Vláda Philippa Scheidemanna

Vláda Philippa Scheidemanna
	Scheidemannův kabinet při prvním zasedání 13. února 1919 ve Výmaru
Pořadí	první
Předseda	Philipp Scheidemann
Počet členů	14
Politické subjekty	SPD, DDP, Centrum
Datum jmenování	13. únor 1919
Demise	19. červenec 1919
Konec v úřadu	21. červenec 1919
Důvod ukončení	Rozpory ohledně podpisu Versailleské smlouvy
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vláda Philippa Scheidemanna známá taktéž jako Výmarská koalice byla vláda Německé říše působící od 13. února do 20. června 1919. Jednalo se o první kabinet období Výmarské republiky.

Vláda měla 14 členů, tvořila ji koalice Sociálnědemokratické strany Německa (SPD), Německé demokratické strany (DDP) a Centra. Celkově měla ve směnu pohodlnou většinu 330 poslanců z celkových 423. Portfeje byly původně rozděleny v poměru 7:3:3. Ve vládě byl navíc jeden nestraník. Kabinet podal demisi kvůli neshodám ohledně podepsaní nadiktované Versailleské smlouvy z Pařížské mírové konference.

Vznik vlády

Po porážce v první světové válce a kolapsu německé monarchie v listopadu 1918 se chopili moci sociální demokraté v čele s Friedrichem Ebertem. Vznikla tzv. Rada lidových představitelů, kterou tvořili 3 zástupci umírněný sociálních demokratů (SPD) a 3 zástupci radikálů z Nezávislé sociální demokracie (USPD). Rada uzavřela příměří z Compiègne a dovedla zemi k prvním demokratickým volbám v lednu 1919. Z vítězství se radovala SPD s 163 mandáty, druhé skončilo katolické Centrum s 91 mandáty a třetí byli levicoví liberálové z Německé demokratické strany s 75 křesly.

První zasedání nově zvoleného směnu proběhlo 6. února 1919 v politicky klidném Výmaru. Berlín se v té době zapamatovával z krvavého povstání spartakovců. Směn schválil prozatímní ústavu a zvolil 11. února 1919 Eberta za říšského prezidenta. Ten samý den oficiálně požádal Ebert kolegu z SPD Philippa Scheidemanna o sestavení vlády. Po jednání, kde si SPD kladla mnoho podmínek, vznikla koalice SPD, Centra a německých demokratů, kterou tvořilo 7 zástupců SPD, 3 Centra a 3 DDP.

Politika vlády

Vnitřní politika v roce 1919 byla definována mnohými levicovými povstáními a separatistickými hnutími. Krvavé potlačení povstání spartakovců v Berlíně v lednu 1919 vedlo pouze k dalším podobným výbuchům násilí. V Mnichově byla vyhlášená Bavorská republika rad, v Porúří dělníci obsazovali továrny a zakládali nezávislé sověty. V Berlíně svolali komunisté společně s USPD generální stávku, která přerostla v další levicové povstání (více: Březnové boje). Všechny pokusy o ustavení vlády proletariátu byly krvavě potlačeny pomocí polovojenských jednotek Freikorps. Dalším velkým problém bylo směřování hospodářství. Sociální demokraté měli v programu znárodnění průmyslu už od roku 1891, ale jelikož mnoho radikálních členů stranu opustilo stranu, tento požadavek byl zmírněn na postupné reformování německé ekonomiky. Centrum a DDP naopak prosazovali tržní hospodářství s důrazem na maximální výrobu.

Zahraniční politika byla jasně definována podepsáním příměří s dohodovými státy a přípravou na mírovou konferenci v Paříži. Německé diplomatické vztahy se na začátku roku 1919 smrskly na Švýcarsko, Nizozemsko a několik východoevropských zemí, a tak Němci nevěděli, co se v Paříži chystá. Vláda dvakrát prodloužila příměří a to 13. prosince 1918 a 12. ledna 1919. Při třetím prodloužení, 16. února 1919, na vrhl ministr zahraničí Brockdorff-Rantzau jeho odmítnutí, a to především kvůli stupňujícímu se konfliktu s Poláky v Poznaňsku. Koaliční lídři se ale rozhodli třetí prodloužení podpořit a poslali Dohodě nótu žádající vytyčení linie kontroly mezi Němci a Poláky na východě země. Následně byla celá problematika ponechána na ministra Erzbergera. Dne 14. března 1919 podepsali Němci potřebnou dohodu o dodávce potravin ze zahraničí a následně se ale celá zahraniční jednání zastavila na problému o přesunu Modré armády (polská armáda bojující na západní frontě) z Francie do Polska přes Danzig (dnešní Gdaňsk). Kabinet se obával, že přesun velkého vojska do města by zapříčil obsazení Západního Pruska Poláky, a to ještě před začátkem mírové konference. Nakonec se Modrá armáda musela dopravit do nově vzniklé Polské republiky po souši skrz Německo.

Pařížská mírová konference

Německá delegace na Pařížské mírové konferenci měla být zcela pod taktovkou německé vlády. Dostala své pravomoci a pokud by došlo na významná rozhodnutí musela konzultovat s vládou. Kabinet zcela mylně soudil, že v Paříži dojde na jednání, která budou založena na 14. bodech prezidenta Wilsona. Němci zažili šok, když místo jednání jim spojenci rovnou předložili draft mírové smlouvy (později známé jako Versailleské smlouvy). Dokument zahrnoval označení Německa jako viníka války, výrazně omezil německou armádu a nařídil placení vysokých reparací. Delegace byla zavolána zpět do Německa na konzultace, které ale Němcům v ničem nepomohli. Konečná verze smlouvy byla německé vládě předložena 16. června 1919 s pětidenním ultimátem pro přijetí.

Německá politická scéna byla zděšena a smlouva byla označena za nesplnitelnou, neúnosnou a nepřijatelnou. Vláda si ale byla vědoma, že pokud nepodepíše smlouvu, hrozí kompletní okupace Německa dohodovými vojsky. Sociální demokraté a katolické Centrum byli pro podepsání smlouvy, proti se stavěli němečtí demokraté. Dne 19. července 1919 proběhla poslední schůzka kabinetu, kde nedošlo ke shodě a vláda okolo půlnoci podala demisi. Nová vláda vznikla 21. července 1919 pod vedením sociálního demokrata Gustava Bauera a skládala se z sociálních demokratů a katolického Centra (více: vláda Gustava Bauera). Scheidemannova vláda vedla Německo 127 dnů.

Seznam členů vlády

Funkce	Ministr		Nástup do úřadu	Odchod z úřadu
Ministerský předseda	Philipp Scheidemann	SPD	13. února 1919	20. června 1919
Zástupce ministerského předsedy, Ministr financí	Eugen Schiffer	DDP	13. února 1919	19. dubna 1919
Zástupce ministerského předsedy, Ministr financí	Bernhard Dernburg	DDP	30. dubna 1919	20. června 1919
Ministr zahraničí	Ulrich von Brockdorff-Rantzau	bezpartijní	13. února 1919	20. června 1919
Ministr vnitra	Hugo Preuß	DDP	13. února 1919	20. června 1919
Ministr spravedlnosti	Otto Landsberg	SPD	13. února 1919	20. června 1919
Ministr hospodářství	Rudolf Wissell	SPD	13. února 1919	20. června 1919
Ministr výživy	Robert Schmidt	SPD	13. února 1919	20. června 1919
Ministr práce	Gustav Bauer	SPD	13. února 1919	20. června 1919
Ministr obranných sil	Gustav Noske	SPD	13. února 1919	20. června 1919
Ministr dopravy	Johannes Bell	Centrum	13. února 1919	20. června 1919
Ministr pošt	Johannes Giesberts	Centrum	13. února 1919	20. června 1919
Ministr říšských klenotů	Georg Gothein	DDP	21. března 1919	20. června 1919
Ministr kolonií	Johannes Bell	Centrum	13. února 1919	20. června 1919
Ministr bez portfeje	Eduard David	SPD	13. února 1919	20. června 1919
	Matthias Erzberger	Centrum	13. února 1919	20. června 1919
	Georg Gothein	DDP	21. března 1919	20. června 1919

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Kabinett Scheidemann na německé Wikipedii.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Vlády Výmarské republiky na Wikimedia Commons

Vlády Německa

Výmarská republika (1919–1933)	Státní znak Německé říše období Výmarské republiky 1919 Philipp Scheidemann • 1919–20 Gustav Bauer • 1920 Hermann Müller I • 1920–21 Konstantin Fehrenbach • 1921 Joseph Wirth I • 1921–22 Joseph Wirth II • 1922–23 Wilhelm Cuno • 1923 Gustav Stresemann I • 1923 Gustav Stresemann II • 1923–24 Wilhelm Marx I • 1924–25 Wilhelm Marx II • 1925–26 Hans Luther I • 1926 Hans Luther II • 1926–27 Wilhelm Marx III • 1927–28 Wilhelm Marx IV • 1928–30 Hermann Müller II • 1930–31 Heinrich Brüning I • 1931–32 Heinrich Brüning II • 1932 Franz von Papen • 1932–33 Kurt von Schleicher

Třetí říše (1933–1945)	Státní znak Německé říše období Nacistického Německa 1933–45 Adolf Hitler • 1945 Lutz Schwerin von Krosigk

NDR (Východní Německo) (1949–1990)	Státní znak Německé demokratické republiky 1949–50 Prozatímní vláda • 1950–54 Otto Grotewohl I • 1954–58 Otto Grotewohl II • 1958–63 Otto Grotewohl III • 1963–67 Otto Grotewohl a Willi Stoph • 1967–71 Willi Stoph I • 1971–76 Willi Stoph a Horst Sindermann • 1976–81 Willi Stoph II • 1981–86 Willi Stoph III • 1986–89 Willi Stoph IV • 1989–90 Hans Modrow • 1990 Lothar de Maizière

SRN (Západní Německo) (1949–1990)	Státní znak Německa 1949–53 Konrad Adenauer I • 1953–57 Konrad Adenauer II • 1957–61 Konrad Adenauer III • 1961–62 Konrad Adenauer IV • 1962–63 Konrad Adenauer V • 1963–65 Ludwig Erhard I • 1965–66 Ludwig Erhard II • 1966–69 Kurt Georg Kiesinger • 1969–72 Willy Brandt I • 1972–74 Willy Brandt II • 1974–76 Helmut Schmidt I • 1976–80 Helmut Schmidt II • 1980–82 Helmut Schmidt III • 1982–83 Helmut Kohl I • 1983–87 Helmut Kohl II • 1987–91 Helmut Kohl III

SRN (po znovusjednocení) (od 1990)	Státní znak Německa 1987–91 Helmut Kohl III • 1991–94 Helmut Kohl IV • 1994–98 Helmut Kohl V • 1998–2002 Gerhard Schröder I • 2002–05 Gerhard Schröder II • 2005–09 Angela Merkelová I • 2009–13 Angela Merkelová II • od 2013–18 Angela Merkelová III • 2018–2021 Angela Merkelová IV • od 2021 Olaf Scholz