Přeskočit na obsah

Manželem náhodou (Plantade)

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Manželem náhodou
Le Mari de circonstance
Manželem náhodou, titulní list partitury
Manželem náhodou, titulní list partitury
Základní informace
Žánropéra comique
SkladatelCharles-Henri Plantade
LibretistaEugène de Planard
Počet dějství1
Originální jazykfrancouzština
Premiéra18. března 1813, Paříž, Théâtre Impérial de l'Opéra-Comique
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Manželem náhodou (ve francouzském originále Le Mari de circonstance) je opéra comique o jednom dějství francouzského skladatele Charlese-Henriho Plantada na libreto francouzského dramatika Eugèna de Planarda. Premiéru opery uvedlo 18. března 1813 pařížské divadlo Théâtre Impérial de l'Opéra-Comique.

Vznik, charakteristika a historie

[editovat | editovat zdroj]

Opéra comique Manželem náhodou je poslední uvedená opera Charlese-Henriho Plantada (1764–1839), autora řady drobných oper pro Théâtre Feydeau – i po jeho fúzi s divadlem Opéra-Comique – a především písní (romancí). Libreto k ní napsal plodný dramatika a libretista François-Antoine-Eugène de Planard (1783–1853). V opeře Manželem náhodou převládá text; zpěvních čísel je poměrně málo a zřídkakdy pomáhají k rozvoji děje.[1]

Eugène de Planard, výřez z obrazu Françoise-Josepha Heima z roku 1847

V zrcadle kritiky získal pochvalu především Planardův text. Biographie nouvelle des contemporains vypočítává přednosti: „lehký děj, ale živá, sevřená zápletka, hodně šťastných míst v dialogu; je to jedno z nejpříjemnějších Mistrových děl“.[2] Tisk se shodoval na tom, že Plantadova hudba ustupovala značně do pozadí, na jejích konkrétních přednostech či nedostatcích se neshodovala. Tak Mercure de France psal: „Jsme příjemně překvapeni, že v opeře nalézáme komické situace a dobře řazené scény, které všechny směřují k rozuzlení. Pan Plantade cítil, že do díla, jehož děj má takový spád, je třeba vložit málo hudby; a, kterou dodal, je hodna pověsti tohoto milého skladatele, jehož všechny výtvory se vyznačují ušlechtilostí a melodií; ale tato opera […] by mohla být hrána se stejným úspěchem jako veselohra.“[3] Podobně psal deník Le Journal de Paris „Manžel náhodou kráčí […] vesele; jeho prostá, ale přirozená próza, pár bonmotů a jeho komický děj stačily k přilákání a udržení davu; je to poprvé, co lyra pana Plantada potřebovala oporu; a je to poprvé, co publikum lituje, že jeho pozornost je rozptylována písněmi tohoto skladatele.“[4] Přísnější byl Journal des arts: „Tato malá aktovka dosáhla nesporného úspěchu. Její zápletka je živá, zábavná, a text dokonale ospravedlňuje označení „komická opera“. Některé příchody a odchody mohly být lépe motivované. Hudba je slabou částí díla. Předehra se jevila bezvýznamná a obecně tato skladba postrádá nové myšlenky nebo šťastné motivy.“[5]

Skladatel Charles-Henri Plantade, rytina Antoina-Achilla Bourgeoise de La Richardière z roku 1806

Nouvelle biographie générale poději v životopise Plantada uváděla, že „propadnutí dílka Manželem náhodou […] zošklivilo Plantadovi hudbu pro divadlo a poté, co nahradil Persuise roku 1816 jako dirigent královské kaple, psal už jen církevní skladby.“[6] Je však třeba říci, že z divadelního hlediska byla tato opera naopak od počátku značně úspěšná; již o premiéře se psalo, že „přilákala mnoho lidu a sklidila velký úspěch“.[7] Hrála se například 17. května 1813 v paláci Saint-Cloud pro Napoleonův dvůr.[8] V Opéra-Comique se hrála ještě roku 1826[9] a jsou zmínky o jejím uvádění v jiných francouzských městech (namátkou Nancy 1814[10], Grenoble 1835[11]). Již 13. října 1813 ji uvedlo hlavní bruselské divadlo La Monnaie[12], v témže městě ji hrálo v roce 1818 Théâtre du Parc[13], v prosinci 1813 se hrála v Lutychu[14]. Vlivný slovník Biographie universelle des musiciens Françoise-Josepha Fétise však o této opeře uvádí, že „toto dílo představuje ve Francii vzácný případ prostřední hudby, která uškodila úspěchu pěkné komedie.“[15]

Totéž libreto zhudebnil o dost později polský skladatel Antoni Orlowski (1811–1861), od roku 1830 v exilu ve Francii. Jeho verze měla premiéru 5. března 1836 v Théâtre des Arts v Rouenu a kritika tvrdila, že jeho „hudba daleko předčí Plantadovu“.[16][17][18] 31. října téhož roku 1836 měla v Bruselu premiéru rovněž opera, kterou na totéž libreto zkomponoval vojenský kapelník Torra Morel; neuspěla.[19][20]

Planardovo libreto posloužilo také jako základ veselohru Johanna Wenzela Lemberta (vl. jm. Václava Tremlera) Der Gemahl von ungefähr, která byla vydána roku 1816, a pro stejnojmennou operu Vojtěcha Jírovce, která měla premiéru téhož roku.

Osoby a první obsazení

[editovat | editovat zdroj]
osoba hlasový obor premiéra (18. března 1813)[1]
Pan de Verteuil baryton Simon Chenard
Sophie, jeho neteř, mladá vdova soprán Marie-Julienne Boulanger
Dorlis, jeho synovec, zamilovaný do Sophie tenor Charles-Marie-Auguste Ponchard
Saint-Firmin, mladý důstojník, zaslíbený Sophii tenor (haute-contre) Paul (vl. jm. Paul Dutrek)
Comtois, komorník pana de Verteuil basbaryton Jean-Blaise Martin
Bastien, zahradník tenor (trial) Lesage
Postilion mluvená role Théodore

Děj opery

[editovat | editovat zdroj]

(Odehrává se na zámku pana de Verteuil, dvě míle od Paříže. Jeviště představuje zahradu s mřížovou branou a domkem zahradníka.)

Na zámku u Paříže žije pan de Verteuil se svou neteří Sophií. Sophiina rodina dříve žila v Americe a dívka byla v raném věku provdána za muže jménem Darmincourt. Ten zanedlouho zahynul při ztroskotání lodi, když předtím stačil zlomit Sophiino srdce a promrhat její jmění. Pan de Verteuil je zapleten do dlouhého soudního sporu s panem Saint-Firminem z Bretaně, který mu nabídl smír, pokud se Sophie provdá za jeho syna. Sophie svolila a ženich je očekáván v příštích dnech, jenže mezitím se ke Verteuilovi přistěhoval jeho synovec Dorlis a se Sophií se do sebe zamilovali. Sophie se snaží se smluveného sňatku vyvléci, ale Verteuil o tom nechce slyšet. Sophie si o samotě stýská a přiznává se ke své dosud neprojevené lásce k Dorlisovi (árie Sans l'aveu de mon cœur … Au sein du plus tendre ménage).

Dorlis přichází s Verteuilovým mazaným komorníkem Comtoisem a vypráví Sophii, že vymysleli trik: objednali z Paříže nějakého muže, aby se vydával za zachráněného Darmincourta, Sophiina manžela. Pak bude muset strýc její sňatek se Saint-Firminem odvolat. Sophie se nejprve zdráhá podílet na tomto podvodu, ale nakonec se nechá přemluvit (tercet Oui, madame, c'est moi dont la nécromancie … Ah! quelle coupable folie!).

Slavný barytonista Jean-Blaise Martin hrál v opeře Manželem náhodou roli intrikánského komorníka Comtoise. Rytina C. Motteho

Pan de Verteuil přichází a radí se s Comtoisem. Dostal totiž dopis od údajného Darmincourta, ve kterém mu oznamuje, že si přijede vyzvednout svou ženu. Verteuil má podezření na nějaké spiknutí, do něhož je Sophie zapletena, ale Comtoisovi důvěřuje. A protože Comtois skutečného Darmincourta znal, slibuje dát Verteuilovi příslušné znamení, jakmile se muž objeví. O samotě si komorník libuje ve svém intrikánském umění (árie Qu'on l'approuve ou qu'on la fronde). Jenže jejich jeho smlouvání s milenci zaslechl zahradník Bastien a nechá si od Comtoise za mlčení zaplatit.

Marie-Julienne Boulangerová, první představitelka Sophie v opeře Manželem náhodou, rytina z roku 1820

Poštovním dostavníkem přijíždí – dříve, než byl čekán – mladý Saint-Firmin, energický a duchaplný důstojník. Bastien ho má za falešného Darmicourta, ale Saint-Firmin ho vyvede z omylu a navíc si dá od zahradníka za peněžitou odměnu vysvětlit celou intriku. Rozhodne se jí využít a vydávat se za falešného manžela, aby okouknul svou nastávající a její rodinu. Bastien ho přivede k Verteuilovi a Comtois i Sophie potvrzují jeho totožnost jako ztraceného manžela. „Darmincourt“ tvrdí, že strávil roky v zajetí a že ho tento zážitek napravil; ihned se má důvěrně ke své údajné choti (k Dorlisově vzteku) a pana de Verteuil si nakloní lichotkami a předstíráním sdílených zálib. Celá scéna je z hlediska spiklenců velkým úspěchem (kvintet Allons, entrons, je vous en prie … Gaiement nous passerons la vie). A zahradník si zatím mne ruce nad tím, že má navrch nad povýšeným komorníkem (kuplet Douze louis! ça met en train).

Comtois poté vyhledá Saint-Firmina, považuje ho za nájemného podvodníka z Paříže. Nařizuje mu, aby se vrátil domů; cíle bylo dosaženo, Vertueil právě píše Saint-Firminovi staršímu dopis odvolávající sňatek. Ale Saint-Firmin, aniž by se prozradil, Comtoisových pokynů nedbá a vyprošuje si, aby si k němu dovoloval důvěrnosti (duet Excusez mon impertinence). Comtois musí přemýšlet, co teď, a Bastien se zatím u brány rychle zbaví skutečného falešného Darmincourta, jen co se objeví…

I Dorlis a Sophie přicházejí za Saint-Firminem. Dorlis se ho snaží poněkud hrubě přesvědčit, aby zmizel, ale Saint-Firmin neustoupí. Naopak si stranou postěžuje Verteuilovi, že se jeho synovec chová k paní Darmincourtové příliš důvěrně, a Verteuil supícího Dorlise odvádí. Sophie Saint-Firmina znovu prosí, aby odešel, ale ten jí prozrazuje, že není nájemný podvodník… nýbrž její tajný ctitel. Klesá jí k nohám s přehnaným vyznáním lásky, pozorován zuřícím Dorlisem a potěšeným Verteuilem.

Comtois přivolal pro „Darmincourta“ drožku, aby ho odvezla, ale ten je ochoten odjet jen se svou zákonitou manželkou. Dorlis to nevydrží a přiznává Verteuilovi, že se ho pokoušeli oklamat; i Comtois se doznává k autorství lsti a ospravedlňuje se náklonností k mladému páru. Nyní se i Saint-Firmin konečně nechává poznat. Vzdává se nároků na Sophii a o výsledek sporu si rád s panem de Verteuil zahraje v karty. Všichni jsou nakonec spokojeni, i Comtois, který skřípe zuby, že byl přelstěn, ale alespoň se vyhnul trestu. V lásce stejně jako ve válce jsou lsti a léčky povoleny (sbor-sextet Allons, indulgence pléniere).[1]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c Podle partitury a libreta, viz Externí odkazy.
  2. ↑ ARNAULT, Antoine-Vincent. Biographie nouvelle des contemporains. Svazek 16 (PANI–POP). Paris: A. Péter, 1824. 468 s. Dostupné online. Kapitola Planard (Eugène), s. 366. (francouzsky) 
  3. ↑ B. Théâtre Impérial de l'Opéra-Comique – Le Mari de Circonstance. Mercure de France. 1813-04-03, roč. 141, čís. 611, s. 31–34. Dostupné online [cit. 2023-10-22]. (francouzsky) 
  4. ↑ M. Théatre de l'Opéra-Comique – Première représentation des Deux Jaloux, opéra. Le Journal de Paris. 1813-03-28, roč. 37, čís. 87, s. 2. Dostupné online [cit. 2023-10-22]. (francouzsky) 
  5. ↑ M. Spectacles – Théatre de l'Opéra-Comique. Journal des arts, des sciences et de la littérature. 1813-03-20, roč. 4, čís. 212, s. 386–387. Dostupné online [cit. 2023-10-22]. (francouzsky) 
  6. ↑ Nouvelle biographie générale depuis les temps les plus reculés jusqu'à nos jours. Příprava vydání Jean-Chrétien-Ferdinand Hœfer. Svazek 40 (Philoponus – Preval). Paris: Firmin Didot Frères, 1863. 1024 s. Dostupné online. S. 409. (francouzsky) 
  7. ↑ Bulletin de Paris – Jeudi 18 mars. Journal des arts, des sciences et de la littérature. 1813-03-20, roč. 4, čís. 212, s. 393. Dostupné online [cit. 2023-10-22]. (francouzsky) 
  8. ↑ LECOMTE, Louis-Henry. Napoléon et le monde dramatique. Paris: H. Daragon, 1912. 499 s. Dostupné online. S. 343. (francouzsky) 
  9. ↑ Spectacles. Le Spectateur. 1826-02-24, roč. 1, čís. 24, s. 96. Dostupné online [cit. 2023-10-22]. (francouzsky) 
  10. ↑ C. Vieux programmes du théatre de Nancy. La Lorraine artiste. 1894-10-28, roč. 12, čís. 44, s. 366. Dostupné online [cit. 2023-10-22]. (francouzsky) 
  11. ↑ Nouvelles locales – Représentation extraordinaire. Courrier de l'Isère. 1835-12-24, roč. 17, čís. 2544, s. 2. Dostupné online [cit. 2023-10-22]. (francouzsky) 
  12. ↑ ISNARDON, Jacques. Le théâtre de la Monnaie depuis sa fondation jusqu'à nos jours. Bruxelles: Schott frères, 1890. 721 s. Dostupné online. S. 160. (francouzsky) 
  13. ↑ FABER, Frédéric. Histoire du théâtre français en Belgique, depuis son origine jusqu'à nos jours : d'après des documents inédits reposant aux archives générales du royaume. Svazek 3. Bruxelles / Paris: Fr. J. Olivier, 1879. 371 s. Dostupné online. S. 45. (francouzsky) 
  14. ↑ MARTINY, Jules. Histoire du Théâtre de Liège depuis son origine jusqu'à nos jours. Liège: H. Vaillant-Carmanne, 1887. 596 s. Dostupné online. S. 527. (francouzsky) 
  15. ↑ FÉTIS, François-Joseph. Biographie universelle des musiciens et bibliographie générale de la musique. Svazek 7. Bruxelles: Meline, Cans et compagnie, 1841. 513 s. Dostupné online. Kapitola Plantade (Charles-Henri), s. 263. (francouzsky) 
  16. ↑ Revue des théatres des departements – Rouen. Gazette des théatres. 1836-03-10, roč. 7, čís. 797, s. 376. Dostupné online [cit. 2023-10-22]. (francouzsky) 
  17. ↑ Chronique théatrale. Le Boïeldieu : journal artistique et littéraire. 1836-03-06, roč. 1, čís. 30, s. 117. Dostupné online [cit. 2023-10-22]. (francouzsky) 
  18. ↑ GOUBAULT, Christian. Un musicien polonais ami de Flaubert Antoni Orlowski (1811–1861). Les Amis de Flaubert (bulletin). 1979-05, čís. 54, s. 24. Dostupné online [cit. 2023-10-22]. (francouzsky) 
  19. ↑ DE PEELLAERT, Auguste. Cinquante ans de souvenirs. Svazek 1. Bruxelles: Decq et Muquart, 1867. 177 s. Dostupné online. S. 113. (francouzsky) 
  20. ↑ DUPONT, André Charles Frédéric Alexandre. Guide dramatique belge. Liège: H. Vaillant-Carmanne, 1870. 162 s. Dostupné online. S. 10–11. (francouzsky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • LETELLIER, Robert Ignatius. Opéra-Comique. A Sourcebook. Newcastle upon Tyne: Cambridge Scholars Publishing, 2010. 851 s. ISBN 978-1-4438-2140-7. (anglicky) 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Manželem_náhodou_(Plantade)&oldid=23301947“