Třída Čapajev
| Třída Čapajev | |
|---|---|
 Železňakov | |
| Obecné informace | |
| Uživatel | .svg){kind=small} Sovětské námořnictvo |
| Typ | lehký křižník |
| Lodě | 7 |
| Zahájení stavby | 1938–1940 |
| Spuštění na vodu | 1940–1947 |
| Uvedení do služby | 1949–1950 |
| Osud | 2 nedostavěny 5 vyřazeno |
| Předchůdce | třída Kirov |
| Nástupce | třída Sverdlov |
| Technické údaje po dokončení | |
| Výtlak | 11 300 t (standardní) 15 000 t (plný)[1] |
| Délka | 201 m |
| Šířka | 19,7 m |
| Ponor | 6,4 m |
| Pohon | 6 kotlů, 2 turbínová soustrojí 2 lodní šrouby 110 000 shp |
| Rychlost | 34 uzlů |
| Dosah | 6300 nám. mil při 18 uzlech |
| Posádka | 840 |
| Výzbroj | 12× 152mm/57 kanón B-38 (4×III) 8× 100mm kanón (4×II) 24× 37mm kanón (14×2) 6× 533mm torpédomet (2×3) až 146 min[2] |
| Pancíř | 20–100mm boky 100–120mm přepážky 20–50mm paluba 60–175mm věže 130mm barbety 70–130mm můstek[2] |
| Letadla | 2× hydroplány 1× katapult |
| Radar | Giuys-1M4, Rif, 2× Redan-2, 2× Vympel-2, Neptun |
| Sonar | Tamir-5N |
Třída Čapajev (jinak též Projekt 68) byla třída lehkých křižníků sovětského námořnictva z období druhé světové války. Celkem bylo rozestavěno sedm jednotek této třídy, ale práce následně přerušila válka. Po jejím skončení bylo dokončeno pět křižníků. Ve službě byly od roku 1950. Poslední byl vyškrtnut roku 1979.
Stavba
[editovat | editovat zdroj]Stavba křižníků této třídy byla schválena v rámci třetího pětiletého programu na obnovu floty. Plavidla mělo získat Baltské a Černomořské. Oproti předchozí třídě Kirov byly tyto lodě výrazně mohutnější a jejich trup byl prodloužen, aby mohly nést čtvrtou dělovou věž. Vizuálně i tato třída připomínala křižníky italské.[1] V letech 1939–1940 bylo rozestavěno sedm jednotek této třídy. Jejich stavbu zásadně zpomalilo vypuknutí druhé světové války. Roku 1940 byla zastavena stavba křižníků Sverdlov a Ordžonikidze, přičemž po německé invazi do Sovětského svazu byly oba křižníky ukořistěny. Rozestavěné křižníky Kujbyšev a Frunze se podařilo evakuovat do kavkazských přístavů. Záď křižníku Kujbyšev byla použita při opravě poškozeného těžkého křižníku Molotov. Zbývající pětice (Čapajev, Čkalov, Železňakov, Frunze a Kujbyšev) byla, v upravené podobě projekt 68K, dokončena v letech 1949–1950.[1]
| Jméno | Loděnice | Založení kýlu | Spuštěn | Vstup do služby | Osud |
|---|---|---|---|---|---|
| Železňakov | Č. 194 André Martyho, Leningrad | 31. října 1939 | 25. června 1941 | 19. dubna 1950 | Roku 1950 převeden k Severnímu loďstvu. Od roku 1961 sloužil jako cvičná loď. Roku 1975 vyškrtnut. Mezi lety 1976–1977 byl sešrotován. |
| Kujbyšev | Č. 200 61 komunardů, Nikolajev | 31. srpna 1939 | 31. ledna 1941 | 20. dubna 1950 | Od roku 1958 cvičná loď. Vyškrtnut a sešrotován 1965. |
| Sverdlov | Č. 200 61 komunardů, Nikolajev | 31. prosince 1940 | – | – | Stavba zrušena 1940. |
| Čapajev | Č. 189 Sergo Ordžonikidze, Leningrad | 8. října 1939 | 28. dubna 1941 | 16. května 1950 | Roku 1950 převeden k Severnímu loďstvu. Od roku 1958 cvičná loď. Vyřazen 29. října 1960 a sešrotován 1961. |
| Čkalov | Č. 189 Sergo Ordžonikidze, Leningrad | 31. srpna 1939 | 25. října 1947 | 1. listopadu 1950 | Od roku 1958 cvičná loď Komsomolec. Vyškrtnut 1979. Sešrotován 1980. |
| Frunze | Č. 198 André Martyho, Nikolajev | 29. srpna 1939 | 31. prosince 1940 | 19. prosince 1950 | Od roku 1958 cvičná loď. Vyškrtnut 1960. V letech 1960–1961 sešrotován. |
| Ordžonikidze | Č. 198 André Martyho, Nikolajev | 31. prosince 1940 | – | – | Stavba zrušena 1940. |
Konstrukce
[editovat | editovat zdroj]
Dokončené křižníky měly oproti předchozím plánům zesílené pancéřování (řešeno bylo jako u třídy Kirov) a posílenou lehkou protiletadlovou výzbroj, která se původně měla skládat z dvanácti 37mm kanónů a osmi 12,7mm kulometů. Po válce navíc byly vybaveny sestavou radarů a trupovým sonarem Tamir-5N. Hlavní výzbroj tvořilo dvanáct 152mm/57 kanónů B-38 ve čtyřech třídělových věžích. Sekundární výzbrojí bylo dalších osm kanónů ráže 100 mm. Doplňovalo je 24 kusů 37mm kanónů a šest 533mm torpédometů. Plavidla této třídy také byla vybavena pro nesení až 146 námořních min. Pohonný systém tvořilo šest vodotrubních kotlů KV-68 a dvě převodové turbíny TV-7 o výkonu 110 000 shp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 34 uzlů. Dosah byl 6300 námořních mil při rychlosti 18 uzlů.[2]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c GARDINER, Robert. Conways All the World's Fighting Ships 1922–1946. Annapolis: Naval Institute Press, 1980. S. 328. (anglicky)
- ↑ Chapayev Class [online]. [cit. 2009-02-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-12. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4.. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu třída Čapajev na Wikimedia Commons
