Lidový soud v Lanškrouně
Jako lidový soud v Lanškrouně (německy Blutgericht von Landskron, doslova lanškrounský krvavý soud) nebo přesněji partyzánský soud v Lanškrouně[1] je označována událost, k níž došlo ve dnech 17.–21. května 1945 ve východočeském městě Lanškrouně.[2] Podle německých historiků bylo při tomto „soudu“ zastřeleno 51 německých obyvatel Lanškrouna a okolí a dalších více než sto jich zemřelo v důsledku mučení. Vedle toho dalších více než 100 tamějších Němců v obavě před „soudem“ raději spáchalo sebevraždu, v některých případech spolu s celou rodinou.[2] Uvedené počty úmrtí jsou však čerpány pouze ze sudetoněmeckých archívů. Dle českých historiků (Jiří Padevět[3], nebo muzeum Ústí nad Orlicí), je počet obětí nižší.
Označení události
[editovat | editovat zdroj]Označovat revoluční soud ze 17. a 18. května 1945 termínem „lidový soud“ je poměrně časté, ale sporné. Průběh události i následné exekuce totiž řídili partyzáni, nikoli obecní správa nebo „lid“ (české civilní obyvatelstvo). Stejně tak tento nezákonný revoluční soud neměl nic společného s mimořádnými lidovými soudy, organizovanými podle legitimního zákona, konkrétně podle dekretu prezidenta republiky č. 16/1945 Sb. Tento dekret o mimořádných lidových soudech byl podepsán až měsíc po událostech v Lanškrouně a zaváděl zcela jiný, v prvé řadě řádný a civilizovaný typ soudního jednání.[1]
Průběh události
[editovat | editovat zdroj]Dne 17. května dorazila do Lanškrouna partyzánská skupina „Václavík“,[3] která během války působila v oblasti pod Orlickými horami.[4] Na hlavním lanškrounském náměstí (dnešní náměstí J. M. Marků) byli shromážděni místní čeští Němci, tj. místní civilní obyvatelstvo německé národnosti mužského pohlaví. Skuteční představitelé nacistické správy (vyšší úředníci města) nebo represe (gestapo, SS apod.) byli v té době už dávno na útěku směrem do americké zóny. Partyzáni se proto rozhodli vymáhat odpovědnost na místním civilním německém obyvatelstvu. Na náměstí byli soustředěni jak muži, které partyzáni posbírali po městě, ale také Němci z několika okolních obcí.[1]
Ve spodní části náměstí byl postaven dlouhý stůl, za který v roli soudců zasedl partyzánský velitel a jeho společníci. Zadržení muži z řad místních Němců byli nejprve různým způsobem ponižováni slovně i fyzicky. Byli biti holemi, někteří byli házeni do nádrže s vodou, která dodnes stojí na náměstí. Následně se zadržení muži museli doplazit před soudní komisi a vyslechnout si svůj rozsudek.[1] Přímo na náměstí byli zřejmě dva muži německé národnosti popraveni pověšením na sloup veřejného osvětlení. Dalších asi dvacet civilistů bylo zastřeleno u jižní zdi renesanční lanškrounské radnice. Někteří muži zde byli podle pamětníků ubiti.[1]
Popravených by zřejmě bylo více. Nejkrvavější část soudu byla totiž přerušena požárem, který jedna žena německé národnosti založila ve svém domě na náměstí.[3][5] Při hašení tohoto požáru polevila původní popudlivá nálada partyzánů, lačnících po exemplárních tvrdých trestech. Druhý den už proto zřejmě nikdo nebyl odsouzen k smrti, ale partyzáni vyměřovali „jenom“ fyzické tresty 20–50 tvrdých ran na záda apod. Následně z města odjeli.[1]
Pozdější ohlasy
[editovat | editovat zdroj]Pozdější snahy o vyšetření celé události byly ze strany poválečných úřadů úspěšně mařeny. Teprve na přelomu tisíciletí byl na lanškrounském hřbitově postaven nenápadný památník, připomínající masakr z května roku 1945.[5]
Oběti
[editovat | editovat zdroj]Mezi popravenými bylo hned několik lidí, kteří se podíleli na nacionálně socialistickém režimu anebo rozbití Československa. Šlo dle historika Jiřího Padevěta o Reinharda Schwaba z Horního Třešňovce, který měl být místní vedoucím NSDAP a nositelem pamětní medaile na 1. říjen 1938, udělované za pomoc při rozbití Československa. Dále mělo jít o jistého Josefa Jurenku z Lanškrouna, který měl být podle Lanškrounské kroniky konfidentem Gestapa. Dále šlo o Richarda Rottera, úředníka obávaného pracovního úřadu (Arbeitsamtu) (nucené nasazení); Karla Piffla, truhláře z Lanškrouna, držitele pamětní medaile na 1. říjen 1938; Leo Janische, opět úředníka pracovního úřadu z Lanškrouna (dle jiného materiálu měl být vedoucím tohoto úřadu); Josefa Faltejska z Dolní Čermné, mělo jít o zrádce a snad se údajně pokusil o útěk; Johanna Klementa, elektrotechnika z Lanškrouna, údajně šlo o konfidenta Gestapa; Rudolfa Gertha, zámečník z Lanškrouna, který se dle lanškrounské kroniky měl vytrhnout eskortě a byl zastřelen při pronásledování, šlo o držitele pamětní medaile na 1. říjen 1938. Viktor Benesch z Lanškrouna, údajný udavač měl být zastřelen, když prchal před partyzány, šlo opět o držitele pamětní medaile na 1. říjen 1938. Josef Neugebauer byl stavitelem a předválečným činovníkem Henleinovy SdP a Otto Dietrich byl taktéž stavitelem a byl činný dříve v Deutscher Turnvereinu a v roce 1935 byl vyšetřován pro protistátní činnost. Dále Padevět uvádí Johana Haflera z Lanškrouna jako příslušníka SA a Karla Langera, zaměstnance pracovního úřadu. Dalším případem je Theodor Benesch z Lanškrouna, který byl dle kroniky zastřelen před svým domem, když měl údajně ohrožovat partyzány při domovní prohlídce pistolí. A dále Richard Reichsmidter z Lanškrouna, který měl klást partyzánům ozbrojený odpor. Již 15. května měl být zastřelen Leopold Leschniger, který se měl při zatýkání bránit střelnou zbraní. [6]
Dalším popraveným místním představitelem nacionálně socialistického režimu byl politický vedoucí NSDAP Reinhard Schwab (nar. 4. 7. 1919), který byl komisařem pro rasovou politiku. [7]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference a poznámky
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f Partyzánský soud v Lanškrouně v roce 1945 - www.abchistory.cz
- ↑ a b http://www.kreis-landskron.de/vertreibung/l3/
- ↑ a b c PADEVĚT, Jiří. Krvavé léto 1945. Praha: Academia, 2016. 692 s. ISBN 978-80-200-2600-2. S. 464–467.
- ↑ Vůči chování příslušníků partyzánské „divize Václavík“ (jedné její brigádě velel poručík Josef Hýbl-Brodecký a druhé nadporučík Josef Mísař, posádky měly např. v Těchoníně, Lanškrouně, Karlově a Jablonném v Orlických horách) byly od počátku výhrady. Součásti této formace operovaly v širokém prostoru východních a severovýchodních Čech včetně částí bývalých soudních okresů Zábřeh na Moravě, Šumperk a Moravská Třebová. Kromě „vyhošťování“ Němců prováděli tito partyzáni „čistky“ a iniciovali revoluční soudy, jež měly za následek větší počet obětí. Poválečné nadsazování údajných zásluh „divize“ může sloužit jako určitá ilustrace tehdejších poměrů. Podle hlášení důstojníka operační skupiny velitelství 3. divize z 25. 5. 1945 byl J. Ptáčník podezřelou osobou, nepodřizoval se rozkazům, jeho oddíly plenily a dopouštěly se dalších „nepřístojností“. Síla „partyzánských vojsk Václavík“ byla odhadována – bez rozptýlených skupin – na zhruba 2300 mužů, k dispozici měly i improvizovaný obrněný vlak „Jiskra svobody“. Politický komisař J. Bořík později uváděl, že jednotky „divize“ měly kolem 5000 mužů, v boji že ztratily 26 příslušníků a „pobily“ prý několik stovek nepřátel. Zabavený majetek v hodnotě několika milionů korun byl údajně odevzdán národním výborům na „zlatý“ poklad“. (VÚA-VHA, f. VO 1, k. 1, korespondence velitelství 3. divize s velitelstvím 1. čs. armády, čj. 0352/45 z 25. 5. 1945, a písemnost velitelství 1. čs. armády z 29. 5. 1945, č.j. 0507/taj. 45; Úřední list Republiky československé, roč. 1, č. 52, 19. 7. 1945; k „divizi Václavík“ podrobněji viz TROJAN, E.: Tak přísahali, s. 259-287; SKŘIVÁNEK, Milan: K tzv. lidovému soudu v Lanškrouně v květnu 1945 a jeho dozvuku počátkem padesátých let. In: Pomezí Čech a Moravy: Sborník prací ze společenských a přírodních věd pro okres Svitavy, sv. 2. Litomyšl, Státní okresní archiv Svitavy 1998, s. 133-154.
- ↑ a b HEJL, Jan. Partyzáni v Lanškrouně zažehli mstu. Rituální zabíjení Němců ukončil až zoufalý čin [online]. Praha: www.aktualne.cz, 18.5.2020 [cit. 2020-05-18]. Dostupné online.
- ↑ PADEVĚT, Jiří. Krvavé léto 1945: Poválečné násilí v českých zemích. 1.. vyd. Praha: Academia, 2016. s. 466-467
- ↑ KOLOMÁ, Jana. Neodsunutí občané německé národnosti na Lanškrounsku, vzpomínky pamětnice Matyldy Parentové a Amálie Vránové. In. Lanškrounsko 12/2014. 1.. vyd. Lanškroun: Městské museum Lanškroun, 2014. s. 14
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- BENONI, Josef. Příběhy ze starého Lanškrounska. Praha: NZB, 2014. 174 s. ISBN 978-80-905864-0-6. S. 155–156.