Přeskočit na obsah

Jaroslav Krejčí mladší

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. JUDr. Jaroslav Krejčí ml., Dr. Lit. h. c.
Narození13. února 1916
Polešovice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí16. února 2014 (ve věku 98 let)
Lancaster
AnglieAnglie Anglie
Alma materPrávnická fakulta Univerzity Karlovy
Povoláníhistorik, pedagog, sociolog, politik, ekonom a vysokoškolský učitel
ZaměstnavatelLancasterská univerzita
OceněníMedaile za zásluhy 1. stupně
Politická stranaSociální demokracie
RodičeJaroslav Krejčí
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Jaroslav Krejčí ml. (13. února 1916 Polešovice[1]16. února 2014 Lancaster) byl český politik, právník, ekonom a sociolog, odborník na srovnávací dějiny civilizací.

Jaroslav Krejčí se narodil v Polešovicích u Uherského Hradiště jako syn pozdějšího protektorátního premiéra Jaroslava Krejčího a jeho manželky Zdenky rodem Dudové ze Zákolan.[1][2] Vystudoval Právnickou fakultu UK v Praze a poté se profesně zabýval ekonomickými vědami se zaměřením na makroekonomii.

Od roku 1936 byl činný v sociální demokracii a za druhé světové války se aktivně účastnil domácího odboje, za což dostal vojenské vyznamenání.[kdy?][zdroj?]

Po válce působil ve Státním úřadu plánovacím, kde v roce 1947 vytvořil sociálně demokratickou oponenturu prvního komunistického návrhu pětiletého hospodářského plánu.

Akademická činnost

[editovat | editovat zdroj]

V období let 1946–1951 přednášel na Vysoké škole politické a sociální, kde v roce 1947 získal docenturu. Mezi lety 1949 a 1952 přednášel na Vysoké škole obchodní v Praze (dnešní VŠE).

Pracoval ve Státní bance československé. Po únoru 1948 odmítl jako člen ČSSD vstoupit do KSČ. Ve vědecké práci pokračoval v Národohospodářském ústavu Hlávkovy nadace. V roce 1954 byl s dalšími pracovníky ústavu zatčen a za údajnou velezradu odsouzen na 10 let. V květnu 1960 byl na základě amnestie propuštěn; pracoval v různých profesích.

V srpnu 1968 emigroval s manželkou do Velké Británie. Od roku 1969 přednášel integrovanou vědu (kombinace sociologie, ekonomie, historie, práva a politologie) na univerzitě v Lancasteru, kde byl roku 1976 jmenován profesorem. Nadále se věnoval makrosociologickému výkladu dějin a civilizací.

V exilu byl činný i politicky jako člen Československé sociální demokracie v exilu, od roku 1976 byl členem jejího představenstva a v období 1989–1995 jejím místopředsedou.

Polistopadové období

[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1990 přednášel opět v Československu (na Karlově univerzitě, na Univerzitě Palackého v Olomouci a Diplomatické akademii). O čtyři roky později se stal čestným ředitelem Střediska pro výzkum sociálně kulturní plurality Filozofického ústavu Akademie věd ČR a čestným předsedou Správní rady Národohospodářského ústavu Josefa Hlávky. Od roku 1995 byl členem Učené společnosti ČR.[3]

V roce 1990 a 1993 byl zvolen členem Ústředního výkonného výboru obnovené sociální demokracie. Dne 28. října 1998 mu byla udělena prezidentem republiky Václavem Havlem Medaile Za zásluhy I. stupně.

Civilizacionistika

[editovat | editovat zdroj]

Při hledání identifikačních znaků civilizací dospěl Krejčí k názoru, že „nejvhodnější kritérium může být široce sdílený postoj ke smyslu života a smrti“[4], který nazývá paradigmatem lidského údělu. Ve své práci Lidský úděl a jeho proměnlivá tvář jmenuje pět takových paradigmat, v pozdější práci Postižitelné proudy dějin k nim přidává šesté paradigma předkolumbovské Ameriky. U všech paradigmat jde o to, jak si lidé představují vztah duše a těla a zda je duše samostatná entita, která nějak přežívá či vstupuje do dalších životů, především však o to, jakou cestou se lidé vydávají k překonání těžkostí vyplývajících z jejich postoje k životu a smrti.

  • Teocentrické paradigma – v němž je člověk stvořen pro Bohy, proti jejichž úradku je bezmocný, po smrti sestupuje do temného podsvětí, v němž se není na co těšit. Toto soustředění na Boha je podle Krejčího typické pro Mezopotámii, jeho vrcholným vyjádřením je Epos o Gilgamešovi.
  • Tanatocentrické paradigma – výrazně viditelné ve starém Egyptě, je zaměřené na smrt, která, pokud není řádně zpracována, ruší představu neměnnosti světa vzniklého vyslovením božské myšlenky. Posmrtný život se v tomto paradigmatu stává centrem zájmu života předsmrtného.
  • Antropocentrické paradigma – typicky je vidět v klasickém Řecku, přetrvává na Západě. Toto paradigma znamená soustředění na člověka a jeho sebeuplatnění v tomto světě, nevylučuje existenci bohů, ti jsou však s člověkem vždy v jisté symbióze.
  • Psychocentrické paradigma – objevuje se v Indii, vyznačuje se cyklickým žitím, v němž smrt je pouhou transformací. Toto paradigma se namísto na život či na smrt soustředí na samotnou duši, její proměny a stav.
  • Kratocentrické paradigma – v Číně, vládne v něm nebeský řád reprezentovaný Synem nebes, císařem, kolem něhož se vše točilo. K tomu pak Krejčí připojuje také kratocentrické, avšak v mnohem despotičtější a dnes již neexistující paradigma předkolumbovské Ameriky. V něm je centrem syn Slunce panující nejen nad všemi lidmi, ale vůbec nade vším. Toto paradigma nazývá Krejčí kosmocentrickým.

Rozdílná paradigmata se střetávají a navzájem nejsou slučitelná, běží v nich totiž o základní otázky lidské existence: „proč jsem zde, jaký má můj život smysl, jaké mám vyhlídky a jak se mohu nejlépe vyrovnat s jistotou, že zemřu?“[4] Paradigmata obecně procházejí vývojem, šířením či mutací cestou renesance. Ve všech je pak centrálním problémem modernizace a způsob, jak modernu spojit s tradicí.

  1. a b Matriční záznam o narození a křtu Jaroslava Krejčího farnost Polešovice
  2. ZÍDEK, Petr. Krejčí: manželka milovníka hereček. Lidovky.cz [online]. 2011-11-11 [cit. 2018-11-17]. Dostupné online. 
  3. Krejčí Jaroslav. Učená společnost České republiky [online]. [2014] [cit. 2020-07-18]. Dostupné online. 
  4. a b KREJČÍ, Jaroslav. Postižitelné proudy dějin: civilizace a sociální formace, struktury a procesy, kultura a politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy. Praha: Sociologické nakl., 2002. (Studijní texty, sv. 23). ISBN 80-86429-09-1. S. 90. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • KOUDELKA, Zdeněk. Jaroslav Krejčí: protektorátní premiér a předseda Ústavního soudu. Praha: Leges, 2021. 146 s. ISBN 978-80-7502-475-6.
  • KREJČÍ, Jaroslav. Postižitelné proudy dějin: civilizace a sociální formace, struktury a procesy, kultura a politika, revoluce a renesance, náboženství, národy a státy. Praha: Sociologické nakl., 2002. 563 s. (Studijní texty, sv. 23). ISBN 80-86429-09-1. 
  • KREJČÍ, Jaroslav a TOMEŠ, Josef, ed. Praha – Vídeň – Lancaster: stopami makrosociologického pohledu na dějiny a přítomnost: výbor ze studií. Praha: Pro Badatelský nadační fond Anny a Jaroslava Krejčích vydal Ústav T. G. Masaryka, 2011. 162 s. příl. ISBN 978-80-86142-38-8. [Výbor z prací profesora Jaroslava Krejčího, jenž vychází u příležitosti významného životního jubilea tohoto odborníka na srovnávací dějiny civilizací.]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]