Paní Motýlek
| Paní Motýlek aneb Mladý muž odnaproti | |
|---|---|
| Madame Papillon, ou le Jeune Homme d´en face | |
.jpg) Jacques Offenbach | |
| Základní informace | |
| Žánr | buffonerie musicale (opereta) |
| Skladatel | Jacques Offenbach |
| Libretista | Ludovic Halévy (pod pseudonymem Jules Servières) |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | francouzština |
| Datum vzniku | 1855 |
| Premiéra | 3. října 1855, Paříž, Théâtre des Bouffes-Parisiens (salle Lacaze) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Paní Motýlek aneb Mladý muž odnaproti, zpravidla uváděno jen jako Paní Motýlek (ve francouzském originále Madame Papillon, ou le Jeune Homme d´en face) je opereta (autorským označením „bouffonerie musicale“, tj. hudební bufonérie) o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Ludovica Halévyho (napsaného pod pseudonymem Jules Servières). Premiéra se konala 3. října 1855 v pařížském divadle Théâtre des Bouffes-Parisiens, přesněji v jeho letním působišti salle Lacaze na Avenue des Champs-Élysées.
Vznik, historie a charakteristika
[editovat | editovat zdroj]Paní Motýlek byla od otevření Bouffes-Parisiens 5. července 1855 již deváté Offenbachovo dílo pro jeho scénu. Divadlo totiž potřebovalo naplnit a obměňovat program, který sestával ze tří až čtyř aktových kusů každý večer, a dosud ke každému napsal hudbu právě Offenbach (v některých případech pod pseudonymem A. Lange).[1] Jedinou výjimkou byla opereta Une Pleine-Eau, ke které napsali hudbu hrabě Rainulphe Marie Eustache d'Osmond a Jules Costé a libreto mladý úředník Ludovic Halévy pod pseudonymem Jules Servières. Pod tímto pseudonymem Halévy napsal pro Offenbachovo divadlo již zahajovací dílko Entrez, Messieurs, Mesdames! a nyní i k Paní Motýlkovi.[2] Původní text libreta byl po předložení k cenzuře nepatrně zmírněn: tak se jméno hlavní představitelky změnilo z Mme Retapée (zhruba Paní Naklepaná) na Mme Papillon (paní Motýlek) a jméno jejího partnera z M. Folichard (zhruba Pan Blázínek) na Dubuisson (zhruba Pan Keřík).[3]
Jednalo se o rozverné komické dílko pouze pro dva mužské komiky a hlavní atrakcí byl Étienne Pradeau, představitel Patachona z nesmírně populárních Dvou slepců, se svou „siluetou k popukání“ a v ženském převleku.[1][4]
Offenbachova partitura k tomuto dílku nebyla rozsáhlá a obsahovala jen komicko-parodické kusy. Pozornost upoutalo zejména živé bolero, které Pradeau ve svém podání doprovázel komickým tancem a imitací hudebních nástrojů (pozounu, kontrabasu). Následoval duet mezi Sophonisbou a Alcidem a Alcidova píseň, která byla parodií známé árie Robert, toi que j’aime – Grâce, grâce z čtvrtého dějství Meyerbeerova Roberta ďábla.[5]
Kritika byla k tomuto kusu, který posouval styl Offenbachova divadla k rozpustilé grotesce, mnohdy shovívavá; recenzent Revue et gazette musicale de Paris obdivoval její „duchaplnou vervu“ a považoval ji za „zkomponovanou podle všech uměleckých pravidel“. Našly se však i pochyby („hrubozrnná buffonérie, která nesesadí z trůnu Dva slepce“ – Albert Monnier v Le Journal pour rire[6]), ba i příkré odsudky. Paul Scudo, vlivný kritik časopisu Revue des Deux Mondes, označil Paní Motýlek za „opravdovou jarmareční podívanou“ a zavdal mu podnět k celkovým výtkám na adresu Offenbachovy hudební tvorby a divadelního vkusu.[4] I český Offenbachův životopisec mnohem později vytýká této operetě „laciný humor“.[7] Zatímco Pradeauovo expresivní herectví si našlo obdivovatele, výkon debutanta Wilfreda byl označen za „prostřední“.[5]
Paní Motýlek se hrála zhruba čtyřicetkrát, od premiéry až do zavření divadla v Salle Lacaze (3. 12. 1855).[8] Na novém působišti Bouffes-Parisiens v Choiseulově pasáži pak už jen dvakrát (2. a 3. ledna 1856). Pradeauovo bolero sice dosáhlo jisté popularity (i když ne takové jako bolero ze Dvou slepců, jak předvídal mj. Benoît Jouvin v Le Figaru[9][5]), naděje na dosažení obdobného úspěchu s Paní Motýlkem jako se Dvěma slepci se však nenaplnila a obecenstvo si však nakonec pískotem vynutilo její stažení z repertoáru. Hudba k této operetě nebyla vydána a Paní Motýlka už ani domovské, ani žádné jiné divadlo nehrálo. Do současnosti se zachoval jen cenzurní opis libreta z ruky Ludovica Halévyho.[10]
Osoby a první obsazení
[editovat | editovat zdroj].jpg)
| osoba | hlasový obor | světová premiéra (3.10.1855) |
|---|---|---|
| Sophonisbe Papillon | tenor | Étienne Pradeau |
| Alcide Dubuisson | tenor | Wilfrid |
| Dirigent: | Jacques Offenbach | |
Děj
[editovat | editovat zdroj]Bodrá Toulousanka, vdova jménem Sophonisbe Papillon, přijela do Paříže, aby se informovala o svém nastávajícím zeti. Pronajala si pokoj, a protože je přesvědčena, že na ní mohou všichni muži oči nechat, laškuje s každým, zejména s mladým mužem v protějším okně. Neočekávané se vrací jiný mladík, Alcide Dubuisson. Je to zdejší bývalý nájemník, jehož pokoj byl znovu pronajat v jeho nepřítomnosti a bez jeho vědomí. Po různých nedorozuměních se ukáže, že Alcide je oním nápadníkem Sophonisbiny dcery, a že se na poslední chvíli před svatbou chtěl povyrazit cestováním a návštěvou plesu v opeře. Sophonisbe hrozí, že k sňatku nesvolí, ale Alcide ji má nyní v hrsti, protože se stal svědkem jejího flirtování s mužem odnaproti. Za slib mlčení obdrží od Sophonisby kýžený souhlas k sňatku. Oba odjíždějí do Toulouse a Sophonisbe může nájem pokoje nabídnout některému z diváků v první řadě…
Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b DE LASALLE, Albert. Histoire des Bouffes-Parisiens. Paris: A. Bourdilliat et Ce, 1860. 124 s. S. 31–37. (francouzsky)
- ↑ YON, Jean-Claude. Jacques Offenbach. Paris: Gallimard, 2010. 800 s. ISBN 978-2-07-013097-9. S. 142, 149, 157. (francouzsky)
- ↑ Yon, c. d., s. 158.
- ↑ a b Yon, c. d., s. 157.
- ↑ a b c R. Bouffes-Parisiens – Mme Papillon. Revue et gazette musicale de Paris. 1855-10-07, roč. 22, čís. 40, s. 307. Dostupné online [cit. 2020-01-25]. (francouzsky)
- ↑ MONNIER, Albert. Théâtres. Le Journal pour rire. 1855-10-13, roč. 8, čís. 211, s. 7. Dostupné online [cit. 2020-01-25]. (francouzsky)
- ↑ ŠULC, Miroslav. Papá Offenbach. Praha: Editio Supraphon, 1977. 245 s. S. 63.
- ↑ Yon, c. d., s. 157, 160.
- ↑ JOUVIN, Benoît. Chronique musicale. Le Figaro. 1855-10-07, roč. 2, čís. 80, s. 7. Dostupné online [cit. 2020-01-25]. ISSN 1214-1248. (francouzsky)
- ↑ Yon, c. d., s. 157, 166, 689.