Přeskočit na obsah

Eva Zaoralová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
PhDr. Eva Zaoralová
Eva Zaoralová (2007)
Eva Zaoralová (2007)
Rodné jménoEva Šebánková
Narození28. listopadu 1932
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí10. března 2022 (ve věku 89 let)
Povolánípřekladatelka, spisovatelka, vysokoškolská učitelka, novinářka, filmová kritička, talentová manažerka a filmový publicista
Alma materFilozofická fakulta Univerzity Karlovy
Akademické gymnázium Štěpánská
Tématafilmová kritika, filmová publicistika, filmový festival, management umění, překladatelská činnost, překlady z francouzštiny a překlady z italštiny
OceněníŘád umění a literatury řul (2002 a 2012)
Artis Bohemiae Amicis (2002)
medaile Za zásluhy mzz II. stupeň (2010)
Ceny české filmové kritiky (2017)
Manžel(ka)Zdenek Zaoral
RodičeJan Šebánek, architekt
Marie Šebánková
PříbuzníViktorin Šulc, dědeček z matčiny strany
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eva Zaoralová (roz. Šebánková; 28. listopadu 1932 Praha – 10. března 2022) byla česká filmová publicistka, specializující se především na francouzský a italský film. Od poloviny 90. let působila ve vedení karlovarského filmového festivalu.

Životopis

[editovat | editovat zdroj]

Narodila se 28. listopadu 1932 v Praze[1] jako jedináček v rodině architekta Jana Šebánka a jeho ženy Marie Šebánkové. I dědeček z matčiny strany Viktorin Šulc byl povoláním architekt.[2] Po studiu na pražském Akademickém gymnáziu ve Štěpánské ulici vystudovala francouzštinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze – a to včetně absolvované jazykové stáži díky její znalosti francouzštiny a italštiny –, kde jí byl také přiznán titul PhDr.[2][3][4] Původně chtěla studovat dějiny umění, ale obor byl považován za "buržoazní" a její původ jí ve studiu zabránil. Její otec jí díky svým konexím dostal na architekturu, ale po prvním semestru přestoupila na již zmíněnou filozofickou fakultu.[5] Následně se věnovala překládání z francouzštiny a italštiny (dle Souborného katalogu NK ČR např. Giuseppe Dessì, Federico Fellini, Goffredo Parise, Michelangelo Antonioni, Alba de Céspedes, Sveva Casati Modignani, Pierre Daninos, Georges Simenon, Cesare Pavese, Carlo Fruttero, Alberto Bevilacqua, Fred Kassak).[6]

V roce 1956 nastoupila ve Výboru československých žen, kde pracovala sedm let. Díky své znalosti francouzštiny a také italštiny se postupně vypracovala v tlumočnici, která jezdila s delegacemi žen do kapitalistické ciziny. Postupně začala překládat.[5]

Od začátku 60. let spolupracovala s filmovými časopisy Kino a Film a doba,[7] po roce 1989 se stala šéfredaktorkou druhého z nich. Spolupracovala také s magazínem Světová literatura a s nakladatelstvím Odeon.[7] Přednášela filmovou historii na Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění v Praze.[7]

Od sedmdesátých let pravidelně jezdila na Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary a účastnila se také zahraničních festivalů, později zejména v zemích východního bloku.[5]

Od roku 1994 působila vedle herce Jiřího Bartošky ve vedení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, v letech 1995 až 2010 jako jeho umělecká ředitelka.[7] Od roku 2011 ji v této pozici vystřídal Karel Och a Zaoralová působila jako umělecká poradkyně festivalu.[7][8] Zasedala v porotách mnoha filmových festivalů (Benátky, Berlín, Cannes, Mannheim, Wiesbaden, Antalya).

Zemřela 10. března 2022.[7][9]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Dne 28. října 2010 převzala z rukou českého prezidenta Václava Klause Medaili Za zásluhy v oblasti kultury.[10] V roce 2012 jí byl udělen polský Rytířský kříž Řádu za zásluhy Polské republiky za přínos k rozvoji polsko-českého kulturního dialogu.[11][12] Ve stejném roce také povýšila na důstojnici francouzského Řádu umění a literatury poté, co jí byl roku 2002 udělen tentýž řád v hodnosti rytíře.[13] Roku 2017 obdržela Českého lva za mimořádný přínos české kinematografii[7][14] a v roce 2018 získala „zvláštní uznání za mimořádný přínos české filmové kritice“ v rámci Cen české filmové kritiky.[15]

Osobní život

[editovat | editovat zdroj]

Byla třikrát vdaná,[16] jejími manžely byli chemik Jan König (studentská láska z vysoké škole), filmový historik Ivo Hepner (1928–1975), z manželství se narodila dcera, a filmový scenárista, pedagog a publicista Zdenek Zaoral (1945–1996).[17][18]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Eva Zaoralová-Hepnerová In: Obec překladatelů
  2. ↑ a b Portrét: Eva Zaoralová. alenaprokopova.blogspot.cz [online]. [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. 
  3. ↑ ŘÍHOVÁ, Klára. Eva Zaoralová: Géniové bývají v soukromí často jiní, než si je představujeme. Novinky.cz [online]. Borgis, 2012-07-01 [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. 
  4. ↑ Eva Zaoralová. www.databaze-prekladu.cz [online]. [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence 20. století. Edice N. Praha: N media, 2023. ISBN 978-80-88433-35-4.
  6. ↑ Eva Zaoralová, filmová publicistka a duše karlovarského festivalu, slaví 85. narozeniny. Aktuálně.cz [online]. Economia, 2017-11-27 [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. ISSN 1213-0702. 
  7. ↑ a b c d e f g ČTK. Zemřela Eva Zaoralová. Dlouholeté umělecké ředitelce karlovarského festivalu bylo 89 let. Hospodářské noviny iHNed.cz [online]. Economia, 2022-03-11 [cit. 2022-03-11]. Dostupné online. 
  8. ↑ Stručná historie festivalu Archivováno 10. 10. 2007 na Wayback Machine. na webu KVIFF
  9. ↑ Zemřela Eva Zaoralová, první dáma karlovarského festivalu. Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2022-03-11]. Dostupné online. 
  10. ↑ Prezident ocenil válečné veterány, ale i Knížáka a Maciuchovou. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2010-10-28 [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. 
  11. ↑ Eva Zaoralová dostala polský Rytířský kříž | Lidé. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2012-07-19 [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  12. ↑ Eva Zaoralová dostala Rytířský kříž za zásluhy v propagaci Polska. Novinky.cz. Borgis, 2012-07-18. Dostupné online [cit. 2017-12-21]. 
  13. ↑ Eva Zaoralová převezme francouzský Řád umění a literatury. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2012-11-28 [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. ISSN 1213-1385. 
  14. ↑ ČFTA. ČFTA. www.ceskylev.cz [online]. [cit. 2022-03-11]. Dostupné online. 
  15. ↑ ČTK. Nejlepším loňským filmem se stalo česko-slovenské drama Špína. České noviny [online]. Česká tisková kancelář, 2018-01-27 [cit. 2018-01-29]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-02-01. ISSN 1213-5003. 
  16. ↑ TICHÁ, Eva. Bartoška mi připadal jako fouňa, říká Eva Zaoralová. iDNES.cz [online]. MAFRA, 2012-01-08 [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. 
  17. ↑ Zdenek Zaoral. ČSFD.cz [online]. [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. 
  18. ↑ KŘIVÁNKOVÁ, Darina. První dámou českého filmu pořád zůstává Eva Zaoralová. Reflex.cz [online]. CZECH NEWS CENTER, 2014-07-07 [cit. 2017-12-21]. Dostupné online. ISSN 1213-9017. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha: Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 1120. 
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 753. 
  • KŘIVÁNKOVÁ, Darina. Vše o Evě. Reflex. CZECH NEWS CENTER, červenec 2010, čís. 26, s. 66–70. 
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 805. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 544. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Pahýl
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Český lev za dlouholetý umělecký přínos českému filmu
František Vláčil (1993) • Jan Švankmajer (1994) • Karel Kachyňa (1995) • Jiří Menzel (1996) • Miloš Forman (1997) • Jiří Krejčík (1998) • Miroslav Ondříček (1999) • Věra Chytilová (2000) • Otakar Vávra  (2001) • Juraj Jakubisko (2002) • Theodor Pištěk (2003) • Stella Zázvorková (2004) • Jan Němec (2005) • Ivan Passer (2006) • Vojtěch Jasný (2007) • Juraj Herz (2008) • Jana Brejchová (2009) • Zdeněk Svěrák (2010) • Josef Somr (2011) • Karel Černý (2012) • Vladimír Körner (2013) • Drahomíra Vihanová (2014) • Stanislav Milota (2015) • Eva Zaoralová a Jiří Bartoška (2016) • Alois Fišárek (2017) • Věra Plívová-Šimková (2018) • Jaromír Kallista (2019) • Hynek Bočan (2020) • Ivo Špalj (2021) • Marcela Pittermannová (2022) • Vladimír Smutný (2023)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eva_Zaoralová&oldid=23975729“