Jaroslav Krejčí mladší
prof. JUDr. Jaroslav Krejčí ml., Dr. Lit. h. c. | |
---|---|
Narození | 13. února 1916 Polešovice Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 16. února 2014 (ve věku 98 let) Lancaster Anglie |
Alma mater | Právnická fakulta Univerzity Karlovy |
Povolání | historik, pedagog, sociolog, politik, ekonom a vysokoškolský učitel |
Zaměstnavatel | Lancasterská univerzita |
Ocenění | Medaile za zásluhy 1. stupně |
Politická strana | Sociální demokracie |
Rodiče | Jaroslav Krejčí |
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. |
Jaroslav Krejčí ml. (13. února 1916 Polešovice[1] – 16. února 2014 Lancaster) byl český politik, právník, ekonom a sociolog, odborník na srovnávací dějiny civilizací.
Život
[editovat | editovat zdroj]Mládí
[editovat | editovat zdroj]Jaroslav Krejčí se narodil v Polešovicích u Uherského Hradiště jako syn pozdějšího protektorátního premiéra Jaroslava Krejčího a jeho manželky Zdenky rodem Dudové ze Zákolan.[1][2] Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a poté se profesně zabýval ekonomickými vědami se zaměřením na makroekonomii.
Politika
[editovat | editovat zdroj]Od roku 1936 byl činný v sociální demokracii a za druhé světové války se aktivně účastnil domácího odboje, za což dostal vojenské vyznamenání.[kdy?][zdroj?]
Po válce působil ve Státním úřadu plánovacím, kde v roce 1947 vytvořil sociálně demokratickou oponenturu prvního komunistického návrhu pětiletého hospodářského plánu.
Akademická činnost
[editovat | editovat zdroj]V období let 1946–1951 přednášel na Vysoké škole politické a sociální, kde v roce 1947 získal docenturu. Mezi lety 1949 a 1952 přednášel na Vysoké škole obchodní v Praze (dnešní VŠE).
Pracoval ve Státní bance československé. Po únoru 1948 odmítl jako člen ČSSD vstoupit do KSČ. Ve vědecké práci pokračoval v Národohospodářském ústavu Hlávkovy nadace. V roce 1954 byl s dalšími pracovníky ústavu zatčen a za údajnou velezradu odsouzen na 10 let. V květnu 1960 byl na základě amnestie propuštěn; pracoval v různých profesích.
Exil
[editovat | editovat zdroj]V srpnu 1968 emigroval s manželkou do Velké Británie. Od roku 1969 přednášel integrovanou vědu (kombinace sociologie, ekonomie, historie, práva a politologie) na univerzitě v Lancasteru, kde byl roku 1976 jmenován profesorem. Nadále se věnoval makrosociologickému výkladu dějin a civilizací.
V exilu byl činný i politicky jako člen Československé sociální demokracie v exilu, od roku 1976 byl členem jejího představenstva a v období 1989–1995 jejím místopředsedou.
Polistopadové období
[editovat | editovat zdroj]Od roku 1990 přednášel opět v Československu (na Karlově univerzitě, na Univerzitě Palackého v Olomouci a Diplomatické akademii). O čtyři roky později se stal čestným ředitelem Střediska pro výzkum sociálně kulturní plurality Filozofického ústavu Akademie věd ČR a čestným předsedou Správní rady Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Od roku 1995 byl členem Učené společnosti ČR.[3]
V roce 1990 a 1993 byl zvolen členem Ústředního výkonného výboru obnovené sociální demokracie. Dne 28. října 1998 mu byla udělena prezidentem republiky Václavem Havlem Medaile Za zásluhy I. stupně.
Dílo
[editovat | editovat zdroj]Civilizacionistika
[editovat | editovat zdroj]Při hledání identifikačních znaků civilizací dospěl Krejčí k názoru, že „nejvhodnější kritérium může být široce sdílený postoj ke smyslu života a smrti“[4], který nazývá paradigmatem lidského údělu. Ve své práci Lidský úděl a jeho proměnlivá tvář jmenuje pět takových paradigmat, v pozdější práci Postižitelné proudy dějin k nim přidává šesté paradigma předkolumbovské Ameriky. U všech paradigmat jde o to, jak si lidé představují vztah duše a těla a zda je duše samostatná entita, která nějak přežívá či vstupuje do dalších životů, především však o to, jakou cestou se lidé vydávají k překonání těžkostí vyplývajících z jejich postoje k životu a smrti.
- Teocentrické paradigma – v němž je člověk stvořen pro Bohy, proti jejichž úradku je bezmocný, po smrti sestupuje do temného podsvětí, v němž se není na co těšit. Toto soustředění na Boha je podle Krejčího typické pro Mezopotámii, jeho vrcholným vyjádřením je Epos o Gilgamešovi.
- Tanatocentrické paradigma – výrazně viditelné ve starém Egyptě, je zaměřené na smrt, která, pokud není řádně zpracována, ruší představu neměnnosti světa vzniklého vyslovením božské myšlenky. Posmrtný život se v tomto paradigmatu stává centrem zájmu života předsmrtného.
- Antropocentrické paradigma – typicky je vidět v klasickém Řecku, přetrvává na Západě. Toto paradigma znamená soustředění na člověka a jeho sebeuplatnění v tomto světě, nevylučuje existenci bohů, ti jsou však s člověkem vždy v jisté symbióze.
- Psychocentrické paradigma – objevuje se v Indii, vyznačuje se cyklickým žitím, v němž smrt je pouhou transformací. Toto paradigma se namísto na život či na smrt soustředí na samotnou duši, její proměny a stav.
- Kratocentrické paradigma – v Číně, vládne v něm nebeský řád reprezentovaný Synem nebes, císařem, kolem něhož se vše točilo. K tomu pak Krejčí připojuje také kratocentrické, avšak v mnohem despotičtější a dnes již neexistující paradigma předkolumbovské Ameriky. V něm je centrem syn Slunce panující nejen nad všemi lidmi, ale vůbec nade vším. Toto paradigma nazývá Krejčí kosmocentrickým.
Rozdílná paradigmata se střetávají a navzájem nejsou slučitelná, běží v nich totiž o základní otázky lidské existence: „proč jsem zde, jaký má můj život smysl, jaké mám vyhlídky a jak se mohu nejlépe vyrovnat s jistotou, že zemřu?“[4] Paradigmata obecně procházejí vývojem, šířením či mutací cestou renesance. Ve všech je pak centrálním problémem modernizace a způsob, jak modernu spojit s tradicí.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu Jaroslava Krejčího farnost Polešovice
- ↑ ZÍDEK, Petr. Krejčí: manželka milovníka hereček. Lidovky.cz [online]. 2011-11-11 [cit. 2018-11-17]. Dostupné online.
- ↑ Krejčí Jaroslav. Učená společnost České republiky [online]. [2014] [cit. 2020-07-18]. Dostupné online.
- ↑ a b KREJČÍ, Jaroslav. Postižitelné proudy dějin: civilizace a sociální formace, struktury a procesy, kultura a politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy. Praha: Sociologické nakl., 2002. (Studijní texty, sv. 23). ISBN 80-86429-09-1. S. 90.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- KOUDELKA, Zdeněk. Jaroslav Krejčí: protektorátní premiér a předseda Ústavního soudu. Praha: Leges, 2021. 146 s. ISBN 978-80-7502-475-6.
- KREJČÍ, Jaroslav. Postižitelné proudy dějin: civilizace a sociální formace, struktury a procesy, kultura a politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy. Praha: Sociologické nakl., 2002. 563 s. (Studijní texty, sv. 23). ISBN 80-86429-09-1.
- KREJČÍ, Jaroslav a TOMEŠ, Josef, ed. Praha – Vídeň – Lancaster: stopami makrosociologického pohledu na dějiny a přítomnost: výbor ze studií. Praha: Pro Badatelský nadační fond Anny a Jaroslava Krejčích vydal Ústav T. G. Masaryka, 2011. 162 s. příl. ISBN 978-80-86142-38-8. [Výbor z prací profesora Jaroslava Krejčího, jenž vychází u příležitosti významného životního jubilea tohoto odborníka na srovnávací dějiny civilizací.]
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jaroslav Krejčí mladší
- Čeští vysokoškolští pedagogové
- Čeští právníci
- Čeští sociologové
- Českoslovenští politici české národnosti
- Čeští emigranti a exulanti
- Nositelé medaile Za zásluhy (Česko)
- Lidé Učené společnosti České republiky
- Členové SOCDEM
- Pedagogové na Vysoké škole politické a sociální
- Absolventi Univerzity Karlovy
- Narození v roce 1916
- Úmrtí v roce 2014
- Narození 13. února
- Úmrtí 16. února
- Narození v Polešovicích