Přeskočit na obsah

Lauren Bacallová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Lauren Bacall)
Lauren Bacallová
Narození16. září 1924
Spojené státy americké Bronx, New York, USA
Úmrtí12. srpna 2014 (ve věku 89 let)
Spojené státy americké New York, New York, USA
Místo pohřbeníForest Lawn Memorial Park
Alma materAmerická akademie dramatických umění (do 1942)
Julia Richman High School
ChoťHumphrey Bogart (1945–1957)
Jason Robards (1961–1969)
DětiStephen Humphrey Bogart, Sam Robards a Leslie Bogart
RodičeWulf William Perski[1] a Natalie Alberta Bacall
PříbuzníŠimon Peres (bratranec z druhého kolene)[2]
Erich Schiffmann (zeť)
Oficiální webwww.laurenbacall.com
Podpis
Lauren Bacallová – podpis
Oscar
2010 – Čestný Oscar
Zlatý glóbus
Nejlepší herečka ve vedlejší roli
1996 – Dvě tváře lásky (1996)
1992 – Cena Cecila B. DeMilla
César
1996 – Čestný César
Cena Tony
Nejlepší herečka v muzikálu
1970 – Applause
1981 – Woman of the Year
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Lauren Bacallová (nepřechýleně Lauren Bacall, rodným jménem Betty Joan Perske; 16. září 1924 Bronx – 12. srpna 2014 Manhattan), byla americká filmová, divadelní i televizní herečka.

Zvláště významné byly její role v noirových filmech s Humphreym Bogartem, jehož manželkou byla od roku 1945 do jeho smrti v roce 1957. Mezi další slavné herce a herečky, s kterými hrála patří např. John Wayne, Gary Cooper, Marilyn Monroe, Gregory Peck, Tony Curtis nebo Kirk Douglas. Za výkon ve filmu Dvě tváře lásky z roku 1996 získala nominaci na Zlatý glóbus i na Oscara. Dvakrát získala cenu Tony za výkony v muzikálech na Broadway: v roce 1970 za Applause a v roce 1981 za Woman of the Year. V roce 2009 jí americká Akademie filmového umění a věd udělila čestného Oscara.[3][4]

Jejím druhým manželem byl v letech 1961–1969 herec Jason Robards. Byla sestřenicí Šimona Perese, izraelského prezidenta a premiéra.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Mládí

[editovat | editovat zdroj]

Lauren Bacallová se narodila jako Betty Joan Perske 16. září 1924 ve čtvrti Bronx v New Yorku, jako jediné dítě Natalie, rozené Weinsteinové (1901–1969), která si později změnila příjmení na Bacallovou, a Williama Perskeho (1889–1982), který pracoval jako prodavač. Oba její rodiče byli Židé. Její matka emigrovala z Jasy v Rumunsku, přes Ellis Island a její otec se narodil v New Jersey, rodičům pocházejícím z Valožyn, z převážně židovské komunity na území dnešního Běloruska.[5]

Když jí bylo pět let, její rodiče se rozvedli a s otcem se přestala vídat. Po své matce také přijala příjmení Bacallová.[6] Její matka se později znovu provdala (za Lee Goldberga), ale to již byla její dcera filmovou hvězdou a žila v Kalifornii.

Rodina se brzy po jejím narození přestěhovala do brooklynského Ocean Parkway, kde navštěvovala soukromou dívčí internátní školu Highland Park v Tarrytownu a později také školu Julia Richmann High School na Manhattanu.[5][7][8]

Začátky kariéry a modeling

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1941 chodila i na lekce herectví na Americké akademii dramatických umění a jejím spolužákem byl mimo jiné i později slavný herec Kirk Douglas.[9] V té době také pracovala jako uvaděčka v divadle St. James Theatre i jako modelka. O rok později, v 17 letech debutovala ve hře Johnny 2 X 4 a téhož roku byla také korunována jako Miss Greenwich Village.[10]

Více než herectví se však stále věnovala modelingu a jako teenage modelka se objevila na obálce měsíčníku Harper's Bazaar i v dalších časopisech jako například Vogue. Pro Harper's Bazaar ji jako osmnáctiletou objevil Nicolas de Gunzburg a právě těmito fotografiemi v mnoha časopisech na sebe poprvé upozornila.[11]

Obálka Harper's Bazaaru nakonec zaujala i módní ikonu a manželku Hollywoodského producenta Howarda Hawkse, Slim Keith, která na manžela začala naléhat, aby Betty pozval na kamerové zkoušky pro jeho připravovaný film Mít a nemít.[12] Hawks proto požádal svou sekretářku, aby o Betty zjistila něco víc, avšak sekretářka jí omylem poslala lístek, aby přišla rovnou na konkurz.[13]

Hollywood

[editovat | editovat zdroj]
Bacall a Howard Hawks (1943)

Jakmile se Hawks s Betty setkal, uzavřel s ní sedmiletou smlouvu s honorářem 100 dolarů týdně a začal osobně řídit její kariéru. Také jí změnil jméno na Lauren, které si doplnila matčiným příjmením za svobodna. I Hawksova manželka Slim si ji oblíbila a začala ji stylově oblékat i seznamovat s etiketou.[14] Na přání Hawkse se také učila mluvit pod dozorem hlasového kouče, který dostal za úkol naučit Lauren mluvit hlubším hlasem. Jako součást tréninku musela každý den také křičet Shakespearovy verše.[14][15] Mimo to jí také pomáhala vyniknout její neobvyklá výška (174 cm).

Během svých prvních kamerových zkoušek pro film Mít a nemít (1944), byla Lauren velmi nervózní a aby co nejvíce zneviditelnila svou trému, přitiskla bradu blíže k hrudi, postavila se před kameru a zadívala se nahoru.[16] Tento způsob se stal známý jako „Ten pohled (~ The Look)“, což se společně s jejím hlasem stalo jedním z jejích charakteristických znaků. Její filmová postava dostala jméno „Slim” podle přezdívky Hawksovy manželky a jejímu filmovému partnerovi Humphrey Bogard byla pro změnu udělena přezdívka Howarda Hawkse; „Steve”. Podle Lauren, to mezi ní Bogartem začalo ihned jiskřit, avšak Bogart byl v té době ženatý s herečkou Mayo Methotovou.[5] Přesto se však mezi ním a Lauren během několika týdnů vyvinul romantický vztah.[12]

Lauren byla také natolik skvělá herečka, že její vedlejší role byla v průběhu natáčení několikrát přepsána až z ní nakonec vyšla role hlavní. Brzy po premiéře byla rychle katapultována až mezi největší hvězdy stříbrného plátna a její výkony v debutovém filmu se staly základním kamenem její image, která v populární kultuře zanechala silný účinek a dokonce ovlivnila módu[17] i spoustu dalších filmových herců.[18]

Nová filmová hvězda studia Warner Bros., které ji i film velmi propagovalo, navštívila dokonce washingtonský National Press Club, kde se schází národní elita včetně prezidentů s novináři. Zde ji také tiskový agent a šéf propagace studia Warner Bros. požádal, aby si sedla na piano, a vyfotil ji s tehdejším viceprezidentem Harry S. Trumanem.[19][20]

Dvacetiletá Lauren sedí na pianu, na které hraje viceprezident Harry S. Truman v kantýně National Press Club ve Washingtonu (únor 1945)

Po úspěšném snímku Mít a nemít hrála spolu s Charlesem Boyerem ve filmu Confidential Agent (1945), který si však u kritiků příliš nevedl a Lauren se začala strachovat, aby hodnocení neublížilo její kariéře. Svým dalším snímkem Hluboký spánek (1946), kde ztvárnila roli mysteriózní Vivian Ruthledgeové svou kariéru opět upevnila.[21] Tento film jí definitivně uložil status ikony filmového žánru film-noir, se kterým byla často spojována až do konce kariéry brzy na to začala být hojně obsazována jako femme fatale.[22][23][24][25] Po boku svého manžela Bogarta se i nadále objevila ve krimi dramatu Temná pasáž (1947), následovaném melodramatem Key Largo (1948). Novinář a spisovatel Bosley Crowther její výkony v deníku The New York Times popisoval jako:

„Madam Bacallová... vytváří poměrně velké napětí svým ostrým pohledem, který jasně naznačuje, že ví co chce.”[26]

50. léta

[editovat | editovat zdroj]

Počátkem 50. let už si mohla Lauren scénáře i vybírat, avšak tím že jich spoustu také odmítla, si vybudovala reputaci obtížně spolupracující herečky. I přesto však svůj hvězdný status upevnila v řadě filmů, ve kterých se většinou objevovala jako vůdčí žena, a i nadále získávala vlídné recenze. V roce 1950 se objevila ve filmu Bright Leaf s Garym Cooperem, který následoval životopisný muzikál Mladík s trumpetou, kde se blýskla po boku Kirka Douglase.

Bacall po boku Kirka Douglase ve filmu Mladík s trumpetou (1950)

Během let 1951 až 1952 společně s Bogartem také vystupovala v akčním dobrodružném rádiovém seriálu Bold Venture.[27] Následujícího roku se však objevila i v hlavní roli v technicolorové romantické komedii Jak si vzít milionáře (1953), která se stala obrovským kritickým i kasovním hitem.[28] Ve filmu Jeana Negulesca ztvárnila roli inteligentní a vtipné zlatokopky Schatze Pageová, která se spolu se dvěma kamarádkami (nastupující hvězda Marilyn Monroe a končící Betty Grableová) snaží provdat za, co nejbohatšího muže. Po tomto hitu byla požádána, aby otiskla své ruce a nohy u Grauman’s Chinese Theatre. Nabídku však s podporou svého manžela odmítla a své odmítnutí komentovala:

Lauren Bacall a Marilyn Monroe ve filmu Jak si vzít milionáře (1953)

„Dnes už je tam prezentován každý, kdo se třeba jen objevil ve filmových titulcích. Standarty klesly. Chci mít pocit, že jsem si zasloužila svůj status tím nejlepším co může jen filmový byznys nabídnout.”[5]

Po těchto úspěších se u studia 20th Century Fox objevila v další Negulescově cinemaskopické komedii Woman's World (1954), která však tak úspěšná nebyla.[29][30]

V roce 1955 se Bacall objevila ve dvou celovečerních filmech; The Cobweb a Krvavá cesta. Dramatický snímek The Cobweb, který režíroval Vincente Minnelli se odehrává v ústavu pro choromyslné, kde Laurenina postava pracuje jako terapeutka. Ve filmu se také objevila podruhé po boku Charlesem Boyerem.[31]

Její další snímek Psané ve větru (1956), režírovaný Douglasem Sirkem, považuje mnoho filmových znalců za mezník na poli melodramatu.[32] Lauren zde hraje kariéristku jejíž život nečekaně převrátí vzhůru nohama rodina naftových magnátů. Místo slavení úspěchu však mezitím zápasila s těžkostmi, které přinesla Bogartova rakovina jícnu.

Dále se objevila po boku Gregoryho Pecka v další dobře hodnocené muzikálové komedii Módní návrhářka (1957), která měla premiéru 16. května 1957, čtyři měsíce po Bogartově smrti.[5][33] Koncem dekády se Lauren objevila ještě v dalších dvou filmech: v melodramatu The Gift of Love (1958) režírovaném Jeanem Negulescaem a v britském dobrodružném filmu Severozápadní hranice (1959), který se stal kasovním hitem.[34]

60. a 70. léta

[editovat | editovat zdroj]
Lauren Bacall v muzikálu Applause (1973)

V 60. letech se objevila jen ve třech filmech a místo toho se začala soustředit na svou divadelní kariéru. V roce 1959 se poprvé objevila na Broadwayi ve hře Goodbye, Charlie na Broadway a po dalších hrách jako Flower (1965), Applause (1970) a Woman of the Year (1981) se vydala vstříc úspěšné divadelní kariéře. Za svůj výkon v Applause a Woman of the Year získala dokonce cenu Tonny. Applause byla hudební verze filmu Vše o Evě, ve kterém hrála její kamarádka Bette Davisová roli divadelní divy Margo Channingové. Po letech ji Bette navštívila v zákulisí, a pogratulovala jí za její skvělé výkony: „Jsi jediná, kdo tu roli mohl zahrát”.[35]

Během 60. let se tedy objevila jen v dramatu Shock Treatment (1964); ve hvězdně obsazené romantické komedii Sex and the Single Girl (1964) s Henry Fondou, Tony Curtisem a Natalie Wood a v misteriózním krimi thrilleru Harper (1966) s Paulem Newmanem. V roce 1964 se objevila také ve dvou epizodách televizního seriálu Mr. Boadway s Craigem Stevensem.

V roce 1974 se objevila v dalším mysteriózním dramatu Vražda v Orient expresu a o dva roky později si zahrála již podruhé po boku Johna Wayna ve filmu Střelec.

Pozdější kariéra

[editovat | editovat zdroj]
Lauren Bacall v roce 1998

V roce 1981 se objevila ve hororovém dramatu Ctitel, který získal rozporuplné recenze, ale její výkony byly vesměs chváleny.[36] Magazín Variety uvedl, že Lauren a režisér Ed Bianchi donutili publikum obávat se co stane s její postavou.[37] Dále se objevila ve filmu Michaela Winnera Schůzka se smrtí (1988) a také si zahrála v malé roli ve filmu Misery nechce zemřít (1990).

Za svou roli ve filmu Dvě tváře lásky (1996) byla dokonce nominována na Oscara v kategorii nejlepší herečka ve vedlejší roli, což byla její první nominace po více než 50 letech. Očekávalo že cenu vyhraje, ale sošku nakonec získala francouzská herečka Juliette Binoche za roli ve filmu Anglický pacient.[38]

O rok později získala ocenění Kennedy Center Honors[39] a v roce 1999 byla Americkým filmovým institutem zařazena mezi 25 nejvýznamnějších ženských filmových hvězd v historii. Krátce na to zažila její filmová kariéra obrození a Lauren začala svými výkony opět přitahovat pozornost. Blýskla se například ve vysokorozpočtových snímcích jako Dogville (2003) a Zrození (2004), v obou po boku Nicole Kidman a také namluvila postavu Čarodějnice z pustin v japonském animovaném filmu Zámek v oblacích (2004).

V roce 1999 se opět objevila na Broadway při znovuuvedení hry Nöela Cowarda Waiting in the Wings a mezi její další komerční počiny po roce 2000, se zařadilo vystoupení v reklamě pro řetězec s levným zbožím Tuesday Morning a produkce řady šperků od Weinman Brothers. Stala se také byla celebritou propagující značku instantní kávy High Point coffee a značku Fancy Feast, která vyrábí výběrové krmivo pro kočky.[40]

V březnu 2006 také uváděla 78. ročník udílení Oscarů a zahrála si sebe sama v malé roli v seriálu Rodina Sopránů v epizodě Luxury Lounge. [41] V září téhož roku ji ocenila univerzita Bryn Mawr College v Pensylvánii medailí Katherine Hepburnové, kterou uděluje „ženám, jejichž práce a přínosy zosobňují inteligenci, zápal a nezávislost”.[42]

V červenci 2007 promluvila na pohřbu historika a spisovatele Arthura M. Schlesingera, Jr. v Reform Club v Londýně a v roce 2009 si zahrála v dalším filmu The Forger. [43][44] Dne 14. listopadu 2009 získala čestného Oskara.[45]

V červenci 2013 Bacall projevila zájem o film Trouble Is My Business. a v listopadu se přidala k anglickému obsazení pro dabbing animovaného filmu Studia Canal O myšce a medvědovi.[46][47] Jejím posledním počinem byla v roce 2014 hlasová role v animovaném seriálu Griffinovi v epizodě „Mom's the Word”.[48]

Soukromý život

[editovat | editovat zdroj]
Svědek Louis Bromfield (uprostřed) na svatbě Humhreyho Bogarta a Lauren Bacall na farmě Malabar (21. března 1945)

Vztahy a rodina

[editovat | editovat zdroj]

Dne 21. března 1945 si vzala Humphreyho Bogarta. Svatba a líbánky se konaly na farmě Malabar v Lucas v Ohiu, což byl venkovský dům Luise Bromfielda, držitele Pulitzerovy ceny a Bogartova blízkého přítele.[49][50] Manželství trvalo 12 let až do jeho smrti v roce 1957.

Během natáčení filmu Africká královna (1951) se Bogart a Lauren spřátelili s Katherine Hepburnovou a Spencerem Tracym. Lauren se poté začala stýkat i s nehereckými kruhy a spřátelila se s historikem Arthurem Schlesingerem Jr. a novinářem Alistairem Cookem. V roce 1952 vystoupila s proslovem na podporu kampaně demokratického prezidentského kandidáta Adlaie Stevensona. Spolu s dalšími významnými hvězdami Hollywoodu byla silně proti mccarthismu.[51][52]

Bogart, Bacall a jejich děti Steven a Leslie (1956)

Po Bogartově smrti měla romantický vztah s Frankem Sinatrou a během interview s Robertem Osbornem z Turner Classic Movie, uvedla že to byla ona, kdo jejich vztah ukončil. V pozdější autobiografii Lauren Bacall by Myself však napsala, že Sinatra jejich vztah náhle ukončil, poté co ho rozčílilo, že se o jeho žádosti o ruku dozvěděl tisk, z čehož obvinil Lauren. Ta uvádí, že tuto informaci odhalil její přítel Irving „Swiftty” Lazar, když společně narazili na bulvární novinářku Louellu Parsons. Sinatra to měl zjistit až po letech.

Nedlouho poté se setkala a začala chodit hercem s Jasonem Robardsem. Svatba se měla konat ve Vídni 16. července 1961, ovšem plány se musely být odloženy poté, co rakouské úřady odmítly páru poskytnout oddací list.[53] Odmítnuti byli i v Las Vegas, takže byl pár nakonec oddán 4. července 1961 v Ensenada v Mexiku.[54][55] Rozvedli se v roce 1969. V autobiografii Lauren uvádí, že se s Robardsem rozvedla hlavně kvůli jeho alkoholismu.[56]

Lauren měla tři děti; dvě s Bogartem a jedno s Robardsem. Syn Stephen Humphrey Bogart (* 6. ledna 1949) producent televizních zpráv, tvůrce dokumentárních filmů a spisovatel, dostal jméno podle postavy Bogarta z filmu Mít a nemít a Dcera Leslie Howard Bogartová (* 23. srpen 1952) je pojmenována podle herce Leslieho Howarda.

Lauren napsala dvě autobiografie, Lauren Bacall by Myself (1978) a Now (1994).[57][58] V roce 2006 bylo vydání Lauren Bacall by Myself znovu vydáno pod názvem By Myself and Then Some, s extra kapitolou navíc.[59]

V rozhovoru z roku 1966, Bacall přemítala o svém životě a tazateli Jeremymu Isaacsovi sdělila:

„Měla jsem jedno skvělé manželství, mám tři skvělé děti a čtyři vnoučata. Jsem stále naživu. Stále mohu fungovat. Stále mohu pracovat… Prostě se naučíte vyrovnávat s čímkoli s čím se vyrovnat musíte. Své dětství jsem strávila v New Yorku, ježděním metrem a autobusy. A víte, co se naučíte jako Newyorčan? Že vám svět vůbec nic nedluží.”[50][60]

Politické názory

[editovat | editovat zdroj]

Lauren byla celý život věrnou liberální demokratkou a při několika příležitostech své politické názory veřejně sdělovala.[50] Lauren s Bogartem také patřila mezi zhruba 80 hollywoodských osobnost, které zaslali telegram na protest proti vyšetřování Výboru neamerických aktivit, který vyšetřoval Američany podezírané z příklonu ke komunismu. V telegramu bylo sděleno, že vyšetřování politického přesvědčení těchto osob je proti principům americké demokracie.[50] V říjnu 1947 odjeli spolu s dalšími hollywoodskými hvězdami do Washingtonu, D.C. jako skupina jménem Výbor pro první dodatek. Ve skupině byli rovněž Danny Kaye, John Garfield, Gene Kelly, John Huston, Ira Gershwin a Jane Wyatt.[50] Kvůli tomu se Lauren i Bogart ocitli na černé listině, od které se však distancovali výrokem „Jsme pro komunismus stejně asi jako J. Edgar Hoover.”[61][62]

Lauren podporovala v kampani demokratického kandidáta Adlaie Stevensona v prezidentských volbách v roce 1952, a dokonce ho společně s Bogartem doprovázeli v závěrečném kole v New Yorku i v Chicagu.[50] Také podporovala kampaň Roberta F. Kennedyho, když v roce 1964 kandidoval do senátu.[63]

V roce 2005 v rozhovoru s Larry Kingem se Bacall označila za „antirepublikánku” a Dodala, že „být liberálem je tím nejlepším čím na Zemi můžete být. Jako liberál vítáte každého. Nemáte omezený rozhled.”[64]

Smrt

[editovat | editovat zdroj]

Zemřela 12. srpna 2014, měsíc před 90. narozeninami v jejím dlouhodobě obývaném bytě v domě The Dakota na Upper West Side poblíž Central Parku na Manhattanu.[50] Podle jejího vnuka Jamieho Bogarta, zemřela v důsledku masivní mozkové mrtvice. Za mrtvou byla prohlášena v newyorské presbyteriánské nemocnici.[65][66]

Její majetek byl odhadován na 26,6 milionů dolarů a většina byla rozdělena mezi tři děti – Leslie Bogartové, Stephena Humphreyho Bogarta a Sama Robardse. Kromě toho Bacall zanechala 250 tisíc dolarů svým nejmladším vnukům na studium.[67]

V populární kultuře

[editovat | editovat zdroj]

Film

[editovat | editovat zdroj]
  • Televizní film Bogie (1980) Vincenta Shermana je založený na knize Joeho Hyamse a vypráví příběh jak se v roce 1943 během natáčení filmu Mít a nemít seznámil Bogart s Lauren, což vedlo až ke konci Bogartova manželství s herečkou Mayo Methotovou. Lauren Bacallovou ve filmu zpodobnila herečka Kathryn Harrold, Humphreyho Bogarta hraje Kevin O'Connor a Mayo Methotovou hraje Ann Wedgeworth.[68]

Televize

[editovat | editovat zdroj]
  • Lauren se objevila v šesté řadě seriálu Rodina Sopránů v sedmé epizodě „Luxury Lounge”, kde zahrála sama sebe.

Animovaný film

[editovat | editovat zdroj]
  • Lauren a Bogart byli parodováni v krátkých filmech Merrie Melodies studia Warner Brothers s názvy Bacall to Amrs (1946) a Slick Hare (1947).[69]

Hudba

[editovat | editovat zdroj]
  • Lauren a Bogart jsou zmíněni ve skladbě Bertie Higins „Key Largo” (1981).[70]
  • Lauren je zmíněna ve skladbě The Slash s názvem „Car Jamming” (1982)[70]
  • Lauren a Bogart jsou zmíněni ve skladbě Suzanne Vegy s názvem „Freeze Tag”. (1985)[70]
  • Lauren je zmíněna v Madonnině skladbě „Vogue” z roku 1990. Je také poslední zemřelá z celebrit zmíněných v textu.[70]
  • O Lauren pojednává i skladba „Just Like Lauren Bacall” z roku 2008, kterou napsal Kevin Roth.[70]

Knihy

[editovat | editovat zdroj]
  • Lauren a její byt na Manhattanu jsou uvedeny v The Dakota Scrapbook (2014). Jedná se o fotograficko-reportážní svazek o historii budovy Dakota v New Yorku a o jejich slavných obyvatelích v průběhu let.[71]
  • V novele Forgive Me, Leonard Peacock, je postava jménem Lauren, která je Lauren Bacallové velice podobná. [72]
  • Kathrine Hepburnová o natáčení filmu Africká královna vydala knihu The Making of the African Queen: Or, How I Went to Africa with Bogart, Bacall and Huston and Almost Lost My Mind (v překladu: Natáčení Africké královny: Aneb, jak jsem jela do Afriky a s Bogartem, Bacallovou a Hustonem téměř přišla o rozum)

Zajímavosti

[editovat | editovat zdroj]
  • Město Laura na ostrově Majuro na Marshallových ostrovech je jedno z několika ostrovních městeček s kódovým označením, které američtí vojáci za 2. světové války pojmenovali podle oblíbených hereček.[76]
  • Její jméno nese od roku 2014 planetka hlavního pásu (5107) Laurenbacall.
  • Po Bogartovi a Bacallové byla pojmenována porucha hlasu Bogart-Bacall syndrom (BBS), způsobená přílišným namáháním hlasivek.[77]

Knihy

[editovat | editovat zdroj]
  • By Myself (1978)
  • Now (1994)
  • By Myself and Then Some (2005)

Filmografie (kompletní)

[editovat | editovat zdroj]
Lauren Bacallová ve filmu Hluboký spánek (1946)
Lauren Bacallová (vpravo) s Marylin Monroe a Betty Grableovou ve filmu Jak si vzít milionáře (1953)
Lauren Bacallová s Johnem Waynem ve filmu Krvavá cesta (1955)
Lauren Bacallová ve filmu Psané ve větru (1956)

Filmy

[editovat | editovat zdroj]

TV filmy

[editovat | editovat zdroj]

Seriály

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Lauren Bacall na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  2. ↑ Geni.com. Dostupné online. [cit. 2020-10-26].
  3. ↑ Bacallová převzala čestného Oscara. Novinky.cz [online]. Borgis, 2009-11-16 [cit. 2013-10-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2013-10-19. 
  4. ↑ SPÁČILOVÁ, Tereza. První Oscary rozděleny, oceněná je kráska Bacallová i kameraman Kmotra. iDnes.cz [online]. 2009-11-11 [cit. 2013-10-19]. Dostupné online. 
  5. ↑ a b c d e Bacall, Lauren. By Myself and Then Some, HarperCollins, New York, 2005. ISBN 0-06-075535-0
  6. ↑ MEYERS, Jeffrey. Bogart: A Life in Hollywood. [s.l.]: Houghton Mifflin, April 18, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0-395-77399-4. S. 164. 
  7. ↑ FAHIM, Kareem. A Tree-Lined Boulevard That's a Park and a Living Room [online]. October 10, 2008 [cit. 2014-09-02]. Dostupné online. 
  8. ↑ Sultry, sophisticated and sassy, screen siren Bacall dies at 89. Irish Independent. August 14, 2014. Dostupné online. 
  9. ↑ THOMAS, Tony. The Films of Kirk Douglas. New York: Citadel Press, 1991. Dostupné online. ISBN 978-0806512174. S. 18. 
  10. ↑ Lauren Bacall Biography & Filmography [online]. Matinee Classics, 2010 [cit. 2021-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-07-19. 
  11. ↑ COLLINS, Amy Fine. A Taste for Living [online]. September 2014 [cit. 2014-08-24]. Dostupné online. 
  12. ↑ a b THOMSON, David. Lauren Bacall: The souring of a Hollywood legend. The Independent. September 11, 2004. Dostupné online [cit. January 2, 2015]. 
  13. ↑ BOGDANOVICH, Peter. Who the Devil Made It. New York City: Ballantine Books, 1997. Dostupné online. ISBN 978-0679447061. S. 327. 
  14. ↑ a b SPERBER, Ann M.; LAX, Eric. Bogart. New York: Morrow, April 1997. Dostupné online. ISBN 978-0688075392. S. 246. 
  15. ↑ HOURICAN, Emily. Lauren Bacall: A Panther in Her Overall Family Tree. Irish Independent. August 17, 2014. Dostupné online [cit. August 20, 2014]. 
  16. ↑ CHILTON, Charlotte. Lauren Bacall's Life in Photos [online]. February 24, 2020 [cit. 2020-12-18]. Dostupné online. 
  17. ↑ Style in film: Lauren Bacall in 'To Have and Have Not' [online]. June 5, 2013 [cit. 2014-09-02]. Dostupné online. 
  18. ↑ DARGIS, Manohla. That Voice, and the Woman Attached [online]. August 13, 2014 [cit. 2014-09-01]. Dostupné online. 
  19. ↑ PERETTI, Burton. The Leading Man: Hollywood and the Presidential Image. [s.l.]: Rutgers University Press, September 17, 2012. Dostupné online. ISBN 978-0-8135-5405-1. S. 88. 
  20. ↑ Lauren Bacall sits atop a piano while Vice President Harry S. Truman plays at the National Press Club Canteen [online]. Harry S. Truman Presidential Library and Museum, February 10, 1945 [cit. 2021-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-09-26. 
  21. ↑ Bacall 2005, s. 166.
  22. ↑ Lauren Bacall: The Walk [online]. Spring 2014 [cit. 2014-09-02]. Dostupné online. 
  23. ↑ Beauty and brawn: Lauren Bacall's noir feminine legacy. The Conversation. August 13, 2014. Dostupné online [cit. September 2, 2014]. 
  24. ↑ DUNCAN, Amy. Lauren Bacall dead: Legendary Hollywood film noir actress dies aged 89. Metro. August 13, 2014. Dostupné online [cit. September 30, 2017]. 
  25. ↑ Lauren Bacall: Sultry film-noir legend who taught Humphrey Bogart how to whistle and starred with Monroe and Grable. The Independent. August 13, 2014. Dostupné online [cit. September 30, 2017]. 
  26. ↑ CROWTHER, Bosley. Dark Passage [online]. September 6, 1947 [cit. 2017-09-30]. Dostupné online. 
  27. ↑ DUNNING, John. On the Air: The Encyclopedia of Old-Time Radio. [s.l.]: Oxford University Press, May 7, 1998. Dostupné online. ISBN 978-0-19-507678-3. S. 109–110. 
  28. ↑ VOGEL, Michelle. Marilyn Monroe: Her Films, Her Life. [s.l.]: McFarland, April 24, 2014. Dostupné online. ISBN 978-0-7864-7086-0. S. 96. 
  29. ↑ 'The Top Box-Office Hits of 1954', Variety Weekly, January 5, 1955
  30. ↑ QUIRK, Laurence J. Lauren Bacall: Her Films and Career. [s.l.]: Citadel Press, 1986. Dostupné online. ISBN 0-8065-0935-X. S. 22. 
  31. ↑ At Loew's State. The New York Times. August 6, 1955. Dostupné online [cit. September 2, 2014]. 
  32. ↑ Filmsite Movie Review: Written on the Wind (1956) [online]. Film Site [cit. 2014-08-13]. Dostupné online. 
  33. ↑ Designing Woman profile, Rotten Tomatoes.com; accessed August 14, 2014.
  34. ↑ Four British Films in "Top 6": Boulting Comedy Heads Box Office List, The Guardian (1959–2003), London, December 11, 1959: p. 4.
  35. ↑ CHANDLER, Charlotte. The Girl Who Walked Home Alone: Bette Davis A Personal Biography. [s.l.]: Simon and Schuster, December 9, 2008. Dostupné online. ISBN 978-1-84739-698-3. S. 216. 
  36. ↑ CANBY, Vincent. FILM: 'FAN', A LAUREN BACALL THRILLER. The New York Times. May 22, 1981. Dostupné online. 
  37. ↑ The Fan. Variety. December 31, 1981. Dostupné online. 
  38. ↑ SOARES, Andre. Lauren Bacall vs. Juliette Binoche: The 1997 Academy Awards [online]. Alt Film Guide [cit. 2015-10-19]. Dostupné online. 
  39. ↑ LYMAN, Rick. A Wind of Gratitude Blows Through the Performing Arts. New York Times. December 8, 1997. Dostupné online [cit. August 12, 2014]. 
  40. ↑ Waiting in the Wings Play. Playbill. Dostupné online [cit. September 5, 2015]. 
  41. ↑ KOIS, Dan. Lauren Bacall was game for anything, even getting punched out on 'The Sopranos'. Slate. August 12, 2014. Dostupné online [cit. October 19, 2015]. 
  42. ↑ Welcome to the Katharine Houghton Hepburn Center [online]. Bryn Mawr College, February 7, 2013 [cit. 2021-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-09-04. 
  43. ↑ JENKINS, Simon. Our trigger-happy rulers should have been sent on a crash course in history. The Guardian. June 28, 2007. Dostupné online [cit. August 12, 2014]. 
  44. ↑ MCNARY, Dave. Hutcherson rounds out 'Carmel' cast. Variety. February 1, 2009. Dostupné online [cit. July 9, 2014]. 
  45. ↑ "Bacall, Calley, Corman and Willis to Receive Academy's Governors Awards", Academy of Motion Pictures Arts and Sciences (press release), September 10, 2009.
  46. ↑ "Trouble Is My Business" Archivováno 9. 11. 2012 na Wayback Machine., juntoboxfilms.com, July 2013.
  47. ↑ KESLASSY, Elsa. Ernest & Celestine: Toon Taps Lauren Bacall, Paul Giamatti, William H. Macy (exclusive). Variety. November 8, 2013. Dostupné online [cit. July 9, 2014]. 
  48. ↑ Breaking News – Tony Award Winner Lauren Bacall Dies at 89 [online]. Broadway World, August 12, 2014 [cit. 2021-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-08-14. 
  49. ↑ Malabar Farm State Park Photo [online]. 2014 [cit. 2015-10-19]. Dostupné online. 
  50. ↑ a b c d e f g Lauren Bacall Dies at 89; in a Bygone Hollywood, She Purred Every Word. The New York Times. August 12, 2014. Dostupné online [cit. August 13, 2014]. 
  51. ↑ LEVY, Patricia. From Television to the Berlin Wall. [s.l.]: Raintree, 2006. Dostupné online. ISBN 9781410917874. S. 27. 
  52. ↑ KUHN, Annette; RADSTONE, Susannah. The Women's Companion to International Film. [s.l.]: University of California Press, 1990. Dostupné online. ISBN 9780520088795. S. 34. 
  53. ↑ Vienna foils wedding plans of Lauren Bacall, Robards. The Tuscaloosa News. June 16, 1951. Dostupné online [cit. August 22, 2014]. 
  54. ↑ Lauren Bacall, Jason Robards wed in Mexico. The Deseret News. July 5, 1961. Dostupné online [cit. August 22, 2014]. 
  55. ↑ HICKEY, Neil. Her Kind of Boy. Pittsburgh Post-Gazette. August 19, 1961. Dostupné online [cit. August 22, 2014]. 
  56. ↑ Bacall 2005, s. 377.
  57. ↑ BACALL, Lauren. Lauren Bacall: By Myself. [s.l.]: Ballantine Books, October 12, 1985. Dostupné online. ISBN 0345333217. 
  58. ↑ BACALL, Lauren. Now. 1st. vyd. New York: Ballantine Books, November 29, 1995. Dostupné online. ISBN 0345402324. 
  59. ↑ BACALL, Lauren. By Myself and Then Some. Harper paperback. vyd. New York: HarperCollins, October 31, 2006. ISBN 0061127914. 
  60. ↑ "BBC – The Late Show – Face to Face: Lauren Bacall", Interview with Jeremy Isaacs, BBC, March 20, 1995
  61. ↑ KENGOR, Dr. Paul. Bogie and Bacall and Hollywood's Communists. American Spectator. Human Events, August 15, 2014. Dostupné online [cit. August 25, 2014]. 
  62. ↑ GORDON, Lois G.; GORDON, Alan. American Chronicle: Six Decades in American Life, 1920–1980. [s.l.]: Atheneum, 1987. Dostupné online. ISBN 9780689118999. S. 267. 
  63. ↑ TOMASKY, Michael. Lauren Bacall was deeply liberal and deeply anti-communist. The Daily Beast. August 13, 2014. Dostupné online [cit. October 19, 2015]. 
  64. ↑ "Interview with Lauren Bacall". Larry King Live. CNN.
  65. ↑ Legendary Actress Lauren Bacall Dies at 89. New York Telegraph. August 13, 2014. Dostupné online [cit. August 13, 2014]. 
  66. ↑ BARNES, Mike; BYRGE, Duane. Lauren Bacall, Hollywood's Icon of Cool, Dies at 89 [online]. Yahoo! Movies, August 12, 2014 [cit. 2014-08-13]. Dostupné online. 
  67. ↑ Lauren Bacall leaves $10,000 for her beloved dog in will [online]. Fox News [cit. 2014-08-25]. Dostupné online. 
  68. ↑ GOUDAS, John N. Kathryn Harrold cast as Bacall in 'Bogie'. The Boca Raton News. February 29, 1980. Dostupné online [cit. August 22, 2014]. 
  69. ↑ Bacall to Arms (1946) [online]. [cit. 2021-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne August 14, 2014. 
  70. ↑ a b c d e STUTZ, Colin. Lauren Bacall Dies: Her Top 5 Pop Song References. Billboard. August 12, 2014. Dostupné online [cit. August 13, 2014]. 
  71. ↑ The Cardinals. The Dakota Scrapbook: Volume 1. Exterior. 1st. vyd. [s.l.]: Callipygian Ventures, April 1, 2014. Dostupné online. ISBN 978-0970081513. 
  72. ↑ Matthew Quick. Forgive Me, Leonard Peacock. 1st. vyd. [s.l.]: Little, Brown Books for Young Readers, August 13, 2013. Dostupné online. ISBN 978-0316221320. 
  73. ↑ ANDERMAN, Nirit. Shimon Peres remembers 'very strong, very beautiful' relative Lauren Bacall. Haaretz. Tel Aviv: August 13, 2014. Dostupné online. 
  74. ↑ LAZAROFF, Tovah. Peres: Not such a bad record after all [online]. November 10, 2005 [cit. 2009-05-13]. Dostupné online. 
  75. ↑ WEINER, Eric. Shimon Peres Wears Hats of Peacemaker, Schemer [online]. NPR, June 13, 2007 [cit. 2009-05-13]. Dostupné online. 
  76. ↑ Marshall Islands [online]. Encyclopedia.com [cit. 2015-12-31]. Dostupné online. 
  77. ↑ Bogart-Bacall syndrome [online]. dictionary.webmd.com [cit. 2021-03-12]. Dostupné online. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Držitelé Čestného Césara
1976–1979
1980–1989
1990–1999
2000–2009
2010–2019
2010 Harrison Ford • 2011 Quentin Tarantino • 2012 Kate Winsletová • 2013 Kevin Costner • 2014 Scarlett Johanssonová • 2015 Sean Penn • 2016 Michael Douglas (podruhé) • 2017 George Clooney • 2018 Penélope Cruzová • 2019 Robert Redford
2020–dodnes
2020 Cena neudělena • 2021 Jean-Pierre Bacri (posmrtně) • 2022 Cate Blanchettová • 2023 David Fincher
Zlatý glóbus za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli
1943–1950
1951–1975

Kim Hunterová (1951) • Katy Juradoová (1952) • Grace Kellyová (1953) • Jan Sterlingová (1954) • Marisa Pavanová (1955) • Eileen Heckartová (1956) • Elsa Lanchesterová (1957) • Hermione Gingoldová (1958) • Susan Kohnerová (1959) • Janet Leighová (1960) • Rita Morenová (1961) • Angela Lansburyová (1962) • Margaret Rutherfordová (1963) • Agnes Mooreheadová (1964) • Ruth Gordonová (1965) • Jocelyne LaGardeová (1966) • Carol Channingová (1967) • Ruth Gordonová (1968) • Goldie Hawnová (1969) • Karen Blacková / Maureen Stapletonová (1970) • Ann-Margret (1971) • Shelley Wintersová (1972) • Linda Blairová (1973) • Karen Blacková (1974) • Brenda Vaccaroová (1975)

1976–2000

Katharine Rossová (1976) • Vanessa Redgraveová (1977) • Dyan Cannonová (1978) • Meryl Streepová (1979) • Mary Steenburgenová (1980) • Joan Hackettová (1981) • Jessica Lange (1982) • Cher (1983) • Peggy Ashcroft (1984) • Meg Tilly (1985) • Maggie Smithová (1986) • Olympia Dukakis (1987) • Sigourney Weaver (1988) • Julia Robertsová (1989) • Whoopi Goldbergová (1990) • Mercedes Ruehlová (1991) • Joan Plowrightová (1992) • Winona Ryder (1993) • Dianne Wiestová (1994) • Mira Sorvino (1995) • Lauren Bacallová (1996) • Kim Basinger (1997) • Lynn Redgrave (1998) • Angelina Jolie (1999) • Kate Hudson (2000)

2001–dosud

Jennifer Connelly (2001) • Meryl Streepová (2002) • Renée Zellweger (2003) • Natalie Portmanová (2004) • Rachel Weisz (2005) • Jennifer Hudson (2006) • Cate Blanchettová (2007) • Kate Winsletová (2008) • Mo'Nique (2009) • Melissa Leo (2010) • Octavia Spencerová (2011) • Anne Hathawayová (2012) • Jennifer Lawrenceová (2013) • Patricia Arquette (2014) • Kate Winsletová (2015) • Viola Davis (2016) • Allison Janney (2017) • Regina Kingová (2018) • Laura Dernová (2019) • Jodie Fosterová (2020) • Ariana DeBose (2021) • Angela Bassettová (2022) • Da'Vine Joy Randolph (2023)

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Lauren_Bacallová&oldid=23529914“