Reflexivita (sociologie)

Reflexivita (z latinského reflectere = odrážet, ohýbat zpět) se obecně definuje jako „proces, v němž se subjekt vztahuje sám k sobě.“ Pojem reflexivita je odvozen od pojmu reflexe a v prvopočátku znamenal „zaměření duchovní aktivity na procesy vědomí.“ Je příkladem zpětné vazby. Reflexivitu lze demonstrovat například na trhu prostřednictvím interakce víry a pozorování: „Pokud obchodníci věří, že ceny klesnou, budou prodávat (sami způsobí pokles cen), zatímco pokud věří, že ceny porostou, budou nakupovat (dojde ke zvýšení cen).“

Dějiny

Přestože je pojem reflexivita znám již dlouho, využíván začal být až v 19. století. Pravděpodobně prvním, kdo definoval princip reflexivity, byl William I. Thomas, který podstatu vyjádřil výrokem, v sociologii známém jako Thomasův teorém: „Situace, které lidé označují jako pravdivé, se pravdivými stanou.“

Sociolog Robert K. Merton definoval v závislosti na práci Williama I. Thomase pojem sebenaplňujícího proroctví, jehož princip lze vyjádřit následovně: „Jestliže lidé definují situaci jako reálnou, pak je reálná i ve svých následcích. Pokud například bude řečeno, že hrozí krach bank, lidé začnou vybírat peníze ze svých účtů, až nakonec ke krachu opravdu dojde.“

O takzvaných reflexivních mechanismech se ve své teorii zmiňoval německý sociolog Niklas Luhmann . Definoval je jako sociální mechanismy, které jsou zaměřeny samy na sebe, na vlastní postupy (např. výchova vychovatelů, výzkum výzkumu apod.).

Reflexivita v sociologii

Hlavním posláním reflexivity v sociálních vědách je především odmítnutí myšlenky, že vědec je ve vztahu ke zkoumanému objektu jen pouhým pozorovatelem či nezúčastněnou figurou. Nejen v sociologii, také antropologii a dalších příbuzných vědách, je hlavní důraz kladen na odhalení metodologie a vztahu vědce ke své teorii.

Začneme-li využívat reflexivity, vždy zákonitě narazíme na spor v logické argumentaci. Ukazuje se to například už na Paradoxu lháře (vycházejícího z Epimenidova paradoxu), v němž jde o to, že pokud o sobě absolutní lhář prohlásí, že lže, popře sám sebe, protože právě použil pravdivý výrok.

Stupně reflexivity

Diego Velázquez: Dvorní dámy

Reflexivitu lze rozdělit do tří stupňů, na:

• vnitřní,
• epistemickou,
• a transcendentní.

Všechny tyto úrovně znázornil Michel Foucault na příkladu obrazu Dvorní dámy (Las Meninas) od Diega Velázqueze. Ústřední postavou je na něm pětiletá princezna Markéta Habsburská obklopená dvorními dámami, v levé části je zobrazen také samotný malíř při práci (vnitřní reflexivita) a v pozadí je namalované zrcadlo, v němž je odraz princezniných rodičů, krále Filipa IV. a jeho choti. Obraz je tedy malován jakoby z pohledu královského páru, který – stejně jako my, co se na dílo díváme – představuje reflexivitu transcendentní. Malíř Velázquez přitom musel ze scény jako jedna z postav fakticky vystoupit a podívat se na ni očima diváka (epistemická reflexivita). Jinak řečeno "reflektoval sám sebe při tom, jak maloval a to celé pak namaloval."

Reflexivita v dílech

Reflexivitou se zabýval například francouzský sociolog a antropolog Pierre Bourdieu ve svém genetickém strukturalismu nebo slavný britský sociolog Anthony Giddens ve své strukturální teorii. Giddens poukazoval na to, že reflexivita je možná v jakémkoli sociálním systému a že to představuje pro sociální vědy problém. Reflexivita moderního sociálního života pak dle něj spočívá v tom, že se sociální praktiky přetváří ve světle nových informací. Reflektována je tak i reflexe samotná. Bourdieu argumentoval tím, že vědci jsou neustále ovlivňováni určitou mírou zaujatosti a že jedině reflexivní uvědomění se toho je může od zaujatosti osvobodit. Reflexivita pro něj tak byla součástí řešení, nikoliv problém.

Odkazy

Související články

• reflexe (filosofie)
• autoreference