Josef Kinský

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Josef Kinský
Narození19. listopadu 1913
Kostelec nad Orlicí
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí14. března 2011 (ve věku 97 let)
Kostelec nad Orlicí
ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníHrobka Kinských v Budenicích
Povolánípodnikatel
TitulHodnostní korunka náležící titulu hrabě hrabě (podle zákona z 10. prosince 1918 české republikánské zřízení šlechtické tituly neuznává)
Choť(1947) Bernadetta, roz. Merveldt (1922–2016)
Děti1. František (* 1947)
2. Antonín (1955–2012)
RodičeFrantišek Josef Kinský (1879–1975) a Marie Pauline, roz. Bellegarde (1888–1953)
Příbuzníděd: Bedřich Karel Kinský (1834–1899)
babička: Žofie Marie z Mensdorff-Pouilly (1845–1909)
vnuk: Kristian Kinský (* 1976)
bratr: Bedřich Karel Kinský (1911–1999)
bratr: Alfons Kinský (1912–1998)
bratr: František Antonín Kinský (1915–1993)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Josef Kinský (celým jménem Maria Josef Karel Rudolf Antonín Paduánský Jan Nepomuk Pontianus Klemens Emanuel hrabě Kinský z Vchynic a Tetova;[1] 19. listopadu 1913 Kostelec nad Orlicí – 14. března 2011 Kostelec nad Orlicí)[2] byl český šlechtic z hraběcího rodu Kinských a čestný občan města Kostelce nad Orlicí. Byl signatářem Národnostního prohlášení české šlechty ze září 1939. Z rodu Kinských po komunistickém puči v roce 1948 neodešel do emigrace pouze on a jeho otec.[3][4] Komunistický režim ho pervezkvoval, dva roky byl uvězněn. Pět let pracoval v uranových dolech v Jáchymově a na Příbramsku. Restituoval zámek v Kostelci nad Orlicí.

Život[editovat | editovat zdroj]

Nový zámek v Kostelci nad Orlicí

Narodil se v Kostelci nad Orlicí jako syn hraběte Františka Josefa Kinského (1879–1975) z kostelecké větve rodu Kinských a jeho manželky Marie Pavlíny, rozené hraběnky Bellegardové (1888–1953). Měl čtyři sourozence, mezi nimi jednu sestru. Byl vysokého vzrůstu.[5]

Měl domácí učitele. Zkoušky skládal v kostelecké obecné škole.[6] Se svým mladším bratrem byl na podzim roku 1925 poslán do internátní školy v Engadinu ve Švýcarsku. Škola však byla drahá, navíc propadl, proto byl na jaře následujícího roku do levnější školy poblíž Kufsteinu v Bavorsku. Tam se mu líbilo, domů jezdil jen na prázdniny.[4] Po maturitě pracoval přibližně sedm roků u firmy Schicht v Ústí nad Labem. Vyráběly se tam margaríny, tuky, rostlinné oleje a mýdlo.[7][8] Po obsazení Sudet pracoval pro prodejní společnost téže firmy v Praze. Vedl tam finanční oddělení.[9] V září 1939 byl signatářem Národnostního prohlášení české šlechty. Deklaraci podepsal i jeho otec, ten navíc stál i za dvěma předchozími deklaracemi. V roce 1941 byla na kostelecký majetek Josefových rodičů uvalena vnucená správa, otec byl navíc v roce 1943 uvězněn nacisty.[10]

Po 2. světové válce[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce v roce 1945 přebíral po Němcích s českými zaměstnanci Schichtovu továrnu.[9] V Ústí nad Labem zůstal do roku 1947.[11] Poté řídil rodinný podnik v Košeci u Ilavy, který patřil jeho matce a jejím příbuzným. Jednalo se o chemickou továrnu, která zpracovávala zinek. Za dva roky vytvořil finanční obrat 24 milionů korun a zaměstnával 125 pracovníků.[12][pozn. 1]

I když byl rodinný podnik v roce 1948 znárodněn, zůstal Josef Kinský i nadále jeho ředitelem, ale v roce 1949 byl přímo v továrně zatčen Státní bezpečností a odsouzen na 2 roky.[12][pozn. 2] Po jeho zatčení dostala rodina příkaz se vystěhovat do dvou dnů z bytu. Trest si odpykával ve vězení v Ilavě a poslední dva měsíce v uranových dolech v Jáchymově. V roce 1951 byli jeho rodiče vystěhováni z kosteleckého zámku. Z vězení byl Josef propuštěn v roce 1951, ale i po propuštění v Jáchymově nadále dobrovolně pracoval jako civilní zaměstnanec.[14] Pracoval jako lamač na dobírce v dole Bratrství.[15] Víkendy trávil s rodinou v Praze.[15] V roce 1954 začal pracoval v uranových dolech v Příbrami (Bytíz).[14] Tam si dokázal některé měsíce vydělat až šest tisíc korun.[pozn. 3] Tehdy onemocněl žloutenkou.[17] V roce 1956 odešel do invalidního důchodu a přivydělával si jako překladatel odborných textů do němčiny pro podniky zahraničního obchodu,[18][pozn. 4] to mu však komunisté v roce 1958 po emigraci vzdáleného příbuzného Radslava Kinského (1928–2008) znemožnili.[19] Dále přechodně do roku 1967 pracoval v lakýrnické dílně ve Vysočanech,[20] kde se mu příliš nedařilo, proto začal třídit a klasifikovat patenty v oddělení Družstevní služby. Později tam vybudoval průzkumovou agenturu, její činnost však režim po půlroce ukončil. Nakonec až do roku 1990 působil jako náborový pracovník u pojišťovny.[18][21][20]

Po Sametové revoluci[editovat | editovat zdroj]

Po Sametové revoluci Josef Kinský v roce 1992[zdroj?] restituoval majetek včetně empírového zámku v Kostelci nad Orlicí.[pozn. 5] On a jeho syn František Kinský nechali v letech 1996–2008 zámek zrestaurovat.[23] Získali ho v neutěšeném stavu, neboť po zestátnění ho v roce 1951 začal využívat Výzkumný ústav živočišné výroby, posledních patnáct let před Sametovou revolucí nikdo objekt nevyužíval a ten rychle chátral.[24] Zámek spolu s anglickým parkem, proslulým vzácnými dřevinami, rododendrony a pláněmi sněženek, bledulí a sasanek zpřístupnili veřejnosti. Kromě zámku s parkem restituoval na dva tisíce hektarů lesů.[22]

V roce 1992 se stal společníkem a jednatelem společnosti Cihelna Kinský, spol. s r. o. a působil i v dalších společnostech (Písník Kinský, Bytová výstavba Kinský). Podílel se na vzniku Nadace Anežky České, která provozovala výherní loterii, jejíž výtěžek měl být použit na obnovu zámku v Kostelci a dalších historických památek.[21] Loterie však zkrachovala.

Josef Kinský zemřel 14. března 2011 ve věku 97 let. Poslední rozloučení pro veřejnost (slavnostní requiem) se konalo 23. března 2011 ve farním kostele sv. Jiří v Kostelci nad Orlicí. Mši sloužil pražský arcibiskup a primas český Dominik kardinál Duka. Pohřeb Josefa Kinského se konal v nejužším rodinném kruhu o den později, 24. března 2011, u rodinné hrobky ve středočeských Budenicích.[25]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Dne 13. března 1947 se v Trenčíně oženil s Bernadettou rozenou Merveldtovou (29. prosince 1922 Lázně Bělohrad – 14. února 2016 Kostelec nad Orlicí).[2] V Čechách by byl sňatek problematický, protože Bernadetta byla hlášena jako Němka.[20] Manželka byla ženou v domácnosti, nikdy nebyla zaměstnaná.[26] Z manželství se narodili dva synové:

  • 1. František Kinský (* 27. prosince 1947 Hradec Králové), pracoval v televizi, reklamě a po roce 1989 i v cestovním ruchu[27]
  • 2. Antonín Kinský (8. listopadu 1955 Praha – 28. května 2012 Praha), po maturitě chtěl studovat na filozofické fakulte, což bez členství v komunistické straně nebo v Socialistickém svazu mládeže nebylo možné. Pracoval proto v zahradnictví, v zoologické zahrradě, prodával knihy v antikvariátu, obsluhoval telefonní ústřednu, nakonec studoval na hotelové škole. Po Sametové revoluci provozoval kavárnu BarBar na Malé Straně a restauraci Století na Starém Městě v Praze.[27] Hrál ve filmu Zapomenuté světlo (1996).

Manželka Bernadetta byla pohřbena po boku svého chotě v hrobce v Budenicích.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Dočekal uvádí k roku 1949 25 zaměstnanců a roční obrat sto milionů korun.[13]
  2. ↑ Původně byl odsouzen na tři roky, odvolací soud zmírnil trest na dva roky.[13]
  3. ↑ To odpovídalo ministerskému platu.[16]
  4. ↑ Dočekal uvádí, že překládal zemědělskou literaturu pro akademii věd.[19]
  5. ↑ Někdy se uvádí, že zámek je v čistě biedermeierovském stylu jako jediný v Česku.[22]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ MAREK, Miroslav. Rodokmen Kinských 3 [online]. genealogy.euweb.cz, rev. 2008-02-01 [cit. 2022-12-09]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b POUZAR, Vladimír; MAŠEK, Petr; MENSDORFF-POUILLY, Hugo; POKORNÝ, Pavel R. Almanach českých šlechtických rodů 2017. [Brandýs nad Labem]: Martin, 2016. 512 s. ISBN 978-80-85955-43-9. S. 215. Dále jen Almanach českých šlechtických rodů 2017. 
  3. ↑ VOTÝPKA, Vladimír. Příběhy české šlechty. 3. vyd. Praha a Litomyšl: Paseka, 2002. 408 s. ISBN 80-7185-507-3. S. 310. Dále jen Příběhy české šlechty. 
  4. ↑ a b DOČEKAL, Boris. Osudy českých šlechticů. Jihlava: Listen, 2002. 144 s. ISBN 80-86526-00-3. S. 11. Dále jen Osudy českých šlechticů. 
  5. ↑ Osudy českých šlechticů, s. 7
  6. ↑ Osudy českých šlechticů, s. 10
  7. ↑ Příběhy české šlechty, s. 311
  8. ↑ VOTÝPKA, Vladimír. Návraty české šlechty. 2. vyd. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček – Paseka, 2002. 432 s. ISBN 80-7185-506-5. S. 236. Dále jen Návraty české šlechty. 
  9. ↑ a b Osudy českých šlechticů, s. 12
  10. ↑ JUŘÍK, Pavel. Kinští: Bůh, čest, vlast. Praha: Euromedia Group k. s. – Knižní klub, 2019. 168 s. (Universum). ISBN 978-80-242-6220-8. S. 113. Dále jen Kinští: Bůh, čest, vlast. 
  11. ↑ Osudy českých šlechticů, s. 13
  12. ↑ a b Příběhy české šlechty, s. 312
  13. ↑ a b Osudy českých šlechticů, s. 14
  14. ↑ a b Příběhy české šlechty, s. 316
  15. ↑ a b Osudy českých šlechticů, s. 15
  16. ↑ Osudy českých šlechticů, s. 16
  17. ↑ Příběhy české šlechty, s. 321
  18. ↑ a b Příběhy české šlechty, s. 322
  19. ↑ a b Osudy českých šlechticů, s. 17
  20. ↑ a b c Osudy českých šlechticů, s. 18
  21. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 237
  22. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 235
  23. ↑ O Novém zámku v Kostelci nad Orlicí [online]. [cit. 2022-12-11]. Dostupné online. 
  24. ↑ Příběhy české šlechty, s. 322–323
  25. ↑ Kinští: Bůh, čest, vlast, s. 118
  26. ↑ Osudy českých šlechticů, s. 19
  27. ↑ a b Návraty české šlechty, s. 240

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Josef_Kinský&oldid=23929735“