Přeskočit na obsah

Společník na cestách (opera)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Společník na cestách
The Travelling Companion
Společník na cestách, titulní strana partitury
Společník na cestách, titulní strana partitury
Základní informace
Žánropera
SkladatelCharles Villiers Stanford
LibretistaHenry John Newbolt
Počet dějství4
Originální jazykangličtina
Literární předlohaHans Christian Andersen: Reisekammeraten
Datum vzniku1916
Premiéra30. dubna 1925, Liverpool, David Lewis Theatre
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Společník na cestách (v anglickém originále The Travelling Companion), Op. 146 je opera o čtyřech dějstvích irského skladatele Charlese Villierse Stanforda na libreto Henryho Johna Newbolta podle stejnojmenné pohádky dánského spisovatele Hanse Christiana Andersena. Poprvé byla uvedena 30. dubna 1925 v divadle David Lewis Theatre v Liverpoolu.

Vznik a historie díla

[editovat | editovat zdroj]

Společník na cestách je devátá a poslední opera angloirského Charlese Villierse Staforda. Námět, pohádku H. Ch. Andersena, skladateli doporučil irský barytonista Harry Plunket Greene (1865–1936) roku 1911. Stanford se se žádosti o libreto obrátil na počátku první světové války na spisovatele Sira Henryho Newbolta (1862–1938), jehož básně již Stanford zhudebnil ve svých sborech Songs of the Sea (1904) a Songs of the Fleet (1910). Kompozice opery proběhla rychle v dubnu až červnu roku 1916. Následujícího roku Společník na cestách vyhrál cenu Carnegie Trust Award a roku 1919 byly libreto i partitura vydány v londýnském vydavatelství Stainer & Bell, avšak před Stanfordovou smrtí (29. března 1924) nebyla tato opera provedena. Zazněla z ní jen předehra, a to poprvé 4. listopadu 1920, kdy orchestr Royal Philharmonic Society řídil Albert Coates.[1][2]

Libretista Společníka na cestách Sir Henry Newbolt, fotografie George Charlese Beresforda z doby mezi lety 1900–1919

Pohádkový námět byl pro generaci následovníků Richarda Wagnera, mezi které se Stanford počítal, charakteristický. Mezi slavné pohádkové opery přelomu 19. a 20. století, do jejichž kontextu byl Společník na cestách řazen, patří Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka, Čert a Káča (opera) nebo Rusalka Antonína Dvořáka, Popelka Julese Masseneta, Turandot Giacoma Pucciniho nebo opery N. A. Rimského-Korsakova. Stanford byl znám především jako skladatel pro orchestr a sbor a obojí má ve Společníkovi na cestách velké slovo; mezi orchestrální pasáže patří vedle předehry například úvody k jednotlivým dějstvím, mezihra vyjadřující let princezny vzduchem a především tance skřetů pro 3. dějství, sbor provází všechny scény odehrávající se v princeznině království jako živý komentátor děje, ale také vstupuje v podobě podzemních bytostí ve 3. dějství. Stanford využívá v této opeře příznačné motivy, z nichž pro nejvýraznější – motiv smrti“ – použil první ze svých Six Characteristic Pieces, op. 132. Mystický „Společník na cestách“ je zase charakterizován jasným motivem v C dur. V souladu s estetikou „hudebního dramatu“ tvoří opera průběžný symfonický proud nečleněný na čísla, ale prostší než například u Richarda Wagnera nebo Richarda Strausse.[3] Někteří novodobí recenzenti Společníka na cestách spíše přirovnávali k hudbě předcházející novoromantismu: „mně připomíná dramaticky i hudebně mnohem více Weberova Čarostřelce […] s příměsí Gilberta a Sullivana,“ psal Michael Cookson pro MusicWeb International.[4]

Premiéra Společníka na cestách se konala následujícího roku, 30. dubna 1925 v liverpoolském divadle David Lewis Theatre (demolováno roku 1980). Zazněla v podání ochotníků a v redukované orchestraci, což recenzentům – např. Ferrucciovi Bonaviovi v revue The Musical Times, který tuto podobu díla označil za „zmrzačenou“ a inscenaci za „premiéru, která nedokázala upokojit ani ty nejméně náročné, nejtolerantnější z nás“ – neumožnilo vyslovit konečný úsudek.[5] Nicméně roku 1927 zazněla v profesionální podobě v Bristolu (Theatre Royal, dirigoval Adrian Boult), roku 1930 uvedl Společníka na cestách ve své adaptované verzi skladatel Michael Tippett ve vesnici Oxted v Surrey, kde vedl sbor a ochotnické divadlo, roku 1934 ho nastudovala Falmouth Operatic Society.[6] Konečně 3. dubna 1935 uvedla tuto operu v londýnské premiéře Anglická národní opera v divadle Sadler's Wells. Jednalo se o reprezentativní inscenaci s tehdejšími vedoucími pěvci tohoto divadla (Honza: Henry Wendon, Princezna: Joan Cross, Společník na cestách: Percy Heming, Král: Arnold Matters, dirigoval Lawrance Collingwood), která se udržela se na repertoáru po tři sezóny.[7][8]

Již Bonavia roku 1925 poznamenal, že v důsledku rychlých kulturních změn po světové válce Stanfordova poslední opera námětem i hudební jazykem rychle zastarala: „Před několika lety, když byla fantastická opera v módě, měla by všechny naděje na úspěch.“[5] Úvodní a závěrečný obraz považoval Bonavia za nezdařilé: „kupodivu Stanford, ač Ir, neměl žádný cit pro fantastické, romantické prvky, které hrají tak velkou úlohu v keltském folklóru“.[5] Profesionální provedení roku 1928 podle Bonavii zdůraznilo „přílišnou vážnost, ne-li přímo ponurost některých míst“; zejména doporučoval odstranit předehru, která „vyjadřuje tmu a pouze tmu“ v rozporu s obsahem opery.[9] Při příležitosti londýnské inscenace shrnul kritické výtky recenzent The Musical Times William McNaught. Vzhledem k námětu se domníval, že „první volbou mezi skladateli pro takový příběh by byl Rimskij-Korsakov; a propast mezi tímto skladatelem a Stanfordem je měřítkem Stanfordova selhání. Vše pochvalné, co se dá o Společníku na cestách říci, lze říci o hudbě spíše než o úloze, kterou hraje.“ Podobně jako Bonavia[9] kritizoval hned předehru, která „popisuje výlučně ponurost úvodní scény a předpovídá večer strávený v mentální atmosféře Parsifala“, avšak atmosfér se brzy změní na něco připomínající tu Carmen, tu Prodanou nevěstu, tu operetu Gilberta a Sullivana. I když považoval Stanfordovu baletní hudbu za „důvtipnou a úchvatnou“, všechny ryze pohádkové scény považoval za nezdařené, protože „nadpřirozená vábení byla stejně vzdálena Stanfordovým schopnostem jako by anglikánská Magnificat byla pro Rimského-Korsakova“. Nakonec se McNaught ptal, „zda Stanford prospal padesát let nebo zda zapomněl, že skládá operu“.[7] Pozdější kritika této inscenace v témže časopise byla mírnější: sice „děj má své absurdity, nezamýšlené i zamýšlené, a Stanford vezme posluchače na okružní jízdu Brahmsem a Verdim, než se dostane sám k sobě“, avšak jako celek je tato opera „zábavná a někdy i ohromující“ a „Stanford měl melodický dar, který v této fantastické pohádce nalezl nejšťastnější projev“.[8]

V poválečné době se tato opera objevovala ve skromné podobě v rukou studentů a amatérů (Bristol Opera School 1961[10], John Lewis Partnership Music Society 1967[11], Reading University Opera Society 1981[12]). Do širšího povědomí uvedly Společníka na cestách koncertní provedení a následná komerčně vydaná nahrávka v podání společnosti New Sussex Opera roku 2018.[2]

Novodobý kritický ohlas se liší. Stanfordův životopisec Jeremy Dibble považuje Společníka na cestách za významný článek vývoje anglické opery mezi Purcellem a Brittenem a zejména sbory podle něj předjímají Brittenova Petera Grimese.[13] Vysoké mínění vyjádřil i Robert Matthew-Walker v časopise Musical Opinion Quarterly, kdy tuto operu označil za „skandálně zanedbanou část britské hudební historie“ a doporučil ji „předním operním divadlům [naší] země“.[14] Rupert Christiensen pro deník The Telegraph ji doporučoval spíše pro „některý z letních festivalů“; i když podle něj „zápletka ani charaktery [této opery] nejsou rozvinuty“, má Stanfordova hudba „báječnou vervu a kouzlo“ a „nikdy neumdlévá“.[2] John Johnston v recenzi pro internetovou revue Bachtrack zmiňoval rozmanitou, dobře vystavěnou a originální Stanfordovu partituru, mistrovskou orchestraci (především ve 3. dějství), účinné sborové pasáže někdy s jakoby lidovou svěžestí a dobře charakterizované a pěvecky vděčné úlohy.[15] ¨

Charles Villiers Stanford, fotografie firmy Bassano z roku 1921

Claire Seymourová hodnotila pro magazín Opera Today inscenaci z roku 2018 pozitivně, avšak poznamenávala, že „tento příběh není bez kouzla, ale charakterizace je často plochá“, upozorňuje na pochybné motivace krále, princezny a čaroděje a o Stanfordově hudbě soudí, že „je melodická, ale nezanechává velký dojem. Je cítit, že Stanford měl v arzenálu zbraně pro vytvoření výborné opery, ale nedokázal přimět všechna děla střílet najednou.“[16] Richard Bratby píšící pro časopis Gramophone oceňoval Stanfordovu lyrickou, zářivou melodii, protkanou velmi účinnými sbory a prosvětlenou příležitostnými záblesky orchestrální magie“. Proto mínil. že mínil, že „nadšenci a zvědaví nemohou být zklamáni“.[17]

Naopak například Nick Barnard píšící pro stránky MusicWeb International zklamání vyjadřoval . Ocenil sice hudbu spojenou s motivy „smrti“ a „Společníka“, která „má vážnou, zachmuřenou kvalitu, která je impozantní a účinná“, ale oceňované sbory jsou pro něj „velmi standardní záležitost, nejdříve veselí vesničané, pak veselí skřítci, nakonec veselí dvořané“. „Je pro mne obtížné zaslechnout jakoukoli míru osobitosti, natožpak originality. […] Jako dílo mne [Společník na cestách] nechal téměř zcela chladným.“[18] Louis Bilodeau, píšící z mimobritské perspektivy pro časopis Avant-Scène Opéra, neskrýval své pochyby o díle, které je podle něj „příliš uniformní“ a „mohlo by být napsáno v 80. letech 19. století“: „Stanford napsal partituru, které se poslouchá bez nechuti, ale jejíž síla výrazu se ukazuje omezená. Hudební kresba se ukazuje například v některých zajímavých tancích skřetů ve třetím dějství, avšak celek díla postrádá dramatický dech, který by takový námět vyžadoval. Například zlovolná povaha černokněžníka je stěží naznačena, o hlavu přijde téměř nepozorovaně, milostné city jsou tu značně fádní a rozuzlení je hotovo příliš rychle.“[19]

Osoby

[editovat | editovat zdroj]
  • Princezna (soprán)
  • První venkovské děvče (soprán)
  • Druhé venkovské děvče (mezzosoprán)
  • Honza [John] (tenor)
  • Společník na cestách (baryton)
  • Král (basbaryton)
  • Černokněžník (bas)
  • Hlasatel (baryton)
  • První ošklivec (baryton)
  • Druhý ošklivec (bas)
  • Vesničané, skřeti aj.[20]

Děj opery

[editovat | editovat zdroj]

(Odehrává se přibližně v 15. století.)

1. dějství

[editovat | editovat zdroj]
Princeznina zahrada, ilustrace k pohádce Společník na cestách, Hans Tegner, 1900

(1. obraz – Vnitřek kostela, noc) Je bouřlivá noc; v kostele leží na marách mrtvý muž, očekávaje pohřeb. Před nečasem nachází v kostele útočiště Honza, mladý muž, který nedávno přišel o otce – svého jediného přítele – a dal se na cestu světem (árie Ah! What a storm). Všimne si mrtvého a pak se ukryje za pilíř, když se do kostela vkradou dva ošklivci. I když mají trochu strach, přišli sem mrtvého okrást o oděv. Honza vystoupí z úkrytu a snaží se je zadržet. Ošklivci tvrdí, že jim mrtvý zůstal dlužen peníze a že si přišli pro náhradu. Honza se prohlašuje za nebožtíkova přítele a vyplatí jim dluh z peněz, které zdědil po otci. Ošklivci se vysmívají jeho útlocitnosti, ale zlaťáky přijmou a odcházejí. Osamělý Honza se modlí k Bohu: nepotřebuje nic, jen by si přál společníka na své cestě (modlitba Goodnight, companion… Brother of men, last of thee today).

(2. obraz – Klikatá cesta s kostelem, ráno) Honza spí na schodech kostela. Vzbudí ho hlouček zpívajících si vesničanů (sbor Who's for a kingdom, who's for a Queen?). Honza se jich ptá po významu této písně a dvě dívky mu vyprávějí o tom, že jejich král má krásnou dceru, o kterou se ucházelo mnoho nápadníků, ale princezna je dala všechny popravit; její zahrada je ověšena kostrami. Avšak jednou prý má přece jen někdo získat její ruku a Honza začne přemýšlet, zda mu nekyne osud.

Objeví se neznámý muž a osloví Honzu. Nabízí se mu jako společník na cestách a Honza vděčně přijímá. Vesničané se vracejí a ponoukají Honzu, aby se o princeznu ucházel. Společník Honzu varuje, že mu od princezny hrozí nebezpečí a že lidé jen chtějí vidět krvavý spektákl, ale Honza cítí, že se musí chopit příležitosti. Odchází se ucházet o princeznu. Společník ho následuje (árie No gold! No guide! No swinging steel).

2. dějství

[editovat | editovat zdroj]
Hans Christian Andersen, kresba Fredriky Bremerové

(Nádvoří královského paláce) Princezna vystupuje na terasu paláce. Vzpomíná na své dětství, na svou zemřelou matku a na píseň, kterou jí zpívávala o tom, že pro ni jednou přijde ten pravý muž (árie How shall I understand… Some day, when love comes). Její otec se na ni nezlobí, ale nechápe, proč si princezna nemůže vybrat ženicha. Každému nápadníkovi dává stejnou, na první pohled nevyluštitelnou hádanku: na co právě myslí? Ale nikdo neuhodne – podle princezny proto, že ji dostatečně nemiluje – a tedy přijde o život. „Takový je zákon,“ tvrdí princezna nic nechápajícímu králi.

Zvědavý lid se shromažďuje na nádvoří a dohaduje se, zda se dnes objeví noví nápadníci. Mezi ně se přimísí Honza. Zástupem projdou král s princeznou a Honza je uhranut princezninou krásou; na místě se do ní zamiluje. Dav ho poznává jako cizího mladíka a dobírá si ho, zejména když zjistí, že se chce skutečně o princeznu ucházet a ani kostry oběšenců ho neodradí. Se zpožděním přichází i Společník a dav si utahuje z jeho vzezření a oděvu, ale Honza je napomíná a svého přítele brání.

Královský hlasatel ohlašuje, že je-li mezi přítomnými uchazeč o princeznu, ať předstoupí. Honza se hlásí. Dav se mu směje, ale králi je ho líto: je příliš mladý na to, aby si bral princeznu, ať přijde za deset let. Lidé se ke králově radě připojují. Ale Honza prohlašuje svou lásku k princezně a svůj pevný úmysl. To na princeznu hluboce zapůsobí, což Společníkovi neujde. Hlasatel přednáší podmínky: dnes dá princezna Honzovi hádanku a zítra jí musí Honza přinést odpověď; pokud bude správná, získá půl království a princeznu za ženu, ale pokud ne, přijde o hlavu. Princezna se snaží Honzu ještě odradit a poslat pryč, ale ten trvá na tom, aby mu dala hádanku, a lid ho v tom povzbuzuje. Princezna mu tedy ukládá, aby jí řekl, na co právě myslí. Honza slibuje, že zítra přijde s odpovědí. Dav se raduje, že zítra bude slavnost: buď svatba, nebo pohřeb, a tančí kolem Honzy (sbor Well said, young un).

3. dějství

[editovat | editovat zdroj]
Ilustrace k pohádce Společník na cestách, Hans Tegner, 1900

(1. obraz – Nádvoří paláce, noc) Honza a jeho společník pozorují z hostince královský palác. Všechna okna zhášejí světlo až na princeznino. Honza se strachuje o to, jak hádanku vyřešit, ale Společník ho přes)vědčí, aby šel spát a hádanku nechal na něm.

Princezna vyjde na balkon. Setkání s Honzou v ní zanechalo neobvyklé pochybnosti, ale chce jim odolat a odevzdat se radosti, kterou jí přináší její temná stránka – spojení s černokněžníkem. Přivolává noční vítr a odlétá s ním (árie Wind of the night). Společník, který ji vyslechl, se učiní neviditelným a odlétá s ní.

(2. obraz – Černokněžníkova sluj) Do jeskynního sálu v horském lůně přichází černokněžník v průvodu skřetů. Skřeti vesele tančí, až je černokněžník zastaví a oznamuje, že se právě povětřím blíží princezna, již považuje prakticky za svou dceru. Přikazuje skřetům, aby se připravili na její příchod (sbor Wild and wilful). Princezna vstupuje a černokněžník i skřeti ji radostně vítají. Za princeznou vchází i Společník, ukryje se a pozoruje.

Princezna je unavená a posmutnělá. Nedokáže vysvětlit příčinu, ale černokněžník pozná, že se jí dotkla láska ke smrtelníkovi. Princezna to odmítá, ale vypráví mu o svém nápadníkovi, který má zvláštní kouzlo. Neví, jak zabránit tomu, aby uhodl její myšlenky. Černokněžník jí slibuje pomoc a dává opět zaznít hudbě a tanci.

Jenže princezna se nedokáže bavit a zapomenout na hrozící nebezpečí. Černokněžník ji nerad nechává vrátit se domů a dává jí radu, nač myslit, aby to žádný smrtelník neuhodl: ať myslí na něj. Princezna se loučí a odchází. Zatímco jí černokněžník mává, Společník mu setne hlavu, zabalí ji do černokněžníkova pláště a nechává s Boží pomocí jeskyni zbortit se a zabít všechny skřety.

4. dějství

[editovat | editovat zdroj]

(Nádvoří paláce, úsvit) Princezna na balkoně vzpomíná na uplynulou noc a má úzkost z toho, co se má dnes stát. Společník pod balkonem notuje píseň, kterou si lidé zpívají – o tom, že se jednou přece najde ženich, který ji získá. Princezna je tím rozrušena, snaží se soustředit na svou hádanku a odchází.

Lid se shromažďuje a je zvědav na to, jak se dnes Honzovi povede (sbor Suitor, suitor, where's the merry, merry suitor). Na terasu vycházejí král s princeznou a dvořany. Hlasatel vyvolává Honzu a ten předstupuje a prohlašuje, že je připraven. Princezna prosí otce, aby stanovil pro případ neúspěchu mírnější trest, ale král to pro dnešek odmítá. Také Honza nechce ani žádat o jiný trest, ani odstoupit od zkoušky. Princezna se zpěčuje svou hádanku položit, ale Honza – a tím spíše dav, který se těší na podívanou – trvají na tom, aby tak učinila. Nešťastná princezna tedy vyslovuje svou otázku: na co právě myslí? Honza jako odpověď vytáhne z pláště černokněžníkovu hlavu.

Princezna klesá Honovi do náruče ve zděšení a hrůze. Zato král, Společník a lid se radují, že se našel ženich pro princeznu (sbor The man has come). Pověšení kostlivci spadnou a popravení nápadníci oživnou. Hlasatel zve všechny na svatební hostinu do paláce. Honza a princezna (která má ze Společníka dosud strach) ho zvou také, ale Společník odmítá: nyní musí Honzu opustit a vrátit se tam, odkud přišel. Odchází; jeviště se zatemní a v dálce se objeví kostel a v něm nebožtík na marách.[20]

Diskografie

[editovat | editovat zdroj]
  • 2018 (SOMM CD 274-2) Zpívají: (John [Honza]) David Horton, (Společník na cestách) Julien Van Mellaerts, (Princezna) Kate Valentine, (Král) Pauls Putnins, (Černokněžník / První ošklivec) Ian Beadle, (Hlasatel / Druhý ošklivec) Felix Kemp, (První děvče) Tamzin Barnett, (Druhé děvče) Lucy Urquhart. Orchestr a sbor New Sussex Opera řídí Toby Purser.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ DIBBLE, Jeremy. Stanford and the Travelling Companion. V bookletu k nahrávce SOMM CD 274-2, viz Diskografie, s. 6.
  2. ↑ a b c The Travelling Companion 2018 [online]. Salisbury: The Stanford Society, 2018 [cit. 2024-06-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. ↑ DIBBLE, Jeremy. Stanford and the Travelling Companion, s. 7–8.
  4. ↑ COOKSON, Michael. Sir Charles Villiers STANFORD (1852-1924) The Travelling Companion. MusicWeb International [online]. Len Mullenger, 2019-10 [cit. 2024-06-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. ↑ a b c BONAVIA, F(erruccio). Stanford's Last Opera: 'The Travelling Companion'. The Musical Times. 1925-06-01, roč. 66, čís. 988, s. 523–524. Dostupné online [cit. 2024-06-07]. ISSN 0027-4666. (anglicky)  (omezený přístup)
  6. ↑ DIBBLE, Jeremy. Stanford and the Travelling Companion, s. 6–7.
  7. ↑ a b MCN(AUGHT), W(illiam). 'The Travelling Companion'. The Musical Times. 1935-05-01, roč. 76, čís. 1107, s. 456–457. Dostupné online [cit. 2024-06-07]. ISSN 0027-4666. (anglicky)  (omezený přístup)
  8. ↑ a b W. 'The Travelling Companion'. The Musical Times. 1937-04-01, roč. 78, čís. 1130, s. 366. Dostupné online [cit. 2024-06-07]. ISSN 0027-4666. (anglicky)  (omezený přístup)
  9. ↑ a b B(ONAVIA), F(erruccio). The Bristol Opera Season. The Musical Times. 1928-01-01, roč. 69, čís. 1019, s. 67. Dostupné online [cit. 2024-06-07]. ISSN 0027-4666. (anglicky)  (omezený přístup)
  10. ↑ CARPENTER, Roger. Reports from the Provinces – Stanford in Bristol. The Musical Times. 1961-06-01, roč. 102, čís. 1420, s. 366. Dostupné online [cit. 2024-06-07]. ISSN 0027-4666. (anglicky)  (omezený přístup)
  11. ↑ DEAN, Winton. Music in London – The Travelling Companion. The Musical Times. 1967-06-01, roč. 108, čís. 1492, s. 532. Dostupné online [cit. 2024-06-07]. ISSN 0027-4666. (anglicky)  (omezený přístup)
  12. ↑ BANFIELD, Stephen. Reports – Reading. The Musical Times. 1981-05-01, roč. 122, čís. 1659, s. 328. Dostupné online [cit. 2024-06-07]. ISSN 0027-4666. (anglicky)  (omezený přístup)
  13. ↑ DIBBLE, Jeremy. Stanford and the Travelling Companion, s. 9.
  14. ↑ MATTHEW-WALKER, Robert. Stanford: The Travelling Companion (recenze). Music Opinion Quarterly. 2021-07, roč. 142, čís. 1528, s. 55–56. ISSN 2631-8903. (anglicky) 
  15. ↑ JOHNSTON, John. “God save us all from goblins”: a rare outing for Stanford's Travelling Companion. bachtrack [online]. Bachtrack Ltd., 2018-12-02 [cit. 2024-06-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ SEYMOUR, Claire. Stanford's The Travelling Companion: a compelling production by New Sussex Opera. Opera Today [online]. Opera Today, Inc. (Omaha), 2018-12-02 [cit. 2024-06-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  17. ↑ BRATBY, Richard. STANFORD The Travelling Companion (Purser). Gramophone [online]. Mark Allen Group, 2019-11 [cit. 2024-06-07]. Dostupné online. ISSN 0017-310X. (anglicky) 
  18. ↑ BARNARD, Nick. Sir Charles Villiers STANFORD (1852-1924) The Travelling Companion. MusicWeb International [online]. Len Mullenger, 2019-11 [cit. 2024-06-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ BILODEAU, Louis. The Travelling Companion (Stanford). Avant-Scène Opéra [online]. Avant-Scène Opéra, 2021-07-19 [cit. 2024-06-07]. Dostupné online. ISSN 0295-1371. (francouzsky) 
  20. ↑ a b Podle partitury (viz Externí odkazy) a libreta v bookletu k nahrávce SOMM CD 274-2 (viz Diskografie).

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • DIBBLE, Jeremy. Charles Villiers Stanford: Man and Musician. 2. vyd. Woodbridge: Boydell Press, 2024. 730 s. ISBN 978-1783277957. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Společník_na_cestách_(opera)&oldid=23983984“