Přeskočit na obsah

František Arnošt Šlik

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
František Arnošt Šlik
Rodový erb Šliků
Rodový erb Šliků
Narození1623
Úmrtí16. srpna 1675 (ve věku 51–52 let)
Řezno
Povoláníkomorník
ChoťMarie Markéta Ungnadovna z Weissenwolfu (1652–1661)
Helena Maxmiliana z Drahotuše[1]
DětiLeopold Antonín Josef Šlik
František Josef Šlik
RodičeJindřich IV. Šlik a Anna Marie ze Salm-Neuburgu[2]
RodŠlikové
PříbuzníFrantišek Jindřich I. Šlik, Marie Josefa Šliková z Pasounu a Josefa Marie Anna Šliková (vnoučata)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Arnošt hrabě Šlik z Holíče a Pasounu (německy Franz Ernst Graf Schlik, 1623 – 16. srpna 1675 Řezno) byl český šlechtic z ostrovské linie starého rodu Šliků.[3] Zastával diplomatické funkce v Německu a v zemské správě v Čechách. Byl vlastníkem rozsáhlých statků v různých částech Čech a na Moravě. I přes četné majetkové ztráty v důsledku vysokého zadlužení patřil v polovně 17. století k největším pozemkovým vlastníkům v Čechách.[4][5] Jeho hlavní rezidencí byl zámek Kopidlno.[6][7]

Život

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Kopidlno

Narodil se jako jediný syn Jindřicha Šlika (1583–1650)[8][9] a jeho druhé manželky hraběnky Anny Marie Alžběty, rozené ze Salm-Neuburgu (1598–1647).[10] Dětství strávil střídavě ve Vídni a na rodových statcích v Čechách. Po studiích se vydal na kavalírskou cestu, kterou jako syn polního maršála a prezidenta Dvorské válečné rady absolvoval s početným doprovodem a vlastním hofmistrem Johannem Zumsandem. V roce 1648 se zapsal ke studiu na univerzitě v Lovani a v krátké době studia dospěl k rozhodnutí stát se mnichem.[11] Proti otcově vůli vstoupil do kartuziánského řádu. Po otcově úmrtí však nakonec z řádu vystoupil a převzal rodové dědictví. V návaznosti na společenský významný sňatek byl v roce 1652 jmenován členem říšské dvorní rady a byl pověřen několika diplomatickými úkoly v Svatá říše římská. V roce 1652 byl zároveň jmenován císařským komorníkem, v této hodnosti byl v roce 1657 potvrzen po nástupu císaře Leopolda I.[12][13] Své aktivity v říšské radě ukončil v roce 1657,[14] mezitím ale vstoupil do struktur zemské správy v Českém království, kde byl v roce 1656 jmenován přísedícím zemského soudu, z titulu této funkce byl také členem sboru místodržících. V pozdějších letech se ale více zaměřoval na správu rodového majetku.

Majetkové poměry a stavební aktivity

[editovat | editovat zdroj]
Zámek Staré Hrady

Jako jediný syn Jindřicha Šlika byl předurčeným dědicem několika rozsáhlých panství v západních a východních Čechách, k dědictví patřil také Šlikův palác v Praze na Hradčanech. Když František Arnošt vstoupil do řádu kartuziánů, jeho otec Jindřich sepsal novou závěť, v níž stanovil, že syn může dědictví převzít pouze s podmínkou vystoupení z řádu, jinak vše připadne dceři Marii Sidonii, provdané hraběnce Waldburgové (1626–1691). Po úmrtí Jindřicha Šlika přesvědčila Marie Sidonie svého bratra, aby rezignoval na mnišský život a převzal rodový majetek. Ten tak nakonec učinil a v letech 1651–1652 postupně převzal správu statků. V západních Čechách mu patřila panství Planá a Hauenštejn s připojeným statkem a městečkem Měděnec s výnosnou těžbou drahých kovů. Ve východních Čechách patřilo rodině rozsáhlé dominium vybudované Jindřichem Šlikem zahrnující panství Veliš–Staré Hrady–Kopidlno, které se nakonec stalo majetkovou základnou Šliků až do 20. století. Na Litoměřicku zdědil panství Ploskovice s 15 vesnicemi získané v hodnotě 76 500 zlatých Jindřichem Šlikem v průběhu konfiskace majetku zavražděného Albrechta z Valdštejna.[15] Ploskovice jako jediné z otcovského dědictví přenechal sestře Marii Sidonii.[16] S Ploskovicemi bylo v té době spojeno sousední panství Zahořany, které Šlikové získali také v procesu valdštejnských konfiskací. Toto panství prodal František Arnošt v roce 1652 za 50 000 zlatých císařskému generálovi Janu van der Croonovi.[17][18][19] Dále byl vlastníkem panství Kunštát na jižní Moravě, které v roce 1658 prodal hraběti Ferdinandu Leopoldovi z Náchoda.[20]

Závěť Jindřicha Šlika kromě obrovského majetku zahrnovala také vysoké dlužní závazky a velkorysý odkaz ve výši 50 000 zlatých jezuitské koleji v Chebu, která souvisela s tím, že Cheb byl Jindřichovým rodištěm. Tak vysokou částkou v hotovosti František Arnošt nedisponoval a s chebskými jezuity vedl dlouholetý spor. Jako kompenzaci jim mimo jiné nabídl panství Hauenštejn, což jezuité odmítli a v zájmu finančního vyrovnání nakonec prodal svá západočeská panství, čímž skončila významná historická kapitola působení Šliků v západních Čechách sahající do 15. století. Původně střídal pobyty ve východních Čechách a na zámku Planá. Plané potvrdil v roce 1661 městská privilegia a městský znak rozšířil o heraldické prvky z rodového erbu Šliků.[21] Naopak v hornickém městečku Měděnec kvůli úbytku obyvatel omezoval městská práva především v oblasti vaření piva a odběru soli.[22] Kvůli finančním závazkům k chebským jezuitům prodal v roce 1663 panství Hauenštejn vévodovi Jindřichu Juliovi Sasko-Lauenburskému[23][24] a v roce 1665 nakonec prodal i Planou (získali ji Sinzendorfové).[25]

Po ztrátě majetků v západních a severních Čechách zaměřil František Arnošt svou pozornost na zachování celistvosti dominia ve východních Čechách, z nějž se svolením císaře Leopolda vytvořil fideikomis (1661, respektive závěť Františka Arnošta z roku 1672).[26] Do fideikomusu byl kromě panství Veliš, Staré Hrady a Kopidlno zahrnut také pražský palác na Hradčanech, rodinné šperky, archiv nebo kočáry.[27] V roce 1670 byl od tohoto celku odprodán statek Jičíněves, který koupil hofmistr Františka Arnošta Johann Zumsand ze Sandbergu[28] Rodině Zumsandů také Šlikové zajistili povýšení do šlechtického stavu (1653)[29] Hrad Veliš byl za vlády Leopolda I. určen k likvidaci, aby nemohl sloužit jako opěrný bod nepřátelským vojskům. Zboření hradu se František Arnošt snažil zabránit, ale ještě za jeho vlády byl uváděn již jako zřícenina.[30] Stranou zájmu stál i zámek Staré Hrady.[31] Hlavním sídlem byl v té době zámek Kopidlno, který začal stavět Jindřich Šlik již koncem třicetileté války. Přestavba zámku byla dokončena v roce 1661 a několikrát zde v té době pobýval rodinný patron kardinál Harrach, který o svých návštěvách zanechal poznámky v denících.[32] Panství Kopidlno rozšířil nákupy několika sousedních statků (Bartoušov).[33][34]

Patřil k mecenášům katolické církve, v Litoměřicích financoval výstavbu kapucínského kláštera s kostelem sv. Ludmily, k tomu byl také zavázán otcovou poslední vůlí. Spolu s první manželkou podporoval i poutní kostel sv. Anny v Plané.[35]

Hrabě František Arnošt Šlik z Holíče a Pasounu zemřel dne 16. srpna 1675 v Řezně.

Manželství a potomstvo

[editovat | editovat zdroj]

František Arnošt Šlik byl dvakrát ženatý. Jeho první manželkou byla Marie Markéta Ungnadová z Weissenwolffu († 1661), dcera významného dvořana a státníka hraběte Davida Ungnada z Weissenwolffu (1604–1672). Na základě tohot příbuzenského vztahu vznesli Ungnadové na začátku 20. století nároky na dědictví Šliků.[36] Svatba se konala 22. září 1652 v Praze a patřila k významným společenským událostem své doby s účastí mnoha vlivných hostů, hostinu na Pražském hradě novomanželům vystrojil císař Ferdinand III., který tehdy delší dobu pobýval v Čechách.[37][38] Po ovdovění se podruhé oženil s baronkou Helenou Maxmiliánou z Drahotuše (respektive von Traudisch) (†1700), která byla vdovou po vzdáleném příbuzném Jindřichu Vilémovi Šlikovi a dědičkou statků ve Slezsku. Po úmrtí Františka Arnošta se v roce 1676 znovu provdala za císařského polního maršála hraběte Františka Taaffe (1639–1704).[39]

Z obou manželství se narodilo celkem sedm potomků, z nichž pět zemřelo v dětství. Dospělého věku se dožili dva synové, kteří byli významnými pokračovateli rodu. Starší František Josef (1656–1740) byl dlouholetým prezidentem české komory a iniciátorem budování barokního krajinářského komplexu ve východních Čechách. Mladší syn Leopold (1663–1723) dosáhl jako vojevůdce a diplomat významu během válek s Turky a za války o španělské dědictví.

Portréty Františka Arnošta Šlika a jeho první manželky Marie Markéty, rozené Ungnadové z Weissenwolffu v životní velikosti jsou uloženy ve sbírkách Národního památkového ústavu na zámku Sychrov.[40]

Z otcova druhého manželství měl František Arnošt čtyři sestry, dospělosti se dožila jen výše zmíněná Marie Sidonie (1624–1691), provdaná v roce 1642 za hraběte Ottu z Waldburgu (1615–1663).[41][42] Z otcova dědictví převzala panství Ploskovice v severních Čechách, prodané později Jindřichovi Sasko-Lauenburskému. Po ovdovění se podruhé provdala za hraběte Gustava Adolfa z Varrensbachu (1629–1693), s nímž poté žila na zámku Nový hrad na Lounsku.[43]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Dostupné online. [cit. 2020-08-07].
  2. ↑ Leo van de Pas: Genealogics.org. 2003.
  3. ↑ Ottův slovník naučný; díl XXIV.; Praha, 1906; s. 678–679
  4. ↑ MAŤA, Petr: Svět české aristokracie (1500–1700); NLN Praha, 2004; s. 170–171
  5. ↑ KNOZ, Tomáš: Pobělohorské konfiskace. Moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty; Matice moravská, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Brno, 2006; s. 407, 492 ISBN 80-210-4130-7
  6. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III; Praha, 1998; s. 58–59 ISBN 80-85983-15-X
  7. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 206
  8. ↑ Rodokmen rodu Šliků na webu euweb.cz dostupné online
  9. ↑ Jindřich Šlik in: SCHMIDT-BRENTANO, Antonio: Die kaiserlichen Generale 1618–1655. Ein biographisches Lexikon.; Rakouský státní archiv Vídeň, 2022; s. 439–443 (heslo Heinrich IV. Schlik) dostupné online
  10. ↑ Rodokmen Salm-Neuburgů na webu euweb.cz dostupné online
  11. ↑ KUBEŠ, Jiří: Náročné dospívání urozených. Kavalírské cesty české a rakouské šlechty (1620–1750); Pelhřimov, 2013; s. 75, 207, 216 ISBN 978-80-7415-071-5
  12. ↑ KUBEŠ, Jiří: Trnitá cesta za císařskou korunou. Volby a korunovace ve Svaté říši římské v raném novověku; České Budějovice, 2009; s. 191; ISBN 978-80-86829-43-2
  13. ↑ Franz Ernst Schlick na webu kaiserhofgeschichte dostupné online
  14. ↑ GSCHLIEßER, Oswald von: Der Reichshofrat, Vídeň, 1942; s. 84 dostupné online
  15. ↑ BÍLEK, Tomáš Václav: Dějiny konfiskací v Čechách po r. 1618; Praha, 1882 (reprint Brno 2021); s. 912–913 ISBN 978-80-87542-36-1
  16. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 380
  17. ↑ SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Litoměřicko a Žatecko. Svazek XIV. Praha: Jiří Čížek – ViGo agency, 2000. 446 s. Kapitola Tvrze na Ploskovsku, s. 379. 
  18. ↑ PÁTEK, Jakub a kolektiv: Zahořany. Cesta časem a prostorem; Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, 2020; 512 s. (kapitola Johann de La Croon – vojenská kariéra zahořanského pána, s. 77–89, kapitola Johann de La Croon - příslušník šlechtické společnosti, s. 89–105) ISBN 978-80-7561-262-5
  19. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl III. Severní Čechy; Praha, 1984; s. 527
  20. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl III.; Praha, 1998; s. 266 ISBN 80-85983-15-X
  21. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl V.; Praha, 2002; s. 153 ISBN 80-7277-039-X
  22. ↑ Urban (2015), s. 156.
  23. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 83
  24. ↑ KUČA, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku; díl III.; Praha, 1998; s. 788 ISBN 80-85983-15-X
  25. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl IV. Západní Čechy; Praha, 1985; s. 256
  26. ↑ KUBEŠ, Jan. Reprezentační funkce sídel vyšší šlechty z českých zemí (1500–1740). České Budějovice, 2005 [cit. 2022-12-08dostupné online]. 381 s. Disertační práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Historický ústav. s. 155. Dostupné online.
  27. ↑ RYCHNOVÁ, Lucie: František Josef Šlik a česká barokní krajina. Život šlechtice na východočeském panství; Praha, 2020; s. 50–51 ISBN 978-80-88013-99-0;
  28. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 184
  29. ↑ VAVŘÍNEK, Karel: Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2027; Praha, 2016; s. 480–482 ISBN 978-80-905324-9-6
  30. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 518
  31. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 464
  32. ↑ CHODĚJOVSKÁ, Eva a kolektiv: Krajina v rukou barokního člověka. Lidé a krajina v 16.–18. století na východě Čech; Národní památkový ústav Josefov, 2020; s. 226–227
  33. ↑ Kolektiv: Kopidlno. Kopidlno-Drahoraz, Ledkov, Mlýnec, Pševes; Nymburk, 2014; s. 32 ISBN 978-80-87523-08-7
  34. ↑ Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl VI. Východní Čechy; Praha, 1989; s. 36
  35. ↑ ŠIMŮNEK, Robert: Obraz šlechtického panství v Čechách 1500–1750; NLN Praha, 2018; s. 288–289 ISBN 978-80-7422-654-0
  36. ↑ ČESÁKOVÁ, Markéta: Ústřední správa šlikovských velkostatků Jičíněves, Státní oblastní archiv v Hradci Králové, 2015; soudní spor Ungnadů a Šliků s. 23–31 dostupné online Archivováno 30. 3. 2021 na Wayback Machine.
  37. ↑ HRBEK, Jiří a kolektiv: Panovnický majestát. Habsburkové jako čeští králové v 17. a 18. století; NLN, Historický ústav Akademie věd České republiky Praha, 2021; s. 537–538 ISBN 978-80-7286-378-5
  38. ↑ SMÍŠEK, Rostislav: Císařský dvůr a dvorská kariéra Ditrichštejnů a Schwarzenberků za vlády Leopolda I.; Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2009; s. 201–202 ISBN 978-80-7394-165-9
  39. ↑ KOŠŤÁL, Vratislav, KOŠŤÁLOVÁ, Renata: Britská šlechta v českých zemích; Brno, 2018; s. 146 ISBN 978-80-7364-076-7
  40. ↑ RYCHNOVÁ, Lucie: František Josef Šlik a česká barokní krajina. Život šlechtice na východočeském venkově; Praha, 2020; s. 42–43 ISBN 978-80-88013-99-0
  41. ↑ Rodokmen Waldburgů na webu euweb.cz dostupné online
  42. ↑ Otto von Waldburg na webu geni.com dostupné online
  43. ↑ Kolektiv. Jimlín a Nový hrad; Jimlín, 2017; s. 106–108

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • BLKÖ:Schlik, Franz Ernst Graf – Wikisource. de.wikisource.org [online]. [cit. 2024-08-16]. Dostupné online. (německy) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=František_Arnošt_Šlik&oldid=24443887“