MiG-13

MiG I-250
Určení	stíhací letoun
Původ	Sovětský svaz
Výrobce	Státní letecký průmysl SSSR (OKB MiG)
Šéfkonstruktér	Arťom Mikojan, Michail Gurevič
První let	3. března 1945
Zařazeno	1946
Vyřazeno	1950
Uživatel	Sovětské námořní letectvo
Výroba	1945–1946
Vyrobeno kusů	16+2
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Mikojan-Gurevič MiG-13 byl sovětský jednomotorový stíhací letoun vyvinutý za druhé světové války, který byl mezičlánkem mezi vrtulovým a proudovým letadlem. Vznikl v konstrukční kanceláři Mikojan-Gurevič, která sestrojila dva významné válečné letouny - MiG-1 a MiG-3.

Vznik

V průběhu války docházelo k dalšímu zdokonalování těchto typů, ovšem žádná z dalších verzí nebyla zavedena do sériové výroby. Konstruktéři však začali pracovat na prototypech proudových letounů, chyběly však pro ně pohonné jednotky. Jednou z možností urychlení vývoje bylo zhotovení stroje, který by poháněl klasický vrtulový a reaktivní pohon. Profesor K. V. Cholščevnikov v CAGI vyvinul kombinovaný pohon, který se skládal z pístového motoru a motokompresoru VRDK. Výkon motoru se přenášel na vrtuli AV-5B a na motokompresor, dodávající stlačený vzduch do spalovací komory. Oba systémy pracovaly souběžně. Vrtule byla hlavním zdrojem tahu při vzletu a letu cestovní rychlostí, kdy motokompresor běžel naprázdno, tedy bez přívodu paliva do spalovací komory. Pokud bylo zapotřebí zvýšit rychlost, přebral funkci hlavní pohonné jednotky VRDK. Zážeh obstaraly svíčky a tah vrtule se v té cvíli snížil. Samotný tah VRDK bylo možné regulovat pomocí dvou segmentů výstupní trysky, ovládaných hydraulickými válci.

Pro svou předběžnou studii letounu označenou „N“ vybrala OKB Mikojan-Gurevič motor VK-107R, což byl vidlicový dvanáctiválec VK-107A s hnací hřídelí pro VRDK. Tato studie byla přijata 28. března 1944, maketa vnitřního uspořádání byla schválena 28. října a 30. listopadu byly dokončeny výkresy.

Vývoj

První prototyp I-250 vyjel ze závodu 26. února 1945, zálet provedl zkušební pilot A. P. Dějev 3. března 1945. Výzbroj tvořil kanón Berezin B-20 ráže 20 mm v ose vrtule a dva další téhož typu po stranách motoru. Systém VRDK byl otestován během třetího letu, kdy již byla vyměněna vrtule za typ AV-5L. V průběhu testů byla zvětšena svislá ocasní plocha. Během jednoho ze zkušebních letů došlo v malé výšce k destrukci výškového kormidla, prototyp se zřítil a v jeho troskách zahynul pilot Dějev.

Zkoušky pak pokračovaly dále na druhém prototypu I-250, který byl dokončen 26. května 1945. V jeho kokpitu se střídali A. P. Jakimov, A. N. Černoburov a I. I. Ivaščenko. Stranová nestabilita během mezních rychlostí byla vyřešena dalším zvětšením SOP. Druhý vyrobený nevyzbrojený I-250 byl neopravitelně poškozen během nouzového přistání.

Koncem roku 1946 si sovětské námořní letectvo objednalo 16 kusů I-250 pod novým označením MiG-13 s ještě větší SOP, zvětšeným objemem palivových nádrží i chladicí kapaliny. Podnikové zkoušky proběhly v červenci 1947 a státní pak mezi 9. říjnem 1947 a 8. dubnem 1948 s pilotem I. M. Suchomlinem. V této době však již došlo k zalétávání čistě proudového prototypu MiG-9.

Užití

Letouny MiG-13 byly zařazeny do výzbroje námořního letectva Severní a Baltské flotily, kde setrvaly v činné službě do roku 1950. Mezi piloty byly poměrně oblíbené, a to zejména pro svou jednoduchost a nenáročnost přechodu z klasických vrtulových letadel.

Specifikace

Technické údaje

Osádka: 1 (pilot)
Rozpětí: 9,50 m^[3]
Délka: 8,185 m^[3]
Výška: 4,25 m
Nosná plocha: 15,00 m²^[3]
Hmotnost prázdná: 3028 kg^[3]
Maximální vzletová hmotnost: 3931 kg^[3]
Pohonná jednotka: 1 × vidlicový dvanáctiválec VK-107R o startovním výkonu 1700 koní, 1 × motokompresorový urychlovač VRDK o tahu 300 N

Výkony

Max. rychlost: 825 km/h
Stoupavost: 5000 m 4 min 35 s
Dostup: 11 900 m
Dolet: 1818 km bez VRDK^[3]

Výzbroj

3 × synchronizovaný 20mm automatický kanón B-20

Odkazy

Reference

↑ the forgotten MiG-13 [online]. wwiiafterwwii [cit. 2017-09-20]. Dostupné online. (anglicky)
↑ Mikoyan/Gurevich MiG-13 (I-250) [online]. Aviastar [cit. 2017-09-20]. Dostupné online. (anglicky)
↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f HERBERT, Leonard. Encyklopedie sovětských stíhacích letadel 1939-1951. Praha: Area, 2007. 208 s. ISBN 978-80-87124-01-7. Kapitola Mikojan-Gurjevič MiG-13, s. 187.

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Mikojan-Gurevič MiG-13 na Wikimedia Commons
(rusky) Článek na webu airwar.ru
Kamufláže letounu MiG-13^{[nedostupný zdroj]}

[1] the forgotten MiG-13 [online]. wwiiafterwwii [cit. 2017-09-20]. Dostupné online. (anglicky)

[2] Mikoyan/Gurevich MiG-13 (I-250) [online]. Aviastar [cit. 2017-09-20]. Dostupné online. (anglicky)

[Herbert-3] ↑ ^a ^b ^c ^d ^e ^f HERBERT, Leonard. Encyklopedie sovětských stíhacích letadel 1939-1951. Praha: Area, 2007. 208 s. ISBN 978-80-87124-01-7. Kapitola Mikojan-Gurjevič MiG-13, s. 187.

[1]

[2]

[3]

Letouny MiG

Stíhací letouny	MiG-1 • MiG-3 • MiG-5 • MiG-7 • MiG-9 • MiG-13 • MiG-15 • MiG-17 • MiG-19 • MiG-21 • MiG-23 • MiG-29 • MiG-29M • MiG-35

Záchytné letouny	MiG-25 • MiG-31

Palubní stíhači	MiG-29K

Bitevní letouny	MiG-27

Cvičné letouny	MiG-AT

Experimentální letouny a nerealizované projekty	Je-150 • Je-152 • Je-8 • I-222 • I-225 • I-270 • I-320 • I-350 • MiG-6 • MiG-8 • MiG-105 • MiG-1.44 • MiG-110 • MiG Skat • MiG-XX LMFS MiG-1.27 • MiG-41 PAK DP

Sjednocená letecká korporace

Sovětské vojenské letouny druhé světové války

Stíhací letouny	DI-6 • I-15 • I-153 • I-16 • MiG-1 • MiG-3 • Jak-1 • Jak-3 • Jak-7 • Jak-9 • LaGG-1 • LaGG-3 • La-5 • La-7 • Pe-3

Bombardovací letouny	R-5 • R-Z • Su-2 • Jak-4 • SB-2 • Ar-2 • Pe-2 • Pe-4 • Pe-8 • Tu-2 • Il-4 • Jer-2 • TB-3 •

Průzkumné a spojovací letouny	R-10 • Po-2 • MBR-2 • MDR-6 • Be-2 • Be-4 • ARK-3

Bitevní letouny	Il-2 • Il-10

Transportní letouny a kluzáky	Li-2 • Šče-2 • Š-1 • Š-2 • Š-7 • G-11

Cvičné letouny	UT-1 • UT-2 • G-27

Experimentální letouny a prototypy	A-40 • I-26 • I-28 • I-30 • I-110 • I-180 • I-185 • I-222 • I-225 • I-250 • ITP • MBR-7 • MDR-5 • DIS • TIS • BI-1 • ANT-58 • VIT-2 • Su-6 • Su-7 • Su-8 • Il-6 • S • Nikitin-Ševčenko IS