Mechanismus (filozofie)
Mechanismus nebo také mechanicismus je ve filozofii převážně novověký směr, který chce celou skutečnost chápat a vykládat jako stroj a každé dění jako nutný výsledek působení mechanických sil. Jistým protějškem mechanismu je vitalismus, přesvědčení o svébytných zákonitostech živých organismů.
Historie
[editovat | editovat zdroj]
Podle některých náznaků by se za předchůdce mechanismu mohl pokládat Démokritos,[1] jiné jeho zlomky tomu však nenasvědčují. Skutečný mechanismus vznikl až s prvním rozvojem mechaniky jako vědy v 16. století.
Rozkvět mechanistického materialismu vyvrcholil v 17. až 18. století (Thomas Hobbes, René Descartes, Spinoza, angličtí a francouzští materialisté 18. století).[1] Charakteristickým příkladem může být Descartův výklad fungování srdce a krevního oběhu v 5. kapitole Rozpravy o metodě. Podobně uvažoval i Thomas Hobbes a jistý druh mechanismu podpořily i úspěchy Isaaca Newtona, protože gravitace může vysvětlit i pohyby vzdálených těles, na něž nic přímo nepůsobí. Od 18. století je mechanismus obvykle spojen s materialismem a snaží se i o mechanický výklad duševních jevů, například u francouzských osvícenců (C. A. Helvétius, de La Mettrie, Denis Diderot aj.). Mechanismus jako přísný fyzikální determinismus – svět je jen řetězec příčin a jejich nutných důsledků – zastával francouzský matematik a fyzik Pierre Simon de Laplace.
Mechanický materialismus
[editovat | editovat zdroj]Karel Marx a marxisté kritizovali „mechanický materialismus“[1] a stavěli proti němu dialektický materialismus. Marxisticko-leninská filozofie vždy vedla nejrozhodnější boj proti pokusům obnovit mechanistický materialismus. V Sovětském svazu se pokoušela skupina mechanistů (Ljubov Axelrod, Sándor Varjas aj.) revidovat dialektický materialismus z mechanistického hlediska.[1] Proti nim vystoupili například Vladimir Adorackij, Abram Deborin, László Rudas, Michail Selektor, Jemeljan Jaroslavskij aj.[2] Tato diskuse vešla do dějin sovětské filozofie jako kapitola o boji proti mechanicismu (rusky глава «О борьбе с механицизмом»).[3][4] Moderními dědici mechanismu jsou někteří filosofové mysli a neodarwinisté, i když nepoužívají model stroje.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d Stručný filosofický slovník, s. 304.
- ↑ Suvorov 1976, s. 599.
- ↑ Яхот 1981.
- ↑ Yakhot 2012.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- v češtině
- SUVOROV, Lev, 1976. Rozvíjení dialektického materialismu po smrti V. I. Lenina (1924–1970). In: JOVČUK, M. T.; OJZERMAN, T. I.; ŠČIPANOV, I. J. Dějiny filosofie. 2., přepracované vyd. Praha: Svoboda. S. 596–610.
- , 1955. Stručný filosofický slovník (původním názvem: Краткий философский словарь). Redakce : Pavel Judin, Mark Rozental; překlad : J. Bauer aj. 1. vyd. Praha: SNPL. Kapitola „MECHANISTICKÝ (MECHANICKÝ) MATERIALISMUS”, s. 304.
- v cizích jazycích
- ЯХОТ, И., 1981. Подавление философии в СССР (20-30 гг.). New York: Chalidze Publications. Dostupné online. (rusky)
- Překlad do angličtiny: YAKHOT, Yehoshua, 2012. The Suppression of Philosophy in the USSR (The 1920s and 1930s). Překlad : Frederick S. Choate. Oak Park (Michigan): Mehring Books. ix, 262 s. ISBN 1893638308. (anglicky) Originally published in Russian in 1981.
