Otakar Lobkowicz
| Dr. Otakar Lobkowicz | |
|---|---|
 Erb rodu Lobkoviců | |
| Kníže z Lobkowicz a 10. hlava mělnicko-hořínské sekundogenitury | |
| Ve funkci: 11. ledna 1952 – 1. června 1995 (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává) | |
| Předchůdce | Jan Adolf z Lobkowicz |
| Nástupce | Antonín Lobkowicz |
| Narození | 28. ledna 1922 Praha  Československo |
| Úmrtí | 1. června 1995 (ve věku 73 let) Vídeň  Rakousko |
| Místo pohřbení | Lobkowiczká hrobka v Hoříně |
| Choť | (1954–1966) Zuzana Széchenyi ze Sárvár-Felsövidéku (* 1932) |
| Rodiče | Jan Adolf z Lobkowicz (1885–1952) a Marie Anna, roz. Czerninová z Chudenic (1899–1965) |
| Děti | 1. Anton (* 1956) 2. Jiří Jan (* 1956) 3. Elisabeth (1959–1980) |
| Příbuzní | Mikuláš Lobkowicz (sourozenec) Jiří Kristián z Lobkowicz (děd) Robert Christian z Lobkowicz[1] a Jacob Alexander z Lobkowicz[1] (vnoučata) |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Otakar Karel Lobkowicz (celým jménem Maria Otakar Karel Boromejský Julian Petr Jiří Jan Nepomucký Kašpar kníže Lobkowicz; 28. ledna 1922 Praha – 1. června 1995 Vídeň)[2] byl restituent zámků Mělník a Hořín. Pocházel z knížecí mělnicko-hořínské větve šlechtického rodu Lobkowiczů (lobkowiczká sekundogenitura). Byl čestným rytířem Maltézského řádu.[2]
Život
[editovat | editovat zdroj]Původ
[editovat | editovat zdroj]Narodil se jako nejstarší syn Jana Adolfa Lobkowicze (1885–1952), majitele statku Drahenice, a jeho manželky Marie Anny, roz. Czerninové z Chudenic (1899–1965). Měl čtyři sourozence, mezi nimi bratra Mikuláše (1931–2019) a Bedřicha (1932–1998). Po smrti otce v roce 1952 zdědil titul knížete mělnicko-hořínské větve Lobkowiczů.
Dědictví Mělníka
[editovat | editovat zdroj]V roce 1932 zdědil po tragické smrti svého bratrance Jiřího Kristiána (1907–1932) část rodového majetku, mělnický velkostatek. Vzhledem k věku 10 let nad velkostatkem přebral správu jeho otec. V roce 1940 přešel majetek pod nucenou správu nacistů a rodina se odstěhovala do pronájmu do Prahy.
Po válce
[editovat | editovat zdroj]V roce 1945 se majetek vrátil rodině, ale v roce 1948 byl znárodněn. Rodiče emigrovali. On dezertoval z vojny a utekl do Bavorska, kde strávil půl roku.[3] Pak se přestěhoval do Švýcarska, několik měsíců pracoval v lese ve Švédsku, pak se vrátil do Švýcarska. Živil se mytím nádobí v Curychu.[3] Následně vystudoval ekonomii a získal z ní doktorát. Pracoval jako bankéř a také pro TESCO v Kongu, odkud se po 4 letech vrátil do Švýcarska.[3]
Po sametové revoluci
[editovat | editovat zdroj]Znárodněný majetek, který zdědil po bratranci i po otci, mu byl v restituci vrácen roku 1991. V 90. letech 20. století bydlel v Praze, část roku ovšem trávil ve Vídni.[4] V roce 1993 předal majetek svému synovi Jiřímu Janovi.[5] K němu patřil zámek v Mělníku a Hoříně a přibližně 1700 hektarů polí, lesů a rybníků.[6]
Rodina
[editovat | editovat zdroj]Oženil se 7. října 1954 v Grundlsee s hraběnkou Zuzanou Széchenyi ze Sárvár-Felsövidéku (* 10. prosinec 1932 Vídeň), dcerou Jánose Széchenyiho ze Sárvár-Felsövidéku (1897–1969) a jeho manželky Juliány Széchenyi ze Sárvár-Felsövidéku (1900–?). Seznámili se na univerzitě v St. Gallenu.[3] Doma se mluvilo francouzsky, protože maďarská manželka česky neuměla.[7] Rozvedli se v 1. listopadu 1966 v Curychu. Manželství bylo církevně anulováno 19. prosince 1979 v Sittenu. Narodily se jim tři děti (2 synové – dvojčata, 1 dcera):[2]
- 1. Antonín (* 23. 4. 1956 Curych), dědic knížecího titulu s uměleckými sklony (zabýval se módou a pracoval v aukčních síních Christie’s a Sotheby’s)[8]
- 2. Jiří Jan (* 23. 4. 1956 Curych), vystudoval ekonomii, pracoval u Chase Manhattan Bank,[3] dědic statku Mělník
- ⚭ I. (3. 12. 1988 Morcote v kantonu Ticino; rozvedeni 2011) Bettina Egliová (* 18. 7. 1958 Curych)
- ⚭ II. (15. 6. 2012; rozvedeni 2021) Zdenka Belas (* 16. 3. 1978 Ústí nad Labem)
- 3. Alžběta (3. 4. 1959 Bad Aussee – 17. 4. 1980 Onex)
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ↑ a b c POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 249.
- ↑ a b c d e VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 261. Dále jen Návraty české šlechty.
- ↑ Návraty české šlechty, s. 263
- ↑ Archivovaná kopie. www.lobkowicz-melnik.cz [online]. [cit. 2014-01-28]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-03.
- ↑ Návraty české šlechty, s. 264
- ↑ Návraty české šlechty, s. 262
- ↑ Pohádka o princi a zpívalce | Zajímavosti. Lidovky.cz [online]. 2008-08-30 [cit. 2019-11-30]. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- KASÍK, Stanislav; MAŠEK, Petr; MŽYKOVÁ, Marie. Lobkowiczové, dějiny a genealogie rodu. České Budějovice: Bohumír Němec - Veduta, 2002. 240 s. ISBN 80-903040-3-6. S. 185.
- VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. Kapitola 11.
- VOTÝPKA, Vladimír. Paradoxy české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2013. 376 s. ISBN 978-80-7432-351-5. Kapitola 8.