Přeskočit na obsah

Manul

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxManul
alternativní popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Podkmenobratlovci (Vertebarta)
Třídasavci (Mammalia)
Řádšelmy (Carnivora)
Čeleďkočkovití (Felidae)
Podčeleďmalé kočky (Felinae)
Rodmanul (Otocolobus)
Brandt, 1842
Binomické jméno
Otocolobus manul
(Pallas, 1776)
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Areál rozšíření
Rozšíření manula (červeně - jisté, oranžově - pravděpodobné, zeleně - nejisté)
Poddruhy
  • O. m. manul
  • O. m. ferrugineus
  • O. m. nigripectus
Sesterská skupina
Prionailurus
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Manul (Otocolobus manul) je dlouhosrstá kočkovitá šelma z podčeledi malých koček. Obývá kamenité, křovinaté stepi a horské louky střední Asie. V minulosti byla zařazována do rodu Felis, v současnosti je jediným zástupcem rodu Otocolobus. V češtině je někdy označována jako kočka stepní, toto jméno se ale častěji používá pro poddruh kočky plavé obývající centrální Asii, jméno manul je tedy jednoznačnější. Tento název vychází z mongolského manuul, což znamená „divoká kočka“.[2] Třetí, v češtině zřídka používaný název je Pallasova kočka, po jejím objeviteli Peteru Simonu Pallasovi.[3]

Manul má nízké zavalité tělo a velmi hustou a dlouhou srst, která mu umožňuje snášet velké teplotní výkyvy. Ke svému životu využívá různé úkryty a doupata. Živí se především hlodavci (zvláště pišťuchami). Mezinárodní svaz ochrany přírody ho vede jako druh málo dotčený (2020). Hrozbou pro něj je ničení životního prostředí a lov.

Popis

[editovat | editovat zdroj]

Manul je veliký asi jako domácí kočka, ale už na první pohled zaujme hustou, dlouhou srstí, díky které dobře snáší velké teplotní výkyvy. Dlouho byl považován za předka dlouhosrstých plemen domácích koček, zvláště perské kočky. S touto později vyvrácenou hypotézou přišel už v 18. století německý zoolog Peter Simon Pallas. Usuzoval tak nejen na základě délky srsti, ale i podle zploštělé hlavy a podsadité tělesné konstituce.[4][5]

Manul je silná a zavalitá kočka. Má relativně krátké nohy a krátké uši, umístěné více po stranách hlavy, než je běžné u jiných koček, a zčásti skryté v srsti.[4] Na rozdíl od jiných malých koček má kulaté zornice, což může ukazovat na denní aktivitu a život v otevřených biotopech.[6] Samci váží od 3,3 do 5,3 kg, samice od 2,5 do 5 kg. Délka těla se pohybuje nejčastěji mezi 49 cm (samice) a 55 cm (samci), ocas měří přibližně 25 cm.[6][7] Pohlavní dimorfismus je malý, samci jsou v průměru těžší o 100 až 300 g.[6]

Srst je velmi dlouhá a hustá, nejhustší ze všech kočkovitých šelem obývajících mírný podnebný pás.[6] Díky ní vypadá manul větší, než ve skutečnosti je.[4] Na břiše může být srst až dvakrát delší než na hřbetě. Je stříbrošedá nebo stříbrooranžová, s mourovatou kresbou vytvářející nevýrazné svislé pruhy. Zbarvení na jaře a v létě je celkově tmavší.[7] Bílé špičky pesíků způsobují, že manul vypadá jako pokrytý jinovatkou.[5]

Taxonomie

[editovat | editovat zdroj]

Manul byl dříve řazen do rodu Felis, ale nyní má svůj vlastní monotypický rod Otocolobus. Fylogenetické postavení manula není ani na základě genetického zkoumání úplně jasné. Podle jaderného genomu patří do linie rodu Prionailurus, podle mitochondriálního do linie Felis. K oběma liniím by tvořil bazální rod, tedy ten, který se oddělil nejdříve. Dle první varianty by divergoval od společného předka s rodem Prionailurus někdy v pozdním miocénu asi před 5,9 miliony lety.[8][6]

Morfologie a zbarvení vedly k rozlišení tří poddruhů manula:[9]

  • O. m. manul, který žije v Rusku v okolí Bajkalu, v Mongolsku, v Číně, v Kazachstánu a Kyrgyzstánu, je „typicky zbarvený“ manul,
  • O. m. ferrugineus obývající okolí Kaspického moře, Írán, Afghánistán a Pákistán je načervenalý.
  • O. m. nigripectus žijící v Kašmíru, Tibetu, Nepálu a Bhútánu je naopak velmi světlý poddruh.

Taxonomická revize kočkovitých z roku 2017 uznává jen dva poddruhy, a to O. m. manul a O. m. nigripectus, ovšem s tím, že jde o dělení provizorní a druh se může ukázat monotypickým.[10]

Rozšíření

[editovat | editovat zdroj]

Manulové obývají území v členitém pásu od Kaspického moře po střední Čínu a východní Mongolsko. Nevyskytují se ale na celé této ploše, jen velmi vzácně byli pozorováni v nížinách a v některých oblastech byli vyhubeni. Celková velikost území, na němž žijí, je asi 2 269 000 km2 a zahrnuje celkem 16 států (Afghánistán, Arménie – pravděpodobně vyhynulý, Ázerbájdžán – pravděpodobně vyhynulý, Bhútán, Čína, Indie, Írán, Kazachstán, Kyrgyzstán, Mongolsko, Nepál, Pákistán, Rusko, Tádžikistán – výskyt nejistý, Turkmenistán, Uzbekistán – výskyt nejistý).[11] Početnost populace je odhadována na 58 000 dospělých jedinců.[11]

Stanoviště

[editovat | editovat zdroj]

Manul žije na kamenitých, křovinatých, suchých stepích a na horských loukách do nadmořské výšky nejméně 5539 m, nížinám a výrazně otevřeným prostorám (bez množství úkrytů) se vyhýbá, stejně jako místům, která dlouhodobě zapadají sněhem hlubším než 10 až 20 cm.[6][11][12] Nežije až v takových výškách jako irbis.[5] Domov manula se vyznačuje suchým klimatem a vysokými ročními teplotními výkyvy, jež mohou přesahovat až 100 °C (–53 °C až +48 °C).[6]

Biologie

[editovat | editovat zdroj]

Manulové jsou samotáři lovící obvykle za úsvitu a za soumraku, nicméně zvláště během nejtužšího období zimy dokáží svůj režim přeorientovat na spíše denní. I vzhledem k dennímu režimu jejich nejčastější kořisti se předpokládá, že jde spíše o denní než noční živočichy.[4] Pro svůj život využívají doupata pod kameny, v malých jeskyních a v opuštěných norách jiných zvířat (především svišťů, ale také jezevců a lišek). Na kvalitních úkrytech a doupatech je jejich život doslova závislý – slouží jako ochrana před predátory, místo konzumace potravy, páření, rození a vychovávání mláďat a udržování přijatelné teploty během velmi studených zim.[4][5][6] Jejich teritoria jsou na malou kočku nezvykle velká a pohybují se od 7 po více než 200 km2.[7][11] Ve svém přirozeném prostředí se dokážou velmi dobře skrývat, k čemuž využívají jakékoliv terénní nerovnosti – kameny, trsy trávy, úžlabiny aj. Během slunečných dní se někdy povalují na slunci a zachytávají teplo.[4] Nemňoukají, ale vydávají zvuky, které znějí jako směs štěkotu malého psa a houkání sovy či jako kejhání husy. Dalším hlasovým projevem je jakési syčení („ts, ts, ts“).[4][5][6] Výhrůžným gestem bývá zvedání horního rtu na jedné straně čelisti a ukazování špičáku.[4] Samci rozstřikují moč, obě pohlaví si pak zahrabávají trus.[4]

Potrava

[editovat | editovat zdroj]
Pišťucha ladacká – jeden z mnoha druhů pišťuch, jimiž se manul živí

Manulové jsou aktivní lovci, jejich hlavní kořistí jsou pišťuchy neboli piky (přes 50 %), různí hlodavci (pískomilové, hraboši, křečci a zemní veverky), zajíci, mláďata svišťů a výjimečně i jehňata divokých ovcí. Loví také hmyzožravce (ježky), ptáky, plazy a bezobratlé. Jídelníček si doplňují bobulemi a mršinami.[6][7][11][12] Nedokáží vyvinout příliš vysokou rychlost běhu a spoléhají se na taktiku náhlého přepadu, kdy se nepozorovaně přiblíží ke kořisti, resp. počkají až se kořist přiblíží k nim. Využívají k tomu svou dokonale vyvinutou schopnost splynout s terénem. Někdy vyčkávají přímo u nor zajícovců a hlodavců a čekají až vylezou.[6][7] Dokáží při tom využít i metodu rybaření, kdy packou hrabou v dírách a drápy zachytávají mírně pod povrchem se pohybující oběti.[5] Na jaře a v létě používají i metodu plašení, kdy se rychle pohybují travou a skáčou na jimi vyplašenou kořist – hlodavce, ptáky a hmyz.[6]

Rozmnožování, dožití

[editovat | editovat zdroj]

Manulové žijící severněji se páří později než jižnější populace. V Mongolsku období rozmnožování probíhá mezi prosincem a březnem. V době páření samci následují samice tak důsledně, že tím mnohdy zanedbávají lov a výrazně tak ztrácejí na váze.[6] Mezi samci mnohdy probíhají zuřivé souboje o samice.[4] K samotné kopulaci dochází nejspíše v doupatech. Koťata se rodí po 9–10 týdnech, nejčastěji v dubnu a květnu. Bývá jich 2 až 6 (obvykle 3 až 4), ale byly popsány i případy, kdy se v jednom vrhu narodilo až 8 koťat.[4][6] Ve dvou měsících věku jsou už odstavená, ve 4 až 5 měsících nezávislá a v 9 až 10 měsících se mohou začít sama rozmnožovat.[6][7] Úmrtnost mláďat, předtím než dosáhnou nezávislosti, je značná a dosahuje asi 68 %. Mladí jedinci po opuštění matky migrují mnohdy na značné vzdálenosti (desítky a někdy i stovky kilometrů). Délka života ve volné přírodě málokdy přesáhne 6 let, v zajetí to ale může být až 12 let.[6]

Predace

[editovat | editovat zdroj]

Manulové mohou být uloveni velkými dravými ptáky (38 % úmrtnosti v Mongolsku), potulnými, případně ovčáckými psy, vlky a v menší míře i jezevci a liškami.[6][11] Jejich antipredační strategií je přitisknout se k zemi a splynout s terénem, případně zmizet v doupěti.[6][7] V případě, že obě tyto možnosti selžou, dokáží se zuřivě bránit.[4]

Ohrožení

[editovat | editovat zdroj]
Manulí kožešina

IUCN hodnotí manula jako druh málo dotčený. Nejdůležitější hrozbou je ničení a degradace životního prostoru vinou růstu lidské populace, šíření pastevectví, rozvoje infrastruktury a těžby.[11] V minulosti byli manulové ve velkém loveni pro svou kožešinu.[7] Například v Mongolsku bylo začátkem 20. století ročně zpracováno až 50 000 kůží a v Afghánistánu v 70. letech 20. století to bylo 7 000.[5] To je nyní ve většině států, kde se šelma vyskytuje, zakázáno. V současné době (desátá léta 21. století) je velkým problémem trávení pišťuch, které jsou hlavně v Číně považovány za škodlivý druh konkurující pasoucímu se dobytku. Piky jsou pro manula (podobně jako pro kočku šedou), hlavním zdrojem potravy a zvíře se často otráví jejich pozřením. Také samotný úbytek pik má neblahé důsledky na místní populaci manulů. Na úmrtnosti se výrazně podílí i přímý lov manulů lidmi a jejich psy.[11]

Nemoci, paraziti

[editovat | editovat zdroj]

Manulové, zvláště koťata, jsou velmi citliví na toxoplazmózu. V přírodě se s tímto parazitem nedostávají do kontaktu, nemají proto potřebné protilátky. Toxoplasmóza ale způsobuje úhyny koťat, která se narodila v zajetí, a až donedávna bránila nárůstu populace manulů v zoologických zahradách. Rovněž ze zajetí je známá nebezpečná nákaza virem kočičí panleukopénie (FPV), která může zavinit až 43% úmrtnost (Moskevská zoo). Dalšími potenciálními chorobami jsou různé druhy virových onemocnění (FIV – felinní imunodeficientní virus, FeLV – virová leukémie koček, chřipkový virus A). Patogenní je rovněž bakteriální Mycoplasma. Je známo celkem 9 parazitických červů, které žijí uvnitř manulů – jde o 2 druhy tasemnic a 7 druhů hlístic, nicméně na základě poměrně nízkého procenta nálezů v trusu se má za to, že zamoření této kočky parazity dosahuje výrazně menší úrovně, než je tomu u tygrů či levhartů.[13]

Manul v českých zoo

[editovat | editovat zdroj]

V ČR chovají manuly Zoo Brno, Zoo Jihlava, Zoo Ostrava, Zoo Praha a Zoopark Chomutov. Na Slovensku je chová Zoo Košice.

Galerie obrázků

[editovat | editovat zdroj]
  • Manul s charakteristickou dlouhou srstí na břiše
    Manul s charakteristickou dlouhou srstí na břiše
  • Manul – detail hlavy
    Manul – detail hlavy
  • Manul v zoologické zahradě v Edinburghu
    Manul v zoologické zahradě v Edinburghu
  • Manul ze zoologické zahrady v Curychu
    Manul ze zoologické zahrady v Curychu
  • Manulí kotě
    Manulí kotě
  • Manul na známce Ázerbájdžánu
    Manul na známce Ázerbájdžánu

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ The IUCN Red List of Threatened Species 2022.2. 9. prosince 2022. Dostupné online. [cit. 2023-01-02].
  2. ↑ HAVLOVÁ, Eva. České názvy savců. Praha: NLN, 2010. S. 115. 
  3. ↑ POLACZYKOVÁ, Tereza. Do britské zoo dorazila mláďata vzácných manulů. Nejchlupatější kočky na světě. www.denik.cz. 2018-05-10. Dostupné online [cit. 2019-08-23]. 
  4. ↑ a b c d e f g h i j k l SUNQUIST, Mel; SUNQUIST, Fiona. Wild Cats of the World. Chicago, London: University of Chicago Press, 2002. Dostupné online. S. 219-224. 
  5. ↑ a b c d e f g NOWELL, Kristin; JACKSON, Peter. Wild Cats. Status Survey and Conservation Action Plan. Gland: IUCN, 1996. Dostupné online. S. 97-99. 
  6. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r ROSS, Steven; BARASHKOVA, Anna, a kol. The behavior and ecology of the manul. Cat News Special Issue. Spring 2019, čís. 13, s. 9–13. 
  7. ↑ a b c d e f g h HUNTER, Luke; BARRETT, Priscilla. A Field Guide to the Carnivores of the World. London etc.: New Holland Publishers, Panthera, 2011. S. 20. 
  8. ↑ LI, Gang, a kol. Phylogenomic evidence for ancient hybridization in the genomes of living cats (Felidae). Genome Research. 2016-01-01, roč. 26, čís. 1, s. 1–11. PMID: 26518481. Dostupné online [cit. 2019-08-22]. ISSN 1088-9051. DOI 10.1101/gr.186668.114. PMID 26518481. (anglicky) 
  9. ↑ KOŘÍNEK, Milan. manul Otocolobus manul (Pallas, 1776). www.biolib.cz [online]. [cit. 2018-12-09]. Dostupné online. 
  10. ↑ KITCHENER, A. C., a kol. A revised taxonomy of the Felidae. The final report of the Cat Classification Task Force of the IUCN/ SSC Cat Specialist Group. Cat News Special Issue 11 [online]. IUCN/SSC Cat Specialist Group, Winter 2017 [cit. 2017-12-25]. Dostupné online. 
  11. ↑ a b c d e f g h ROSS, S. a kol. Otocolobus manul (Manul, Pallas's Cat). www.iucnredlist.org [online]. IUCN, 2020 [cit. 2018-10-11]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b SENN, H.; GHAZALI, M.; KADEN, J. Eurasian lynx and Pallas’s cat in Dolpa district of Nepal: genetics, distribution and diet. Cat News. 2018, roč. 67. Dostupné online [cit. 2018-12-09]. ISSN 1027-2992. (anglicky) 
  13. ↑ NAIDENKO, Sergey; DEMINA, Tatyana. Pathogens and parasites as potential threats for the Pallas´s cat. Cat News Special Issue. Spring 2019, roč. 13, s. 52–54. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Kočkovití
Malé kočky (Felinae)
Velké kočky (Pantherinae)
†Machairodontinae
†Proailurinae
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Manul&oldid=24271050“