Přeskočit na obsah

Mikuláš Lobkowicz

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Prof. Dr. Mikuláš Lobkowicz
Narození9. července 1931
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí19. září 2019 (ve věku 88 let)
Starnberg
NěmeckoNěmecko Německo
Místo pohřbeníDrahenice
Povolánípolitolog, vysokoškolský učitel, teolog, filozof a spisovatel
Tématafilozofie a politologie
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka řtgm II. třída (1998)
Manžel(ka)(1953) Josefina Waldburg zu Zeil (1929–1999)
Děti1. Johannes (* 1954)
2. Erich (* 1955)
3. Franz (* 1957)
4. Monika (* 1958)
5. Miriam (* 1961)
RodičeJan Adolf Lobkowicz (1885–1952)
Marie Anna Czerninová (1899–1965)
Příbuzníbratr: Otakar Lobkowicz (1922–1995)
bratr: Bedřich Lobkowicz (1932–1998)
děd: Jiří Kristián Lobkowicz (1835–1908)
babička: Anna z Liechtensteinu (1846–1924)
děd: Otakar Czernin (1872–1932)
babička: Marie Kinská (1878–1945)
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Mikuláš Lobkowicz (9. července 1931, Praha – 19. září 2019[1] Starnberg)[2] byl český katolický filosof a politolog, který působil v exilu v USA a v Německu. Byl rektorem univerzit v Mnichově a v Eichstättu a v roce 2002 administrátorem Katolické teologické fakulty UK. Pocházel z mělnicko-hořínské větve šlechtického rodu Lobkoviců.

Rodina

[editovat | editovat zdroj]

Mikuláš Lobkowicz se poprvé oženil v roce 1953 a se svými dvěma manželkami měl 5 dětí. Jedním ze synů je Johannes Lobkowicz (* 1954), který po roce 1992 získal zpět zámek v Drahenicích a další majetky v okolí. Další syn Erich Lobkowicz (* 1955) žije v Německu.

Život

[editovat | editovat zdroj]

V mládí prošel skautskou výchovou a roku 1948 odešel do exilu nejprve do USA a pak do Švýcarska, kde roku 1950 maturoval. Studoval filosofii na univerzitách v Erlangenu a ve Freiburgu, kde roku 1958 promoval a pak působil na Institutu pro Východní Evropu. V letech 1960–1967 byl profesorem filosofie na University of Notre Dame (Indiana, USA), kde se blíže seznámil s analytickou filosofií. V letech 1967–1983 byl profesorem politické teorie a filosofie na Mnichovské univerzitě, v letech 1971–1976 jejím rektorem a v letech 1977–1983 presidentem. Od roku 1984 do roku 1996 byl presidentem univerzity v Eichstättu, kde do roku 2011 působil jako ředitel Institutu pro středoevropská a východoevropská studia. V roce 2002 za krize na Katolické teologické fakultě UK působil jako její administrátor.

V roce 1978 získal řád Zlatého rouna. V letech 1982–1993 byl členem Papežské rady pro kulturu v Římě a v letech 1990–2011 zakládajícím členem Evropské akademie věd a umění v Salcburku. Je členem vědecké rady institutu Maecenata pro filantropii a občanskou společnost při Humboldtově univerzitě v Berlíně.

Myšlení a působení

[editovat | editovat zdroj]

Vyšel ze scholastické filosofie, za svého působení v USA byl ovlivněn analytickou filosofií. Studoval také marxismus-leninismus, po celý život pozorně sledoval dění ve Východní Evropě a úzce spolupracoval s dalšími odborníky, zejména s profesorem a rektorem Freiburské univerzity Josefem Bochenskim. Jako děkan a rektor v Mnichově musel čelit bouřlivým studentským nepokojům, které nakonec vyřešila až policie. Jako svobodomyslný člověk toho později litoval a vehementně hájil univerzitní svobodu a autonomii. V Eichstättu hostil řadu mladých českých filosofů a v roce 2002 na pozvání rektora UK pomohl překonat krizi ve vedení KTF UK.

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

Z jeho četných publikací:

  • Das Widerspruchsprinzip in der neueren sowjetischen Philosophie. (Princip sporu v novější sovětské filosofii) Reidel, Dordrecht 1959, ISBN 90-277-0059-1.
  • Marxismus-Leninismus in der ČSR. Die tschechoslowakische Philosophie seit 1945. (Marxismus-leninismus v ČSR. Československá filosofie po roce 1945) Reidel, Dordrecht 1961, ISBN 90-277-0058-3.
  • Theory and Practice: History of a concept from Aristotle to Marx. (Teorie a praxe: dějiny pojmu od Aristotela po Marxe) Notre Dame 1967.
  • (s Anselmem Hertzem): Am Ende aller Religion? Ein Streitgespräch. (Konec náboženství? Polemika) Edition Interfrom, Zürich 1976, ISBN 3-7201-5077-1.
  • Marxismus und Machtergreifung. Der kommunistische Weg zur Herrschaft. (Marxismus a uchopení moci. Cesta komunistů k moci) Edition Interfrom, Zürich 1978, ISBN 3-7201-5101-8.
  • (s F. Prinzem): Die Tschechoslowakei 1945–1970. (Československo 1945–1970) Oldenbourg, München/ Wien 1978, ISBN 3-486-48561-X.
  • Ist Bildung noch aktuell? (Je vzdělání ještě aktuální?) Adamas-Verlag, Köln 1984, ISBN 3-920007-84-0.
  • Das Menschenbild des Zweiten Vatikanum. (Obraz člověka na Druhém Vaticanu) Helbig und Lichtenhahn, Basel/ Frankfurt 1989, ISBN 3-7190-1047-3.
  • Thomas von Aquin. Leben, Werk und Wirkung. (Tomáš Akvinský. Život, dílo a působení) Verlag Wirtschaft und Finanzen, Düsseldorf 1991, ISBN 3-87881-060-1.
  • Wendezeit. Gedanken zur postkommunistischen Epoche. (Čas obratu. Myšlenky k postkomunistické době) Naumann, Würzburg 1993, ISBN 3-88567-067-4.

Jako vydavatel:

  • Ideologie und Philosophie. (Ideologie a filosofie) Herder und Herder, Frankfurt/ New York 1973.
    • Sv. 1: Abstraktion bis Hegel.
    • Sv. 2: Historischer Materialismus bis Möglichkeit und Wirklichkeit. ISBN 3-585-32022-8.
    • Sv. 3: Naturphilosophie bis Wissenschaft. ISBN 3-585-32023-6.
  • s Urs Altermattem a H. Hürtenem: Moderne als Problem des Katholizismus. (Moderna jako problém katolicismu) Pustet, Regensburg 1995, ISBN 3-7917-1457-0.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Nikolaus Lobkowicz na německé Wikipedii.

  1. ↑ Nikolaus Lobkowicz gestorben. www.sueddeutsche.de [online]. Süddeutsche Zeitung, 2019-09-20 [cit. 2019-09-20]. Dostupné online. (německy) 
  2. ↑ Traueranzeige [online]. FAZ, 2019-09-23 [cit. 2019-12-05]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-09-24. (německy) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998. Heslo Lobkowicz Mikuláš, str. 240.
  • M. Lobkowicz, Duše Evropy. Praha: Vyšehrad 2001
  • M. Lobkowicz, Demokratizace univerzit a křesťanská kultura: tři přednášky. Praha: Omnipress 1991
  • Vladimír Votýpka, Paradoxy české šlechty. Paseka, Praha a Litomyšl 2005, 2013, ISBN 978-80-7432-351-5, stran 371, 2. vydání, kap. 8

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Lobkowiczové – sekundogenitura
knížata – mladší knížecí mělnicko-hořínská větev
Rodový erb
Rodový erb
1–8. generace
z Újezda, Popelové z Lobkowicz, Lobkowiczové
9. generace
primogenitura
Filip Hyacint (1680–1734) – potomci na Roudnici
sekundogenitura
Jan Jiří Kristián (1686–1755) – zakladatel
10. generace
Karel Adam Felix (1719–1760) • Marie Eleonora (1721–1756) • Josef Maria Karel (1724–1802) • Ferdinand Maria (1726–1795) • August Josef Antonín (1729–1803) • Filip Josef (1732–1760) • Leopold (1734–1759)
11. generace
Marie Eleonora (1753–1802) • Marie Josefa (1756–1825) • Marie Josefa (1756–1793) • Marie Terezie Gabriela (1767–1820) • Eleonora Adalberta Caja (1770–1834) • Antonín Isidor (1773–1819)
12. generace
August Longin (1797–1842) • Marie Ludmila (1798–1868) • Josef Maria August (1799–1832) • František Jiří (1800–1858) • Ferdinand (1801–1831) • Marie Anna (1802–1830) • Marie Helena (1805–1856)
13. generace
Marie Sidonie (1828–1917) • Marie Hedvika (1829–1852) • Marie Františka (1830–1913) • Marie Anna Polyxena (1830–1913) • Marie Rosa (1832–1905) • Jiří Kristián (1835–1908)
14. generace
Anna Berta (1865–1917) • Marie Františka (1866–1918) • Marie Terezie (1867–1945) • Marie Sidonie (1869–1941) • Jiří August (1870–1890) • Marie Henrieta (1872–1939) • Marie Polyxena (1874–1951) • Marie Terezie (1876–1958) • Rosa Marie (1879–1957) • Bedřich (1881–1923) • Jan Adolf (1885–1952)
15. generace
Jiří Kristián (1907–1932) • Ludmila Anna (1908–1974) • Otakar (1922–1995) • Anna Marie (1923–2004) • Marie Terezie (1925–2007) • Mikuláš* (1931–2019) • Bedřich** (1932–1998)
16. generace
Johannes* (* 1954) • Erich Georg* (* 1955) • Antonín (* 1956) • Jiří Jan (* 1956) • Franz* (* 1957) • Monika* (* 1958) • Alžběta Ludmila (1959–1980) • Alois Josef* (* 1959) • Marie–Miriam* (* 1961) • Philip** (* 1961) • Marie Christine** (* 1963)
17. generace
Mikuláš* (* 1978) • Marie-Žofie* (* 1980) • Maxmilian* (* 1982) • Marie Polyxena* (* 1983) • Petr Mikuláš* (* 1983) • Joseph* (1984–1998) • Felix Jan* (* 1985) • Marie Lioba* (* 1985) • Václav* (* 1986) • Alois* (* 1987) • Anna Elisabeth* (* 1987) • Ludmila* (* 1991) • Anežka Christiana* (* 1992) • Theresa* (* 1994) • Louisa (* 1995) • Ida* (* 1996) • Paul Merlin* (* 2005) • Georg Christian* (* 2006) • Robert Christian (* 2011) • Jacob Alexander (* 2014)
18. generace
Johannes* (* 2010) • Josephine (* 2011) • Ferdinand* (* 2012) • Melcheor* (* 2014) • Alois* (* 2014) • Moric* (* 2014) • Valerian* (* 2014) • Augustina* (* 2015) • Felix* (* 2016)
Sídla
Pohřebiště
tučně jsou vyznačena knížata, * drahenická linie (Mikuláš a jeho potomci), ** Bedřich a jeho potomci (USA)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mikuláš_Lobkowicz&oldid=24488690“