Přeskočit na obsah

Vincenc Brandl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Vincenc Brandl
Vincenc Brandl (1884)
Vincenc Brandl (1884)
Narození5. dubna 1834
Staré Brno, Morava
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí26. prosince 1901 (ve věku 67 let)
Brno
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníÚstřední hřbitov v Brně
Povoláníarchivář, historik, knihovník, středoškolský učitel, redaktor, vydavatel a politik
Tématadějiny, archivnictví, knihovní věda, editace, vydavatelská činnost a politika
OceněníČestné občanství Moravských Budějovic (1891)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Hrob Vincenta Brandla

Vincenc Brandl (5. dubna 1834 Staré Brno[1] – 26. prosince 1901 Brno[2]) byl moravský historik a zemský archivář, který se zabýval moravskými dějinami, místopisem a národopisem. Připravoval kritická vydání historických pramenů, psal studie o právní historii Českého království a životopisy osobností. Aktivně se podílel na probouzení národního povědomí na Moravě a na činnosti českojazyčných spolků v Brně. Zasedal také v moravském zemském sněmu. Patřil k vlivným vědcům, byl oceňovaný pro mnohostrannou a hlubokou vzdělanost, objektivitu i vlastenectví.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z chudých poměrů,[3] jeho rodiče pracovali ve službách augustiniánského kláštera.[4] V mládí měl na něj vliv učitel František Matouš Klácel.[4] Po studiích na Stavovské akademii v Brně a studiu práv na vídeňské univerzitě (obojí ukončil v r. 1853) absolvoval v letech 1856–1857 historicko-filologický seminář. Poté učil nejprve na německém gymnáziu v Brně, v letech 1857–1861 pak na městském reálném gymnáziu ve Starém Brně.[5] V té době uveřejnil své první odborné studie, psané německy. Významně na sebe upozornil roku 1860, kdy vyvracel názor historika Bedy Dudíka, podle něhož byl Velehrad bájným, nikoliv skutečným centrem Velkomoravské říše.[3] Podle Brandla se historický Velehrad nacházel blízko toho moderního, v místě dnešního Starého Města u Uherského Hradiště. Dudík toto stanovisko přijal.[4]

Roku 1861, po smrti Josefa Chytila, byl Brandl jmenován moravským zemským archivářem.[4] Tuto funkci vykonával téměř 40 let, do roku 1899.[5] Pod jeho vedením se archiv stal střediskem vědy i národního života. Probíhala zde setkání vědců, literátů, studentů i buditelů. Kriticky se rozebírala literatura a politika, domlouvaly akce na zvyšování národního uvědomění mezi obyvatelstvem.[4]

Byl členem mnoha sdružení (např. Čtenářského spolku,[4] Spolku pro vydržování české obchodní školy v Brně nebo Musejního spolku tamtéž, jehož byl předsedou), v roce 1864 byl zvolen tajemníkem Matice moravské,[6] roku 1869 se stal členem Královské české společnosti nauk[5] a od roku 1890 České akademie věd a umění.[7] V letech 1865–1868 byl poslancem moravského zemského sněmu.[5] Poslanecký slib skládal v únoru 1867 v češtině.[8] Roku 1886 byl navržen za kandidáta pro volby do říšského sněmu, ale kandidatury se vzdal.[9]

Brandl jako historik byl samoukem, ale nedostatek formálního vzdělání nahradil pílí a vytrvalostí.[10] Zastával konzervativní postoje, blízké staročechům, v politice i náboženství, ale měl toleranci pro jiné názory. Současníci ho uznávali pro mnohostrannou a hlubokou vzdělanost, rozsáhlou vědeckou a publikační práci, důraz na pravdivost a objektivitu, přátelské vystupování, skromnost a vlídnost. Byl mimořádně výkonný a produktivní, šetřil s časem, ale pro své přátele a spolupracovníky si jej vždy našel. Svými znalostmi a objektivním přístupem si získal respekt i mezi Němci.[4][11]

Poslední léta života pro něj byla těžká — zemřela mu manželka (velmi tolerantní Němka) a nakonec byl nucen vzdát se vědecké práce kvůli oční chorobě. Na odpočinku pak trávil většinu času v brněnském klášteře.[4] Zemřel náhle a byl pohřben na brněnském Ústředním hřbitově, sk. 28/hr. 89-90.[5]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Jako student psal německé a české básně. Část z nich byla objevena až ve 20. letech 20. století v brněnském archivu. Jejich umělecká úroveň nebyla vysoká a sám Brandl se k nim v pozdějších letech stavěl kriticky. Pozoruhodná byla v tomto směru nevydaná německá báseň Der letzte Mönch im Kloster, v níž vyslovil svou nechuť stát se knězem a odpor k přísnému klášternímu životu — názory, od nichž v pozdější době přešel k náboženskému konzervatismu.[12]

K jeho nejvýznamnějším pracím patří dějepisné studie, kritická vydání historických dokumentů, zejména týkajících se právního řádu Českého království, a životopisy několika osobností.

  • Handbuch der Mährischen Vaterlandskunde, Brünn 1860
  • Welehrad, Brünn 1860 [13]
  • Mähren unter König Johann von Böhmen in der Jahren 1311-1318 (1861) [14]
  • Poloha Starého Velehradu (1862)
  • Kniha pro každého Moravana] (1863), národopisná a místopisná publikace pro širokou veřejnost, vydaná u příležitosti tisícího výročí příchodu Cyrila a Metoděje, s cílem podpořit národní a historické povědomí.[15] [16]
  • Sněm držaný léta 1612 (1864), první z řady spisů věnovaných odkazu Karla staršího ze Žerotína
  • Urkundenbuch der Familie Teufenbach (1867) [17]
  • Kniha Drnovská (1868), kritické a poznámkami opatřené vydání historických záznamů ze 16. století
  • Kniha Tovačovská, aneb Pana Ctibora z Cimburka a z Tovačova Pamět obyčejů, řádů, zvyklostí starodávných a řízení práva zemského v Mar. Mor. (1868) [18]
  • Libri citationum et sententiarum, seu, Knihy půhonné a nálezové (řada svazků po r. 1872)
  • Kritická úvaha o pojednání Alfonsa Šťastného „Ježíš a jeho poměr ku křesťanství" (1873) [19]
  • Kritická úvaha o pojednání Alfonsa Šťastného o spasení po smrti (1873), argumentace proti tvrzením padařovského sedláka a propagátora ateismu Alfonse Šťastného. Brandl varuje, že materialismus bez naděje na posmrtný život otevírá cestu anarchii, násilí a zločinu, jak ukázala krátce předtím Pařížská komuna.[20] [21]
  • Glossarium illustrans bohemico-moravicae historiae fontes (1876), slovník staročeských výrazů, vyskytujících se v historických dokumentech
  • Carmen, quod in solemnia semisaeculeria patrii poetae Johanis Soukup (1876) [22]
  • Kniha Rožmberská (1878), kritické a komentované vydání nejstarší památky slovanského práva v Čechách, pocházející z doby před rokem 1300. Brandl tuto knihu zpřístupnil studentům a badatelům, kteří nemohli nebo nechtěli studovat historické archivní materiály.[23]
  • Obrana Libušina soudu (1879, předtím na pokračování v Moravské orlici 1878) — Studie, v níž Brandl na základě jazykovědných argumentů vyvrací tvrzení profesora Šembery, že Rukopis zelenohorský je novodobý padělek.[24] Pozdějších Sporů o Rukopisy se ale už neúčastnil.[4] [25]
  • Vzpomínky (1882)
  • Život Josefa Dobrovského (1883), životopis významného jazykovědce, oceňovaný pro svou podrobnost a objektivitu, s důrazem na každodenní život a kladné i záporné vlastnosti. Mimo jiné tu na dopisech dokládá duševní poruchu, kterou Dobrovský ke konci života trpěl.[26]
  • Život Pavla Josefa Šafaříka (1887)
  • Život Karla Jaromíra Erbena (1887), ve své době oceňovaný,[27] ale již se zde projevuje jistý úpadek — Brandl např. nedocenil jeho Kytici a sbírku pohádek.[4]
  • Historische Notizen über Lulč, Habrovan und Hobitschau (1893) [28]

Vydal moravské památky právního charakteru z doby předbělohorské (např. Kniha tovačovská, Kniha drnovská), sněmovní památky, zemské půhony a nálezy, moravský diplomatář, spisy Karla staršího ze Žerotína a biografie Karla Jaromíra Erbena, Josefa Dobrovského či Pavla Josefa Šafaříka. Patřil k zastáncům pravosti Zelenohorského rukopisu.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. ↑ a b A. P. R. Vincenc Brandl, archivář markrabství moravského. Světozor. 1869-04-09, roč. 3, čís. 15, s. 128. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j BÍLÝ, František. Vincenc Brandl. Zlatá Praha. 1902-01-10, roč. 19, čís. 11, s. 130–131. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  5. ↑ a b c d e Vincenc Brandl - Encyklopedie města Brna
  6. ↑ O Matici moravské. Moravská orlice. 1864-06-16, roč. 2, čís. 136, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  7. ↑ Telefonické zprávy „Nár. Listů“. Národní listy. 1890-04-22, roč. 30, čís. 110, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  8. ↑ Moravská orlice, 21. 2. 1867, s. 2.
  9. ↑ BRANDL, Vincenc. Ctěným voličům.... Moravská orlice. 1886-03-14, roč. 24, čís. 60, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  10. ↑ Sto let od narození Vincence Brandla. Národní listy. 1934-04-04, roč. 74, čís. 65, s. 4. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  11. ↑ BAUER, František. Vincenc Brandl. Zlatá Praha. 1884-09-12, roč. 1, čís. 37, s. 440. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  12. ↑ Literatura a věda. O německých básních Vincence Brandla. Národní listy. 1924-02-20, roč. 64, čís. 50, s. 4. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  13. ↑ BRANDL, Vincenc. Welehrad [online]. Brno: Buschak und Irrgang, 1860 [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. 
  14. ↑ BRANDL, Vincenc. Mähren unter König Johann von Böhmen in der Jahren 1311-1318 [online]. Brno: Vincenc Brandl, 1861 [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. 
  15. ↑ Kniha pro každého Moravana. Národní listy. 1862-12-03, roč. 2, čís. 284, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  16. ↑ BRANDL, Vincenc. Kniha pro každého Moravana [online]. Brno: Matice Moravská, 1892 [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. 
  17. ↑ BRANDL, Vincenc. Urkundenbuch der Familie Teufenbach [online]. Brno: Landes-Ausschuss, 1867 [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. 
  18. ↑ BRANDL, Vincenc. Kniha Tovačovská [online]. Brno: V. Brandl, 1868 [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. 
  19. ↑ BRANDL, Vincenc. Kritická úvaha o pojednání Alfonsa Šťastného Ježíš a jeho poměr ku křesťanství [online]. Brno: Akciová moravská knihtiskárna, 1873 [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. 
  20. ↑ Literatura a umění. Kritická úvaha o pojednání.... Moravská orlice. 1873-11-28, roč. 11, čís. 274, s. 3. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  21. ↑ BRANDL, Vincenc. Kritická úvaha o pojednání Alfonsa Šťastného o spasení po smrti [online]. Brno: V. Brandl, 1873 [cit. 2021-11-15]. [také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:65479480-bb94-11e2-b6da-005056827e52 Dostupné online]. 
  22. ↑ BRANDL, Vincenc. Carmen, quod in solemnia semisaeculeria patrii poetae Johanis Soukup [online]. Brno: Karel Winiker, 1876 [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. 
  23. ↑ Kniha Rožmberská. Národní listy. 1872-07-09, roč. 12, čís. 187, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  24. ↑ BRANDL, Vincenc. Libušin soud. Moravská orlice. 1873-03-02, roč. 16, čís. 51, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  25. ↑ BRANDL, Vincenc. Obrana Libušina soudu [online]. Brno: Karel Winiker, 1879 [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. 
  26. ↑ Literatura. Život Josefa Dobrovského. Národní listy. 1884-02-27, roč. 24, čís. 58, s. 5. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  27. ↑ Literatura. Život Karla Jaromíra Erbena. Moravská orlice. 1887-07-28, roč. 25, čís. 169, s. 1. Dostupné online [cit. 2010-12-10]. 
  28. ↑ BRANDL, Vincenc. Historische Notizen über Lulč, Habrovan und Hobitschau [online]. Brno: Rudolf. H. Rohrer, 1893 [cit. 2021-11-15]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Lubomír Slavíček (ed.), Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích a jejich spolupracovníků z příbuzných oborů (asi 1800-2008), Sv. 1, s. 145, Academia Praha 2016, ISBN 978-80-200-2094-9
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha: Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 70. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 7. sešit : Bra–Brum. Praha: Libri, 2007. 110–224 s. ISBN 978-80-7277-248-3. S. 133–134. 
  • NOVOTNÝ, Bohumír. Vincenc Brandl [Nekrolog], in: Časopis Matice moravské 4, Brno, 1902, s. 301–364.
  • KUBÍČEK, Jaromír. Moravský historiograf Vincenc Brandl, in: Muzeum Brněnska: sborník, Předklášteří, 2009, s. 108–113. ISBN 978-80-904-397-0-2.
  • FIEDLEROVÁ, Naďa. Vincenc Brandl jako editor rožmberské knihy, in: Muzeum Brněnska: sborník, Předklášteří, 2009, s. 114–122. ISBN 978-80-904-397-0-2.
  • CIBULKA, Pavel. Bibliografie Vincence Brandla, in: Acta Universitatis Carolinae: Philosophica et historica, č. 5, Studia historica. 37, Problémy dějin historiografie, Praha, 1990, s. 93–105.
  • OLIČOVÁ, Dagmar. Vincenc Brandl (1834-1901). Z jeho pozůstalosti. Bakalářská práce na Ústavu pomocných věd historických a archivnictví FF Masarykovy univerzity, Brno, 2017, 69 s.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vincenc_Brandl&oldid=24128140“