Pápak
| Pápak | |
|---|---|
 | |
| Narození | Desetiletí od 150 Persis |
| Úmrtí | Desetiletí od 200 |
| Povolání | panovník |
| Choť | Rodag[1] |
| Děti | Ardašír I. Šápúr Denag |
| Rodiče | Sásán a Rambehišt |
| Příbuzní | Šápúr I. a Ardashir (vnoučata) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pápak (v pahlavském písmu 
; zemř. kol. 213 n. l.) byl velekněz Anáhitina chrámu ve městě Stachru (Írán) a zhruba od roku 208/209 jeden z lokálních králů v parthské říši. Jeho otcem byl pravděpodobně Sásán, působící jako kněz rovněž ve Stachru, matkou Dénak pocházející z rodu Bázrangíovců. Pápak měl četné syny, z nichž daleko nejvýznamnější je Ardašír, zakladatel novoperské říše a sásánovské královské dynastie.
O Pápakově životě je k dispozici jen málo zpráv a i ty jsou zčásti rozporuplné. Většinou se soudí, že po smrti svého otce Sásána zastával nějaký čas funkci Anáhitina kněze ve Stachru a kolem roku 208/209 zorganizoval vzpouru proti příbuznému své matky, stachrskému králi Gózihrovi. Ten byl v bitvě poražen a zabit, což Pápaka vyneslo na stachrský trůn. Máme-li věřit kronikáři Tabarímu, jednal Pápak na popud svého syna Ardašíra, který si už sám vybudoval malé panství v okrsku Dárábgerd (Daráb) jihovýchodně od Šírázu.
Pápak po úspěšném převratu nějaký čas upevňoval svou pozici ve Stachru, a když se cítil dostatně silný, obrátil se na parthského velkokrále Artabana IV. s prosbou, aby Gózihrův trůn udělil jeho druhému synu Šápúrovi – tím by převrat fakticky legalizoval. Artabanos však namísto toho označil Pápaka i Ardašíra za povstalce a odmítl žádosti vyhovět. Zhruba kolem roku 213 Pápak zemřel, aniž by se spor vyřešil. Vládu ve Stachru po něm převzal jeho syn Šápúr.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pápak na Wikimedia Commons
Reference
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- KLÍMA, Otakar. Sláva a pád starého Íránu. Praha: Orbis, 1977. 252 s.
- SCHIPPMANN, Klaus. Grundzüge der Geschichte des sasanidischen Reiches. Darmstadt: Wissenschaftliche Buchgesellschaft, 1990. viii, 155 s. ISBN 3-534-07826-8. (německy)