Přeskočit na obsah

Stonewallské nepokoje

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: Velmi špatný překlad, stylisticky, místy i významově.

Stonewallské nepokoje (známé taky jako Stonewallské povstání nebo Stonewallská vzpoura) byly sérií spontánních, násilných demonstrací členů LGBTQ+ komunity [pozn. 1] proti policejní razii, která se uskutečnila v brzkých ranních hodinách 28. června 1969 v Stonewall Inn v sousedství Greenwich Village v Manhattanu, New York. Pouliční bitvy trvaly několik dní, do bojů se zapojilo přes 2000 protestujících. Jednalo se o první americké (a zřejmě i světové) vystoupení gayů a leseb v boji za jejich požadavky a je obecně uznáváno jako nejdůležitější událost, která vedla k hnutí osvobození gayů [1][2][3] a modernímu boji za práva LGBT ve Spojených státech.[4][5] Allen Ginsberg, jedna z ikonických postav hnutí, komentoval nepokoje slovy „buzíci ztratili svou ustrašenou tvář, kterou měli po desetiletí“.[6]

Gay Američané se v padesátých a šedesátých letech 20. století potýkali s anti-gay právním systémem. [pozn. 2] Rané homofilní skupiny ve Spojených státech se snažily dokázat, že gay lidé se dokážou asimilovat do společnosti, a preferovaly nekonfliktní vzdělávání pro homosexuály stejně jako pro heterosexuály. Závěrečné období 60. let bylo však velmi kontroverzní, protože bylo aktivních mnoho sociálních/politických hnutí, včetně Afroamerického hnutí za občanská práva, kontrakultury 60. let a hnutí proti válce ve Vietnamu. Tyto vlivy, spolu s prostředím Greenwich Village sloužily jako katalyzátor Stonewallských nepokojů.

Jen málo podniků v 50. a 60. letech otevřeně vítalo gay lidi. Ty, které ano, byly často bary, přestože majitelé barů a manažeři byli zřídka sami o sobě gayi. V tom čase vlastnila bar Stonewall Inn mafie. [9][10] Sloužil široké škále klientů a byl známý tím, že byl populární mezi nejchudšími a nejvíc přehlíženými lidmi v gay komunitě: drag queens, transgender lidmi, zženštilými mladými muži, lesbickými mužatkami, mužskými prostituty a mladými lidmi bez domova. Policejní razie byly v 60. letech v gay barech běžnou praxí, ale v Stonewall Inn policisté rychle ztratili kontrolu nad situací. Svojí neobratností přilákali dav, který se postupně stal nepřátelským. Napětí mezi newyorskou policií a gay obyvateli Greenwich Village vypuklo do dalších protestů následující večer, a znova o několik nocí později. Během týdnů se Village obyvatelé rychle zorganizovali do aktivistických skupin, aby mohli zaměřit své úsilí na zřízení míst pro gaye a lesby, kde by mohli být ohledem své sexuální orientace otevřeni bez strachu ze zatčení.


Po Stonewallských nepokojích gayové a lesby v New Yorku čelili při tvorbě soudržné komunity rodovým, rasovým, třídním a generačním překážkám. Během šesti měsíců byly v New Yorku založeny dvě gay organizace aktivistů, které se zaměřovaly na konfrontační taktiky, a troje noviny na prosazování práv gayů a leseb. Během několika let byly napříč celými USA a světem založeny organizace za práva gayů. Připomínajíc výročí nepokojů, 28. června 1970 v New Yorku, Los Angeles, San Franciscu a Chicagu[11] proběhly první gay pride pochody. Podobné pochody byly organizované i v jiných městech. Dnes se Gay Pride události konají na znak Stonewallských nepokojů ročně koncem června po celém světě. [12] Stonewallský národní monument byl na místě založen v roce 2016. [13]

Pozadí

[editovat | editovat zdroj]

Homosexualita v USA v 20. století

[editovat | editovat zdroj]

Po společenských převratech druhé světové války mnozí lidé podle historika Barryho Adama vášnivě toužili po „navrácení předválečného společenského řádu a odolání silám změn“. [14] Pobízen národním důrazem na antikomunismus prováděl senátor Joseph McCarthy slyšení hledaje komunisty ve vládě, armádě a jiných vládou financovaných úřadech a institucích, což vedlo k celonárodní paranoii. Anarchisté, komunisté a jiní lidé, kteří byli označení za neamerické a podvratné, byli považováni za bezpečnostní riziko. Homosexuálové byli do tohoto seznamu zahrnuti Ministerstvem zahraničí USA s tím, že byli náchylní k vydíraní. Vyšetřování senátu v roce 1950, kterému předsedal Clyde R. Hoey mělo ve své zprávě: „Všeobecně se věří, že ti, kteří otevřeně provozují zvrhlé akty nemají emocionální stabilitu normálních jedinců,“ [15] a prohlásilo, že všechny vládní zpravodajské služby „jednomyslně souhlasí s tím, že sexuální zvrhlíci ve vládě představují bezpečnostní riziko.“ [16] Mezi roky 1947 a 1950 bylo zamítnuto 1 700 federálních žádostí o práci, 4 380 lidí bylo propuštěno z armády a 420 bylo vyhozeno z jejich vládních prací kvůli podezření, že se jednalo o homosexuály. [17]

Za celé období 50. a 60. let si federální úřad pro vyšetřování (FBI) a policejní oddělení vedli seznamy známých homosexuálů, podniků, které upřednostňovali a jejich přátel; poštovní úřad sledoval, kam jsou posílány materiály týkající se homosexuality. [18] Státní a místní vlády tento příklad následovaly: bary, které sloužily homosexuálům byly zavřené, a jejich zákazníci byli zatčení a vystaveni v novinách. Města prováděla „kontrolní prohlídky“, aby zbavila čtvrti, parky, bary a pláže gay lidí. Nošení oblečení opačného pohlaví bylo prohlášeno za nezákonné a univerzity vyhazovaly učitele podezřelé z homosexuality. [19] Tisíce gay mužů a žen byly veřejně ponižovány, fyzicky obtěžovány, vyhazováni z práce, zatýkány nebo hospitalizovány v psychiatrických léčebnách. Mnozí žili dvojitý život a svůj osobní život drželi v práci v tajnosti.

Americká psychiatrická asociace v roce 1952 uvedla homosexualitu v Diagnostickém a statistickém manuálu mentálních poruch (zkratka DSM, z anglického názvu Diagnostic and Statistic Manual of Mental Disorders) jako duševní poruchu. Rozsáhlá studie homosexuality v roce 1962 byla použita k odůvodnění zařazení poruchy jako údajný patologický skrytý strach z druhého pohlaví způsobený traumatickými vztahy mezi rodiči a dětmi. Tohle vnímání homosexuality bylo v medicíně velmi vlivné. [20] V roce 1956 však psycholožka Evelyn Hooker uskutečnila studii, v jejímž rámci porovnávala štěstí a povahovou vyrovnanost mužů, kteří sami sebe označili za homosexuály, a heterosexuálních mužů a nenašla žádný rozdíl. [21] Její studie ohromila lékařskou komunitu a udělala z ní hrdinku v očích mnoha gayů a leseb[22], ale homosexualita i nadále zůstala v DSM až do roku 1973.

Homofilní aktivismus

[editovat | editovat zdroj]

Jako odpověď na tento trend vznikly nezávisle na sobě dvě organizace pro podporu záležitostí homosexuálů a k poskytnutí společenských příležitostí, kde by gayové a lesby mohli vést společenský život bez strachu ze zatčení. Homosexuálové z oblasti Los Angeles vytvořili v roce 1950 v domě komunistického aktivisty Harryho Haye spolek Mattachine. [23] Jejich cílem bylo homosexuály sjednotit, vzdělat, poskytnout jim vedení a pomoct „sexuálním deviantům“ s právními problémy.[24] Protože jejich radikální přístup vyvolával obrovský odpor, Mattachine v roce 1953 změnil svoje zaměření na přizpůsobení se a řádnost. Odůvodnili to tím, že víc lidí změní názor na homosexualitu, když dokážou, že gayové a lesby jsou normální lidé, stejní jako heterosexuálové. [25][26] Nedlouho poté se v San Franciscu setkalo několik žen ve svých obývacích pokojích a vytvořili Dcery Bilitis (anglicky Daughters of Bilitis, zkratka DOB) pro lesby.[27] Přestože těch osm žen, které vytvořilo DOB se původně setkalo, aby měli bezpečné místo k tanci, jak DOB rostlo, jejich cíle se stávaly podobnými těm, co měl spolek Mattachine, a pobízely své členky, aby se začlenily do celkové společnosti.[28]

Jedna z prvních výzev pro vládní utlačování přišla v roce 1953. Organizace s názvem ONE, Inc. vydala časopis ONE. Poštovní úřad USA odmítl rozeslat srpnové vydání, které se zabývalo homosexuály v heterosexuálních manželstvích s odůvodněním, že jeho obsah byl nemravný i přestože byl časopis zakryt hnědým papírovým obalem. Případ se nakonec dostal až na nejvyšší soud, který v roce 1958 rozhodl, že ONE, Inc. své materiály přes poštovní úřad posílat může.[29]

Počet homofilních organizací — jak byly homosexuální skupiny nazývány—rostl a rozšiřovaly se i na východní pobřeží. Postupně se členové těchto organizací stávaly odvážnějšími. Frank Kameny založil Mattachine Washingtonu, D.C. Kvůli své homosexualitě byl vyhozen z U.S. Army Map Service, a neúspěšně se soudil o vrácení do funkce. Kameny psal, že homosexuálové se od heterosexuálů nijak neliší a často své snahy orientoval směrem k odborníkům na duševní zdraví, z kterých někteří se účastnili schůzek Mattachine a DOB, kde členům tvrdili, že jsou abnormální. [30] Kameny, inspirován Afroamerickým hnutím za občanská práva zorganizoval protesty proti diskriminaci v zaměstnání před Bílým domem a jinými parlamentními budovami. Tyto protesty mnoho gayů šokovaly a znepokojily část vedení Mattachine a DOB. [31][32] V té samé době rostla důležitost, frekvence a kritičnost demonstrací v Afroamerickém hnutí za občanská práva a opozice Vietnamské války za 60. let, stejně jako jejich konfrontace s policií.[33]

Nepokoje v Compton's Cafeteria

[editovat | editovat zdroj]

Na okraji několika malých gay komunit byli lidé, kteří byli výzvou pro genderová očekávaní. Byli to zženštilí muži a mužné ženy nebo lidé, kterým byl při narození přiřazen mužský rod, kteří se oblékali a žili jako ženy a lidé, kterým byl při narození přiřazen ženský rod, kteří se oblékali a žili jako muži, buď jen někdy nebo pořád. Soudobá nomenklatura je klasifikovala jako transvestity a právě oni byli nejviditelnějšími reprezentanty sexuálních menšin. Byli v rozporu s pečlivě vytvořeným obrazem, který prezentovali Mattachine a DOB, který tvrdil, že homosexuálové jsou řádní a normální lidé. [34] Mattachine a DOB považovali strasti zatčení kvůli nošení oblečení opačného rodu za paralelní s potížemi homofilních organizací – podobné, ale jasně oddělené. Gay a transgender lidé zorganizovali v Cooper Donuts cafe v Los Angeles v roce 1959 malý protest jako odpověď na policejní pronásledování. [35]

Ve větší události v roce 1966 v San Franciscu, drag queens, mužští prostituti a transvestité seděli v Compton’s Cafeteria, když přišla policie zatknout lidi, kterým byl při narození přiřazen mužský rod oblečené jako ženy. Následovaly nepokoje, kde zákazníci bufetu vrhali šálky, talíře a podšálky, rozbili okna restaurace, a vrátili se o několik dní později, když byla okna opravena, aby je rozbili znova. [36] Profesorka Susan Stryker klasifikovala nepokoje v Comton’s Cafeteria jako „akt proti transgenderové diskriminaci, spíš než akt diskriminace vůči sexuální orientaci“ a připojila povstání k otázkám genderu, rasy a třídy, které byly homofilními organizacemi zlehčované. [34] Značí to začátek transgenderového aktivismu v San Fransciscu. [36]

Greenwich Village

[editovat | editovat zdroj]
A color photograph of Washington Square Park in Greenwich Village
Washington Square Park v Greenwich Village

Manhattanská sousedství Greenwich Village a Harlem byla domovem pro značnou část homosexuální populace po první světové válce, kdy muži a ženy, kteří sloužili ve válce využili příležitost usadit se ve větších městech.[37] Prohibice neúmyslně prospěla gay podnikům, protože po alkoholu byla vysoká poptávka a byl odsunut do ilegality spolu s ostatními činnostmi, které byly považovány za nemorální. New York City zavedlo zákony proti homosexualitě na veřejnosti a v soukromých podnicích, ale protože alkohol byl vysoce žádaný, prodejen lihovin a improvizovaných picích podniků bylo tak mnoho, a byly tak dočasné, že autority nebyly s to je všechny ustřežit.[38]

Začátkem 60. let kampaň na zbavení New York City gay barů byla v plném efektu na příkaz primátora Roberta F. Wagnera Jr. Město odebralo barům licenci na alkohol a policisté v utajení se snažili polapit co nejvíc homosexuálních mužů.[39] To se obvykle dělo tak, že policista, který našel muže v baru nebo parku s ním navázal konverzaci, a když ta směrovala k tomu, že by mohli odejít spolu nebo když policista koupil muži drink, muž byl zatčen za solicitaci.

Spolku Mattachine se podařilo tuto kampaň ukončit. S New York State Liquor Authority (SLA) už tolik štěstí neměli. Neexistovaly sice žádné zákony, které by obsluhování homosexuálů zakazovaly, soudy však povolovaly SLA diskrétnost v schvalování a odebírání licencí na alkohol pro podniky, které by mohly „narušovat veřejný pořádek“. [40] I přes velký počet gayů a leseb, kteří Greenwich Village nazývali domovem, existovalo kromě barů jen málo míst, kde by se mohli otevřeně shromažďovat bez toho, aby byli obtěžováni nebo zatčeni.

Žádný bar, který gayové a lesby často navštěvovali nebyl vlastněn gay lidmi. Téměř všechny byli vlastněny a kontrolovány organizovaným zločinem, který se zákazníky zacházel chabě, ředil alkohol vodou a ceny stavěl vysoko. Také ale platil policii, aby zabránil častým raziím. [41]

Stonewall Inn

[editovat | editovat zdroj]
A color digital map of the Greenwich Village neighborhood surrounding the Stonewall Inn in relation to the diagonal streets that make small triangular and other oddly shaped city blocks
Poloha Stonewall Inn v Greenwich Village

Stonewall Inn patřil zločinecké rodině Genovese. [9] V roce 1966 tři členové Mafie investovali $3,500, aby změnili Stonewall Inn na gay bar (předtím to byla restaurace a noční klub pro heterosexuály). Jednou týdně si policie vyzvedla obálku s penězi jako úplatek — Stonewall Inn neměl žádnou licenci na alkohol. [42][43] Neměl ani tekoucí vodu za barem — použité skleničky byly namočené do kádě s vodou a hned znova použity. [41] Nebyly tam žádné únikové východy a toalety neustále přetékaly.[44] Přestože bar nebyl využíván k prostituci, probíhal tam prodej drog a jiné „hotovostní transakce“. Byl to jediný bar pro gaye v New Yorku, kde bylo povoleno tancovat[45] a to bylo jeho hlavním lákadlem po jeho znovuotevření jako gay baru. [46]

Policejní razie gay barů byly časté, průměrně jednou do měsíce v každém baru. Mnoho barů drželo extra alkohol v tajné přihrádce za barem nebo v autě, aby se usnadnilo pokračování co nejrychleji to šlo, v případě, že byl alkohol zabaven. [9] Management baru obvykle o raziích díky policejním tipům věděl dopředu, a razie probíhaly brzy večer, aby po skončení mohl prodej pokračovat. [47] Za typické razie se rozsvítila světla, zákazníci byli postaveni do řady a proběhla kontrola občanských průkazů. Ti, kteří je neměli, nebo drag queens, byli zatčeni; ostatní mohli odejít. Někteří muži, i drag queens, využívali k identifikaci průkazy z armády. Ženy musely mít na sobě tři kusy ženského oblečení a když je neměly, byly zatčené. Zaměstnanci a management byl obvykle také zatčen. [47] Období těsně před 28. červnem 1969 bylo plné razií na místní bary, včetně razie v Stonewall Inn v úterý před povstáním[48] a uzavřením Checkerboard, Tele-Star a dvou jiných barů v Greenwich Village.[49]

Zásah ve Stonewall Inn

[editovat | editovat zdroj]
Stonewall Inn v současnosti.
Pamětní deska

V sobotu 28. června 1969 v 1.20 hod. ráno zahájila policie v klubu zásah. Bar neměl mj. povolení k prodeji lihovin a rovněž hygienické podmínky v něm byly diskutabilní.

Policejní zásah, během kterého měli být mj. transvestité rozeznáni od žen a zatčeni, příslušníci mafie eskortováni a všichni přítomní identifikováni, se však vymkl z ruky. Rozvášněný dav, částečně složený z návštěvníků samotného Stonewall Inn a částečně z lidí, kteří se seběhli z okolí, napadl policii a ta mu stěží čelila i přes přivolané posily. Lidé skandovali hesla jako "Gay power!" a házeli po policistech popelnice a jiné předměty. Ve čtyři hodiny ráno se situace zklidnila.[zdroj?]

Pravě v sobotu 28. června 1969 vzdala homosexuální komunita hold své ikoně, zpívající hvězdě hollywoodské „zlaté éry“ Judy Garlandové (Čaroděj ze země Oz – Oscar pro dětské herce) velkou účastí na jejím pohřbu v New Yorku. Z 20 000 přítomných se uvádí kolem 12 000 gayů (podle odhadu New York Times).

Reakce na vzpouru

[editovat | editovat zdroj]

V následujících dnech zaplnily Greenwich Village protestní grafitti požadující legalizaci gay barů a rovnost práv. Události ve Stonewall Inn se staly hlavním tématem významných tiskovin už v pondělí; nepokoje formou demonstrací v řádu stovek lidí trvaly do úterý. Přestože nepokoje neschvalovali všichni homosexuálové, události aktivizovaly již existující homosexuální organizace k razantnějšímu postupu v boji proti diskriminaci.

Téma homosexuality od tohoto momentu rezonuje na veřejnosti i v médiích výrazněji. Nepokoje vedly mj. k založení osvobozenecké organizace gayů a leseb Gay Liberation Front (GLF).

Reprezentace v médiích

[editovat | editovat zdroj]

Filmy

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ V tom čase se termín „gay“ běžně používal na označení všech LGBT lidí.
  2. ↑ Illinois dekriminalizoval sodomii v roce 1961, ale v době Stonewallského povstání všechny ostatní státy kriminalizovaly homosexuální jednání i mezi plnoletými jedinci jednajícími v soukromí. „Dospělý člověk odsouzený za zločin sexu s jiným plnoletým člověkem v soukromí svého domova mohl dostat malou pokutu, pět, deset nebo dvacet — nebo i doživotí — ve vězení. Dvacet států mělo v roce 1971 zákony o «sexuálních psychopatech», které povolovaly zadržení homosexuálů jen z tohoto důvodu. V Pensylvánii a Kalifornii mohli být sexuální delikventi umístěni do psychiatrické instituce na doživotí, a v několika státech mohli být vykastrováni.“ (Carter, p. 15) Po dobu 50. a 60. let byly kastrace, dávící prostředky, hypnóza, elektrokonvulzivní terapie a lobotomie používány psychiatry k „léčení“ homosexuálů. (Katz, pp. 181–197.) [7][8]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Stonewall riots na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Brief History of the Gay and Lesbian Rights Movement in the U.S. [online]. University of Kentucky [cit. 2017-09-02]. Dostupné online. 
  2. ↑ Nell Frizzell. Feature: How the Stonewall riots started the LGBT rights movement [online]. Pink News UK, June 28, 2013 [cit. 2017-08-19]. Dostupné online. 
  3. ↑ Stonewall riots [online]. Encyclopædia Britannica [cit. 2017-08-19]. Dostupné online. 
  4. ↑ U.S. National Park Service. Civil Rights at Stonewall National Monument [online]. Department of the Interior, October 17, 2016 [cit. 2017-08-06]. Dostupné online. 
  5. ↑ Obama inaugural speech references Stonewall gay-rights riots [online]. [cit. 2013-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-05-30. 
  6. ↑ Allen Young a Allen Ginsberg - Interview pro Gay Sunshine, Votobia 1996
  7. ↑ (Adam, p. 60.)
  8. ↑ Carter, p. 15.
  9. ↑ a b c Duberman, p. 183.
  10. ↑ Carter, pp. 79–83.
  11. ↑ Heritage | 1970 Christopher Street Liberation Day Gay-In, San Francisco [online]. SF Pride, June 28, 1970 [cit. 2014-06-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne October 22, 2014. 
  12. ↑ "Pride Marches and Parades", in Encyclopedia of Lesbian, Gay, Bisexual, and Transgender History in America, Marc Stein, ed. (2004), Charles Scribner's Sons.
  13. ↑ Nakamura, David; EILPERIN, JULIET. With Stonewall, Obama designates first national monument to gay rights movement [online]. 24 June 2016 [cit. 2016-06-24]. Dostupné online. 
  14. ↑ Adam, p. 56.
  15. ↑ Edsall, p. 277.
  16. ↑ David K. Johnson, The Lavender Scare: The Cold War Persecution of Gays and Lesbians in the Federal Government (University of Chicago Press, 2004), 101-2, 114-5
  17. ↑ Adam, p. 58.
  18. ↑ Edsall, p. 278.
  19. ↑ Adam, p. 59.
  20. ↑ Edsall, p. 247.
  21. ↑ Edsall, p. 310.
  22. ↑ Marcus, pp. 58–59.
  23. ↑ Marcus, pp. 24–25.
  24. ↑ Adam, pp. 62–63.
  25. ↑ Adam, pp. 63–64.
  26. ↑ Marcus, pp. 42–43.
  27. ↑ Marcus, p. 21.
  28. ↑ Gallo, pp. 1–5, 11.
  29. ↑ Marcus, pp. 47–48.
  30. ↑ Marcus, pp. 80–88.
  31. ↑ Marcus, pp. 105–108.
  32. ↑ DiGuglielmo, Joey (October 20, 2011). "Steps to Stonewall". Washington Blade. Retrieved on November 5, 2012.
  33. ↑ Adam, pp. 72–73.
  34. ↑ a b Stryker, Susan (Winter, 2008). "Transgender History, Homonormativity, and Disciplinarity". Radical History Review, pp. 145–157.
  35. ↑ Faderman and Timmons, pp. 1–2
  36. ↑ a b Boyd, Nan Alamilla (2004). "San Francisco" in the Encyclopedia of Lesbian, Gay, Bisexual and Transgendered History in America, Ed. Marc Stein. Vol. 3. Charles Scribner's Sons. pp. 71–78.
  37. ↑ Edsall, pp. 253–254.
  38. ↑ Edsall, pp. 255–256.
  39. ↑ Carter, pp. 29–37.
  40. ↑ Carter, p. 48.
  41. ↑ a b Duberman, p. 181.
  42. ↑ Duberman, p. 185.
  43. ↑ Carter, p. 68.
  44. ↑ Carter, p. 80.
  45. ↑ Duberman, p. 182.
  46. ↑ Carter, p. 71.
  47. ↑ a b Duberman, pp. 192–193.
  48. ↑ Carter, pp. 124–125.
  49. ↑ ESKOW, Dennis. 4 Policemen Hurt in 'Village' Raid: Melee Near Sheridan Square Follows Action at Bar. The New York Times. June 29, 1969, s. 33. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ADAM, Barry D. The rise of a gay and lesbian movement. Boston: Twayne Publishers, c1987. ISBN 0805797149.
  • CARTER, David. Stonewall: the riots that sparked the gay revolution. New York: St. Martin's Press, 2005. ISBN 0312342691.
  • DUBERMAN, Martin B. Stonewall. New York, N.Y., U.S.A.: Dutton, c1993. ISBN 0525936025.
  • EDSALL, Nicholas C. Toward Stonewall: homosexuality and society in the modern western world. Charlottesville: University of Virginia Press, c2003. ISBN 0813922119.
  • FADERMAN, Lillian. Odd girls and twilight lovers: a history of lesbian life in twentieth-century America. 11. [print.]. New York, N.Y: Penguin, 1992. ISBN 0140171223.
  • FADERMAN, Lillian. a Stuart TIMMONS. Gay L.A.: a history of sexual outlaws, power politics, and lipstick lesbians. New York: Basic Books, c2006. ISBN 046502288X.
  • MARCIA M. GALLO. Different daughters: a history of the Daughters of Bilitis and the rise of the lesbian rights movement. New York: Seal Press, 2007. ISBN 1580052525.
  • KATZ, Jonathan. Gay American history: lesbians and gay men in the U.S.A. : A documentary. New York: Crowell, c1976. ISBN 0690011652.
  • MARCUS, Eric. Making gay history: the half-century fight for lesbian and gay equal rights. New York: Perennial, 2002. ISBN 0060933917.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Stonewallské_nepokoje&oldid=23925983“