Izu (souostroví)

Izu; 伊豆諸島
	Mapa souostroví Izu.
Geografie
Poloha	34°20′ s. š., 139°40′ v. d.
Rozloha	301,56 km²
Počet ostrovů	12
Časové pásmo	UTC+9
Hlavní ostrov	Izu Óšima
Země
Stát	Japonsko
Provincie	Prefektura Tokio
Obyvatelstvo
Počet obyvatel	24 645 (2009)

Izu (japonsky 伊豆諸島 [Izu-šotó])^[1] je souostroví, které leží v Tichém oceánu a tvoří jeho hranici s Filipínským mořem. Patří k Japonsku, kde celé administrativně spadá do prefektury Tokio.

Přestože se v Japonsku tradičně zmiňuje jako Sedm Izo (japonsky 伊豆七島 [Izu šičitó]), ve skutečnosti jde o více než tucet ostrovů a ostrůvků, z nichž devět je obydlených.

Geografie

Souostroví je vulkanického původu a táhne se jižním směrem v délce zhruba 600 km od poloostrova Izu (na ostrově Honšú). Ještě jižněji od něj leží subtropické Boninské ostrovy. Tato souostroví jsou součástí Marianského vulkanického oblouku, který sahá od Marian až po horu Fudži. Přitom Izu se nalézá v jeho severní části, kde se setkávají tři tektonické desky.

Přestože souostroví je relativně mladé (několik miliónů let), nachází se na něm různé druhy fauny a flóry pocházející převážně z blízkých hlavních japonských ostrovů. Proto lze na nich dobře studovat evoluční procesy.^[2] Některé druhy jako např. zvonek se rozšířily na ostrovy v jedné vlně a všichni jedinci na ostrovech mají jednotný haplotyp. Na druhé straně myšice osídlily ostrovy ve dvou nezávislých vlnách.^[2] Všechny ostrovy se nacházejí uvnitř národního parku Fudži-Hakone-Izu.^[3]

Obyvatelstvo

Zhruba třetina obyvatel (přes 8 000) žije na největším ostrově Izu Óšima, zatímco na nejmenší Tošimě necelých 300.^[3] Obydlené ostrovy mají plochu 296,56 km². Tradičně jsou zmiňovány jako Sedm Izo (japonsky 伊豆七島 [Izu šičitó]), což zahrnuje ostrovy Óšima, Tošima, Niidžima, Kózušima, Mijakedžima, Hachidžodžima a Mikuradžjima.^[3] Celkový počet obyvatel od r. 1960 klesá. Následující graf udává vývoj počtu obyvatel na souostroví (červený sloupec) a na ostatních japonských ostrovech vzdálených od hlavních japonských ostrovů (zelený sloupec). Je zřejmé, že úbytek obyvatel souostroví Izu není tak dramatický jako ve druhém případě.^[3] Naproti tomu ve stejném období počet obyvatel Japonska vzrostl z 94,3 mil. na 127,8 mil.

Administrativní dělení

Šikinedžima z Kózušimy; v dálce: Óšima; nalevo: Tošima; napravo: Niidžima; nejmenší: Džinai tó

Souostroví Izu je součástí prefektury Tokio, v jejímž rámci spadá do tří subprefektur.^[3] Dále se dělí na dvě města a šest vesnic; ze sídel je největší Izu Óšima, běžně nazývaná Óšima.

subprefektura Óšima
- město Óšima (ostrov Izu Óšima)
- ves Tošima (ostrov Tošima)
- ves Niidžima (ostrovy Niidžima, Šikinedžima, Udonešima, Džinai)
- ves Kózušima (ostrov Kózušima)
subprefektura Mijake
- ves Mijake (ostrovy Mijakedžima, Ónoharadžima)
- ves Mikuradžima (ostrovy Mikuradžima, Inambadžima)
subprefektura Hačidžó
- město Hačidžó (ostrovy Hačidžódžima a Hačidžó kodžima)
- ves Aogašima (ostrov Aogašima)

Čtyři nejjižnější neobydlené ostrovy (Mjódžin šó, Sumisu tó, Torišima a Sófu iwa) nespadají do žádného základního administrativního celku a jsou spravovány přímo subprefekturou Hačidžó, protože si na činí nároky jak město Hačidžó, tak vesnice Aogašima.

Ostrov	japonsky	Plocha, [km²]	Nejvyšší bod [m n. m.]	Počet obyvatel (2007)	Zeměpisné souřadnice
Izu Óšima	伊豆大島	91,06	764	8 472	34°44′ s. š., 139°24′ v. d.
Tošima	利島	4,12	508	304	34°31′ s. š., 139°17′ v. d.
Udonešima	鵜渡根島	0,40	210	neobydleno^{[p 1]}	34°28′21″ s. š., 139°17′38″ v. d.
Niidžima	新島	23,53	432	2 420	^{[p 2]} 34°23′ s. š., 139°16′ v. d.
Džinai tó	地内島	0,40	77	neobydleno	34°22′20″ s. š., 139°13′40″ v. d.
Šikinedžima	式根島	3,90	109	600	34°19′30″ s. š., 139°13′ v. d.
Kózušima	神津島	18,87	574	1 914	34°13′ s. š., 139°9′ v. d.
Mijakedžima	三宅島	55,48	815	2 382	34°5′ s. š., 139°32′ v. d.
Ónoharadžima	大野原島	0,02	114	neobydleno	34°2′53″ s. š., 139°23′2″ v. d.
Mikuradžima	御蔵島	20,58	851	313	33°52′30″ s. š., 139°36′ v. d.
Inambadžima	藺灘波島	0,005	74	neobydleno	33°38′53″ s. š., 139°18′8″ v. d.
Hačidžódžima	八丈島	69,54	854	8 363	33°7′ s. š., 139°47′ v. d.
Hačidžó kodžima	八丈小島	3,08	617	neobydleno^{[p 3]}	33°7′31″ s. š., 139°41′18″ v. d.
Aogašima	青ヶ島	5,98	423	192	32°27′29″ s. š., 139°46′4″ v. d.
Bejonésu Recugan^{[p 4]}	ベヨネース列岩	0,01	10	neobydleno	31°53′14″ s. š., 139°55′3″ v. d.
Sumisudžima^{[p 5]}	須美寿島	0,02	136	neobydleno	31°26′13″ s. š., 140°2′49″ v. d.
Torišima	鳥島	4,79	394	neobydleno^{[p 6]}	30°28′48″ s. š., 140°18′22″ v. d.
Sófu Iwa^{[p 7]}	孀婦岩	0,005	99	neobydleno	29°47′39″ s. š., 140°20′31″ v. d.

Kromě uvedených ostrovů patří do souostroví skupiny skalisk a útesů: Hajašima (早島), Onbase tó (恩馳島), Tadanae tó (祇苗島) a Zenisu (銭洲).

Hospodářství

Tradičním zdrojem obživy na ostrovech je rybolov a zemědělství. Po druhé světové válce vzrostl význam domácí turistiky; mezi neoblíbenější aktivity patří plavání, potápění, surfování, rybaření, pozorování ptáků a výlety. Důvodem oblíbenosti ostrovů je jejich rozmanitost.^[3]

Ostrovy jsou propojeny trajekty, které plují do 15 přístavů. Je zde celkem 5 letišť místního významu, z nichž nejvýznamnější je letiště Óšima. Na ostrovech je dohromady 215 km zpevněných cest.^[3]

Historie

Na všech osídlených ostrovech se nalézají důkazy o osídlení v období Džómon. Ve vykopávkách na Mijakedžimě byly nalezeny důkazy o pěstování rýže v období Jajoi. Ostrovy sloužily po staletí jako cíl pro vyhnanství; první záznam o tom je z r. 674, kdy sem byl vyhoštěn král Omi. Ostrovy byly nejprve součástí provincie Suruga, ale r. 680 se z ní vydělila provincie Izu, jejíž částí zůstaly ostrovy asi po osm staletí. R. 724 byly ostrovy Izu jmenovány jako země určená pro vyhnanství. V r. 1156 sem byl vyhoštěn legendární samuraj Minamoto no Tametomo a později další významní samurajové jako Jamauči Uesugi nebo Miura Sagami. Koncem 15. století se ostrovy staly součástí panství klanu Go-Hódžó a v období Edo se dostaly pod přímou správu vlády. Během tohoto období sem byli vyhošťováni zločinci, mezi nimi i mnoho významných osob - Ukita Hideie, Ičó Hanabusa, Šingoro Ikušima, Šigezo Kondo.

R. 1780 došlo k velkému zemětřesení na Aogašimě; část obyvatel byla evakuována, ale všech zbylých 132 obyvatel zahynulo v r. 1785 při rozsáhlé erupci zdejší sopky Marujama. Obyvatelům bylo dovoleno se vrátit až po více než 50 letech (1835). Mezi lety 1868 a 1878 změnily ostrovy několikrát administrativní příslušnost a nakonec se staly součástí prefektury Šizuoka. Od r. 1888 se na Torišimě těžilo guáno, ale jen do r. 1903, kdy zde došlo k velké erupci, při které zahynuli všichni její obyvatelé, a ostrov je od tehdy neobydlený. Od r. 1943 spadá souostroví do Tokijské prefektury.

Po porážce Japonska ve druhé světové válce se ostrovy dostaly krátce pod americkou správu, ale již r. 1946 se vrátily do správy Japonska. Od počátku 50. let je v oblasti intenzivně sledována silná vulkanické činnost. V r. 1953 při průzkumu mořské sopky Mjódžin šó zahynulo na lodi Kaijó Maru 5 31 výzkumníků. Od r. 1953 byly ostrovy postupně elektrifikovány a v r. 1962 dosáhla elektrifikace 98 %.^[3] Sopečná činnost ohrozila v r. 2000 Mijakedžimu,^[4] odkud muselo být obyvatelstvo evakuováno a kam se navrátilo až r. 2005.^[3]

Aby se předešlo účinkům přírodních katastrof, přijala japonská vláda opatření, která zahrnují mapy rizik, značení cest, evakuační plány, rozhlasové vysílání, dopravní systém a dodávky záchranného materiálu.^[3] Systém varování prokázal svoji účinnost 1. ledna 2012, kdy ostrovy zasáhlo zemětřesení magnituda 6,8 Richterovy stupnice,^[5] ale nedošlo k žádným ztrátám na životech.^[6]

Odkazy

Poznámky

↑ Ostrov byl osídlen v období Meidži.
↑ Na snímku společně Nii (největší), Džinai (na západě) a Šikine (na jihu).
↑ Ostrov je neobydlen od r. 1959, kdy odešlo posledních 31 obyvatel.
↑ Též Mjódžin šó.
↑ Ostrov je v evropských jazycích znám jako Smithův ostrov.
↑ Ostrov je neobydlen od r. 1902, kdy všech 150 obyvatel zahynulo při erupci sopky Iózan.
↑ Ostrov je v evropských jazycích znám jako Útes Lotovy ženy.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Izo Islands na anglické Wikipedii.

↑ Teikoku's Complete Atlas of Japan. Tokio: Teikoku-Shoin Co., Ltd, 1989. 57 s. Dostupné online. ISBN 4-8071-0004-1. (anglicky)
↑ ^a ^b KURIYAMA, Takeo, Brandley Matthew C., Katayama Akira, Mori Akira, Honda Masanao, Masami Hasegawa. A time-calibrated phylogenetic approach to assessing the phylogeography, colonization history and phenotypic evolution of snakes in the Japanese Izu Islands. S. 259–271. Journal of Biogeography [online]. 2011 [cit. 2012-12-15]. Čís. 38, s. 259–271. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-04-26. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j GOTOH, H., Maeno Y., Takezawa T., Murata T., Takahashi N. Island Sustainability, WIT transactions on ecology and the environment (Vol. 130). [s.l.]: WIT Press, 2010. 285 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84564-434-5. Kapitola Infrastructure maintenance and disaster prevention measures on isolated Islands: the case of the Izu Islands near Tokyo. (anglicky)
↑ Volcanoes of the Izu, Volcano and Mariana Islands [online]. Smithsonian Institution [cit. 2012-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-04-21. (anglicky)
↑ Magnitude 6.8 - Izu Islands, Japan Region [online]. USGS, 2012-01-01 [cit. 2012-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-02. (anglicky)
↑ NI LUDY, Bermudo. Total ban sa paputok, igigiit ng DOH. Philippine Star [online]. 2012-01-01, rev. 2012-01-03 [cit. 2012-12-25]. Dostupné online. (tagalsky) ^{[nedostupný zdroj]}

Literatura

TAKEUČI, Rizó. Kadokawa Nihon čimei daidžiten (japonská encyklopedie). Svazek 13, Tókjó to. [s.l.]: Kadokawa shoten, 1991. 1253 s. ISBN 9784040011301. (japonsky)

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Izu na Wikimedia Commons
Rozmanitost rostlinných společenstev a planě rostoucích rostlin na ostrovech Nii, Džinai a Šikine, str. 77 (japonsky)
Údaje americké Národní zeměpisné vyšetřovací služby o Izu shotō (anglicky)
Japonská topografická mapa (japonsky) Archivováno 14. 6. 2020 na Wayback Machine.
Letecké snímky (japonsky)

[4] Ostrov byl osídlen v období Meidži.

[5] Na snímku společně Nii (největší), Džinai (na západě) a Šikine (na jihu).

[6] Ostrov je neobydlen od r. 1959, kdy odešlo posledních 31 obyvatel.

[7] Též Mjódžin šó.

[8] Ostrov je v evropských jazycích znám jako Smithův ostrov.

[9] Ostrov je neobydlen od r. 1902, kdy všech 150 obyvatel zahynulo při erupci sopky Iózan.

[10] Ostrov je v evropských jazycích znám jako Útes Lotovy ženy.

[1] Teikoku's Complete Atlas of Japan. Tokio: Teikoku-Shoin Co., Ltd, 1989. 57 s. Dostupné online. ISBN 4-8071-0004-1. (anglicky)

[Kuriyama-etal-2] KURIYAMA, Takeo, Brandley Matthew C., Katayama Akira, Mori Akira, Honda Masanao, Masami Hasegawa. A time-calibrated phylogenetic approach to assessing the phylogeography, colonization history and phenotypic evolution of snakes in the Japanese Izu Islands. S. 259–271. Journal of Biogeography [online]. 2011 [cit. 2012-12-15]. Čís. 38, s. 259–271. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-04-26. (anglicky)

[Favro-Brebbia-3] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f ^g ^h ⁱ ^j GOTOH, H., Maeno Y., Takezawa T., Murata T., Takahashi N. Island Sustainability, WIT transactions on ecology and the environment (Vol. 130). [s.l.]: WIT Press, 2010. 285 s. Dostupné online. ISBN 978-1-84564-434-5. Kapitola Infrastructure maintenance and disaster prevention measures on isolated Islands: the case of the Izu Islands near Tokyo. (anglicky)

[11] Volcanoes of the Izu, Volcano and Mariana Islands [online]. Smithsonian Institution [cit. 2012-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-04-21. (anglicky)

[12] Magnitude 6.8 - Izu Islands, Japan Region [online]. USGS, 2012-01-01 [cit. 2012-12-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-02. (anglicky)

[13] NI LUDY, Bermudo. Total ban sa paputok, igigiit ng DOH. Philippine Star [online]. 2012-01-01, rev. 2012-01-03 [cit. 2012-12-25]. Dostupné online. (tagalsky) ^{[nedostupný zdroj]}

[1]

[2]

[3]

[p 1]

[p 2]

[p 3]

[p 4]

[p 5]

[p 6]

[p 7]

[4]

[5]

[6]