Jan Smiřický
Jan Smiřický | |
---|---|
Jan Smiřický ze Smiřic (B. Paprockiː Diadochos id est svccessio, 1602) | |
Úmrtí | 1453 Praha |
Příčina úmrtí | popraven |
Povolání | politik |
Choť | Markéta z Michalovic |
Děti | Jindřich Smiřický ze Smiřic |
Příbuzní | Hynek Smiřický (sourozenec) Zikmund I. Smiřický ze Smiřic[1], Jan II. Smiřický ze Smiřic a Lidmila Smiřická ze Smiřic[1] (vnoučata) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Jan Smiřický († 7. září 1453 Staré Město pražské) byl jedním z husitských hejtmanů pražského svazu, patřil ke konzervativním kališníkům. V období po husitských válkách zachovával většinou pozici neutrála a v různých jednáních působil jako prostředník. Byl členem rady zemského správce Jiřího z Poděbrad, kterého později zradil, za což byl popraven.
Život
[editovat | editovat zdroj]Jan Smiřický pocházel z málo významného zemanského rodu (jeho šlechtický původ byl dokonce zpochybňován). Poprvé je zmiňován v roce 1415 jako jeden z vyšehradských manů, své působení i později svázal s Prahou. Jako hejtman pražského svazu se v letech 1421–1422 zúčastnil tažení proti Zikmundovým stoupencům ve středních Čechách, bojů u Kutné Hory proti druhé křížové výpravě i obléhání Karlštejna. S oddíly pražanů bojoval ještě v bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426.[2]
V roce 1422 byl jedním z devatenácti rozhodčích, kteří měli omezit vzrůstající vliv Jana Želivského v Praze. Na svatohavelském sněmu v roce 1423 se stal členem sboru 12 zemských hejtmanů. Patřil ke konzervativnímu panskému křídlu a byl přívržencem Zikmunda Korybutoviče. Po Korybutově zajetí radikální částí Pražanů v roce 1427 se zapojil do spiknutí kališnických i katolických pánů pod vedením Hynka Koldštejnského, jehož cílem bylo provést v Praze převrat. Plán však prozradil svým pražským přátelům Vilém Kostka z Postupic, takže strana Jana Rokycany byla připravena a útočníci neuspěli. Jan Smiřický skončil ve vězení, kde zůstal asi tři měsíce (podle některých zdrojů mu z vězení pomohla uprchnout jakási žena).[3] Následně vypověděl Pražanům nepřátelství, které ještě během roku 1428 skončilo smírem.
V dalším období působil Smiřický hlavně na diplomatickém poli, účastnil se jednání se zástupci basilejského koncilu i se Zikmundem Lucemburským. Po Zikmundově smrti zůstal věrný jeho nástupci Albrechtovi, v období bezvládí po roce 1440 se stal vedle Jiřího z Poděbrad druhým hejtmanem boleslavského landfrýdu. Ve sporech mezi Jednotou poděbradskou a Jednotou strakonickou zachovával spíše neutralitu nebo lavíroval, vystupoval i v roli prostředníka při jednáních. V roce 1451 byl členem delegace, která vyjednávala ve Vídni s římským králem Fridrichem o vydání Ladislava Pohrobka do Čech, o rok později se stal jedním z 11 členů poradního sboru zemského správce Jiřího z Poděbrad. Když však měl Ladislav přijet do země, poslal mu přes jeho poručníka Ulricha Celjského dopis, kterým ho před Čechy varoval. Celjský však dopis poslal Jiříkovi, který rozhodl o okamžité popravě zrádce. Smiřický byl bez soudu veřejně popraven na Staroměstském náměstí.
Rodina a državy
[editovat | editovat zdroj]Jan byl prvorozeným synem Václava ze Smiřic, zakladatele rodu; měl mladšího bratra Jindřicha a sestru Kateřinu. Rodové majetky výrazně rozmnožil: měl v zástavě mimo jiné arcibiskupskou Roudnici, bezdězské panství a Bělou, získal Helfenburk, Housku, Jestřebí a Lysou nad Labem. S manželkou Markétou z Michalovic měl syny Václava a Jindřicha. Jejich poručníky byly po jeho smrti ustanoveni Jan mladší z Rabštejna a Zdeněk ze Šternberka (který se poručnictvím nemálo obohatil).[4]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
- ↑ ČECHURA, Jaroslav, aj. Smiřičtí : krátké dějiny úspěšného rodu. Vydání první. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 474 s. ISBN 978-80-7422-646-5. S. 35–44.
- ↑ Velké dějiny zemí koruny české. Sv. 5.. Praha: Paseka, 2010. S. 491.
- ↑ ČECHURA, Jaroslav, aj. Smiřičtí : krátké dějiny úspěšného rodu. Vydání první. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 474 s. ISBN 978-80-7422-646-5. S. 16–17,51–58,78.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- ČECHURA, Jaroslav, KUCROVÁ, Veronika a VLASÁKOVÁ, Zuzana. Smiřičtí: krátké dějiny úspěšného rodu. Vydání první. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2018. 474 s. Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska; svazek 16. ISBN 978-80-7422-646-5
- JUKL, Jakub Jiří. Jan Smiřický ze Smiřic: vzestup a pád zakladatele slavného rodu. Vyd. 1. České Budějovice: Veduta, 2012. 235 s. Osobnosti českých a moravských dějin; sv. 13. ISBN 978-80-86829-78-4