Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Rieszova věta o reprezentaci je důležité matematické tvrzení z oboru funkcionální analýzy . Tato věta umožňuje reprezentovat funkcionály na Hilbertově prostoru skalárním součinem s jistým prvkem tohoto prostoru.
Pro každý spojitý lineární funkcionál
F
:
H
→
C
{\displaystyle F:{\mathcal {H}}\rightarrow \mathbb {C} }
na Hilbertově prostoru
H
{\displaystyle {\mathcal {H}}}
existuje jediný vektor
y
∈
H
{\displaystyle y\in {\mathcal {H}}}
takový, že:
F
x
=
⟨
x
,
y
⟩
∀
x
∈
H
{\displaystyle Fx=\langle x,y\rangle \ \forall x\in {\mathcal {H}}}
.
A navíc:
‖
F
‖
=
‖
y
‖
{\displaystyle \|F\|=\|y\|}
Podmínka spojitosti funkcionálu je ekvivalentní s podmínkou omezenosti.
V dovětku je třeba správně rozlišovat druhy norem :
‖
F
‖
=
sup
‖
x
‖
≤
1
‖
F
x
‖
{\displaystyle \|F\|=\sup _{\|x\|\leq 1}\|Fx\|}
ale
‖
x
‖
=
⟨
x
,
x
⟩
{\displaystyle \|x\|={\sqrt {\langle x,x\rangle }}}
.
V praxi jsou skalární součiny často definovány nějakým vzorcem s použitím integrálu nebo lineární formou , v takových případech Rieszova věta zaručuje, že funkcionály je možné zapsat obdobným vzorcem. V teorii je Rieszova věta nezbytná pro zavedení sdružených operátorů , které jsou významné samy o sobě. Dále je této věty potřeba při zavádění duálních prostorů , které mají velké využití například v kvantové fyzice.
Nejprve ověříme korektnost tvrzení, tedy že taková reprezentace není v rozporu s linearitou a omezeností a funkcionálu:
F
(
x
+
z
)
=
⟨
x
+
z
,
y
⟩
=
⟨
x
,
y
⟩
+
⟨
z
,
y
⟩
,
F
(
λ
x
)
=
⟨
λ
x
,
y
⟩
=
λ
⟨
x
,
y
⟩
{\displaystyle F(x+z)=\langle x+z,y\rangle =\langle x,y\rangle +\langle z,y\rangle ,F(\lambda x)=\langle \lambda x,y\rangle =\lambda \langle x,y\rangle }
Obdobě omezenost, tu zajišťuje Cauchyho–Schwarzova nerovnost .
|
F
x
|
=
|
⟨
x
,
y
⟩
|
≤
‖
x
‖
‖
y
‖
{\displaystyle |Fx|=|\langle x,y\rangle |\leq \|x\|\|y\|}
Nyní dokážeme, že požadovaný vektor musí vždy existovat.
Pro
F
=
0
{\displaystyle F=0}
je důkaz triviální, předpokládejme tedy dále, že
F
≠
0
{\displaystyle F\neq 0}
.
Ker
F
{\displaystyle \operatorname {Ker} F}
je tedy uzavřený vlastní podprostor
H
{\displaystyle {\mathcal {H}}}
, existuje tedy nenulový vektor
z
⊥
Ker
F
{\displaystyle z\bot \operatorname {Ker} F}
.
Označme
G
x
=
⟨
x
,
F
z
¯
‖
z
‖
2
z
⟩
{\displaystyle Gx=\langle x,{\frac {\overline {Fz}}{\|z\|^{2}}}z\rangle }
a ukažme, že
F
=
G
{\displaystyle F=G}
.
Pro
x
∈
Ker
F
{\displaystyle x\in \operatorname {Ker} F}
platí:
G
x
=
0
=
F
x
{\displaystyle Gx=0=Fx}
.
Jelikož
z
{\displaystyle z}
je libovolný a platí
H
=
Ker
F
⊕
Span
{
z
}
{\displaystyle {\mathcal {H}}=\operatorname {Ker} F\oplus \operatorname {Span} \{z\}}
, stačí již jen ukázat, že:
G
z
=
⟨
z
,
F
z
¯
‖
z
‖
2
z
⟩
=
F
z
‖
z
‖
2
⟨
z
,
z
⟩
=
F
z
{\displaystyle Gz=\langle z,{\frac {\overline {Fz}}{\|z\|^{2}}}z\rangle ={\frac {Fz}{\|z\|^{2}}}\langle z,z\rangle =Fz}
Můžeme ztotožnit
y
=
F
z
¯
‖
z
‖
2
z
{\displaystyle y={\frac {\overline {Fz}}{\|z\|^{2}}}z}
, takže existence je dokázána.
Jednoznačnost dokážeme sporem:
Předpokládejme, že existují dva vektory
y
1
≠
y
2
{\displaystyle y_{1}\neq y_{2}}
, takové že:
F
x
=
⟨
x
,
y
1
⟩
=
⟨
x
,
y
2
⟩
∀
x
∈
H
{\displaystyle Fx=\langle x,y_{1}\rangle =\langle x,y_{2}\rangle \ \forall x\in {\mathcal {H}}}
Z toho plyne:
⟨
x
,
y
1
−
y
2
⟩
=
0
∀
x
∈
H
⇒
(
y
1
−
y
2
)
⊥
H
⇒
y
1
−
y
2
=
0
⇒
y
1
=
y
2
{\displaystyle \langle x,y_{1}-y_{2}\rangle =0\ \forall x\in {\mathcal {H}}\Rightarrow (y_{1}-y_{2})\bot {\mathcal {H}}\Rightarrow y_{1}-y_{2}=0\Rightarrow y_{1}=y_{2}}
, což je spor s předpokladem.
Zbývá dokázat dovětek:
Vezměme vektor
x
{\displaystyle x}
, takový, že
‖
x
‖
≤
1
{\displaystyle \|x\|\leq 1}
, pak platí:
|
F
x
|
=
⟨
x
,
y
⟩
≤
‖
x
‖
‖
y
‖
≤
‖
y
‖
⇒
‖
F
‖
≤
‖
y
‖
{\displaystyle |Fx|=\langle x,y\rangle \leq \|x\|\|y\|\leq \|y\|\Rightarrow \|F\|\leq \|y\|}
Zároveň však:
|
F
(
y
‖
y
‖
)
|
=
|
⟨
y
‖
y
‖
,
y
⟩
|
=
‖
y
‖
{\displaystyle |F({\frac {y}{\|y\|}})|=|\langle {\frac {y}{\|y\|}},y\rangle |=\|y\|}
Z čehož vyvodíme
‖
F
‖
=
‖
y
‖
{\displaystyle \|F\|=\|y\|}
. ∎