Místodržící (zemský správce)

Místodržící (německy Statthalter) je zástupce nadřízené osoby (krále, císaře, prezidenta a podobně), za kterou v určitém správním obvodě (regionu, zemi) přebírá funkci správce. V Českém království to byl zemský správce jako jednotlivec nebo sbor nejvyšších zemských úředníků (a případně dalších osob), kteří zastupovali krále v jeho nepřítomnosti. Po třicetileté válce vedli místodržící veškerou správu, část vojenské správy a některé soudní věci. Výkon jejich funkce byl čestný. V čele českého místodržitelství stál nejvyšší zemský purkrabí.

České království

Před Bílou horou

Přestože tato funkce existovala už za Lucemburků a hlavně za Jagellonců, kteří téměř trvale sídlili v Budíně (Vladislav II. Jagellonský (králem 1471–1516) v roce 1508 vymezil pravomoci pro zemské úředníky jakožto pro zástupnou vládu), poprvé se titul místodržící objevil v roce 1547. Tehdy po potlačeném prvním stavovském protihabsburském povstání Ferdinand I. (králem 1526–1564) jmenoval svého mladšího syna arciknížete Ferdinanda II. Tyrolského (1529–1595) zemským správcem (1547–1566) pro Čechy i vedlejší země Koruny české.^[1] Po jeho odchodu vedli správu země někteří z nejvyšších zemských úředníků, kteří získali titul místodržící. Císař Rudolf II. (českým králem 1576–1611) pro ně v roce 1577 vydal první přesnější instrukci (Unsere Statthalter, Regenten und Räte unseres Königreichs Böhmen). Místodržících bylo deset, měli samostatnou místodržitelskou kancelář a disponovali pečetí. Měli pravomoc politickou a policejní včetně dohledu nad apelačním soudem. Protože zastupovali panovníka v jeho nepřítomnosti, jejich úřad zanikl v roce 1583, kdy Rudolf II. přenesl svůj dvůr nastálo do Prahy. Po jeho smrti v roce 1612 byl sbor místodržících opět obnoven a fungoval až do Bílé hory. Jmenoval je osobně panovník, vybíral si je z oddaných osob. Katoličtí místodržící byli symbolem nenáviděné císařské moci, proto byli dva z nich Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka (1572–1652) a Jaroslav Bořita z Martinic (1582–1649)^[2] v květnu 1618 vyhozeni z okna Pražského hradu (třetí pražská defenestrace, počátek stavovského povstání).

Po Bílé hoře

Vítěz od Bílé hory bavorský vévoda Maxmilián I. (vévodou 1597–1651, od 1623 kurfiřtem) ustanovil svým plnomocným komisařem v Čechách Karla z Lichtenštejna (1569–1627). 17. ledna 1622 byl jmenován královským místodržitelem – svrchovaným vládcem, který se zodpovídal pouze císaři Ferdinandu II. Jeho titul se několikrát změnil, objevil se také gubernátor. Měl na starosti policii, spravedlnost a válečné záležitosti. Podle císařského nařízení z 12. července 1624 mu asistovali 2 nejvyšší zemští úředníci, 2 přísedící zemského soudu z panského a 2 z rytířského stavu. V komorní agendě mu radili i členové české komory.

Tato netypická správa skončila v roce 1625 po odjezdu Karla z Lichtenštejna do Vídně. Zemi pak spravoval sbor místodržících. Ke změně došlo v roce 1634 kdy císař Ferdinand II. svěřil politickou, vojenskou, finanční i justiční správu Čech svému synovi Ferdinandu III. (českým králem 1637–1657, korunován už v roce 1627) s titulem český gubernátor. Ještě téhož roku se však správa vrátila do rukou místodržících. V roce 1637 jmenoval nový panovník Ferdinand III. nejvyšší zemské úředníky místodržícími s malou změnou, na druhém místě po nejvyšším purkrabím figuroval hrabě Baltasar Marradas (1560–1638), který měl na starosti vojenské záležitosti. V srpnu 1639 císař svěřil politickou a justiční správu země svému bratru Leopoldu Vilémovi (1614–1662) s titulem gubernátor v Čechách, jeho kompetence vymezovala speciálně vydaná instrukce. Neúřadoval sám, ve funkcích zůstali i místodržitelé, v dubnu 1640 předal správu nejvyšším zemským úředníkům jako místodržícím.

Po vydání instrukce v roce 1715

Místodržitelská kancelář už nebyla pouhou pobočkou královské kanceláře, nýbrž v pobělohorském období byla personálně samostatnou institucí. Podrobnou instrukci vymezující kompetence a úkoly místodržících, jejich kanceláře a personálu vydal císař Karel VI. (českým králem 1711–1740) v roce 1715. Tehdy už byla kancelář rozdělena na českou a německou expedici, v čele každé stál sekretář. K nim po třicetileté válce přibyla vojenská expedice, která převzala agendu generálního válečného komisariátu (instrukce pro jeho činnost pochází z roku 1647. Koncem roku 1713 přibyla čtvrtá expedice nazvaná expedit in publicis et diaetalibus.

Podle instrukce z roku 1715 se alespoň pět místodržících mělo zdržovat v Praze, při jednáních v radě museli být kromě nejvyššího purkrabího (direktor) přítomni ještě minimálně tři místodržící. Rozhodovalo se většinou hlasů. Úřední hodiny byly od 9 do 12 hodin, avšak nejvyšší purkrabí, nejvyšší komorník, nejvyšší zemský sudí, prezident české komory a nejvyšší písař směli přijít později, protože se předpokládalo, že mají své povinnosti ve svých úřadech. Dva místodržící byli pověřeni dohledem na činnost kanceláře a revizí zpráv, které vypracovali sekretáři místodržitelské kanceláře. Nižší personál kanceláře tvořili sekretáři, taxátor, registrátoři, expeditoři, protokolista (zapisoval jednání rady), kancelisté (neboli písaři) a akcesisté. Oprávnění příslušnosti nejvyšších zemských úředníků k místodržitelskému kolegiu vyplývalo z jejich funkce, přesto je císař zvlášť jmenoval místodržícími a nejvyšší purkrabí je po složení přísahy formálně instaloval. Počet personálu místodržitelské kanceláře se zvyšoval, v polovině 17. století jich bylo 34, v roce 1721 36 a v roce 1746 už 41. Během pobytu krále v Čechách činnost místodržitelství ustala a správu bezprostředně převzala česká dvorská kancelář.

Během válek o rakouské dědictví byla dekretem české dvorské kanceláře na konci října 1741 činnost kolegia místodržících zastavena a sbor místodržících nahradila prozatímní čtyřčlenná zemská administrace.^[3]^{[pozn. 1]} Protikrál Karel Albrecht Bavorský (Karel III.) zřídil nejvyšším zemských správním orgánem, který zastupoval panovníka v jeho nepřítomnosti, sedmičlennou zemskou deputaci.^[3]^{[pozn. 2]}

Ve 40. letech 18. století za vlády Marie Terezie (královnou 1740–1780) místodržitelské kolegium tvořili:

řádní členové:
- 8 úředníků z panského stavu: nejvyšší purkrabí, nejvyšší hofmistr, nejvyšší maršálek, nejvyšší komorník, nejvyšší zemský sudí, nejvyšší dvorský sudí, velkopřevor maltézského řádu (ve sboru místodržících od roku 1627) a apelační prezident
- 3 úředníci z rytířského stavu: nejvyšší písař, podkomoří a purkrabí Hradeckého kraje
8 supernumerárních (přespočetných, extraordinárních) členů (od 80. let 17. století):
- jmenováni císařem z příslušníků panského stavu, aby při četných absencích řádných místodržících byla zvýšena prezence při zasedáních
- byli mezi nimi často viceprezident české komory, hejtmani pražských měst, vrchní berní výběrčí, komorní a apelační radové.

Místodržitelské kolegium zaniklo v roce 1748, kdy bylo nahrazeno zemskou Královskou reprezentací a komorou.

Moravské markrabství

Po Bílé hoře vedl správu země kardinál František z Dietrichsteinu (olomoucký biskup 1599–1636). Nejdříve měl titul zplnomocněný gubernátor, generální komisař a místodržitel, nakonec jako moravský zemský hejtman. Po jeho smrti funkci místodržitelského kolegia plnil moravský zemský tribunál neboli královský úřad zemského hejtmanství.

Slezsko

Po bitvě na Bílé hoře vedl správu ve Slezsku arcivévoda Karel Habsburský (vratislavský biskup 1608–1624). Později byl zřízen vrchní úřad ve Slezsku (Oberamt).

Odkazy

Poznámky

↑ Členy zemské administrace byli Filip hrabě Krakowský z Kolowrat, František Leopold hrabě Buquoy, Rudolf hrabě Chotek z Chotkova a Vojnína a Jan Kryštof rytíř Bořek Dohalský.^[3]
↑ Členy zemské deputace byli Filip hrabě Krakowský z Kolowrat, František Leopold hrabě Buquoy, Rudolf hrabě Chotek z Chotkova a Vojnína, Jan Kryštof rytíř Bořek Dohalský, Heřman hrabě Czernin z Chudenic, Maxmilián rytíř Bechyně z Lažan a Václav Josef rytíř Údrčský z Údrče.^[3]

Reference

↑ Ferdinand II. : arcivévoda Ferdinand II. Habsburský : renesanční vladař a mecenáš : mezi Prahou a Innsbruckem : průvodce výstavou. Příprava vydání Blanka Kubíková, Jaroslava Hausenblasová, Sylva Dobalová. Praha: Národní galerie, 2017. 56 s. ISBN 978-80-7035-654-8. S. 11.
↑ K osobnosti Jaroslava Bořity z Martinic blíže viz např. Lukáš Vytlačil: Jaroslav Bořita z Martinic; in: Heraldická ročenka 2008, Praha 2009, s. 7–23. (dostupné on-line)
↑ ^a ^b ^c ^d MAUR, Eduard. 12. 5. 1743. Marie Terezie. Korunovace na usmířenou. Praha: Havran, 2003. 200 s. (Dny, které tvořily českék dějiny). ISBN 80-86515-22-2. S. 79.

Literatura

ČAPKA, František. Slovník českých a světových dějin. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. r. o., 1998. 434 s. ISBN 80-7204-081-2. S. 209.
HLEDÍKOVÁ, Zdenka; JANÁK, Jan; DOBEŠ, Jan. Dějiny správy v českých zemích : Od počátku státu po současnost. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 570 s. ISBN 80-7106-709-1. S. 88, 124–127.
MALÝ, Karel, a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha a.s., 1997. 576 s. ISBN 80-7201-045-X. S. 136–137.
ROUBÍK, František. Místodržitelství v Čechách v letech 1577–1749. In: Sborník archivních prací 17 / sešit 2. [s.l.]: [s.n.], 1967. S. 539–603.
VYKOUPIL, Libor. Slovník českých dějin. 2., přepracované a doplněné vyd. Brno: Julius Zirkus, 2000. 772 s. ISBN 80-902782-0-5. S. 359–361.

Související články

Zemský úřad

[4] Členy zemské administrace byli Filip hrabě Krakowský z Kolowrat, František Leopold hrabě Buquoy, Rudolf hrabě Chotek z Chotkova a Vojnína a Jan Kryštof rytíř Bořek Dohalský.^[3]

[5] Členy zemské deputace byli Filip hrabě Krakowský z Kolowrat, František Leopold hrabě Buquoy, Rudolf hrabě Chotek z Chotkova a Vojnína, Jan Kryštof rytíř Bořek Dohalský, Heřman hrabě Czernin z Chudenic, Maxmilián rytíř Bechyně z Lažan a Václav Josef rytíř Údrčský z Údrče.^[3]

[1] Ferdinand II. : arcivévoda Ferdinand II. Habsburský : renesanční vladař a mecenáš : mezi Prahou a Innsbruckem : průvodce výstavou. Příprava vydání Blanka Kubíková, Jaroslava Hausenblasová, Sylva Dobalová. Praha: Národní galerie, 2017. 56 s. ISBN 978-80-7035-654-8. S. 11.

[2] K osobnosti Jaroslava Bořity z Martinic blíže viz např. Lukáš Vytlačil: Jaroslav Bořita z Martinic; in: Heraldická ročenka 2008, Praha 2009, s. 7–23. (dostupné on-line)

[Maur_79-3] MAUR, Eduard. 12. 5. 1743. Marie Terezie. Korunovace na usmířenou. Praha: Havran, 2003. 200 s. (Dny, které tvořily českék dějiny). ISBN 80-86515-22-2. S. 79.

[1]

[2]

[3]

[pozn. 1]

[pozn. 2]