Přeskočit na obsah

Sociální psychologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.

Sociální psychologie je základní psychologickou disciplínou nacházejíci se mezi psychologií a sociologií.[1] Dá se zkoumat z hlediska jednak psychologického, nebo z hlediska sociologického. Psychologické hledisko je více orientováno na jedince, jeho vnímání sociálních situací a jak tohle vnímání ovlivňuje jeho kognitivní procesy.[2] Pokouší se za pomoci vědeckých metod porozumět a zároveň vysvětlit, jak je myšlení, cítění a chování jedinců ovlivňováno skutečnou, představovanou či předpokládanou přítomností druhých. Z hlediska sociologie se sociální psychologie více zaměřuje na vztahy mezi jedincem a skupinou, resp. společností, ve které je aktivnou součástí.[2]

Sociální psychologie je tedy věda o chování, prožívání a zkušenostech jednotlivce ve společnosti. Zabývá se zejména změnami obsahu i formy duševního života člověka pod vlivem sociálních podnětů a následný vliv těchto změn na sociální vztahy aktéřů. Předmětem výzkumu je tedy konkrétní osoba, neboli sociální subjekt, žijící v konkrétních společenských podmínkách, jeho sociální interakce, sociální komunikace, postoje a sociální učení.[1]

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Sociální podmíněnost chování byla předmětem zkoumání již od období antiky. Jako samostatná věda se sociální psychologie vytvořila na přelomu 19. a 20. století. Za zakladatele sociální psychologie jsou pokládáni Émile Durkheim a jeho žák Lévi-Strauss. Jejich přínosem je pojmenování jevů jako „primát sociálních faktů“, „kolektivní reprezentace“, „omezení a pravidla“. Pojem „sociální psychologie“ byl prvě použit v roku 1897 americkým psychologem a filozofem Jamesem Markem Baldwinem a ustálen v roku 1902 zásluhami Charlesa Hortona Cooleyho.[3] Mezi myšlenkové zdroje sociální psychologie můžeme zařadit teorii davu a masové psychologie (Gustave Le Bon), koncepci skupinové mysli (William McDougall) a psychologii národů (Wilhelm Wundt). Za první sociálně-psychologický výzkum je označována studie Normana Tripletta z roku 1898 zabývající se jevem sociální facilitace.

Za počátek sociální psychologie jako samostatního vědního oboru se obecně považuje rok 1908, kdy byly vydány první učebnice s označením sociální psychologie. Šlo o díla publikovaná nezávisle od sebe autory a psychology Williamem McDougallem a Edwardem Alsworthem Rossem.[4] Po tomto milníku lze sledovat rychlý rozvoj sociální psychologie zejména v USA. Ve 30. letech se tomuto oboru věnovalo mnoho psychologů, kteří imigrovali do Spojených států z nacistického Německa. Jednou z nejvýznamnějších postav mezi nimi byl Kurt Lewin. Středem pozornosti pak byly především postoje a chování v malých skupinách. V šedesátých letech objevila sociální psychologie množství témat, například poslušnost vůči autoritě, kognitivní disonance nebo intervence přihlížejících. Moderní badatelé se zajímají mimo jiné o sociální vnímání, atribuci a sebepojetí. Na začátku 21. století je sociální psychologie institucionalizovanou disciplínou s velkou šíří záběru a značnou hloubkou zpracování jednotlivých témat. Kromě kognitivistického přístupu je silným explanačním rámcem teorie sociální identity a vyvíjí se evolucionistické přístupy.

Vývojová období sociální psychologie

[editovat | editovat zdroj]

Podle autorů knihy Sociální Psychologie lze rozdělit vývojová období na tři etapy.

  1. První období (1908-1945) značí rozvoj sociální psychologie, která si v tomto období hledá své ohraničení a taktéž se snaží o zasloužení akceptace a uznání akademické obce.[5]
  2. Druhé období (1946-1969) zaznamenává rozšíření záběru sociální psychologie. V tomhle období však chybí celistvá teorie, která by tenhle vědní odbor zastřešovala a taktéž se vykonává velké množství experimentálních výzkumů.[6]
  3. Třetí období (1970-současnost) se soustředí na metodologii a praktické využití sociální psychologie v životě člověka.[7]

Vývoj v Československu

[editovat | editovat zdroj]

Počátky sociální psychologie v Čechách se datují zpátky do roku 1871, kdy psycholog Gustav Adolf Lindner publikoval své dílo Ideen zur Psychologie der Gesellschaft als Grundlage der Socialwissenschaft, v českém překladu Myšlenky k psychologii společnosti jako základ sociální vědy. Tato publikace je historicky první knihou debatující o předmětech sociální psychologie na evropském kontinentu.[4] Následně, po rozpadu Rakousko-Uherska, se rozšířil prostor pro sociální psychologii když se společnost začala zabývat otázkami národní mentality a národního charakteru. Touto problematikou se zabývali například Tomáš Garrigue Masaryk, Emanuel Chalupný, Ferdinand Peroutka a Anton Jurovský. Sociálně-psychologická témata se začala probírat také na českých univerzitách, které podléhaly trendům světového vývoje až po dobu Druhé světové války, kdy byly univerzity nuceny přerušit činnost. V roce 1946 byl založen Ústav pro výzkum veřejného mínění a spolu s ním se opět vytváří prostor pro návrat sociální psychologie jako vědecké disciplíny.[8]

Oblast zkoumání

[editovat | editovat zdroj]

Sociální psychologie je vědecké studium efektu sociálních a kognitivních procesů na způsob, jakým jedinci vnímají jiné lidi, způsob, jakým je ovlivňují a vytvářejí si vztahy k nim.[9] Zabývá se působením lidí okolo nás, sociálních institucí a kultury na naše myšlení, prožívání a konání a také působením našeho vlastního vnímání, představ, vzpomínek, myšlenek, prožívání a motivace na náš vztah ke světu kolem a na naše konání. Soustřeďuje se na jedince a jeho sociální chování a postihuje toto chování v situačním, kontextovém  a interakčním rámci.

Sociální psychologie při vysvětlování lidského chování spojuje dva obory: sociologii a psychologii. V rámci disciplíny je možno rozlišit přístupy, které mají blíže k psychologii (psychologická sociální psychologie) a přístupy, které spoléhají spíše na sociologii (sociologická sociální psychologie).

Sedm velkých idejí sociální psychologie

[editovat | editovat zdroj]

David Myers pojmenoval sedm "velkých oblastí sociální psychologie" a rozdělil je do 3 oblastí: sociální myšlení (1–3), sociální vlivy (4–5), sociální vztahy (6–7).[10][11]

Člověk konstruuje svoji sociální realitu

[editovat | editovat zdroj]

Člověk potřebuje pocit bezpečí, že má události pod kontrolou a dokáže předpokládat výsledek svého chování a chování druhých, tedy přisoudit osobám vlastnosti a událostem příčiny. Toto se děje na základě vlastních jedinečných zkušeností, díky kterým konstruuje svůj pohled na sociální realitu, jímž se řídí.

Sociální intuice jsou často silné, ale mohou být nebezpečné

[editovat | editovat zdroj]

Člověk důvěřuje vlastnímu úsudku a intuici a obvykle se mu to vyplácí, přestože významnou část duševního života nemá plně pod kontrolou. Mohou se vyskytnout také situace, ve kterých člověk své možnosti přecení, ty jsou spojeny s vysokou mírou rizika.

Postoje ovliňují jednání člověka

[editovat | editovat zdroj]

Jednání člověka je předurčeno jeho přesvědčením, city a předešlými zkušenostmi.

Sociální vlivy určují chování člověka

[editovat | editovat zdroj]

Zdrojem postojů člověka jsou kromě zkušeností vlastních také zkušenosti zprostředkované jinými lidmi, sociálními skupinami, jejichž je členem, sociálními institucemi a kulturou společnosti, ve které žije. Znakem dospělosti jedince je schopnost nalezení kompromisu mezi vlastními potřebami a sociálními normami.

Chování člověka je pod vlivem jeho dispozic

[editovat | editovat zdroj]

Různí lidé mohou ve zcela stejné situaci reagovat různě. Do sociálních vztahů člověk vstupuje se svými dispozicemi a má tendenci je spíše posilovat než měnit a oslabovat díky tomu, že je uplatňuje v situacích, kterým čelí. Na základě dispozic jsou také utvářeny vztahy, a to skrz kombinaci jejich podobnosti a vzájemného doplňování se.

Sociální chování je také biologickým chováním

[editovat | editovat zdroj]

Neoddělitelnou součástí každého sociálního rozměru chování člověka je jeho biologická podstata. "Jsme bio-psycho-sociální organismy."[12]

City a konání člověka vůči lidem jsou někdy pozitivní a někdy negativní

[editovat | editovat zdroj]

V sociální psychologii jsou předmětem studia fenomény jako předsudky, stereotypy, konformita, sociální zahálení, konflikty, žárlivost či machiavelismus stejně tak jako kooperace, altruismus, láska.

Metody výzkumu

[editovat | editovat zdroj]

Sociální psychologie používá pro studium sociálního chování vědecké metody (přímé a objektivní pozorování, interpretaci pozorovaných dat založenou na logických postupech, predikci, tj. formulování hypotéz a jejich ověřování, experimentování.) Převažující metodou je experiment. Sociálně-psychologické teorie mají proto tendenci mít omezený dosah a zaměřovat se na přímo měřitelné aspekty lidského chování.

Známé experimenty

[editovat | editovat zdroj]

Aschův experiment

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Aschův experiment.

Experiment Solomona Asche spočíval v tom, že účastníci, jimž bylo řečeno, že se účastní výzkumu zraku, měli porovnávat dvojice čar podle délky. V kontrolní skupině byla úspěšnost 95%. Druhá část studentů však odpovídala ve skupině, ve které ostatní účastníci byli instruováni, aby odpovídali vždy špatně a skuteční účastníci odpovídali až jako poslední. V této skupině odpovědělo vždy správně pouze 25% účastníků, zbylí chybovali. Jako důvod většina uvedla, že nechtěli ve skupině být považováni za divné, menšina že věřili spíše skupině než vlastnímu úsudku[13]. Tento experiment ukázal velký vliv konformity na lidské jednání[14].

Milgramův experiment

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Milgramův experiment.

Smyslem experimentu z roku 1963 bylo ověřit, jak daleko jsou lidé schopni zajít ve své poslušnosti k autoritě. Účastníci se za slíbenou odměnu účastnili zdánlivého experimentu týkajícího se učení. Účastník v roli žáka měl odpovídat na otázky a v případě, že odpověděl špatně, účastník v roli učitele mu pustil do těla elektrický výboj jako potrestání. Síla výboje se postupně zvyšovala[15]. Pokud měl "učitel" pochybnosti, experimentátor ho povzbuzoval, aby pokračoval v trestání žáka. Ve skutečnosti však žák byl pomocníkem experimentátora a elektrické šoky nebyly skutečné. Všichni častníci pokračovali až do 300V a 65% z nich došlo až na konec stupnice, tj. 450V, což bylo považováno za potenciálně smrzící dávku[16], a to i přesto, že se často zdráhali a projevovali obavy o zdraví žáka. Milgram se pomocí experimentu snažil přispět k vysvětlení psychologických příčin holokaustu, kdy i "normální" Němci byli schopni páchat ty nejtěžší zločiny[16]. Experiment se však stal terčem kritiky, která spočívala především v neetičnosti a nejasné zobecnitelnosti výsledků do běžného života. Dále je předmětem diskuzí jeho metodika a statistická věrohodnost, neboť v prvním experimentu bylo pozorováno pouze 40 účastníků, při kterých navíc probíhalo 24 lehce odllišných scénářů.[17] Milgramův experiment se stal pravděpodobně nejcitovanějším a nejvíce provokativním experimentem v sociálních vědách. [18]

Zimbardův experiment

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Stanfordský vězeňský experiment.

V jednom z nejznámějších a nejkontroverznějších psychologických experimentů, provedeném v roce 1971 americkým psychologem Philipem Zimbardem bylo s dobrovolníky z řad studentů simulováno prostředí věznice, kde "dozorci" měli nad "vězni" neomezenou moc. Jeho smyslem bylo zkoumat vliv situačních faktorů na lidské chování.[19] Experiment musel být předčasně ukončen, protože dozorci začali vězně velmi krutě týrat.[20] Závěrem experimentu je názor, že brutální zločiny spáchané v extrémních podmínkách (například v době války) nemusí být dílem psychicky nemocných jedinců, ale obyčejných lidí, kteří byli vystaveni tlaku okolností.[20] Experiment však byl kritizován z důvodu špatné reprezentativity, neetičnosti a údajného vstupování Zimbarda do experimentu (dozorci jím údajně měli být instruováni).[21]

Témata sociální psychologie

[editovat | editovat zdroj]

Sociální vnímání

[editovat | editovat zdroj]

Sociální vlivy

[editovat | editovat zdroj]

Sociální jednání

[editovat | editovat zdroj]

Některé koncepty sociální psychologie

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b LINHART, Jiří; VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník, svazek 2. 1.. vyd. Praha: Karolinum, 1996. 444 s. ISBN 9788071843108. S. 894, 895. 
  2. ↑ a b BAUMEISTER, Roy; VOHS, Kathleen. Sociological Social Psychology. Thousand Oaks: SAGE Publications, Inc. Dostupné online. S. 929–931. DOI: 10.4135/9781412956253. 
  3. ↑ NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. 2. rozšířené a přepracované. vyd. Praha: Academia, 2009. 498 s. ISBN 978-80-200-1679-9. S. 32,33. 
  4. ↑ a b VÝROST, Jozef; SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. 1.. vyd. Praha: Grada, 2019. 759 s. ISBN 978-80-247-5775-9. S. 24. 
  5. ↑ VÝROST, Jozef; SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. 1.. vyd. Praha: Grada, 2019. 759 s. ISBN 978-80-247-5775-9. S. 27. 
  6. ↑ VÝROST, Jozef; SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. 1.. vyd. Praha: Grada, 2019. 759 s. ISBN 978-80-247-5775-9. S. 28. 
  7. ↑ VÝROST, Jozef; SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. 1.. vyd. Praha: Grada, 2019. 759 s. ISBN 978-80-247-5775-9. S. 29. 
  8. ↑ VÝROST, Jozef; SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace. 1.. vyd. Praha: Grada, 2019. 759 s. ISBN 978-80-247-5775-9. S. 43. 
  9. ↑ SMITH, ELIOT R. Social psychology. 2. vyd. Philadelphia: Psychology Press xxix, 673 pages s. Dostupné online. ISBN 0-86377-587-X, ISBN 978-0-86377-587-1. OCLC 42061072 S. 3. 
  10. ↑ VÝROST, JOZEF, 1950-. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. vyd. Praha: Grada 404 s. Dostupné online. ISBN 978-80-247-1428-8, ISBN 80-247-1428-0. OCLC 236558137 S. 44. 
  11. ↑ MYERS, DAVID G. Social psychology. 11th ed. vyd. New York, NY: McGraw-Hill xxv, 742 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-07-803529-6, ISBN 0-07-803529-5. OCLC 795645100 S. 6. 
  12. ↑ MYERS, DAVID G. Social psychology. 11th ed. vyd. New York, NY: McGraw-Hill xxv, 742 pages s. Dostupné online. ISBN 978-0-07-803529-6, ISBN 0-07-803529-5. OCLC 795645100 S. 9. 
  13. ↑ ASCH, Solomon, Eliot. Effects of group pressure upon the modification and distortion of judgments. Groups, leadership and men; research in human relations. 1951, s. 177–190. 
  14. ↑ TURNER, John Charles. Social Categorization and Self-Concept: A Social Cognitive Theory of Group Behavior. Advances in Group Process. 1985, roč. 1985, s. 77–121. 
  15. ↑ MILGRAM, Stanley. Behavioral Study of obedience. The Journal of Abnormal and Social Psychology. 1963, čís. 67(4), s. 371–378. Dostupné online. 
  16. ↑ a b RUSSELL, Nestar. An Important Milgram-Holocaust Linkage: Formal Rationality. The Canadian Journal of Sociology / Cahiers canadiens de sociologie. 2017, roč. 42, čís. 3, s. 261–292. Dostupné online [cit. 2020-12-10]. ISSN 0318-6431. DOI 10.2307/90014108. 
  17. ↑ The Shocking Truth of the Notorious Milgram Obedience Experiments. Discover Magazine [online]. [cit. 2020-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ MILLER, ARTHUR G., 1940-. The obedience experiments : a case study of controversy in social science. New York: Praeger ix, 295 pages s. Dostupné online. ISBN 0-03-061797-9, ISBN 978-0-03-061797-3. OCLC 12810609 S. 1. 
  19. ↑ BRADY, F. Neil; LOGSDON, Jeanne M. Zimbardo's "Stanford Prison Experiment" and the Relevance of Social Psychology for Teaching Business Ethics. Journal of Business Ethics. 1988, roč. 7, čís. 9, s. 703–710. Dostupné online [cit. 2020-12-10]. ISSN 0167-4544. 
  20. ↑ a b ZIMBARDO, Philip G. The Lucifer effect : understanding how good people turn evil. [s.l.]: New York : Random House 582 s. Dostupné online. ISBN 978-1-4000-6411-3, ISBN 978-0-8129-7444-7. 
  21. ↑ LE TEXIER, Thibault. Debunking the Stanford Prison Experiment. American Psychologist. 2019. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Praha: Academia, 1999. ISBN 80-200-0690-7. [1]
  • VÝROST, Jozef; SLAMĚNÍK, Ivan. Sociální psychologie. 2. vyd. Praha: Grada publishing, 2008. 404 s. ISBN 978-80-247-1428-8. 
  • HAYESOVÁ, Nicky. Základy sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 1993. 137 s. ISBN 978-80-7367-639-1. 
  • SMITH, Eliot, R.; MACKIE, Diane, M. Social psychology. 2. vyd. [s.l.]: Psychology press, 2000. 673 s. Dostupné online. ISBN 9780863775871. 
  • MYERS, David G. Social psychology. 7. vyd. [s.l.]: McGraw-Hill, 2002. 656 s. Dostupné online. ISBN 9780072413878. 
  • TAJFEL, Henri. Introduction to social psychology. Harmondsworth: Penguin Books, 1978. 490 s. ISBN 9780140809312. 
  • HRABAL, Vladimír. Sociální psychologie pro učitele. 2. vyd. Praha: Karolinum, 2002. 125 s. ISBN 80-246-0436-1. S. 125. 
  • TRPIŠOVSKÁ, Dobromila. Sociální psychologie. 1. vyd. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského, 2007. 156 s. ISBN 978-80-86723-30-3. 
  • LINHART, Jiří; VODÁKOVÁ, Alena. Velký sociologický slovník, svazek 2. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1996. 444s ISBN 9788071843108. S. 894, 895.
  • BAUMEISTER, R. F.; VOHS, K. D. Encyclopedia of social psychology. 1. vyd. SAGE Publications, 2007 ISBN 9781412956253
  • VÝROST, Jozef; SLAMĚNÍK, Ivan; SOLLÁROVÁ, Eva. Sociální psychologie: teorie, metody, aplikace, 1. vyd. vyd. Praha: Grada, 2019. 759 s.;  ISBN 978-80-247-5775-9. s. 24,27,28,29,43
  • NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. 2. vyd. rozšířené a přepracované Praha: Academia, 2009. 498s. ISBN 978-80-200-1679-9. s. 32,33

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Psychologie
Teoretické
psychologické disciplíny
Základní psychologické
disciplíny
Speciální psychologické
disciplíny
Psi
Aplikované (užité)
psychologické disciplíny
(aplikovaná psychologie)
Poradenská psychologie • Klinická psychologie • Lékařská psychologie • Zdravotnická psychologie • Duševní hygiena = psychohygiena • Psychologie zdraví • Environmentální psychologie = ekologická psychologie = psychologie životního prostředí (Psychologie ochrany životního prostředí) • Ekopsychologie • Environmentální komunikace • Psychologie dítěte • Psychologie mládeže • Psychologie rodiny • Pedagogická psychologie • Školní psychologie • Psychologie vzdělávání • Interkulturní psychologie • Psychologie cestovního ruchu • Psychologie volného času • Psychologie sportu • Psychologie kultury • Psychologie umění • Bibliopsychologie • Psychologie čtenáře • Psychologie náboženství • Politická psychologie • Právní psychologie • Policejní psychologie • Kriminální psychologie • Forenzní (soudní) psychologie (Kriminologická psychologie • Penitenciární psychologie = psychologie vězeňství • Postpenitenciární psychologie) • Politické profilování • Psychologické profilování • Psychologie katastrof • Vojenská psychologie • Kosmická psychologie • Psychologie konfliktu • Psychologie práce a organizace = psychologie práce = průmyslová psychologie (Inženýrská psychologie • Personální psychologie = poradenská psychologie práce • Psychologie organizace a řízení = sociální psychologie práce /Psychologie řízení/ • Psychologie pracovní přípravy • Ekonomická psychologie • Psychologie dopravy = dopravní psychologie) • Psychologie organizace • Manažerská psychologie • Marketingová psychologie • Psychologie trhu (Psychologie propagace • Psychologie reklamy) • Psychologie obchodu
Psychologické směry
Behaviorismus • Neobehaviorismus • Gestaltismus = gestaltpsychologie = gestaltistická (tvarová, celostní) psychologie • Neogestaltismus • Psychoanalýza • Neopsychoanalýza • Kognitivismus = kognitivní psychologie • Humanistická psychologie • Experimentální psychologie • Hlubinná psychologie
Psychologické disciplíny • Předvědecká psychologie • Pozitivní psychologie • Psycholog • Kategorie
  1. ↑ NAKONEČNÝ, Milan. Sociální psychologie. Vyd. 1. vyd. Praha: Academia 287 s. Dostupné online. ISBN 80-200-0690-7, ISBN 978-80-200-0690-5. OCLC 45329697 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Sociální_psychologie&oldid=24225852“