Paimpol a Perinetta
| Paimpol a Perinetta | |
|---|---|
| Paimpol et Périnette | |
.jpg) Jacques Offenbach | |
| Základní informace | |
| Žánr | lyrický skeč (saynète lyrique) |
| Skladatel | Jacques Offenbach |
| Libretista | Auguste Pittaud de Forges |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | francouzština |
| Datum vzniku | 1855 |
| Premiéra | 29. října 1855, Paříž, Théâtre des Bouffes-Parisiens (salle Lacaze) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Paimpol a Perinetta (ve francouzském originále Paimpol et Périnette nebo jen Périnette) je krátké hudebně-dramatické dílo – autoři je žánrově označili jako „saynète lyrique“, tedy lyrická scénka či skeč o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Augusta Pittauda de Forges z roku 1855. Premiéra se konala 29. října 1855 v Offenbachově pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens ještě v jeho prvním působišti, Salle Lacaze na Avenue des Champs-Elysées.
Vznik, charakteristika a historie
[editovat | editovat zdroj]Offenbachovo divadlo Bouffes-Parisiens uvedlo od svého otevření v létě 1855 řadu komických hudebně-dramatických děl. Paimpol a Perinetta následovali na programu Bouffes-Parisiens pikantní buffonérii Paní Motýlek aneb Mladý muž odnaproti (premiéra 3. října 1855) a reprezentovala zase opačnou, romantičtější stranu repertoáru tohoto divadla; byla to zároveň poslední premiéra za trvání světové výstavy v Paříži.[1] Toto drobné dílo bylo zřejmě napsáno narychlo proto, aby uvedlo novou členku souboru Marii Dalmontovou; partnerem jí byla v první sezóně opora divadla Jean Berthelier.[2] Libretista Auguste Pittaud de Forges – mj. spoluautor Offenbachovy první opery s názvem Přístěnek (L'Alcôve, 1847), poskytnul nepříliš originální a poněkud hrubé libreto (slovy pozdějšího vídeňského kritika „hloupá selská historka, kterou nestojí za to popisovat“[3]). Zato hudba se dočkala velmi příznivého přijetí: Revue et Gazette musicale chválila „velmi duchaplnou a jemnou hudbu“ a „lehký a skutečně komický styl“ a Offenbacha, který se snažil navazovat na kořeny žánru opéra comique, muselo potěšit přirovnání ke klasikům žánru Dunimu, Dauvergnovi a Philidorovi.[2]
Paimpol a Perinetta – přes osobní úspěch debutantky – se na repertoáru Bouffes-Parisiens neudržela dlouho.[2] Další inscenací byla vídeňská. Vídeňský divadelník a nadšený Offenbachův propagátor Friedrich Strampfer otevřel v roce 1871 ve Vídni vlastní divadlo (Vaudeville-Theater neboli Strampfer-Theater), kde chtěl uvádět zejména francouzský operetní repertoár. Jeho malému divadlu se však podařilo od Offenbacha získat provozovací práva jen na některé starší drobné kusy, které do Vídně dosud nedorazily – první z nich byla 12. září 1871 Jacqueline (pod názvem Dorothea) a za měsíc, 11. října 1871, následoval Paimpol a Perinetta (Paimpol und Perinette).[4] Představitelka Perinetty Julia Kochová se po působení v Berlíně v této roli poprvé představila vídeňskému publiku. Vedle ní hrál oblíbený komik Felix Schweighofer a v malé roli neohrabaného mlynářského pomocníka debutoval jednadvacetiletý, později slavný Alexander Girardi.[5] Obecenstvo i kritika přijali novinku poměrně příznivě: „Tytéž přednosti, tytéž chyby tohoto populárního skladatele, ale to první převažuje,“ psaly Blätter für Musik, Theater und Kunst. „Operetka měla zcela jistý úspěch. Píseň o mlýně a kuplet, ve kterém se Paimpol nutí do smíchu, jsou velmi pěkně a vkusně napsané a tvoří vrcholná čísla. Instrumentace je velmi jemná a účinná a upomíná na nejlepšího Offenbacha.“[3] 30. listopadu 1871 pak Paimpola a Perinettu – rovněž ve spojení s Dorotheou – uvedlo i berlínské divadlo Victoria-Theater.[6][7] 2. května 1872 se konala premiéra v Zemském divadle ve Štýrském Hradci.[8] Recenzent místního listu Tagespost se o Paimpolovi a Perinettě domníval, že „při jeho tvorbě nechala Mistra jemu jindy tak oddaná Múza zcela na holičkách“.[9]
Opereta měla předehru a sedm hudebních čísel. Podle J.-C. Yona se z ní nic nezachovalo.[2]
Osoby a první obsazení
[editovat | editovat zdroj]| osoba | hlasový obor | světová premiéra (29.10.1855) | vídeňská premiéra (11.10.1871)[4] |
|---|---|---|---|
| Jean-Claude Paimpol, mlynář | tenor | Jean Berthelier | Felix Schweighofer |
| Perinetta (Périnette), jeho žena | soprán | Marie-Denise-Victoire Dalmont | Julie Koch |
| Mlynářský pomocník | mluvená role | Wilfrid | Alexander Girardi |
| Dirigent: | Jacques Offenbach | ... | |
Děj
[editovat | editovat zdroj](Světnice ve mlýně) Mlynářka Perinetta právě dostala neočekávaný dopis. Nejprve se domnívá, že je od jejího muže Paimpola. který před čtyřmi lety odešel jen na skok vyprovodit kamaráda námořníka Landuriana a od té doby po něm nebylo ani vidu, ani slechu. Mýlí se jen trochu – psaní není od manžela, ale právě od Landuriana. Ten Perinettu varuje, že se Paimpol vrací domů a že se chce při návratu do mlýna nejprve vydávat za něho – totiž za Landuriana – aby se přesvědčil, zda mu Perinetta zůstala věrná.
Perinetta se dopálí. Její manžel na čtyři roky beze slova zmizí, nechá jí na starosti mlýn a všechno, a teď se ještě opovažuje zkoušet její věrnost? Ji, která za tu dobu odmítla tucty pohledných mladíků ze vsi, kteří se jí nabízeli utěšit v jejím slaměném vdovství? (č. 1 árie Perinetty) A už svému muži chystá pomstu.
Brzy je slyšet hlas, ve kterém Perinetta poznává Paimpola a vytratí se ze světnice. Paimpol je nejen přestrojen za námořníka, je také ozdoben falešnými licousy a parukou a i na jeho obličeji zanechaly čtyři roky toulání po celém světě stopy, takže věří, že ho Perinetta nepozná. Za tu dobu se dvořil kráskám z „pěti zemských polokoulí“ a tančil s nimi domorodé tance, které předvádí, ale přece jen nejkrásnější ze všech je jeho Perinetta. (č. 2 árie Paimpola) Protože je místnost prázdná, vyvolává paní Paimpolovou – a je překvapen, když slyší neomylně mužský hlas. A vzápětí vstupuje do světnice jeho majitel. Je to Perinetta převlečená do manželova mlynářského oděvu se zamoučenou tváří a předstírá, že je mlynářem Paimpolem. Skutečného Paimpola pak zdraví jako svého starého známého Landuriana a vyptává se, jak se mu od jejich rozloučení před čtyřmi roky vedlo. Připomíná mu, jak ho (rozumí se Landurian Paimpola) přemlouval, aby spolu odjeli na lodi do dalekých krajů, a jak on (rozumí se Paimpol) zůstal doma, protože tady měl svůj mlýn a svou milovanou ženu. (č. 3 árie Perinetty) Skutečný Paimpol alias Landurian se nestačí divit. Neví, jak zpochybnit hostitelovu totožnost a současně zachovat své inkognito. Dožaduje se, aby viděl Perinettu, ale „Paimpol“ ho krotí – jeho žena je prý ještě v nedbalkách, musí počkat, on mu pro ni dojde.
Skutečný Paimpol je úplně zmaten, začíná pochybovat o své vlastní existenci. Rychle odkládá své přestrojení a obléká si mlynářskou halenu, zamoučí si tváře, a hned se cítí ve své kůži. Ale Perinetta, která přichází ve své pravé podobě, se mu směje a předstírá, že v něm poznává starého šibala Landuriana. Paimpol se rozzlobí a tvrdí, že je její manžel, ba snaží se jí nařídit, aby vše vysvětlila, ale Perinetta se nedá. Chová se, jako by šlo o špatný námořnický žert, odmítá jeho vyprávění, a když ji chce Paimpol chytit, hraje uraženou počestnost a utíká. (č. 4 duet)
Paimpol se snaží si namluvit, jak je to všechno jen směšné, ale jeho smích se mísí se slzami zoufalství. (č. 5 arieta Paimpola) Perinetta se vrací opět v mužském převleku a Paimpol i „Paimpol“ se dávají do prudké hádky. Když skutečný Paimpol zjistí, že falešný Paimpol zná i milostnou písničku, kterou on své Perinettě zpívával, propadá zoufalství. (č. 6 duet) Napadne ho přivolat na pomoc mlynářského pomocníka, který sice mnoho rozumu nepoznal, ale alespoň svého mistra poznává. S ním se snaží dobýt se k Perinettě tím, že vyrazí dveře jejího pokoje. Tam ale nikoho nenalezne. Manželka mu stojí náhle za zády, směje se mu a konečně prozrazuje, jak se věci mají. Paimpol přiznává, že zkoušet její věrnost byl nemístný nápad, a slibuje, že ji už nikdy neopustí. Manželé se konečně mohou těšit ze shledání. (č. 7 finále)
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ YON, Jean-Claude. Jacques Offenbach. Paris: Gallimard, 2010. 800 s. ISBN 978-2-07-013097-9. S. 760–761. (francouzsky)
- ↑ a b c d Yon, c. d., s. 158.
- ↑ a b Theaterschau – Strampfer-Theater. Blätter für Theater, Musik u. Kunst. 1871-10-13, roč. 17, čís. 82, s. 326. Dostupné online [cit. 2015-12-02]. (německy)
- ↑ a b Strampfer-Theater. Fremden-Blatt. 1871-10-11, roč. 25, čís. 282, s. 8. Dostupné online [cit. 2015-12-02]. (německy)
- ↑ Strampfer-Theater. Fremden-Blatt. 1871-10-12, roč. 25, čís. 283, s. 5. Dostupné online [cit. 2015-12-02]. (německy)
- ↑ Berlin – Revue. Neue Berliner Musikzeitung. 1871-06-12, roč. 25, čís. 49, s. 386. Dostupné online [cit. 2020-03-01]. (německy)
- ↑ Opernübersicht. Musikalisches Wochenblatt. 1871-12-08, roč. 2, čís. 50, s. 804. [anno.onb.ac.at/cgi-content/anno?aid=muw&datum=18711208&seite=12 Dostupné online] [cit. 2020-04-03]. (německy)
- ↑ Landschaftliches Theater. Tagespost. 1872-05-02, roč. 17, čís. 107, s. 11. Dostupné online [cit. 2020-03-01]. (německy)
- ↑ Grazer- und Provinzial-Nachrichten – Landschaftliches Theater. Tagespost. 1872-05-03, roč. 17, čís. 108, s. 13. Dostupné online [cit. 2020-03-01]. (německy)