Volneyho cena (1849) Volneyho cena (1862) Maxmiliánův řád pro vědu a umění (1875) Řád za zásluhy v oblasti umění a věd Honorary Fellow of the Royal Society Te Apārangi
Manžel(ka)
Georgina Adelaide Grenfell (od 1859) Georgina Adelaide Grenfell Georgina Müller
Děti
Beatrice Stanley Muller[1] Mary Emily Müller[2] William G. Max Muller
Max Christian Hamilton Colyer-Fergusson[1], Mary Adelaide Somes Colyer-Fergusson[1], William Porteous Colyer-Fergusson[1], Thomas Riversdale Colyer-Fergusson[1], Phillis Katherine St. Ledger Colyer-Fergusson[1] a Beatrice Helen Valentine Colyer-Fergusson[1] (vnoučata)
Müller se narodil v německém městě Dessau. Jeho otec, Wilhelm Müller, učil na gymnáziu a je znám coby romantický básník. Jeho matkou byla Adelheide Müllerová.
V roce 1867 vydal první díl práce Chips from a German Workshop. Tato kniha je považována za stěžejní moment v historii srovnávací religionistiky. Datum jejího vydání se často uvádí jako vznik religionistiky jakožto nového vědního oboru. V roce 1870 uspořádal sérii čtyř přednášek, ve kterých se snažil vytvořit koncepci, jak by měla nově se formulující věda, tedy religionistika, vypadat. Přednášky měly obrovský ohlas a vzhledem k tomu, že ne vždy se posluchači vešli do sálu, musel některé přednášky opakovat. Celá série pak byla vydaná knižně v roce 1873 pod názvem Introduction to the Science of Religion (Úvod do religionistiky). Kniha je vůbec prvním úvodem do religionistiky vůbec.
Müllerovo pojetí mytologie se označuje jako solární či přírodní mytologie a je úzce spojeno s takzvanou mytologickou školou. Mýtu podle jeho názoru předcházelo prvotní náboženství, víra v božského stvořitele, kterou v člověku probudilo jeho zkušenost s přírodními jevy, především pak sluneční světlo. Mýtus vznikl až následně, ze spontánních poetických vyjádření o pohybech slunce, případně dalších nebeských jevech, které byly pozdějším generacím nesrozumitelné. Hovořil proto o mýtu jako o „chorobě jazyka“, o procesu, kdy se nomina (obecná jména) mění v numina (vlastní jména božstev). Rané fáze tohoto procesu podle Müllera zachycují indické védy s důrazem na božstva, jako je Súrja (Slunce), Ušas (Úsvit) nebo Djaus (Nebe), i řecké náboženství má stále zachycovat tento metaforický charakter mýtu: „Nyx zrodila Hypna a Oneiroi“ bylo podle jeho názoru chápáno prostě jako „V noci lidé spí a sní.“ Ale už „pár století“ před Thalétem (7. až 6. století př. n. l.) došlo k záměně obecných slov za vlastní jména a rozvoji polyteismu. Přestože byla Müllerova hypotéza založena především na indoevropském materiálu byl podle jeho názoru daný proces univerzální a proběhl u všech lidských populací, přičemž není vždy jasné, kdy jsou podle Müllera mytologické paralely důsledkem sdílených psychologických pochodů a kdy kulturních a historických procesů. Zároveň se ale domníval, že danému „zdoslovnění“ se kvůli svému charakteru vyhnuli semitské jazyky, jejichž mluvčí podle něj postrádají mýty.[4][5]
Tezí o solárním charakteru indoevropské mytologie Müller navazoval na starší myšlenky Friedricha Schlegela, Karla Otfrieda Müllera a Franez Moneho, kteří postulovali jako „pravé“ indoevropské náboženství jako dualistické náboženství světla a slunce, které nemá nic společného s „degenerovaným“ a „materialistickým“ uctíváním přírody, pohanstvím či panteismem. Vliv na jeho hypotézu také mělo jeho vlastní náboženské přesvědčení: pietisticky, liberálně a humanisticky orientované luteránství; a jeho přesvědčení, že víra k člověku nemusí přicházet skrze zjevení, ale vychází ze zkušenosti přirozeného světa. Z toho vycházelo i jeho negativní hodnocení mýtu, který chápal jako sekundární oproti náboženské víře.[4]
Už na konci 19. století srovnávací mytologie Müllerova stylu prošla určitým úpadkem v důsledku kritiky, která poukazovala na to, jak jsou podobné hypotézy založené jen na velmi malém množství dat, a na to jak jsou výrazně závislé na spekulaci. Antropolog Andrew Lang v rámci satiry dokonce pokusil metodami srovnávací mytologie dokázat, že sám Max Müller je solární božstvo.[5]
V roce 1861 publikoval Max Müller seznam teorií vzniku lidské řeči:[6]
Portrét Friedricha Maxe Müllerahaf haf – teorie podle níž se řeč vyvinula z citoslovcí, které imitují zvuky přírody. Za jejího autora označil německého filosofa Johanna Gottfrieda Herdera a na tento koncept již dříve také sázel Gottfried Wilhelm Leibniz,[7]
fuj fuj – teorie podle níž, jak uváděl také Condillac, je napodobování faktem jazyka a předcházet mu musela emotivní fáze; první slova vznikala ve formě citoslovcí a výkřiků emotivního afektu, kde jako spouštěč fungovaly prožitky bolesti, libosti, překvapení atd.,[7]
bim bam – teorie podle níž všechny objekty přirozeně rezonují a určitým způsobem se v člověku ozývají prostřednictvím prvotních slov. Otto Jespersen se domníval, že jazyku předcházelo vědomí harmonie,[7]
hej rup – teorie podle níž řeč vzešla ze zpěvů, které doprovázely a rytmizovaly kolektivní činnost,[7]
la-la-la – teorie, která nebyla součástí Müllerova seznamu. Ivan Fónagy předpokládal, že protojazyk se shoduje s expresí hravosti v podobě žvatlání kojenců.[7]
Většina odborné veřejnosti považuje tyto teorie za naivní a nevýznamné.[8][9] Problematický je jejich přílišný mechanistický charakter.
↑Catalog of the German National Library. Dostupné online. [cit. 2025-01-02].
↑ abSTEFAN, Arvidsson. Aryan Idols: Indo‐European Mythology as Ideology and Science. Chicago: University of Chicago Press, 2006. ISBN978-0-226-02860-6. S. 63-84. (anglicky)
↑ abSCHREMPP, Gregory. Comparative Mythology. In: GREEN, Thomas A. Folklore: An Encyclopedia of Beliefs, Customs, Tales, Music, and Art. Santa Barbara: ABC Clio, 1997. ISBN0-87436-986-X. S. 135-137. (anglicky)
↑Müller, F. M. 1996 [1861]. The theoretical stage, and the origin of language. Lecture 9 from Lectures on the Science of Language. Reprinted in R. Harris (ed.), The Origin of Language. Bristol: Thoemmes Press, ss. 7–41.
multimediální obsah na Commons
původní texty na Wikizdrojích
citáty na Wikicitátech
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Obrázky, zvuky či videa k tématu Friedrich Max Müller na Wikimedia Commons 
Osoba Max Müller ve Wikicitátech
Autor Friedrich Max Müller ve Wikizdrojích
