Přeskočit na obsah

Marie Ryšavá

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Marie Ryšavá
Marie Ryšavá (1898)
Marie Ryšavá (1898)
Narození10. září 1831
Praha-Nové Město
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí19. prosince 1912 (ve věku 81 let)
Praha-Nové Město
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Místo pohřbeníOlšanské hřbitovy
ChoťKarel Ryšavý
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Marie Ryšavá, roz. Köhlerová (10. září 1831, Praha-Nové Město[1] – 19. prosince 1912, Praha-Nové Město[2])[3][4], byla česká herečka. Většinu života působila v kočovných společnostech a mimopražských divadlech, mimo jiné u J. K. Tyla, Pavla Švandy a v prozatímním brněnském Národním divadle. Pražské obecenstvo ji plně ocenilo až r. 1898; od r. 1900 do konce života s velkým úspěchem vystupovala v Národním divadle.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodila se 10. září 1831 v Praze ve Spálené ul. 85 jako jedno ze čtrnácti dětí výrobce pian a truhláře Filipa Köhlera a Marie Kustové [3]. Od šesti do dvanácti let navštěvovala německou školu u sv. Trojice. Velmi brzy si oblíbila divadlo – navštěvovala představení a jako dítě doma hrála se svými sourozenci.[5]

V letech 1847–48 vystupovala v ochotnickém divadle „u Mrázů“ na Uhelném trhu; její první role byla Rozárka v Paličově dceři (autor: Josef Kajetán Tyl).[5]

Roku 1850 byla přijata do Prokopovy kočovné společnosti, která v té době hostovala v Karlíně a na Smíchově. Svou první úlohu, Jedličkovou v Paličově dceři, zahrála 16. června téhož roku v Mělníku.[5]

V roce 1852 se nakrátko vrátila do Prahy, ale brzy poté vstoupila do Kallusovy společnosti, kterou řídil Josef Kajetán Tyl. S ním pak později přešla do společnosti Zöllnerovy a prožila obtížná poslední léta jeho života, kdy zápasil s hmotným nedostatkem a úředními zákazy a nakonec zemřel v Plzni. Na Tyla později vzpomínala jako na výborného režiséra a upřímného přítele.[5]

9. července 1861 se provdala, jejím manželem se stal herec Karel Ryšavý[5] (*15.2.1836 †17.1.1905).[6] Měli spolu šest synů, ale jen jeden se dožil dospělosti.[5]

Týden po sňatku jí ředitel Thomé nabídl angažmá ve Stavovském divadle, kde měla nahradit zemřelou Františku Wiedermannovou, představitelku salonních dam. S ohledem na rodinné povinnosti odmítla. Thomé poté nabídku rozšířil i na jejího manžela, ale po dohodě s dosavadním zaměstnavatelem Zöllnerem se oba rozhodli zůstat.[5] Později měla Ryšavá možnost vystoupit na zahajovacím představení pražského Prozatímního divadla (jako carevna Jelena v Hálkově Králi Vukašínu 18. listopadu 1862), ale z ne zcela jasných příčin k tomu nedošlo.[5]

V letech 1866–77 hrála spolu s manželem ve Švandově společnosti, poté vstoupili na třináct let k Pištěkovi,[5] s nímž často vystupovala v Brně. Roku 1891 byla přijata do souboru prozatímního brněnského Národního divadla, který vedl nejprve Pavel Švanda, později V. Hübner. Zde také 13. března 1892 oslavila čtyřicetileté jubileum na jevišti.[6]

Roku 1893 vstoupila do společnosti Chmelenského, s níž hrála mimo jiné ve Vídni, a v dalších letech vystupovala v několika menších společnostech.[6]

Ačkoliv byla Ryšavá oblíbená u venkovského publika, pražská kulturní veřejnost ji po většinu její kariéry téměř neznala. To se změnilo až v roce 1898, kdy vystoupila na výstavě architektů a inženýrů v Holešovicích [7]. Úspěch, který tam měla u diváků, zajistil, že roku 1900, ve svých 69 letech, získala díky řediteli Schmoranzovi angažmá jako „stálý host“ činohry pražského Národního divadla [8]. Její první role na této scéně, plátenice Šestáková v Paličově dceři, se setkala s příznivým ohlasem. V Národním divadle zůstala do konce života. Měla stále zvučný hlas, dobrou paměť a až do vysokého stáří rovnou, neshrbenou postavu. Osmdesáté narozeniny oslavila v roli Pernellové v Molièrově komedii Tartuffe. Naposledy zahrála 3. listopadu 1912 v Jiráskově hře Jan Žižka.[6]

Respekt, který měla u hereckých kolegů, se projevil i tím, že byla zvolena čestnou členkou Ústřední jednoty českého herectva.[9]

Ke konci života ji trápil šedý zákal, kvůli kterému téměř ztratila zrak. Zemřela 19. prosince 1912 ráno ve svém bytě ve Vojtěšské ul. 20 po krátké nemoci, na zánět pobřišnice.[6] Pohřbena byla 21. prosince na Olšanských hřbitovech za účasti Gustava Schmoranze (ředitel Národního divadla), Jaroslava Kvapila (dramaturg), spisovatelů Aloise Jiráska, Bohdana Kaminského, A. E. Mužíka a dalších představitelů kultury.[10] Příspěvky na květinové dary byly v souladu s její poslední vůlí věnovány Ústřední jednotě českého herectva nebo Tylovu azylu pro sestárlé herečky a herce.[9]

Citát

[editovat | editovat zdroj]
„ Na sta úloh vytvořila Ryšavá u Pištěka a ani tu nejnepatrnější neodbyla. S každou se herecky pomazlila, pěkně ji v rukou zobracela, v každé našla kus zajímavosti a vtělila se do ní s plnou chutí. Jen opravdová láska k umění mohla být tak štědrá. Ryšavá milovala své povolání nade vše. Ze stránek banálních úloh kouzlila opravdové lidi a svým velkým uměním psala nové role. Byly to skvosty, vybroušené ze štěrku všednosti. Ryšavá učinila nejednoho autora svým dlužníkem. “
—  Rudolf Deyl [11]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu
  2. ↑ Matriční záznam o úmrtí a pohřbu
  3. ↑ a b Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 35
  4. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 421
  5. ↑ a b c d e f g h i HERRMANN, Ignát. Paní Marie Ryšavá. Zlatá Praha. 1898-09-09, roč. 15, čís. 44, s. 517. Dostupné online [cit. 2011-12-04]. 
  6. ↑ a b c d e Marie Ryšavá. Národní politika. 1912-12-19, roč. 30, čís. 350, s. 2. Dostupné online [cit. 2011-12-04]. 
  7. ↑ Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str.  201
  8. ↑ Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 42
  9. ↑ a b K úmrtí M. Ryšavé. Národní politika. 1912-12-20, roč. 30, čís. 351, s. 6. Dostupné online [cit. 2011-12-04]. 
  10. ↑ Zesnulá paní Marie Ryšavá. Národní politika. 1912-12-22, roč. 30, čís. 353, s. 6. Dostupné online [cit. 2011-12-04]. 
  11. ↑ Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 38–9

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Alexander Buchner: Opera v Praze, PANTON, Praha, 1985, str. 147.
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 79, 212, 353.
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 73, 89, 110, 252, 299.
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 73, 75, 119, 174, 175, 185, 219, 226, 253, 348, 388, 403, 465, 482–484, 486, 541, 542.
  • Rudolf Deyl: Vavříny s trny, Československý spisovatel, Praha, 1973, str. 35–45.
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 421–2.
  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str. 201.
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 223–225.
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 104.
  • VODÁK, Jindřich: Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 147–152.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Marie_Ryšavá&oldid=24187560“