Zdenek Zaoral
| Zdenek Zaoral | |
|---|---|
| Narození | 17. srpna 1945 Praha |
| Úmrtí | 12. listopadu 1996 (ve věku 51 let) Praha |
| Povolání | režisér, publicista, scenárista, filmový teoretik a filmový kritik |
| Choť | Eva Zaoralová[1] |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Zdenek Zaoral (17. srpna 1945 Praha – 12. listopadu 1996 Praha) byl český scenárista a režisér, filmový pedagog, teoretik a publicista. Jako svůj režijní celovečerní debut natočil pozoruhodný snímek z drogového prostředí Pavučina (1986),[2] podílel se jako pomocný režisér i na známé komedii Léto s kovbojem (1976). Jeho manželkou byla filmová teoretička Eva Zaoralová.[2]
Život
[editovat | editovat zdroj]Narodil se 17. srpna 1945 v Praze.[3] Absolvoval nejprve střední průmyslovou elektrotechnickou školu,[4] v srpnu 1971 dokončil studium filmové a televizní režie na FAMU a poté pokračoval ještě dvouletým dálkovým studiem kamery.[4] V průběhu studií natočil několik krátkých filmů, většinou z hudební oblasti.[5] Za svůj studentský snímek Smuteční holka (1967) získal druhou cenu na Mezinárodním festivalu úzkého filmu v Salernu,[6] dalším počinem bylo např. Umění milovati De arte amatoria (1968).[7] Během prvních let studia, roku 1967[6], vstoupil do komunistické strany, o rok později však členství ukončil, což později mohlo mít negativní vliv na jeho uměleckou kariéru.[4]
Ještě před ukončením studia, od roku 1970, byl zaměstnán ve Filmovém studiu Barrandov, kde během následujících osmi let vystřídal různé funkce od asistenta režie přes scenáristu po pomocného režiséra.[4] Napsal zde scénáře k filmům Aféry mé ženy (1972) a Zlá noc (1973), pomocnou režií přispěl ke snímkům Za volantem nepřítel (1974), Šestapadesát neomluvených hodin (1976), Léto s kovbojem (1976) a Proč nevěřit na zázraky (1977), spolupracoval i na filmu Tři od moře (1978).[3][4]
Po roce 1979 působil na volné noze, věnoval se filmové teorii a kritice. Psal recenze a další texty do Tvorby, Scény, Záběru či Svobodného slova a obsáhlé teoretické statě publikoval v časopise Film a doba, kde působila také jeho manželka Eva Zaoralová (byli sezdáni roku 1975[8]). Jako externista vyučoval na FAMU (1979–1982[6][9]), spolupracoval i s Československým filmovým ústavem a Ústavem teorie a dějin umění Československé akademie věd.[4]
Později debutoval celovečerním autorským filmem Pavučina (1986),[5][10] který zpracovával tehdy tabuizované téma drogových závislostí a získal i několik ocenění.[6] Mimo jiné za něj Zaoral získal v roce 1986 ocenění Bílá vrána časopisu Mladý svět.[8][9] Po Pavučině režíroval ještě film z divadelního prostředí Poutníci (1988).[5]
Věnoval se také fotografování, měl několik samostatných výstav. Mezi jeho záliby patřilo také železniční modelářství.[6] V 80. a 90. letech vydal několik knižních publikací, tematicky zahrnujících i tyto oblasti jeho zájmu: Fotograf (1986), Automatizace modelové železnice (1988), biografii Frederico Fellini (1989) a naučnou příručku Fotografujeme (1993).[4]
Po roce 1990 se krátce angažoval v politice a věnoval se i podnikání. Byl také členem Filmového a televizního svazu.[6] Zemřel ve věku 51 let 12. listopadu 1996 v Praze.[3]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Dostupné online.
- ↑ a b KŘIVÁNKOVÁ, Darina. První dámou českého filmu pořád zůstává Eva Zaoralová. Reflex.cz [online]. 2014-07-07 [cit. 2020-12-16]. Dostupné online.
- ↑ a b c Zdenek Zaoral [online]. Filmový přehled [cit. 2020-12-16]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f g MATYSOVÁ, Lucie. Mezioborová prostupnost amatérské a profesionální kinematografie v Československu: produkční historie filmu Pavučina. Brno, 2018 [cit. 2020-12-16]. 48 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Marika Kupková. s. 18. Dostupné online. Dále jen Matysová (2018).
- ↑ a b c Film - hlasování: Pavučina (1986) [online]. Zlín Film Festival [cit. 2020-12-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-04-01.
- ↑ a b c d e f Pavel "argenson" Vlach. Zdenek Zaoral [online]. Česko-Slovenská filmová databáze [cit. 2020-12-16]. Dostupné online.
- ↑ Matysová (2018), s. 5.
- ↑ a b Matysová (2018), s. 19.
- ↑ a b HODURA, Pavel. Kriminalita na filmovém plátně období normalizace. Praha, 2014 [cit. 2020-12-16]. 69 s. Bakalářská práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta. Vedoucí práce Michal Pullmann. s. 13. Dostupné online.
- ↑ SKUPA, Lukáš. Pavučina: Jak se dělá normalizační sociálně-kritický film. Cinepur. FAMU a Sdružení přátel Cinepuru, 2008, roč. 16, čís. 60, s. 24–25. Dostupné online [cit. 2020-12-16]. ISSN 1213-516X.
