Přeskočit na obsah

Eva Kantůrková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Mgr. Eva Kantůrková
Eva Kantůrková (2010)
Eva Kantůrková (2010)
poslankyně České národní rady
Ve funkci:
7. června 1990 – 4. června 1992
členka Rady pro rozhlasové
a televizní vysílání
Ve funkci:
15. května 2003 – 15. května 2009
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ (do 1970)
Občanské fórum
Rodné jménoEva Sílová
Narození11. května 1930 (94 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
ChoťJan Štern
Jiří Kantůrek
RodičeJiří Síla a Bohumila Sílová
DětiJan Štern
Ivan Štern
Alma materUniverzita Karlova v Praze
Profesedramaturgyně, novinářka, scenáristka, politička a spisovatelka
OceněníCena Toma Stopparda (1987)
Krameriova cena (2019)
medaile Za zásluhy (2023)
CommonsEva Kantůrková
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eva Kantůrková, rozená Sílová (* 11. května 1930 Praha)[1], je česká prozaička a scenáristka. V 80. letech byla signatářkou a mluvčí Charty 77.

Život

[editovat | editovat zdroj]

Pochází z literárně založené rodiny – otec Jiří Síla byl komunistický novinář a matka Bohumila spisovatelka. Rodiče se rozvedli, když jí bylo 7 let. Soud jí přiřkl matce, ale nakonec ji vychovávali vzdálení příbuzní na vesnici. Do Prahy se vrátila za války zpět k matce.

Má dva syny z prvního manželství s Janem Šternem Ivana Šterna (* 1949, ekonom) a Jana Šterna (* 1953, Ing., publicista). Později se manželství rozpadlo a každý z manželů vychovával jednoho syna[2].

Po ukončení studia filosofie a historie na Filosofické fakultě Karlovy univerzity v roce 1956 pracovala do roku 1958 pro Československý svaz mládeže a do roku 1967 v Čs. ústředí knižní kultury; poté se věnovala literatuře.

Byla členkou KSČ, kam vstoupila v šestnácti letech na přímluvu své matky, a angažovala se během pražského jara; v roce 1970 ze strany vystoupila, ocitla se na seznamu zakázaných autorů a publikovala jen v samizdatu a exilových nakladatelstvích.

Podepsala Chartu 77, jíž byla od 6. ledna 1985 do 7. ledna 1986 mluvčí, a i jinak se společně s druhým manželem Jiřím Kantůrkem (1932–1998) angažovala v disentu.[3] Od 6. května 1981 do 22. března 1982 byla vězněna za podvracení republiky. Na základě zkušeností z vězení pak napsala knihu Přítelkyně z domu smutku. Aktivně se podílela na vzniku Občanského fóra, v letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady a členkou jejího předsednictva.[1]

V letech 1994 až 1996 byla předsedkyní Obce spisovatelů. V rozmezí let 1998 až 2000 řídila odbor literatury a knihoven ministerstva kultury. Od 15. května 2003 byla členkou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Počínaje rokem 2006 byla prezidentkou nově založené Akademie literatury české.[1]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
  • Jen tak si maličko povyskočit, 1966 – sbírka psychologických povídek
  • Smuteční slavnost, 1967 – společenskokritický román, kde hlavním motivem je chystaný pohřeb komunistického tajemníka, dávají čtenáři příležitost seznámit se s událostmi na malém městě roku 1948 a následné kolektivizace zemědělství z různých pohledů několika vypravěčů; zfilmováno roku 1968 Zdeňkem Sirovým (film mohl být promítán až po roce 1989)
  • Po potopě, 1969 – román; hrdinka románu, malířka a matka dospívající dcery, se po rozchodu s mužem psychicky zhroutí, následně se pak zotavuje na psychiatrické klinice
  • Nulový bod, 1970 – ministerský úředník, který v roce 1948 přišel o kariéru a i nadále prožíval řadu osobních tragédií, se rozhodne pro sebevraždu; román formou retrospektivy vypráví příběh celého jeho života
  • Černá hvězda, Kolín nad Rýnem 1982, Praha 1992 – příběh levicového novináře, který prožívá chvíli deziluze a rozpadu dosavadních životních hodnot – pokus autorky vyrovnat se s vlastní změnou postoje vůči komunismu
  • Člověk v závěsu, 1977, Kolín nad Rýnem 1988 – sbírka novel
  • Pozůstalost pana Ábela, 1977 Kolín nad Rýnem, Praha 1990
  • Pán věže, samizdat 1979, Praha 1992 – román inspirovaný příběhem Ježíše Krista, znova 2004, nakl. Adonai, ISBN 80-7337-161-8
  • Přítelkyně z domu smutku, Kolín nad Rýnem 1984, Praha 1990 – nejznámější kniha, z prostředí vězení s autobiografickými prvky; roku 1992 byl podle románu natočen režisérem Hynkem Bočanem čtyřdílný televizní seriál
  • Jan Hus: příspěvek k národní identitě, samizdat 1986, Praha: Melantrich 1991, Praha: Hynek 2000, Praha: Ideál 2008 – historická studie o životě mistra Jana Husa[4][5]
  • Památník, 1994 – deníkovou formou psaná autobiografie
  • Záznamy paměti, 1997, nakl. Hynek, ISBN 80-85906-66-X
  • Zahrada dětství jménem Eden, 1998
  • Nejsi, 1999 – kniha vyrovnávající se s manželovou smrtí
  • Nečas, 2000 – autobiografický román
  • Jsem osoba vzdorovitá a neposlušná, 2005, nakl. Host, ISBN 80-7294-169-0
  • Démoni nečasu, 2007, nakl. Baronet, ISBN 978-80-7384-031-0
  • Vy nám taky : momentky života, Praha: Erika 2008 – Scénky z vlastního života, konfrontace vztahu k dnešku i včerejšku[6][7]
  • Doteky, Praha: Dauphin 2009. ISBN 978-80-7272-202-0 – Román s duchovním rozměrem o proplétajících se osudech dvou lidí, vzdálených a přesto se sbližujících[8]
  • Tati!, nakl. Dauphin, 2010, ISBN 978-80-7272-234-1
  • Nečekej, až zajde slunce!, nakl. Dauphin, 2011, ISBN 978-80-7272-394-2
  • Řekni mi, kdo jsi, 2012, nakl. Torst, ISBN 978-80-7215-436-4 – Kniha, sumarizující úvahy (literatura, kultura, politika, dějiny a národní charakter), osobní vzpomínky (autorčin život, tvorba i dílo) a i portréty mnoha osobností veřejného života[9]
  • Jan Palach, 2018 – Scénář k filmu, zachycujícímu posledních několik měsíců života vysokoškolského studenta, Jana Palacha

Rozhovory

[editovat | editovat zdroj]

Ocenění

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c Ústav pro českou literaturu AV ČR, Slovník české literatury po roce 1945
  2. ↑ KOSATÍK, Pavel. Česká inteligence 20. století. Edice N. Praha: N media, 2023. ISBN 978-80-88433-35-4.
  3. ↑ Nikde jsem se o lidech nedozvěděla tolik jako ve vězení | Ženy v disentu. zenyvdisentu.soc.cas.cz [online]. [cit. 2017-03-23]. Dostupné online. 
  4. ↑ František Cinger. Jan Hus je v díle Evy Kantůrkové stále aktuální. Fotografie Milan Malíček; Kultura. Novinky.cz [online]. Borgis, a.s., 6. březen 2009 [cit. 2020-06-15]. Dostupné online. 
  5. ↑ František Cinger. Je Hus ještě aktuální?. Kultura. Právo. Borgis, a.s., 6. březen 2009, roč. 19, čís. 55, s. 21. ISSN 1211-2119. 
  6. ↑ František Cinger. Eva Kantůrková a Václav Dušek ve společné knize vzpomínek. Fotografie Milan Malíček; Kultura. Novinky.cz [online]. Borgis, a.s., 17. leden 2009 [cit. 2020-06-15]. Dostupné online. 
  7. ↑ František Cinger. Nedůležité převraty a důležitost věrnosti sobě samému. Fotografie Petr Horník; Kultura. Právo. Borgis, a.s., 21. leden 2009, roč. 19, čís. 17, s. 14. ISSN 1211-2119. 
  8. ↑ František Cinger. Literární meditace Evy Kantůrkové. Kultura. Právo. Borgis, a.s., 6. leden 2010, roč. 20, čís. 4, s. 13. ISSN 1211-2119. 
  9. ↑ Řekni mi, kdo jsi! na webu nakladatelství

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Laureáti Ceny Toma Stopparda
Eva Kantůrková / Zdeněk Urbánek (1987) • Ivan Martin Jirous / Milan Jungmann (1985) • Bohumila Grögerová / Josef Hiršal (1986) • Milan Uhde (1987) • Jáchym Topol (1988) • Zbyněk Hejda (1989) • Jiří Kratochvil (1991) • Jan Lopatka (1993) • Jiří Olič (1994) • Jiří Kovtun (1995) • Sergej Machonin (1996) • Jolana Poláková (1997) • Jiří Pechar (1998) • Jana Červenková (1999) • Karel Kosík (2000) • Pavel Kosatík (2001) • Jiří Opelík (2002) • Martin Hilský (2003) • Václav Jamek (2004) • Václav Cílek (2005) • Stanislav Komárek (2006) • Přemysl Rut (2007) • Zdeněk Neubauer (2008) • Lubomír Martínek (2009) • Petr Rezek (2010) • Martin C. Putna (2011) • Jan Vladislav (2012) • Patrik Ouředník (2013) • A. J. Liehm (2014) • Petr Holman (2015) • Sylvie Richterová (2016) • Josefína Formanová (2021) • Marie Iljašenko (2023) • Vladimír Merta (2024)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eva_Kantůrková&oldid=24136857“