, ale nemusí, souviset s patologickými jevy. ZSV představují jednu z hlavních potřeb člověka (spánek). Je jim přisuzován značný význam v různých náboženstvích. Významnou roli v pozorování změněných stavů vědomí na konci 20. století měly vědecké experimenty, při kterých se využívaly různé halucinogeny (včetně LSD) a také metoda holotropního dýchání.

Studium změněných stavů vědomí je interdisciplinární oblastí zahrnující různé směry na zkoumání vědomí: obecná a sociální psychologie, psychologie osobnosti, kognitivní psychologie, analytická psychologie, transpersonální psychologie, klinická psychologie, neuropsychologie, psychiatrie, antropologie atd.

Historie výzkumů ZSV

ZSV jako podkategorie stavů vědomí

Změněné stavy vědomí jsou konkrétním případem obecně sociálního, kulturně-historického a také psychofyziologického fenoménu, kterým jsou stavy vědomí. Podle definice Charlese Tarta, je stav vědomí obecně kvalitativní změna v celkovém vzorci subjektivního (psychologického) fungování. Dalším poddruhem stavů vědomí jsou tak zvané „normální“ nebo „obyčejné“ stavy vědomí (včetně tří přirozených stavů vědomí – bdělost, snění a spánek). Také se odlišují stavy jako hypnóza, trans a aktivní stav vědomí.

Podle Williama Jamese je stav vědomí „souhrnem mentálních objektů“.

Podle V. N. Mjasiščeva mají psychické stavy, včetně změněných stavů vědomí, v rámci fenomenologie psychických jevů pozici na pomezí mezi dynamičtějšími psychickými procesy a relativně stabilními osobnostními rysy. Vystupují na pozadí psychické činnosti a odrážejí specifické rysy osobnosti a charakteru, stejně jako somatický stav člověka.

Systematické výzkumy ZSV

Systematické vědecké výzkumy ZSV mají svůj počátek ve výzkumech německého psychiatra Arnolda Ludwiga, který jako první vypracoval model ZSV. Ten byl založen na modulární struktuře stavů vědomí. Podle jeho definice, která se rozšířila a stala se často používanou, představují ZSV „jakékoli psychické stavy, vyvolané fyziologickými, psychologickými nebo farmakologickými událostmi či činiteli různé povahy, a které jsou rozpoznány samotným subjektem nebo vnějšími pozorovateli. Tyto stavy jsou charakterizovány výraznými odchylkami v subjektivních prožitcích nebo psychickém fungování od určitých obecných norem pro daného jedince ve stavu aktivního bdění.“ Francouzská antropoložka Erika Bourguignonová, opírající se o výzkumy Arnolda Ludwiga, popisuje ZSV jako „stavy, ve kterých se mění pocity, vnímání, emoce a kognitivní funkce“.

V současné psychologii se zpracovává celá řada modelů, které popisují ZSV:

• Diskrétní – Charles Tart
• Kontinuální nebo nepřerušovaný – Colin Martindale
• Částečně-nepřerušovaný nebo vedlejší – Adolph Dittrich

Podle Charlese Tarta jsou ZSV novým psychickým systémem ve vztahu k základnímu stavu (například k běžnému bdění).  Tento nový psychický systém má své vlastní jedinečné charakteristiky a je dobře uspořádanou a celostní soustavou psychologických funkcí, které zajišťují jeho stabilitu a odolnost, i když dojde k výrazným změnám jednotlivých subsystémů nebo ke změně vnějších podmínek.

V souladu s názory Colina Martindalea, v jeho teorii nepřerušovaných (kontinuálních) stavů vědomí, během přechodu do změněných stavů vědomí (ZSV) dochází k postupné regresi vědomí, která nastává působením různých faktorů. Hlavní psychologické ukazatele se mění plynule, bez náhlých výkyvů a ZSV přecházejí jeden v druhý kontinuálně.

Ve své teorii vedlejších stavů vědomí se Adolph Dittrich opírá o práci Wilhelma Wundta, ve které schematicky popisuje psychiku jako kruh. V jeho centru je bdělý stav a po jeho obvodu se vyskytuje nevědomí stav. Uvnitř kruhu jsou přechodné struktury vědomí, které se kvalitativně liší na různých rádiusech, ale lze je srovnávat mezi sebou díky jejich stejné vzdálenosti od středu. Popisuje běžné, bdělé vědomí jako výchozí, nejvýraznější stav, který existuje při daných kvalitativně odlišných počátečních podmínkách. Ve své podstatě, se podle modelu Wilhelma Wundta , každý z jednotlivých běžných stavů vědomí jeví jako centrum svého vlastního kruhu. Uvnitř tohoto kruhu jsou rozmístěny změněné stavy vědomí, které vyjadřují různé úrovně výchozího základního stavu. Tímto způsobem, podle modelu A. Dittricha, jsou stavy vědomí nesouvislé, protože jsou řízeny různými zákonitostmi, ale zároveň jsou si do značné míry příbuzné, což vyplývá z jejich vzájemné korelace.

Změněné stavy vědomí se aktivně studují v transpersonální psychologii, v níž se tvrdí, že studium fenomenologie ZSV umožňuje přehodnotit problém vědomí a rozšířit hranice tradičního chápání osobnosti. Výzkumníky byla v této oblasti předložena řada modelů psychiky, ve kterých jsou vypracovány klasifikace, které systematizují a popisují neobvyklé prožitky osobnosti ve změněných stavech vědomí.

Nejznámějšími jsou:

• Spektrum vědomí K. Wilbera
• Model „holopohybu” D. Bohma
• Model osobnosti R. Walsha a F. E. Vaughanové

V rámci transpersonální psychologie se tvrdí, že samotné ponoření do ZSV vede ke spontánním a samočinným krokům ve sjednocení osobnosti.

Podle A. V. Rosochina lze pod pojmem změněný stav vědomí chápat „stavy, ve kterých dochází k transformaci sémantických prostorů subjektu, změně formy kategorizace, doprovázené přechodem od sociálně stanovených kulturních forem po kategorizace k novým způsobům uspořádání vnitřní zkušenosti a prožitků.“

Dle O. V. Gordějevové, ZSV jsou způsoby organizace duševního života člověka. Je to funkční orgán lidské činnosti, funkční systém, který si člověk sám vytváří (nebo mu v tom pomáhá společnost) pro dosažení určitého cíle. Struktura, význam, formy a funkce ZSV jsou určovány existujícími představami člověka o ZSV – modely ZSV, které mají explicitní nebo implicitní charakter. Psychologickými nositeli takových modelů jsou postoje, emocionální vztahy, vědomosti a očekávání spojené s těmito vztahy k daným stavům.

Známý ruský psycholog V. A. Petrovskij navrhl rozlišovat mezi jasnými a změněnými stavy vědomí (a také jasnými a změněnými stavy sebeuvědomění). Kritériem jasného vědomí, je podle V. A. Petrovského, reverzibilita sebereflexe, která krok za krokem doprovází činy člověka a dynamiku jeho duševních stavů (člověk se přitom může vrátit zpět a prožít to, co již prožil). Změněné stavy vědomí se vyznačují nevratností sebereflexe, což znamená, že člověk není schopen „vrátit se do minulosti“, aby ji ještě jednou prožil.

Podle výzkumů Eriky Bourguignonové v rámci interkulturní psychologie ZSV popisuje následovně: „změněné stavy vědomí… jsou přítomny ve všech lidských společnostech. Projevují se v mnoha formách a jsou integrovány do různých kulturních vzorců. Hrají významnou roli, používají se v mnoha různých kontextech a mají širokou škálu významů. […] Představují charakteristické typy reakcí na určité změny v senzorických, percepčních, kognitivních, motivačních a afektivních vztazích mezi lidmi a jejich zkušenostmi – reakce, které jsou do značné míry kulturně modelovány. “[2]

Kritéria pro vznik ZSV

Podle výzkumů V. V. Kučerenka, V. F. Petronka a A. V. Rosochina se ke kritériím pro vznik ZSV řadí:

1. Přechod na verbálně-logické, pojmové struktury k vnímaní ve formě názorně-smyslových (předverbálních) obrazů.
2. Změna emocionálního zabarvení vnitřních zkušeností, která doprovází přechod k novým formám kategorizace.
3. Změny v procesech, sebeuvědomění, reflexe a vnitřním dialogu.
4. Přítomnost fragmentů vnitřního dialogu ve vnějším dialogu.
5. Změny ve vnímání času a posloupnosti událostí ve vnitřní realitě. Částečné nebo úplné zapomínání těchto událostí, které je způsobené obtížemi a někdy až neschopností převést vnitřní zkušenosti získané ve změněných stavech do „jazyka“ sociálně-normativních forem kategorizace (například obtížnost reprodukce posloupnosti událostí snu při jeho vyprávění v bdělém stavu vědomí).

Podle výzkumů Arnolda Ludwiga lze mezi hlavní charakteristiky změněných stavů vědomí zařadit následujících deset dominantních rysů:

1. Subjektivní pocit narušení myšlení, který se projevuje změnou koncentrace pozornosti, poruchami paměťových procesů nebo obtížemi při formulování úsudků.
2. Změna subjektivního vnímání plynutí času (překotné myšlení).
3. Ztráta kontroly a strach ze ztráty identity (disociativní porucha).
4. Změna v emoční sféře v důsledku snížení vědomé kontroly, projevující se jako: a) Regrese k primitivnějším emocím; b) Bipolární afektivní poruchy; c) Emoční labilita; d) Obtíže s vyjádřením emocí (schizothymie).
5. Změna tělesného schématu (propriorecepce – vnímání polohy částí vlastního těla vůči sobě navzájem), zahrnující jevy depersonalizace a derealizace.
6. Percepční zkreslení, zahrnující v sobě iluze v různých smyslových modalitách, halucinace a pseudohalucinace a také dočasné zvýšení ostrosti vnímání, převážně vizuálního.
7. Změna systému hodnot a významů.
8. Obtíže ve verbalizaci prožitků během ZSV.
9. Pocit obnovení, který vzniká v některých stavech a při jejich ukončení (psychedelické stavy, hypnóza, depersonalizace apod.).
10. Snížení prahu sugestibility, zahrnující neschopnost kriticky ohodnotit verbální sdělení a instrukce vnímané subjektem; tendence zkreslovat nebo nesprávně interpretovat různé podněty na základě osobních nastavení a obav.

Charles Tart, při studiu změněných stavů vědomí vyvolaných drogami, vypracoval model faktorů podílejících se na formování těchto stavů. Některé z nich může člověk posílit, jiné potlačit. Model zahrnuje tyto faktory:

• Drogové faktory – fyziologický účinek drogy, který určuje povahu stavu vznikajícího při jejím užití.

• Nedrogové faktory:
  • Dlouhodobé:
    • Kulturní prostředí, které formuje běžné stavy vědomí a očekávání ohledně účinku drogy;
    • Struktura osobnosti jedince;
    • Fyziologické vlastnosti člověka, které vytváří určitou predispozici k účinku drogy
  • Bezprostřední:
    • Nálada člověka;
    • Očekávání;
    • Shoda nebo neshoda těchto očekávání s tím, co by jedinec chtěl zažít
  • Situační:
    • Sociální prostředí, ve kterém dochází k přijetí narkotika;
    • Fyzické podmínky a jejich vliv;
    • Formální instrukce týkající se ZSV, které jedinec obdržel a jeho interpretace těchto instrukcí;
    • Implicitní instrukce o droze, které jedinec získává od okolí;

Rozlišují se tři skupiny hypotéz týkajících se příčin a mechanismů indukce ZSV, tedy povahy těchto stavů:

• ZSV jako funkční poruchy nervového systému nebo osobnostní poruchy.
• ZSV jako systém osobnostních nastavení, projevujících se ve formě intenzivních existenciálních, mystických a náboženských prožitků.
• ZSV jako produkt kognitivního procesu, konkrétně jako jedna z forem projevu kreativity.

Dále existuje hypotéza o ZSV jako o produktu narušení dynamiky „struktur“ vědomí, zejména v situacích, kdy dochází k zjevným rozporům mezi smyslovým vnímáním a obsahem objektivního obrazu. A. N. Leonťjev uváděl jako příklad takového narušení experimenty George M. Strattona, při nichž účastníci nosili inverzní brýle, které převracely smyslové vnímání obrazu, což vedlo ke ztrátě pocitu reality.

Funkce ZSV

Arnold Ludwig ve vztahu k jednotlivci, který prožívá změněný stav vědomí, vymezil podle kritéria užitečnosti pro člověka a společnost, ve které žije, dvě hlavní skupiny funkcí ZSV:

• Adaptivní funkce ZSV:
  • Psychoterapeutická – ZSV pomáhají udržovat a zlepšovat zdraví a pohodu, mohou být využity k léčení nemocí (psychických i psychosomatických) a také ke zvládání bolesti.
  • Získávání nových zkušeností a znalostí – pochopení sebe sama a svému vztahu se světem a s ostatními lidmi, slouží jako zdroj inspirace a posílení estetického vnímání; k integraci osobnosti do kultury komunity a společnosti, ve které žije
  • Sociální funkce – ZSV zajišťují skupinovou soudržnost, jsou součástí iniciačních rituálů, pomáhají vyřešit konflikty mezi požadavky společnosti a přáními konkrétního člověka.
• Neadaptivní funkce ZSV – tyto stavy jsou využívány k úniku z existující reality (v takových případech člověk skrze tyto stavy uspokojuje své psychologické potřeby).

Typologie ZSV

Podle prací L. I. Slivaka a D. L. Slivaka, je možné vytvořit typologii změněných stavů vědomí a rozdělit je na podkategorie následujícím způsobem:

1. Uměle vyvolané: vyvolané psychoaktivními látkami (např. psychedeliky – psychoaktivní houby, durman, marihuana, kaktus peyotl a pachanoi, kouř z jalovce, alkohol, chemické přípravky) nebo procedurami (např. smyslová deprivace, holotropní dýchání)
2. Psychotechnicky řízené: náboženské obřady, autogenní trénink podle německého psychiatra J. H. Schulze, lucidní snění, trans, meditace
3. Vzniklé spontánně: za běžných lidských podmínek (při velkém stresu, poslechu hudby, sportovní hře, orgasmu), nebo za neobvyklých, ale přirozených okolností (například během porodu), nebo za neobvyklých a extrémních okolností (např. vrcholové zážitky ve sportu, prožitek blízké smrti)

Podle O. V. Gordějevové je možné ZSV rozdělit na „vyšší“ a „nižší“ a to podle analogie s rozdělením psychických funkcí od L. S. Vygotského:

• „vyšší“ – kulturně a historicky podmíněné formy ZSV (kultura může podmiňovat, a někdy i pevně určovat určitý soubor ZSV, jejich strukturu, obsah, funkce, specifické charakteristiky, způsoby vstupu do konkrétního ZSV, znaky, podle kterých může člověk identifikovat daný stav, způsoby samoregulace tohoto stavu).
• „nižší“ – „přirozené“ stavy, představující neúčelné, náhodné změny stavu vědomí, které nastávají v důsledku dezorganizace „běžného“ stavu vědomí a jsou charakterizovány chaosem, absencí struktury psychického života (zejména postojů, očekávání a cílů činnosti), což může být spojené s úplnou absencí zkušeností, jak kulturních, tak individuálních.

Podle fenomenologické sociologie Jeana Pierra Valla, lze rozlišit následující typy vztahů lidských společností k ZSV:

• ZSV jako něco obvyklého a dostupného pro všechny.
• ZSV jako zkušenost prožívaná všemi, ale jen jednou za život.
• ZSV jako znalosti specialistů, ke kterým se společnost obrací pro radu a zkušenosti, kterých využívají.
• ZSV se projevují nejen na individuální, ale také sociální úrovni a slouží jako prostředník při šíření prorockých učení (mesianismus).
• ZSV jako něco podezřelého až zlovolného.
• ZSV jsou špatné, jsou to projevy šílenství.

„Vyšší“ (kulturně a historicky podmíněné) formy ZSV mohou napomáhat jak k zachování sociálního systému a sociálních struktur, tak i k jejich změně.

Klasifikace ZSV

Čtyři základní škály nezávislých změn, které probíhají v lidském vědomí:

• Změna emociálních stavů;
• Změna vnímání světa;
• Změna vlastního sebeovládání;
• Změna sebeuvědomění a sebeidentifikace osobnosti.

Poslední škála byla nejvíce studována S. Grofem. Rozděluje 5 tipů prožitků:

1. Prožitek embrya a plodu
2. Archaický prožitek složitých mytologických epizod
3. Somatické efekty
4. Vědomí univerzálního rozumu
5. Nadkosmická a metakosmická prázdnota

Metodiky výzkumů ZSV

Na začátku 80. let 20. století provedl vědecký tým pod vedením Adolfa Dittricha interkulturní výzkum změněných stavů vědomí. Pro tento výzkum byl speciálně vytvořen psychodiagnostický dotazník pro měření intenzity ZSV. Původně byl sestaven v německém jazyce, následně v anglickém jazyce pod názvem „Standardized Psychometric Assesment of Altered States of Consciousness“ (1981) a byl přeložen do hlavních evropských jazyků. Faktorizace škál dotazníku umožnila identifikovat tři samostatné faktory popisující ZSV: První faktor souvisí se změnou vizuálního vnímání. Druhý faktor získal název „strach z rozpadu osobnosti“ a třetí faktor, který je nazývaný „oceánský pocit“, je spojen s prožíváním rozpuštění se v okolním světě a sjednocení s přírodou.

Výzkumníci ZSV

• Charles Tart
• Carl Gustav Jung
• Stanislav Grof
• Julius Axelrod
• John Lilly
• Rick Strassman
• Erika Bourguignon
• Robert S. de Ropp
• Bruce Eisner
• Thaddeus Golas
• Timothy Leary
• Ram Dass
• Aldous Huxley
• Ken Wilber
• Roger Walsh
• Robert Monroe
• Carlos Castaneda
• Terence Mckenna
• Claudio Naranjo
• James Fadiman
• Roland L. Fischer

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Изменённое состояние сознания z ruské Wikipedie.