Wikipedista:RPekař/Pískoviště

Wikipedialibrary

Třeba zde nebo zde. Nebo taky Wikipedie:Údržbové seznamy/Články s překlepy.

(Veritas exulans) Děj opery

Svět se obrací na Pravdu – už ji dlouho trpěl, ale nyní je jiný, Pravdy už se nikdo nedrží, a proto je třeba, aby si hledala kvartýr jinde (recitativ Pravdo, slyš pravdu, hle, já Svět trpěl jsem tebe velmi mnoho let). Překvapená Pravda se ptá po příčině. Svět jí vyčítá přílišnou smělost, nedostatek respektu a hlavně to, že vyvolává „nenávist, hněv, rozbroj a závist, samé sváry“. Ostatně všichni, „jak vzácný, tak sprostý,“ jí mají dost a žádají o její vyhoštění (árie Světa Příčina je tato jistá, že jsi, Pravdo, velmi sprostá). Pravda se brání: to jsou podvodná slova, nikomu neublížila ani neukřivdila, s pravdou nikdo nezabloudí a respekt málo platí proti spravedlnosti. Naopak Svět pozná brzy škodu, zažene-li Pravdu (recitativ a árie Nechť kdokoliv poví, co na mě zlého ví).

Objevuje se Politika a hned se staví na stranu Světa. Představuje mu svého zástupce politika: „Politicus, ten nic nedbá, nechť ona je lež neb pravda“, zato umí každému říkat přesně to, co chce slyšet (recitativ a árie Pravda sem, pravda tam). Svět je Politikou nadšen a rád se jí ujímá, zatímco pravdu vyhání – nepůjde-li po dobrém, ztluče ji. A kdo jí bude litovat nebo se nenaučí lichotit a lhát, ať si jde s ní (recitativ a árie Tenkráte., Pravdo, posledně upřímně obě pravím).

Zarmoucená pravda chce podat supliku ke dvoru, ale odtamtud je odmítnuta: že prý Pravda nosí oheň a mnohý s ní pohoří (arioso Resolucí je zde, ale s ní dosti zle). Obrací se tedy o příbytek ke kupcům, umělcům a řemeslníkům, ale ti se jí vyhýbají, protože s pravdou by své zboží těžko prodali (arioso I oni se vymlouvají, že takové věci mají). Uchází se o místo v hostinci, ale tam teprve nemají pravdy zapotřebí (arioso Běda, nesmím ani dýchat). Nakonec žadoní o přístřeší u sedláčka, „božího stvoření“, ale ten, třebas nevzdělaný, je „lživé stvoření od narození“ (arioso Sedláček je sice sprostý). Politika a Svět její snahy uštěpačně komentují. Kdo se drží Pravdy, nic nedostane, nikdo ho neposlouchá, na úřadě ani u soudu, v paláci ani v pastoušce nic nepořídí (árie-duet Ten, kdo s Pravdou drží, vždy všudy obdrží nic).

Pravda uznává svou porážku a dává sbohem Světu i Politice: ještě nevědí, co na ně zlého přijde, a ještě ji budou hledat. Ona se ubírá k Bohu do nebe (recitativ a árie Vale, vale, Světe můj, již od tebe půjdu). Politika a Svět si oddechnou a mnou si ruce. Ale závěrečný sbor Svět kárá, že se vypíná a považuje za moudrého, jenže Boha neošidí a Pravda Páně zůstane na věky (chorus Ó mizerná lásko, nestálý Světě).

(Landebork) Děj opery

Selský synek je násilím odvlečen k landeborskému vojsku, aby tam se svým koněm sloužil jako přípřež. Snaží se přesvědčit landeborského soldáta, aby ho pustil domů, že mu zaplatí, ba na hody ho pozve a zahrát mu dá. Ale Landebork nemluví hanácky a on německy, takže je mezi nimi těžká domluva (recitativ Ach, nastojte, co se děje). Smutně se loučí s nepřítomným tatíčkem, matičkou a celou Hanou (árie Kdebes mě, tatičko milé, veprovodil)

Matka naříká a vypráví otci, co se seběhlo. Otec však ze zásady nevěří ničemu, co slyší od žen, a proto jde ověřit matčino tvrzení do hospody mezi muže (recitativ Ach, já matka zarmoucená). Matka zatím naříká nad tím, jak se synovi povede – ani takového ošacení, ani takového jídla, jaké měl doma, se u vojska nedočká, ba snad mezi samými Němci zapomene rodnou hanáčtinu (árie Ach, kolekrát sebě přepominám).

Otec se mezitím přesvědčil, že matka mluvila pravdu, a soptí na Landeborka. chce na něho zburcovat celou dědinu, ale pan rektor mu to vymlouvá. Otec i matka jej jako učeného člověka prosí, aby Landeborkovi napsal psaní a vymohl jim syna zpět. Ale rektor tvrdí, že tady nic nepomůže, leda snad paní Fortona, ale vzdálí se dříve, než se překvapení rodiče vyptají, kde by tuto paní našli (recitativ Přece te, ženo, dobře máš). Otec znovu láteří na Landeborka, kterému prý snad i Praha zavoněla a který by chtěl být českým králem. Však ještě za všechno zaplatí, z Čech ho potupně vyženou – nemá dráždit „Lva, mocné zvíře“ (árie Ještě všem dňom konec néni).

Rektor se vrací a utěšuje otce, aby nezoufal – snad budou mít syna brzy zpátky. Jeden student mu přinesl zprávy, že Landebork couvá a že z jeho vojska hodně vojáků utíká. Matka a otec chtějí najít onu paní Fortonu, která by jim mohla pomoci, a na to rektor vysvětluje, kdo to vlastně je (recitativ Co, sósedo, co děláte). Vypráví, jak slepá Fortona občas přeje nehodným, ale jen dočasně, „nebo Fortona bez Boha málo plati, je obohá“. Tak i Landeborkovi koleknáct let sloužila ale teď jej opustí (Fortona slepá chodila).

Otec je spokojen, ale matka stále pláče. Tu se objeví pohřešovaný syn. Rozradostněným rodičům vypráví, že Landeborka v Čechách porazili husaři tak., že utíkal domů, a i on nemeškal a namířil na rodnou Hanou. Všichni přejí uštěpačně Landeborkovi šťastnou cestu z českých zemí (árie Šťastnó cesto a mokré dešť tobě vinšojeme).

Rektor, otec a matka se vyptávají syna, jaké to u Landeborka bylo. Rektor připomíná, jak Hanák nerad opouští rodný kraj – „ož dež on za homna vejde, honem se ptá, dobře-le de“. Syn přisvědčuje až k Olomouci to bylo dobré, ale pak byli samí Němci a samé neúrodné hory. Rektor vysvětluje, že Landebork má doma samou neúrodnou zem, proto má také takový zálusk na Hanou (recitativ Jakpak ses tam, senko, mival). A syn furiantsky zpívá o tom, že na Hané se strojí hody, ale Landebork na ně není zván, a kdyby přece přišel, hned ho poženou kosami (árie Na té našé Hané bodó hode slavné). Pak pokračuje ve vyprávění, jak mašírovali k Chotné Hoře, a tam alespoň lidu rozuměl a Čechy se mu zalíbily. Nicméně jeho vojsko tam dost zkusilo od pandurů a od uherské jízdy, konečně pak bylo poraženo u Prahy, kde je císařské oddíly rozehnaly – a tam se také synovi podařilo zběhnout (recitativ Jakpak belo, slešiš, dále?). Otec se raduje a zpívá posměšně o Landeborkovi (árie Tošim se ti, Landeborko, zle daře).

Otcovu radost nad Landeborkovou porážkou rektor mírní a připomíná, že nepřítel nezůstane na pokoji a domůže se pomoci od Francouze nebo od Hanobra. Ale rektor se domnívá, že rakouský dům má větší vojenskou sílu a mohl by třeba i na Hané nabrat „chlapu jako slone“ a s nimi Landeborka znovu porazit. I matka se domnívá, že paní královně síla nechybí (recitativ Tak teda jož je po změtě). Chválí rakouský rod, který vládne odedávna a přečkal i Turka, takže ještě nepochybně dobude zpátky, co mu Landebork pobral (árie Dum rakóské dávno stoji). Závěrem se všichni znovu vysmívají Landeborkovi, který se chtěl stát pánem celého světa, a teď musí utíkat (chorus Ó, radost veleká, hej, Hanáci, zhuro!).

taras

K uvedení opery se odhodlalo kyjevské avantgardní divadlo Molodyj Teatr, které v Kyjevě za 1. světové války založil významný divadelník Les Kurbas; k opeře byly již vyhotoveny dekorace, když divadlo vyhořelo při dobývání Kyjeva Děnikinem a z uvedení opery sešlo (samotný divadelní soubor brzy poté zanikl).(getman)

Opožděnou premiéru tak Taras Bulba slavil až 4. října 1924 v operním divadle v Charkově (tehdejším hlavním městě sovětské Ukrajiny). Instrumentace opery byla v té době nezvěstná a v literatuře dlouho převládal názor, že Lysenko operu – ktzeré neměla vyhlídku na brzké provedení – vůbec neistrumentoval. (Ve skutečnosti Lysenko partituru vypracoval a předal k vydání kyjevskému nakladatelství Leon Idzikovskyj, od něhož ji roku 1919 odkoupil lvovský řeckokatolický metropolita Andrej Šeptyckyj; z jeho pozůstalosti se dostala do hudebních sbírek Lvovské veřejné knihovny.(Getman)) Podle klavírního výtahu tak instrumentaci pořídil dirigent L. Štejnberg, kerý rovněž řídil premiéru. V téže redakci se opera hrála v Kyjevě (1927) a pak v Oděse (premiéra 16. října 1928 na zahájení zimní sezóny).(Oděsa - Ostrouchova) V roce 1932 se konalo rovněž první nastudování opery mimo Ukrajinu, a to v Tbilisi. Zasloužil se o ně gruzínský skladatel a dirigent Zakaria Paliašvili, oplátkou za uvedení své opery Absalom a Eteri v Charkově o rok dříve.( – že to byla stejná redakce)

Jak píše S. Jekelčyk, „několik pokusů o přepracování jediné ukrajinské klasické historické opery, Lysenkova Tarase Bulby (1890), nevyústilo v takový divadelní tvar, který by byl jak ideologicky pravověrný, tak oblíbený u obecenstva“.

http://www.day.kiev.ua/en/article/culture/lysenko-taras-bulba-lysenko-again

o tom, jak se revucky a ljatošynsky dostali s Tarasem 

Že v Charkově zůstal dosud na repertoáru.

100oper: - za jeho života ne, prem. 4. 10. 1924, Charkovské operní divadlo Později komp. L. N. revuckyj a B. N. Ljatošynskyj + básník M. Rylskyj - povídka využita jen zčásti, opera končí smrtí Andrije - avšak zavedeny nové epizody, rozšířeny polské scénym zavedena postava lidového zpěváka – kobzara - charakter hlavního hrdiný – mužný patriot – blízký literárnímu vzoru

- "Nejlepší stránky opery jsou svázány s vyobrazením hrdinného zápasu mužného a volnomyslného kozáctva.! svérázné národní charaktery, barvité žánrové obrazy, poetické obrazy přírody Ouverturu zankončenou nápěvem Zasvistali kozačeňki napsal L. N. Revuckyj

(Oděsa - Ostrouchova) V Oděse 16. října 1928, po Charkově a Kyjevě, otevřela zimní sezónu; další inscenace 1971(Oděsa - Ostrouchova)

Gozenpud - 5 dějství (7 obrazů)

• 1. verze, instr. L. Štejnberg: Charkov, 4. října 1924, dir. L. Štejnberg

- Oděsa 1929, Tiflis 1932 - redakce L. Revuckého, orch. B. Ljatoeinskij, M. Rylskij – kyjev 27. dubna 1937 - 2. varianta kyjev 28. dubna 1939 - 3. varianta s novým finále kyjev 7. listopadu 1946 definitivní varianta s dalšími opravami kyjev 23. března 1955 - lysenko pracoval 1880-1890, neorchestroval - Štehjjnberg pouze instrumentoval - drhá verze obohatila operu - v první verzi jednou z ústředních osob Andrij, kulminací děje jeho smrt, podrthla ji árie Ostapa oplakávajícího bratra - z toho i z jiných příčin bylo nutné změny, zlepšující dramaturgii - nová přepracována ouvertura, do níž zapojena lidová píseň Zasvistali kozačeňki, ve 3. dějstvé chorovoje voploščenije, druhá píseň kobzara, nově napsány dva obrazy: po potrestání Ostapa a finále – upálení Tarase (v autorské verzi končí šturmem poslké pevnosti) - lysenkovo dílo: vrchol rozvoje klasické ukrajinské opery, velký vliv ruské hudby (Glinka, Musorgský, RK). V hudbě dramatičnost událostí, ghrdinský patos osvobozenesckéhom boje - autor znalec ukrajinského folklóru, velmi využilo lidovou píseň - v dramaturgii velké místo zabírají sborové scény. - mezi představiteli M. Donec a jiní - seznam jiných děl o Tarasovi:

Rožok: kyjevské inscenace také 1981, 1992 Kuzyk: kyjevské inscenace 1927 (15. žovtna), 1929, pravobřežní i levobřežní 1928, charkovaká nová 1934 Sorulska: 1964 klavír; Charkov 1956?

-

- druhá piе - День України

http://books.google.be/books?id=IzSEEqjp9vUC&pg=PA146&lpg=PA146&dq=lysenko+taras+bulba&source=bl&ots=1roMFWBmT2&sig=uVn3aCMRQZcgVMu7g5odmBdanxY&hl=cs&sa=X&ei=F4VRU_jtAaLA7Abm-YDwCw&ved=0CCUQ6AEwADhQ#v=onepage&q=lysenko%20taras%20bulba&f=false Stalin's empire of memory: Russian-Ukrainian relations in the Soviet historical imagination. Serhy Yekelchyk University of Toronto Press Incorporated, 2004, Toronto Buffalo Londom. 0-8020-8808-2 s. 146 several attempts to rework the only Ukrainian classical historical opera, lysenko's Taras Bulba (1890), had not resulted in the kind of spectacle that was both ideologically sound and popular with the public. Kornijčuk a Wasileeska, napsali libreto za dva měsíce na Kornijčukově dřívější hře, ale zdůraz%noval touhu Ukrajinců po sjednocení s Rusy 1st draft 27. ledna 1950, v únoru první předegrávka před Výborem pro umění, v srpnu konečná verze - velká historická opera, citace "Slava" z Ivana Susanina premiéra leden 1951 triumf 4x v průběhu "dekády" vve Velkém divadle. Pravda_ dostatečnš nepotrétoval polskou šlechtu, chyběla bojová scéna 20. července 1951 Pravda, úvodník: "O opeře Bohdan Chmelnický": s. 147 nehovoří o nacionalismu ani nevyžaduje větší zpodobnění Rusů, ale chybí popis nepřátel, popis utrpení mas, bitvy, a pouze jeden duet - teprve ukrajinští ideologové dodali, že chybí více prohloubení rusko-ukrajinského přátelství leden 1952 K+W upravili libreto, ale řada diskusí v různých grémiích vedla k dalším revizím: - doplěnn nový akt 1 scene 1 (utrpení lidu) akt 2 scene 2 polish gentry a kozácký útok - doplněný celý 4. akt perejaslavská rada že prý "the word Ukraine was used too often" sbor "Sláva Bohdanu Chmelnickému" na konci změněn na "Sláva ruskému lidu"

147-149 Záporžec za Dunajem, 1948 ruské libreto bylo zakázáno a roku 1951 vytvořeno nové (pro Stanislavký a N-D divadlo), které bylo hráno v ruských divadlech: zde byla mimo jiné doplněna záporná postava kozáka Prokopa, Turkové byli vykresleni v mnohem zápornějším světle a osvobození kozáků nepřinesl turecký sultán, ale ruský vyslanec. Na Ukrajině se ale hrála původní, byť v detailech ideologicky upravená verze.

Litevská opera

Litevská opera jako samostatná národní škola opery vznikla v ochotnickém prostředí na počátku 20. století, její profesionální rozvoj však začal až po dalších třech desetiletích. Tradice tohoto žánru přitom na Litvě sahá již do první poloviny 17. století, kdy italskou operu přinesl do Vilniusu král Vladislav IV. Vasa. Poté byla pěstována na šlechtických dvorech a od konce 18. století působila veřejná divadla hrající i operu ve Vilniusu a Klaipėdě. Až do vzniku samostatné Litvy hrály profesionální soubory v jazycích společenských elit a obyvatel měst – italštině, francouzštině, němčině, polštině či ruštině – ne však v litevštině.

Za první litevskou operu je považována Birutė od Mikase Petrauskase z roku 1906, ale definici opery více vyhovuje až jeho Eglė, královna užovek z roku 1924, i když obě mají ještě mluvené dialogy. Za litevskou národní operu je označována historicko-romantická opera Gražina Jurgise Karnavičiuse z roku 1933. Mezi první litevské skladatele patří také Antanas Račiūnas (pohádkové Tři talismany) a Stasys Šimkus (vesnická komedie Pagirėnai).

Po druhé světové válce v Litvě dlouho převládal sovětským režimem preferovaný tzv. socialistického realismu v podobě konzervativní romantické hudby s litevskými folklórními prvky a většinou s historickými tématy národního a třídního boje. Oblibu diváků si dosud uchovaly historické drama Pilėnai Vytautase Klovy a lyričtější Dalia Balyse Dvarionase, obě z druhé poloviny 50. let. Až od 70. let 20. století mohli skladatelé volit ideologií nezatížená témata i moderní hudební vyjadřování, například Vytautas Barkauskas (Legenda o lásce) nebo Eduardas Balsys (Cesta do Tylže).

Litevská operní tvorba po znovuzískání samostatnosti roku 1990 přes ekonomické problémy vykazuje značnou dynamiku a námětovou i stylovou šíři. Mezinárodní pozornost získal Bronius Kutavičius svou operou Medvěd, širším posluchačským vrstvám přístupnější díla tvoří Giedrius Kuprevičius (Prusové), mezi další představitele patří Algirdas Martinaitis, Vidmantas Bartulis, Audronė Žigaitytė-Nekrošienė, Jonas Sakalauskas nebo Lina Lapelytė.

Nejvýznamnější operní scénou Litvy je Litevské národní divadlo opery a baletu (Lietuvos nacionalinis operos ir baleto teatras). Bylo založeno roku 1920 v Kaunasu, od roku 1948 působí ve Vilniusu a od roku 1974 sídlí ve stávající budově. Operní představení pravidelně pořádají také Kaunaské státní hudební divadlo, Klaipėdské státní hudební divadlo a Panevėžyské hudební divadlo. Řadu experimentálních děl uvádí festival komorní opery Akce nové opery (Naujosios operos akcija, NOA), staré hudbě se věnuje projekt Divadlo barokní opery. Od roku 1956 působí také Litevská opera v Chicagu.

Počátky opery v Litvě; opera polská německá a ruská

Podobně jako v jiných zaalpských zemích jsou počátky opery v Litvě svázány s panovnickým dvorem, a to velmi brzy, již v první polovině 17. století za panování polského krále a litevského velkoknížete Vladislava IV. Vasy. Ten se již jako korunní princ seznámil ve Florencii s operou a poté, co se roku 1632 stal králem, vytvořil u svého dvora stálý italský operní soubor. Často se zdržoval ve vilniuské velkoknížecí rezidenci a tam také měla 4. září 1634 premiéru první opera na litevském území. Nazývala se Únos Heleny (Il ratto di Helena), libreto napsal Virgilio Pucitelli a skladatelem hudby byl nejspíše kapelník královy operní společnosti Marco Scacchi. U Vladislavova dvora ve Vilniusu se hrály i další opery, doloženy jsou Andromeda (1644) a Oklamaná Kirké (Circe delusa, 1648). Po Vladislavově smrti roku 1648 operní soubor zanikl. Vilnius byl postižen válkami s Ruskem, zejména dobytím a vypleněním roku 1655, kdy byl rozbořen i velkoknížecí palác, a fakticky přestal sloužit jako jedno z rezidenčních měst polsko-litevského soustátí.

Úlohu zeměpanského divadla v 18. století částečně převzala soukromá divadla na sídlech litevských šlechtických magnátů, která se však nacházela mimo dnešní území Litvy. Radvilové/Radziwiłłové provozovali divadlo v Ňasviži, Ogińští ve Slonimi, Tiesenhausenové v Grodně, Sapiehové v Ružanech a Dzjarečyně; tato divadla uváděla někdy i opery v italštině, francouzštině nebo polštině. Ve Vilniusu, kde od roku 1579 existovala jezuitská univerzita, ale též v jezuitských kolejích v Kaunasu, Kražiai, Žodiškė a Pašiaušė operu částečně nahrazovaly školské hry s hudbou.

Teprve na sklonku 18. století vznikají ve městech veřejná divadla provozovaná soukromými společnostmi. Roku 1785 se po jedné sezóně v Grodně usídlilo ve Vilniusu divadlo Wojciecha Bogusławského, považovaného za zakladatele polského divadla. Jeho soubor hrál nejprve jen činohru, ale brzy se rozrostl o orchestr i zpěváky a mohl dávat nejen populární polské singspiely, ale i skutečné opery (první byla roku 1786 Mozartova Figarova svatba). V následujících letech hostovaly ve Vilniusu s přestávkami různé společnosti, většinou polské, ale i francouzské a italské. Pokus o vytvoření stálého polského souboru ztroskotal roku 1818, ale po úspěšném hostování německého divadla z Klaipėdy roku 1820 zde roku 1824 vzniklo stálé německé divadlo, které hrálo hojně i operu, a to až do roku 1844. V letech 1844–1864 zde působilo polské divadlo, ačkoli některé kusy muselo hrát v ruštině. V této době ve Vilniusu působil zakladatel polské opery Stanisław Moniuszko a právě v tomto městě měla roku 1848 koncertní a 24. února 1854 i scénickou premiéru jeho Halka, považovaná za polskou národní operu. Po polském povstání roku 1863 nastoupila nová vlna rusifikace a na konci sezóny 1863/64 bylo polské divadlo ve Vilniusu rozpuštěno. Od roku 1864 místo toho ve městě působilo stálé ruské divadlo, nejprve činoherní a od roku 1869 i operní. Za všech těchto jazykových režimů mělo vilniuské divadlo při kolísající úrovni vesměs provinční ráz – zpestřovaný hostováním souborů i sólistů z jiných měst – a až na Moniuszka nemělo v operní tvorbě vztah s autorskými osobnostmi. Divadlu chyběla moderní vlastní budova, od roku 1845 hrálo v prostorách městské radnice.

Z roku 1785 (podle jiných zdrojů 1775) pochází i první zmínka o divadle v Klaipėdě (Memelu). S různými přestávkami hlavně v prvním půlstoletí své existence zde německé divadlo působilo až do roku 1944. Činoherní, singspielová i operní představení zde hrály při svých zastávkách německé společnosti především na cestě mezi dvěma významnými divadelními centry, Královcem a Rigou. Roku 1820 bylo otevřeno první kamenné divadlo a zahájen stálý provoz pod ředitelem J. G. Heckertem. Od roku 1826 činnost divadla zaštiťovalo měšťanské sdružení Concordia, které uspořádalo například hostování královecké opery v létě 1836 s Richardem Wagnerem jako dirigentem. Po vyhoření roku 1854 byla nová budova otevřena roku 1870. Udržení divadla v provozu bylo obtížné a nákladěné, proto od poloviny 19. století až do roku 1904 fungovalo organizační spojení mezi divadly v Klaipėdě a v Tylži, kde probíhala část sezóny, případně též v Insterburgu a Gumbinnenu. Operní a později též operetní repertoár představoval menšinu, už proto, že divadlo nemělo vlastní orchestr a využívalo jen malou městskou kapelu, případně posílenou hudebníky z posádkových kapel německého vojska.

V Kaunasu se profesionální divadlo hrálo poprvé roku 1844. Roku 1892 zde bylo otevřeno výstavní městské divadlo, které však nemělo vlastní soubor, nýbrž v něm hrály putovní divadelní společnosti nebo hostovala jiná divadla, zejména vilniuské.

Počátky litevské opery – Mikas Petrauskas

Pro vznik tradice operní tvorby v litevském jazyce nebyly až do počátku 20. století předpoklady. Operní žánr klade ze všech divadelních i hudebních forem největší autorské, interpretační i provozní nároky. Novověký litevský národ však dlouho sestával v drtivé většině z venkovského obyvatelstva a chyběly mu elity šlechtické, měšťanské i akademické, které by litevskou operu tvořily nebo podporovaly. V době vzniku veřejných divadel navíc tvořili litevští mluvčí ve větších městech jen malý podíl obyvatelstva, a tudíž i divadelního publika. Národní uvědomění, které zvolna narůstalo od počátku 19. století, vedlo k první literární a hudební činnosti v litevském jazyce, ale její rozvoj narážel na rusifikační politiku carského režimu. Ta se zostřila zvláště po rolnickém povstání roku 1863; v následujícím roce byl zakázán tisk jakýchkoli knih a časopisů v litevštině i divadelní nebo hudební představení v tomto jazyce. (Zatímco zákaz tisku mohlo být obcházen publikační činností na území Pruska, v tzv. Malé Litvě, u divadla to přirozeně možné nebylo.) Carská cenzura potírala i díla s litevskou tematikou – například opery Barbara Radziwiłłówna a Mindowe polského skladatele Henryka Jareckého.

Za těchto okolností byly pro první okruh litevských skladatelů kolem M. K. Čiurlionise (1875–1911) úvahy o litevské opeře nutně pouze teoretické. Na provedení nemělo naději ani první litevské libreto, které napsal významný básník Maironis roku 1895 – Co je spása? (Kame išganymas?). Teprve počátkem 20. století se zákaz litevské umělecké činnosti zmírňoval a roku 1904, v předvečer první ruské revoluce, byl zrušen. Ihned vznikla řada litevských kulturních institucí, mezi nimi sbor Vilniaus Kanklės. Jeho první sbormistr Mikas Petrauskas (1873–1937) se stal i zakladatelem litevského hudebního divadla.

V letech 1901–1906 studoval Petrauskas na Petrohradské konzervatoři, mj. u N. A. Rimského-Korsakova. Zde začal jako první skládat operety na litevské texty – Kominík a mlynář (Kaminkrėtys ir malūnininkas, 1903) a Adam a Eva (Adomas ir Ieva, 1905). V roce 1906 pak na text Gabrieliuse Landsbergise-Žemkalnise napsal své první významné dílo Birutė, které 6. listopadu 1906 v sále vilniuské Filharmonie, díky financování ze soukromých zdrojů, pod řízením skladatele předvedl Vilniaus Kanklėsa a sólisté, mezi nimi i Mikasův bratr Kypris Petrauskas.

...(Biture)

Birutė je zejména v litevské hudební historiografii označována za první litevskou operu. Zahraniční muzikologové jsou opatrnější, protože tato charakteristika není zcela přesná. Dvanáct zpěvních čísel je rozprostřeno do poměrně obsáhlého mluveného textu, některé hlavní úlohy – jako kníže Kęstutis – jsou pouze mluvené. Proto například Neefová, Schreiber nebo Groveova encyklopedie opery hovoří o činohře se scénickou hudbou, byť rozsáhlou. Samotný Petrauskas ostatně neoznačoval Birutė za operu, nýbrž za „melodrama“ (čímž rozuměl kombinaci činohry a hudby). Sám za první litevskou operu označoval nikoli Birutė, ale své následující dílo s názvem Senoseč (Šienapjūtė, 1910), které hudební věda naopak vesměs považuje za operetu. V každém případě měla Birutė pro vývoj litevské opery zakladatelský význam, i když nenašla bezprostředně následovníky. Sám Petrauskas, který se zapojil do revolučního hnutí v letech 1905–1906, byl v roce 1907 nucen prchnout před zatčením a přes Švýcarsko se dostal do Spojených států amerických.

V americkém prostředí pokračoval Petrauskas ve skladatelské i hudebně-teoretické práci. Organizoval zde život početné litevské vystěhovalecké obce a napsal a nastudoval s jejich amatérskými tělesy vedle Birutė přes tucet dalších operet. Protože sloužily k udržování národního povědomí, využíval v nich na rozdíl od své prvotiny lidové nápěvy. Současně od roku 1910 do roku 1924 pracoval na svém posledním a nejvýznamnějším díle, pohádkové opeře Eglė, královna užovek (Eglė žalčių karalienė). Premiéru měla 30. května 1924 v operním divadle v Bostonu v podání litevských ochotníků. V šesti obrazech je zde vyprávěna litevská pohádka o dívce Eglė, která se vdá za Žilvinase, krále užovek a vládce mořské říše. Žijí šťastně a mají děti, ale po patnácti letech zatouží Eglė navštívit své příbuzné, kteří ze žárlivosti lstí Žilvinase zahubí. Eglė se svými dětmi se pak promění ve stromy. Z Petrauskasova hudebně-dramatického díla lze Eglė nejspíše označit za skutečnou operu, i když stále obsahuje mluvené dialogy.

Petrauskas se vrátil do Litvy na návštěvu v letech 1925–26 a definitivně v roce 1930. I když jeho operety hrály mezi ochotníky, do hudebního života Litvy už nezasáhl. Renata Varanavičiūtė hodnotí jeho dílo takto: „Jeho opery a operety, napsané na triviální libreta, používají nejprimitivnější formy dramatického vývoje, v nichž se dialogy a mluvené výstupy střídají se zpěvními čísly a orchestrálními mezihrami. S harmonickým slovníkem často omezeným na pár základních harmonických funkcí Petrauskas jen málo zužitkoval melodické vzorce a módy charakteristické pro litevskou lidovou hudbu.“ Petrauskasovy opery a operety byly ostatně všechny psány pro ochotnické provozování, nikoli pro profesionální soubory, a proto, pokud byly později uváděny – což se přes Petrauskasovu pověst jako zakladatele litevského hudebního divadla nedělo často – dělo se tak v podstatných hudebních úpravách. I Eglė byla kaunaským operním divadlem uvedena až po skladatelově smrti roku 1939, a to v přepracování Jonase Dambrauskase.

I když Petrauskasova díla nezaložila přímo domácí tradici, vykazují mnohé charakteristiky litevské opery celého 20. století. Námětem jsou buď litevské dějiny, často s připomenutím pohanských kořenů (Litva přijala křesťanství jako poslední stát v Evropě), přičemž historickým nepřítelem jsou Germáni, zatímco konflikty s Poláky nebo Rusy v litevské opeře tematizovány nejsou; anebo je námět vzat z litevských pohádek a pověstí.

Birute: opera, boj proti křižákům jako předobraz boje proti carismu, financováno soukromě melodrama, 12 zpívaných epizod, mluvené dialogy Egle - vznikla v letech 1910–1923, premiéra 30. května 1924 v Bostonu, 1924 též vyšel klavírní výtah, obsah

Litevská opera v letech 1918–1944

Již v září roku 1915 obsadilo litevské území Německo. Počátkem roku 1918 vyhlásila Litva pod patronací Německé říše svou samostatnost. Vilnius, který byl zpočátku součásti nového litevského státu, byl v dubnu 1919 a definitivně v říjnu 1920 obsazen Polskem. V lednu 1923 naopak Litva obsadila původně německou Klaipėdu, která se od roku 1920 nacházela pod správou Společnosti národů.

Tyto politické události měly přirozeně dopad na divadelní život. Ruská opera ve Vilniusu již s německou okupací zanikla. Po připojení Vilniusu k Polsku zde sice bylo obnoveno polské divadlo, ale pouze činoherní. Rovněž německé divadlo v Klaipėdě se ocitlo v obtížném postavení: odtržení regionu od Německa a zejména připojení k Litvě znamenalo konec společného provozu s divadlem v Tylži a mnohé překážky pro hostování německých umělců. I když divadlo získávalo nadále příspěvky od německých míst, za nepřítomnosti vojenské kapely a po zániku amatérského symfonického orchestru roku 1924 bylo nuceno omezit se prakticky na činohru, jen občas střídanou operetou. Dosavadní tradice operního divadla v Litvě tak byla na obou místech přervána.

Zcela nově vzniklo naopak litevské operní divadlo. Vzniklo z iniciativy Litevského uměleckého sdružení (Lietuvių meno kūrėjų draugija), zejména pak již slavného operního pěvce Kiprase Petrauskase (bratra Mikase Petrauskase) a skladatele Juozase Tallata-Kelpši. 31. prosince 1920 pak v budově kaunaského městského divadla proběhlo první operní představení v litevštině – Verdiho Traviata (silvestrovské představení Traviaty je dosud v Litvě tradicí). Činnost souboru pod názvem „Operos vaidykla“ (Operní scéna) zaštiťovalo nejprve Litevské umělecké sdružení, roku 1922 bylo postátněno a přejmenováno na „Valstybės opera“ (Státní opera) a roku 1925 bylo sloučeno se státním činoherním divadlem působícím téže budově pod názvem „Valstybės teatras“ (Státní divadlo). Zcela nově utvořená instituce poměrně rychle získala vysokou úroveň a ve 30. letech se již mohla úspěšně prezentovat v zahraničí.

Vedle Kaunasu se rozvíjel hudebně-divadelní život v litevském jazyce především v Klaipėdě. Již roku 1922 zde litevští amatéři sdružení ve sboru Aida předvedli jako první představení operetu Mikase Petrauskase Consilium facultatis a roku 1928 žáci konzervatoře nastudovali i jeho Birutė s klavírním doprovodem a o něco později i Gounodova Fausta. Do Klaipėdy pořádalo pravidelné zájezdy i vilniuské divadlo. V roce 1933 začali ochotníci připravovat vytvoření stálého operního souboru, který se poprvé představil 8. prosince 1934 premiérou Traviaty. Jeho druhá inscenace – Faust – však byla i poslední. V atmosféře hospodářské krize litevská vláda roku 1935 zrušila dotace klaipėdské opeře a ta zanikla.

Dalším divadelním centrem byl Šiauliai. I zde byla již roku 1925 ochotníky nastudována Birutė a další Petrauskasova opereta Kominík a mlynář (Kaminkrėtys ir Malūnininkas) a roku 1931 zde vzniklo profesionální divadlo, jako druhé v Litvě. Roku 1935 přesídlilo do Klaipėdy. Na jeho programu se vyskytovaly i operety.

Ačkoli kaunaské operní divadlo dosáhlo brzy po svém vzniku dobré interpretační úrovně, dlouho nemohlo zcela plnit svou roli národní instituce, protože postrádalo domácí repertoár. Již jako druhou inscenaci uvedlo Petrauskasovu Birutė, ale na nemohla skutečně profesionální dílo nahradit. Stejně tak ostatní Petrauskasova díla, z nichž divadlo uvedlo pouze Eglė, a to až roku 1939, tedy po skladatelově smrti a navíc podstatně přepracovanou Jonasem Dambrauskasem. Žádný ze skladatelů litevské národní školy však v první dekádě samostatnosti operu nenapsal. Tohoto úkolu se nakonec úspěšně zhostil skladatel, který stal mimo její řady: Jurgis Karnavičius (1844–1941).

Karnavičius pocházel z litevské právnické rodiny, od mládí však žil v Petrohradě, kde vystudoval práva a především konzervatoř, kde byl žákem Rimského-Korsakova, Glazunova a Ljadova a kde po absolvování roku 1912 sám vyučoval. Po nastolení sovětské vlády byl jmenován profesorem a působil ve skladatelských organizacích, ale roku 1927 se rozhodl vrátit do rodné Litvy. Tam nebyl hudebními ani politickými kruhy přijat příznivě – litevštinu se teprve musel naučit (v jeho rodině se hovořilo rusky), byl odezírán z prosovětských názorů a jeho hudba byla označována za příliš závislou na ruské klasické tradici. Karnavičius se však pustil do studia lidové hudby a na výzvu ředitele státního divadla, v jehož orchestru hrál na violu, napsal operu n libreto mladého básníka Kazyse Inčiūry s názvem Gražina. Legendární námět z litevské historie byl vzat ze stejnojmenného eposu Adama Mickiewicze: Za vlády knížete Vytautase (počátek 15. století) se nespokojený vévoda Liutauras spojí s německými rytíři, kteří napadnou Litvu, ale jeho žena Gražina v přestrojení za svého manžela převezme velení nad vojskem a vede je do vítězné bitvy, v níž sama padne. Liutauras, kterého přemohly výčitky svědomí, se sám inkognito zapojil do bitvy po boku své choti. Při jejím pohřbu veřejně vyjeví svou vinu a upálí se na Gražinině pohřební hranici.

Gražina měla premiéru 16. února 1933, k 15. výročí vyhlášení litevské samostatnosti, a veřejnost ji přijala s nadšením. Jako „první litevská národní opera“ se stala trvalou součástí repertoáru a e ve své vlasti nejznámější a nejhranější litevskou operou, ačkoli do zahraničí – vyjma Litevskou operu v Chicagu – nepronikla. Zásluhu na tom má přístupná, ale umělecky profesionální novoromantická hudba s velkým podílem citátů litevského folklóru – až 40 lidových melodií – i vlastenecký a etický patos díla. Dobová kritika nepříznivě reagovala na „ruskost“ Karnavičiusovy hudby, která skutečně nese nezanedbatelný vliv především Rimského-Korsakova. Nedostatky jsou však spíše nedokonalá dramatická struktura a psychologické vystižení postav. Jimi trpí libreto i hudba, která rozsáhlými scénami s lidovými písněmi a tanci nedramatický děj dále rozřeďuje.

Po úspěchu Gražiny Karavičius napsal ještě další operu s námětem z litevských dějin: Radvila Perkūnas (premiéra roku 1937). Jejím hlavním hrdinou je známý litevský státník a vojevůdce Kristupas Radvila (Krzysztof Mikołaj Radziwiłł), který je konfrontován s vnějšími protivníky (Moskvané, Švédové), ale i s polskými nepřáteli litevské autonomie v rámci polsko-litevské unie.

Druhým litevským operním skladatelem se stal Antanas Račiūnas (1905–1984), mladý skladatel západního školení. I jeho hudba je ve stylu novoromantismu, ale spíše středoevropského než ruského; je rovněž prostoupena litevským folklórem, a to ústrojněji než u Karavičiuse. První Račiūnasovou operou byla symbolistická pohádka Tři talismany (Trys talismanai) a měla premiéru roku 1936. Kritika ji všeobecně přivítala jako významné dílo. Stejně jako Račiūnasova následující, nikdy neprovedená opera Jantarové pobřeží z roku 1940 však byla během druhé světové války zničena.

Gražina Gražina první významná národní opera; napsána v letech 1931-32; Radvila Perkūnas 1937; Glinka Ruslan a Ludmila, národní kolorit

Druhá světová válka

Druhá světová válka znamenala pro Litvu několikanásobnou okupaci. Jako první obsadilo již v březnu 1939 Německo Klajpėdu s okolím. V říjnu okupoval Sovětský svaz východní Polsko a předal Litvě Vilnius s okolím, ale v červnu 1940 Litvu okupoval a vzápětí připojil jako jednu ze svazových republik. V červnu 1941 vystřídala sovětskou okupaci německá až do června 1944, kdy Sovětský svaz dobyl Litvu zpět. Všechny tyto zvraty měly dramatické dopady na všechny aspekty litevského života včetně divadelního provozu a tvorby.

Klajpėdu opustilo litevskojazyčné divadlo (odstěhovalo se zpět do Šiauliaie), zato u německého divadla byl znovu utvořen orchestr. To však nestačilo k obnovení operního provozu, až na některá hostování, a divadlo nabízelo především zábavněhudební (operetní) program. Na zbylém litevském území Sovětský svaz bezprostředně po převzetí moci začal provádět reorganizaci divadel podle sovětského vzoru. Státní divadlo v Kaunasu, které bylo dosud čtyřsouborovým (opera, činohra, opereta, balet) divadlem středoevropského typu, bylo rozděleno. Vzniklo tak samostatné Státní divadlo opery a baletu Litevské SSR a vedle toho Státní hudební divadlo pro opereta u Státní dramatické divadlo pro činohru. K plánovanému přesunu opery do nového hlavního města Vilniusu prozatím nedošlo, přesto zde za německé okupace v letech 1941–1944 působil samostatný operní soubor, i když za obtížných podmínek.

Přes tyto změny udrželo hlavní operní divadlo v Kaunasu až do roku 1944 běžný provoz. Počet představení o premiér však značně poklesl. Největší význam mělo nastudování další litevské opery, díla významného skladatele Stasyse Šimkuse (1844–1941) Pagirėnai. Je to komická opera odehrávající se na venkově, kde mladý pár prosadí svou lásku proti intrikám zámecké paní i jejího správce. I tato opera kombinuje novoromantický styl s řadou citátů a nápodob lidové hudby; Šimkus se výslovně snažil o lidovou, „písňovou“ operu. Stasys Šimkus zemřel nedlouho před premiérou své jediné opery roku 1942. Pagirėnai měla při uvedení úspěch, ale i přes sociální námět a přístupnou, tradiční hudbu musela za sovětského režimu opustit jeviště – důvodem byl důraz na křesťanskou etiku.

Litevská opera v sovětské době do 60. let

nová operní budova otevřtena 6. 11. 1974 Klovovým Ave vita

Po druhém přivtělení Litvy k Sovětskému svazu byly řady litevských skladatelů prořídlé jak smrtí (za války zemřeli mj. Karnavičius a Šimkus), tak emigrací a následně též stalinistickými perzekucemi. Zbytek skladatelů byl v své tvorbě nucen přísně sledovat ideologické i kulturně-politické směrnice a přizpůsobit svou tvorbu stylu socialistického realismu. Podstatou tohoto stylu byl konzervativní novoromantismus nebo novoklasicismus se silným sklonem k folklorismu a s odmítáním díla druhé vídeňské školy a pozdějších experimentů západní klasické hudby. To neznamenalo velký zlom v litevské operní tvorbě, i dosavadní provedená díla byla v zásadě novoromantická a folklórně založená, ale značně to omezovalo její další rozvoj. Styl socialistického realismu převládal v oficiální operní tvorbě až do konce sovětské éry a díla avantgardnějších skladatelů se na repertoár dostávala s velkými obtížemi.

Nejtypičtějším představitelem oficiálního proudu a autorem četných režimu poplatných skladeb byl Abelis Klenickis (1904–1990), za Stalinova života tajemník Svazu skladatelů Litevské SSSR. Avšak jeho jedinou operu U Němenu (Prie Nemuno) z roku 1951 však uvedla až Lidová opera v Klajpėdě roku 1960. Umělecky významnější oficiální tvorbu této doby reprezentuje Račiūnas jako autor např. kantát Osvobozené Litvě (1945) a Kantáta o Stalinovi (1947) a oratoria Sovětská Litva (1948). Z jeho pera pochází i opera Marytė, věnovaná postavě mladé litevské komunistické partyzánky Marytė Melnikaitė, jež se ve stalinské době stala předmětem ideologického kultu (již roku 1945 jí věnoval stejnojmennou kantátu jiný čelný představitel oficiálního proudu Abelis Klenickis). Račiūnasova opera měla premiéru v září 1953, již po Stalinově smrti, a v litevské opeře představuje jediný přímý plod stalinismu. Podle skladatele a muzikologa Vladase Jakubėnase (1904–1976) v ní skladatel využil části hudby ze Třech talismanů (partitury Tří talismanů a Jantarového pobřeží byly za druhé světové války zničeny). Poslední Račiūnasovou operou se stalo Sluneční město (Saulės miestas), které mělo premiéru roku 1965. Je to historická opera o životě filosofa Kazimierza Łyszczyńského (1634–1689), popraveného ve Varšavě za ateismus; v kontextu sovětské ideologie byla součástí protináboženské propagandy. Více než vlastní tvorbou se Račiūnas zapsal do dějin litevské hudby jako učitel celých generací litevských skladatelů včetně významných operních tvůrců, jako jsou Eduardas Balsys, Vytautas Barkauskas, Jurgis Gaižauskas, Vytautas Klova, Vitolis Baumias, Bronius Kutavičius, nebo Vytautas Paltanavičius.

Ve druhé polovině 50. a v 60. letech 20. století dominoval litevské operní scéně Vytautas Klova (1926–2009); z litevských skladatelů právě on napsal dosud největší počet oper. Nevětším úspěchem se stala hned jeho první opera Pilėnai. Jejím námětem je historická událost z roku 1336 – dosud spolehlivě nelokalizovanou pevnost Pilėnai, bráněnou žemaitským knížetem Margirisem před útokem německých rytířů, se její obránci rozhodli spálit a sami zahynout v plamenech i se svým dobytkem, ženami a dětmi, než aby je nechali padnout do rukou nepřátel. Cenzura v ní prosadila některé změny v smyslu bratrství Litevců s ruským národem (v moderních produkcích vrácené), přesto byla Pilėnai chápána jako oslava vypjatého litevského vlastenectví – Beata Baubliskienė hovoří o „téměř symbolu duchovního odporu“. Tomu odpovídá i hudba spojující vliv litevského folklóru, avšak bez přímých citací, s mohutnými sborovými scénami ve stylu ruské opery 19. století, jejichž patos kulminuje v závěrečném obraze zániku pevnosti. Pilėnai se stala nadlouho součástí repertoáru, byla ve Vilniusu nastudována několikrát, roku 1994 ji hrála i Litevská opera v Chicagu a od roku 2001 se příležitostně hraje na hradě Trakai.

Po Pilėnai následovala Vaiva (1958), podle pohádky Vincase Krėvėse-Mickevičiause Perkūnas, Vaiva ir Straublys, a ideologická úlitba, opera Dcera (Duktė, 1960) o komunistických partyzánech v Litvě za druhé světové války. Druhá Klovova opera s námětem boje proti německým křižákům, tentokrát s triumfálním koncem, se původně měla jmenovat Žalgiris (tj. Grunwald), nakonec se hrála pod názvem Dva meče (Du kalavijai, 1966). Jediným Klovovým dílem bez historické a litevské tematiky je Americká tragédie (Amerikoniškoji tragedija, podle stejnojmenného románu Theodora Dreisera), která byla uvedena roku 1969 v Rize. Hrdinou poslední Klovovy opera Ave vita (1974) je Julius Janonis, litevský revoluční básník, který spáchal sebevraždu roku 1917 v 21 letech. Ve všech těchto operách se Klova přidržel přístupného, pozdně romantického stylu, který byl pro sovětskou operu té doby typický, aniž tato díla dosáhla ohlasu jeho operní prvotiny.

Jediným, zato velmi oblíbeným dílem se zapsal do dějin litevské opery příslušník Račiūnasovy generace Balys Dvarionas (1904–1972). Roku 1959 měla premiéru jeho opera Dalia o osudu jedné z dívek slavného baletního souboru, který si hrabě Antonis Tyzenhauzas (Tiesenhausen, 1733–1785) sestavil z dětí svých nevolníků a který po jeho smrti darovaly jeho dcery králi Stanislavu Augustovi. Hlavní hrdinka se vrací do své vsi poblíž Šiauliaie, aby vzburcovala rolníky k povstání proti pánům. I když má tento příběh nezbytné ideologické pozadí o útlaku lidu feudálem, převládá v něm lyrický a milostný prvek a jeho velmi romantická hudba měla úspěch u diváků, který roku 1985 stvrdila i filmová podoba opery. Vilniuské divadlo Daliu uvádělo znovu od roku 2004; je to dosud jediná opera ze sovětského období, kterou Litevské národní divadlo opery a baletu nastudovalo i po získání samostatnosti.

Roku 1959 měla premiéru i satirická opera Frank Kruk Benjaminase Gorbulskise (1925–1986) prozrazuje skladatelovo tíhnutí k operetě, jíž se Gorbulskis následně převážně věnoval. Tradiční hudební střih s řadou folklorních citací má opera Utonulá (Paskenduolė) Vitolise Baumilase (1928–1991), tragický příběh z litevské vesnice koncem 19. století: tradiční společnost zavrhne ženu porodivší nemanželské dítě, jehož otec emigroval do ciziny. Opera vznikla roku 1957 a o deset let později napsal Baumilas k 50. výročí Říjnové revoluce operu Růže kvetou rudě (Rožės žydi raudonai) podle stejnojmenného románu Alfonsase Bieliauskase, modelového díla litevské sovětské literatury.

Ke stejnému výročí vznikla i další dvě díla, která se snaží revoluční problematiku prezentovat psychologickou metodou, jako duševní přerod váhajících intelektuálů. Děj opery Zbloudilí ptáci (Paklydę paukščiai) Vytautase Laurušase (nar. 1930) se odehrává jako vnitřní účtování se životem hlavního hrdiny, litevského emigranta, který se vyhýbal politické angažovanosti a fakticky se tak stal nástrojem nacistů, v krátkém čase mezi jeho postřelením na ulici velkoměsta a následnou smrtí. Hlavním hrdinou opery Na křižovatce (Kryžkelėje) Vytautase Paltanavičiuse (1924–1994) je vědec uzavírající se před světem do své studovny, jehož vzburcuje k opuštění izolace a zaujetí politického postoje až násilná smrt jeho rodiny. Plakátovost a didaktičnost příběhů však oběma skladatelům hlubší psychologický ponor neumožnila a hudba těchto oficiálních děl nevybočuje ze schémat předchozí epochy.

Nejosobitějším a nejprogresivnějším litevským operním skladatelem tohoto období byl nejstarší z příslušníků této generace, Julius Juzeliūnas (1916–2001). I když jeho díla ze začátku 50. let jako 2. symfonie nebo balet Na břehu mořském (Ant marių kranto) vyhovovala ideologickým i estetickým požadavkům socialistického realismu, brzy změnil svůj hudební jazyk a stal se jednou z hlavních postav tzv. „pobaltského minimalismu“. Jeho díla natolik narážela na odpor oficiálních míst, že byla uvedena až se značným zpožděním. Opera Povstalci (Sukilėliai), s námětem z rolnického proticarského povstání roku 1863, vznikla k výročí Říjnové revoluce v roce 1957, ale byla na svou dobu příliš hudebně odvážná; nakonec posloužila k podobnému výročí o dvacet let později. Jeho komorní opera Hra (Žaidimas) z roku 1968 podle filozofické komedie Friedricha Dürrenmatta Nehoda (Die Panne) byla pro sovětský režim zcela nepřijatelná a dočkala se premiéry až téměř čtyřicet let po svém vzniku.

Litevská opera v 70. a 80. letech 20 století

Cesta do Tylže; psychologismus, komorní zahuštění tragického příběhu, 1999 ve Vilniusu koncertantně.

Litevská opera od obnovení samostatnosti

problémy divadel; Medvěd

Litevské opery

Název	Český překlad	Skladatel	Libretista	Datum a místo premiéry	Poznámky
Birutė		Mikas Petrauskas (1873–1937)	Gabrielius Landsbergis-Žemkalnis	6. listopadu 1906 Vilnius
Eglė žalčių karalienė	Eglė, královna užovek	Mikas Petrauskas (1873–1937)	Mikas Petrauskas	30. května 1924 Boston	2. verze (red. Jonas Dambrauskas) 15. února 1939 Kaunas
Gražina		Jurgis Karnavičius (1844–1941)	Kazys Inčiūra	16. února 1933 Kaunas
Trys talismanai	Tři talismany	Antanas Račiūnas (1905–1984)	Kazys Inčiūra	19. března 1936 Kaunas	ztracena
Radvila Perkūnas		Jurgis Karnavičius (1844–1941)	Balys Sruoga	15. února 1937 Kaunas
Pagirėnai (Kaimas prie dvaro)	Pagirėnai (Ves pod zámkem)	Stasys Šimkus (1844–1941)	Stasys Santvaras	15. února 1937 Kaunas
Gintaro krantas	Jantarové pobřeží	Antanas Račiūnas (1905–1984)	Antanas Jasiūnas		1940, neprovedena, ztracena
Vilmantė (Tėvūno duktė)	Vilmantė (Tėvūnova dcera)	Juozas Tallat-Kelpša (1889–1949)	Maironis, J. Talmanas, Kazys Inčiūra		1941, nedokončená, neprovedena
Prie Nemuno	U Němenu	Abelis Klenickis (1904–1990)	Borisas Dauguvietis, Vladas Mozūriūnas, Stasys Yla, Jonas Mackonis	1960 Klajpėda	vznik 1951
Marytė		Antanas Račiūnas (1905–1984)	Antanas Venclova, Petras Keidošius, Juozas Gustaitis	19. září 1953 Vilnius
Pilėnai		Vytautas Klova (1926–2009)	Jonas Mackonias	1. července 1956 Vilnius
Sukilėliai	Povstalci	Julius Juzeliūnas (1916–2001)	Vincas Mykolaitis-Putinas a Aldona Liobytė	29. října 1977 Vilnius	vznikla 1957
Vaiva		Vytautas Klova (1926–2009)	Juozas Gustaitis	27. dubna 1958 Vilnius
Paskenduolė	Utonulá	Vitolis Baumilas (1928–1991)	Irena Mikšytė a Petras Keidošius	1958 Kaunas
Dalia		Balys Dvarionas (1904–1972)	Jonas Mackonias	22. března 1959 Vilnius
Frank Kruk		Benjaminas Gorbulskis (1925–1986)	Vytautas Grivickas a Pranas Raščius	1959 Kaunas
Duktė	Dcera	Vytautas Klova (1926–2009)	Juozas Gustaitis	2. června 1960 Vilnius
Saulės miestas	Sluneční město	Antanas Račiūnas (1905–1984)	Jonas Mackonias	13. března 1965 Vilnius
Du kalavijai	Dva meče	Vytautas Klova (1926–2009)	Jonas Mackonias	18. října 1966 Vilnius
Kryžkelėje	Na křižovatce	Vytautas Paltanavičius (1924–1994)	Astrauskas Gediminas	3. září 1967 Vilnius
Rožės žydi raudonai	Růže kvetou rudě	Vitolis Baumilas (1928–1991)	Jonas Lapašinskas		1967, neprovedena (?)
Paklydę paukščiai	Zbloudilí ptáci	Vytautas Laurušas (nar. 1930)	Eugenijus Matuzevičius, Algimantas Kalinauskas	5. listopadu 1967 Vilnius
Amerikoniškoji tragedija	Americká tragédie	Vytautas Klova (1926–2009)	Jonas Mackonias	5. dubna 1969 Riga
Žaidimas	Hra	Julius Juzeliūnas (1916–2001)	Julius Juzeliūnas	2007 Vilnius, Kongresová hala	vznikla 1968
Buratinas	Buratino	Jurgis Gaižauskas (1922–2009)	Anzelmas Matutis	29. března 1969 Vilnius	dětská opera
Šviesos baladė	Balada o světě	Antanas Rekašius (1928–2003)	Antanas Drilinga	1970 Kaunas	opera-oratorium
Ave vita		Vytautas Klova (1926–2009)	Juozas Nekrošius	6. listopadu 1974 Vilnius
Legenda apie meilę	Legenda o lásce	Vytautas Barkauskas (nar. 1931)	Vlada Mikštaitė	29. března 1975 Vilnius
Marių paukštė	Mořský pták	Jurgis Juozapaitis (nar. 1942)	Sigitas Geda	28. června 1979 Vilnius
Kelionė į Tilžę	Cesta do Tylže	Eduardas Balsys (1919–1984)	Eduardas Balsys	29. června 1980 Vilnius
Andromeda		Jurgis Juozapaitis (nar. 1942)	Žilvinas Dautartas		1981, neprovedena
Piršlybos	Dohazování	Borisas Borisovas (1937–2016)	Vlada Mikštaitė	26. června 1983 Vilnius
Kristijonas	Kristián	Algimantas Bražinskas (nar. 1937)	Antanas Drilinga	26. září 1985 Vilnius
Liepsna	Plamen	Algimantas Bražinskas (nar. 1937)	Antanas Drilinga	12. listopadu 1987 Vilnius
Mažvydas		Audronė Žigaitytė-Nekrošienė (nar. 1957)	Audronė Žigaitytė-Nekrošienė	23. dubna 1988 Klajpėda
Mažylis	Bratříček	Vygandas Telsknys (1934–1991)	Gediminas Astrauskas	25. března 1989 Vilnius	dětská opera
Pamoka	Lekce	Vidmantas Bartulis (nar. 1954)	Vidmantas Bartulis	1996 Kaunas, centrum Menų sambūris	komorní opera
Prūsai	Prusové	Giedrius Kuprevičius (nar. 1944)	Giedrius Kuprevičius	1. září 1997 Klaipėda
Lokis	Medvěd	Jurgis Juozapaitis (nar. 1942)	Kenneth Oberly		1997, neprovedena
Lokys	Medvěd	Bronius Kutavičius (nar. 1932)	Aušra Marija Sluckaitė-Jurašienė	25. června 2000 Vilnius
Karalienė Bona	Královna Bona	Giedrius Kuprevičius (nar. 1944)	Giedrius Kuprevičius	19. února 2002 Kaunas
Žilvinas ir Eglė		Audronė Žigaitytė-Nekrošienė (nar. 1957)	Audronė Žigaitytė-Nekrošienė	24. srpna 2002 Klajpėda
Jobo teismas	Jobův soud	Giedrius Kuprevičius (nar. 1944)	Giedrius Kuprevičius		2002, neprovedeno
Ugnis ir tikėjimas	Oheň a víra	Bronius Kutavičius (nar. 1932)	…	9. října 2003 Vilnius
Aukso vartai	Zlatá brána	Algimantas Bražinskas (nar. 1937)	Antanas Drilinga		2003, neprovedena
Praregėjimas, arba puota maro metu	Prozření aneb Hostina v čase moru	Audronė Žigaitytė-Nekrošienė (nar. 1957)	Audronė Žigaitytė-Nekrošienė	27. srpna 2005 Tytuvėnai	Tytuvėnai
Pas de deux (Paskutinė vakarienė)	Pas de deux (Poslední večeře)	Vidmantas Bartulis (nar. 1954)	Vidmantas Bartulis	2007 Vilnius (festival)	komorní opera
Bulvinė pasaka	Bramborový příběh	Antanas Kučinskas (nar. 1968)	Daiva Čepauskaitė	24. října 2007 Klajpėda	dětská opera
Ką senelis padarys, viskas bus gerai	Co dědeček dělá, dobře dělá	Vladimiras Konstantinovas (nar. 1954)	Vladimiras Konstantinovas	31. května 2008 Klajpėda	dětská opera
Aušrinė	Jitřenka	Vidmantas Bartulis (nar. 1954)	Vidmantas Bartulis	28. listopadu 2008 Klajpėda	komorní opera
Izadora		Jonas Sakalauskas (nar. 1982)	Dainius Gintalas	29. prosince 2008 Vilnius (NOA)
Džiokeris	Šašek	Jonas Sakalauskas (nar. 1982)	Dainius Gintalas	29. prosince 2008 Vilnius (NOA)
Donoras		Jonas Sakalauskas (nar. 1982)	Dainius Gintalas	27. ledna 2009 Vilnius (NOA)
Pasaulio dangoraižis	Mrakodrap světa	Algirdas Martinaitis (nar. 1950)	Andrius Vaišnys	11. března 2009 Vilnius (Divadlo ruského dramatu)
Bruknelė		Jonas Tamulionis (nar. 1949)	Milda Brėdikytė	20. března 2010 Vilnius	dětská opera
Frank‘Einstainas –XXI amžius	Frank'Einstein – XXI. věk	Audronė Žigaitytė-Nekrošienė (nar. 1957)	Audronė Žigaitytė-Nekrošienė	17. září 2010 Klajpėda	opera-fantasmagorie
Kornetas	Kornet	Onutė Narbutaitė (nar. 1956)	Onutė Narbutaitė	21. února 2014 Vilnius	opera
Makaronų opera	Makarónová opera	Antanas Kučinskas (nar. 1968)	Daiva Čepauskaitė	9. listopadu 2014 Klajpėda	dětská opera

Odkazy

Literatura

• NEEF, Sigrid. Handbuch der russischen und sowjetischen Oper. Berlin: Henschelverlag Kunst und Gesellschaft, 1985. 760 s. ISBN 978-3761809259. (německy) 
• The New Grove Dictionary of Opera. London: Oxford University Press, 2007. (anglicky) 
• KELDYŠ, Jurij Vsevolodovič. Muzykalnaja enciklopedija. Moskva: Sovětskaja enciklopedija : Sovětskij kompozitor, (1) 1973, (2) 1974, (3) 1976, (4) 1978, (5) 1981, (6) 1982. 6 svazků. Dostupné online. (rusky)