Pik Svobodnaja Koreja
| Pik Svobodnaja Koreja Пик Свободная Корея | |
|---|---|
 Zasněžená strmá severní stěna štítu | |
| Vrchol | 4777,6 m n. m. |
| Izolace | 2 km → Pik Korona |
| Poloha | |
| Světadíl | Asie |
| Stát |  Kyrgyzstán |
| Pohoří | Ťan-šan |
| Souřadnice | 42°29′46″ s. š., 74°32′54″ v. d. |
  Svobodnaja Koreja | |
| Prvovýstup | 1957, B. Simagin a druzi |
| Typ | horský štít |
| Povodí | Ču (řeka) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Pik Svobodnaja Koreja (пик Свободная Корея, v překladu "štít Svobodná resp. Volná Korea") je horský štít v Kyrgyzském hřbetu, jednom z hlavních hřbetů Ťan-šanu. Se svou výškou 4777,6 m n. m. jde o jeden z nejvyšších vrcholů Kyrgyzského hřbetu.[1] Hora proslula zejména svou severní stěnou, která se stala jedním z nejklasičtějších horolezeckých terénů na celém Ťan-šanu i v celém sovětském svazu. Výstupy touto severní stěnou opakovaně získaly zlatou medaili na mistrovství SSSR v horolezectví.[2] Vrchol se nachází v Kyrgyzstánu, v národním parku Ala Arča.
Výstupy
[editovat | editovat zdroj]
Vrchol byl poprvé vystoupen skupinou B. Simagina v roce 1957 z jihovýchodu z ledovce Top-karagaj cestou stupně 4B ruské stupnice horolezecké obtížnosti. Dodnes jde o technicky nejsnazší výstupovou cestu na vrchol. Jihovýchodní stěna byla prostoupena ještě v roce 1959 skupinou G. Feščenka (obtížnost 5A) a poté se již působiště horolezců na této hoře přeneslo do její severní stěny, která si později získala značnou proslulost.[3][4]
Poprvé byla severní stěna prostoupena po skalním žebru ve své západní části skupinou V. Andrejeva v roce 1959 cestou obtížnosti 5A. V současné době je tato cesta jen zřídka opakována. V roce 1961 pak stěnu zdolala skupina Lva Myšljajeva po pravém žebru vedoucím přímo na hlavní vrchol cestou obtížnosti 5B/A1+.[2][4] Skupina za tento výstup zvítězila v kategorii technicky obtížných výstupů na mistrovství SSSR v horolezectví v daném roce.[2][5] Podle Balezina o jednu z nejkrásnějších a nejlogičtějších výstupových linií v severní stěně. Zajímavost je, že i za (pouhé) zopakování této cesty vyhrála ukrajinská skupina horolezců šampionát v kategorii technicky obtížných výstupů v roce 1986.[2]
Další nová cesta na vrchol byla otevřena v levé části severní stěny v roce 1966 skupinou pod vedením Borise Studenina stupně obtížnosti 6A. I tento výstup byl oceněn prvním místem na šampionátu v kategorii technicky obtížných výstupů[2][6] (ačkoli Dieška - zřejmě chybně - uvádí, že v roce 1966 první místo uděleno nebylo[5]). Dle literatury nebyla tato výstupová linie nikdy opakována.[2] V roce 1969 přibyly v severní stěně hned dvě nové výstupové linie. Skupina Valerie Bezzubkina vystoupila během osmi dní středem stěny cestou obtížnosti 6A/A2 a byla oceněna prvním místem na šampionátu v daném roce.[2][4][5] Dle Balezina jde o populární výstupovou trasu.[2] Skupina A. Kustovského pak vystoupila během deseti dní linii stupně obtížnosti 6A/A2 v levé části stěny a na šampionátu byla oceněna druhým místem.[2][4]
V roce 1974 skupina Borise Bagajeva prostoupila novou cestu "po trojúhelníku" severní stěny stupně obtížnosti 5B/A2. Tato cesta se dočkala dvou zimních opakování v roce 1991. Následující rok pak otevřela novou cestu střední částí severní stěny obtížnosti 6A/A3+ skupina Ju. Popenka, kdy klíčové místo v horní části stěny překonala za použití velkého množství nýtů. Tento výstup byl oceněn druhým místem na mistrovství. Tato cesta patří k populárním výstupovým liniím v severní stěně, zimní opakování v roce 1991 bylo oceněno zlatou medailí v kategorii zimních výstupů.[2][4] V roce 1976 se pak severní stěna dočkala prvních sólových výstupů, když se pro ně podařilo získat povolení Američanům Henrymu Barberovi a Georgi Lowovi. Henry Barber vystoupil po kuloáru severní stěny cestou obtížnosti 5B. George Lowe pak po kuloáru v nejpravější, severozápadní části stěny cestou obtížnosti 5A. Obě tyto cesty patří k nejvíce opakovaným ve stěně, Lowova cesta je často využívána k sestupu, neboť jde o technicky nejsnazší cestu v severní stěně.[2][4][5]
V roce 1982 učinila další první výstup skupina A. Švaba po pilíři v levé části stěny cestou obtížnosti 5B/A2. V roce 1988 pak skupina pod vedením S. Semiletkina vystoupila zřejmě technicky nejobtížnější výstup ve stěně, linii obtížnosti 6A/A2 (do roku 1998 hodnocena stupněm 6B) v levé části stěny. Výstup byl oceněn stříbrnou medailí na šampionátu. Zimní opakování tohoto výstupu v letech 1992, 1995 a 1996 byla vždy oceněna zlatou medailí v kategorii zimních výstupů, takové množství ocenění pro jednu výstupovou cestu je unikátní v rámci všech pohoří bývalého Sovětského svazu.[2][4] Tato linie pak byla ještě napřímena variantou M. Michailova v listopadu 1999 (obtížnost 6A).[2][7]
V létě roku 1991 poprvé prostoupila skupina Valerije Balezina během tří dnů za špatného počasí levý "trojúhelník" severní stěny (cesta hodnocena stupněm 5B). V zimě roku 1994 pak skupina pod vedením Balezina vystoupila linii po severozápadním bastionu stupně obtížnosti 5B, za což obdržela stříbrnou medaili v kategorii zimních výstupů. V zimě roku 1997 pak A. Ručkin a A. Pučinin vystoupili technicky obtížný kuloár severní stěny, stupeň obtížnosti 6A/A3. A v únoru roku 2000 skupina Balezina učinila ještě jeden prvovýstup v levé části stěny stupně obtížnosti 5B, oceněný stříbrnou medailí na mistrovství.[2][4]
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ Generální štáb SSSR. Topografická mapa 1 : 50 000 K-43-054-3. [s.l.]: Generální štáb SSSR 1 mapový list s. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c d e f g h i j k l m n BALEZIN, Valerij. Pik Svobodnaja Koreja, severnaja stěna, istorija pokorenija [online]. Krasnojarsjije Stolby [cit. 2016-07-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-05-06. (rusky)
- ↑ Federacija Alpinizma Rossiji. Klassifikator maršrutov na gornye veršiny. 5. vyd. Moskva: Federacija Alpinizma Rossiji, 2011. 252 s. (rusky)
- ↑ a b c d e f g h Niska. Svobodnaja Koreja [online]. Risk.ru [cit. 2016-07-19]. Dostupné online. (rusky)
- ↑ a b c d DIEŠKA, Ivan; ŠIRL, Václav. Horolezectví zblízka. Praha: Olympia, 1989. 444 s. S. 167–171.
- ↑ Chronika. Spravočnyje materialy. In: Pobeždennye Veršiny 1965 - 1967. Moskva: Mysl, 1970. S. 267. (rusky)
- ↑ CHVOSTĚNKO, Oleg. Novyje maršruty na Severnoj stěně Svobodnoj Korei [online]. Mountain.ru [cit. 2016-07-19]. Dostupné online. (rusky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Pik Svobodnaja Koreja na Wikimedia Commons
