Přeskočit na obsah

Mikuláš Adaukt Voigt

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mikuláš Adaukt Voigt
Mikuláš Adaukt Voigt
Mikuláš Adaukt Voigt
Narození14. května 1733
Litvínov
České královstvíČeské království České království
Úmrtí18. října 1787 (ve věku 54 let)
Mikulov
Moravské markrabstvíMoravské markrabství Moravské markrabství
Povoláníknihovník, historik, pedagog, spisovatel, numismatik, katolický kněz a vysokoškolský učitel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Mikuláš Adaukt Voigt (1733 - 1787)
Pamětní deska v Mikulově

Mikuláš Adaukt Voigt, Sch.P. (14. května 1733 Litvínov[1] – 18. října 1787 Mikulov[2]) byl český historik německého původu,[3] vlastenecký katolický kněz-buditel, osvícenský vědec, lingvista, slavista, literární historik, zakladatel české kritické numismatiky[4] a vysokoškolský pedagog.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Po dokončení základního vzdělaní ve svém rodišti studoval na piaristickém gymnáziu ve Slaném, kde se naučil česky, následně pak v Chomutově u jezuitů a v Litomyšli filozofii a teologii.[4] V roce 1747[4] vstoupil do piaristického řádu (po přijetí obdržel řádové jméno Adauctus a Sancto Germano),[5] v dalších letech se věnoval studiu teologie, církevního práva a klasických jazyků, na kněze byl vysvěcen roku 1758.[5] Vyučoval latinu na řádových ústavech v Čechách a na Moravě,[4] poté působil jako kazatel v badenském katolicko-protestantském Kirchenbergu,[4] kde se seznámil s osvícenskými myšlenkami a poznal náboženskou snášenlivost.

Po návratu do vlasti (1761) učil na řádových kolejích v Ostrově (1762–1766), Slaném (1767–1769) a v Kosmonosích (1770).[5] Zabýval se studiem historie, filozofie a literatury, od roku 1769 na příkaz představených také matematiky a experimentální fyziky.[4]

V roce 1771 byl na vlastní žádost přeložen do Prahy, stal se vicerektorem pražské piaristické koleje a zproštěn některých řádových povinností, aby se mohl věnovat vědecké práci, zejména numismatice.[4] Sblížil se s pražskou Soukromou společností nauk,[6] postupně začalo vznikat jeho významné historické dílo, které již bylo ovlivněno novou kritickou metodou Gelasia Dobnera. Prováděl také katalogizaci numismatických sbírek u biskupa Valdštejna, věnoval se podmokelskému pokladu, vytvořil soupis „tehdy známých českých mincí“. Doprovodil textem a vydal knihu ilustrovanou Janem Jiřím Balzerem o českých vzdělancích a umělcích napříč dějinami. Řada jeho časopisecky publikovaných studií a statí se zabývala jazykovědnými otázkami (gramatika, lexikologie, etymologie), slavistickými tématy i obranou češtiny.[7] V době svého pražského působení patřil k vůdčím osobnostem, které na počátku 70. let 18. století ovlivňovaly formující se novodobou českou vědu[8] a významným způsobem vlastenecky přispěl k šíření myšlenky slovanské vzájemnosti jako prostředku proti německé rozpínavosti.[4]

V letech 1777–1783 byl profesorem všeobecného dějepisu a dějin literatury na Vídeňské univerzitě, souběžně rovněž působil jako kustod mincovního oddělení tamní knihovny.[9] Kvůli nesouhlasu s josefínskými reformami se stáhl do ústraní a v jihomoravském Mikulově se staral o ditrichštejnskou knihovnu.

Bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
  • Schreiben an einen Freund von den bey Podmokl einen in der Hochfürstl (Praha, 1771)
  • Beschreibung der bisher bekannten böhmischen Münzen nach chronologischer Ordnung (Praha, 1771–1787, 4 díly)
  • Effigies virorum eruditorum atque antificum Bohemiae et Moraviae (Praha, 1773–1775, 2 svazky, vydáno též něm. Abbildungen böhmischer und mährischer Gelehrten und Künstler, 4 díly, 1773–1782)
  • Acta litteraria Bohemiae et Moraviae (Praha, 1774–1783, 2 díly)
  • Untersuchung über die Einführung, den Gebrauch, und die Abänderung der Buchstaben und des Schreibens in Böhmen (1775 v Abhandlungen einer Privatgesellschaft in Böhmen 1, s. 164–199)
  • Leben Franz Fürsten und Kardinals von Dietrichstein. Mit Anmerkungen und einem Anhange von Fulgentius Schwab, Leipzig 1792.

Zajímavost

[editovat | editovat zdroj]

Jméno Mikuláše Voigta bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnosti Horní Litvínov
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. ↑ Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století, s. 298.
  4. ↑ a b c d e f g h Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce 4/II, s. 1427.
  5. ↑ a b c Ač zemřeli ještě mluví, s. 122.
  6. ↑ Bohemia docta : k historickým kořenům vědy v českých zemích, s. 58.
  7. ↑ Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, s. 698.
  8. ↑ Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918, s. 454.
  9. ↑ Dějiny české literatury 2, s. 662.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha: Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 122–128. 
  • Bohemia docta : k historickým kořenům vědy v českých zemích / Alena Míšková, Martin Franc, Antonín Kostlán (eds.). Praha: Academia, 2010. 529 s. ISBN 978-80-200-1809-0. 
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha: Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 698. 
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 662–663. 
  • HANUŠ, Josef. Voigt. In: Ottův slovník naučný XXVI. Praha : J. Otto, 1907. S. 889–892.
  • HANUŠ, Josef. Mikuláš Adaukt Voigt, český buditel a historik. Praha : Čes. akademie věd a umění, 1910. 100 s.
  • HÝSEK, Miloslav. Mikulovské paběrky o M. A. Voigtovi. [s.l.]: Listy filologické 36, 1937. S. 455–457. 
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta… et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 454. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha: Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 153–154, 157, 297–298. 
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760. 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 504–505. 
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U–Ž, Dodatky k LČL 1–3, A–Ř. Praha: Academia, 2008. 1089–2105 s. ISBN 978-80-200-1671-3. S. 1427–1429. 
  • NOVÁK, Arne. Zvony domova a Myšlenky a spisovatelé. Praha: Novina, 1940. Dostupné online. Kapitola Mikuláš Adaukt Voigt, s. 261–268. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Mikuláš_Adaukt_Voigt&oldid=23993146“