Přeskočit na obsah

Eduard Valdhans

Přidat odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
ikona
Tento článek potřebuje úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisují stránky Vzhled a styl, Encyklopedický styl a Odkazy.
Konkrétní problémy: encyklopedický článek namísto vzpomínkového nekrologu
Eduard Valdhans
Narození15. ledna 1928
Černvír
Úmrtí12. února 2017 (ve věku 89 let)
Nové Město na Moravě
Povolánívýtvarník, malíř, pedagog a učitel
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eduard Valdhans (15. ledna 1928 Černvír – 12. února 2017 Nové Město na Moravě) byl český malíř, kreslíř a pedagog.[1]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Po obecné škole v Nedvědici studoval v letech 1939–1943 na gymnáziu v Tišnově.[2] V letech 1943–1944 absolvoval učitelský kurz měšťanské školy v Nedvědici, následně přešel do Brna na Státní mužský ústav, kde v roce 1948 získal aprobaci pro učitelství na druhém stupni základní školy v oboru matematika – rýsování –­ výtvarná výchova.[zdroj?] Hned po absolutoriu začal učit na měšťanské škole v Hati na Hlučínsku.[zdroj?] V roce 1950 nastoupil dvouletou povinnou vojenskou službu, nejprve v Českých Budějovicích a později v Nitře, aby se roku 1951 znovu na Hlučínsko vrátil, na tzv. umístěnku na střední školu v Šilheřovicích, kde učil do roku 1953.[zdroj?] Tehdy ho postihla vážná plicní nemoc a nějaký čas nemohl vykonávat své povolání, po různých ústavních léčbách rehabilitoval v rodném Černvíru.[zdroj?]

V letech 1956–1959 absolvoval dálkový kurz kresby a malby na Akademii výtvarných umění v Praze, který lektoroval akademický malíř a krajinář Jaroslav Baumbruck a mladí malíři Jiří Toroň a Eva Křížová.[zdroj?]

V roce 1958 se vrátil do praxe, opět na Hlučínsko, kde pracovala jako speciální pedagožka také jeho žena Drahomíra. Nejprve učil přímo v Hlučíně na osmileté střední škole a následně od roku 1960 znovu v Petřkovicích, kam dojížděl z Ostravy, kde založil také rodinu.[3]

V roce 1961 získal místo učitele na základní škole v Bystřici nad Pernštejnem. Vedle hlavního zaměstnání působil jako učitel výtvarné výchovy také na místní střední všeobecně vzdělávací škole a Lidové škole umění, kde v roce 1962 inicioval otevření nového oboru výtvarné výchovy.[3] V politicky uvolněném jaru 1968 byl jmenován zástupcem ředitele základní školy s pověřením připravit a dozorovat výstavbu nové budovy v Nádražní ulici, jíž se poté stal v roce 1969 ředitelem a působil zde až do svého penzionování v roce 1988 (ačkoli zastával vedoucí funkci, nikdy nebyl členem Komunistické strany Československa). I po odchodu do důchodu vyučoval v letech 1990–1992 výtvarnou výchovu na gymnáziu v Bystřici nad Pernštejnem. Ani po definitivním odchodu do penze ale nepřestal malovat, a to i ve velmi vysokém věku.[3]

I přes své vlastní malířské úspěchy se Eduard Valdhans považoval především za pedagoga. "Práce s mladými talenty mě obohacovala. Pokud studenty něco zajímalo, dokázali být neuvěřitelně zvídaví, což mě nutilo neustále se učit, dívat se i jejich nezkaženýma očima. Věčná touha mládí po experimentech mě nutila bez ustání rozvíjet i technické schopnosti. Poučné pro všechny „zúčastněné“ bylo i mezigenerační jiskření, ke kterému zákonitě docházelo. Právě ono je tou hlavní hybnou silou uměleckého rozvoje."[4]

Mezi jeho žáky patří akademičtí malíři Jiří Štourač či Tomáš Rossí a restaurátor a grafik Karel Rossí.[5]

Za svou pedagogickou práci byl několikrát oceněn: získal čestná uznání ONV Hlučín (1959) a Žďár nad Sázavou (1969), čestné uznání Radou Jihomoravského kraje Krajského národního výboru v Brně (1973), čestné uznání Městského národního výboru v Bystřici nad Pernštejnem (1975 a 1977), tituly vzorný učitel (1981), zasloužilý učitel (1987), čestné uznání a medaili II stupně za rozvoj národních výboru (1975) a bronzovou plaketu za zásluhy rozvoj Jihomoravského kraje (1987), město Bystřice ocenilo přínos Eduarda Valdhanse udělením Osobnost města Bystřice nad Pernštějnem (2011).[6]

Byl ženatý s Drahomírou, rozenou Líbalovou, a otcem dvou dětí, Petra a Hany.[3]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
Most Miloše Sýkory v Ostravě, 60. léta 20. století (40 x 28 cm)[7]

Ve svých začátcích kreslil běžné každodenní motivy, které viděl kolem sebe, věnoval se i portrétu, častým modelem mu byli rodinní příslušníci, především jeho žena Drahomíra. Postupně jeho tvorbě dominovala krajinomalba, městské veduty a zátiší. Tedy motivy apolitické. Ačkoli studoval v padesátých letech, nebyl poplatný realistickým tendencím tehdejšího socialistického diskurzu. A to přesto, že mezi jeho časté motivy patřily doly jak na Ostravsku, tak později v Dolní Rožínce. Nemaloval je z ideologických důvodů, nýbrž ve snaze zachytit industriální krajinu typickou pro oba regiony, ve kterých žil. Jeho malby měly expresionistický výraz.[8]

V roce 1957 mu byla na Krajském národním výboru v Ostravě uspořádána první samostatná výstava. Roku 1958 se konala jeho monografická výstava v Hlučíně a v roce 1959 v Petřkovicích. Na Hlučínsku zanechal také jedno dílo ve veřejném prostoru, a to sgrafito na fasádě mateřské školy v Hlučíně-Darkovičkách a realizoval také sgrafito na kulturním domě v rodném Černvíru.[zdroj?]

Celoživotní inspiraci mu však skýtala krajina Hornosvratecké vrchoviny ve všech ročních obdobích. Inspirován tvorbou francouzských impresionistů i jejich českých následovníků, jakými byli Antonín Slavíček, Antonín Hudeček či Max Švabinský, dle svých slov později inklinoval k pracím Vincence Beneše či Jana Baucha, snažil se i Eduard Valdhans zachytit pomíjivý okamžik měnícího se světla v krajině. S oblibou proto maloval především předjarní motivy s tajícími zbytky sněhu. Na jeho obrazech se objevují často i náměty z okolních obcí s původními domky lidové architektury Bystřicka či veduty rodného Černvíra s tamním kostelem, pohledy na město Bystřici nad Pernštejnem nebo městys Nedvědice.[zdroj?]

Černvír v zimě, 60. léta 20. století (58 x 38 cm)[9]

V roce 1963 poprvé představil místnímu publiku své rané práce na vlastní monografické výstavě v Nedvědici. Následovala řada společných či individuálních výtvarných přehlídek. Pravidelně se účastnil výstav pedagogů–výtvarníků v rámci Klubu školství Bedřicha Václavka v Brně či na tzv. Uherskobrodských dnech Jana Ámose Komenského. Výběr dvaapadesáti maleb ze svého díla představil v roce 1976 na vlastní souborné výstavě v Bystřici nad Pernštejnem, další velká přehlídka se zde konala roku 1988 k malířovu jubileu. Své práce vystavoval také na společných výtvarných přehlídkách Svazu československých výtvarných umělců v Jihlavě i v Praze.[zdroj?]

Převážně maloval či skicoval přímo v plenéru uhlem, rudkou, tuší a perem, akvarelem a temperou.

Kromě malby se věnoval také grafice, byl autorem plakátů, pozvánek na různé kulturní akce a diplomů. K jeho drobným pracím patřily i miniatury krajin, které rozesílal přátelům jako novoročenky či poděkování.[3]

Zastoupení ve sbírkách

[editovat | editovat zdroj]

Výtvarná díla Eduarda Valdhanse jsou zastoupena v soukromých i veřejných sbírkách především na Bystřicku, ale i v celé republice a v řadě zemí Evropy, ve Spojených státech amerických, Kanadě i Austrálii.[10]

Samostatné výstavy

[editovat | editovat zdroj]

Kolektivní výstavy

[editovat | editovat zdroj]
  • 1965 Bystřice nad Pernštejnem, Výtvarníci Horácka
  • 1966 Brno, Klub školství Bedřicha Václavka
  • 1966 Bystřice nad Pernštejnem, Výstava prací učitelů výtvarníků
  • 1966 Nové město na Moravě, Výstava prací učitelů výtvarníků
  • 1966 Velké Meziříčí, Výstava prací učitelů výtvarníků
  • 1966 Žďár nad Sázavou, Výstava prací učitelů výtvarníků
  • 1970 Jihlava, Svaz československých výtvarných umělců
  • 1971 Brno, Klub školství Bedřicha Václavka
  • 1982 Žďár nad Sázavou, Stará radnice
  • 1989 Jihlava, Oblastní galerie
  • 2001 Nedvědice
  • 2007 Praha, Galerie Platýz
  • 2013 Bystřice nad Pernštejnem, Počtvrté spolu
  • 2013 Železné, Kulturní dům, Tišnovsko v obrazech a fotografiích[3]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ KOCOUREK, Jiří. Eduard Valdhans - abART person. cs.isabart.org [online]. [cit. 2025-01-19]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-01-11. 
  2. ↑ VEJROSTA, Petr. Škola v Nedvědici. Nedvědice: Základní škola Nedvědice, 2002. 92 s. ISBN 80-239-2154-1. S. 52–53. 
  3. ↑ a b c d e f g VALDHANSOVÁ, Lucie. Eduard Valdhans: Ohlédnutí. 1. vyd. Brno: Hana Borková, 2018. 56 s. ISBN 978-80-270-4001-8. S. 7–11. 
  4. ↑ ANONYM. Umělci psychicky nemocným dětem. Magazín Dnes. 1997-10-30, s. 74. 
  5. ↑ PAVLÍK, Miroslav. Od Veveří k Pernštejnu, Slovník výtvarníků. 1. vyd. Železné: [s.n.], 2010. ISBN 978-80-7326-177-1. S. 302–303. 
  6. ↑ WEBGLOBAL.CZ. Oficiální stránky města. Bystřice nad Pernštejnem [online]. [cit. 2025-01-19]. Dostupné online. 
  7. ↑ VALDHANSOVÁ, Lucie. Eduard Valdhans. Ohlédnutí. 1. vyd. Brno: Hana Borková vlastním nákladem,, 2018. 53 s. ISBN 978-80-270-4001-8. S. 21. 
  8. ↑ PAVLÍK, Josef. Hornické náměty v tvorbě Eduarda Valdhanse. Vox. Noviny regiony Tišnovsko. XVI 2008, roč. XVI, čís. 1, s. 1. 
  9. ↑ VALDHANSOVÁ, Lucie. Eduard Valdhans. Ohlédnutí. 1. vyd. Brno: Hana Borková vlastním nákladem, 2018. 53 s. ISBN 978-80-270-4001-8. S. 26. 
  10. ↑ Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950-. Příprava vydání Zbyšek Malý, Alena Malá. Vyd. 1. vyd. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall 20 s. (Prameny a dokumenty). ISBN 978-80-86171-00-5, ISBN 978-80-86171-02-9. S. 86. 
  11. ↑ PAVLÍK, Josef. Na cestách za krásou krajiny Bystřicka (kat. výst.). Žďár nad Sázavou: Kulturní dům Bystřice nad Pernštejnem, 1988. 
  12. ↑ Eduard Valdhans "Návrat" - Oficiální stránky obce Černvír. www.cernvir.cz [online]. [cit. 2025-01-24]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PAVLÍK, Josef. Učitelé výtvarníci budou vystavovat, Směr Vysočiny, 1966.
  • PAVLÍK, Josef. Výstava obrazů, Učitelské noviny, 1976.
  • PAVLÍK, Josef. Eduard Valdhans (kat. výst.), Bystřice nad Pernštejnem 1976.
  • PAVLÍK, Josef. Nejen Jeřáby u silnice, Vysočina, 11. listopadu 1976.
  • PAVLÍK, Josef. Nejen Jeřáby u Slukovce, Vysočina, listopad 1978.
  • PAVLÍK, Josef. Výstava obrazů, Uranit, listopad 1978.
  • PAVLÍK, Josef. Nad obrazy Eduarda Valdhanse, Bystřický zpravodaj, leden 1980.
  • PAVLÍK, Josef. Na cestách za krásou krajiny Bystřicka, Bystřický zpravodaj, 1983.
  • JÍLKOVÁ, J. Den učitelů, Bystřický zpravodaj, březen 1981.
  • PAVLÍK, Josef. ... a dobrá věc se podařila, Vysočina, 27. června 1986.
  • PAVLÍK, Josef. Na cestách za krásou krajiny Bystřicka (kat. výst.), Kulturní dům Bystřice nad Pernštejnem, Žďár nad Sázavou 1988.
  • ANONYM. Umělci psychicky nemocným dětem, Magazín Dnes, 30. 10. 1997, s. 74.
  • JK. Obrazy Eduarda Valdhanse v Nedvědici, Mlejn, 3.–10. července 2001.
  • PAVLÍK, Josef. Zamyšlení nad obrazy Eduarda Valdhanse, Skalka, říjen 2002.
  • JURMAN, Hynek. S Vodomilem Zubří zemí, Eduard Valdhans, Zpravodaj města Bystřice nad Pernštejnem a mikroregionu Bystřicko, 2002, s. 14.
  • PAVLÍK, Josef. Rodák Eduard Valdhans, Vox. Noviny regiony Tišnovsko, XIII 2005, č. 3.
  • PAVLÍK, Josef. Dřevěný most v Černvíru, Vox. Noviny regiony Tišnovsko, XIII 2005, č. 3.
  • PAVLÍK, Josef. Osmdesáté narozeniny rodáka z Černvíra, Vox. Noviny region Tišnovsko, XIV 2006, č. 1.
  • JURMAN, Hynek. Malířské putování za krásnou krajinou Vysočiny (K 80. narozeninám Eduarda Valdhanse), Zpravodaj města Bystřice nad Pernštejnem a mikroregionu Bystřicko, 2007, č. 12, s. 14.
  • ANONYM. Eduard Valdhans slaví 80. let, Mladá fronta Dnes, 15. ledna 2008, s. C5.
  • JURMAN, Hynek. Bystří lidé v bystrém městě na bystré vodě, Eduard Valdhans, Zpravodaj města Bystřice nad Pernštejnem a mikroregionu Bystřicko, 2008, č. 3, s. 13.
  • MALÝ, Zbyšek; MALÁ Alena (edd.). Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950–2008, heslo Eduard Valdhans, Ostrava 2008, s. 86.
  • PAVLÍK, Josef. Hornické náměty v tvorbě Eduarda Valdhanse, Vox. Noviny regiony Tišnovsko, XVI 2008, č. 1, s. 1.
  • PAVLÍK, Josef. Na cestách za krásou krajiny Bystřicka nad Pernštejnem, Vlastivědný věstník moravský LX, 2008, č. 1, s. 100–102.
  • BRÁZDA, Josef. Humpolíčková odmítla výhody nabízené za zradu víry, Vysočina,17. června 2010, s. 4.
  • PAVLÍK, Miroslav. Od Veveří k Pernštejnu, Slovník výtvarníků, Olomouc, 2010, ISBN 978-80-7326-177-1, s. 302–303.
  • MALÁ, Alena; PAVLIŇÁK, Petr. Signatury českých a slovenských výtvarných umělců. Ostrava: Výtvarné centrum Chagall, 2010, ISBN 978-80-86171-40-1, s. 279.
  • PAVLÍK, Josef. Za černvírským rodákem, Vox. Noviny regiony Tišnovsko, XVI 2017, č. 1, s. 1.
  • ŠMÍD, Jiří. rozloučení s Eduardem Valdhansem – učitelem a výtvarníkem, Nedvědický zpravodaj XI, březen 2017, č. 1, s. 5.
  • PÁTKOVÁ, Lucie. Obrazy Eduarda Valdhanse zdobí stěny ve všech světadílech, http://www.regionvysocina.cz/zpravodajstvi/obrazy-eduarda-vald
  • VALDHANSOVÁ, Lucie. Eduard Valdhans: Ohlédnutí, Brno 2018.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Eduard_Valdhans&oldid=24607641“