Přeskočit na obsah

Vjačeslav Zudov

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vjačeslav Dmitrijevič Zudov
Posádka Sojuzu 23 na poštovní známce: Zudov (vlevo) a Rožděstvenskij
Posádka Sojuzu 23 na poštovní známce:
Zudov (vlevo) a Rožděstvenskij
Sovětský kosmonaut
Státní příslušnostSovětský svaz SSSR/RuskoRusko Rusko
Datum narození8. ledna 1942
Místo narozeníSovětský svaz Bor, Gorkovská oblast, Ruská SFSR SSSR
Datum úmrtí12. června 2024 (ve věku 82 let)
Místo úmrtíMoskva RuskoRusko Rusko
Jiné zaměstnánípilot
Hodnostplukovník
Čas ve vesmíru2d 00h 06m
Kosmonaut od1965
MiseSojuz 23
Kosmonaut do1981
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vjačeslav Dmitrijevič Zudov (rusky Зудов, Вячеслав Дмитриевич; 8. ledna 1942 Bor[1], Gorkovská oblast, Ruská SFSR12. června 2024 Moskva, Rusko)[2] byl sovětský letec a kosmonaut ruské národnosti.

Mládí a výcvik

[editovat | editovat zdroj]

Jako kluk se pod dojmem letu první družice stal členem školního kroužku raketových modelářů a rozhodl se stát kosmonautem. Po čase se dostal na balašovské vojenské letecké učiliště, kde se dostal poprvé ke skoku na padáku a letu. Později létal nejen na stíhačkách, ale i dopravních letounech Il-12, Il-14, An-12. Dostal se do výcvikového střediska, Hvězdného městečka. V době letu Komarova na Sojuzu 1 pracoval v pozorovací stanici na Kamčatce.[3] V roce 1968 udržoval společně s kosmonautem Dobrovolským spojení ve středisku letů s Beregovým kroužícím na oběžné dráze v Sojuzu 3. Nadějnou kariéru přerušilo těžké zranění, kdy byl zasažen výbojem elektrického proudu z neuzemněného kabelu. Prožil klinickou smrt a lékaři prohlásili, že jako kosmonaut skončil. Zudov se ale odmítl vzdát svého snu a po sérii vyšetření u lékařů po několika letech dostal povolení vrátit se ke kosmonautům.[4]

Let do vesmíru

[editovat | editovat zdroj]

Do vesmíru letěl na palubě Sojuzu 23 v roce 1976, po 11 letech výcviku, létání a čekání. Let se startem v Bajkonuru se jemu a partnerovi, kosmonautovi Rožděstvenskému nevydařil, automatický systém přiblížení k orbitální stanici Saljut 5 byl nefunkční a proto se po dohodě s řídícím střediskem předčasně vrátili na Zemi. Přistáli v mrazu na hladině jezera Tengiz 2 km od břehu. Padák kvůli technickým problémům nevystřelil, nasytil se vodou a potopil, čímž došlo k převrácení sestupového modelu a posádka se tak nemohla dostat ven. Záchranná operace v podmínkách vánice trvala několik hodin, za svou odvahu a hrdinství byl Zudov vyznamenán Zlatou hvězdnou hrdiny SSSR a Řádem Lenina.[2] V historii sovětské / ruské kosmonautiky to bylo první a poslední přistání na vodní hladině.[4]

Z výcvikového střediska byl vyřazen už roku 1987, ale ve Hvězdném městečku zůstal. V roce 1990 byl zástupce náčelníka a politruk v Centru přípravy kosmonautů J.A.Gagarina v hodnosti plukovníka. V roce 1978 byl v Praze jako člen delegace a vystoupil i v Československé televizi, v té době nosil vyznamenání Zlatou hvězdu hrdiny Sovětského svazu.[5]. Byl ženatý a měl dvě děti.

Zemřel 12. června 2024 ve věku 82 let, pohřben byl 14. června v Panteonu obránců vlasti v Mytiščích.[6]

  1. VÍTEK, Antonín; LÁLA, Petr. Malá encyklopedie kosmonautiky. Praha: Mladá fronta, 1982. Kapitola Kosmonauti-piloti SSSR, s. 354. 
  2. a b Умер участник нештатной посадки "Союза-23" Вячеслав Зудов. TASS [online]. 2024-06-13 [cit. 2024-06-13]. Dostupné online. (rusky) 
  3. CODR, Milan. O kosmických dnech a nocích. Praha: Práce, 1987. Kapitola Přistání na vodě, s. 63. 
  4. a b KUŽEL, Stanislav. Zvítězili nad vesmírem XII: Jak utopit kosmonauty. aeroweb.cz. 2013-12-28. Dostupné online. 
  5. CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Vjačeslav Dmitrijevič Zudov, s. 243. 
  6. На военном кладбище в Мытищах прошло прощание с командиром "Союза-23". TASS [online]. 2024-06-14 [cit. 2024-06-14]. Dostupné online. (rusky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]