Wikipedista:PavelNo2/Pískoviště

Řada symbolů míru byla používána mnoha způsoby v různých kulturách a kontextech. Holubice a olivová ratolest byly používány symbolicky ranými křesťany a nakonec se staly symbolem světského míru, který zpopularizovala po druhé světové válce litografie Holubice od Pabla Picassa. V 50. letech 20. století navrhl Gerald Holtom „mírové znamení“ (také známé jako „mír a láska“) jako logo britské Kampaně za jaderné odzbrojení (CND)[1], což je skupina předního mírového hnutí ve Spojeném království. Logo bylo přijato protiválečnými a kontrakulturními aktivisty v USA i jinde. Symbol je superpozicí signálů semaforové abecedy pro písmena „N“ a „D“ z anglického výrazu "Nuclear Disarment", které znamenají „jaderné odzbrojení“,[2] a zároveň působí jako odkaz na Goyův obraz Popravy 3. května 1808 (1814) (aka „Rolník před popravčí četou“).[3]

Signál ruky V a mírová vlajka se také staly mezinárodními symboly míru.

Olivová ratolest

Klasický starověk

Rytina z *The London Magazine*, leden 1775, zobrazující bohyni míru přinášející olivovou ratolest Americe a Britannii.

Použití olivové ratolesti jako symbolu míru se v západní civilizaci datuje přinejmenším do Řecka v 5. století před naším letopočtem. Olivová ratolest, o které Řekové věřili, že představuje hojnost a zahání zlé duchy,[4] byla jedním z atributů Eirene,[5] řecké bohyně míru. Eiréné (kterou Římané nazývali Pax), se objevila na římských císařských mincích[6] s olivovou ratolestí.

Římský básník Vergilius (70–10 př. n. l.) spojoval „baculatou olivu“[7] s Paxem a olivovou ratolest použil jako symbol míru ve své Aeneis:[8]

Nač otec Aenéas jemu dí s vysokého korábu,

míru drže v pravici znamení, ratolístku z olivy:

„Ve zbrani Trójorodé zde vidíš odpůrce Latinců,

nás oni bloudících nevlídnou odhnali válkou;

к Evándru plujeme. To doneste mu řkouce, že vůdci

jdou к němu Dardanští vybraní o pomoc ho prosící.“ ^[1]

Římané věřili, že mezi válkou a mírem existuje důvěrný vztah. Mars, bůh války, měl další aspekt, Mars Pacifer, Mars nositel míru, který je zobrazen na mincích pozdější římské říše s olivovou ratolestí.[9][10] Appiános popisuje použití olivové ratolesti jako gesto míru nepřáteli římského vojevůdce Scipia Aemilianuse v Numantské válce[11] a Hasdrubalem z Kartága[12].

Pozdější reprezentace

Básníci 17. století spojovali olivovou ratolest s mírem.[13] Zlatá mince Karla I. z roku 1644 zobrazuje panovníka s mečem a olivovou ratolestí.[14] V průběhu 18. století se na anglických mincích zobrazuje Britannia s kopím a olivovou ratolestí.

Old Royal Naval College v Greenwichi obsahuje alegorický obraz Jamese Thornhilla Mír a svoboda triumfující nad tyranií (1708–1716), zobrazující krále Viléma III. a královnu Marii (která uzákonila anglickou listinu práv) trůnící v nebi s Ctnosti za nimi. Pax se svými holubicemi a jehňaty předává olivovou ratolest Williamovi, který na oplátku podává čepici svobody Evropě, kde vládne absolutní monarchie. Pod Vilémem je poražený francouzský král Ludvík XIV.[15]

V lednu 1775 zveřejnil London Magazine na frontispisu rytinu Bohyně míru sestupující na oblaku z Chrámu obchodu a přinášející olivovou ratolest Americe a Britannii. V červenci téhož roku přijal Americký kontinentální kongres „Petici olivové ratolesti“ v naději, že se vyhne plné válce s Velkou Británií.[8]

Na státním znaku Spojených států (1782) označuje olivová ratolest mír. Jak vysvětlil Charles Thomson, tajemník Kongresu: „Olivová ratolest a šipky označují sílu míru a války, která je výhradně svěřena Kongresu.“[ 8]

Holubice

Křesťanství

Použití holubice jako symbolu míru pochází od raných křesťanů, kteří znázorňovali křest doprovázený holubicí a to často na svých hrobkách.[10][16]

Nový zákon přirovnával holubici k Duchu Božímu, který sestoupil na Ježíše během jeho křtu.[17][18] Křesťané viděli podobnosti mezi křtem a Noemovou potopou. První list Petrův (složený kolem konce prvního století našeho letopočtu[19]) říká, že potopa, která přinesla spásu prostřednictvím vody, předznamenala křest.[20] Tertullianus (asi 160 – asi 220) přirovnal holubici, která „zvěstovala světu utišení Božího hněvu, když byla poslána z archy a vrátila se s olivovou ratolestí, k Duchu svatému, který sestupuje při křtu v podobě holubice, která přináší pokoj Boží, seslaný z nebes“.[21]

Zpočátku představovala holubice subjektivní osobní zkušenost míru, klid duše a v nejstarším křesťanském umění doprovází znázornění křtu. Do konce druhého století (např. ve spise Tertulliana)[22] představovala i sociální a politický mír, „mír národům“, a od třetího století se začala objevovat v zobrazení konfliktů, jako např. Noe a archa, Daniel a lvi, tři mladí muži v peci a Zuzana a starší (z knihy Danielovy).[23][24]

Holubice se objevuje v křesťanských nápisech v římských katakombách, někdy doprovázená slovy in pace (latinsky v míru). Například v Kalixtových katakombách je vedle latinského nápisu NICELLA VIRCO DEI OVE VI XIT ANNOS P M XXXV DE POSITA XV KAL MAIAS BENE MERENTI IN PACE nakreslena holubice a větev, což znamená „Nicella, boží panna, která žila víceméně 35 let byla umístěna [sem] 15 dní před květnovými Kalendy [17. dubna]. Dobře odpočívej v pokoji.“[25] V jiném příkladu mělká reliéfní socha ukazuje holubici s větví letící k postavě označené v řečtině jako ΕΙΡΗΝΗ (Eirene, neboli „Mír“).[26] Symbol byl také nalezen v křesťanských katakombách v Súse v Tunisku (starověké Kartágo), které pocházejí z konce prvního století našeho letopočtu.[27][28][29]

Křesťanská symbolika olivové ratolesti, kterou vždy nese holubice, pochází z řeckého použití a příběhu o Noemovi v hebrejské Bibli.[30] Příběh o Noemovi končí tím, že holubice přináší čerstvě utržený olivový list (hebrejsky: עלה זית alay zayit),[31] znamení života po potopě a Božího přivedení Noema, jeho rodiny a zvířat k pevnině. Rabínská literatura interpretovala olivový list jako „mladé výhonky země Izrael“[32] nebo holubici dávající přednost hořkém jídlu ve službě Bohu spíše než sladkému jídlu ve službě lidem.[33][34][35] Ani jedno nepředstavovalo mír v židovském myšlení, ale holubice a olivová ratolest tento význam získaly v křesťanství.[36]

Před Konstantinovým mírem (313 n. l.), ve kterém Řím po Konstantinově obrácení přestal pronásledovat křesťany, byl Noe normálně ukazován v postoji modlitby, holubice letící k němu nebo snášející se na jeho natažené ruce. Podle Graydona Snydera „příběh o Noemovi poskytl raně křesťanské komunitě příležitost vyjádřit zbožnost a mír v lodi, která odolala hrozivému prostředí“ římského pronásledování.[23] Podle Ludwiga Budda a Pierra Prigenta odkazovala holubice spíše na sestoupení Ducha svatého než na mír spojený s Noem. Po Konstantinově míru, kdy pronásledování přestalo, se Noe objevoval v křesťanském umění méně často.[23]

Ve čtvrtém století latinská Bible svatého Jeronýma přeložila hebrejský alay zayit v Noemově příběhu jako ramum olivae („olivová ratolest“), možná odrážející křesťanskou ekvivalenci mezi mírem, který přinesl křest, a mírem, který přinesl konec potopy. V pátém století svatý Augustin potvrdil křesťanské přijetí olivové ratolesti jako symbolu míru a napsal, že „věčný mír znázorńuje olivová ratolest (latinsky: oleae ramusculo), kterou s sebou holubice přinesla, když se vrátila na archu."[37]

Středověké iluminované rukopisy, jako je Holkhamská bible, ukazovaly holubici vracející se k Noemovi s ratolestí.[38] Viklifovská bible, která přeložila Vulgátu do angličtiny ve 14. století, používá v Gn 8:11 „a braunche of olyue tre with greene leeuys“ („větev olivovníku se zelenými listy“).[39] Ve středověku některé židovské rukopisy, které byly často ilustrovány křesťany,[40] také zobrazovaly Noemovu holubici s olivovou ratolestí, například Zlatá hagada (asi 1420).[41][42]

Anglické bible od Bible krále Jakuba ze 17. století, které překládaly příběh o Noemovi přímo z hebrejštiny, překládají hebrejské aleh zayit spíše jako „olivový list“ než jako „olivová ratolest“, ale v té době již bylo v příběhu o Noemovi pevně zavedeno spojení holubice s olivovou ratolestí jako symbolu míru .[cit]

Světské znázornění

Konec 15. století: Koncem 15. století byla použita holubice s olivovou ratolestí na pečeti Dieci di Balia florentského výboru známého jako Rada deseti svobody a míru,[43] jehož tajemníkem byl Machiavelli. Nesla motto Pax et Defencio Libertatis (Mír a obrana svobody).[44]

Konec 18. století: V Americe 18. století byla na bankovce Severní Karolíny v hodnotě 2 libry (1771) vyobrazena holubice a oliva s heslem s významem: „Mír obnoven“. Bankovka Georgie v hodnotě 40 dolarů z roku 1778 znázorňovala holubici a olivu a ruku držící dýku s mottem znamenajícím „Buď válka, nebo mír, připraveno na obojí".[8]

Počátek 19. století: Společnost pro podporu trvalého a světového míru, známá také jako The London Peace Society, založená z iniciativy kvakerů v roce 1816, používala symbol holubice a olivové ratolesti.[45]

Počátek 20. století: Německý válečný úvěrový plakát z roku 1917 ukazoval hlavu orla nad holubicí míru v letu s textem „Přihlaste se k válečné půjčce“.

Polovina 20. století: Picassova litografie La Colombe (Holubice), tradiční realistický obraz holuba bez olivové ratolesti, byla vybrána jako emblém pro Světovou radu míru v Paříži v dubnu 1949.[46] Holubice se stala symbolem mírového hnutí a ideálů komunistické strany a byla používána v dobových komunistických demonstracích. Na Světové radě míru v Sheffieldu v roce 1950 Picasso řekl, že ho jeho otec naučil malovat holubice a konstatoval: „Stojím za život proti smrti, za mír proti válce.“[47][48] Na Světové radě míru v Berlíně v roce 1952 byla Picassova holubice zobrazena na transparentu nad jevištěm. Symbol holubice byl široce používán v poválečném mírovém hnutí. Antikomunisté měli na mírovou holubici svůj vlastní názor: skupina Paix et Liberté rozdávala plakáty s názvem La colombe qui fait BOUM („holubice, která vybuchuje '), ukazující holubici míru proměňující se v sovětský tank.[49]

Zlomená puška

Symbol zlomené pušky používá sdružení War Resisters' International (WRI) a její pobočky, ale existoval dříve před založením WRI v roce 1921. První známý příklad tohoto symbolu je v tiráži vydání měsíčníku Mezinárodní antimilitaristické unie v Nizozemsku De Wapens Neder (Pryč se zbraněmi) z ledna 1909. V roce 1915 se objevil na obálce brožury Under det brukne Gevær (Pod zlomenou puškou), kterou vydalo Norské sociálně demokratické sdružení mládeže. Německá Liga pro válečné oběti, založená v roce 1917, používala rozbitou pušku na transparentu z roku 1919.

Belgičtí dělníci, kteří 16. října 1921 pochodovali přes La Louvrière, nesli vlajky zobrazující vojáka lámajícího svou pušku. Němec Ernst Friedrich, který odmítl vojenskou službu, založil Anti-Kriegs Museum v Berlíně, které nad dveřmi ztvárňovalo rozbitou basreliéfovou pušku. Muzeum rozdávalo odznaky se symbolem rozbité pušky, dívčí a ženské brože, chlapecké přezky na opasky a jehlice do mužských kravat.[50]

Bílý mák

V roce 1933, během období, kdy v Evropě panoval rozšířený strach z války, zahájila britská organizace Women's Co-operative Guild (Družstevní cech žen) praxi distribuce bílého máku[51] jako alternativy k červeným mákům distribuovaným Royal British Legion (Královskou britskou legií) na památku vojáků. který zemřel v první světové válce.[51] V roce 1934 se nově vzniklá Peace Pledge Union (PPU), která byla největší britskou mírovou organizací v meziválečných letech, připojila k distribuci bílého máku a kladení věnců z bílého máku „jako příslib míru, že válka se nesmí opakovat“. V roce 1980 PPU oživila symbol jako způsob, jak si připomenout oběti války bez oslavování militarismu.

Rerichův prapor míru

Nikolaj Rerich (1874–1947), ruský umělec, kulturní aktivista a filozof, založil hnutí na ochranu kulturních artefaktů. Jeho symbolem byl kaštanový emblém skládající se ze tří plných kruhů v obklopujícím kruhu. Byl také používán jako mírový prapor. V roce 1935 byl podepsán pakt iniciovaný Rerichem mezi Spojenými státy a národy Latinské Ameriky, v němž se dohodly, že „historické památky, muzea, vědecké, umělecké, vzdělávací a kulturní instituce“ by měly být chráněny v době míru i války.

Podle Rerichova muzea,

Symbol Praporu míru má prastarý původ. Snad jeho nejstarší známý příklad se objevuje na amuletech z doby kamenné: tři tečky bez ohraničujícího kruhu. Rerich narazil na četné pozdější příklady v různých částech světa a věděl, že to představuje hluboké a sofistikované pochopení trojjediné podstaty existence. Ale pro účely Praporu a Paktu Rerich popsal kruh jako reprezentující celek kultury, přičemž tři tečky jsou Umění, Věda a Náboženství, tři z nejobsáhlejších lidských kulturních aktivit. Popsal také kruh jako reprezentující věčnost času, zahrnující minulost, přítomnost a budoucnost. Posvátný původ symbolu jako ilustrace trojic, které jsou základem všech náboženství, zůstává i dnes ústředním bodem významu Paktu a praporu.[52]

↑ VERGILIUS; VINAŘICKÝ, Karel Alois. P. Virgilia Maróna Spisy básnické:Aeneida [online]. Praha: České museum, 1851 [cit. 2024-12-01]. S. 172,173. Dostupné online.

[1] VERGILIUS; VINAŘICKÝ, Karel Alois. P. Virgilia Maróna Spisy básnické:Aeneida [online]. Praha: České museum, 1851 [cit. 2024-12-01]. S. 172,173. Dostupné online.

[1]