Lanýž
 Lanýž | |
|---|---|
 Plodnice lanýže letního | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | houby (Fungi) |
| Oddělení | houby vřeckovýtrusné (Ascomycota) |
| Třída | Pezizomycotina |
| Řád | kustřebkotvaré (Pezizales) |
| Čeleď | lanýžovité (Tuberaceae) |
| Rod | lanýž (Tuber) |
| druhy | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Lanýž (Tuber) je rod vřeckovýtrusných hub.
Rozšíření a výskyt
[editovat | editovat zdroj]Lanýže se vyskytují zejména ve Středomoří, například v italských regionech Piemonte, Marche, Umbria, Abruzzo, Molise,[1] ve francouzském Périgordu či v oblasti Istrijského poloostrova. Lanýže rostou převážně v dubových a jiných listnatých lesích. Většině druhů se daří ve vápnité půdě s mírně zásaditou reakcí půdního roztoku.
Popis
[editovat | editovat zdroj]Plodnice jsou typu tuberothecia, což je druhotně uzavřené apothecium. Bývají nepravidelně kulovitého až bramborovitého tvaru, hrbolaté až bradavčité, bělavé, žlutohnědé nebo šedočerné barvy. Nacházejí se pod zemí v hloubce přibližně 15–20 cm, což ztěžuje jejich hledání. Dříve se k hledání lanýžů užívala prasata, nyní se sběr lanýžů provádí za pomoci vycvičených psů. Zmínění živočichové jsou makrosmatičtí, neboli mají čich citlivější než člověk. Lanýže v zemi identifikují tak, že cítí chemickou látku dimethylsulfid, produkovanou plodnicí.[2] K vyhledávání lze též užít mušky rodu Suillia, které tvoří roje nad místy s výskytem plodnic.[3]
Vybrané druhy
[editovat | editovat zdroj]Známým představitelem rodu lanýž je lanýž černovýtrusý (Tuber melanosporum) rostoucí v mykorhizní asociaci s dubem (hlavně s dubem pýřitým), habrem, lískou či lípou. Konzumuje se i méně aromatický lanýž letní (Tuber aestivum), lanýž piemontský (Tuber magnatum), jehož aroma je naopak ostřejší. Lanýž letní se vzácně vyskytuje i v České republice, ovšem je chráněný zákonem a nesmí se proto sbírat.[2]
Pěstování
[editovat | editovat zdroj]K pěstování lanýžů se využívá lesíků nebo sadů očkovaných danou houbou, tyto se označují jako lanýžárny. Pěstuje se zejména ceněný lanýž černovýtrusý. Možné je pěstovat i lanýž letní, což ovšem vzhledem k jeho menší vyhledávanosti a ceně není tolik rentabilní. Pokud se lanýž letní vyskytne v kultuře lanýže černovýtrusého, je považován za plevel. Tyto dva druhy vytvářejí kolem hostitelského stromu kruh s omezenou vegetací, francouzsky označovaný jako brûlé, italsky jako pianello.
Gastronomie
[editovat | editovat zdroj]
Staří Římané je pekli či vařili v červeném víně a pojídali spolu s olivovým olejem. Také je přidávali do polévek a paštik. Později se používaly ke kořenění kuřat, do zapékaných husích jater, různých pečených mas, také se dávají do paštik a salámů. Dělá se z nich lanýžový kečup a na trh se dodávají jejich konzervy.[4] Nejvíce ceněné jsou velké, pravidelné lanýže. Jejich tvar přitom často závisí na tom, u jakých stromů rostou. Ten nepravidelný může být dán růstem v blízkosti kořenů nebo tvrdší hlínou.
V Itálii se nyní lanýže jí na tisíc způsobů. Ochutnat se dají nastrouhané na topince (bruschetta) nebo v různě upravených těstovinách, zejména se širokými nudlemi, jakou jsou fettuccine nebo pappardelle. Oblíbenou ingrediencí jsou ale též při přípravě rizota či gnocchi. V neposlední řadě se podávají v kombinaci s dalšími houbami k masu nebo se jimi zdobí pizza. Bílý lanýž se jí výhradně za syrova: tepelnou přípravou slábne jeho výrazná chuť.[1]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Itálie v Brně [online]. 2019-12-09 [cit. 2020-09-08]. Dostupné online.
- ↑ a b GRYNDLER, Milan. Mykorhizní symbióza. [s.l.]: Academia, 2004. ISBN 80-200-1240-0.
- ↑ STREJBLOVÁ, Eva; GRYNDLEROVÁ, Hana; GRYNDLER, Milan. Lanýže: mykologické téma v evropském kontextu. Mykologické listy. 2012, roč. 120, s. 15–24. Dostupné online.
- ↑ KYBAL, Jan; KAPLICKÁ, Jiřina. Naše a cizí koření. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1988. Kapitola Lanýž – terfaz - bělolanýž, s. 210.
